Pro praktické testování byla vyvinuta jednoduchá mobilní aplikace. Telefon je při setkáních umístěn v těžišti diskuzního kruhu a pomocí mikrofonu průběžně analyzuje průběh konverzace. Výsledky zobrazuje jako dynamickou vizualizaci označovanou pracovně jako pocitová mapa inteligence.

Reakce účastníků se na displeji telefonu zobrazují jako barevné ostrovy, které se na mapě plynule přesouvají směrem k aktuálním řečníkům. Změnou odstínu je přitom vyjádřena míra inteligentnosti příspěvku vypočtená algoritmem. Čím je barva zelenější, tím vyšší je hodnota tohoto indexu.

Index inteligentnosti je vypočítáván na základě několika faktorů. Patří mezi ně například informační hustota vět, počet nových pojmů zavedených do diskuse nebo míra logické struktury argumentu. Systém zároveň sleduje dynamiku přechodu mezi tématy, protože právě způsob, jakým se diskuse rozvíjí a větví, se ukázal jako jeden z nejzajímavějších aspektů inteligentních rozhovorů.

Logická analýza diskusních dat zároveň potvrdila jeden zajímavý paradox, který je pro sledované rozhovory typický. Diskuse totiž vykazují dvě komplementární tendence: neschopnost udržet myšlenku a neschopnost myšlenku opustit. V prvním případě se téma během několika minut rozpadne do řady odboček, v druhém se skupina naopak dlouho soustředí na stále detailnější rozbor jediné otázky.

Analýza dosavadních dat přinesla také několik pozoruhodných empirických výsledků:

Například se ukázalo, že mezi tématy koček a kvantové fyziky existuje velmi silná korelace. Pokud se v diskusi objeví kočky, je s vysokou pravděpodobností během několika minut otevřeno téma kvantové mechaniky. Totéž platí i v opačném směru.

Diskuse o kvantové fyzice zároveň přinesly jeden nečekaný vedlejší efekt. V těchto situacích totiž algoritmus začal vykazovat vlastnosti připomínající kvantové systémy. Dokud nikdo nesleduje displej telefonu, vykazuje aplikace současně velmi inteligentní i velmi zmatené výsledky. Teprve přímé pozorování obvykle vede k rychlému kolapsu tohoto stavu.

Při diskusích o železnici byl opakovaně zaznamenán výskyt slabého elektromagnetického vlnění o délce 1435 mm. V ojedinělých případech byla pozorována také interference s vlnovou délkou 760 mm. Následně algoritmus často zaznamenal přechod diskuse k tématu rozchod.

Vraťme se ke kočkám. V těchto situacích algoritmus zaznamenává zvýšený výskyt slov začínajících slabikou „přede-“. Především v předešlém setkání se tomuto jevu předejít nepodařilo.

Zajímavé jazykové odchylky byly zaznamenány také při diskusích vztahujících se k Praze. V těchto diskusích se vobjevují pro náš kraj zcela vojedinělá slova. Vopravdu.

Analýza způsobu, jakým účastníci experimentu aplikaci používají, přinesla další pozoruhodný poznatek. Statistiky ukazují, že zdaleka nejčastěji aktivovanou funkcí aplikace je její vypnutí a následné opětovné zapnutí. K nelibosti účastníků však tento postup nikdy nevedl ke zvýšení míry inteligentnosti diskuse.

Vzhledem k dosavadním výsledkům plánuje výzkumný tým v průběhu letních měsíců rozšířit pilotní projekt i do dalších místních skupin Mensy Česko. Rozšíření experimentu by mělo umožnit porovnat dynamiku inteligentních diskusí v různých regionech.

Pilotní testování zatím probíhá na pravidelných setkáních v čajovnách v Ostravě a Opavě. V Ostravě se scházíme každé první úterý v měsíci, v Opavě každý třetí čtvrtek. Pravidelně také pořádáme akce Snídaně/Brunch. Zájemci o účast na experimentu – případně o přímé pozorování dynamiky inteligentních diskusí – jsou samozřejmě vítáni.

