Bylo ti pět a už se to blížilo.
Kreslíš si obrázky, naposled do školky,
zápis do školy, tvé první bačkůrky.

Je ti deset, doma máš panenky,
falešný make-up a chceš být jak baletky.
Začínáš řešit známky, někdy je zle,
ale stačí pusa na čelo od mamky
a zas je ti skvěle.

Je ti třináct a řešíš svůj vzhled.
Tohle tu nemá být, tohle vyrostlo
a tamto zas vůbec.
Nevíš, jak se chovat.
Chceš být už velká,
ale ještě potrvá, než bude konec.

Je ti patnáct, jsi skoro velká.
Máš občanku, kamarádky, kluka…
Už si nehraješ na maminku
a panenky jsou tu tam.
Je ti trapné si s nimi hrát,
ale nemáš tušení,
že za pár let bude tvým přáním
vrátit se a znovu prožívat to vzrušení,
když Barbie potká Kena.

Je ti osmnáct a už jsi žena.
Měla bys umět vše –
maturita za dveřmi,
střední je fajn,
ale stále řešíš problémy.
Už ne, kterou panenku
si vezmeš na výlet,
ale co můžeš jíst,
jak zhubnout,
a stydíš se svou vlastní postavu
kamkoli sdílet.

Teď už víš,
jaké to je být ve světě dospělých.
Kolik nocí probdělých
a dětských snů ztracených.
Co bys dala za to
sednout si v pokojíčku,
nechat mamku zapálit vonnou svíčku
a cítit ten domov…

Furt jsi doma,
ale je to spíš hotel.
Jdeš do školy, do práce,
domů jen na noc.
Nevěřila bys,
jak přeješ si moc…

Jak přeješ si vytáhnout panenky.
Převlékat je, zdobit,
hrát si na maminku
a fantazii neztratit.

Nevíš, co bude dál,
snažíš se zabavit myšlenkou,
že jednou ti zase bude líp.
Kdy se to stalo
a jak dlouho už to tak je…?

Zachumlaná v peřině,
ležíš, ale stejně to není ono.
Mamka ti nečte pohádky
na krásné spaní
a ty víš,
že zítra tě už nečeká
jen nekonečné hraní…

Výstavu úvodním slovem zahájil akademický malíř Václav Benedikt a dne 18. 2. jsem měl příležitost přednést zde své básně ze sbírek Přejme si les a Temný květ.

Prostory galerie jsou poměrně malé, ale atmosféra je zde unikátní a vystavovaná díla mají dostatek světla, aby návštěvníkům prozářila den. Ti mohli obdivovat mnoholetou autorčinu tvorbu, jež je pestrá jak co do formy, techniky, tak námětů. Od ptáčků na skle až po olejová plátna i akvarely.

Evino umění dokáže pohladit. Orientuje se zejména na přírodní motivy, ale připomněla i tragické bombardování Prahy na konci druhé světové války. Čtyřlístek z Emauz je takovým symbolem naděje.

Nezbývá než Evě popřát hodně sil a elánu do další tvorby, kdy se mimo jiné zaměří i na exotické ptactvo.

Umění je mostem, které spojuje lidi nejrůznějších zaměření. Přejme si v této nadmíru rozbouřené době takových mostů co nejvíce.

Zde je moje báseň, která je tvorbě a jejímu významu věnována:

Črtám si…

Črtám si, maluji, třeba na kamení:
Člověk se uvolní – oprostí se chvíli
od vší té úzkosti, jíž jsme zavaleni,
od vší té bezmoci, která v nás jen sílí.

Svěřím se do bloku, jak a co mne svírá,
a s prvním valérem tenze v těle slábne.
Co jinde gumují, dávám na papír a
přemýšlím potichu, co proč není vábné.

Vlastně se soustředím na to jen, co vzniká.
A to mě oprostí od děr, z kterých táhne.
Snažím se vyjádřit v tazích několika,
že když jde ke dnu loď, vždy i se svým ráhnem.

