Zásadní je nejen rozsah, ale i pestrost. MathNet pokrývá čtyři desetiletí soutěžní matematiky napříč šesti kontinenty a zahrnuje jak textové, tak obrazové úlohy. Na rozdíl od dřívějších datasetů, které čerpaly hlavně z USA a Číny, zachycuje různé matematické tradice a způsoby uvažování z celého světa.

Sestavení databáze nebylo jednoduché. Tým musel dohledat téměř 1600 PDF dokumentů o více než 25 000 stranách, včetně starých skenů. Klíčovou roli sehrál soukromý archiv Navida Safaeiho, který tyto materiály ručně shromažďoval řadu let.

Velkou výhodou MathNetu je kvalita zdrojů. Úlohy pocházejí výhradně z oficiálních soutěžních sborníků a jejich řešení jsou odborně zpracovaná a často nabízejí více přístupů. To z databáze dělá cenný nástroj nejen pro trénink AI, ale i pro studenty připravující se na olympiády, často bez systematické podpory.

Současně dataset ukazuje limity současné umělé inteligence. I nejlepší modely nedosahují stoprocentní úspěšnosti a mají problémy zejména s úlohami obsahujícími obrázky nebo s méně rozšířenými jazyky. Výsledky tak naznačují, že pokrok v matematickém uvažování AI je stále nerovnoměrný.

MathNet nabízí i nové způsoby testování – například schopnost rozpoznat, že dvě úlohy sdílejí stejnou matematickou strukturu. To je výzva nejen pro stroje, ale i pro lidské odborníky. Databáze tak nepředstavuje jen archiv úloh, ale i nástroj, který může změnit způsob, jakým se matematika učí, sdílí a zkoumá.

mathnet.mit.edu

V lednu jsme se zúčastnili dne otevřených dveří na Gymnáziu Česká, škole spolupracující s Mensou, kde jsme představili činnost naší dětské skupiny. Na konci měsíce jsme se vydali vlakem do Tábora na ZVAS, kde jsme si užili fyzikální pokusy s naší oblíbenou lektorkou Andělou Divišovou – tentokrát na téma kapalin.

Únor jsme zahájili prázdninovým programem – jarní prázdniny byly totiž v Českých Budějovicích hned na začátku měsíce. V klubovně Radambuku jsme potrápili hlavy logickými úlohami, šiframi i kvízy a samozřejmě nechyběly ani deskovky.

Hned další den jsme vyrazili do centra Ars Electronica v Linci, které nám nabídlo zajímavý pohled do světa technologií a budoucnosti. A když už jsme byli v Linci, stihli jsme i krátkou prohlídku města včetně návštěvy Mariendomu.

V březnu jsme odstartovali nový projekt StudyCrew, zaměřený na vrstevnickou „last minute“ přípravu na přijímací zkoušky. Společné procvičování matematiky i češtiny nás baví, takže věříme, že v tomto formátu budeme pokračovat i nadále.

Kromě větších akcí se pravidelně scházíme na deskových hrách (každou třetí středu v měsíci) a zájemci o šachy si mohou přijít zlepšit své dovednosti na šachová odpoledne s Eliškou Richtrovou.

Během prvního čtvrtletí letošního roku se našich aktivit zúčastnilo téměř 60 dětí a teenagerů a přibližně 20 dospělých.

Zdá se, že když se nakombinují chytré hlavy, chuť přemýšlet, trocha hravosti a dostatek elánu něco podniknout, vzniká prostředí, kde to prostě funguje. Nás, kteří akce vymýšlíme, to baví – a podle všeho v tom rozhodně nejsme sami. Už teď proto chystáme další projekty a těšíme se, kam nás společné objevování posune.

Na konferenci letos dorazilo 986 účastníků z více než 650 různých měst – učitelů, ředitelů, asistentů pedagoga, psychologů a dalších profesí ze školství. Právě setkání lidí z různých typů škol napříč celou republikou patří k největším benefitům celé akce.