Publikováno 1. dubna.

Jak jste jistě pochopili, tak se kromě voleb předsedy a místopředsedy MS Praha bude hrát i bowling. Všichni, kdo chtějí hrát, se musí přihlásit, ostatním stačí prostě přijít. Přihlašovat se můžete ZDE. Volby začnou ve 20:45.

Po dlouhých (ale pěkných) deseti letech v roli předsedy MS Praha jsem se rozhodl o post neucházet. Pokud přemýšlíte o tom, že byste se role zhostili, dejte mi, prosím vědět na TomasNovacek@seznam.cz.

Slavný a bohatý

Když jsme ve spacím vlaku indické páté (tj. nejnižší) třídy řešili naše budoucí plány, jeden z party vyslovil v lehké nadsázce přání „být slavný a bohatý“. A v tomhle je Indie dokonalá: stalo se to téměř okamžitě. Slavný jste kvůli barvě pleti a bohatý díky rupiím a místním cenám. Protože ty ceny!? Měli jsme smlouvat, ale často mi to bylo až hanba. Chcete trs banánů za pětikorunu, no to ne, oni chtějí, ať to usmlouváte na čtyři! Ani jsem si nechtěla vozit oblečení, ale nakonec jsem ráda, že mám na památku nádhernou sukni, kterou mě prodávající donutili koupit ne za 500 ale za 120 Kč. A ještě se s vámi vyfotí.

Jestli si někdo chce vyzkoušet, jaké to je být v kůži slavné hollywoodské hvězdy, doporučuji vyrazit právě sem. Každý bude mít zážitek z toho, že vás potkal. A mějme si korektnost, kde chceme, bylo to jen protože jsme byli bílí. My jsme konkurovali i hvězdám Bollywoodu – publikum otáčelo mobily a pozornost střídavě z podia na nás v publiku a zase zpět. A fotit se s námi chtěli nakonec jak diváci, tak herci a zpěváci. Takže teď na indických sítích už čtvrt roku kolují tisíce fotek s námi. Jedna z nich je teenagera, který se jel poprvé podívat na Taj Mahal, ale což o to… Vyfotil se tam s bílou 45 letou paní! Doufám, že má hodně lajků. Smajlík.

Laskavost tisíce tváří

Věřím, že to nebylo jen barvou pleti. Ale asi to mělo největší zásluhu. Respektive je to zaujalo. A pak stačilo málo: usmát se. Nejkrásnější a nejrychlejší komunikační styl. A v Indii i nejčastější, protože lidí kolem byly… no zhruba miliony. S některými jsme se i zastavili, s některými jsme i mluvili, někteří nám chtěli podat ruku, někteří nám mávali a další přidávali k mávání „helóu“, mnozí se odhodlali si říct o společnou fotku, ještě víc si jich nás fotilo aspoň tajně. Ale úsměv, ten vyloudil téměř každý. Úsměvy a barevnost oblečení mi také uložily do srdce nejsilnější pocit z téhle země.

Laskaví na mě ale byli i moji spolucestující. A doufám, že to nebylo jen proto, že jsem drobná. To totiž znamená, že jsem byla na cestách i v ubytováních dobře skladná, hodící se jako spolucestující do vlaků, autobusů i tuk-tuků. O mém minibatohu o váze 8 kg ani nemluvě, ten byl při letištních transferech velmi oblíbený! Je až zázračné, že jste schopni vstoupit do jiné hromadné bubliny s tím, že natolik souzníte, že s ní nemáte problém téměř okamžitě splynout.

