Bylo nebylo za dávných časů… jsem se vydal na dalekou cestu do … ale to uhodnete, kam vedou všechny cesty?… Správně do Říma. A ty, Pepíčku, dostaneš rákoskou.

1. den

Abych to neměl pro začátek tak jednoduché, v jeden den se sešlo školení v Praze, Rada Mensy v Praze, setkání s přáteli, ale to přece nevadí, autobus pojede přes Prahu. Jenže ouha, změna plánu cesty autobusu způsobila, že jsem z důvodu jistoty musel některé akce vynechat. Samozřejmě, že školení skončilo o hodiny dřív, ale to už jsem se na Radu dostavit nemohl. A samozřejmě, že v pátek bylo hledání nejbližšího volného autobusu Student Agency hrou na to, kdo rychleji klikne na poslední volné místo po zrušení rezervací. Což se projevilo tak, že jsem nevěděl, ve kterém autobusu přesně jedu, takže jsem přeběhl od jednoho k druhému, naštěstí k tomu správnému; sednout si na správné sedadlo vyšlo taky až na druhý pokus, takže jsem málem přišel o mobil… No prostě není nad dobře zaplněný den. V Brně jsem spěchal se převléct, vyměnit věci, nakoupit zásoby do autobusu a s dostatečnou rezervou čekám na autobus.

A je tu první jobovka, dálnice D1 je zaseklá, autobus má hodinu zpoždění. No tak prostě počkáme, co se dá dělat.

Další jobovka, jeden kolega, říkejme mu Petr, měl štěstí na brněnské chmatáky a přišel o celou hotovost na výlet. No tak co, jiný kolega se nabídl, že vybere koruny v Brně a eura v Itálii.

Cesta autobusem začala kvízovou otázkou: „co to pijem milí bratia?“ Autor kvízu se velice dobře bavil, protože to pro zúčastněné bylo kupodivu těžké a navíc jim to převelice chutnalo. Zábava však byla přerušena, protože expertka přes nápoje daný kvíz vyřešila na dálku(!), aniž by ochutnala.

V autobuse se pomalu smrákalo a začaly přípravy na noc, od hledání kapek počínaje, přes pouštění filmu „Prázdniny v Římě“, až po připoutání se dvojitě pásem, takže chudák kolega sedící vedle marně a dlouho hledal svůj pás.

Autobus spí, jen hluk pneumatik přerušovaný vzdáleným chrápáním se nese éterem. A tu náhle… PRÁSK…, no ono to bylo spíš prásk, takže to snad nikoho neprobudilo, ale za chvilku autobus zastavil, vlevo auta fičí kolem něj, že se i mírně houpe, vpravo betonová zeď. Divný pocit, když se autobus zvedá a pak už jen slyšíme celkem známý zvuk povolovaných šroubů. Ano, píchli jsme, další hodina zpoždění.

2. den (Pisa, Florencie)

Ráno jsme nesli následky nočního dobrodružství, v těsném a přesném naplánování by byla hodina znát, tak raději vypouštíme městečko Luccy a o něco málo prodloužíme návštěvu Pisy.

V Pise jsem se, jako jeden z mála, rozhodl zaplatit poměrně vysoký vstup 15 € na unikátní architekturu na celé Zemi. Rezervovali jsme si vstup tak tak, abychom stihli odjezd autobusu. Předtím jsme udělali pár klasických kýčovitých fotek, prohlédli okolí a vzhůru na šikmou věž. Mezi námi, postavit věž a neudělat správně její základy, to umějí jen v Pise… Výstup nahoru byl zajímavý, jít po schodech a občas nestoupat, zvon visící šikmo kolem zdi a hlavně ten nepříliš příjemný pocit být vysoko na věži už už padající…

Odjezd autobusu byl zdržen zbloudivším, jenž se zeptal na cestu místních, kteří ho omylem poslali na přesně opačnou stranu.

Další zastávkou je Florenc. Po běžných peripetiích jsme na hostelu. Získal jsem pokoj č. 5 a kupodivu výtah nereagoval na první patro, takže někteří to vzali pěšky… do druhého patra, páč první patro bylo soukromé pro majitele. Na hostel luxusní prostorné pokoje, k tomu společné sprchy, umyvárny. Škoda, že některé nápady zůstaly jen v doméně návrhů Klíč byl obzvlášť zajímavý, na co rýhy a zářezy? Tady stačila tyčka a kousek obdélníkového plíšku.

