Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

Myslím, že člověk se nestane mensantropem proto, aby se stal mensantropem. Prostě to nějak vyplyne z toho, jak žije a co považuje za své životní poslání. A jak účinněji pomoci lidstvu, než tím, že k tomu budeme inspirovat druhé? Proto jsem další díl svého seriálu věnoval člověku, který, byť je na světě teprve 32 let a mensanem jen chvilku, už stihl rozjet několik aktivit z velmi rozličných oblastí, ale všechny s cílem inspirovat.

David Ježek se narodil v roce 1992 a přesto, že se v dětství modlil za zrušení povinné vojenské služby, tak ve svých 25 letech vstoupil do armády, absolvoval misi v Afghánistánu, pěší pouť do Santiaga de Compostela, pobyt ve tmě, sportovní soutěž CZECHMAN, napsal knihu a publikoval podcast (nejen) o filozofii…

Davide, co jsi zač? Kde ses vzal? Jaký byl tvůj život od narození do teď?

Narodil jsem se v Praze, ale z rodinných důvodů jsme byli nuceni se přestěhovat do Tábora. Tam jsem vyrůstal od svých sedmi let a v osmnácti jsem se osamostatnil. Šel jsem studovat do Budějovic na Jihočeskou univerzitu obor tělesné výchovy a sportu a na navazující magisterské studium na jsem se vrátil do Prahy na FTVS Karlovy univerzity. Tam studuji i nyní, protože dělám ještě rigorózní řízení. K tomu ještě studuji VOŠ v Moravské Třebové, obor Ochrana obyvatelstva.

K armádě bych rád řekl nějaký srdceryvný příběh o tom, že můj táta, můj děda a táta mého dědy byli vojáci a všechno k tomu směřovalo, ale ve skutečnosti to je úplně naopak. Jako malý jsem se chodil i modlit do kostela, aby zrušili povinnou vojenskou službu. Spíš to byla shoda okolností, že se mě kamarád zeptal ve správnou chvíli, kdy jsem cítil, že potřebuji ve svém životě změnu.

Vstupem do armády se skutečně kompletně změnil můj život. Do té doby jsem byl pánem svého času. Trénoval jsem klienty, učil na škole a občas se šel na bazén opálit jako plavčík. Jako trenér jsem byl vlastně ten, co svým způsobem „buzeroval“ někoho a najednou se situace otočila. Lidé, kteří vůbec nevěděli, kdo jsem, na mě začali křičet, že mám špatně zapnutou blůzu, že jdu o minutu pozdě a tak. To byla velká změna.

Během vojenské kariéry jsem se začal věnovat i dalším projektům. Začal jsem psát knížku. Věnuji se snowboardingu jako rozhodčí na nejvyšší možné úrovni, podílím se na charitativních akcích a podstatnou část mého času bere i můj nový podcast.

Podcast jsem začal hlavně proto, že některá z témat, kterým se tam věnuji, jsou mé budoucí státnicové otázky. Tak jsem si řekl, že když si na to vypracuji scénář a začnu se učit o tom mluvit, tak to je v podstatě ta nejlepší možná příprava. A když to zajímá mě, protože já rád tyhle věci poslouchám třeba v autě, tak by to mohlo zajímat ještě někoho jiného. Neplatím si žádnou reklamu, aby se to proslavilo, je to spíš pro moje vlastní účely, a pokud to někoho zajímá, tak jenom dobře.

Říkáš, že k armádě tě dostala jedna jediná otázka. Co to bylo za magickou otázku?

Milníkem se stal pro mne v mých studentských letech film Yes Man s Jimem Carreym. V tu dobu jsem nikam moc nechodil, byl jsem takový spíš introvertní typ. Po shlédnutí toho filmu jsem ale začal být trošku víc otevřený. Začal jsem častěji na otázky a výzvy odpovídat ano. Tak když se mě kamarád zeptal: „Nechceš se mnou nastoupit do armády?,“ odpověděl jsem: „Tak jo.“

On tam šel ze stejného důvodu jako já. Potřeboval změnu. Byl to můj spolužák jak v Budějovicích, tak na navazujícím studiu v Praze. V knize ho popisuji jako Štěpánku a je to vlastně můj nejlepší kamarád. Šli jsme stejný turnus, spolu jsme absolvovali kurz základní přípravy i výběrové řízení k výsadkářům do Chrudimi. Vlastně i v misi jsme bydleli naproti sobě, takže od té doby jsme spolu byli prakticky každý den.

