Jak efektivně navýšit porodnost? Za mě stačí vrátit se ke křesťanským hodnotám a je to. Tedy žádný sex bez cíle zplodit dítě. Žádné manželství pro neplodné páry (nejen z důvodu věku). A samozřejmě zákaz potratů (i když lze očekávat, že by po zákazu sice počet oficiálních potratů klesl, ale reálný počet potratů by stoupl), vrácení se k trestu za znásilnění ve formě manželství, zákaz trvalé antikoncepce, a když ne zákaz dočasné antikoncepce, tak alespoň zavedení vysoké spotřební daně pro dočasnou antikoncepci, třeba 1 000 Kč za kondom/tabletku. Osobně doufám, že tato opatření nikdo nikdy už zpět nezavede…

Stručný úvod, proč nerodit víc dětí: Lidí je na světě cca 8,2 miliard, což překračuje mnohé odhady dlouhodobě udržitelného počtu lidí (2,5–3,4 miliard) a blíží se k maximální nosnosti Země (11,7–12,4 miliard), které bychom měli dosáhnout odhadem mezi lety 2067 a 2076. V souvislosti s tím poroste cena zdrojů, které nosnost Země limitují – nejvíce se skloňuje kombinace energie, potravy, vody, půdy a biodiverzity.

Porodnost klesá. Ano. Ale nenechme se vystrašit různými pro efekt dělanými grafy, jak je to hrozné. Dívejme se na rozumně dělané grafy v delším časovém horizontu jako například mensa.click/1ph, kde máte vývoj porodnosti od roku 1806 do roku 2024. A k tomu si představte údaj z roku 2025: „Podle ministra práce a sociálních věcí Aleše Juchelky se v roce 2025 narodilo 75 tisíc dětí”. Odfiltrujme výrazy jako „padá jako kámen“ apod. Prostě klesá. Klesá už mnoho desítek let s různými opakujícími se výkyvy. Klesá víceméně po celé Zemi. Např. údaje z roku 2024 pro mnoho různých zemí: mensa.click/1pi. A pokud mi dovolíte odhadovat vývoj, bude klesat dál.

A protože klesá po celé Zemi, oslabuje to argumenty pro nějaké české zázračné řešení. Nejčastěji bývá skloňovaný široce rozšířený mýtus tzv. Husákových dětí, resp. přetrvávající mýtus „poručíme větru, dešti“ a zvýšíme porodnost. Řádné vysvětlení tohoto mýtu je delší, odkážu vás na výborné české video na YouTube: mensa.click/1pj. Pokud vám stačí stručné vysvětlení, tak tady je: během první světové války byl propad porodnosti (muži na vojně, ženy doma), který se regresí k průměru změnil v nárůst poválečné porodnosti a tento nárůst měl samozřejmě značný vliv v generačních intervalech v následujících letech, včetně tzv. Husákových dětí.

Státní důchodový systém jako důvod?

Nejčastější důvod, proč ovlivňovat porodnost, odkazuje na státní důchodový systém v ČR. Ano, pravda, systém nereálně založený na stále se zvyšujícím počtu lidí bude s klesající porodností fungovat hůře a hůře. Stejně jako jakýkoliv jiný Ponziho systém.

Státní Ponziho systém má nicméně tu výhodu, že na rozdíl od soukromých Ponziho systémů je účast v pyramidové hře povinná, může za chodu měnit (čti zhoršovat) podmínky, rušit sliby, hrát si s inflací, věkem a způsobem výpočtu. Takže státní důchodový systém tu spíše bude stále, jen čím dál horší a horší. Ale s dovolením to je problém státního důchodového systému, ne porodnosti. Státní důchodový systém bude mít problém tak či tak, protože dřív či později dosáhneme maximální kapacity Země a poměr pracujících k nepracujícím se tomu tak či onak bude muset přizpůsobit. Ať už si myslíte, že to bude 12 miliard, 100 miliard nebo miliardy dvě.

Pokud si potrpíte na velmi vzdálenou nejistou budoucnost, můžete započítat i kapacitu Marsu a věřit v nízké náklady na osidlování a přemístění lidí. V každém případě se ale dřív či později bude muset počet lidí stabilizovat, pracující budou muset vydělat na dlouho studující (ze zákona máme čím dál delší povinnou docházku a čím dál víc oborů ze zákona vyžaduje střední, vysokou, certifikace, školení, přezkušování), důchodce a churavějící. Počet lidí bude muset být maximálně stejný, nebo kvůli prodlužujícímu se věku dožití spíše.

Myslíte si, že takové podmínky ustojí státní Ponziho systém, který nemá zpětnou vazbu od klientů, protože je povinný, který nemá stabilizační zpětnou vazbu např. ve formě úpravy výše důchodů všem důchodcům dle aktuálních příjmů a který je zdrojem populistických bodů politikům? Který je navíc gordickýmh uzlem, dortem kočičky a pejska, který neřeší jen důchody, ale máme v něm všemožné politiky na vše (nemocenská, mateřská, rodičovská, dlouhodobá pracovní neschopnost – invalidita, přerozdělování mezi bohatými a chudými, pohlavní diskriminaci). Takže porodnost není problém státního důchodového systému, státní důchodový systém má problém sám se sebou, jedinou otázkou je kdy, kdy narazí na limity počtu obyvatel.

Fungují pobídky?

A jaké mají politici možnosti porodnost ovlivnit? A budou fungovat? V tom videu o Husákových dětech se dozvíte, že nějak moc nefungovaly ani za socíku. Samozřejmě každá pobídka nějak funguje. Někomu pomůže, někdo má dítě dřív, ale aby pak už dítě neměl. Z dlouhodobých statistik ovšem bylo takové snažení k… doplňte sami. Někdy takové státní vlivy zafungovaly, ale s vedlejšími efekty, např. dřívější snaha Číny snížit porodnost (tzv. politika jednoho dítěte) měla vliv na poměr holek a kluků.

Naši čeští politici se předhánějí v tom, jak zavedou nějaké to vlastní školkovné a zruší nějaké to opoziční školkovné. Koho tak mohou tyto pobídky zásadně přesvědčit? Dítě si pořizujete na min. 18 let, nejsem si vědom žádné prorodinné politiky, která by vydržela aspoň 19 let (život dítěte od početí), natož 29 let (věk ukončení doby studia postgraduálu bez přerušení), natož abyste měli jistotu, že od početí vašeho dítěte daná politika tak dlouho ještě vydrží. V realitě tyhle programy mají často trvání nižších násobků volebních období:

• Dnešní (pra)rodiče spoléhali na přídavky na děti, které pak zásadně omezili a navázali na příjem, což mimo jiné znamená, že je pro všechny snížili o ztrátu času spojeného s vyřízením.
• Státní podpora stavebního spoření, používaná často jako spoření pro děti, byla několikrát snížena i pro starší smlouvy, i v době, kdy je člověk uvázán.
• Státní podpora penzijka byla několikrát měněna a důchodcům zcela zrušena i v době vázací. Pokus současné vlády to napravit je jen získání politických bodů levně. Většina lidí, kteří logicky zareagovali na zrušení státní podpory snížením příspěvku, z nápravy vládou nic nedostanou. Opět to byl způsob, jak prarodiče pomohli svým dětem, umožněním spoření na jejich rodné číslo.
• Školkovné bylo zavedeno, pak zrušeno, bude znovu zavedeno v roce 2027.
• Sleva na manžela má dlouhou historii od roku 1992, přispívá nepřímo k uspořádání rodiny, kde žena doma a muž na plný úvazek v práci (viz mensa.click/1pk), ale i ta mnohé rodiče nedávno zklamala, protože byla z roku na rok osekána na tři roky věku dítěte.

A když tyto pobídky ovlivní, kdy má daný pár dítě, s vysokou pravděpodobností neovlivní, kolik dětí bude celkově mít. A k vlastnímu zamyšlení nechám pro vás otázku: Budou tyto pobídky fungovat na celou populaci stejně, nebo to pro některé bude mít větší význam než pro jiné, s dlouhodobými důsledky do dalších generací?

Důvod mít děti?

Navíc – vážně chceme, aby lidé měli děti kvůli důchodovému systému a pobídkám? Není to poněkud nevhodný důvod mít děti? Když už ponecháme stránku morální, tak jaké to je vůči těm dětem, které vytvoříme, aby bylo na důchody? Dalším důvodem uváděném po státním důchodovém systému bývá, aby se o nás ve stáří někdo postaral. Takže milé děti, vytvořili jsme si vás, abyste nám na oplátku ve stáří dělali sluhu či dle některých rovnou otroky.

Aby nedošlo k mýlce, mít děti považuji za dobré. Ale důvodem pro mě není stát, důchod, pečovatelská síla, ani různé dočasné finanční pobídky. Děti jsou radost, nastavují vám zrcadlo, vrací vás do vašeho dětství, odzbrojují svou upřímností, kreativitou. Posouvají vás v diplomacii, hledání společného řešení. Téměř každý den hledáte způsob, jak jim pomoci, jak prokličkovat mezi zákony, které vám nepomáhají, spíše naopak házejí klacky pod nohy. Asi nejhorší jsou zákony, které vás mají ochraňovat, a v realitě zvyšují diskriminaci. Prostě děti máme a ony mají nás. A v neposlední řadě díky více dětem s vyšší pravděpodobností budeme mít vnoučata, s o něco menšími nároky na nás.

