Na úplném začátku musím zdůraznit to, co považuji za nejdůležitější princip oxfordského studia: není encyklopedicky zaměřené. Pokud bych se měl potkat ve vědomostní soutěži s kýmkoli, kdo studuje historii na českých univerzitách, téměř jistě bych prohrál. Kromě toho, že se máme postupně naučit, jak pracují a uvažují akademičtí historici, studium nás učí vyhledávat informace, nezávisle přemýšlet a prezentovat svůj názor – jak písemně, tak ústně. Moje studium se tak sestává především z týdenních tutoriálů (konzultačních hodin) se svým vyučujícím. Mezi tím pracuji na své eseji, kterou mu/jí každý týden odevzdávám. Skripta neexistují a přednášky jsou v lepším případě jen nedůležitou pomůckou k širšímu porozumění právě studovaného tématu.

Většinu času svého studia trávím každodenním čtením v nespočetných oxfordských knihovnách a psaním své týdenní eseje. Eseje se týkají témat, o kterých mnohdy netuším, že existují. Navíc jsem často jediný, kdo se na celé univerzitě tématem zabývá. Například v jarním trimestru si každý student nejprve vybral ke studiu jako svůj předmět jedno z období evropské historie – pro mě devatenácté století. Jenže ejhle, předmět obsahoval asi dvacet až třicet témat, z nichž jsme za trimestr studovali pouze sedm. V Balliol College jsem měl jedinou spolužačku, Katherine, která si vybrala devatenácté století stejně jako já. První týden jsme studovali téma urbanizace. Zadání mé eseje znělo „Způsobila urbanizace revoluce?” a její „Smrt tradičního života a zrození nových společenských struktur. Do jaké míry je toto realistické shrnutí života ve městech devatenáctého století?” Témata se částečně překrývala, ale každý z nás studoval něco úplně jiného.

Nikdo nepředepisuje, co všechno musíme znát. Spolu s tématem esejí dostáváme seznamy doporučené literatury. Jenže jak nám vyučující řekl, list je sestavený z knih, které četl nedávno anebo mu se mu líbily natolik, že si je pořád pamatuje. Nic nám nebrání v tom, abychom si v knihovnách našli cokoli jiného. Zatímco Katherine ráda využívala informace z Francie a carského Ruska, já zase vyhrabával knihy o české části Rakouska-Uherska. Po nocích jsme si potom předávali nejzajímavější materiál, na který každý z nás narazil.

Týdenní seznam běžně obsahuje okolo dvaceti knih a akademických článků. Při studiu jsme zcela samostatní. Jak si jej časově zorganizujeme, je čistě naše záležitost.

Esej, kterou přinášíme na tutoriály, by měla být přibližně 3 000 slov dlouhá. Odhadem pět stran A4 běžného textu na počítači. Navzdory tomu se v žádném případě od studentů nevyžaduje nashromáždění množství encyklopedických informací. Důležité jsou kvalita vlastního argumentu, jeho vyváženost a do jisté míry i poutavost eseje. Pouhé shrnutí argumentů literatury, kterou jsme přečetli, nestačí. I etymologickým původem slova esej je především „pokus”. Nikdo neočekává, že budeme psát články na úrovni odborných časopisů – ačkoli koncem tříletého studia bychom se na tuto úroveň měli dostat.

Často se mi stalo, že můj vyučující prohlásil, že moje esej byla dobrá a nedá se jí nic vytknout. Zároveň ale prohlásil, že argument byl příliš jasný a jednoduchý – pro esej na Oxfordu prostě potřebuji víc. Například u zmíněné eseje o urbanizaci a revolucích poznamenal: „Je jasné, že urbanizace revoluce nezpůsobila. To je nesmysl, jak sám píšeš. Ale mohl jsi se soustředit na to, čemu se věnuješ v posledních odstavcích. Totiž na způsoby, kterými nové městské uspořádání připravilo půdu pro revolucionáře a kterými naopak umožnilo centralizovaným státům, aby revolucím efektivně zabránily.” Až do zkoušek jsem nenašel čas k tomu, abych se k eseji vrátil.

Stěžejním bodem studia jsou tutoriály. Tutoriál je každotýdenní konzultační hodina většinou dvou studentů s vyučujícím. S ním rozebíráme téma, které jsme daný týden studovali, občas diskutujeme o napsaných esejích. Přístupy vyučujících se liší. Výhodou tutoriálů je vyloženě osobní přístup vyučujícího. Pokud nás něco zajímá, můžeme tomu věnovat více času. Pokud chci procvičovat francouzštinu, dostávám články ve francouzštině. Tutoriál může začít i tím, že vyučující vytáhne mapu českých zemí a zeptá se: „Tak kvůli čemu se v roce 1850 lišil život venkovana u vás doma v Jizerských horách od toho v Provence?” Diskuse při tutoriálu urovnává myšlenky a pomáhá objevit témata, kterých si za celý týden člověk ani nevšiml. Tutoriálům napomáhá i neformální vztah mezi studenty a vyučujícím. Vzájemný vztah není limitován pouze na akademickou stránku – vyučující patří mezi první, s kým studenti řeší nastalé problémy univerzitního života.

Zkoušky se také drží principu, že logická argumentace, vyváženost a originalita jsou důležitější než encyklopedické znalosti. Po letošním roce už mám jedny za sebou. Další mě čekají až za dva roky na úplném konci studia. Každá z mých čtyř písemných zkoušek trvala tři hodiny. U každé jsem dostal zadání přibližně dvaceti otázek, z nichž jsem si vybral tři, na které jsem napsal své eseje. Vyučující nás rovnou varoval, ať se vyhneme zdánlivě jednoduchým otázkám, protože na ně dokážeme napsat pouze „průměrné” eseje za průměrné hodnocení. Zajímavá byla i příprava na zkoušky. Máme k dispozici zkoušková zadání z minulých let, takže víme, co přibližně očekávat. Jak jsem ale napsal, skripta ani učebnice neexistují. To, co se ke zkouškám naučíme, záleží čistě na nás. Pročítal jsem i články o marketingu šicích strojů ve Francii devatenáctého století.

Samozřejmě, studium na Oxfordu není jen o čtení v knihovnách a vysedávání na tutoriálech. Říká se, že se studenti pro budoucí život naučí více účastí ve studentských spolcích než při akademickém studiu. To už je ale materiál na úplně jiný článek. Studium na Oxfordu klade důraz na to, aby naučilo studenty přemýšlet, prezentovat své argumenty a nenechat se zmást tím, jak problémy vypadají na první pohled. To vše je okořeněné tím, že přístup ke všem studentům je velice osobní a my si tak můžeme ke studiu vybírat přesně to, co nás baví nejvíc. Už kvůli tomu, že neexistují objektivně „nejdůležitější” fakta, nemáme předepsaná žádná skripta, která bychom se museli zpaměti naučit. Ve vědomostních soutěžích by většina z nás opravdu rychle prohrála.

Ještě bych rád připojil malé upozornění pro středoškoláky, kteří by se rádi na Oxford přihlásili. Uzávěrka přihlášek je vždy v říjnu rok před nástupem do školy. Je potřeba začít na přihlášce pracovat už někdy na jaře ve třetím ročníku střední školy. Jinak může být pozdě.