Do Austrálie sa dá letecky dostať v zásade dvoma spôsobmi. Buď jedným prestupom cez Dubaj, čo je výrazne drahšie, alebo môžete zvoliť lacnejšiu variantu viacerých prestupov. Pôvodne som mala cestovať z Istanbulu do Kuala Lumpur spolu s českými priateľmi, ale zrušili mi jeden z letov. Čakalo ma teda 22-hodinové cestovanie Viedeň, Istanbul, Singapur, Perth osamote. Na radosť viacerých sme aspoň hodili reč v Istanbule na letisku.

Do Perthu sme dorazili vo štvrtok o jednej v noci, zložili batožinu a dali si výdatné 3 hodiny spánku. Následne sme vyrazili do mesta. Keďže českí kolegovia organizujú spoznávacie zájazdy pravidelne, prednedávnom zakúpili set slúchadiel a mikrofónu, ktoré umožňujú robiť pohodlné komentované prehliadky pre všetkých. Ako prvé sme videli mincovňu, jednu z najstarších budov a dokonca je stále aktívna. Mimochodom, keď sa v Austrálii rozprávame o najstarších budovách, nesmieme zabúdať, že to bola kolónia vybudovaná pomerne nedávno a najstaršie budovy tu majú približne 200 rokov.

Obzreli sme si pár budov v centre a vyrazili hromadnou dopravou do mestskej časti Fremantle. Táto je známa svojou väznicou. V minulosti totiž mesto Perth nechcelo, aby boli aj do ich mesta vyvážaní trestanci, ale vďaka tomu, že chýbala tzv. lacná pracovná sila, zmenili názor. Samotnú väznicu vybudovali väzni vlastnými rukami za 7 rokov. Mali v nej všetko potrebné vrátane kaplniek. Keďže väzňov potrebovali na prácu a nechceli ich zabiť, keď urobili niečo nežiadúce priamo vo väznici, mali veľmi sofistikované mučiace metódy. Napríklad samostatnú budovu, ktorá mala klenuté klenby a dvojité dvere, aby sa v nej veľmi dobre a nahlas šíril zvuk. Keď bol väzeň v takejto samotke a kričal, v podstate sám seba týral a zvuk sa prenášal aj do zvyšku budovy. Zároveň ak dozorca stál v strede tejto malej budovy a kričal, jeho hlas sa silne niesol do jednotlivých kobiek. Takto docielili, že pomerne rýchlo zostalo ticho. Druhým typom mučenia, ktorý sa extrémne páčil našej sprievodkyni, bolo bičovanie. Opäť, pamätajme, že väzni mali byť mučení, ale nie usmrtení. Maximum rán, ktoré mohol väzeň dostať bolo 100. Bičovaní boli špeciálnymi bičmi s tzv. mačacími pazúrikmi a bičovalo sa diagonálne do jednej strany, do druhej a horizontálne. Tak, aby mali v podstate väzni chrbát na kašu. Pri tom všetkom bol lekár. Tento dohliadal, aby väzeň nezomrel. Keď lekár uznal, že väzeň viac rán nezvládne, prerušilo sa bičovanie a do chrbta mu vmasírovali soľ. No a v prípade, že nestihol dostať svojich 100 rán, počkali, kým sa chrbát zahojí a následne pokračovali. Nikomu sa nič neodpúšťalo.

Po tejto zaujímavej prehliadke sme sa ešte prešli mestečkom a videli napríklad tunel, ktorým boli preťahované veľryby na rybí trh. Nakoniec nás Tomáš prekvapil kúpaním sa na Bathers Beach priamo v Indickom oceáne. Aj keď to tak spočiatku nevyzeralo a niektorí do vody nešli, veľmi sme si to užili.

Tých, ktorí boli prihlásení na IBD (International Board of Directors) čakal zoznamovací večierok, Icebreaker priamo v krásnom Pan Pacific hoteli a samotné IBD.

V pondelok po IBD začalo to najväčšie dobrodružstvo. Prvá výzva nastala ešte predtým ako sme vôbec vyrazili. Ako naskladať všetku batožinu do nie veľmi veľkého 7-miestneho auta? Ono totiž dve autá vyrazili ešte v sobotu pred nami, a tak mali trochu iný program. My sme ich mali dobehnúť  vo štvrtok večer. Po niekoľkých pokusoch sa nám to podarilo a vyrazili sme smer Kalgoorlie.