Jaké jsou možné důvody poklesu porodnosti?

Hledají se viníci klesající porodnosti. Na každém důvodu něco je, i když často ne úplně to, co je všeobecně známé. Zaměřím se především na finanční důvody, ale pro úplnost stručně zmíním i nefinanční.

„Za to může nedostupné bydlení”. Bydlení nikdy nebylo dostupné pro všechny. Zeptejte se svých rodičů, nebo spíš prarodičů, kteří prožili zakládání rodiny v socialismu. Jejich odpovědi se budou lišit, jestli byli problematičtí, nebo jen konformní s režimem (jak moc v něm uměli chodit) nebo dokonce byli nějací komunističtí pohlaváři. A pak se podívejte do statistik, jak klesá počet lidí na byt: dle sčítání lidí 2021 opět narostly jednočlenné domácnosti, je jich už 40 %. A především, jak zákony zvyšují nedostupnost bydlení. Jak rostou minimální požadavky na byt, které vám milostivě úřady povolí postavit. Jak rostou požadavky na rekonstrukce. Jak rostou různorodé daně a povinnosti z bytu. Jak roste zdržení na stavebním úřadě, dle zákona mají měsíc, reálně se čeká na první reakce v průměru 9 měsíců po tzv. digitalizaci stavebních úřadů (čekání si převeďte na náklady na nájemné, náklady na úroky z hypoték, jak u sebe, tak u developerů). A v neposlední řadě, jaká je ochrana nájemníků – takže někteří vlastníci raději nechají byt pro děti nevydělávající nájemné než riskovat jeho poškození a k tomu navíc náklady na spotřebovanou vodu, elektřinu, plyn a další služby, když za ně nájemce nezaplatí.

Poznamenejme i nefinanční důsledek menšího počtu lidí na byt, zvláště po delší dobu a zvláště u těch jednočlenných – snižuje schopnost dělání kompromisů. A to je dle mě důležitá vlastnost pro delší společné bydlení v páru, zvláště pak páru s dítětem nebo dětmi. Single se nemusí nikomu přizpůsobovat, dělat kompromisy. Najít tu správnou míru vymezení svých hranic a současně akceptování hranic druhého a řešení konfliktů, prioritizace požadavků, je dle mě jedna z nejdůležitějších schopností pro dlouhodobé žití a většině lidí trvá roky se ji (znovu) naučit, především těm, kteří byli jedináčci nebo delší dobu žili sami. A máme tu zesilující kladnou zpětnou vazbu, vyšší počet jedináčků v další generaci jim komplikuje přizpůsobení se partnerovi, popř. dětem. Naopak každodenní dlouholetý trénink dětí sourozenci má určitý vliv, který se podle mě následně hodí, když člověk chce být s někým v páru.

Vliv na porodnost bude mít i přechod z patriarchální společnosti do rovné. Bohužel dnes jsme možná v té nejhorší fázi. Ženy, ale i muži se potýkají s následky jak setrvačnosti kdysi patriarchální společnosti, jako jsou stereotypy, ale i setrvačnost statistik a zákonů, tak s následky „ochrany” v zaměstnání a věcných rozhodnutí z důvodu aktuálních podmínek. Máme zákonem nařízeno hodnotit ženy a muže stejně, i tam, kde to nedává smysl, jako v pojištění nebo v zaměstnání (mensa.click/1pl).

Např. dle knihy Sobecké důvody, proč mít více dětí (mensa.click/1pm) rostou časové náklady péče o dítě (viz strana 26 knihy): Matky v domácnosti místo 11 hodin týdně v roce 1975 o dítě pečují 17 hodin v roce 2000. Pracující matky navýšily péči z 6 na 11 hodin (stejně jako kdysi matky v domácnosti). Moderní otcové se starají podobně jako matky v šedesátých letech. Čas strávený s dětmi vytlačuje partnerský čas a odrazuje od (dalších) dětí.

Lidé spotřebovávají víc času s dětmi, přitom máme technické prostředky (pračka, myčka, kalhotkové/jednorázové pleny, internet – obecně odpovědi na dětské i naše otázky, nebo třeba vzdělání hojně zdarma nebo za relativně nízké peníze oproti soukromým lekcím: Khan Academy, Coursera, Udacity, MIT OpenCourseWare, edX, Seduo, Duolingo), o kterých se našim (pra)rodičům ani nesnilo.

Ale dle knihy trávíme čas tak, že děti mnoho druhů péče ani neocení (logistika dětí, zařizování, pořizování věcí pro děti), a naopak postrádají čas plné pozornosti s rodiči. V dlouhodobém horizontu na výzkumech jednovaječných, dvojvaječných a adoptovaných dětí autor knihy ukazuje, že mnohé důležité vlastnosti dětí výchova prakticky neovlivňuje, důležité jsou drtivě „jen“ naše geny. A samozřejmě časové náklady dítěte ovlivňují příjmy rodiny, únavu a tím odrazují od (dalších) dětí.

Ale pak je tu také více požadavků byrokracie. V bytě, ve kterém vaši (pra)prarodiče bydleli, by vás dnes OSPOD často nenechal bydlet a vás by umístili do dětského domova. Jedním z důvodů časové náročnosti je kontraproduktivní snaha okolí o bezpečnost dítěte na úkor jeho samostatnosti. Mnoho lidí si stěžuje, jak děti nechodí po venku, jak je to hrozné. Realita? Zkuste pustit ve věku, jakém jste chodili po venku vy, své dítě ven. Každou chvíli ho zastaví nějaký dospělý a má obavy, jak to, že je samo venku. Když dítě chtělo jít samo a já s velkým rozestupem za ním, naučilo se málem místo pozdravu říkat „můj rodič je za mnou“. Někteří chtějí pomoci, nenechají si vymluvit doprovázení, jiní jsou agresivní, vyhrožují zavolat policii, nebo i zadrží dítě, které jede do školy samo, a vyžadují, aby si ho rodiče vyzvedli. Řeknete dítěti, aby na vás počkalo u východu z knihovny a než vystojíte krátkou frontu, je kolem dítěte kroužek dospělých a jeden dospělý už šel k přepážce nahlásit „opuštěné“ dítě… Pokud nestačí zkušenosti nás a známých, ve zmíněné knize najdete další názor na straně 34.

Představa o finančních nákladech na dítě roste a tyto představy opět odrazují od (dalších) dětí. Různé články se předhánějí v tom, kdo uvede vyšší částku, kolik stojí jedno dítě na přímých nákladech i ušlém příjmu. Přitom naše generace pořizuje technologie za výrazně nižší částky než generace (pra)rodičů, např. čtvercové plínky bez automatické pračky versus moderní kalhotkové, případně jednorázové. Jako finanční poradce konstatuji, že náklady na dítě se mezi rodinami mých klientů liší i o řád nebo dva.

Naši (pra)rodiče měli víc dětí a bylo obvyklé, že se oblečení dědilo (i přes různá pohlaví), opravovalo, skvrna ho nevyřadila z používání atd. Každé další dítě tak bylo levnější. V dnešní době dítě může stát i méně jako kdysi, viz mensa.click/1ho, pokud si rodiče srovnají priority, co dává smysl pořizovat, a co moc ne, nebo je dokonce kontraproduktivní (jako bezvadné oblečení, i když dítě chce jít na hřiště). Nezapomeňte, že naučit dítě skromnosti, i když máte na víc, vám i dítěti umožní připravit se, jak zvládat případný pokles příjmů v budoucnosti, např. právě s vašimi vnoučaty nebo třeba na začátku podnikání. Nebo díky úsporám za věci běžné spotřeby jako oblečení, hračky, se vám podaří víc investovat a mít tak na část bytu, až ho budou potřebovat.

Místo ve školce – Na jedné straně všechny drtíme daněmi (nedávno daň z internetových přijímačů, která pravděpodobně bude začátkem roku 2027 zrušena), na druhé straně umístit dítě do školky je věcí náhody, štěstí – rozhodně se špatně kombinuje s hledáním práce. A máme tu jako v čase regulovaných nájmů dvě kasty lidí – ti, kteří získají dotované místo ve školce a logicky ho v průběhu roku nepustí (dokonce ho nepustí, a ani nemohou pustit, ani když je dítě v domácním vzdělávání, stále musí školka držet místo pro návrat do denní docházky) a ti, kteří platí o to dražší komerční školky. Samozřejmě pro nízkopříjmové výdělky tato varianta často ekonomicky vůbec nevychází. Podobná situace je částečně se školou.