Jazyková ne/dostatečnost

Taxikáři se ptali, jestli se domluvíme bengálsky. Joj, tenhle cizí jazyk jsme zrovna v nabídce předmětů neměli, a to jsem chodila na jazykové gymnázium. Indové však mají v nabídce v rámci své miliardy obyvatel na 200 místních jazyků… Na letišti tak nějak očekáváte, že se domluvíte. Musím říct, že otázku „Juendifetaj?“ jsem pochopila (nebo spíš odhadla) až napotřetí. Na ulici to bylo ještě horší, ale potkávali jsme i zcestovalé Indy s vhodnou jazykovou vybaveností a dobře umělo i mnoho žen – především prodejkyň. Přineslo nám to spoustu informací, ale většinou i smutných a bezútěšných lidských příběhů. Běžná vybavenost u vzdělaných (setkali jsme se s indickými členy Mensy) čítá čtyři jazyky. Angličtina, hindština a další dva „místní“. Jasně, že jsem si jako vždycky před cestováním mimo svou zem natrénovala aspoň to základní v dané řeči, ale… ve výsledku to bylo snadné: Namasté!

Namasté

Vlastně všechno, co je pro mě důležité, dokáže Indie ukrýt, respektive ukázat v jediném gestu. Namasté. Klaním se ti. Božství ve mně zdraví božství v tobě. Dlaně sepnuté u hrudníku – u srdce – reprezentují pokoru, lásku, respekt a rovnost. Také poděkování, projev úcty, sounáležitosti. Odkládáme své ego a zdůrazňujeme, že jsme v jádru všichni stejní. Kéž by! Můj další sen, ale asi trochu větší a složitější, než „jen“ vidět tygra nebo být (aspoň dočasně) slavný a bohatý! Ale co by to bylo za život, kdybychom už neměli další sny… Sláva snům! A sláva a díky hlavně Tomášovi za zajištění autentických zážitků z Indie, tohle se vážně povedlo, důvěra byla zcela na místě!

P.S. Kdo si až sem láme hlavu nad letištním dotazem v místní angličtině, nebudu vás trápit bez pointy, celník se ptal, zda jsem poprvé v Indii…

Jak už to tak bývá, obsluha bowlingu chtěla dopředu vědět takové zbytečné detaily, jako kolik nás bude a jaká jména má napsat do jednotlivých drah. Jak to asi tak máme vědět pět minut před začátkem hry? Tak jsme místo jmen použili čísla a rozdělili jsme pravděpodobný počet příchozích na obě dráhy. S tímto řešením jsme nakonec byli spokojeni jak na dráze, kde kouleli dospělí, i na dráze, kde shazovaly kuželky děti nebo ti, kteří se jako děti cítili. Na dráze „dospělých“ nakonec hrál i tzv. „týmový hráč“, který dosahoval velmi solidních výsledků, a potvrzoval tak pravidlo, že v týmu je síla.

Úplně nejlepšího výsledku večera dosáhl Jirka Šmach se 148 body, ale v každém ze tří kol vyhrál někdo jiný (radovali se i Martin Grossmann a Čestmír Kalus). Na dětské dráze byly výsledky díky mantinelům vyrovnanější. Nicméně všichni jsme se pobavili a úplně všem se alespoň jednou podařilo shodit všechny kuželky na jeden hod.

Po hře jsme se přesunuli do restaurace a prakticky hned jsme dostali jídlo, které jsme si objednali už během hry. Přitom jsme si stihli popovídat jak o hře, tak o minulých akcích i o tom, co nás ještě čeká do konce roku a hned na začátku roku nového.

Děkujeme Jirkovi Šmachovi za výběr bowlingu a organizaci akce a už teď se těšíme na první lednovou schůzku MS Ostrava v čajovně, která bude spojena s povídáním o Indii.        

Jsme pár dní doma a musím říct, že jsem moc ráda, že jsme s mužem a nejstarším synem vyrazili. Zážitků je opravdu mnoho, a protože se organizátorům Tomášovi a Mie povedlo, abychom zažili Indii co nejautentičtěji, jsou silné. 

