Letošní IBD se konalo 100 km severně od Říma a bylo spojeno s 25. výročním setkáním Mensy Italia. Ačkoliv jsme byly varovány, že jednání IBD bývají zdlouhavá a pro nezasvěcené občas i nudná (občas prý dokonce i pro zasvěcené, máme to ověřeno z několika zdrojů), místo konání a příležitost poznat italské mensany nás zlákaly k účasti. A tak jsme vyrazili na cestu ve složení Tomáš Blumenstein (pilot), Jana Hesová (co-pilot) a Alena Novotná (rádio).

Naše trasa do San Martina al Cimino, místa konání, vedla přes noční Mnichov – vzhledem k právě končícímu Oktoberfestu skvělá příležitost shlédnout nejnovější módní trendy v pumpky fashion – a Carraru, kde se těží věhlasně bílý mramor. Obrovské bloky kamene, chlapíci bílí od hlavy až k patě a všude mazlavá šedá hmota a taky úplně obyčejné záchody na parkovišti obložené mramorem. A tak jsme neodolali a udělali z našeho kočáru na jedno dopoledne off-road.

Večer jsme dorazili do hotelu a Tom hned vyrazil na tradiční ice-breaker. Toho jsme se nezúčastnily, ale v následujících dnech jsme s Janičkou prolamovaly ledy úspěšně i tak. Člověka uvyklého nabitému programu českých setkání překvapí, že jedinou oficiální příležitostí k setkání s ostatními účastníky jsou snídaně a večeře. Nejdřív mi to připadalo trošku smutné, ale mé obavy se záhy rozptýlily díky Janičce, která se už zdravila s Haroldem a Christinou, dvěma známými ze srpnového EMAGu.

Program pro hosty setkání vlastně sestával jen z celodenních výletů do Říma či do okolí (ty do Říma byly zvlášť vypečené, protože cesta tam a zpět trvala dohromady 4 hodiny!) a sobotní galavečeře.

Zato večery se nesly v duchu poznávání nových kultur a brzo jsme se seznámily nejen s okolními trattoriemi a horkými termálními prameny, ale i s většinou účastníků. I díky Tomovi, který nám trpělivě vysvětloval, jak se to s IBD má, a vůbec se o nás všemožně staral. Ale my jsme se o něj taky staraly, hlavně Janička se projevila jako skvělý servisní tým!

Bylo zajímavé poznávat členy jiných Mens a dozvídat se, jak rozdílně národní Mensy fungují, co se kde daří a s čím se naopak potýkají. Tom nás varoval, že česká Mensa je co do věkového složení atypická a věkový průměr v ostatních Mensách je (několikanásobně) vyšší. Je to pravda, ale ukázalo se, že zajímavých a zábavných lidí je mezi nimi stejně jako u nás. A když přijel Mirek Jindřišek, který českou Mensu na IBD dlouhá léta zastupoval, byl náš český tým úplně dokonalý. Janička nás díky své perfektní italštině seznámila se spoustou italských kolegů, jejichž angličtina je pohříchu na pováženou, ale i tak jsem za chvíli měla pocit, jako bych byla na setkání v Čechách, jen změť jazyků byla o něco nepřehlednější. Nakonec bylo loučení s IBD docela smutné, a tak je dobře, že pořádající zemí pro příští rok je Švédsko. A to nejen proto, že předseda tamní Mensy si umí dát nohy za krk. Bály jsme se, že IBD budou dlouhé čtyři dny bez konce vyplněné nudnými rozpravami o něčem a ničem, ale ukázalo se, že jsou to i večery s přáteli a vynikající příležitost, jak poznat mensany z ostatních zemí.

Na závěr se patří poděkovat, a proto velký dík Tomovi, že nás s sebou na výpravu vzal!

Počáteční den – tzv. training day – sestával z několika přednášek (o SIGHTu, o ochraně jména a loga Mensy, o pravidlech jednání IBD, o procesní struktuře MI, o Americké Mense na Facebooku a další) a dále následoval řízený brainstorming na témata: Co jste kdy udělali pro zvýšení počtu členů a jak to účinkovalo? Co byste očekávali jako servis od Mensy International? V čem jsou silné stránky vaší národní Mensy (NM) a co můžete poskytnout ostatním? Čím má MI pomoci k vzniku a rozvoji dalších NM? Jedním z nejčastějších požadavků národních Mens o pomoc byla oblast IT (konkrétně intranet s možností kontaktovat členy, rozesílání mailů, diskuse, kalendáře akcí) a zde bych chtěl poděkovat Romanovi Brzuskovi a jeho týmu, jejichž několikaletou práci jsem mohl hrdě prezentovat jako námět pro ostatní Mensy. Další oblastí, ve které jsme napřed před ostatními NM, je program pro nadané děti. Druhé mé poděkování za možnost dobré prezentace Mensy ČR patří zakladatelům mensovního gymnázia a týmu okolo Václava Fořtíka, který se po léta zabývá prací s nadanými dětmi a podpoře škol. Ze všech těchto diskusí vzniklo poměrně dost písemných materiálů, které si sesbíralo vedení MI, a já doufám, že je bude dále zpracovávat.