Perth je najizolovanejšie mesto v Austrálii a bolo to aj vidieť. Veľmi skoro sme boli v podstate uprostred ničoho v buši na nespevnenej ceste. Ako prvá zastávka nás čakala Wave Rock, čo je vraj najfotografovanejšia atrakcia v Západnej Austrálii. Už tu sme natrafili na najväčší problém celej krajiny. Muchy. Áno, boli všade. A keď hovorím všade, tak naozaj všade. Liezli do očí, uší, úst. Napriek tomu boli výhľady všade naokolo úžasné a mali sme aj niekoľko neplávaných prehliadok, keď sme cestou videli niečo zaujímavé. Jedným z takýchto miest boli soľné jazerá. Chceli sme okúsiť vodu v nich. Jedna odvážna členka našej výpravy sa teda vyzula a vstúpila do vody. Na začiatku to celkom šlo, alebo po asi 3 krokoch sa soľná škrupina zlomila a preborila sa do polovice lýtok do bahna… So smiechom sme ju vytiahli, umyla sa, urobili sme si fotky a pokračovali ďalej.

V Kalgoorlie sme boli ubytovaní v malej chatke, odkiaľ sme si ráno vyrazili ako dámy na raňajky a nechali sme chlapov na ubytku. Vedeli sme totižto, že nás čaká nočný prejazd, aby sme dodbehli ostatné dve posádky, a tak budeme dva dni prakticky žiť v aute… Kalgoorlie je banícke mesto vybudované zlatou horúčkou, preto sme si nenechali ujsť prehliadku baníckeho múzea. Okrem histórie a prezentovania historických spôsobov získavania zlata tam boli napríklad aj dva už nepoužívané obrovské stroje. Jeden z nich bol nákladiak, ktorý bol schopný odviezť viac ako 200 ton rudy. Viete si predstaviť to ohromné monštrum? Ja som si vliezla do kolesa pre ilustráciu veľkosti. Po múzeu sme boli z diaľky obzrieť aj aktívnu povrchovú baňu zlata.

Keď sme sa dostatočne pokochali baňami, zlatom a ťažkými strojmi, vyrazili sme do púšte. Nočný prechod je síce nepohodlný, pretože ste stále na tom istom mieste, už neviete do akej polohy sa uložiť vzhľadom aj na batožinu a zásoby jedla okolo vás a vlastne vás už bolia aj kĺby a hlavne zadok, no o to je dobrodružnejší. Obzvlášť ak vám do cesty skáču klokany. A oni občas aj skákali. Ešte sa ani poriadne nezotmelo. Celú noc sme teda boli v strehu. Pre našinca je to akoby šiel lesom, alebo pomedzi dediny a skákali mu do cesty srnky.

Noc sme úspešne prežili a v stredu ráno nás čakalo krásne prekvapenie. Dobehli sme predošlé výpravy tesne predtým ako odišli z ich ubytovania v meste Wudinna. A viete čo bolo na tom krásne? Nechali nám kľúče, mohli sme sa osprchovať a prezliecť. Po osviežení sme hneď vyrazili na najvyššiu skalu v okolí, Mount Wudinna. Bol odtiaľ nádherný výhľad na okolité polia aj neďaleké mestečko. Po výhľade sme sa zastavili v malebnom mestečku Port Augusta. Presne takto si predstavujeme prístavné mestečká. Farebné rozkošné námestie, slnečný deň, stromy plné papagájov. Jedna členka našej výpravy potrebovala kúpiť šľapky, trochu sme sa utrhli z reťaze a v miestnom obchodíku sme nakúpili zopár kusov oblečenia. Veď sme dostali aj zľavu.

Austrália je známa aj svojimi vinicami a to sme si nemohli nechať ujsť. Po nákupnom ošiale nás teda Tomáš zobral do vinárstva Sevenhill. Ak máte romantické predstavy o vinárstve, práve toto by vám ich splnilo. Rozkošné záhony, uprostred nich tehlové budovy. No a keďže je to tzv. kláštorný vinohrad, nesmel chýbať ani kostol. Okrem omšového vína vyrábajú niekoľko druhov bieleho, ružové a červeného vína, ktoré sme degustovali. Osviežení vínkom sme zakotvili v Adelaide.