Pojmu zážitky tentokrát jako mozaiku. Od doby, co s dětmi probíráme mozaikovité vidění u hmyzu, je totiž to slovo u mě dost populární. 

You from? 

Případně i správně „Where are you from?“ nebo v jiných podobách jsme tuto větu všichni za těch 14 dní slyšeli tisíckrát. Odkud že to tedy jsme? Na odpověď Česká republika nebo Česko ne každý zareagoval, nejjistější pro pochopení našeho zeměpisného původu bylo tedy odpovídat „Evropa“. Většinou následovalo nadšené pokyvování hlavami a rozzářené oči tazatelů. A pak prosba o focení. Aspoň jsme si byli kvit, protože ve foťácích a mobilech jsme si i my odvezli spousty fotek místních. Nešlo odolat, jsou tak fotogeničtí!

Ukliďme Indii 

Tak tato akce se v Indii zcela jistě nepořádá, a že by to celá země potřebovala jako sůl! První dny byl pořádný šok vidět všude špínu a hromady odpadků. My, zvyklí třídit, a když ne třídit, tak aspoň určitě vyhazovat odpadky spořádaně do odpadkových košů, jsme byli zoufalí se slupkami od banánů v rukou. Kam s nimi, přece je nevyhodíme NA ZEM? Veselo však bylo, když syn dostal vynadáno od místního borce právě ve chvíli, kdy cosi vyhazoval k ostatnímu nepořádku všude kolem: „To se nestydíš? U vás doma to asi neděláš, co?“ Co na to říct?

Mami, kup mi pejska! 

To slýchávají maminky u nás. Kdyby vyjely s dětmi do Indie, slyšely by: „Mami, vezmeme si ho domů?“ Psů jsme potkali nepočítaně. Vypadali dost podobně, často vychrtlí, někteří se záněty v očích nebo na kůži a určitě všichni hladoví. Jen výjimečně jste mohli zahlédnout někoho se psem na vodítku. Mně se to stalo všeho všudy třikrát.

Nelze zachránit všechny, ale našly se mezi námi dobré duše, které sbíraly kosti od večeře a šly je rozdat psům a psíkům, což ocenili i místní (díky Jarko), nebo se podělily o své jerky schovávané na dobu nouze (díky Martino). A to ani nevím o všech dalších.

Po návratu domů nám to nedalo a našemu drahému psovi jsme vysvětlovali, že jsme ho sice na dva týdny opustili, ale že se má opravdu královsky. Tak uvidíme, zda dokáže být odteď stále veselý díky vědomí své skvělé situace s pravidelným žvancem, teplým pelíškem a hlavně mnoha rukama stále poblíž ochotnýma podrbat a pohladit.

Západ slunce po indicku 

Na závěr cesty jsme měli jako za odměnu dva dny u moře. To byla lahoda. Ale rozhodně nelze říct, že je moře jako moře. To, že jste u moře právě v Indii, poznáte bezpečně. Kde jinde se můžete o západ slunce na pláži dělit s krávami než právě tady. A řeknu vám, byl to zážitek. Pozorovat telátko radující se a poskakující v ohnivém západu. Měla jsem sto chutí se k němu přidat. Jen nevím, jestli ho tak rozradostnila ta zapadající ohnivá koule nebo to, že zrovna udělalo bobek, do kterého někdo nechtěně šlápnul.

Karma zdarma 

Tolikrát jsme měli možnost si navýšit kredit své karmy! Když si u mě nakoupíte to a to, vaše karma bude lepší. Když přispějete na to a to, vaše karma bude lepší jakbysmet. Myslím, že každý z nás má z Indie karmu obrovskou, dobrou, a dokonce zářící.

Ale popravdě to po pár dnech začne člověka dost štvát. Sice by rád pomohl, ale nejde zachránit každého.