Co tě vedlo k potřebě změny?

Pracoval jsem jako trenér v pěti šesti různých fitness centrech, a vlastně celou dobu jsem si všechno řídil sám. Svým způsobem to bylo super, protože od rána do večera jsem sportoval. K tomu jsem ještě učil na škole a po nějaké době mě to začalo vysilovat. Uvědomil jsem si, že nemám prakticky žádné volno a už ani z toho sportu nemám takovou radost.

Co jsi dělal v dětství za sporty, které tě nejvíc bavily?

Pravidelně jsem chodil do Sokola. Asi každý sport, který existuje, jsem nějakým způsobem zkoušel. Byl to hokej, volejbal, basketbal, fotbal jsem hrál delší dobu i téměř na profesionální úrovni. Druhý takový dominantní sport byl florbal, ale myslím, že můj pohybový základ byl díky Sokolu prakticky v každém sportu. Ta všestrannost mi hodně pomohla zvládat tělocvikářskou školu lépe, než spolužáci, kteří třeba dělali jeden sport vrcholově, ale byli skvělí jen v jedné oblasti, kdežto na tuhle školu člověk potřebuje být zdatný ve všech oblastech.

Lákal tě někdy IRONMAN?

IRONMAN mě láká. Letos jsem absolvoval Czechmana. Dřív mě to nelákalo, ale teď jsem nějak začínal v sobě cítit, že bych si to měl zkusit. Že když se všude chlubím, že jsem všestranný sportovec, tak bych ho měl absolvovat. Tak jsem začal dvouměsíční přípravu a když jsem splnil, co jsem si vytyčil, tak jsem si řekl, že někdy v budoucnu bych měl asi absolvovat i Ironmana.

Jak do toho všeho zapadá Mensa? A co tě vedlo k tomu, že jsi šel na IQ test?

Určitě mě k tomu nikdy nikdo nevedl, ale ve školách mi vždycky tyhle typy testů vycházely dobře. IQ testy jsou i součástí přijímacích testů do armády. V Chrudimi, což je výběrový útvar, je to ještě trošku složitější než dostat se „jenom do armády“. Tak jsem usoudil, že by bylo fajn si udělat i oficiální test od Mensy, abych věděl, jak na tom jsem. Vždycky jsem si říkal, jestli jsem divný, anebo jestli jsem chytrý. A Mensa mi řekla, že možná jsem divný, ale i z hlediska IQ to nebude špatné… [smích]

Co tě přesvědčilo, aby ses stal členem Mensy? Nebo tě nic přesvědčovat nemuselo?

Nic mě přesvědčovat nemuselo. Já spoustu věcí činím z toho, že ke mně najednou začnou přicházet. Stalo se mi třeba, že během dvou tří měsíců mi nezávazně na sobě pět lidí, kteří se neznají, začalo říkat, ať zkusím testy do Mensy. Takhle to vlastně ke mně samo přišlo.

Jak to v reálu vypadá s volným časem v armádě? Někdo může mít pocit, že armáda mu nalinkuje sto procent toho, co dělá, ale na mě to působí, jako by se ti tím otevřely dveře k těm dalším aktivitám, protože jich neděláš zrovna málo. Kde na ně bereš prostor?

Rozhodně to není tak jednoduché, jak to vypadá. Jeden z milníků pro mne byl moment, kdy jsem začínal cítit, že v armádě hloupnu. Třeba jsem si chtěl s někým začít povídat a kolikrát jsem nevěděl, jak dokončit větu. Zejména ze začátku, kdy mi stačilo jen potvrzovat rozkazy.