Vo štvrtok sme opäť vyrazili na cestu. Okolie sa už dosť podobalo tomu na čo sme zvyknutí, rozsiahle lúky, na ktorých sa pásli ovce a prevažne čierne a hnedé kravy určené sa mäso. Kde tu boli lesíky a zástupy stromov. Avšak to, čo bolo pre nás neobvyklé boli všadeprítomné papagáje. Tak ako u nás vidíme v húfoch na poliach vrabce, tu sa pásli biele kakadu so žltými chocholmi. Cestou po Great Ocean Road sme navštívili jedno z najkrajších miest aké som videla, 12 apoštolov –  skalné útvary, ktoré vznikli eróziou pobrežia vďaka Južnému oceánu. Skladajú sa z vápencových útesov, ktorých erózia začala pred 10–20 miliónmi rokov (foto). Po apoštoloch sa nám naskytol ďalší krásny pohľad. Ocitli sme sa v pralese. Pomerne dlho sme šli sýto zeleným pralesom plným eukalyptových stromov, palmami a lianami. Večer sme zakotvili v Melbourne, kde výprava šla na prehliadku mesta a ja osobne som ležala s nádchou v posteli.

Piatkové raňajky boli exkluzívne. Rozhodli sme sa uspokojiť svoje chute v Queen Victoria Market. Pikoškou tohto trhu je, že je postavený na cintoríne. Trhovisko je obrovské, má niekoľko časti a budov a môžete tam nájsť naozaj všeličo od morských plodov, cez stánky občerstvením, ovocím a zeleninou až po oblečenie. Keďže naším cieľom bolo hlavne naplniť naše brušká, pre krátkosť času sme navštívili hlavne budovu so stánkami s občerstvením, kde bola medzinárodná kuchyňa. Dali sme si teda čerstvé ryby, morské plody, pečivo, cannelloni a všeličo iné…

Z Melbourne sme rovno zamierili do hlavného mesta Canberra s malou zastávkou u miestneho banditu Ned Kelly. Večer sme zakotvili v Canberre, hlavnom meste Austrálie. Viete, že Caneberra vznikla umelo vďaka sporu medzi Melbourne (dočasné hlavné mesto) a Sydney (ekonomicky najvýznamnejšie mesto) o to, ktoré z týchto miest bude práve to hlavné? Keďže sa nevedeli dohodnúť, na základe prieskumu vybrali obec Canberra v roku 1908, ktorá sa nachádzala medzi týmito dvoma mestami. Návrh mesta vyhral v súťaži architekt Walter Burley Griffin a centrum tvorí rovnoramenný trojuholník, kde v jeho hlavnom vrchole je budova parlamentu a v ďalších vrcholoch je park City Hill napríklad s múzeom a galériou a v poslednom sú budovy ministerstva obrany spolu s Austrálsko-americkým pamätníkom. Naša výprava si obzrela centrum a keďže je to prevažne úradnícke mesto, ktoré nie je stavané pre peších, trochu sme sa nachodili. Zároveň sme mali problém o ôsmej večer nájsť otvorenú reštauráciu a keď už bola otvorená, nevarili v nej. Rozdelili sme sa teda, niekto svoje chute naplnil vo fastfoode, niekto sa odpojil už pri prehliadke a zvyšok sme našli skvelú Libanonskú reštauráciu.

Ráno nás čakala prehliadka parlamentu. Keďže Austrália vychádza z britských tradícií, ich parlament sa skladá zo snemovne reprezentantov a senátu. Komplex parlamentu je tak vizuálne aj architektonicky rozdelený na niekoľko prepojených budov, kde má každá časť svoje sídlo. Procedurálne snemovňa reprezentantov posúva zákony na schválenie senátu a keď obe tieto časti súhlasia, podpíše ich generálny guvernér, ktorý zastupuje kráľa. Na čele austrálskej vlády stojí prvý minister.

Po prehliadke sme rovno zamierili do Sydney. Konečne sme sa mohli riadne rozložiť na hoteli a po týždni sme pár dní nemuseli hneď baliť. Najprv sme zamierili do Čínskej záhrady priateľstva. Bola nádherná a obsahovala všetko, čo by mala tradičná čínska záhrada obsahovať: vodopád, jazierko, bonsaje, zákutia, domčeky, altánky, kamene rôznych tvarov… Navyše sa na skalách vyhrievalo plno jašterov. Po záhrade sme sa plynule presunuli ku prístavu Tumbalog a odtiaľ do centra. Videli sme radnicu, pomotali sme sa po luxusnom nákupnom centre Queen Victoria Building a navštívili ďalší skvost Sydney Tower Eye. Táto veža je druhá najvyššia (305 m) voľne stojaca stavba v Austrálii a môžete sa v nej pokochať 360° výhľadom na celé mesto. A my sme si túto príležitosť nenechali ujsť. Mali sme celé mesto ako na dlani a s odborným Tomášovým výkladom v uchu to bol o to väčší zážitok. Nakoniec sme sa ešte plahočili po meste, obzreli nejaké historické budovy a šli sa vyspať pred ešte jedinečnejšími zážitkami.