Účastníci si mohli sami sestavit svůj individuální program na míru z pestré nabídky 120 přednášek, workshopů a ukázkových hodin. Pro příklad jmenujme přednášky Formativní přístup: Když se žáci učí naplno a s radostí Mgr. Jaroslavy Janů, Deepfake a dezinformace: Uvěříte vlastním očím? Mgr. Martina Krčka a JUDr. a Ing. Jaroslava Švamberka nebo Principy efektivní spolupráce učitele a asistenta pedagoga Mgr. Markéty Librové. Velice oblíbené byly také praktické workshopy. Například MateMagika: Nový jazyk pro zvládnutí matematiky Mgr. Kalmana Horváta, Canva pro pokročilé: Tvořte chytře a efektivně Ivy Jelínkové nebo Bezpečné čtenářské začátky: Nerovný start Kateřiny Špronglové a Terezy Booth.

Při výběru přednášek to účastníci často neměli jednoduché. V jednom časovém bloku probíhal program současně v jedenácti místnostech. “Nabídka je pro mě zcela vyčerpávající, chtěl bych toho navštívit mnohem víc, bohužel se nemohu naklonovat,“ povzdechl si v dotazníku Mgr. Miloš Mikulka z Fakultní ZŠ Ústí nad Labem, České mládeže.

V hodnocení, jež nám formou dotazníku zpětné vazby účastníci poskytli, opakovaně oceňují skvělé organizační zajištění, které výrazně přispívá k celkovému komfortu účastníků. “Bylo to skvělé. Výborná organizace. Konečně jsem si jako učitelka připadala na úrovni. Hezky jste se o nás postarali,” popsala své pocity Jana Eliášová ze ZŠ T. G. Masaryka v Poděbradech.

Zkušenosti z konference si účastníci přirozeně předávají dál – a právě osobní doporučení hraje klíčovou roli v jejím dalším růstu. Podle dat ze zpětné vazby se více než 64 % respondentů o akci dozvědělo od kolegů nebo známých. S tím souvisí i další výrazný trend: stále častěji přijíždějí celé pedagogické týmy. Konference se tak stává sdílenou zkušeností, kterou si kolegové odvážejí zpět do škol a společně ji přenášejí do praxe.

„O konferenci jsme se dozvěděly od naší kolegyně, která je členkou Mensy Česko. Hned první rok jsme jely tři, další rok nás bylo pět, vloni už sedm a letos byl zájem enormní – nakonec nás do Prahy jelo 16, z toho 10 učitelek a jeden učitel ZŠ, výchovná poradkyně, metodička prevence, dále jedna učitelka MŠ, jedna vychovatelka a jedna asistentka pedagoga.“ popisuje Veronika Paurová ze ZŠ a MŠ Kpt. O. Jaroše v Lounech.

Právě podobné příběhy ukazují, jak se konference postupně stává pevnou součástí profesního rozvoje celých škol. Silným signálem jejího dopadu je i ochota účastníků vracet se: téměř 90 % respondentů plánuje účast i v příštím roce. Takto vysoká míra návratnosti je v prostředí vzdělávacích akcí mimořádná.

Po léta byl součástí konference i prostor pro partnery, kteří na svých stáncích prezentovali účastníkům své produkty a služby. Letošní ročník se rozrostla i tato nabídka a vznikl prostor pro výraznou partnerskou zónu, připomínající již v podstatě veletrh, kde si účastníci mohli řadu pomůcek a technologií nejen prohlédnout, ale i vyzkoušet. Partnerům děkujeme za aktivní zapojení a obohacení programu o praktickou rovinu.

Pro Mensu je konference Vzdělání pro budoucnost jednou z konkrétních cest, jak podporovat kvalitní vzdělávání a rozvoj potenciálu dětí i pedagogů. Nejde přitom o jednorázovou aktivitu, ale o dlouhodobé vytváření prostoru pro sdílení dobré praxe a propojování lidí, kteří chtějí vzdělávání posouvat dál. Investice do vzdělávání učitelů se zde přirozeně násobí – skrze jejich každodenní práci s žáky.

Další ročník se uskuteční 3.–4. dubna 2027 v Praze, mezitím mohou učitelé využít i regionální variantu konference v Prostějově, která proběhne 5. listopadu 2026.

Slované

ZADÁNÍ:

MOŽNOSTI:

Řecké stopy

ZADÁNÍ:

MOŽNOSTI:

Řešení najdete ZDE.

A zase ta latina

ZADÁNÍ:

MOŽNOSTI:

Řešení najdete ZDE.