Voják prostě dostane úkol a ten má splnit. Nemusí přemýšlet nad tím, proč ho má splnit. Najednou jsem začínal mít pocit, že skoro až koktám, když jsem chtěl něco někomu říct. Tak jsem se začal mnohem víc věnovat četbě a vrátil se ke studiu. Pak přišla příprava do Afghánistánu a já si řekl, že pokud se vrátím živý, tak kompletně změním svůj život a první, co udělám, bude, že dokončím magisterské studium.

Naštěstí jsem se vrátil, pustil se do příprav na státnice a zjistil jsem, že mě zase hrozně baví se učit. Tak jsem začal studovat další školu a věnovat se té spoustě projektů. Ale je to vykoupené tím, že nemám prakticky žádný volný čas. Neustále musím něco organizovat. Jsem například také předseda footbagové asociace, teď budeme chtít pořádat mistrovství světa v České republice za dva roky. Takže stále něco dělám, ale vzniklo to vlastně až poté, co jsem se vrátil z Afghánistánu.

Jaké jsi zažíval pocity ohledně odjezdu na misi?

Říká se, že voják s misí nepočítá, dokud tam reálně není. My jsme to měli nastavené tak, že dokud jsme neseděli v letadle, tak jsme počítali s tím, že se něco může změnit. Když už se to blížilo, byl týden do odjezdu, tak trošku zaúřadovala moje prokrastinace. Místo abych včas sepsal závěť, nakonec jsem jen pár hodin před odletem zapnul kameru a natočil rozlučková videa.

Emočně to bylo zvláštní období, svým způsobem jsem se těšil, ale samozřejmě jsem se i trochu bál, byl jsem plný očekávání a nevěděl jsem, jak se s někým rozloučit. Hlavu jsem měl stále nastavenou tak, že se nemůže nic stát, ale musel jsem brát v potaz i to, že už několik kolegů tam zahynulo, některé jsem i znal.

Měl jsem určitě zdravý respekt před tím, co mě čeká. Moje kniha začíná předmluvou, která je vlastně přepisem videa, kde jsem se loučil se životem, které jsem natočil pro případ, že bych se již nevrátil. Tohle video by pak dostala moje rodina a moji nejbližší. Při tom videu jsem uronil i nějakou tu slzu, bylo těžké představit si, že jsem zemřel.

Zmínil jsi, že studuješ tři školy najednou. Jedna je to magisterské studium FTVS, o čem jsou ty dvě další?

Jedna je to rigorózní řízení na Karlově univerzitě. To je zaměřené na filozofii. A pak elektromechanik v Chrudimi. V podstatě z každého šuplíku něco. Vlastně jednu střední školu, jednu vyšší odbornou a jednu vysokou. Snažím se být takový multitalentový.

Myslíš, že v dnešní době může ještě něco jako polyglot existovat, že na to lidská kapacita vůbec stačí?

Já se snažím dokázat, že to možné je, ale občas mám sám pocit, že ne. [smích] Pravdou je, že úroveň v mnoha oblastech je tak vysoká, že pokud člověk chce být v něčem nejlepší, tak se dané věci zřejmě musí věnovat naplno. Má variabilita činností vychází z toho, že vždycky říkám: Člověk by měl dělat to, co ho dělá šťastným.

Co všechno děláš za projekty a čeho se jimi snažíš dosáhnout? Kdyby tvůj život skončil, co bys zrovna teď považoval za svůj největší úspěch, kterým jsi naplnil jeho smysl?

Za svůj smysl života považuji to, že pohled zvenčí na můj život může inspirovat jiné lidi. Aby dejme tomu pracovali na svém osobním rozvoji, ať už z hlediska pohybové aktivity, ale i spirituální nebo intelektuální. Za důkaz toho, že to dělám správně, a důvod, proč tomu věřím a stále v tom pokračuji, považuji to, kolikrát už se mi stalo, aby mi někdo řekl, že kvůli mně změnil svůj život, že začal třeba studovat. Je vždycky moc hezké, když dostanu zpětnou vazbu, že jenom to, že já dělám, co mě baví, může ovlivnit někoho dalšího.