Následující dny již probíhalo oficiální jednání IBD. U stolu byl připraven zasedací pořádek, který zajistil, že nejaktivnější diskutéři z loňska neseděli poblíže předsednického stolu, ale byli rovnoměrně rozprostřeni mezi ostatními (drobná, leč velmi užitečná změna). Další (ještě užitečnější) změna bylo předřazení diskusních bodů programu před „návrhy“. Diskutovalo se o transferu členů mezi NM, pozici britského a amerického předsedy ve vedení MI, o on-line prostředí pro členy, testování cizinců, potvrzování členství a další. Zajímavé byly informace o projektu Mensa Process (www.mensaprocess.com), který působí i v evropských zemích. Dále byla řešena podoba a četnost bulletinu Mensa International Journal (a zde další poděkování za dobrou reprezentaci Mensy ČR – na místě bylo prezentováno zrovna číslo MIJ, na jehož titulní straně jsou články o SIGHTu od Zuzany Polákové, Tomáše Kubeše a Aleny Kudlákové). Velká část druhého dne jednání byla věnována jmenování do různých funkcí MI (jako šéfredaktor MIJ, ombudsman, archivář, úředník pro přezkum stanov, SIGHT koordinátor a další) a pak také jmenování či obnovování členství v mnoha komisích. Jako úspěch považuji, že se podařilo navolit Jitku Fořtíkovou do Komise MI pro nadané děti, což by nám mělo pomoci posílit mezinárodní vazby a také získat informace, jak to dělají jinde. Já jsem byl zvolen do Komise Mensa OnLine. Celkem měl třídenní program přes padesát bodů k jednání a mnoho z nich tu nestojí za zmínku, ale závěrem bych ještě uvedl EMAG (Evropské mensovní výroční setkání), které se s velkým úspěchem konalo letos v Německu (Kolín nad Rýnem), v příštím roce bude v Nizozemí (Utrecht), o EMAG 2010 soutěží Mensa ČR (zatím proti Francii) – rozhodovat se bude na jaře příštího roku. Soutěž o IBD v roce 2009 vyhrála Mensa Švédsko a bude v Goteborgu.

IBD není ale jen o průběhu oficiálního jednání. V neděli odpoledne jsme měli 2 h. (slovy: dvě hodiny) poznávací program v Římě. Ale především je velmi významný čas při snídaních, obědech a večeřích, kdy máte možnost diskutovat s ostatními předsedy, vedením MI i dalšími účastníky o spoustě věcí, které ve svých NM realizují. Je tu cítit koncentrované nadšení pro mensovní aktivity, projekty a rozvoj Mensy po celém světě. Poslední mé poděkování patří třem dalším účastníkům, členům RM, kteří právě po večerech šířili dobré jméno Mensy ČR mezi ostatními při nezávazných rozpravách.

Naši členové doposud ne úplně využívají mezinárodní rozměr Mensy (pokud se tedy nepřestěhuji do zahraničí). Doufejme, že do budoucna nejen prostřednictvím SIGHTu, ale třeba právě organizováním EMAGu či zapojením do mezinárodních projektů dokážeme tento potenciál Mensy více využít.