Někteří kolegové měli o dilema postaráno, večer byl fotbalový zápas, kupodivu však zvítězil kulturní program. A taky stál za to. Kromě mnoha typických uliček a domů jsme viděli dávný sirotčinec, plno visacích zámků všude, prý pro štěstí, zlatokopecké původně koželužské krámky na mostě, radnici ve formě skorohradu, plno soch včetně dvou Davidů, plno maleb a obrazů… Prostě dávné časy na nás dýchaly na každém kroku. Na náměstí kolem kopule byla položena tráva – takže náměstí vypadalo moc hezky.

Užili jsme si frontu, ale hlavně výstup na kopuli, během něhož jsme si současně prohlédli i vnitřek chrámu. Z kopule byl překrásný výhled na celou Florencii. Úzký vstup, který byl současně i výstupem mě osobně bavil tím, jak který člověk je (ne)zdvořilý a přitom sebe(ne)prosazující. Cestou dolů jsem byl otestován, jak dokážu udržet rovnováhu, uspěl jsem, takže ani já a ani za mnou jdoucí-klopýtající slečna jsme se nezřítili po strmém schodišti dolů.

Po takovém výkonu jsme si zasloužili večeři. Zde jsem vyzkoušel svou první italskou pizzu, aniž jsem to tehdy tušil, byl to jen jeden z mnoha pokusů. Malá, nic moc. Pizza měla být vlastní, ale proč tedy za chvíli přišel poslíček z pizzerie s další várkou pizz? Obsluha zmatená, nezdvořilá, no prostě jsme asi neměli moc štěstí. O čokoládě raději ani nemluvit. Cestou zpátky do hostelu jsme už jen nasávali atmosféru města, trhu a já (za chůze) i wifi.

3. Den – Orvieta (lanovka, studna), Řím

Po snídani, sbalení a lustraci jsme nasedli do autobusu směr Řím. Po cestě jsme navštívili jedno typické menší městečko Orvieta. Je usazené na kopci, takže asi jediný přístup je lanovkou. Jak kabinku lanovky, tak následný autobus jsme dokázali naplnit sami.  Kostel na kopci jsme si prohlédli během končící mše, pak nasávání atmosféry během sestupu úzkými uličkami směrem zpátky k lanovce. Ti odvážnější z nás si dali sestup a následný výstup do studny vyzděné ve skále asi ještě z doby Říma.

Krátká cesta a už jsme u hotelu, rychle vyložit kufry a vzhůru do města. Jednoruký bandita na lístky do metra mě sice připravil o tři eura (z 5€ bankovky vrátil dvě eurové mince a jeden lístek stojící euro). Na přestupní stanici Termini jsme čekali téměř hodinu na informace o Roma Passu, který se nakonec ukázal nevýhodným. Ale to prostě patří k výletům.

Ale už jsme na zastávce Spagna, prohlížíme španělské schody i kostel nad nimi a hurá do víru města. Já s malou skupinkou, páč ostatní jsem ztratil, se vydám hledat muzeum těstovin. To jsme sice nenašli, ale prošli jsme kus Říma okruhem a s předstihem dorazili na místo srazu: Fontana de Trevy. No tak jsme se vrátili do blízké slušné restaurace, já s úmyslem učinit druhý pokus o ochutnání pravé italské pizzy. Majitel si nás tak dlouho nevšímal, že jsme naznali, že pizzu nestihneme, a tak jsme odešli z restaurace celkem hladoví a naštvaní. Další zastávkou byl Pantheon, zde hladov jsem si dal pizzu v menším krámku – třetí pokus, jedním slovem hnus.

Na jednom náměstí malířů nám byl vykládán příběh o svaté Anežce. Svatá Anežka byla vězněm v jednom domě kurtizán, chtěli ji přinutit přestoupit k jiné víře. Proto ji svlékli, aby ji zahanbili a jí zázračně narostly vlasy a zakryly tak její nahotu. Nakonec ji umučili a zabili.

Další zastávkou byly schody, jedny jsme si vyšli cvičně. Ty se přitom měly vyjít klečmo. Na druhých jsme si udělali závody, jak nahoru, tak posléze i dolů. Už za tmy jsme pak hledali to správné místo s výhledem na Koloseum. Zpáteční cesta šalinou, busem, na který jsme dobíhali, a metrem byla taková zkouška nanečisto na poslední den. Lístek na to stačil tak tak.

4. den Řím, Vatikán (poslední pokus s pizzou)

Ráno velké dilema, bylo celkem teplo, ale v noci by mohlo být i chladno. Nakonec zvítězila jistota a do batohu putoval svetr i s bundou.