Těší mě pomáhat. Například celý zisk z mé kníhy jde do fondu solidarity. Podcasty nedělám proto, abych se proslavil, ale věnuji se tam nejen filozofickým tématům. ale rozebírám i životy filozofů tak, aby to bavilo a pomohlo to studentů ve školách. Nesnažím se ale říct, jak to je správně, spíš jen ukázat jiný úhel pohledu. Často zkouším do těch filozofických otázek zapojovat i další, aby mi napsali svůj názor. Je skvělý pocit, když kvůli mně někdo začne víc přemýšlet nad svým životem.

Když se učíš, tak ti to energii bere, přidává, nebo je to vyrovnané?

Zcela jistě mi to ze začátku energii bere, ale jakmile opravdu začnu, tak mi to energii dává.

Takže je to podcast, kniha, co dál?

Pak je to ten předseda footbagové asociace. To je sport, který se snažíme v Česku už nějakou dobu udržet. Má dvě odvětví – freestyle a footbag net. Freestyle se hraje s hacky-sakem, kdy si lidi kopou a dělají různé triky. Česká republika je v tomto sportu velmi úspěšná. Máme i mistry světa. Laicky to lze popsat tek, že s tímto malým míčkem si kopete přes badmintonovou síť, přičemž míček nesmí spadnout na zem.

Věnoval jsem se také chvilku skautskému oddílu Arditi, z toho jsem ale musel odejít, protože časově jsem to už nezvládal. Vedou ho vojáci z Chrudimi zase ve svém volnu, snaží se v podstatě děti vzít ven a učit je, jak se to dělalo dřív. Aby nekoukaly do mobilů a nehrály počítačové hry, tak je prostě odtáhnou někam do lesa, učí je rozdělávat ohně a tak.

A pak ten snowboarding. Když je sezóna, tak mi to bere prakticky každý víkend. Už když vezmu jenom tu samotnou přípravu, jako třeba teď mezinárodní školení ve Varšavě. Ten sport se neustále posouvá dále. Například, to co stačilo v roce 1998 na zlatou olympijskou medaili, by dnes možná nestačilo ani na kvalifikaci v juniorských kategoriích.

Kde se v tom vzala filozofie?

Mě dřív filozofie nebavila. Když jsme ji měli na škole, tak to vždycky přednášel nějaký starší pán, který mluvil monotónně. Při těch hodinách jsem často usínal. Pak jsem se k ní ale dostal sám na základě svých vnitřních pochodů. Začal jsem si o filozofii číst, koupil jsem si různé filozofické publikace a najednou jsem zjistil, že je velice krásná.

Je škoda, že je často předkládána studentům v nesrozumitelné formě, používají se složité cizí výrazy, kterým studenti nerozumí. Podstata filozofie je bádat, ale žák k tomu často ani nedojde, protože ho to přestane bavit, než tomu začne rozumět. Na školách je vyučována spíš historie filozofie. Jenom se učíme, jak to bylo, ale učitelé neučí žáky skutečně filozofovat.

Občas i v armádě nad vším přemýšlím. Snažím se věci vymyslet tak, aby se třeba dělaly smysluplněji, protože často se něco dělá jen proto, že se to tak dělalo vždycky.

Jaká je šance protlačit nějakou změnu, když vymyslíš lepší způsob?

Krásně to popisuje knížka Sám nejsi nic od Aleše Opaty. On tam vypráví, že když nastupoval do funkce náčelníka generálního štábu, tak měl několik projektů, které chtěl uskutečnit, aby se armáda někam posunula. Ale postupem času byl rád, když protlačil jeden nebo dva. Stejné je to i u mě. Nicméně mám pocit a věřím tomu, že se věci obracejí k lepšímu a své slovo dostávají vizionáři a lidé, kteří se snaží věci změnit k lepšímu.

Co máš právě rozečteného?

