Z původně přihlášených nakonec zbyla malá skupinka, proto jsme se do Verony dopravovali individuálně – autem, vlakem, autobusem i letadlem a jejich různými kombinacemi. My jsme zvolili trasu Vídeň – Zurich a Zurich – Verona, což se nakonec ukázalo jako dobrý nápad, protože kus cesty z Zurichu do Verony malým letadlem byl vlastně hodinový vyhlídkový let nad Alpami. Již začátek výletu za hudbou tedy stál za to, výhled na zasněžené vrcholky horských masivů a jezera v barevné škále od zelené přes modrou až k téměř fialové v různých kombinacích – představte si barvy vějíře pavích per. Cestou zpátky jsme až takové štěstí neměli – po většinu cesty jsme letěli v mracích.

„Verona je druhé největší město v Benátsku, hned po Benátkách. Město leží asi 100 km západně od Benátek a historické město ze tří stran obtéká řeka Adige. Pro svoji krásu a bohatství památek je město vyhledáváno turisty a anglický dramatik William Shakespeare do něj zasadil děj své slavné tragédie Romeo a Julie.

Území bylo osídleno už v pravěku, od roku 89 př. n. l. to byla římská kolonie, která se postupně vyvinula ve významnou metropoli celé oblasti. Roku 30 zde dal císař Augustus postavit velkolepý amfiteátr a další císařové město obehnali hradbami. Veronská Arena je třetí největší na světě po římském Koloseu a po amfiteátru v Capui nedaleko Neapole. Aréna ve své době pojala téměř 30 tisíc diváků a návštěvníci sem přicházeli z celého Benátska, aby zhlédli bitvy a gladiátorské zápasy. Později se amfiteátr využíval k veřejným popravám, veletrhům, divadelním a operním představením a býčím zápasům. Zemětřesení v roce 1117 přečkala pouze 4 pole ozdobné vnější stěny s mramorovým obkladem. Vnitřní dvoupatrové arkády se 74 oblouky se však zachovaly, stejně jako vnitřek arény. Dnes aréna slouží k divadelním představením, v létě se zde konají divadelní festivaly.“

Tolik Wikipedie. Dnešní využití Areny jsme vyzkoušeli na vlastní oči, uši a … sedací svaly. Představení Carmen trvalo déle než tři hodiny! Před Arenou sice prodávali sedací polštářky i s hezkými obrázky, avšak před trestem kamenné lavice nás věru nezachránily. Nepomohlo ani pivo, víno, bagety a zmrzlina, které o přestávkách roznášeli prodavači přímo v hledišti jako na americkém fotbale. Pokud bychom si chtěli posedět opravdu komfortně (tedy v rámci možností – na kovovém sedátku s podsedákem), zaplatili bychom za vstupenku asi 200 eur, což jsme nechtěli, takže jsme snesli trochu nepohodlí za zhruba desetinu této ceny. To však bylo vyváženo diváckým zážitkem – na jevišti jsme v některých částech Carmen napočítali až 150 účinkujících, kteří přiváděli živé koně a osly. V Carmině Buraně účinkoval asi 220členný smíšený sbor dospělých i dětských zpěváků, tři sólisté a orchestr, ve kterém jsme napočítali tři harfy a osm kontrabasů (Magda nám vysvětlila, že tento počet je koncertní standard). Osvětlená Arena je nádherným zážitkem sama o sobě, speciálně nasvícený je zbytek vnějšího oblouku, jediný kousek se čtyřmi kamennými poli, který se zachoval. Již tradičně, na počest zakladatelů Areny a herců, začátek každého představení prosvětlují ještě malinké svíčky v rukou diváků. Do hlediště se vejde asi 20 000 diváků a Carmina Burana byla vyprodaná – pohled na hlediště osvětlené těmito svíčkami byl velmi silný. Škoda, že námi používané fotoaparáty nebyly schopny tento dojem zaznamenat na velkou vzdálenost protější tribuny.

A opět Wikipedie – „Středem historického města vede podlouhlé tržiště Piazza delle Erbe (Zelný trh) na místě římského fóra s měšťanskými domy a paláci ze 13.–17. století. Na jih od náměstí, v ulici Capello, stojí Casa di Giulietta, středověký měšťanský dům, který patřil rodu Kapuletů; ve dvoře je „Juliin balkon“ a v domě muzeum staré Verony.

Centrum města zhruba zachovalo plán římského města s křížem ulic a s fórem v místech dnešního Piazza delle Erbe. Úroveň však byla tehdy o několik metrů níže, takže římské stavby jsou často v podzemí a sklepích.

Po zemětřesení roku 1117 byla většina kostelů přestavěna v románském slohu, často s typickým střídáním vrstev cihel a bílého mramoru.