Baťův Zlín byl jedním z prvních pokusů ve střední Evropě promyslet fungování města jako uzavřeného autonomního celku – od revolučního urbanismu přes pokrokové praktické vzdělávání až po organizaci práce a každodenního života. V mnohém Baťa předběhl svou dobu, v jiném může dnešnímu člověku připadat až překvapivě přísný, svými zásahy do osobního života zaměstnanců až invazivní. O to zajímavější je ale klást si otázku, jak jej vlastně čteme dnes.

Myšlenkový experiment by zde mohl spočívat v tom si představit, že Baťa není jen historická postava. Baťa může být zrcadlem nás samotných. To, zda v něm vidíme vizionáře, technokrata, sociálního inženýra nebo inspirativního filozofa, souvisí s tím, jak sami přemýšlíme o společnosti, práci a individualismu.

Snad k tomu budeme mít brzy příležitost – podívat se na Baťův odkaz zblízka, nejen jako na kapitolu historie, ale jako na inspiraci k setkání, společnému přemýšlení a novým souvislostem, které se někdy nejlépe objevují přímo tam, kde kdysi vznikaly.

Ve čtvrtek v 16 hodin jsme se setkali v hojném počtu na parkovišti před elektrárnou, po registraci všech účastníku nám byly rozdány krásné červené bezpečnostní přilby a konečně jsme mohli vstoupit do areálu elektrárny.

Nejprve jsme se přesunuli do zasedací místnosti, kde nám naši průvodci a současně i mensané Tereza a Vítek načrtli proces výroby elektřiny a tepla v elektrárně Opatovice i širší souvislosti této výroby. Tento teoretický úvod trval přibližně hodinu. Poté jsme již navštívili vlastní provoz: kotelnu, střechu kotelny a strojovnu s turbínami. Na slibovanou návštěvu skládky uhlí nedošlo, ale kdo chtěl, dostal příležitost začernit se u kotlů. Tedy, byli jsme u jednoho kotle, který byl zrovna odstavený, ale i tak to byl impozantní „drobeček“ dosahující výšky 35 metrů k jehož téměř vrcholu jsme vyjeli výtahem. A když už jsme byli až pod střechou, zašli jsme se podívat i na areál elektrárny z výšky. Pokud to hluk dovolil, byla prohlídka průběžně doprovázena poutavým výkladem našich průvodců. Věděli jste například, že i když má elektrárna tři komíny, v běžném provozu se používá pouze jeden a zbylé dva najdou uplatnění pouze při zapalování kotlů, ke kterému se používá lehký topný olej?

Poté, co jsme se dostatečně pokochali výhledem, jsme se vrátili zpět do kotelny a většina z nás sešla těch ~32 metrů zpět k patě kotle po schodišti. A pak už následoval přesun do strojovny s turbínami, ovšem s několika drobnými zastávkami třeba u mlýnu na uhlí. Uhlí se totiž v elektrárně nepřikládá ručně (to by vzhledem ke spalovaným objemům ani dost dobře nešlo), ale mele se přímo u kotle na jemný prášek, který se pak do kotle vhání proudem vzduchu. Ve strojovně jsme viděli nejen jednotlivé turbíny, ale i vlastní rotor jedné odstavené turbíny procházející právě údržbou, a mohli jsme si tedy udělat obrázek, co s ocelí dokáže provést pára. Neméně zajímavý byl i vlastní kontrast mezi prostředím kotelny a strojovny.

Když skončila prohlídka strojovny, bylo již téměř 19 hodin, takže nezbývalo než vrátit přilby, rozloučit se a vrátit se zpět do (i díky této elektrárně) vyhřátých domovů.

Skvělým průvodcům Vítkovi a Tereze, jakož i organizující místní skupině Hradec Králové a firmě Elektrárny Opatovice patří upřímný dík za úžasnou a poutavou exkurzi, kterou pro nás zorganizovali. Díky!

Naše kroky vedly nejprve do baziliky sv. Jiří, jejíž strohá románská krása vynikla o to víc, že ráno většina turistů ještě spala a my jsme si mohli interiér takřka nerušeně prohlédnout. Následoval Starý královský palác s impozantním Vladislavským sálem s unikátní klenbou, dále sněmovnou, kde zasedal zemský sněm i soud, a také katastrem nemovitostí té doby se záznamy v ručně psaných knihách. Nechyběla ani návštěva kanceláře českých místodržících, která proslula jedním z nechvalně slavných momentů českých dějin – Pražskou defenestrací.