Z krajských měst jsem navštívil centra Ostravy, Zlína, Českých Budějovic, Kalových Varů, Ústí nad Labem a Liberce. Cestou jsem symbolicky navštívil polské, slovenské a rakouské území.
Kopce jsem velmi silně pocítil v Jeseníkách a na Šumavě; oproti tomu Beskydy, Jizerské hory a Krkonoše jsem projel po mírnějších kopcích na jejich okraji a Krušné hory jsem téměř minul.
Cestuji na těžko (s brašnami), nezávisle (bez doprovodu), od r. 2005 sám. Všech pět dosavadních cest zatím bylo z domu až domů na kole, bez využití vlaku či kamion-stopu.
Hmotnost kola s brašnami letos byla 51 kg, se mnou dohromady pak 135 kg. S sebou jsem si vezl vše pro přespávání v přírodě (spacák, karimatku, stan, vařič …). Nejčastěji jsem spal na polích, lukách či v lese. Noclehy letos vyšly celkem pěkně: Stan jsem stavěl jen 3x, i přes chladnější a vlhčí počasí se podařilo krásných 13 nocí přespat pod širákem a dvakrát jsem přespal v teple pod střechou.
Počasí bylo poslední týden poněkud slabší. Např. v Karlových Varech jsem v 15 hodin zažil 8 °C, a za deště, což pro dlouhodobou jízdu na kole za standardního režimu „cca 23 hodin denně venku“ není nic moc. Spacák jsem sice měl letos konečně nový a dost dobrý, leč opět letní, takže jsem ho při hlášených přízemních mrazících plně využil, aniž bych měl pocit, že je zbytečně předimenzován.

Vzhledem k termínu cesty, poněkud vzdálenému od letního slunovratu, jsem si docela dost užil noční jízdy. Ale díky pečlivému výběru výbavy a jejím dalším úpravám jsem v noci vidět docela dobře.
Za celou cestu jsem najel cca 1 695 km a denně obvykle okolo 90 km. Nejméně jsem za den ujel 39,1 km a nejvíce 125,8 km; oba extrémy souvisely s nabídkou noclehu v suchu a teple. Počet navštívených států jsem letos nezvýšil, takže zůstává na hodnotě 22.

Čistě pro úplnost, nejvyšší okamžitá rychlost během cesty byla 66 km/h (v jižních Čechách), nicméně cílem cestování není se někde rozsekat, takže jezdím na přežití a to číslo jsem ve statistice vyhledal až dodatečně. Navíc za daných okolností maximálka ani nezáleží na výkonu jezdce, protože na svém kole přestávám stíhat šlapat při rychlosti někde nad 55 km/h, pak už je to jen na gravitaci. Podle výpočtu rychlost 50 km/h na mém kole znamená kadenci šlapání 89 otáček za minutu.
Čtrnáctý den cesty jsem najel dvacátý pátý tisíc km na stávajícím kole (zatím drží, i když některé části už samozřejmě nejsou původní), což mi po přičtení kilometrů najetých na předchozích kolech dává celkových zhruba 50 tisíc km najetých za život na jízdních kolech. Spousta lidí má samozřejmě najeto více, ale to chce čas, já jezdím jen účelově (abych něco zařídil, něco nebo sebe někam dopravil) nebo turisticky (abych se někam podíval); až na zanedbatelné výjimky nejezdím na projížďky či tréninky.

Co se týká defektů a oprav, s radostí hlásím: „Nula“! Samozřejmě nepočítám občasné namazání řetězu a pedálů, hlavně po dešti, a asi jedno utažení mechanismu pedálu a jednu výměnu baterií v blikačce. To je běžná údržba. Ale vysloveně k závadě a zásadní opravě nedošlo. Je to také tím, že jsem kolo nachystal jako na dlouhou cestu, ale jel jsem málo dní, a tudíž málo kilometrů, takže se nestihlo opotřebovat. Nenastalo ani jedno píchnutí, přestože jsem z nepozornosti několikrát přejel přes pár střípků, které na kraj silnice rozmístil nějaký alkoholik (zbytky lahví) nebo nepozorný řidič (zbytky autoskel). Ono 1 700 km nic není, nové pláště komfortně vydrží více než dvojnásobek, méně pohodlně (s defekty) i trojnásobek.
Při návratu z předchozích cest jsem hlásil, jaké se kde hodí jazyky. Letos jsem sice jel jen po republice, ale při setkání se zahraničními turisty přišla několikrát ke slovu angličtina, nikoho asi nepřekvapí, že Karlovy Vary umožní oprášit ruštinu a v centru Českého Krumlova, kde to vypadá jak ve středu Prahy, jste neustále obklopeni davy turistů s anglicky či rusky mluvícími průvodci. Z českých nářečí mě zaujalo jihozápadočeské, protože s tím jsem se doposud moc neměl jak setkat.

Při cestách spolupracuji s těmito firmami, jejichž výrobky testuji a používám: Warmpeace Choceň, R&B Mědílek Žacléř, Campingaz CS Praha, Rubena Náchod, Vella Náchod, Bedimex Hronov a Sportarsenal Lysá n.Labem.