Čím lepšie začať deň než návštevou pláže? Tentokrát to bola Balmoral Beach s utešeným poloostrovčekom. Niektorí tento zážitok povýšili na ďalšiu úroveň a pridali čerstvé palacinky. Po kúpaní nás vedúci nášho zájazdu Tomáš zobral pozrieť kostol sv. Tomáša, hovoríme si fajn, ďalší kostol. Lenže na naše prekvapenie pri kostole bolo plno ľudí, policajtov, kontroly. Zážitok, ktorý je len raz za život! Pokiaľ nežijete napr. v Londýne. V tomto kostole totiž bol kráľ Karol III. a my sme ako prekvapenie mali možnosť ho vidieť. Nielen to! Lucka Měchurová si s ním podala aj ruku. Tak blízko sme boli! Vo svetových médiách môžete nájsť zábery, kde sme viacerí na fotke s kráľom. Mohol by byť tento deň lepší? Mohol. Časť našej skupinky šla na muzikál do Opery v Sydney. Videli sme strhujúce predstavenie The Sunset Boulevard a jedna z hlavných postáv bola známa speváčka Sarah Brightman. Nehovoriac, že hudbu zložil Webber a hral pri predstavení orchester. Zvyšok skupiny šiel pozrieť botanickú záhradu. Následne sme sa všetci stretli a absolvovali komentovanú prehliadku Opery. No a večer sme sa tak trochu vymenili. Iná skupinka šla na koncert operných árií, naša na večeru a zvyšok bol kdesi v meste.

V pondelok ráno som zistila, že sa dá začať deň ešte lepšie ako návštevou pláže. Návštevou rybích trhov. Raňajkovať čerstvé sushi a morské plody na treťom najväčšom rybnom trhu nie je vôbec zlé… Je to priam úžasné! Celé doobedie sme zostali v morskej téme a šli sme navštíviť námorné múzeum. Preskúmali sme celú bojovú loď, ponorku a historickú plachetnicu. Tá mala niektoré časti také nízke, že sa v nich nedalo pohybovať postojačky. Niektorí jedinci vyššie vzrastu tak mali trochu problémy. Poobede sme okúsili atmosféru náhodne vybranej neznámej časti mesta a následne sme navštívili najznámejšiu pláž v Sydney, Bondi Beach. Škoda len, že bolo chladno, fúkalo a na podstatnej časti pláže sa nedalo plávať, pretože aj vlny boli privysoké. To však neodradilo zopár jedincov. Smelo sa vrhli do mora aj v takomto počasí. Deň sme zakončili rýchlou návštevou a večerou vo štvrti China town. Ja osobne som si nenechala ujsť v neďalekej pekárni tradičné čínske lotosové svadobné koláčiky, ktoré odporúčam.

Nadišiel utorok a čas odchodu. Keďže česká výprava odlietala poobede a ja až večer, dohodla som si program s francúzskym predsedom Cedricom Margrafom. Ráno sme sa lúčili po týždni a pol plnom dobrodružstiev… So Cedricom sme si užili oddychový deň a necielené túlanie sa po Sydney. Najviac sa mi páčili lode, ktoré sú využívané ako mhd v riekach vlievajúcich sa do mora.

Suma sumarum sme toho videli naozaj veľa, zažili nebezpečné chvíľky, ale množstvo úsmevných a zábavy. V podstate to bol taký veselý školský výlet. Austráliu veľmi odporúčam. Nestretla som žiadneho hada ani nebezpečného pavúka. A obzvlášť odporúčam typický mäsový koláč. Ďakujem Tomášovi a jeho synovi Baltíkovi za organizáciu a ďakujem českým členom za priateľstvo a prijatie. Budem ešte dlho spomínať na príhody, ktoré sa nám stali.

Můžeš nám v krátkosti popsat, jak vypadal tvůj život před odchodem do ciziny?