Po poledním obědě byla pomyslným vrcholem návštěva monumentální katedrály svatého Víta, kde se snoubí duchovno, umění i mistrovská řemeslná práce. Ale také se v ten moment už zjevně vzbudili i zahraniční turisté, kteří se patrně rozhodli přijít všichni najednou právě sem. Nás to ale nerozhodilo (mensané jsou odolní jedinci) a výklad Lenky Klikové nás i zde vtáhl do historie. Mohli jsme tak obdivovat třeba Muchovo okno, Bílkův vyřezávaný oltář i nové velkolepé varhany. Celá akce nabídla nejen přehled „hradních NEJ“, ale také postřeh, že i notoricky známá místa mohou při poutavém výkladu příjemně překvapit

Když byly obě pohádky hotové, dohodli se oba autoři na jejich vydání v rámci jedné knihy. Z jedné strany měla být Jaroslavova klasická prozaická verze pohádky a z druhé strany Moničina veršovaná. Tento koncept autory napadl z toho důvodu, že se na knižním trhu oboustranná dětská kniha, stejná pohádka, z jedné strany prozaická a z druhé veršovaná, zatím nevyskytuje, a tak byli přesvědčeni, že i tímto by mohli čtenáře zaujmout.

Jak už to bývá, knihy často prodávají spíše jména autorů než obsah knihy samotný. Jaroslavovi v roce 2016 vyšel román Epos o panáčkovi a Monice v roce 2020 sbírka veršovaných hádanek Historie v hádankách. Obě knihy si své čtenáře našly, ale nedalo by se ani v případě jedné knihy říct, že by se jednalo o bestseller. Museli tedy spoléhat na to, že nakladatele zaujmou knihou samotnou.

Člověk by řekl, že nejobtížnější bude samotné napsání knihy. Ale není tomu tak. Napsat knihu je na celé cestě k jejímu vydání asi to nejjednodušší. Po dokončení rukopisu začíná běh na dlouhou trať, na které je občas až zbytečně moc překážek. Některé se dají zdolat snadno, jiné jsou obtížnější a člověk se o jejich zdolání musí pokusit vícekrát. Prvním problémem je, že dětských knih je na trhu ohromné množství. Ať už jde o původní českou tvorbu, nebo překladové tituly. Zároveň jsou dětské knihy drahé na výrobu, neboť by měly být v pevné vazbě, na kvalitním papíře a plné ilustrací, ideálně barevných, aby byly na první pohled poutavé pro malé čtenáře. A ilustrace znamenají mj. sehnat a zaplatit ilustrátora.

I tak zkusili oslovit nakladatele. Nabízet dětskou knihu je ideální rovnou i s ilustracemi. Monika oslovila ilustrátorku, se kterou spolupracovala už na své první knize. Dohodly se na několika celobarevných ilustracích a na několika černobílých, které by si děti mohly vymalovávat. Autoři pak s rukopisem, ukázkou ilustrací a popisem, jak by kniha měla vypadat, oslovili celou řadu tuzemských nakladatelství.

V této fázi se musí každý nepříliš známý autor připravit primárně na to, že mu nikdo neodpoví. Když už mu odpovídá, tak se většinou jedná o zdvořilé odmítnutí. Známý je případ J. K. Rowling, které první díl jejího Harryho Pottera odmítlo 12 nakladatelství, až to třinácté projevilo zájem. Když už konečně někdo našim autorům reagoval pozitivně, chtěl poměrně radikálně zasahovat do původního konceptu. Například vydat jen jednu verzi pohádky. Nebo obě verze výrazně zkrátit. Případně byl problém s edičním plánem, který byl na řadu let již plný.

Připadala v úvahu varianta vyrobit si knihu úplně sami tzv. samonákladem. Taková sranda ale zabere mnohem více času a energie než knihu napsat. To pro lidi, co píšou hlavně pro radost, není. Pak tu je ještě Pointa. Seženete si v rámci crowdfundingu peníze na knihu, kterou vám pak Pointa za peníze z kampaně vydá, a propojí vás s odbornými profesemi, které s přípravou knihy k vydání pomohou (redaktor, korektor, sazeč, grafik apod). Přes Pointu vyšla Monice kniha Historie v hádankách. I když jsou náklady na výrobu knihy hrazeny z peněz vybraných v kampani, autor má z prodaných knih „jen“ autorský honorář, jako bývá u klasických nakladatelství. U malonákladových knih, kterých se prodá maximálně několik stovek kusů, je autorský honorář skutečně jen symbolický. Paradoxně přitom hlavně ohledně kampaně má nejvíce práce s propagací a prodejem právě autor. Nicméně pro začínající autory je toto možnost, jak knihu vydat, pokud ji nechtějí financovat ze svého.