Otřesný zážitek jsme měli v hlavním městě u takzvané Páteční mešity, neboli Jama Masjid of Delhi, postavené mezi lety 1644 a 1656 císařem Mughalským Šáh Džahánem. Je to největší mešita v Indii. Sice ji v průvodcích chválí, že je krásná, ale z naší skupinky do ní kromě Ivana nikdo nešel (byli jsme chvíli předtím v jiné poblíž). Ale kdybychom šli, utekli bychom možná mladé slečně s malými dětmi. Vypadala jako jejich sestra, ale těžko vlastně říct, zda aspoň někomu z dětí nebyla maminkou. Ukazovala nám, že mají hlad, a my měli s sebou v batohu placky. Tak jsme jí je dali. Nadšeně ale vůbec nekoukala. Byla spíš naštvaná, protože jí nešlo o jídlo ale o peníze. Ale aby nás úplně neodradila, dala nejmenšímu dítěti, které držela v náručí, placku do ruky. To aspoň nadšené bylo a začalo placku i ukusovat. Leč slečna měla stále vidinu, že z nás ještě něco kápne. A tak pořád chodila kolem nás, sledovala nás a natahovala ruce. Pak ji někdo viděl, jak dítě zřejmě štípala do ucha, aby brečelo, vzbudilo v nás větší soucit a donutilo nás konečně otevřít ty zatracené peněženky. Když nic a my už odcházeli, dostalo dítě ještě pár facek a vynadáno. Nehrálo divadlo dostatečně dobře.

Pomóc, ona mi ukradla banány! 

Takové veselé scény jsme pozorovali například v Hampi každou chvíli. A co kdyby jen pozorovali, i u muže byla opice do tří vteřin od zakoupení sladkých plodů. Neohroženým křikem a zastrašením jsme je ubránili. Začali jsme ale prodavače banánů podezřívat, že mají s opicemi uzavřenou nějakou tajnou domluvu a ve skutečnosti tam jsou pro opice, a ne pro zákazníky. 

Co všechno opice dokáží, si nejvíc zakusil Pavel, když znaven odpočíval na pokoji a vtom mu do něj vtrhlo opičí komando. Nadělalo v pokoji nepořádek a poškodilo televizi.

Opice jsou krásné a roztomilé, ale není radno si s nimi zahrávat. Pokud bychom měli být v příštím životě prodavačem banánů v Indii, určitě bychom měli ve vybavení klacek na zastrašování.

Výhled snů 

Funíme do kopce. Původně jsme tudy vůbec jít neměli, ale vedoucí výpravy vyslyšel v žertu vyslovené přání, že tamten chrám nahoře by stál za návštěvu. No, před Tomášem je potřeba si rozmyslet, jaké vznášíte požadavky. Minuli jsme tedy banánové pole, naleziště hadí svlečky, chatrný mostek přes vodu (nikdo do vody nespadnul!) a už to začalo stoupat. Pro některé to byl nečekaný zádrhel, ale všichni to zvládli. Na tomto místě musím poděkovat Ivanovi, že nenechal Jarku na holičkách, tedy vlastně na smekavých a vysokých kamenech. Ten výhled nahoře však za všechnu tu námahu stál. Představte si malinký chrám, v němž kralují opice číhající zase na svoji kořist, a všude kam dohlédnete, krajinu úplně jinou než u nás. Nádherné staré chrámy a památky, klikatící se řeka, přes kterou vedou pilíře bývalého mostu, palmy a banánovníky a velké balvany roztodivných tvarů. Takový výhled by se mi líbilo zažívat často.

Na dotek smrti 

Kouř. Psi rvoucí se o kost nějakého nebožtíka. Zbytky bílých (pro muže) a oranžových (pro ženy) látek a nosítek. Neuhasínající oheň, neustálý mumraj.

Vítejte u pohřebních hranic na břehu posvátné řeky Gangy ve Váránasí.