Máme i plno nefinančních důvodů, pokusím se je stručněji popsat:

„Za to může ta dnešní mládež, chovají se nezodpovědně, odkládají dítě, nechtějí děti, jsou sobci.” Snad každá generace říká o té následující, jak je horší. Dle mě nejsou horší, jen jsou jiní. To, co jedna generace má špatně, přehlíží a všímá si jiných věcí, které jiná generace má jinak, možná hůř.
Pokud bych měl nějak generalizovat dnešní mládež, tak jsou zodpovědnější, uvážlivější – o čemž svědčí statistiky ztráty panictví/panenství v pozdějších letech, klesající promiskuita, klesající počty nechtěných dětí oproti předchozím generacím. Ale i zvyšující se počet tzv. incelů (zkratka anglického involuntary celibate, česky „nedobrovolný celibát“, označení pro člověka – nejčastěji mladého muže – který chce mít sexuální či romantické vztahy, ale nedokáže je navázat).

Mnohé ženy si stěžují na porodnické násilí. Taky roste počet porodů císařem. Komplexní tématika, stručně je z hlediska odpovědnosti lékaře lepší dělat úkon, než ho nedělat – bohužel i nelegálně, bez souhlasu. Ještě donedávna lékaři zakazovali mít děti po dvou císařích. Některé si další riziko podobných zkušeností nechají ujít i s dalším dítětem, pro jiné je to jeden důvod, proč rodit doma. Liga lidských práv má plné ruce práce. Za nevydařený porod doma můžete dostat podmínku: mensa.click/1pn. Zdá se, že čím víc klesá porodnost, tím víc je společnost háklivá na úmrtí dětí, např. trestní oznámení po smrti dítěte záškrtem. Neodrazujeme ale pak další a další lidi mít vůbec děti nebo mít další děti? Umře vám dítě, a spolu s truchlením chodíte po policajtech a soudech. Když už nic jiného, poněkud to prodlužuje dobu, kdy na další dítě nemáte ani pomyšlení. Nemluvě o excesech u některých lékařů z mého širokého okolí:

• Gynekoložka a 26 pacientka: Jste panna? Ne. Takže chcete napsat HA? Ne. Snad mi sem pak nechcete přijít těhotná? Bez odpovědi. Změnila gynekoložku.
• Jiná: Jste těhotná? Ano. Takže chcete žádanku na potrat?

Covid a očkování proti němu – v datech o porodech zde máme minimálně časovou korelaci s očkováním proti covidu, která když už nic jiného ukazuje (ne)důvěru těhotných v doporučení od státu, podrobněji viz mensa.click/1po.

Stoupá věk prvorodiček. Zákony pomalu ale jistě navyšují povinné studium a formální vzdělání pro čím dál víc oborů. Vysoká škola se končí cca v 25, postgraduál v 28 plus nějaké roky pro aspoň nějaké základy, třeba akontaci hypotéky, nějaký čas na hledání protějšku a jsme ve věku, kde plodnost není tak vysoká jako ve 20 letech. Bohužel ne každá těhotná zvládne chodit prezenčně do školy a málokterá škola nabídne neprezenční studování. Těhotná, to ještě jde, ale co pak s dítětem?

Je tedy mnoho možných domněnek, proč klesá porodnost. Některé dávají větší, některé menší smysl. Za mě je to směs mnoha důvodů, různých, individuálních. Vyberte si každý to své.

Mé důvody, které beru za ty nejvýznamnější, proč porodnost klesá:

• Představa, jak je dítě časově a finančně náročné – v realitě nemusí být.
• Představa, jak je druhé, další dítě časově a finančně náročné – v realitě každé další dítě je levnější (může dědit) a snadnější (krom rodičů má i sourozence a stejně tak ho mají předchozí děti)
• Zaměření na to, jak je dítě stresující v prvních měsících života – ano, může být (ale nemusí být tak moc), ale pak vás čekají roky, kdy je víc a víc samostatné, doslova přinášející život do vaší rodiny, nebo dokonce pomáhající, nemluvě o vnoučatech. Berte to jako investici s vysokou návratností.
• Adultismus – různorodá ochrana dětí a podpora rodičů je kontraproduktivní, vyvolává (větší) diskriminaci a ta pak odrazuje od (dalších) dětí.
• Méně dětí v dnešních rodinách (víc jedináčků) znamená menší denní zkušenosti běžného života s různými lidmi, což dle mě přispívá k nenalezení nebo dlouhé hledání vhodného partnera.
• Každá generace je v průměru zodpovědnější, ale má to za následek méně dětí.

Co by tedy (ne)měl dělat stát?

Co by stát měl dělat, je téměř opak toho, co dělá – nepomáhat, neochraňovat.

Proč neochraňovat, je jednodušší vysvětlit. Každá ochrana je na úkor někoho jiného – zaměstnavatele, pronajímatele, provozovatele. Tedy každá ochrana buď navyšuje existující diskriminaci, nebo ji dokonce způsobí. Pročpak zaměstnavatelé nechtějí rodiče, zvláště ženy? Mimo jiné proto, že jim stát nařizuje platit za nepráci (např. dovolená z doby pobírání mateřské, placené návštěvy lékaře). Proč je tolik zákazů pro vstup dětí? Mimo jiné proto, že je nákladné splnit všechny zvýšené požadavky na ochranu dětí. Nebo si vezměte manželství, které stát stále obohacuje novými zákony o další a další povinnosti a zákazy, a to nejen pro nová, ale všechna historická. Už delší dobu to není dvoustranná smlouva mezi párem, ale trojstranná smlouva, kterou stát kdykoliv může změnit nejen pro nové páry, ale pro všechny již podepsané. A změna legislativy není uznávána jako důvod k rozvodu. Výsledkem péče státu je, že cca polovina dětí se rodí mimo (státní) manželství.

Proč nepomáhat? Mimo jiné kvůli behaviorální psychologii. Pro laiky se vypraví příběh, jak pod okny jednoho psychologa hrály fotbal děti a jemu to vadilo. Tak je oslovil s tím, že jim zaplatí za to, když si přijdou zahrát fotbal i zítra. Takhle jim párkrát zaplatil, ale pak začal platbu snižovat, až jim přestal platit úplně. Tak děti přestaly fotbal pod jeho okny hrát – přece nebudou hrát fotbal zadarmo.

Dítě by mělo být individuální rozhodnutí každého jednotlivce, páru. Mělo by to být jeho/jejich rozhodnutí a na jejich náklady. Pokud by stát měl nějak děti podporovat, tak formou daňových odpočtů (z příjmu i sociální daně) pro rodiče i příbuzné. Pokud stát něco musí dělat, měl by dělat osvětu, zhruba takovou, jakou se dočtete v knize Sobecké důvody, proč mít více dětí. Osvětu o tom, jak mít dítě může být finančně i časově nepříliš náročné. Jsou rodiče, kteří denně tráví i mnoho hodin logistikou dětí, pořizují vše, o co si řeknou a přitom/pak nemají čas jen tak s nimi být – což dle knihy děti v dospělosti hodnotí víc než počet kroužků, školku a školu.

Ukázalo se, že mé úvahy vůbec nebyly liché. Pokud byste měli možnost jet na stejná místa, neváhejte!

Kromě parků jsme projeli i pár měst, jsou pro mne ale kromě San Franciska na opačném konci škály zajímavosti. Ano, Los Angeles nabízí chodník slávy s hvězdami filmu, hudby a zábavy, slavné Beverly Hills, hvězdárnu Griffith Observatory nebo nedalekou Santa Monicu, kde končí Route 66. Las Vegas dává milovníkům sázení možnost zkusit své hráčské štěstí a k tomu laciný a blýskavý kýč napodobenin evropských staveb nebo kino Sphere, kopulovitou stavbu viditelnou i z vesmíru. Salt Lake City centrum mormonské církve nebo Capitol. Ale to vše stačí vidět jednou. Do San Francisca bych jela klidně potřetí. A opět, jako tentokrát, bych si k tomu nechala zahrát písničku od Scotta McKenzieho:

If you’re going to San Francisco
Be sure to wear some flowers in your hair…

Víc se o městech zmiňovat nechci, ale o čem se rozepíšu ráda, je příroda. Vezmu to pěkně popořadě, jak jsme postupně projížděli jednotlivými místy:

Panamint Valley

„To nikdy nezapomenete – pohled na jednu i druhou stranu na dlouhou bezútěšnou cestu pouští,“ tak údolí charakterizoval Tomáš a měl pravdu. Člověk by tu nechtěl být sám a bez vody.

Někteří účastníci výpravy měli chuť se tu projít. Naskytla se k tomu příležitost, v zádech byla nachystaná auta, která všechny během nedlouhé doby podél silnice nabrala a jelo se dál, směr Údolí smrti.

Death Valley

Nejteplejší místo na Zemi. Kdysi si tudy zkracovali cestu ti, kdo šli hledat a těžit zlato do kalifornských zlatých pánví. Parta bílých osadníků dala místu jméno podle toho, jaké utrpení zde zažila. Zemřel sice jen jeden starší muž, ale ostatní museli k přežití vynaložit spoustu sil, zabít dobytek a spálit vozy. I dnes jde o zrádné místo, které může zabíjet. Návštěvníci si myslí, že když jsou v autě a mají mobil, nemůže se jim nic stát. Ale jak varují rangeři – strážci parku – auto se může rozbít a téměř nikde není signál. V případě potíží vás nemusí dlouho nikdo najít. Přesto Death Valley láká každý rok mnoho návštěvníků a má skutečně na co.