Pak tu je ale ještě něco mezi. Nakladatelství, které odvede všechnu práci, ale riziko spojené s případným komerčním neúspěchem knihy nechá na autorech. Nicméně zisk z prodeje náleží autorům. Jedním z takových je právě LIKA KLUB, pod jehož hlavičkou vyšla pohádka O drakovi, který neuměl hrát šachy.

Bezvadné na takové spolupráci je, že většinu těch nejméně zábavných starostí obstaral nakladatel. Práci redaktora, korektora, sazeče, grafika, zajištění tisku, ISBN, rozeslání povinných výtisků, zajištění distributora a dopravu knih ke knihkupcům. Při plánovaném vydání knihy pro radost je skutečná alchymie stanovit cenu a počet výtisků při určité odhadované sumě nákladů. Při nižší maloobchodní ceně potřebujete více výtisků, aby se náklady vrátily, nicméně tím se automaticky zvýší celková suma, kterou k vydání knihy potřebujete. Při nižším nákladu by zase musela být maloobchodní cena moc vysoká. Za moc vysokou cenu si ale knihu nikdo nekoupí a sáhne po jiných. Při nižší ceně a přestřeleném nákladu zase hrozí, že se nenajde dostatek čtenářů a knihy se neprodají. V podstatě by se vytiskly zbytečně. V případě vydávání knih pro radost to není o tom vydělat, ale jen moc neprodělat. A tak v případě Draka autoři během konzultací s nakladatelem stanovili doporučenou maloobchodní cenu na 333 Kč a náklad na 550 výtisků. Přeci jen chtěli knihou udělat radost mnoha lidem, dětem.

Kniha je v podstatě hotová v momentě, kdy je připravená k tisku. Pak už stačí jen počkat na kapacitu tiskárny. A strategicky vybrat datum vydání. První tři měsíce roku se prodávají knihy nejhůře, je pořád čerstvě po Vánocích. Léto také prodeji knih moc nepřeje. Nejlepší období je před Vánoci a na přelomu jara a léta před prázdninami, dovolenými a na konci školního roku. Nevýhodou těch období, kdy se prodává nejlépe, je, že svoji novinku v tom období chce vydat skoro každý. Šlo o knihu pro děti, a tak si autoři usmysleli, že ji vydají k Mezinárodnímu dni dětí, tedy 1. června.

Když už je vybraný termín vydání a domluvena tiskárna, je fajn zkusit předprodej. Pokud má autor už nějakou fanouškovskou základnu, případně v zádech nějaké velké nakladatelství s velkým dosahem, je to velké plus. Potenciální čtenáře může oslovit napřímo. Předprodej má dvě velké výhody. Je to forma propagace, něco se chystá, bude kniha. Druhou výhodou je, že si lidé mohou knihu pořídit ještě předtím, než vůbec vznikne, a tím přispět na její vydání.

Pokud pro to autor nemá jiné nástroje, je pro předprodej možné využít některou z crowdfundingových platforem. Pozor ale, při výběru platformy je dobré si pročíst podmínky. A pak si nastavit cíle tak, aby byly dosažitelné. Většina platforem má v podmínkách, že v případě nedosažení cíle kampaň ruší, peníze vrací lidem. Při vydávání knihy neznámými autory je nedosažení cíle spíše ten pravděpodobnější výsledek. Jsou dvě možnosti, jak toto riziko minimalizovat, a to raději si nastavit schválně nižší cíl, případně v rámci kampaně k dosažení cíle dolít zbytek peněz z vlastních prostředků, když už to vypadá, že by byla neúspěšná. Vzhledem k tomu, že si často tyto platformy berou procenta z cílové částky v případě úspěšné kampaně, autor mnohdy zaplatí za to, aby v rámci předprodeje něco prodal. Z toho důvodu si Monika s Jaroslavem pro předprodej vybrali platformu Donio. Nejenže si nebere procenta z vybraných peněz v rámci úspěšné kampaně, předprodeje, ale stačí získat jen čtvrtinu z původně nastaveného cíle, aby kampaň byla považována za úspěšnou. Kampaň na Draka nakonec naštěstí na draka nedopadla, protože si v rámci předprodeje našlo svého majitele sto třináct výtisků, tedy celá pětina nákladu. Což nebyl špatný začátek.