Prázdniny skončily a od pondělí 22. 9. už opět dojíždím do Hradce Králové na tamní univerzitu. Zejména na Fakultu informatiky a managementu, kde coby doktorand na Katedře informačních technologií cvičím předmět „Technologie pro publikování na webu“. A pro rozšíření obzorů doplňkově, coby student, navštěvuji sousední Pedagogickou fakultu.

Z popříjezdové zprávy Martina Adámka sestavila Jiřina Vlková.

Celá zpráva je k dispozici na www.adamek.cz/kolo/okolocr/prijezd.htm.

Autor: Martin Adámek, Jiřina Vlková

Jakožto velmi spokojený účastník posledního celostátního setkání Mensy cítím určitou povinnost se alespoň krátce zmínit o jeho průběhu. Je to obtížnější, než by se na první pohled zdálo. Nechci totiž hýřit superlativy, které (jakkoli upřímné) budí nedůvěru samy o sobě, natož od člověka, jemuž se, z ne úplně jasných příčin, výrazně dařilo v soutěžích.

Na druhé straně najít nedostatky (aniž bych posílil svou pověst hnidopicha) je také nesnadné. Zkusím se omezit na zajímavá fakta, která se mi i po týdnu neztratila z paměti a každý nechť zhodnotí, jak si toto setkání stojí ve srovnání s předešlými.

Oblast severně od Plzně je pověstná nadprůměrnými srážkami, ale nám se to projevilo jen nápadně svěží zelení pozdně jarní přírody. Počasí bylo jak na objednávku. Hlavní téma soutěží družstev bylo pirátství – nás, co jsme se „zodpovědně“ připravovali na výlet do doby Kryštofa Haranta, to trochu zaskočilo. Ale soutěže byly nápadité a pozoruhodně kombinovaly schopnosti fyzické a duševní. Zaujala mne zejména „Cesta do Říma“, což bylo vlastně hledání cesty v neznámém grafu. Ovšem hráči, představující lodě pádící od přístavu na jednom konci areálu k jinému na druhém konci, si zaběhali opravdu slušně. Rovněž celodenní výprava za pokladem byla protkána úkoly nejen na bázi šifrovaných vzkazů. Ale šifry byly to hlavní, čeho jsme si užili dosyta. Nemohu nezmínit ty, které „zcela jasně“ ukazovaly k řešení přes klávesnici mobilu a přece byly jiné. Škoda, že obtížnost některých úloh byla zvýšena i chybkami ve výsledném textu. Zlatým hřebem večera bylo vystoupení jednotlivých pirátských posádek s přednesem vlastní hymny (či bojové písně), která musela obsahovat několik klíčových slov. Tato v podstatě umělecká soutěž překvapila kvalitními výsledky a dala zapomenout na drobný nelad u pantomimických kreací. Ty trpěly obvyklým neduhem těch soutěží, kdy oči organizátorů rozhodují, které družstvo se přihlásilo jako první.

Na závěr nesmím zapomenout na doprovodné nesoutěžní akce, a to prohlídku Konstantinových Lázní (s ochutnávkou sirného Prusíkova pramene), exkurzi do pivovaru Chodovar s obědem v jeskynní restauraci a návštěvu Bezdružického zámku s výstavou skleněných plastik (v čele se světovým unikátem – skleněným Betlémem).

Tedy díky plzeňským mensanům jsem si opět potvrdil neplatnost pravidla „zážitek nemusí být kladný, ale musí být silný“ pro mensovní setkání – budu na něj vzpomínat, a přitom jen v dobrém.

Autor: Jan Gruber, jan.gruber@mensa.cz

Bylo to pro mě už druhé celostátní setkání, plné skvělých akcí, výletů, her a muziky. Je ale škoda, že poctivý účastník akcí neměl moc času ani příležitostí pokecat s mensany z jiného týmu, než z vlastního. Popisovat všechny akce? Raději ne. Ok, jen o té poslední se zmíním. Na ustavující schůzi nového SIGu, kde jsme si opravdu pochutnali a naplnili bříška po okraj, jsme založili SIGurmán. Jistý chlubílek musí říct, že to byl jeho návrh, který nakonec zvítězil. Musíte prostě přijet na některé další setkání, např. podzimní na Jižní Moravě, cyklistický ráj, a poznat, co obnáší české celostátní setkání Mensy.

Autor: Vladimír Kutálek, vladimir.kutalek@post.cz