Od roku 2000 je historické centrum Verony zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO.“

Náš dojem z „Juliina domu“ a romantické představy o lásce Romea a Julie nerušil ani fakt, že balkon byl k původnímu domu pouze přistavěn, a to právě za účelem přilákání ještě většího počtu turistů. Ve městě je ještě Juliina hrobka (Tomba di Giulietta), ale Julie tam pochovaná není – jedná se pouze o legendu vytvořenou na základě Shakespearovy předlohy. Nicméně funguje výborně, přivézt z Verony srdíčko, magnetku, čokoládu s obrázkem veronských milenců anebo jiný suvenýr pro svou lásku je přímo povinností.

Celý náš pobyt přetrvávalo velké vedro a hodinu a půl dlouhý výlet rozpáleným autobusem k Lago di Garda se zprvu nejevil jako dobrý nápad, ale jsme moc rádi, že jsme jeli – jezero bylo úžasné! Městečko Sirmione leží na šíji, která zasahuje do jezera, městský hrad lze obeplout na lodičce, jsou tam palmy, a vůbec, nevypadá to jako u jezera, ale jako u moře. Vodu jsme zkusili, je sladká! Sladká jako léto v Itálii.

Děkujeme Magdičce Tydrichové za zorganizování tohoto úžasného zájezdu, pečlivou přípravu všech materiálů, hudební i cestovatelskou průpravu pro účastníky i za organizování dalších akcí pro členy i nečleny SIGu Hudba (v minulosti např. zajímavé exkurze do Amati a Strunalu, letní koncert filharmonie na nádvoří Pražského hradu a další akce).

Autor: Zuzana Šimková

Fyzickou přípravu na sjíždění ostrých kopců jsme v předvánočním shonu samozřejmě nestihli, ale v průběhu celých šesti poctivě odlyžovaných dnů jsme nemuseli nikam spěchat, protože jsme byli po celou dobu pány sjezdovek, s nikým jsme nemuseli soutěžit ani ve frontě, ani na dosažitelně upravených sjezdovkách, osídlenost kopců byla chvílemi průměrně čtyři až šest dospělých a čtyři děti na 1 800 m dlouhou čtyřsedačku v Caroně.

Čtyři dny nám krásně svítilo sluníčko a teploty šplhaly až k 5 °C. Dole jaro, nahoře slušně vysněžené sjezdovky pouze s ojedinělými kamínky. V okolí sjezdovek to však jako prakticky v celých Alpách vypadalo spíše jarně. Poslední dva dny před odjezdem jsme si užili nového sněhu (napadlo cca 30 cm), zaskočilo to i Italy, kteří kromě připevňování reklam ještě spali letním spánkem a moc se jim do úpravy tratí nechtělo – asi věděli proč – během pár dní od našeho odjezdu totiž napadlo v Lombardii nejvíce sněhu ve střední Evropě (až 2 m) a musel to být pro jejich mentalitu křest ohněm.

To jsme již doma hodnotili naši předvánoční dovolenou. Konstatovali jsme, že jsme si zalyžovali velmi dobře, do sytosti, sice na převážně strmějších svazích, než jsme zažili např. v Rakousku v Korutanech (Bad Kleinkirchheim). Červeně značenou sjezdovku v Caroně, Foppolu i San Simone bychom zhodnotili spíše jako černou v porovnání s jinými destinacemi. Přírodní krásy Dolomit, ale i možnost navštívit při cestě tam Trento s muzeem letecké historie (pustili nás na řídicí věž místního letiště), krásnou, ještě zcela jarní scenerii jezera Lago di Garda – doporučujeme příjezd až od Rovereta tunelem nad kopce nad severní částí jezera, určitě zastávku a prohlídku pláží a palem Riva di Garda, snad 100 tunelů na západním břehu se klikatící silničky směrem na Brescii s nádhernými výhledy na sladké moře – nebylo vidět na druhý břeh. Při zpáteční cestě na Bergamo nevynechejte zastávku v S. Pellegrino therme (kasino v secesním stylu a technicky zajímavý jez) a nejen to. Pokud pospícháte, budete spokojeni s kvalitou italských dálnic, trochu méně již s jejich sociálním zázemím, ale již trochu jižanská atmosféra a blízkost moře vám to vše vynahradí. Zpáteční cestu jsme si prodloužili do večerní předvánoční Verony, bílá hvězda s obloukem u Areny a Casa di Guilleta (obě památky bohužel byly v 19 hodin už zavřené) nám vynahradily trochu nepohodlí při dospání v autě v ranních hodinách, protože jsme si obě cesty (celkem cca 2 215 km) rozrvhli na jeden a půl dne a hlavně jsme polykali kilometry v noci, při malém provozu a v době, kdy nás naši dorostenci nechali chvíli v klidu.

Celkový dojem – spokojenost, rodiče – k.o. Děti byly hodné pouze do čtvrtého dne – odměnou jim měly být třítýdenní prázdniny, trochu jsme jim záviděli. Dokonce nejen v Caroně, ale i cestou u Verony v nákupním centru jsme v sobotu před Štědrým dnem prakticky nenašli místo na zaparkování, a tak jsme si za odměnu koupili i celkem výhodně něco na sebe i na památku.

Chtěli bychom poděkovat Aleši Venckovi za organizaci.

Autor: Roman Kostínek