Nastal Den dětí a kniha se dostala z tiskárny přes sklad nakladatele k distributorovi, do knihkupectví. Jeden by si řekl, že tím to pro autory muselo skončit. Ale neskončilo. Bylo potřeba rozposlat, případně osobně předat knihy z předprodeje. Napsat a publikovat do světa tiskovou zprávu zvěstující zrod nové knihy, která byla jen v tom týdnu jednou ze 127 vydaných novinek. Kontaktovat blogery a recenzenty věnující se dětským knihám.

A doufat, že se tato tradiční pohádka o drakovi v netradičně pojaté knize, která nemá konec, zato má dva začátky, bude líbit jak dětem, tak jejich rodičům. A čekat, jak si tento klasický pohádkový motiv v novém originálním pojetí o dracích, princích a princeznách, povede. Pohádka je sice o pojídání princezen, ovšem je snadno stravitelná i pro vegetariány.

Pokud místo obvyklých soubojů princů s draky dáváte přednost soubojům ryze intelektuálním, tak jste na tom úplně stejně jako princ v pohádce O drakovi, který neuměl hrát šachy, a mohla by se vám pohádka líbit. Pokud se chcete dozvědět, jestli se princi podařilo draka k takovému souboji o princeznu přemluvit, v čem přesně souboj spočíval a kdo koho porazil, můžete zkusit sáhnout po této knize a co nejdříve ji přečíst až do konce. A nevadí, že už nejste dávno dětmi. Neboť jak praví jedno moudro, pohádky jsou tu především pro dospělé, aby si připomněli, jaké to bylo, když byli dětmi.

Knihu si k recenzi vypůjčily děti ze SIGu Jihočeské nadané děti – výsledek jejich hodnocení si můžete přečíst v následujícím článku:

Styl a zpracování

Veršovaná část je nápaditá a obdivuhodná svou délkou i provázaností, i když některé rýmy nepůsobí zcela přirozeně. Humor v této části ocení spíše dospělí. Naopak próza je přehlednější, čtivější a nabízí více prostoru pro srozumitelný humor i vtipné situace.

Kniha pracuje s klasickými pohádkovými motivy (princ, princezna, drak), ale zpracovává je netradičně a s nadsázkou. Postavy i jejich role nejsou takové, jaké se na první pohled zdají, což přináší řadu překvapení a dějových zvratů.

Příběh a humor

Velmi povedené jsou především dialogy a situace mezi princem a drakem nebo drakovy originální nápady. Humor je vícegenerační – pobaví děti i dospělé, i když každou skupinu trochu jiným způsobem.

Příběh je čtivý, moderně napsaný, s využitím současného jazyka (např. „inzerát“, „brnkačka“), ale zároveň obsahuje i tradičnější výrazy („sluj“, „hvozd“), které mohou rozšířit slovní zásobu dětí.

Šachy jako prvek příběhu

Zajímavým zpestřením je propojení se šachy. Nejde však o učebnici pravidel – šachy slouží spíše jako doplněk příběhu. Ke konci knihy jsou v dialogu prince s drakem přehledně znázorněny tahy některých figur, ale nejedná se o kompletní výčet. To může zaujmout zejména děti, které se šachy učí nebo je už hrají.

Ilustrace a interaktivita

Ilustrace knihu dobře doplňují a přinášejí další rozměr – některé jsou řešeny jako omalovánky. Díky tomu se kniha stává interaktivní, což děti velmi baví (pokud ji ovšem vlastní a mohou do ní kreslit).

Slabší stránky

Nevýhodou může být kratší rozsah knihy – příběh je poměrně rychle přečtený a závěr může působit trochu uspěchaně. Také ne každému bude vyhovovat veršovaná forma.

Doporučení

Kniha je vhodná přibližně pro děti od 6 do 10 let, ale užijí si ji i mladší děti při společném čtení s rodiči. Osloví jak kluky (rytíři, cesta, drak), tak i holky (ilustrace, kreativní prvky), i když zájem se může lišit podle dítěte.