Někteří z nás se přiblížili k hranicím až moc blízko, jiní dokonce fotili. Bylo to prostě tak neobvyklé a přitahovalo nás to, ale neměla jsem z toho dobrý pocit – a taky nás všechny za chvíli vyhnal muž, který nám ale nabídl, že nás krematoriem provede a vysvětlí nám, jak funguje.

Pohřeb žehem je v Indii dost drahá věc. Dřevo stojí nemalé peníze, chudší lidé si ho často nemohou dovolit. Náš průvodce nám však říkal, že chudé pohřbívají zdarma. A zase jsme byli u naší karmy. Mohli jsme si ji vylepšit příspěvkem na dřevo pro chudé zemřelé. Někde jsem ale četla, že některé kastovní komunity se uchylují k zahrabávání těl chudých do země nebo je někde pohodí. Například přímo do řeky Gangy.

Pokud jde o bohatší rodinu, mohou si dovolit tvrdší a kvalitnější dřevo, které hoří déle a lépe. Na jedno tělo připadne až 200 kg dřeva.

Popel spálených musí být vhozen do řeky, která má nejméně dva další přítoky. Ganga je posvátná (Hinduisté tvrdí, že pramení u Šivových nohou) a přijímá mnoho přítoků z Himalájí. Vhazuje se do ní zhruba 90 % zpopelněných hinduistů. Vhazování popela do řeky provádí tzv. nedotknutelný, příslušník nízké kasty, starající se o průběh kremace.

Hinduisté nespalují malé děti, pouze je pohřbívají do země nebo je přivážou ke kameni a kousek od břehu je spustí do vody. Děti mají totiž čisté duše, a proto už nepotřebují očistu plameny. Někteří hinduisté ze stejných důvodů nespalují ani těhotné ženy či svaté muže.

Průvodce nám říkal, že ale nespalují například ani ty, co byli uštknuti jedovatým hadem.

Omlazující koupel

Kousek po proudu od krematoria se koupou děti, ženy perou prádlo, mladík vysypává odpadky a pár mužů bez ostychu provádí svou potřebu. Taky prý není zvláštností, že v řece plave nafouklá uhynulá kráva (já ji naštěstí neviděla).

Asi je Ganga opravdu posvátná a má samočisticí schopnosti, protože hinduisté se s radostí pro očistu z řeky napijí a provádí v ní koupelové rituály s ponořením celého těla do vody.

No, atmosféra byla u Gangy magická. Táhlo mě to do ní aspoň po nohy. Víc jsem ale  nedala. Tomáš s mým synem Honzou to ale vzali se vším všudy, jak se říká od podlahy, no prostě si potopili i hlavu.

Ty jo, on tam fakt nikdy nebyl?

Kamarádka má za manžela Inda a v Indii byla už několikrát. Když slyšela, že zájezd naplánoval Tomáš s Miou jen z ČR, bez jakékoliv pomoci někoho místního, na koho by mohl být alespoň nějaký spoleh, byla v úžasu. „To já bych si nikdy netroufla a to už to tam trochu znám.“ Možná, že právě neznalost zachránila Tomáše a Miu od počátečních obav? Ale určitě postupně také vyplouvaly na povrch. Čím se zájezd blížil víc a víc, tím byly zajímavější zprávy k cestě. Když už bylo opravdu pár dní do odjezdu, četla jsem tyto informace od pořadatele:

Při domlouvání ubytování, přepravy a atrakcí narážíme na kulturní rozdíly mezi naším a jejich vnímáním zodpovědnosti, přístupu a spolehlivosti. Upřímně nevěříme, že všechny hotely, které jsme objednali, skutečně stojí, nebo že dané dopravní společnosti vlastní nějaké autobusy. Budeme rádi, když všechny čtyři vnitrostátní přelety odletí (i přistanou). Připravte se proto prosím na jistou míru improvizace během celého výletu. Neočekávejte žádný komfort ani odpočinek, zato se všichni můžeme těšit na intenzivní zážitky i setkání s indickou realitou.

