Kdy jsi začala hrát beach volleyball?

Před osmi lety, když mi bylo dvacet. Předtím jsem hrála šestkovej volejbal, což je taková nezbytná průprava k plážovému.

A tomu ses věnovala jak dlouho?

V osmi letech jsem dělala přijímačky na jazykovou a sportovní školu, dostala jsem se na obě. Rodiče se mě zeptali, kam chci jít, já odmala věděla, že chci sportovat. Měli jsme spoustu odpoledních sportovních aktivit, dva roky nato jsme začali hrát volejbal.

Kdy u tebe odkryli, že máš pro volejbal talent?

Zdatná jsem ve všech možných sportech. Nemám vyloženě talent na volejbal, mám ráda pohyb, a tak mi jde dobře.

Kdy jsi začala jezdit po soutěžích?

Už v rámci přípravky v jedenácti letech. Šestkovej volejbal má sezonu od října do dubna, každý víkend jsme byli na nějaké kadetské nebo juniorské soutěži. Zimy jsem odpinkala v hale. Když jsem měla přejít ve dvaceti do ženských, řekli mi, že jsem docela malá a že bych hrála libero, což je ten, který stojí vzadu a jen vybírá balony, takže bych se nedostala vůbec na síť. Proto jsem si vybrala plážovej volejbal, kde člověk nepotřebuje tolik tu výšku, ale být šikovný, všestranný.

Kdy přišly první výhry?

Už v juniorských soutěžích jsme se umísťovaly do první trojky v Čechách, přechod do ženských byl těžší, protože na nás nastoupily matadorky, které hrály už dvacet let. Záhy jsme se ale začaly umísťovat i tam.

Do zahraničí jste jezdily od začátku?

První rok jsme hrály u nás, druhý rok jsme se vydaly na Slovensko, to bylo hrozné „haló“ v těch dvaceti. Začaly jsme jezdit národní tour zemí okolo (Polsko, Rakousko), ve třiadvaceti jsme se poprvé vydaly na evropský pohár (Skandinávie, Chorvatsko, Itálie, Španělsko), kde jsme musely hrát kvalifikaci jako nový tým. Když jsme začaly získávat evropský body, startovaly jsme v hlavní soutěži mezi šestnácti nejlepšími týmy v Evropě.

Platil vás sportovní svaz, anebo jste musely mít na všechno sponzora?

Vždy jsme si samy musely najít sponzory. X-krát nás napálili starší bohatí pupkáči, naslibovali nám hory doly a pak z toho nic nebylo, jenom s námi chtěli chodit po večerech ven. Byly jsme mladý a naivní. Se sponzorama jsme se naučily jednat až časem, ze začátku jsme peníze moc neměly, všude jsme spaly na couchsurfing a cestovaly autem, třeba do Francie jsme jely mojí felicií a ve Španělsku jsme jezdily stopem. Samozřejmě když jsme viděly zázemí Němek nebo Italek, který mají k sobě trenéra a maséra, tak jsme trošku záviděly.

Zažila jsi i nějaké velké dobrodružství na té cestě?

Vzpomínám si, že když jsme přiletěly do Jižní Koreje, klučina, kterého jsme měly domluveného přes couchsurfing, nám řekl kód od svého bytu s tím, že přijde pozdě, že je na nějaký párty. Nepřišel za celou noc. Ráno jsme mu volaly a on, že dobrý, ať jenom zabouchneme dveře. Obrovská důvěra, měl tam drahé počítače, spoustu věcí. S couchsurfingem nemáme žádnou negativní zkušenost a spaly jsme takhle už tak asi stopadesátkrát.

A jak jste si ten couchsurfing obstarávaly? Přes známé nebo přes internetové stránky?

Přes webové stránky, jsme zaregistrované a máme svůj profil. Využíváme ho pořád, peněz máme víc, ale potřebujeme je používat na jiný věci, od fyzioterapeutů po masáže.

Se stopem jste nikdy problém neměly?

Když jsme byly ve Španělsku, jeden borec nás vzal, podle mě nám vůbec nerozuměl, ani kam chceme jet, někam s námi odjel, zastavil uprostřed pustiny s tím, že nás dál nevezme. A nejvtipnější bylo, když jsme se vypakovaly s kufry, on nám dal čtyři eura na svačinu a odjel. Čekaly jsme tam „uprostřed ničeho“ přes dvě hodiny a doslova skočily do cesty hned prvnímu autu, co jelo kolem.

