Je to otázka, která na setkáních mensanů zaznívá velmi často: Proč nejsou všichni mensané společensky úspěšní? Malcolm Gladwell, autor nedávných bestsellerů jako Mžik a Bod zlomu, napsal knížku, která klade přesně tuto otázku a obsáhle na ni odpovídá. Kniha se jmenuje Outliers, příběh úspěchu (Outliers: The Story of Success, Malcolm Gladwell, London 2008, Allen Lane).

Námětem knihy je otázka, jak a proč se lidé stávají úspěšnými. Gladwell dokládá, že odpovědi na tuto otázku jsou jiné, než byste asi nejspíše čekali. Tak především ukazuje, že existuje celá řada podivných bariér. Jestliže jste se nenarodili v tom správném měsíci (v případě atletů) nebo správném roce (v případě počítačových miliardářů), máte šance na úspěch jen velmi malé. Naproti tomu však překonání té správné bariéry nestačí, musíte vnést i něco víc, jako například desítky tisíc hodin praxe ve své profesi/sportu/umění nebo ten správný společensko-ekonomický původ. Pro nás mensany jsou zvlášť zajímavé kapitoly tři a čtyři zmíněné knihy, nazvané ,Problémy s geniálními jedinci’, protože zevrubně analyzují otázku, proč ne všichni geniální jedinci jsou společensky úspěšní.

Gladwell začíná přehledem vycházejícím z výzkumu profesora stanfordské univerzity Lewise Termana. Terman se celý život věnoval sledování skupiny 1 470 dětí vybraných z 250 000 jedinců na základě jejich IQ (to se pohybovalo od 140 do 200 na americké stupnici – poznámka překladatele). Domníval se, že tato skupina nadaných dětí je předurčena k tomu, aby se stala elitou Ameriky. Během svých dětských let se tito „termité“, jak se jim říkalo, jevili opravdu velice slibně.

A je to docela pochopitelné, říká Gladwell. Protože obecně platí, že čím lepší výsledek v IQ testu dosáhnete, tím vyšší bude úroveň vámi dosaženého vzdělání, tím více peněz budete vydělávat a tím déle budete žít. Avšak, a zde je po

čátek celého problému, tato přímá spojitost mezi IQ a úspěchem funguje jen do určité hranice, a to do hodnoty IQ kolem 120 (v ČR odpovídá hodnotě 115 – poznámka překladatele), dál už křivka úspěchu neroste. IQ přes 120 vám žádné zvláštní výhody pro život v reálném světě nepřinese. I inteligence má tedy svou bariéru. Musíte být patřičně šikovní, abyste z ní získali prospěch, podobně jako musíte mít dostatečnou výšku, má-li z vás být špičkový hráč basketbalu.

Ke svému zklamání je Terman nucen konstatovat, že poté, co dorostli do dospělosti, nejsou jeho „termité“ nikterak mimořádní: ,Intelekt a dosažený úspěch mají k dokonalé souvztažnosti hodně daleko’.

Gladwell poté přechází ke zkoumání dalších faktorů mimo zmíněné bariéry, které způsobují, že jsou inteligentní lidé úspěšní. Uvádí příklad Chrise Langana, nadaného Američana, jehož bylo možné několikrát vidět v televizních soutěžích, člověka, který je mimořádně chytrý, ale velmi neúspěšný.

Gladwell srovnává jeho životní příběh s osudem Roberta Oppenheimera, muže, který stál v pozadí vodíkové bomby. Zatímco Openheimerovi bylo dovoleno dokončit univerzitu i poté, co se pokusil otrávit jednoho z profesorů, Langanova vysokoškolská dráha skončila kvůli tomu, že jeho matka neodeslala jakési formuláře požadované pro prodloužení stipendia. Gladwell dochází k závěru, že Oppenheimer měl něco, co Langan postrádal. Cosi, co psycholog Sternberg označuje za ,praktickou inteligenci’ a co znamená vědět, co je dobré říkat a komu, kdy to říci a jak to říci, aby bylo dosaženo maximálního efektu. Zatímco IQ je něco, s čím se (zčásti) narodíme, praktická inteligence je jistým druhem znalostí, něčím, čemu se musíme naučit.

Další otázkou pak tedy je: Jak a kde se jí učíme? Gladwell vychází z toho, že praktické inteligenci se učíme od svých rodičů, a cituje z výzkumné práce sociologa Lareaua. Lareau se zabýval tím, jak lidé vychovávají děti, a rozlišoval dva odlišné styly výchovy: vzdělávání ve vzájemné shodě a realizaci přirozeného růstu.

V prvním případě rodiče aktivně rozvíjejí nadání, názory a dovednosti svých dětí a učí je tím zároveň složitostem jednání s ostatními lidmi ve společnosti. U druhého přístupu se rodiče rozhodnou, že ponechají děti, aby vyrůstaly a rozvíjely se samy. Nevýhodou tohoto druhého způsobu je, že se děti nenaučí to, co Lareau nazývá ,přizpůsobovat si’ okolní prostředí a lidi v něm svým přáním. Tyto rozdíly ve způsobu výchovy bezprostředně souvisejí se sociálně-ekonomickou třídou. Vzdělávání ve shodě je typické pro střední třídu rodičů a realizace přirozeného růstu pro kategorii fyzicky pracujících a pro chudé rodiny.

Terman také dochází k závěru, že sociálně-ekonomická třída (a tím pádem i styl výchovy) je pro geniální jedince důležitá. Příslušnost k sociálně-ekonomické třídě byla jedinou souvislostí, kterou dokázal najít jako vysvětlení toho, proč horních 10 % „termitů“ bylo úspěšných a spodních 10 % úspěšných nebylo. Bez ohledu na skutečnost, že byli mimořádně nadaní, prakticky nikdo z nejnižší společenské třídy nedosáhl vrcholu. Ne proto, že by nebyli dostatečně chytří, ale proto, že byli nepřipraveni pro reálný svět, uzavírá Gladwell.

To je tedy shrnutí oněch dvou kapitol věnovaných mensanům, konečný výsledek, který nabízí snad trochu zvláštní odpověď na otázku, proč nejsou všichni mensané úspěšní. A bez ohledu na poněkud negativní závěr nabízí i jisté vodítko, jak se úspěšnějším stát. Totiž tak, že se budeme učit, jak být ,prakticky’ inteligentní.

Možná, že vás výchova touto schopností nevybavila, to však není důvodem k tomu, abyste přestali používat svou vrozenou inteligenci ke zdokonalování dovedností ,praktické’ inteligence. Budete-li pozorovat, učit se, jak ,systém funguje’, a sledovat, jak to ostatní (úspěšní) lidé dělají, můžete to dokázat také! 

Převzato z Mensa International Journal, listopad 2010, č. 542.