To víte, že ne všechno klaplo. Ale naši průvodci to skvěle vyřešili, takříkajíc za pochodu.

Takže Tomáši, Mio, klobouk dolů!

Když všichni táhnou za jeden provaz

Ještě nikdy jsem na dovolené nebo na zájezdu nezažila tak báječnou partu. Vážně. Byli jste všichni skvělí. Člověk se nemusel bát, že byste ho nechali ve srabu. A srandy byl kopec. DÍKY, parto!

Mozaika by mohla zabírat další a další stránky, například o obědě s předsedou Mensa Indie, o švábech ve vlaku a rozdílu mezi třetí a pátou cenovou skupinou vlakových jízdenek, o posvátné atmosféře ve Zlatém chrámu v Amritsaru, o tygrech v národním parku Sundanbarns nebo slonech v Hampi, ale nechci, aby bylo čtenářstvo čtením vyčerpáno stejně jako my prožíváním.

Ale pokud byste to chtěli také zažít, Víťa už se ptal, zda by někdo vyrazil znovu… 

Naše kroky vedly od domu k domu, kde se odehrávaly scény, o nichž se na univerzitních přednáškách obvykle nemluví. Dozvěděli jsme se, jak veřejnost reagovala na „pracující ženy“, jak se snažila policie udržet pořádek, kolik si dámy vydělaly za noc, odkud přicházely a kolik jim bylo let. Historie Ostravy tak dostala lidský rozměr – trochu pikantní, trochu smutný, ale hlavně poučný.

Abychom se do atmosféry ponořili naplno, někteří účastníci se převlékli za prostitutky a pasáky. Výsledkem byla směsice humoru a poučení: když se před vámi objeví „dámy“ v síťovaných punčochách, pochopíte, že Mensa má smysl pro nadsázku. Vtipné převleky dodaly celé akci lehkost a ukázaly, že i seriózní téma lze uchopit s hravostí a inteligentním humorem.

Celá akce ukázala, že i „nejstarší řemeslo“ může být zajímavým oknem do historie města. Ostrava není jen o hutích a dolech – je také o lidech, jejich osudech a o tom, jak se společnost vyrovnávala s tím, co bylo vždy přítomné, ale málokdy veřejně přiznané.

Pokud jste se procházky nezúčastnili, berte tento článek jako pozvánku. V létě se akce „O nejstarším řemesle“ bude opakovat – a tentokrát s ještě lepšími možnostmi převleků, a to bude jiné kafe. Přijďte se projít Ostravou s Mensou, pobavit se, dozvědět se něco nového a zažít město z úplně jiné perspektivy.

Ostrava má své kouzlo – drsné, syrové, ale zároveň plné příběhů, které stojí za to slyšet. A kdo ví, třeba příště potkáte prostitutku s IQ 150, která vám ochotně vysvětlí, proč je historie stejně vzrušující jako logická hádanka. A pokud vás láká spojit poznání s dobrou zábavou, neváhejte – Mensa Ostrava chystá i další akce, které propojí chytrý humor, místní historii a přátelskou atmosféru. Přijďte, zapojte se, a objevte Ostravu tak, jak ji ještě neznáte.

Rodina Bařinova se zase postarala o to, abychom se zajímavým způsobem a za doprovodu výborného jídla a pití dozvěděli vše o radostech a strastech vinohradníků a vinařů (pozor, to není totéž!).

Neplánovaný nedělní brunch v nádherné Café Fara v Klentnici na úpatí Pálavy byl už jen pomyslnou třešničkou na (kaštanovém) dortu velmi odpočinkového víkendu, který jsme si všichni po krajském kole Logické olympiády zasloužili. Účast byla dokonce mezinárodní – členové Mensy přijeli nejen z Ostravy, Brna, Opavy a Prahy, ale dokonce i z USA. Tak se příště přidejte taky!