Teď zrovna tři knihy, ale asi nejvíc se věnuji filozofickému románu Hejno bez ptáků od Filipa Douška. Není to žádná oddechovka, ale koncept, jak Filip samotné dílo uchopil je fascinující. Další je od Aleny Mornštajnové Les v domě. A potom tam mám ještě na samotné epizody podcastu Aristotela.

Čteš i beletrii?

Samozřejmě, že ano. Mám ohromně rád historický román. Nikdy mě historie nebavila, ale třeba sága Rytíři z Vřesova od Františka Niedla je má velmi oblíbená. Mám rád i fantasy. Například Jméno větru od Patricka Rothfusse. Ale nemám vyloženě vyhraněný žánr, rád si přečtu cokoli.

Co se týče podcastů, chceš prozradit, na co se můžeme těšit v další sérii?

V polovině prosince 2024 bude končit druhá série podcastu. Po ukončení si udělám analýzu a sumarizaci toho o co byl největší zájem. Každopádně v další sérii se určitě budu věnovat olympijským hrám, jak Pierru de Coubertinovi, tak samotné olympijské myšlence. Mám připravené rozhovory se sportovci, ale hlavní vyvrcholení rozhovorů bude spojené kolem armády, filozofie, sociologie a víry. Aktuálně to ale ještě nechám zahalené pod rouškou tajemství.

K čemu bys chtěl inspirovat mensany? Co by mohli dělat, aby jejich život měl nějaký větší smysl?

Asi by to znovu navazovalo na to, jak já se snažím žít tak, abych někoho inspiroval, tak aby i oni inspirovali někoho dalšího. Když se někde zmíním o různých setkáních Mensy, nebo že jsem byl ve Švýcarsku, kde jsme navštívili CERN, tak si širší veřejnost často představí mensany jako takové podivíny, kteří nemají smysl pro humor. A to je velká škoda. Vždycky, když jsem se s někým z Mensy potkal, to byli zábavní lidé.

Jakých dalších akcí Mensy kromě výletu ses zúčastnil? Co by stálo za to víc zpropagovat?

Líbí se mi už jenom třeba tenhle náš rozhovor, i samotný časopis, jak je koncipovaný. Často se upozorňuje na zajímavé osobnosti a zajímavé lidi. Líbí se mi i soudržnost mensanů, že se pravidelně schází. Často je ku prospěchu, když tam člověk přitáhne i někoho dalšího, kdo není členem Mensy. Podle mne je skvělé, že to není nějaká uzavřená elita. Trochu mi osobně chybí nějaká aktivita, která by se zaměřovala čistě jenom na sport, těch tam tolik není.

Zvažoval jsi, že bys to sám vykopnul a něco zorganizoval?

Už jsem to měl několikrát i rozklikané, že udělám nějakou aktivitu, ale jak mám hodně projektů, je náročné to skloubit všechno dohromady. Je těžké naplánovat něco na měsíc dopředu, protože se může objevit nějaká vojenská akce, kam budu muset. Sám nemám rád, když někdo něco naplánuje nebo slíbí a pak to ruší na poslední chvíli. Ale věřím, že nějakou sportovní akci dříve nebo později uspořádám.

Co bys chtěl mensanům vzkázat na závěr?

Ať přemýšlí nad tím, co je skutečně dělá šťastnými. Jaký je smysl našeho života. Protože i jen přemýšlet nad takovými otázkami může náš život zkvalitnit.

Co je a čím se zabývá Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu
ČR?

Nejdříve odpovím trochu lakonicky citací ze stanov společnosti: „Cílem Asociace je vytvářet optimální podmínky pro výzkum, vývoj, výrobu a obchod s produkty a službami z oboru obranných a bezpečnostních technologií.“ Pro lepší pochopení dodám, že jde především o lobbing v čistém slova smyslu. Tedy přesvědčování lidí, orgánů a institucí. A tady je někdy vysoká inteligence trochu na škodu, protože někdy vám zůstává rozum stát, jaké nesmyslné a dávno přežité zákony, předpisy a pravidla platí a jak je těžké je změnit.

Jak vypadá Váš typický pracovní den?