Kultovní je Zabriskie Point, vyhlídka, která se dostala do stejnojmenného filmu z roku 1970.

Nejnižším místem, 87 metrů pod hladinou moře, je solná pánev Badwater Basin. Je to zároveň nejnižší bod Severní Ameriky. A prý se tu dají přímo na zemi usmažit vajíčka. Ale zrovna na potvoru nikdo z nás s sebou žádné neměl, abychom to mohli vyzkoušet.

Jsou období, kdy to tu dokonce kvete. Je k tomu potřeba dostatek zimních srážek, správné rozložení dešťů a teplé jarní slunce. Nastává to jen zřídka, ale je to pak nádhera. Američané tomu říkají superbloom (bloom = kvetení). Vůbec tedy nejde o mrtvou krajinu. Ale oproti jiným místům na Zemi tu je život takový intenzivní a zároveň zredukovaný. A víte co, v té místní slané a teplé vodě, kterou někdo nazývá polévkou, žijí i ryby. Je to k nevíře, ale my jsme je viděli na vlastní oči.

Vzali jsme to i přes malířskou paletu. Místo, kde skály hrají barvami. Jo, mít tak čas a ponořit se tu do malování by mohlo být skvělé (ano, s pořádnou zásobou vody, slunečníkem a funkční vysílačkou).

Posádka auta, která neměla v Londýně takové štěstí při přestupu a jela nám naproti z Las Vegas, nás ale kvůli absenci signálu stejně nenašla. Tak se celým údolím jela kochat i z nádherné Dantovy vyhlídky.

Grand Canyon

V nabídce byl přechod ze severní na jižní hranu. Neuváženě jsem se napsala mezi zájemce, ale naštěstí uspořádali Tomáš s Hankou včas cestovatelskou přednášku. To mi pomohlo se správně rozhodnout a nejít. Představa, že bych zdržovala celou skupinu (nebo pro mne nedej bože letěl vrtulník jako už pro člena jedné z předchozích výprav), mě děsila. Všech 22 odvážlivců, kteří se nezalekli, přechod zdolalo ve zdraví, někteří tedy s puchýři a namoženými svaly, ale všichni jistě se silným zážitkem a posílenou vírou v sebe sama. Někteří navíc pokřtění v řece Colorado.

Ale ani ti, kdo přechod nešli, nezůstali zkrátka. Už samotné pohledy z vyhlídek jsou dechberoucí. A následný program byl jedinečný. V Antelope kaňonu jsem ještě nebyla, znala jsem ho jen z barevných, zářivých fotografií.

Antelope Canyon

„Ono to opravdu existuje? Já to doteď měla jako spořič obrazovky a nenapadlo mě, že je to reálné místo z naší planety,“ komentovala fotky z antilopího kaňonu moje kamarádka.

Dostat se tam nejdřív vypadalo jako dost složitý úkon, protože jsme museli vyplňovat různé formuláře a zařazovat se do front, ale nakonec jsme se dostali na místo parkování a mohli jsme s naší průvodkyní vyrazit na cestu. Procházeli jsme dost vyprahlou krajinou a míjeli jsme sem tam i kaktusy. Průvodkyně mluvila cestou také o chřestýších, což mě moc zajímalo, ale žádného živého jsem nikde nezahlédla.

Blízko vstupu do kaňonu si nás ještě s jiným průvodcem rozdělila na dvě skupiny. Na nás padla výměna průvodkyně za průvodce, ale i ten byl milý. Snažil se dát nám vždy dost času a prostoru v zajímavých částech, abychom si mohli vše nafotit a prohlédnout. Myslela jsem na to, jaké to muselo být, když se na místo mohl vydat kdokoliv chtěl. A natrefit třeba na to, že jste v kaňonu úplně sám.

Nejdřív jsme si říkali, že naše skupina měla trochu smůlu, že vyrážela z hotelu až během dopoledne. Mohli jsme sice déle spát či lenošit nebo si jít zaplavat, ale zase jsme měli obavy, že cesta na slunci nebude úplně příjemná. Nakonec se dala zvládnout a od průvodce jsme zjistili, že jsme naopak přišli v ten nejlepší čas. Skupiny před námi ani po nás, prý nezažijí přímý dopad kuželů slunečních paprsků přímo až na zem v kaňonu. No a to bylo opravdu úchvatné. Aby dodal na dramatičnosti pohledů, vířil na některých místech průvodce písek a prach ze země. Ten pak stoupal v kuželech světla. Průvodce nám také ukázal báječná místa na focení, kde můžete předstírat, že vás do kaňonu spustili mimozemšťani nebo že máte ohromnou moc nad světlem.

Kaňon hrál všemi barvami. Kdo je fotograf tělem i duší, může se do něj vydat se stativem na speciální fotografické prohlídky.

Horseshoe Bend

Když jsem zveřejnila fotky na internetu, dělali si ze mě někteří srandu, že jsem za vyhlídkou Máj putovala až do Ameriky. Ano, i my máme nádherné vyhlídky na řeku. A mám ji od domu skoro za rohem. Jen je scenérie u nás daleko zelenější.

Řeka Colorado se kolem pískovcové skály připomínající koňskou podkovu obtáčí o 270 ° a teče v hloubce přes 300 metrů.

Je to oblíbené místo a vůbec se nedivím. Zrovna jsme chytili západ slunce, tak bylo vše zbarvené do nádherných tónů, ale bylo tu také hodně turistů. Přesto si člověk mohl poodejít kousek stranou a vše si vychutnat ve větším soukromí a snít o nesmrtelnosti duše.

National Park Zion

O Zionu jsem při předchozí návštěvě jen slyšela. Ale název byl mezi mormony všudypřítomný. I banka Zions Bank, založená právě mormony, si toto označení zasloužila. A co vlastně Zion znamená? Pochází z hebrejského Sion a jeden z významů je zaslíbené místo. Hlavní kaňon parku (Zion Canyon) jako zaslíbené místo označil především mormonský osadník Issac Behunin, který v kaňonu žil a vnímal jej jako klidné, bezpečné útočiště připomínající Boží království. Současný název parku byl přijat v roce 1919.

A je to opravdu zaslíbené místo? Seděla jsem na vyhlídce do údolí. Nebe s jedním krásným mráčkem, kolem dost vysoké hory, spousta zeleně, mezi horami zelené údolí s řekou uprostřed. Koupala jsem se v řece, kde sem tam prošel někdo po mostu, ale jinak to bylo krásné klidné místo s výhledem zase na zeleň a hory. Obdivovala jsem pod skalním převisem plačící skálu. Voda prosakuje porézním pískovcem, dokud nenarazí na nepropustnou vrstvu břidlice, po které stéká ven a vypadá jako pláč. Roste tu díky tomu zeleň nazývaná visutou zahradou. Na konci parku jsem se brodila přímo řekou. Mám ještě pokračovat, nebo už věříte, že místo dostalo ten nejlepší název, jaký mohlo?

Bryce Canyon National Park

„Ty jo!“ „Wou“ „No tvl.“ „To je pecka.“

Bylo úsměvné poslouchat výroky příchozích, když poprvé pohlédli na Bryce kaňon. Každý samozřejmě zvolil slova dle své nátury a věku, ale neohromen nezůstal nikdo.

V Bryce kaňonu jsme všichni zažili západ slunce, a kdo si přivstal, mohl upřeně sledovat horizont a silou vůle pomáhat sluníčku, aby i tentokrát vyšlo. Opakující se zázrak se povedl a paprsky slunce postupně rozzářily jednotlivá patra kaňonu. Ani jsem nevěděla, na kterou stranu se mám dívat dřív.

Pohled na kaňon mi připomínal pohled na nějaké divadlo plné pohádkových červenobílých bytostí různých tvarů a velikostí.

A zajít dolů mezi jednotlivé skalní útvary bylo jako jít do galerie pod širým nebem plné expresivního umění.

Arches National Park

Arches neboli oblouky. Název je dost trefný. Jde totiž o místo, kde skalních oblouků, oken a mostů najdete nejvíc na Zemi. Údaje se liší, ale více než 1 800 jich bude určitě. K tomu, aby vznikly, byly potřeba extrémní teploty, rozsáhlá podpovrchová silná vrstva soli vzniklá díky pravěkému moři, voda, led a čas.

Spisovatel Edward Abbey poté, co tu pracoval jeden rok jako ranger, o parku napsal, že jeho vyprahlá krajina je „obnažená, jednotvárná, strohá a prostá jako model povrchu Měsíce“. Je to holá pouštní pláň, ze které se ale zvedají úžasné a roztodivné skalní monolity červených nebo zlatavých barev.