Unikám do světa, ve kterém se tvoří,
v němž není prostoru padnout či se vzdávat,
kde nejsou cenzoři ani agresoři,
v němž není prázdnoty s puncem drahých kravat.

Unikám do světa, kde se nezabíjí,
a v kterém mučení získají svá práva.
Unikám do světa za svou fantazií,
do světa, kde se sen realitou stává.

Črtám si o to víc, čím víc zdí nás dělí,
aby v pár minutách nebylo jich více.
Črtám si svobodu, lehce uzardělý,
kterou vždy objevím v nové čisté skice…

Uměním svým zušlechtěna
živočišné něhy skvost
milující máma žena
tancující pro radost
Jak nebýt než jejím ctitelem?!

Do srdce únor dýku vťal
březen hned květy pošlapal
do koryt vrhnul je sviním
nežitý život jen viním
Nemrtvým stal jsem se netvorem?!

Zas jenom v představách ulétám
jak motýl pták šíp i střela
na sever na jih i sem a tam
do krajin jejího těla
moře tam hory úrodná zem

Ke krásným nohám se pohled vrací
Kdy mají hodiny otvírací?
Kdo jen smí vstoupit a čím se platí?
Živoucí naději navždy ztratit?!
Jakpak zní onen tajemný šém?

Roklí jsem odkázán pachtit se sám
vražedné toužit po průvodkyni
medvědí službě vždy neodolám
Na život že jsou tu druzí jiní??
Rozmarnou liškou nevykoupen

Jsem rozbořený most
nad vyschlým říčním korytem,
jsem vybělená kost
na dně vodou rozrytém.

Jitra mě mučí,
noci mě děsí,
z mých zvadlých prsů
pijí noční běsi.

K propasti zoufalství
snášejí se z výšky
ty dětské smrtky
s vodnatými bříšky.

Jen se přitulte, mí malincí,
zsinalými rtíky jak od upírů
sajte mou bolest,
andílci s černými křídly netopýrů.

A skřehotejte tiše na měsíc
své věčné NEVER MORE
– už nikdy víc!

Nad vyschlou solnou plání
starý strom se sklání,
smečka vlků číhá v stínu.
Už v dálce někdo úpí,
už krouží hejno supí
a Smrt se chystá na hostinu.

Ilustrace: Jana Axman Vlková

Autor: Jiřina Broučková

Autor: Pavel Oplt

Omezenců síť bez konců nicoty,
stlačený život v nevýznamný celek
jak zápis zřízeného života matek
spáleného, zmořeného,
lámaného a hlazeného
k plození tupých Jezulátek.

Odpoví mi i bez otázek,
ptát se však můžu na cokoli,
na každého je spolehnutí,
že bude vysoušet
a že bude pálit,
aniž by svědci byli vyslechnuti.

Autor: Michal Kasal

každý hledá, kam by složil hlavu,
bílá, šedá, každá v jiném stavu
v davu vždycky za svou cenu platí,
cenu klícky, když ji neutratí …

Z desek z kůže a ozdobného písma
dědy, muže, jenž znal, kdo byl Bismarck,
a jenž s chutí vše své zaznamenal,
zbyly v suti vzpomínky a žena,

jež ho vidí, třebaže tu není,
stovky lidí padnou v zapomnění,
všechno živé se prý jednou ztrácí
někam vniveč – vše, co si vzal za cíl,

ne, to není zcela takto jasné,
v blescích hřmění utichne a zhasne,
v jedné mysli svítí dál a hvízdá
ten, kdo dal – tři stébla, základ hnízda …

Autor: Marek Řezanka

Už skončilo,
co nebylo;
říkám si: stačí!
Jdu schoulená
a odměna
čeká mě v pláči.

Vichr mě odhání;
mé vyznání
až budeš číst,
pak hledej dál!
Mě vítr svál
– jsem SUCHÝ LIST.

Autor: Jiřina Broučková