Přiznám se, že nemívám typický pracovní den, každý je trochu jiný. Je to tím, že do mých povinností patří řada oficiálních schůzek, účast na společenských akcích, zahraničních veletrzích apod. K tomu musím stíhat i to, co mě především živí, a to je práce pro firmu INDRA, což je česká pobočka významného evropského výrobce působícího samozřejmě v oblasti obranných a bezpečnostních technologií. Mám-li tu možnost, rád si ráno přispím. V kanceláři bývám po deváté, v rychlosti prohlédnu emaily, případně na internetu nějaké zprávy, které by mě mohly pracovně zajímat. Většinou ale přečtu jen titulky a povzdechnu si nad obsahovou prázdností většiny zpráv. První schůzky mívám okolo desáté. S radostí přijímám pracovní obědy, protože na ty „nepracovní“ většinou nemám čas. Když se poštěstí, končím před sedmou hodinou.

Jak a kdy jste se dozvěděl o Mense?

První informaci o organizaci Mensa mi dal můj příbuzný, který se profesně zabývá vzděláváním dětí. Od něj jsem v době, kdy můj syn měl jít na osmileté gymnázium, poprvé slyšel o škole, která se specializuje na obzvlášť nadané děti a organizaci, která ji založila. No a zbytek jsem si našel na internetu.

Co vás přivedlo k rozhodnutí přijít na mensovní test?

Nejdříve se testů zúčastnil můj syn, protože to bylo podmínkou pro možnost ucházet se o studium na Gymnáziu Buďánka. V testech byl úspěšný, i když se nakonec pro Buďánku nerozhodl. A jeho testování inspirovalo i mě, abych si také nechal zjistit hodnotu svého IQ.

Kdy jste se nechal testovat?

Tak to už bude nějaký pátek, asi tak před sedmi lety.

Překvapil Vás výsledek testu?

Pevně jsem věřil, že přes hranici 130 se přehoupnu. Přeci jen jsem kdysi hrával šachy na obstojné úrovni, na střední škole jsem úspěšně řešil matematické olympiády a vystudoval matematicko-fyzikální fakultu UK. Jistými testy IQ jsem již před tím úspěšně prošel, ať již při žádosti o prověrku na seznamování s utajovanými skutečnostmi či při manažerských pohovorech. Ale výsledek mě přeci jen příjemně překvapil.

Sdělil jste výsledek někomu dalšímu?

Tak jistě svým nejbližším. To se rád pochlubí každý. Jinak své členství v Mense uvádím ve svém CV.

Pomohlo Vám vyšší IQ ve škole nebo ve Vaší profesi? Přišla Vám naopak někdy vyšší inteligence jako přítěž?

Vyšší IQ je jakýsi talent, který má člověk od boha, aby ho mohl využívat. Používá-li tohoto talentu správně, pak mu může pomoci. Ale má to svá úskalí. Osobně jsem se mnohdy spoléhal na tento talent a nedoplňoval ho pílí, učením a takovou tou nutnou, a mnohdy i nudnou, dřinou. Když jsem přišel na vysokou školu, zjistil jsem, že talent už nestačí a že vlastně nevím, jak se mám učit. Že to neumím. A dalo to chvíli práci, než jsem se to naučil. V profesním životě mi to pomáhá různé situace vidět systémově, zamýšlet se nad nimi, umět je analyticky posuzovat. Na druhou stranu vám vysoká inteligence komplikuje rozhodování, protože vidíte příliš mnoho aspektů. Největší záludností je pak to, když se domníváte, že všichni okolo vás rozumí a chápou na stejné úrovni. Kdo se od toho nedokážete oprostit, může to vést ke komunikačním problémům.

Sledujete dění v Mense či jakých aktivit se v rámci Mensy účastníte?

Přiznám se, že dění sleduji jen tak jedním okem a aktivit se téměř neúčastním. Jsem typickým pasivním členem, i když vím, že je to špatně. Ale bohužel, moje práce mi moc časového prostoru nedává.

Jaké nové aktivity byste Vy sám přivítal?

Myslím, že by bylo vhodné, aby se Mensa více vyjadřovala k věcem veřejným. Mám dost často pocit, že by politika a státní správa to vyšší IQ potřebovaly jako sůl.