Nejdelší Landscape Arch překlenuje vzdálenost 91 metrů. Je dost křehký, takže ho už návštěvníkům dovolí pozorovat jen zdálky. Již před třiceti lety říkali, že může kdykoliv spadnout. Zatím naštěstí drží. Dvojitý oblouk (Double Arch), to jsou dva oblouky rozebíhající se z jednoho místa do dvou stran, balancující skála (Balanced Rock) je viklan, který stojí na kamenném sloupu nebo třeba delikátní oblouk (Delicate Arch) se stal symbolem státu Utah. Každý by si tu našel ten svůj oblíbený oblouk.

Grand Teton National Park

Velká prsa jako název parku, no koho by to napadlo? Název pohoří Les Trois Tétons (Tři ňadra) dali oblasti průzkumníci mluvící francouzsky na počátku 19. století. Nejvyšší hora byla pojmenována Grand Teton. Hoře jméno zůstalo, dostal ho po ní i park, ale pohoří se aktuálně jmenuje Teton Range.

A místní indiánský kmen Šošonů nazýval horu Teewinot, což v překladu znamená „mnoho vrcholů“ nebo „hroty“.

Když se v údolí Jackson Hole rozhlédnete, vidíte kolem sebe opravdu trčet samé hroty a z toho byl v historii i dnes kde kdo paf. Skoro všichni z naší výpravy si ale pomysleli: „To je pohled jak ze Švýcarska“.

Návštěvníci si jak diví fotí staré dřevěné stodoly v části zvané Mormon Row, kterou založili mormonští přistěhovalci z Idaha v 90. letech 19. století. Ano, taky jsem si je vyfotila, ale já byla jak divá z krásných motýlů, výhledů a jezer, ve kterých bylo naprosto báječné koupání opět s vyhlídkou na hroty kolem.

Yellowstone National Park

V Yellowstone jsme strávili dva dny a zdaleka jsme neviděli všechno. Je rozlehlý a skrývá opravdové přírodní poklady: vřídla, bahenní sopky, rozkvetlé louky, husté lesy, zkamenělé stromy a další.

Je plný divoké zvěře, takže jsme zažili setkání s kojotem, hnědým medvědem, mámou a mládětem černého medvěda, losem, různorodým hmyzem, užovkou západní a hlavně bizony. Někteří šťastlivci vezli domů i zásoby bizoních chlupů.

Nejznámější a nejdéle pojmenovaný gejzír v parku Old Faithful se nechtěl nechat zahanbit a tak dle predikce opravdu vytryskl za naší přítomnosti a prý zrovna výš než při minulé Tomášově návštěvě.

Yellowstone je ale gejzírů plný. Kdo má rád naši lokalitu SOOS u Františkových Lázní a nevadí mu smrad zkažených vajíček, ten by byl v parku jak v sedmém nebi. Takže já byla. Mám tu zvláštní krajinu s vývěry a bubláním ráda. Přijde mi taková mystická.

Park má i svůj Grand Canyon, kterým se valí divoká řeka. Když jsme stáli na vyhlídce nad vodopádem, cítila jsem tak obrovský respekt a mrazení!

Zážitek bylo pozorovat Dračí jeskyni (Dragon’s Mouth Spring – Pramen dračí tlamy). Název vznikl asi snadno. Z otvoru ve skále totiž s hlučným burácením a duněním tryská vařící voda a valí se hustá šedá pára. Navíc tlakové bubliny horkých plynů a páry explodují uvnitř podzemní dutiny a vytvářejí ozvěnu znějící jako zvířecí řev.

No, a protože mě doma děti překřtily na Mamuta, někdy i Mamutku, tak musím zmínit vlastně mé místo. Tedy Mammoth Hot Springs, unikátní bílé travertinové terasy a kaskády, které tvoří na minerály bohatá vyvěrající voda.

Yosemite National Park

Bratr Pavla Proška, hlavního řidiče z našeho auta, který žije v USA a na chvíli se k naší výpravě přidal, nám při loučení na konci Yellowstonského parku říkal o Yosemite: „To nebudete vědět, kam dřív čučet.“

Bohužel byl před návštěvou parku noční přejezd a já byla zcela vyřízená. Nepatřím totiž k lidem, kteří by byli schopni usnout za jakýchkoliv podmínek. Neubránila jsem se chvílemi myšlenkám na to, že se spánková deprivace používá k mučení. A zároveň musím smeknout před řidiči, kteří nejenže se střídali celou noc a často nespali ani ve chvílích, kdy neřídili, ale i celý druhý den museli nejen fungovat, ale zase i řídit.

Na chvíli mě probralo koupání v nádherném jezeře Tenata Lake, ale osvěžující efekt nevydržel moc dlouho.

Ze dne v parku toho tedy moc nemám, přestože je krásný. Známý je vrchol El Capitan, tak ten jsem zaznamenala aspoň jedním okem. Ale zatímco někteří šli k vodopádům, já jsem si šla ustlat na chvíli do trávy.

Mám naplánováno si park aspoň užít díky detektivnímu seriálu Živel (Untamed), který se právě tady odehrává. Zatím se to daří náramně.

Sequoia National Park

Setkání s nejobjemnějším organismem na planetě, to nabízí Sequoia National Park. General Sherman je největší sekvojovec obrovský, je starý asi 2300–2700 let a dosahuje výšky 83,8 m. Nejvyšší strom světa roste jinde, v národním parku Redwood v Kalifornii. Jmenuje se Hyperion a jde o 115,92 metrů vysokou sekvoj vždyzelenou.

Moc jsem se těšila a byla jsem zvědavá, jaké to je v lese takových obrů. Jsou to opravdu impozantní stromy. Mohli jsme si mezi nimi udělat i procházku. A co bylo báječné, vyšlápli jsme si na vysokou skálu s nádhernou vyhlídkou do všech stran.

Projížděli jsme kolem spálených stromů. Požáry paradoxně sekvojovce potřebují. Proč?

Šišky sekvojovce jsou pevně zavřené pryskyřicí a na stromě mohou vydržet zelené i desítky let. Horko z mírného požáru pryskyřici roztaví, šišky se rozevřou a uvolní tisíce semen najednou. Požár spálí povrchovou vrstvu jehličí a spadaného materiálu. Vzniklá vrstva popela je bohatá na živiny a semena dopadnou přímo na obnaženou minerální půdu, kde mají šanci zakořenit. Oheň navíc vyčistí podrost a zahubí rychle rostoucí konkurenční dřeviny a stromy, které by mladým semenáčkům stínily a ubíraly vodu a živiny.

Stromy jsou chráněny silnou, měkkou a vláknitou kůrou, která neobsahuje pryskyřici a funguje jako účinná tepelná izolace, aby jim požáry neublížily. Spodní větve starých stromů často odumírají a odpadávají, takže plameny pozemního ohně málokdy dosáhnou až do koruny stromu.

Ale ničivé lesní požáry, jejichž intenzita roste kvůli změnám klimatu a hromadění suchého materiálu v lesích, zabíjejí i tisícileté stromy. Při rozsáhlých požárech v letech 2020 a 2021 zemřela až pětina celkové přirozené populace dospělých sekvojovců. Obětí se stal mimo jiné i strom známý jako Král Artuš.

Rypouši severní 

Abych vše nezakončila tak neradostně, zmíním ještě jedno úžasné pozorování cestou po pobřeží ze San Francisca zpátky do Los Angeles.

Na pláži se tam vyvalovali rypouši severní. Působili jako líná zvířata, ale lenošení si dovolují jen dva až tři týdny v roce, kdy se jim mění srst a oni kvůli tomu připlouvají na břeh. Jinak jsou tito mořští savci velmi aktivní lovci a tráví 80 až 90 procent času pod vodou. A vypadá to, že nepotřebují moc spát. Budu se k nim někdy muset vypravit na rady, jak to dělají.

Všechny báječné zážitky (a to včetně toho, že jsem uletěla zbytku rodiny správným letadlem) určitě nezůstanou zapomenuty! Tomáš i obě Hanky si zasluhují velikou poklonu za to, jak všechno naplánovali a zařídili! Děkujeme za další báječný zájezd.

Vaše nová kniha se jmenuje Osobní kniha nadání a její podtitul zní O duševním zdraví pro nadané dospívající a mladé dospělé. Proč jste se rozhodla věnovat právě této skupině a právě tématu duševního zdraví?

Hlavních důvodů bylo několik. Věk dospívání a mladé dospělosti přirozeně doplňuje mé předchozí knihy – první byla věnována dospělým a druhá dětem. Třetí kniha se tak logicky zaměřila na období mezi nimi.

Mnohem silnějším impulzem však byla nabídka nakladatelství Grada. V současnosti je velkým společenským tématem otázka, proč má tolik mladých lidí psychické potíže. Sama jsem si tuto otázku kladla a chtěla jsem v knize co nejkomplexněji zachytit různé příčiny, které tyto potíže způsobují.