A máš k sobě jednu stálou parťačku, s níž hraješ?

Spoluhráč se hledá těžko, protože musí být v podstatě na stejné herní úrovni. Když je jeden slabší a druhý silnější, tak podání od soupeře směřuje vždy na toho slabšího. V žebříčku je všehovšudy deset dobrých hráček a člověk se musí nějak napárovat s tou, která mu bude vyhovovat. V juniorkách jsem měla jednu parťačku, Míšu Vorlovou, s tou jsem hrála pět let. Potom jsem se rozhodla, že chci jít do vyšších soutěží. Ve svém prvním týmu jsem byla blokařka a měla jsem k sobě polařku, ale v tomto složení bychom neuhrály světovou úroveň. Oslovila jsem proto jinou hráčku, Míšu Kvapilovou. Měly jsme výborný úspěchy, deváté místo na světovým okruhu, deváté místo na univerziádě. A ona po roce dostala nabídku v Německu, na kterou se neříká ne. Teď mám třetí hráčku za svoji kariéru a tou je Magdaléna Dostálová, vysoká blokařka, úžasná hráčka i člověk.

A vypadá to všechno nadějně?

Jo, jo. Bylo jí devatenáct, když jsme navazovaly spolupráci. Zpočátku jsem nechtěla mladou hráčku, protože ono to chvíli trvá, než se vyhraje, než získá zkušenosti. Nikdy neměla kontinuální přípravu beach volleyballu, teprve se mnou se plážovému volejbalu začala věnovat celoročně. Ale je tak talentovaná, že jsem si řekla, že to ten první rok skousnu a půjdu zpátky do nižších soutěží. A tuhle, naši třetí sezonu máme super úspěšnou.

Co je váš největší úspěch?

Stříbrná medaile z evropského poháru ve finském Kisakalliu. Famózní výsledek. Dále bronzová medaile z mistrovství střední Evropy. To bylo v chorvatském Ičiči, obojí z letošního léta. Z českých nejvyšších soutěží máme první, druhý i třetí místo, samy sebe momentálně vnímáme jako třetí nejlepší český tým.

Chystáte se na olympiádu?

Další je za čtyři roky v Tokiu. Je těžké se tam dostat, ale není to nemožný. Člověk musí hrát hlavní soutěže světové série, takže to je pro nás teď prioritou, sbírat světové body a dostat se tam přes žebříček. Ano chceme, ale pokorně a hezky po krůčkách.

Pociťujete stres před zápasem? Nebo už jste se tak otrkaly, že předtím myslíte na něco docela jiného a nepřipouštíte si jakoukoli nervozitu?

Ty stresy tam jsou. Jak objíždíme třeba kvalifikaci světové série, dvakrát se nám stalo, že jsme nepostoupily tím vůbec nejtěsnějším výsledkem do hlavní soutěže. Beach volleyball se hraje na dva sety do jednadvaceti, a když je to 1:1, tak se hraje do patnácti třetí rozhodující set a musí být rozdíl dvou bodů. Dvakrát jsme prohrály 16:14 v třetím setu a to byl takový minikrůček od hlavní soutěže, kde je zase mnohem více zápasů, prize money a mnohem víc bodů do světového žebříčku. Vždycky vyhraje ten, kdo se míň stresuje, kdo je hlavou čistě v tom výkonu. Jakmile někdo začne řešit v koncovce stresy, tak udělá chybu. Učíme se hrát bez nervozity a stresu, vlastně bez myšlenek. To je cesta k vítězství.

Někdy nějaké nedorozumění s rozhodčími?

Dřív jsem měla s rozhodčími hysterické výstupy, dostala jsem už x červených karet… Jednou mi korejský rozhodčí v rozhodujícím momentu celého zápasu pískl, že jsem tečovala balon, a já byla o metr vedle. Byla jsem tak zoufalá, že jsem na něj začala řvát sprostě česky, aby mi nerozuměl. On vůbec nechápal, mně to ale pomohlo, ulevila jsem si a mohla hrát dál. Teď už jsem v klidu, vím, že nikdo není neomylný, a když se rozhodčí „upískne“, beru to jako součást hry.

Byli v té Koreji nějací Češi?

Ne, přenášeli to do korejské TV. Korejští diváci mi po tom výstupu zatleskali. Ale oni tleskají všemu.