Dojeli jsme k Vatikánu a uviděli obrovitánskou frontu, která byla obletována osobami s nabídkami na pohlednice, restaurace v okolí, průvodce apod. Odolávali jsme, kecali a po nekonečných desítkách minut jsme se dostali i k pokladnám. Oficiální instrukce zněla nechat zde batohy, ale pak se nedala použít zakázaná zkratka ze Sixtinské kaple. Batoh jsem si vzal dál, vyplatilo se to.

Vatikánská muzea byla překrásná, i když víc než Sixtinská kaple se mi líbila chodba s mapami na stěnách a s přenádherným stropem. Nechápal jsem, proč se většina lidí  drala směrem k Sixtinské kapli a vůbec si nevšímala stropu. Sixtinská kaple mě vůbec nevzala a raději jsem se na druhý pokus včlenil do skupinky s průvodci, kteří měli to privilegium použít zkratku do kostela. Jinak se člověk musel vrátit, vyjít z Vatikánu, obejít ho a vystát si další předlouhou frontu.

To už jsme byli notně unaveni, ale najít místo k sezení je celkem neřešitelný úkol. Tisíce sedaček na dosah mimo Vatikán, ale člověk by pak musel stát tu předlouhou frontu. Na schodech je každý okamžitě vyhnán. Naštěstí jsem našel místo za vraty, kde jsou sedící poutníci tolerováni, páč nejsou na očích. Vystoupali jsme na kopuli, udělali pár fotografií, sestoupili až do podzemí a pak ztrativši kontakt s ostatními jsme vyšli z Vatikánu a já absolvoval čtvrtý pokus ochutnat pizzu. Byla dobrá… ale místy připálená. Na italskou pizzu jsem zanevřel. 

Pomalu jsme pak procházeli nočními uličkami Říma, cestou vykoupili Spar a došli podruhé k Pantheonu. To už se ochladilo, takže jsem bundu využil, půjčil ji zimomřivé slečně doufaje, že se s ní ještě shledám. Většina pak už jela na hotel, já s kolegou jsme se vydali hledat obchod. No obešli jsme blok, ale na další Spar jsme nenarazili. Tak jsme jeli na Termini a tam po delší námaze obchod našli. Ale to, co jsme nevěděli, bylo, že lístek je sice přestupní, ale jen na jeden vstup do metra. Já jsem bleskově zareagoval a prošel za jiným spěchajícím člověkem. Můj kolega takové štěstí neměl. Ale nakonec jsme se s mnoha krásnými zážitky dostali v pořádku na hotel.

5. den Řím (odhlášení, antické památky, setkání s Mensou Italy)

Ráno snídaně, rychlé sbalení, opětovné radostné setkání s půjčenou bundou, rychlé naložení zavazadel do autobusu a vzhůru (přesněji vdol) do metra. Tentokrát je zastávka Koloseum, před kterým jsme udělali skupinové foto a které jsme prošli skrz na skrz. Zmínil jsem se, že pršelo? No, co se dalo dělat!

Pak jsme plynule přešli na Kapitol a z něj na Forum Romanum. Víceméně jsme obdivovali více či méně zachované ruiny. Na mě zapůsobil především zbytek obrovského chrámu.

Pak jsme se rozešli a má skupinka si našla prázdnou a přitom dobře vypadající restauraci. No, taky kdo by šel do Argentinské restaurace, když je v Římě?! Ale ten argentinský steak byl vynikající… Další sraz jsme zmeškali, takže jsme měli spoustu času na prohlídku muzea. Opět jsme ho prošli skrz na skrz, dokonce i nahoru na něj jsme vyjeli výtahem. Relativně drahá jízdenka, ale ty výhledy stály za to. Takže jsem opět promeškal další možnost nakoupit.

Postupně původně drobný deštík přešel v liják. Maje svou outdoorovou bundu byl jsem netečný vůči počasí a jako jeden z mála jsem si užíval poslední chvíle v Římě, poslední památky. Nakonec jsme dorazili do restaurace, kde měli velmi úzký profil. Jeden společný záchod pro všechny…

Zde jsme si pokecali a prodiskutovali různorodá témata s místní mensankou (no, místní, byla původem ze Sicílie). Ale díky ní jsem přece jen znovu, popáté, vyzkoušel pizzu. A k tomu víno. Vše bylo výborné. Italská pizza přece jen není až tak špatná . Placení bylo trošku komplikované, na nás nezvyklé bylo, že si automaticky připočetli 10% tuzéra.