Nechtěla jsem se přitom opírat pouze o jeden psychologický přístup. Snažila jsem se jednotlivé perspektivy propojovat. V knize se proto objevují citace filozofů a záměrně v ní ponechávám i prostor pro spiritualitu – nikoli však ve smyslu současné esoteriky. Vracím se například k tématu ctností, tedy k něčemu, co má své kořeny v minulosti a co může být i dnes funkční.

Vlastně hledám odpověď na otázku, co mladý nadaný člověk potřebuje k tomu, aby se cítil dobře. Nechci tím samozřejmě říct, že každý potřebuje všechno, o čem v knize píšu. Chtěla jsem ale nabídnout širší souvislosti a zároveň jsem tuto třetí knihu chtěla pojmout více esejisticky.

Za posledních deset let jsem se i já sama profesně i osobně posunula. Už nechci stavět svou roli na pozici odbornice, která říká: „Takhle to je a tohle bychom měli dělat.“ To, co potřebuje konkrétní člověk, je individuální a ukazuje se až v kontextu jeho vlastní situace – v tom, kde právě je a co právě prožívá. Neexistují univerzální rady platné pro všechny. A právě na to jsem při psaní knihy myslela.

Na druhou stranu si myslím, že každý si v ní dokáže najít kousek sebe.

Ano. Právě proto jsem ji chtěla pojmout více esejisticky. Čtenář v ní nenajde jen odborné informace, ale také různé otázky, které ho vedou k vlastnímu přemýšlení: Jak to mám já? Co potřebuji? Nad čím bych se měl/a zamyslet? Hledej dál. Je to trochu jiná forma, přesto kniha stále vychází z odborných poznatků.

A v čem je tedy období dospívání a mladé dospělosti specifické u nadaných?

Dospívání a mladá dospělost jsou specifickým obdobím pro každého člověka. U nadaných však bývá řada procesů ještě intenzivnější. Intenzivněji přemýšlejí, intenzivněji prožívají a některé zkušenosti proto mohou subjektivně nabývat závažnějších podob.

V tomto období člověk také mnohem silněji potřebuje sounáležitost s vrstevníky – někam patřit, být součástí určitého kolektivu. Výrazněji se rozvíjí osobnost a hledá se vlastní identita. U nadaných to může být vzhledem k jejich odlišnosti a neuroatypii složitější. Mohou mít větší potíže navazovat kontakty, identifikovat se s vrstevníky nebo hledat osobnosti, se kterými by se mohli ztotožnit. Často také potřebují jiné vzory.

Umět své nadání rozvíjet je jedna věc. Co by měl nadaný člověk dělat sám pro sebe, aby se mu se svým nadáním dobře žilo?

Toho je celá řada. Rozdělila bych to do dvou oblastí. Jednou je rozvoj potenciálu, druhou duševní pohoda a osobnostní stránka člověka.

Dříve jsem tyto dvě oblasti více spojovala. Pod nadáním jsem vnímala nejen určitý potenciál, ale také citlivost, vnímavost a specifičnost psychických funkcí. Společnost se však v posledních letech ubírá trochu jiným směrem a tyto dvě cesty se stále více rozdělují.

Jednou cestou je potenciál. Slovo nadání se dnes často používá téměř jako synonymum pro potenciál – a určitý potenciál má samozřejmě v nějaké podobě každý člověk. Nadání však podle mého názoru není jen potenciál. Souvisí také s určitou neurodivergencí a specifickým způsobem fungování psychiky.

Pokud začneme za nadané označovat všechny lidi pouze na základě jejich potenciálu, může se stát, že se budeme věnovat především jeho rozvoji a psychickou stránku člověka z tohoto obrazu vyčleníme. Pokud o sebe nadaný člověk dlouhodobě nepečuje způsobem, který odpovídá jeho specifickým potřebám, nemusí se cítit dobře. Zejména mladý člověk přitom nemusí vůbec rozumět tomu, co se s ním děje. Problémy se pak mohou postupně nabalovat a vytvořit začarovaný kruh, který může vést až k závažnějším psychickým obtížím.

Potřebujeme tedy obojí. Rozvíjet potenciál je důležité – pokud nadaný člověk svůj potenciál dlouhodobě nemůže realizovat, může tím také trpět. Stejně důležité je ale nezapomínat na péči o sebe. Ta podle mě začíná tím, že člověk poznává, jak funguje, co potřebuje a co by neměl sám v sobě potlačovat.

Nemusí přitom všude chodit a oznamovat: „Jsem nadaný.“ Podstatné je respektovat sám sebe i s vědomím vlastní odlišnosti. Odlišnost nemusí být překážkou ve vztazích s ostatními lidmi. Mnohem větší překážkou může být situace, kdy nadaný člověk začne potlačovat sám sebe a snaží se vytvořit obraz někoho, kým ve skutečnosti není. Právě tehdy mohou začít vztahy selhávat.

Jak tedy o sebe pečovat, abychom své nadání nepromarnili?

Jako první je podle mě důležité si uvědomit, že nadaní lidé mají specifický způsob myšlení. Často u nich převažuje intuitivní a divergentní myšlení.

Nejsou to nutně lidé, kteří pod tlakem podávají nejlepší výkony. Většina lidí, včetně dospívajících na středních školách, pracuje právě tímto způsobem: vytvoří se atmosféra tlaku, stresu a spěchu, člověk se zatne, podá výkon a funguje téměř jako stroj. U nadaných to takto ale nefunguje.

Jejich způsob myšlení často vyžaduje jinou metodu práce a soustředění. Potřebují podnětný klid – prostředí bez zbytečné nervozity, ve kterém je důvěra a pocit bezpečí, ale také dostatek času, aby se jejich myšlení mohlo rozvinout do komplexnosti, složitosti a hloubky.

Potřebují také prostor pro myšlení, které nechce pouze opakovat to, co už je známé, ale chce přijít na něco nového. A na to je potřeba čas, který jim však často není dopřán.

Když je člověk od dětství oceňován především za to, co umí a jakých výsledků dosahuje – což je pro dnešní školství i celou naši epochu typické – může si snadno začít spojovat vlastní hodnotu s podaným výkonem. Jak se tomuto vzorci u nadaných lidí vyhnout? A lze vůbec vnitřně oddělit pocit „jsem schopný a hodnotný člověk“ od neustálého nutkání „musím pořád něco dokazovat, abych vůbec směl existovat“?

To je bezpochyby jedna z nejtěžších životních výzev současnosti. Podstatou lidského bytí je podle mého názoru neustálé překonávání překážek – a to zdaleka nejen v profesní rovině, ale především v té duševní a duchovní. Pro nadaného člověka se toto téma často stává celoživotním úkolem a vnitřním zápasem: najít svou sebehodnotu nikoli v opozici vůči vlastnímu výkonu, ale v tvořivém souladu s ním.

Pokud bychom se opřeli o Carla Gustava Junga, cílem každého z nás je proces individuace – tedy objevení toho, kým skutečně jsme v hloubce své duše. Znamená to odložit společenské masky, které jsme si nasadili, abychom vyhověli nárokům okolí, a vyrůst v autentickou osobnost. U nadaných lidí je tato potřeba ještě naléhavější. Pokud se o to nepokusí a zůstanou uvězněni v diktátu vnějšího úspěchu, začne jejich psychika dříve či později strádat.

Tímto tématem se zabývá i kapitola Nadání jako příležitost pro vznik osobnosti. Co to z vašeho pohledu znamená „stát se osobností“? A je pro nadaného člověka klíčové, aby byl uznáván okolím, nebo spíše to, aby dosáhl vnitřního smíření a spokojenosti se sebou samým?

Znovu si zde pomohu Jungem: „Osobnost je nejvyšším uskutečněním vrozené svéráznosti určité živé bytosti“. Právě to je podstata individuace. Znamená to prokouknout iluzi vlastních sociálních rolí, uvědomit si hluboce zakořeněné mentální vzorce a programy, a skrze toto poznání se stát sám sebou.

Otázka, co je pro nadané důležitější, se dotýká citlivého místa. Způsob, jakým jsou tyto děti od malička vedeny rodinou i institucemi, v drtivé většině z nich pěstuje orientaci na výkon a vnější úspěch. Ostatně, celá naše současná kultura k tomu neustále podněcuje. Žijeme v iluzi bezbřehých možností: kdokoli dnes může napsat knihu, malovat nebo zpívat. Všude narážíme na narativ, že každý z nás v sobě nosí Picassa, Beethovena nebo Tolstého. Do jisté míry je to pravda a je skvělé, že existuje podpora tvořivosti, ale tato filozofie v sobě skrývá i určité nebezpečí. Na druhou stranu, když učitel vstoupí do třídy a prohlásí: „Dnes budeme probírat Dostojevského, nikdo z vás mu nesahá ani po kotníky, tak buďte zticha,“ je to stejně destruktivní. Možná totiž právě v té lavici nějaký budoucí Dostojevskij sedí a v tichosti poslouchá.

Tím, že je étos neustálého posouvání hranic všudypřítomný, lidé přirozeně směřují k tomu, aby stále něco dokazovali. Tlak na permanentní sebevzdělávání je enormní a společenské vzory ho jen utvrzují – vidíme úspěšné lídry, kteří si ukrajují ze spánku, jen aby udrželi krok s technologickým pokrokem a umělou inteligencí. Mladá generace je do tohoto kolotoče neustálé práce a seberozvoje vtahována velmi brzy.