Vyučil jsem se zámečníkem, čtyři roky s maturitou. Pak jsem šel studovat hydrauliku. Závodně jsem tancoval – tancování bylo můj život. Hlavně proto jsem nastoupil na vejšku, abych nemusel na vojnu, protože jinak bych ztratil dva nejlepší roky života. S partnerkou jsme byli nejmladší pár mezinárodní třídy v Česku, jenže naše partnerství se rozpadlo. Ve stejné době jsem se rozešel s přítelkyní. Bylo to hodně věcí najednou a já se prostě sebral, nikomu nic neřekl a šel jsem.

Šel jsi kam?

Nejdřív jsem jezdil stopem po celé Evropě. Ve Švýcarsku jsem měl kamaráda, bydlel v Lausanne. Na místo jsem ale přijel pozdě v noci a nikdo mi nechtěl zastavit. Stopoval jsem asi šest hodin. Když u mě konečně zabrzdilo první auto, seděl v něm kluk s holkou a ptali se: Kam jedeš? Je pozdě, spíš u nás. To spaní u nich se protáhlo na tři týdny. Jezdili jsme po horách a jednou mě vzali do takové malé hospůdky. Tam jsem se dozvěděl, že je v blízkosti makrobiotické centrum, kde se příští týden pořádá celosvětový kongres, a že potřebují pomoct s organizací. Kdybych náhodou měl čas. Nakonec jsem zůstal tři roky. Asi zjistili, že mám něco v sobě, a nabídli mi práci.

A po dobu těch tří let o tobě vaši neměli žádné zprávy?

Ne, vůbec.

Proč ses neozýval?

Je těžké vžít se do kůže dvacetiletého kluka. Celých těch sedmnáct, osmnáct let jsem na to myslel každý den. Doma jsme neměli ani pevnou linku, chodili jsme přes ulici k sousedům. Nevím, jestli jsem se styděl. A ono se to protahovalo, protahovalo, až to došlo k bodu, ze kterého nebylo návratu. Ten bod nastal, když jsem přijel do Austrálie.

A jak ses v prvé řadě do Austrálie dostal?

Já říkám, že letadlem. Ale pravda je, že mě tam deportovali.

Deportovali?

V tom makrobiotickém centru pracovali lidé z celého světa: Američani, Kanaďani, Francouzi, Španělé … a nikdo neměl pracovní povolení. Dávali nám pouze kapesné jako symbolickou částku, zbytek šel na kredit, za nějž jsme mohli absolvovat tamější kurzy. Někdy jsme si zašli do města na pizzu, protože makrobiotická strava je úplně veganská. Kolegové chodili do taneční školy naproti, tak jsem šel jednou s nimi. A učitel mi říká: Vy už jste někdy tancoval, že jo? Hele, my tady máme holku… No, já to zkrátím. Prostě jsem začal chodit dvakrát týdně, trénovali jsme spolu, jezdili na soutěže a ty jsme většinou vyhrávali. Získávali jsme stále vyšší a vyšší třídu, až chtěla jít studovat do většího města, do lepší taneční školy. Tak jsme jeli do Bernu. Jenže to naštvalo šéfku naší taneční školy. Věděla, že ve Švýcarsku pracuju nelegálně.

Co se stalo?

Jednou nás zastavilo policejní auto, vzali si nás oba dovnitř a: Kde máte doklady? Řekl jsem, že pas mám doma. Strčili mě do cely, vzali mi otisky prstů. Vyzvídali, jak dlouho jsem tady, řekl jsem, že asi rok a půl. Neměl byste být víc jak tři měsíce, pojedete zpátky do Austrálie.

Proč zrovna do Austrálie?

Neměl jsem s sebou žádné doklady, nic, tak jsem jim dal australský pas, který jsem našel. Já nevím, co mi to vjelo do hlavy. Ty se tomu teďka směješ, ale to byla kravina na n-tou.

Čí ten pas byl?

Ten člověk se jmenoval Kurt Hamán. Mluvil jsem s ním jednou, to bylo ještě v Rakousku. Našel jsem ledvinku s pasem, tak jsem zavolal na německou ambasádu. Za chvilku mi zvonil telefon, nějaký Australan: To jsem rád, že jsi našel ten pas. Za čtrnáct dní se pro něj stavím. Tři týdny, čtyři týdny, dva měsíce se nestavil…

Nedalo se té mýlce nějak zabránit?