Určitě se vám bude dařit čím dál tím víc, vzhledem k tomu, že jste si na sebe zvykly…

Je to takové druhé manželství. Jsme pořád spolu, buď na tréninku, na cestách, nebo na zápasech. Porozumění mimo kurt a souhra na kurtu jsou klíčové věci v plážovém volejbale.

Kolik času denně tréninku věnujete?

Dneska jsme měly dvouhodinový trénink, to zabere půl dne. Zítra máme dva tréninky, dopoledne jdeme do posilovny, odpoledne máme trénink na písku. Ve středu máme dopoledne písek a už odpoledne odjíždíme na turnaj. Trénujeme od pondělí do soboty. Od května do konce září, kdy je sezona, jsme každý víkend pryč.

A nikdy jsi neměla dost?

Ne, vždycky se mi chce na trénink. Na písek jo, ale kondiční příprava, která probíhá většinou v posilovně nebo na atletickém oválu, už tak zábavná není a někdy prostě bolí. V zimě máme fyzické přípravy víc než té na písku. V létě pak těžíme z toho, co v zimě natrénujeme kondičně.

Sáhla sis někdy na dno?

Když jsme těsně prohrály postupy do hlavní soutěže, zápas skončil a člověk zjistil, že jede domů místo toho, aby dalších pět dní hrál. Ty cesty autem nebo letadlem jsou nekonečný, člověk dvanáct hodin vymýšlí, co měl zahrát líp a proč neudělal tohle a tamto. A spoluhráčka přemýšlí o tom samém a není tam nikdo, kdo by člověka utěšil. Když hrajeme s Brazilkama, který jsou top ten ve světovém žebříčku, přehrají nás taktikou a zkušenostmi, ale dobře si s nimi zahrajeme a něco se od nich naučíme, tak je to úplně jiná prohra, než když víme, že jsme mohly vyhrát, jen jsme si pro to vítězství samy „nešáhly“.

Kdybys měla říct nějaký hodinový limit, kdy už se cítíš vážně tělesně vyčerpaná…

Nemívám to ve hře, protože se většinou dostanu do takové zvláštní přítomnosti, kde vnímám hodně energie, ale vnímám to někdy při tréninku, když trénujeme déle jak dvě hodiny v kuse, že najednou začnu tahat nohy, začnou mě pálit a už tolik nevyskočím. V posilovně máme různý testy, před sezonou třeba sedm minut angličáků v kuse, to jsou přesně ty momenty, kdy mě všechno pálí, sotva dýchám, ale nějak to skousnu, patří to k vrcholovému sportu.

Trenéra máš stálého?

S Majdou máme už třetí sezonu stálého, bývalý juniorský reprezentační hráč. Trénuje nás na písku a pak máme kondičního trenéra, toho máme v posilovně.

Jak se takový trenér vůbec shání?

Na písku se mezi sebou všichni znají a těch trenérů není moc, člověk někoho osloví, protože ho zná z turnajů. Kondičního jsme sháněly podle výsledků jeho svěřenců a na doporučení, s tím spolupracujeme teprve rok a je výborný.

Měla jsi nějaký vážnější sportovní úraz?

Z přetížení jsem měla před pěti lety zánět šlach na nártu, nemohly jsme kvůli tomu jet na mistrovství Evropy. Dostala jsem na šest neděl sádru, doktoři se se mnou vůbec nebavili, jakmile zjistili, že jsem vrcholová sportovkyně. Věděli, že kdybych si sádru po třech nedělích sundala, že by se mi ten zánět chronicky vracel. U vrcholových sportovců se to vždycky musí doléčit až do konce. Probrečela jsem půlku sezony, ale teď už ani nevím, na jaký jsem to měla noze, a znám spoustu hráček, který se na to vyprdly a pak z toho byly operace a mají zdravotní problémy už napořád.

Proč ses rozhodla studovat na VŠE?

Vystudovala jsem gymnázium, pak jsem moc nevěděla, co chci dělat, jen jsem chtěla sportovat a o VŠE se říkalo, že u toho se dá dělat cokoliv (smích). Na bakaláře jsem studovala jinde, na španělský ekonomce, protože jsem se chtěla naučit dobře španělsky. Pobočku měli tady v Praze, do Barcelony jsem jela dělat státnice a obhajovat diplomku. Kdybych se doopravdy chtěla věnovat studiu, tak druhá věc, která mě bavila odmala, bylo malování.