Pro někoho to nemusí představovat problém; v této dynamice není nic černobílého. Nadaní lidé mají obrovské množství vnitřní energie, takže dokážou na této vlně dlouho a úspěšně jet. Pokud však ve své praxi hledám odpověď na to, z čeho pramení jejich duševní potíže, musím varovat: samotný výkon člověku ke štěstí nestačí. Mnozí na tento systém naskočí prostě proto, že se to od nich očekává, ale vnitřně s ním nesouzní. Možná by potřebovali spíše zpomalit a odpočívat, ale vnitřní kritik jim to nedovolí. Z toho pak vznikají hluboké krize a vyhoření. Ve své knize jsem proto nechtěla psát o „dalším rozvoji potenciálu“, ale spíše poukázat na to, jak nesmírně důležité je pouhé bytí. Skutečná cesta k osobnosti je sice otevřená všem, ale jen zlomek lidí na sobě začne takto hluboce pracovat dříve, než je k tomu donutí nějaká životní krize.

Jak je to u nadaných lidí se vztahy? Všichni řešíme přátelství, partnerství a hledání spřízněných duší. Existují v této oblasti u nadaných nějaká specifika? Je pro ně nezbytné mít vedle sebe partnera s podobným intelektem, nebo může být obohacující i vztah s člověkem, který uvažuje zcela odlišně?

Obojí má své opodstatnění. Věřím, že nadaní lidé bytostně potřebují kontakt s těmi, kteří jsou jim podobní – s lidmi, se kterými sdílejí specifickou „odlišnost“. Bez tohoto zrcadlení jim v životě často chybí podstatný dílek do skládačky jejich vlastní identity. Zároveň by se však neměli uzavírat do jakési pomyslné věže ze slonoviny; je nesmírně důležité, aby si uchovali schopnost zdravé interakce a komunikace s většinovým, neuro-typickým světem.

Zda může dlouhodobě fungovat partnerský vztah, v němž jsou partneři intelektově na zcela jiných pólech, zůstává otevřenou otázkou. Jistě bychom takové případy našli, ale pokud se podíváme na obecnou tendenci, časem to mívá sklon narážet na nepochopení.

Ve své praxi jsem nicméně vypozorovala, že největším kamenem úrazu nebývá ani tak samotný rozdíl v IQ (byť i ten hraje roli), jako spíše odlišná míra citlivosti, vnímavosti a empatie. Vztah je založen na sdílení, na tom, jak hluboce dokážeme druhého vnímat a jak moc jsme ochotni se mu otevřít. Pokud je jeden z partnerů výrazně empatičtější než druhý, musí si neustále úzkostlivě hlídat své hranice a ztrácí pocit partnerské rovnováhy. To je mnohem větší překážka než rozdíl v inteligenci – pokud se tedy nejedná o propastný rozdíl. Klíčem k harmonii je proto spíše hledání podobného nastavení nervové soustavy, podobné citlivosti a vnímavosti světa.

V přátelství to nemusí být tak striktní, tam do hry vstupuje obrovské množství proměnných. Jednou jsem se setkala s maminkou, která mi rezolutně řekla: „Můj syn do Mensy ani mezi nadané děti chodit nebude. Potřebuji, aby zapadl do normální společnosti.“ To je ale hluboký omyl – jedno nevylučuje druhé. Jsem přesvědčená, že pokud takové dítě nezažije společenství sobě podobných, bude v něm po zbytek života přetrvávat pocit vnitřní neúplnosti.

Na akcích pro nadané děti často pozorujeme, jak doslova rozkvetou. Mnohé z nich možná poprvé v životě zažijí pocit, že nemusí své schopnosti, neobvyklé zájmy ani specifický způsob uvažování před ostatními skrývat nebo se za ně omlouvat. Najednou jsou mezi svými, mohou odložit ostražitost a nacházejí opravdová přátelství. Co byste vzkázala rodičům, kteří mají z takového vyčleňování strach?

Každý člověk si přirozeně hledá přátele, se kterými emočně i myšlenkově ladí. Proč bychom tedy měli toto základní právo upírat nadaným dětem a nálepkovat to jako elitářství? V dnešní době, kdy se sociální bubliny spíše prohlubují, je pro ně možnost setkat se s lidmi na stejné vlně více možná a zároveň nesmírně přínosná.

V takovém společenství nadané děti zažívají tiché pochopení a hluboké přijetí. Najednou si vydechnou: „Aha, takhle je to v pořádku. Nejsem divný/á.“ Opadá z nich neustálé vnitřní napětí, nemusí v hlavě složitě překládat každou myšlenku a cenzurovat to, co chtějí říct. Komunikace najednou volně plyne, přichází pocit úlevy a bezpečí. Pro mladého člověka má tato zkušenost nevyčíslitelnou hodnotu.

Uvědomme si, že pokud se tyto děti vzdělávají ve společném vzdělávání, tráví ve většinové společnosti obrovské množství času. To, že pak svůj volný čas stráví v komunitě lidí, kteří jim rozumějí bez slov, pro ně nepředstavuje žádné riziko izolace. Naopak, posílí to jejich vnitřní stabilitu.

Existuje nějaká ideální frekvence těchto setkávání? Je nutné, aby se nadaní mladí lidé potkávali pravidelně, nebo stačí například jedna akce za měsíc?

To je velmi individuální, v této oblasti nelze nic paušalizovat. Mezi nadanými najdeme silné extroverty, kteří vyžadují neustálý sociální kontakt a podněty, stejně jako hluboké introverty, kteří si nejraději rozvíjejí své vnitřní světy v tichu a samotě. Určitá forma zdravé pravidelnosti je však žádoucí pro obě skupiny – dává jim to záchytný bod a vědomí, že jejich vnitřní svět někam patří.

Co byste poradila organizátorům takových programů? Měl by být prioritou samotný podnětný program rozvíjející schopnosti, nebo spíše vytváření komunity? A pokud program, zařadila byste do něj – s ohledem na současnou krizi duševního zdraví mládeže – i toto téma?

Velmi záleží na tom, jaká skupina nadaných se na akci schází. Někteří nadaní inklinují k filozofii, někdo k humanitním vědám, technické typy zase hledají něco jiného. Pro vaše účely bych doporučovala obě roviny organicky propojit. Právě skrze kvalitní a hluboký program se totiž nejlépe buduje autentická komunita.

Skrze vhodně zvolený program se pak můžete velmi jemně dotknout i témat duševního zdraví – ale spíše implicitně než prvoplánově. Mladí lidé, se kterými se setkávám, často o svých psychických problémech nechtějí mluvit otevřeně a deklarativně. Mnohdy se v nich rozevřely nůžky mezi jejich obrovským intelektovým potenciálem a křehkou osobností, a jejich vnitřní svět se tak stal něčím výsostně intimním. To je potřeba plně respektovat.

Mnohem lepší je nechat věci plynout přirozeně. Můžete koncipovat jakýkoli program s těmito cíli. Já například nabízím literárně-sebepoznávací kurz. Když mladý člověk dostane příležitost přemýšlet, tvořit a vyjadřovat se v bezpečném, intelektuálně stimulujícím prostředí – například nad vybraným textem nebo knihou – dochází k hlubokému sebepoznání. Skupina mu poskytne tichou podporu a duševní zdraví se tak posílí samo od sebe, aniž bychom ten proces museli jakkoli nálepkovat. Do programů je zkrátka potřeba vědomě zakomponovat prvky zklidnění, reflexe a pauzy. Aby to nebylo stále jen o hlavě, rychlosti a soutěživosti, ale také o bytí a integraci celé osobnosti.

U nadaných lidí se v této souvislosti velmi často skloňuje perfekcionismus, extrémně vysoké nároky na sebe sama a strach ze selhání…

Ano, to je odvrácená strana mince vysokého potenciálu. Perfekcionismus u nadaných často nevyvěrá z pouhé touhy být nejlepší, ale z vnitřní schopnosti vidět věci v jejich ideální, dokonalé podobě. Protože jejich mysl dokáže domyslet každý detail a představit si bezchybný výsledek, realita jejich vlastních lidských limitů je pak pro ně hluboce frustrující. Tento vnitřní tlak je pak paradoxně může paralyzovat natolik, že raději ani nezačnou tvořit, aby nemuseli čelit domnělému selhání. Úkolem pedagogů, rodičů i jich samotných je proto učit se laskavosti k vlastní nedokonalosti a pochopit, že chyba není ohrožením jejich identity, ale přirozenou součástí procesu učení a lidského zrání.

Jak ale poznat křehkou hranici mezi náročným obdobím, které k dospívání přirozeně patří, a situací, kdy už bychom měli zpozornět a vyhledat odbornou pomoc?

To je nesmírně trefná a v dnešní době zásadní otázka. Rozpoznat tento moment je čím dál obtížnější, protože se nám jako společnosti posunulo vnímání toho, co je ještě přirozená zátěž.