Co si myslíte o zahraničních misích českých vojáků?

Považuji to za náš alespoň malý podíl na budování bezpečného světa. Myslím, že vojákům v nich by měl patřit náš obdiv, protože nasazují své životy. Jediná šance, jak se v dnešním globalizovaném světě efektivně bránit, je zničit potencionální nebezpečí hned v jeho zárodku. A to nejde bez toho, aby to bylo mimo naše území. Nepřeji všem těm odpůrcům vysílání našich vojáků do zahraničních misí nic zlého. Ale i jim se může stát, že jednou zfanatizovaný radikál s vidinou 72 panen v ráji navštíví opásaný výbušninou diskotéku, kde se budou bavit jejich děti.

Jaký je podle Vás nejúčinnější lék na terorismus?

Snažit se odstranit jeho příčiny. Ale dělat to systémově, efektivně a dlouhodobě, a to i za cenu nepopulárních kroků. Zdá se mi, že máme tendenci problém jen odsouvat a kupovat si pouze chvíli zdánlivě bezstarostného klidu. Politické ústupky pak v dlouhodobém horizontu vedou ještě k větší síle a agresivitě různých militantních organizací. Na řadě míst ve světě fakticky vládnou nejhorší gauneři a my místo toho, abychom s nimi radikálně zatočili, jim posíláme humanitární pomoc a doufáme, že nás ještě chvíli nechají na pokoji. Myslím si, že největším problémem s bojem proti terorismu, je jakési pseudohumánní myšlení naši zpohodlnělé a zhýčkané civilizace. Ono se ne nadarmo říká, že historie se opakuje. Celá Evropa, aniž hnula prstem, se klidně dívala na vývoj v hitlerovském Německu a daň za to byla obrovská. A i dnes se tváříme, že se nás některé záležitosti ve světě netýkají. Nevnímáme konflikt civilizací, životních stylů a hodnot, který ve skutečnosti okolo nás probíhá. Ani evropský přístup – strkání hlavy do písku, ani americký – vojenské vítězství bez znalosti následného řešení, problém terorismu nevyřeší.

Co si myslíte o obchodu s radiolokátory Věra?

Pasivní sledovací systém (PSS) Věra je český výrobek, který je technicky srovnatelný s výrobky velkých a bohatých nadnárodních koncernů. Není tedy jediný na světě, jak je někdy v médiích prezentováno. Ač se mu běžně říká radiolokátor, ve skutečnosti jím není. Nevyzařuje žádné paprsky, na základě kterých by ho bylo možné identifikovat. Vzhledem k tomu, že téměř všechny bojové letouny jsou dnes vybaveny systémem detekce radarového paprsku, poznají, že byly zaměřeny radiolokátorem. To, že je zachytil PSS, nezjistí. Což je výhodou tohoto systému. Na druhou stranu radiolokátor zachytí letadlo při jakémkoliv režimu, PSS pouze tehdy, když letoun vede nějakou elektronickou činnost. Například když útočí a má zapnutý radar. Dovolil jsem si popsat systém PSS proto, aby bylo lépe rozumět mému názoru na obchod s tímto produktem. Kdyby se podařilo prodat tento výrobek do oblastí potencionálních konfliktů, a to nejlépe oběma stranám, pak válčící strany budou mít strach zaútočit na nepřítele, protože letadla mohou být zaměřena, aniž to sama zjistí. Tak lze alespoň trochu stabilizovat místa, kde hrozí válečný konflikt.

Jaký je Váš názor na výstavbu radarové základy v ČR?

Můj pohled je čistě obchodně průmyslový. To, že umožníme tuto výstavbu, dává velkou šanci pro český průmysl a výzkumně vývojová pracoviště zapojit se do projektů nejvyšší HiTech. Tedy pracovní příležitost pro řadu vysoce kvalifikovaných lidí, u nichž se dá předpokládat, že mají vysoké IQ. Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu i já osobně děláme maximum pro to, aby nám americká strana umožnila zapojit se do projektů protiraketové obrany jako takové.