Celkové hodnocení

Jedná se o nápaditou, hravou a netradiční pohádku, která se odlišuje od klasických příběhů nejen formou, ale i obsahem.

Hodnocení: 8,5 / 10

Asi v půlce cesty si můj spolužák Michal vzpomněl, že neodevzdal výsledky Matematické olympiády. Ptáte se možná, proč to byl problém a proč vám o tom vlastě píši. No, odevzdat ji měl do konce týdne, kdy jsme na lyžáku. Tak jsem mu nabídl pomoc, protože samozřejmě jako vzorný žák jsem ji měl už vypracovanou a odevzdanou. Zeptal jsem se ho tedy, jaké úlohy ještě nemá udělané, a on že poslední 3. Tak jsem ho obeznámil se skutečností, že 2 z těchto 3 úloh jsou rýsovací a že pravděpodobnost toho, že by si někdo bral na lyžák rýsovací pomůcky, je menší než to, že na nás spadne meteorit. Tak jsme to nechali být se slovy, že se to nějak později zvládne.

Asi ve třech čtvrtinách cesty bylo načase, aby kvartáni rozdělili pokoje, je to taková tradice. Nejlepší na tom je, že když jsi tercián a kvartáni tě mají rádi, můžeš si říct, jaký pokoj chceš. Nakonec jsem dostal docela dobrý pokoj a byl jsem konečně poprvé za ty tři roky, co na lyžák jezdím, šťastný, že nebydlím v nějaké komůrce s dalšími 6 lidmi.

Druhý den jsme šli lyžovat, i když moc sněhu nebylo. Co ale bylo, byli kamarádi, s těmi je vždycky zábava. Bohužel pro mě jsem schytal ránu do zad hned 5. jízdu. Tou ránou byl můj kamarád Alex, který do mě naboural. Mně naštěstí nic nebylo, ale jeho musela odvézt sanitka. Nebylo to moc příjemné, tak jsem zbytek dne jezdil s kamarády Tomášem a Michalem, kteří mě vždy podrží, ale i tak jsem jezdil pomaleji a o hodně opatrněji než obvykle.

Druhý den jsem dostal za úkol spolu s dalšími dvěma spolužáky, abychom připravili orientační běh, který se poběží odpoledne.

Další 3 dny jsme lyžovali a poté večer hráli nějaké deskové hry, například Bang!

V pátek zůstala na penzionu většina kvarty. Zatímco my ostatní jsme lyžovali, tak nám připravili hru Capture the FLAG! Měli jsme různé rozlišovací vesty dle hodností. Pokud nás někdo zabil, tj. vyhrál nad námi kámen, nůžky, papír, tak se nám snížila hodnost. Velmi brzy jsem všechny hodnosti ztratil, skončil jsem bez vesty a měl na sobě jen oblečení, které krásně splývalo s lesem, ve kterém jsme hráli. Toho jsem využil. Napadlo mě, že bych se mohl tajně doplížit k vlajce protivníka a sebrat mu ji a získat výhru pro náš tým. Byl jsem už téměř skoro u vlajky protivníka a v mé hlavě bylo jenom to, že buď to vyjde, anebo ztratím drahocenný čas. Ale zvládl jsem to a náš tým zvítězil!

Předposlední den se konaly závěrečné závody na lyžích ve slalomu v kombinaci s dalším orientačním během. Vzhledem k tomu, že lyže klouzaly spíše po vodě než po sněhu, vítězem slalomu se stal ten, kdo dokázal nejrychleji vystartovat. Běžet při orienťáku se potom už opravdu nikomu nechtělo, ale všichni jsme nakonec lenost překonali.

Nastala poslední noc, kdy jsme si vystřelili hlavně ze spolužáků z prvního patra. Například jsme jim všem svázali všechny boty k sobě. Také jsme jim dali na kliky pastu. To se pak ráno divili!

V neděli ve 13:00 jsme měli odjíždět zpátky do Prahy, na programu dne tedy bylo pouze si zabalit a uklidit pokoj.

V Praze na Hlaváku už na většinu z nás čekali rodiče, kteří dělali hodné taxikáře.

Na horách se nám všem moc líbilo a snad příští rok pojedu zas.