Jak se ti ten trénink dařilo skloubit se studiem vysoké školy?

Na zimní semestr jsem si navolila o několik předmětů víc, protože v zimě se jenom trénuje, takže jsem mohla na půl dne do školy. Na letní semestr jsem měla pak už jen tři předměty, který jsem splnila v předtermínech, a pak už jsem měla volno. Inženýra jsem si roztáhla ze dvou let na tři. Nebylo to těžké, mám ze sportu notnou dávku disciplíny v sobě a zasednout ke studiu na x hodin denně mi nedělalo problém, jen jsem u toho samostudia pořád dokola usínala, nějak extra mě to totiž nebavilo a byla jsem unavená z tréninků (smích).

Máš vůbec nějaké volno?

V létě ho moc nemám, kdykoli jsem v Čechách, tak se snažím být s přítelem. Má se mnou obrovskou trpělivost, protože přes léto se moc nevidíme.

Jak dlouho ještě budeš hrát?

Ty tři, čtyři roky, kdyby to klaplo, do olympiády. K vrcholovému sportu nejde dělat něco dalšího a chci v životě poznat i něco jiného než být hráčkou volejbalu (smích).

A budeš se volejbalu dál věnovat? Budeš trénovat mladší ročníky?

Trenérství by mě určitě uživilo dobře. Už teď jednou týdně trénuju malé děti. Do budoucna by mě bavilo trénovat výkonnostní, reprezentační tým. Hlavně vím, že nikdy nebudu sedět celý den v kanceláři, to bych umřela nudou. Pohyb je součástí mého života.

Nějakou dobu jsi strávila v Dominikánské republice výpomocí mamce…

Na měsíc a půl maximálně, dříve každý rok po sezoně. Fungovala jsem jako delegát a průvodce, později jsem jezdila každý podzim zaučovat nové zaměstnance. Teď mamce pomáhám z Čech v průběhu celé hlavní sezony v zimě. Od marketingu po personalistiku, alespoň použiju něco, co jsem se naučila ve škole.

Podle čeho vybíráš delegáty?

Když jsem začínala s výběrem, tak si mě delegáti „omotávali okolo prstu“, a upřímně řečeno, nevybírala jsem dobře… Často jsem je pak musela posílat zpět do Čech, protože třeba neuměli dobře španělsky nebo byli neschopní. Časem jsem se to naučila, zpracovala jsem si výborné testy, které útočí na slabiny účastníků, a na pohovorech jsem pěkně zlá. Sama se sebou bych na pohovor jít nechtěla (smích). Pomocí studené přímočarosti vytáhnu z lidí už na pohovoru, co potřebuji, a troufnu si říct, že již vybírám ideální lidi. Spolehlivé, komunikativní, schopné. Nejhorší je, když jde na pohovor se mnou maminka, ona je obrovsky hodná a je jí líto uchazečů, kteří se tam potí pod mými nepříjemnými otázkami, tak někdy i zasahuje, že to nemyslím vážně apod.

Z Dominikánské republiky máš nějakou historku?

Jednou se „o mě“ pokusil čtrnáctiletý černoušek, vlezl do našeho bytu a sledoval mě, jak se sprchuji. Pak na mě hupsnul – byl to docela šok (smích). Proběhla bitka, vyklouzla jsem mu, vyběhla na pavlač a křičela o pomoc. Maminka s hlídačem a několika lidmi byli hned o patro níž, kluk ale rychle utekl. Vždycky jsem si myslela, že chlapa přeperu jak nic, ale kdyby ten kluk byl o dva roky starší, už narostlý, tak nemám šanci. Bylo to zajímavé poučení.

Jaký je tvůj vztah k Mense?

Od desíti let jsme s bráchou a rodiči jezdili pravidelně na jarní a podzimní setkání. Obrovsky mě to bavilo. Bydlelo se v chatičkách, kde byla vždycky šílená zima. To byly ještě setkání o třiceti lidech. Já se vždycky těšila nejvíc na hry. Přestala jsem jezdit, když mi bylo tak šestnáct, kvůli volejbalu. Po deseti letech jsem se tam pak jednou zjevila a vůbec nikdo nechápal, že místo té maličké Karoliny přijela dospělá slečna.