Co si myslíte o tom, že i u nás vyrobené zbraně mohou po spletité cestě skončit v rukou lidí, kteří s nimi páchají zlo?

Přestože systém, který je u obchodu s vojenským materiálem u nás zaveden, se snaží takové situaci zabránit, úplně se to vyloučit nedá. Mezi lidmi se najdou i tací, které vidina velkého zisku vede k tomu, že třeba pašují drogy v zemích, kde je za to trest smrti. Na druhou stranu, když se podíváme na to, co je dnes skutečným bezpečnostním rizikem, nebývá to vojenský materiál v tom klasickém smyslu. Pro teroristické útoky se používají materiály, které jsou běžně na trhu – chemikálie, průmyslové trhaviny, hřebíky, … Navíc na černém trhu je řada starých zbraní, které pochází z doby, kdy obě strany studené války vyzbrojovaly kde koho. A různé militantní bojůvky mají zájem především o jednoduché snadno ovladatelné zbraně, ne o nějaké složité systémy.

Snaží se Asociace podnikat kroky směřující proti tomu, aby byl takový postup možný?

Určitě. Stačí se podívat na strukturu toho, co se v oblasti obranných a bezpečnostních technologií v České republice vyrábí. Možná je pro nezasvěcené překvapením, že jen zlomek toho se dá nazvat zbraní. Většina klasických zbrojovek byla v dobách Československa umístěna na Slovensku. Pro český průmysl je pak problémem, když se nějaký podvodník pokusí obejít zákon a vyvézt zbytky starých zásob z dob socialismu někam, kam se to nesmí. Reakcí bývá, že administrativa v souladu s heslem „potrestání nevinných“ zpřísní podmínky pro výrobce letecké techniky, elektroniky, optiky a podobně. Tedy ty výrobce, které právě naše Asociace sdružuje.

Jak byste reagoval na názory vyjadřující domněnku, že mnohé konflikty jsou rozpoutány „na zakázku“ zbrojařských společností?

V době, kdy většina světa je ovládána médii ve smyslu filmu „Vrtěti psem“ (Wag the Dog), se nedá vyloučit nic. Ale takový názor mi připadá poněkud přehnaný. Stejně tak lze uvažovat o tom, že některé nemoci jako SARS nebo ptačí chřipku rozšířily farmaceutické firmy, aby mohly prodávat protilátky. K dokonalosti by pak chybělo, aby zemětřesení a povodně uměle vyvolávaly stavební koncerny.

Má existence NATO bez Varšavské smlouvy smysl?

To je velmi diskutabilní otázka. Vzhledem k tomu, že důvody toho, proč NATO vzniklo, zmizely, velela by logika věci, aby NATO bylo zrušeno. Ale nevzpomínám si na případ, kdy by úřad po splnění svého účelu, za jakým byl založen, zaniknul. Na druhou stranu se po rozpadu východního bloku objevily nové hrozby. A v té době bylo NATO jedinou fungující strukturou, která na ně byla schopna reagovat. S rozšiřováním Evropské unie, ať již z hlediska počtu členů či činností jejích orgánů, nastává dosti velká duplicita. To by v podnikatelském světě bylo téměř nemožné, ale v prostředí financovaném z peněz daňových poplatníků to není neobvyklé. NATO určitě potřebuje radikální zeštíhlení. Osobně jsem příznivcem budování evropské bezpečnosti v rámci EU. Pak by NATO mohlo být transformováno do platformy pro synchronizaci bezpečnostních zájmů civilizovaných velmocí, kde by EU fungovala jako jeden celek. Ale to je utopie. Země EU nejsou schopny se domluvit mezi sebou a úředníci v NATO určitě nebudou takovou myšlenku podporovat, protože ryby si přece rybník nevypustí.

Jaké jsou Vaše plány do budoucna?

Týkají se hlavně řešení mého soukromého života. A protože spokojené soukromí je základem i pro profesní kariéru, věřím, že se to promítne i tam.

Děkuji za rozhovor!