Je nezajímalo, že jsem Čech! Tady máte australský doklad, jedete do Austrálie.

A odletěl jsi…

V sedm hodin ráno. V šest mě přivezli na letiště, posadili do letadla a já si říkám: Ty idiote, co teďka budeš dělat? Letíš s falešným pasem.

Při letištní kontrole si ničeho divného nevšimli?

Samozřejmě skenovali pas. Hey, that passport has been probably stolen. Odpověděl jsem, že nový pas jsem si nechal u holky v Rakousku, a tak jsem si vzal ten starý, protože tam mám razítka a že mám rád razítka. You can’t have two passports. Na to jsem řekl: Sorry. Asi půl hodiny mě zpovídali: Jak se jmenovala matka za svobodna? Michnová. That’s not what my computer says. Simpson. Rings a bell? Já: Simpson? No. Dívali se na mě jak …

Vezl sis s sebou něco?

Jeden krystal. Já miluju krystaly. A pak takovej malinkej batůžek, do kterýho jsem dal náhradní ponožky. V kapse jsem měl dvacet dolarů.

Muselo to být zvláštní, ocitnout se v Austrálii a bez prostředků.

V Evropě bych stopoval domů, ale odtud? Vážně jsem tehdy uvažoval: V Austrálii jsou velký pouště. Vlezeš do ní, sundáš si šaty, dáš si flašku vodky…

Ale místo toho…

V tom makrobiotickém centru jsem poznal jednu holku, která v Austrálii žila, a ona mě zvala, kdybych náhodou někdy přijel, ať se stavím. Volal jsem jí, ale nezvedala to. Z letiště do Sydney stojí autobus dvanáct dolarů, tak jsem se rozhodl, že půjdu pěšky. Do centra to bylo daleko, šel jsem asi tři hodiny. Můj první dojem byl: Ty brďo, to je velký město.

Co jsi dělal pak?

Nejdřív jsem si zašel na pivo. Sedl jsem si a trošku popřemýšlel, co dál. A pak jsem šel kolem jedné vitrínky s nápisem „Makrobiotická restaurace hledá kuchaře“. V té restauraci jsem zakotvil, začal jsem škrábat brambory, loupat cibuli a takové věci. O dva týdny později mi dali první plat, tři roky na to jsem tam byl šéfkuchař.

Páni!

Vždycky mi to pálilo a rukama umím celkem dost.

Jak dlouho jsi v té restauraci pracoval?

Asi sedm let.

Po rodině se ti nestýskalo? Pokusil ses je zkontaktovat?

Ani jsem nevěděl, jestli naši žijou a jestli bydlí tam, co bydleli. Nechtěl jsem jim psát dopis, aby je po otevření neklepla pepka. Přes moji zachránkyni v Anglii jsem získal kontakt na svého dobrého kamaráda, kterého jsem neviděl dvacet let. Nakonec jsem se dokopal k tomu, abych mu zavolal. Když to vzal, mluvil, jako bychom se neviděli čtrnáct dní. Že prý to vysonduje. Hnedka volal kamarádce, která tehdy bydlela v Holandsku, a ona za dvě hodiny sedla na autobus a jela k našim. O den později mi volala zpátky, že má pro mě dobrou a špatnou zprávu. Špatná zpráva byla, že tatínek umřel, a dobrá, že se na mě všichni těší. Protože můj český pas propadl, šel jsem si vyřídit na ambasádu v Sydney nový. Doložil jsem všechny papíry, kdy jsem byl narozen, kde jsem chodil do školy … Všecko. A oni, že všechno souhlasí kromě toho, že jsem mrtvý.

Jak je to možné?

Naši mi spořili od malička po padesáti korunách. K těm penězům jsem se mohl dostat jedině já, a kdybych si je v pětatřiceti nevybral, propadly by zpátky spořitelně. Rodiče se byli poradit s právníky a ti jim řekli: Jediný způsob, jak je dostat, je prohlásit vašeho syna za mrtvého.

Jak danou situaci řešili?

Nevěřili mi. Kdo ví, kdo to je. To musíme mít nějaké důkazy. Takže fotky, rozbor písma, …, test DNA. Měl jsem záchvaty úzkosti: Všecko, co bylo tolik let vevnitř, najednou vyšlo ven… Za čtyři měsíce dostanu dopis, že musím na testy znova, protože zapomněli vyplnit jeden formulář. Zase další stres! Cestoval jsem tam a zpátky asi dva tisíce kilometrů. Uplynuly tři měsíce, šest měsíců, devět… nic. Po roce a půl potvrdili 99,99% pravděpodobnost, protože v krvi mamky našli nějakou zvláštní látku, která se vyskytuje v jednom ze sta tisíc případů. Já ji mám taky.