Pak dle plánu jsme vyšli z restaurace na zastávku šaliny. Před nosem nám ujely dvě. Takže jsme čekali a čekali a čekali. Nakonec se nám přece jen podařilo přesvědčit zbytek skupiny, abychom tu jednu zastávku ušli pěšky. A pak jsme čekali a čekali na autobus. Po hodně dlouhé době jsme se dočkali. Dojeli jsme ke stanici metra a před nosem nám ujelo. Takže jsme čekali a čekali. Na návrh předsedy Mensy ČR byl jeden z účastníků posazen na odpadkový koš. A pak jsme ještě hodně dlouho čekali. Nakonec jsme tak tak před koncem platnosti jízdenky dojeli, plán využít záchody na konečné nevyšel, byly zavřené…

Večer v autobuse jsme se dozvěděli, že vjezdné autobusu do Benátek stojí 4500€. Vzhledem k tomu, že jsme tam měli pobýt zhruba hodinku v brzkých ranních hodinách, kdy je vše zavřené, jsme si nakonec odhlasovali, že Benátky nenavštívíme. Místo toho jsme navštívili Graz v Rakousku, kde jsme si poslechli zvonkohru. Věřte, nestála za to. Rychlým průchodem jsme si prohlédli město, nakoupili pečené kaštany a honem zpátky do autobusu. Rychlé nalodění se tentokrát zvrtlo, protože zbloudivší kolega musel být nalezen přímo předsedou. Díky předsedo! Na zpáteční cestě jsme pak diskutovali další cíl možné výpravy, která se bude konat cca za rok a půl vzhledem k mnohem větší náročnosti i délce výletu. Výprava bude zhruba na 9 dní, vedena pobaltskými zeměmi s plánem navštívit i Petrohrad na doporučení člena, jenž usedl na odpadkový koš. Bohužel samotné vízum do Ruska stojí 2000Kč.  Takže výsledná odhadovaná cena je zhruba dvojnásobná.

Já jsem si Itálii víc než užil a navíc následky této výpravy mě ovlivňují doteď.

Jiný pohled na exkurzi naleznete v souvisejícím článku Itálie.

foto: Jaroslava Hnatiaková

Autor: Vladimír Kutálek

Do Štrasburku přijíždíme kolem šesté hodiny ranní. V prostorách hlavního nádraží si dopřejeme zkrášlovací a „zkulturňovací“ přestávku. Již krásní a upravení se setkáváme s naší průvodkyní Kateřinou, od které dostáváme instruktáž, jak se po Štrasburku přepravovat s využitím městské hromadné dopravy. První část prohlídky města je jen zběžná,spěcháme na besedu a následnou diskusi s poslanci Evropského parlamentu, pány Vlasákem a Cabrnochem. Diskutuje se o všem možném – o společné zemědělské politice, o ekonomické krizi, o státní maturitě… Druhou část prohlídky Štrasburku absolvuje náš plzeňský tým samostatně. Chceme nasát atmosféru tohoto až neuvěřitelně klidného, čistého a zeleného města, prohlížíme si kvetoucí parky a historické i novodobé budovy a užíváme si odpolední slunečné atmosféry. Již lehce znaveni dorazíme na připravenou besedu o fungování Evropského soudu pro lidská práva spojenou opět s následnou diskusí. Počáteční obavy z nezáživné rozpravy se brzy rozplývají, beseda je skutečně zajímavá. Máme možnost vyslechnout si zajímavé povídání o tom, jak celý soud funguje, na jakých principech je vystavěn, co vlastně obnáší, být právníkem Evropského soudu pro lidská práva, a pro případné zájemce i informace o tom, jak se jím člověk může stát. Pravdou je, že někteří z nás vzdali boj s únavou a nechali padnout své hlavy do úklony, proto diskuse nebyla příliš živá. Budiž nám ale omluvou náročný program realizovaný již od brzkých ranních hodin.

Cestu do hotelu si krátíme vzájemným představováním se. Tuto aktivitu nenávidím už od dob střední školy, tudíž ji čistě náhodou po vzoru ostatních Plzeňáků zaspávám. Do hotelu dorážíme v pozdních večerních hodinách. Někteří účastníci jsou z vybraného F1 hotelu trochu v šoku, ostatní to neřeší. Pravda, není to žádný Ritz, ale na přespání bohatě stačí. Navíc jsme tak unaveni, že by si řada z nás ustlala v podstatě kdekoli.

Není nám dopřáno mnoho spánku, ale protože jsme teprve na začátku našeho putování Paříží a všichni ještě máme dostatečné zásoby jídla a pití, nevadí nám to. Páteční ráno začínáme stylově výletem na Eiffelovu věž. Při vstupu jsme drze předběhnuti jinou skupinkou turistů. V této chvíli se ale Tomáš projevuje jako skutečný náčelník a předbíhajícím zloduchům vysvětluje, že takhle by to, pánové, opravdu nešlo! Z Eiffelovy věže pozorujeme Paříž zahalenou do ranní mlhy a prozářenou prvními slunečními paprsky. Je nádherná, bez debat! Nechce se mi tísnit v přecpaném výtahu, a tak z druhého patra scházím dolů pěšky. O to víc si užívám výhled. Dole u východu se na nás sesype skupina černých prodejců malých kovových Eiffelovek, každý ji samozřejmě nabízí za tu nejvýhodnější cenu, a protože jsme to „my“, nabízí nám ještě extra slevu. Unikáme ze spárů těchto podnikavých prodejců a už se na nás vrhá zahalená žena. Ptá se, zda hovoříme anglicky, a podává papírek s anglicky psaným textem o tom, odkud pochází, že hledá svého ztraceného bratra … dál se neobtěžuji ani číst. Zanedlouho ale potkáváme další ženu se stejnou prosbou a stejným papírkem a jim podobných pak ještě během našeho pobytu celou řadu. Je s podivem, kolik lidí hledá v Paříži ztraceného bratra!

Máme před sebou ještě spoustu zastávek – Invalidovnu, úzce spjatou s francouzskou vojenskou historií, Museum Rodin, kde vzhledem ke krásnému slunečnému počasí řada z nás vzdává prohlídku interiéru a raději tráví vymezený čas procházkou v zahradě zaplněné sochami. Lucemburské zahrady jsou plné relaxujících lidí posedávajících na židlích i na trávě a vychutnávajících si prosluněné všední odpoledne a pohodu nadcházejícího víkendu. Cestou na Pantheon se skupina „bagetchtivých“, která nedodržela čtyřminutový rozchod před pekárnou, téměř ztrácí ve spletitých pařížských uličkách, které na pohled vypadají mnohdy téměř totožně. Navštívíme společně ještě Pantheon, v jehož podzemní kryptě jsou pochováni významní francouzští umělci, myslitelé a vědci. Dalším cílem je Notre Dame. Pak přichází chvíle, kdy se naše parta trhá na dvě části. Gurmánská se rozhoduje dát vale dalším památkám toho dne a dává přednost posezení a vybranému jídlu v nějaké příjemné restauraci. Cestovatelská skupina má v batozích ještě řízky z domova a touží se projít Latinskou čtvrtí a čtvrtí Les Halles. Přidávám se k cestovatelům. Zde je náčelníkem Tomášem vyhlášena první dílčí soutěž. Kdo objeví vhodné místo na rychlou večeři, získává malou Eiffelovku. V této chvíli, kdy sepisuji své pařížské postřehy, se na ni zrovna pyšně dívám, krásně se mi vyjímá na pracovním stole. Následuje další soutěž. Přívěsek na klíče ve tvaru věže získá ten, kdo vyběhne po schodech uvnitř fontány až na vrchol a zpět. Tato soutěž ovšem nejenže nemá svého vítěze, nemá ani žádné účastníky. Vzhledem k tomu, že se Tomášovi podařilo zakoupit velmi výhodně pět Eiffelovek za jedno euro, jsem zvědavá, jaká další soutěž nás ještě v průběhu naší cesty čeká.

Ani dnes nemá řada z nás sílu řešit útulnost a čistotu hotelu a upadáme do komatu, ze kterého jsme vytrženi v sobotu opět časně ráno, přičemž tentokrát už je vstávání náročnější.