Co se dělo dál?

Dali mi pas a pak mi trvalo možná dva měsíce, než jsem se odhodlal odletět domů. Strašně jsem se bál, aby mě nezabásli. Na imigračním mi řekli, že nemají žádné záznamy o mém příjezdu do Austrálie, a ptali se: Jak dlouho jste tady? Čtyři roky. Kdybych řekl, že čtrnáct let, tak by mě asi střelili do hlavy. Venku můj nejlepší kámoš s přítelkyní tři hodiny nervózně čekali, jestli se neozvu, že mají volat právníka. Nakonec mi jedna úřednice říká: Vy chcete odletět? Dobře, tak já vám dám razítko, ale nesmíte se tři roky do Austrálie vrátit.

A vrátíš se ještě někdy?

Rád bych, mám tam spoustu přátel. Bál jsem se, že se na mne budou dívat skrze prsty, ale ne. Všichni zůstali po mém boku a fandili mi.

 Nelituješ někdy?

Každý dělá v životě chyby, já jsem dělal obrovský. Kdybych mohl to rozhodnutí změnit, neváhal bych. Ale nejsem ten typ člověka, který by brečel nad rozlitým mlékem. A bez toho, co jsem prožil, bych nebyl tím, kým jsem teď.

Jak ses dostal do Mensy?

Během sledování hokeje jsem si zběžně udělal on-line test IQ. Měl jsem otevřenou lahvičku vína, už jsem byl skoro u konce. Dívám se na vyhodnocení, sto čtyřicet. Říkám si: To je nějaká blbost, ne? Tak jsem si zašel na oficiální test a tam mi vyšlo něco podobného.

Akcí Mensy se účastníš?

Dlouho jsem se neúčastnil, protože když jsem si přečetl „Večer hraní stolních her a povídání si“, tak jsem si říkal: To bude banda šprtů, co já tam budu dělat? Ale nakonec jsem se teda hecnul a šel na bowling. Nikoho jsem tam neznal, ale hned jsem se seznámil s Káťou, Janou, Tomášem a druhým Tomášem a se všema jsme si hnedka sedli.

Rozhovor má sloužit spíš jako taková ochutnávka. Martin Radvanský uvažuje o sepsání svého příběhu a jeho knižním vydání.

Vzhledem k federativnímu uspořádání Austrálie má zde každý stát (např. New South Wales, Victoria, South Australia) svého zvláštního SIGHT koordinátora a svou mensovní skupinu. Zejména ve velkých městech je, zdá se, řada aktivních osob, které neváhají něco uspořádat či se setkat. V Sydney jsem se dvakrát zúčastnila večerní párty, na kterou vždy přišlo přibližně 20 lidí. Večeře s Mensou je oblíbená v Melbourne, kde se koná každý měsíc v jiné restauraci. Ve městě je možno ochutnat kvalitní kuchyni doslova celého světa. Já jsem potkala přibližně 10 mensanů a mensanek v Libanonské restauraci, kde zatančila i břišní tanečnice. Pravidelně jsou zde i knižní večery s Mensou. Státní svátek Australian Day byl v Melbourne využit pro odpolední párty v městském lesoparku s piknikem pro mensany zdarma. Přihlásilo se asi 25 osob od malých dětí až po seniory. Všeobecná úžasná přívětivost Australanů a obvyklá snaha o pomoc bližnímu se projevily i v tom, že během mého pobytu v Austrálii se často našel ochotný mensan či mensanka s nabídkou ubytování. A nejen to: například pan Jerzy z Adelaide spolu s manželkou neváhali projet se mnou vinařské údolí McLaren a zastavit se v několika vinařstvích. Vypadá to, že se s některými australskými mensany setkám v budoucnu i v České republice.

Ráda bych poděkovala zejména Zuzce Polákové za její neustálou bdělost nad mezinárodní komunikací SIGHT v ČR. Jsem velmi ráda, že mohu využít této služby, kterou Mensa mezinárodně poskytuje, a poznat tak řadu úžasných lidi. Při pobytu v zahraničí je také každá jejich informace či nápomoc velmi vítána.