Obchodní čtvrť La Défense nás vítá svými moderními stavbami a mrakodrapy. Na někoho působí uměle, futuristicky, ale musím říct, že v tom ranním tichu má své kouzlo. Dopoledne strávené ve Versailles je opět slunečné, zámek je na pohled skutečně půvabný, ale davy lidí proudících tam a nazpět nám lehce ubírají na zážitku a řada z nás dává přednost relaxaci v překrásných zahradách. Těším se na návštěvu La Villette, dřívějších jatek, která byla přetvořena v postmoderní centrum zábavy. Užívám si návštěvu ponorky a jsem při ní velmi vděčná za svoji drobnou tělesnou konstrukci; stísněné prostory nedávají příliš možností k pohybu. Procházíme kompletně celou expozici. Nejsem technický typ, ale baví mě, že si můžu řadu věcí osahat a vyzkoušet. V planetáriu nám promítli film. Hezký zážitek, kdyby si ze mě kolega po pravé ruce neudělal polštář a kolega po levé ruce mi dal svůj „translator“ dřív, než došel ke zjištění, že anglicky stejně nerozumí. Možná bych i věděla, o čem film byl. Oproti tomu podvečerní Montmartre je trochu adrenalinovější zážitek. Davy lidí proudících po ulicích hříšné čtvrti, spousta obchodníků snažících se člověka zatáhnout do svého krámku, pouliční prodejci s ryze značkovým zbožím od hodinek až po parfémy. Člověka mého vzrůstu to chvílemi až děsí a necítí se zde úplně nejbezpečněji. Pohled na Sacré Coeur za to však stojí. Stejně tak i toulka večerními uličkami přes náměstí malířů, kde se od naší cestovatelské party opět odděluje ta gurmánská. Perličkou na závěr dne je zastávka na Trocadéru a pohled na rozsvícenou Eiffelovku. Ani nevím, jestli se mi líbí víc ve dne nebo v noci. Asi v noci, když o tom tak přemýšlím, osvětlená je kouzelná (ale blikající už mi trochu evokuje kýčovitý vánoční stromeček, nemohu si pomoci).

Nedělní opět velmi brzké vstávání v kombinaci s balením zavazadel, a to vše bez teplé ranní kávy. To už je skutečně zkouška pevné vůle a sebezapření. Příjezd k Vítěznému oblouku je zpestřen očekáváním, zda po nás organizátoři nebudou chtít přebíhat šestiproudový kruhový objezd jako další soutěž o Eiffelovku pro toho, kdo přežije. V zájmu co nejmenších ztrát však dáváme přednost chvilkovému bloudění podchodem. Neděle mi ubíhala v trochu rozvláčném tempu, Alexandrův most se mi líbí, ale v Musée d´Orsay jsem zřejmě nedokázala docenit krásu moderního umění a – skutečně nevím, jak se to mohlo stát – zmožena náročným programem předchozích dní i já poklimbávám na vskutku nepohodlné lavičce. Omlouvá mě snad jen to, že v umělecké oblasti jsem svoji nadějně nastartovanou kariéru ukončila někdy okolo pátého roku věku spolu s odložením dětských omalovánek. Očekávala jsem, že Louvre ve mně vzkřísí padlého umělce. Nevzkřísil, ale neusnula jsem, přestože sedačky zde byly mnohem pohodlnější než v předchozím muzeu! Smířena s tím, že kulturní barbarství ve mně zvítězilo nad citem pro umění, jsem si užívala zbytek neděle s ostatními v Les Halles a před Centrem Pompidou sledováním pouličního představení. Řada z nás sice nerozuměla ani slovo, ale přesto se královsky bavila a obdivovala to, jak si francouzský umělec na základě improvizace (nebo možná ne tak úplně) dokáže získat publikum. Čekání na autobus je okořeněno trochou adrenalinu, když se protahuje téměř na hodinu. Naši řidiči nás ale prostřednictvím mobilní komunikace svými hesly „Jedeme!“ a „Jsme na cestě!“ udržují v naději, že se domů přece jen dostaneme. Příjezd autobusu je však jen prvním předpokladem cesty domů. Hlavní podmínkou bylo složení výstupního testu sestaveného organizátory Hankou a Tomášem. Sankcí za neabsolvování je výstup na hranicích. Nutno podotknout, že otázky byly záludné, někdy až zákeřné a odpovědi mnohdy neznali ani sami zadavatelé výstupního testu. Nicméně prošli jsme všichni a bez ztrát na životech, ve zdraví i psychické pohodě jsme se šťastně vrátili do naší vlasti.

Za všechny „účastníky zájezdu“ bych skutečně ráda vyjádřila obrovské díky a pochvalu Hance Kalusové a Tomáši Blumensteinovi, báječným organizátorům našeho výletu, za bezchybnou organizaci, skvělý program a báječnou atmosféru, která nás provázela po celou dobu zájezdu. Doufám, že se za rok zase sejdeme při nějaké další akci v obdobně skvělé sestavě!

Autor: Alena Oudová