V minulých generacích lidé implicitně věděli, že vnitřní krize a zrání osobnosti k životu patří. Počítalo se s tím, že dospívání bolí, a mladí lidé byli nuceni se s těmito těžkostmi nějak popasovat, proplout jimi a vnitřně zesílit. Dnešní trend je bohužel opačný. Děti často neučíme překonávat překážky. Rodiče jim v dobré víře umetají cestičku a až příliš jim ulevují. Tím je však nevědomky připravují o možnost vybudovat si psychickou odolnost, výdrž a schopnost přijmout fakt, že nepohodlí a krize k životu neodmyslitelně patří. Výsledkem je pak stav, kdy se při sebemenším zakolísání či vnitřním diskomfortu spěchá na psychiatrii.

Jak tedy obě roviny odlišit? Pokud u dítěte dochází k sebepoškozování, agresivnímu ubližování druhým nebo pokud je jakkoli ohrožen život a zdraví, není na co čekat – pochopitelně – tam je odborný zásah naprosto na místě. Jsem však přesvědčená, že u nadaných dětí bychom měli otázku duševního zdraví a psychohygieny řešit preventivně už od útlého věku přímo v rodině. Pokud dítě vyrůstá v prostředí, které rozumí jeho specifické citlivosti, riziko hlubokých krizí se dramaticky snižuje.

Zmínila jste neschopnost čelit nudě a vnitřnímu tlaku. Jak vnímáte u dnešních nadaných dospívajících riziko útěku k návykovým látkám nebo jiným závislostem?

Současná doba bohužel neuvěřitelně zintenzivnila a zpřístupnila nejrůznější lákadla a únikové cesty. Je velmi snadné jim propadnout. Vidíme jedenáctileté děti, které běžně pijí energetické nápoje, kouří nebo experimentují s návykovými látkami. Přicházejí o dětství mnohem dříve, než tomu bylo před několika desetiletími.

U nadaných teenagerů v posledních letech pozoruji zvláštní fenomén: jakousi apatii a vnitřní otupělost. Ještě před několika lety v sobě tito mladí lidé měli obrovský drajv – chtěli jít dopředu, byli aktivní, toužili měnit svět kolem sebe. Dnes jako by rezignovali a utíkají k virtuální realitě.

Tento proces často začíná už velmi brzy. Představte si nadané dítě, které před nástupem do školy hltá knihy a disponuje encyklopedickými znalostmi. Pak přijde do první třídy a zjistí, že jeho vědomosti a hluboký zájem nikoho nezajímají, nebo jsou dokonce terčem posměchu. Protože touží zapadnout, raději otupí samo sebe. Ztratí zájem o obory, které ho dříve naplňovaly vášní. Jenže nadaný člověk ten vnitřní oheň a sycení mysli bytostně potřebuje. Když tato intelektuální a emocionální podvýživa trvá příliš dlouho, mladý člověk zapomene, co ho kdysi dokázalo rozzářit. Vzniklou existenciální nudu, prázdnotu a frustraci pak začne tlumit právě návykovými látkami. Vzhledem k tomu, že nadaní lidé mají nesmírně sugestivní, obrazotvornou mysl a prožívají vše s obrovskou intenzitou, jsou k rozvoji závislostí paradoxně mnohem náchylnější. Je to velká a varovná daň dnešní doby.

Kdybyste měla na závěr vybrat jednu ústřední myšlenku, kterou by si z vaší knihy měl odnést každý nadaný dospívající nebo mladý člověk, která by to byla?

Nadaní lidé mají dar vysoké emocionální citlivosti, ale ruku v ruce s tím jde i citlivost morální. Z toho pro ně vyplývá velký životní úkol: musí v sobě najít sílu pracovat sami se sebou, kultivovat se a za žádnou cenu nerezignovat na to, co vnitřně vnímají jako správné a pravdivé. Současná společnost je totiž často svádí k opaku – k pohodlné průměrnosti, povrchnosti a duchovní tuposti. Pokud na své morální hodnoty rezignují, aby splynuli s davem, ublíží tím nejvíc sami sobě.

Uvědomila jsem si to velmi ostře na příběhu jednoho chlapce z mé praxe. Byl neuvěřitelně citlivý a vnímavý. Aby však zapadl do třídního kolektivu, přidal se ke skupině spolužáků, která šikanovala slabšího chlapce. Výsledek? Tento nadaný chlapec se z toho psychicky zhroutil. Procházel velkým vnitřním rozporem a výčitkami svědomí, které ho paralyzovaly. Přitom s těmi ostatními chlapci, kteří šikanu iniciovali, to psychicky neudělalo vůbec nic.

Z toho je patrné, že u nadaných lidí mají morální přečiny mnohem ničivější dopad na jejich vlastní psychiku. Vyšší citlivost vyžaduje vyšší odpovědnost vůči sobě samému. Když popřete to, kým v hloubce jste, budete nesmírně trpět. Není možné dlouhodobě předstírat, že jste někým jiným. A nemyslím tím, že by nadaní měli dávat okatě najevo svou výjimečnost nebo se stavět do role nějaké elity. Myslím tím prostý fakt, že nadaným lidem vnitřně, v jejich vlastním svědomí, není prominuto to, co je v dravém světě běžně promíjeno jiným. Měli by si na to dát velký pozor, chtějí-li se cítit v pohodě.

Od kováře k endoprotéze

Ortopedie je vlastně překvapivě mladý obor. Ještě před několika staletími bychom předchůdce dnešních ortopedů hledali spíš mezi kováři než mezi lékaři. Skutečný rozvoj ortopedické chirurgie ale umožnil až příchod anestezie, asepse a rentgenu. Ve 20. století pak její vývoj významně ovlivnily epidemie poliomyelitidy a kostní či kloubní tuberkulózy. Lékaři se při péči o velké množství pacientů naučili řešit komplikované deformity a postižení pohybového aparátu.

Zásadní technologickou revolucí se pak stala kloubní náhrada. Endoprotézy dokážou pacientům s těžce poškozenými klouby vrátit pohyblivost a zbavit je bolesti. Jen v Evropě se v současnosti implantují přibližně tři miliony endoprotéz ročně a v následujících dvaceti letech má jejich počet vzrůst o stovky procent. A právě množství kloubních náhrad spolu s prodlužujícím se životem pacientů přináší nový problém – i implantáty totiž stárnou.

Kosti a kov

První operace může proběhnout skvěle. Jenže tím péče nekončí. Opotřebovaná nebo uvolněná endoprotéza může postupně poškozovat kost ve své blízkosti. K problému přispívají mikropohyby implantátu i částice materiálu vznikající jeho opotřebením. Obzvlášť při zanedbání průběžných kontrol pak pacient po letech nepřichází jen s kloubem, který potřebuje vyměnit, ale třeba i s masivním defektem stehenní kosti nebo pánve.

Tomu pomáhají předcházet implantáty s upravenými povrchy, které na rozdíl od starších hladkých kovových kloubních náhrad upevňovaných kostním cementem nabízejí kostním buňkám vhodná místa, kterých se mohou zachytit, a vytvářejí tak příznivější podmínky pro spojení implantátu s kostí. Podobnou povrchovou úpravu dnes má přibližně 80 % implantovaných endoprotéz.

3D tisk ale umožňuje jít o krok dál a namísto plného kusu kovu vytvořit prostorovou porézní strukturu. Kost pak nezůstává pouze vedle implantátu, ale může do něj postupně prorůstat.

Personalizované náhradní díly

A pak jsou případy, kdy žádný sériově vyráběný implantát nestačí – představme si například pacienta, kterému stará endoprotéza během let zničila velkou část pánve, nebo člověka s nádorem, kterému musí chirurgové odstranit podstatnou část kosti. Právě tady může 3D tisk nabídnout řešení – umožňuje totiž vytvořit velmi komplikované tvary i vnitřní struktury, které by běžným obráběním šly vyrobit jen obtížně nebo vůbec.

Takto z pacientových dat získaných zobrazovacími metodami vznikne digitální model, lékaři společně s inženýry naplánují, jaký prostor je potřeba vyplnit, kde má být nový kloub a kam lze implantát bezpečně ukotvit, a následně vznikne fyzický implantát – který pasuje právě do jednoho konkrétního člověka.

Vývoj přitom nekončí u správného tvaru. Výzkum, na kterém se Novotný a jeho tým podílí, se snaží „okořenit“ povrch implantátu tak, aby podporoval jeho integraci s kostí a současně znesnadňoval bakteriální osídlení. Právě infekce totiž patří mezi komplikace, které mohou osud implantátu zásadně ovlivnit.

Implantát za tisíc (nebo šest set)

U individuálních implantátů se ovšem dostáváme k velmi praktickému problému: ceně.

Samotná fyzická výroba přitom nemusí být tou nejnákladnější složkou. Platí se vývoj, návrh konkrétního implantátu, testování, dokumentace, certifikace a celý systém, který musí zajistit, že něco, co chirurg vloží pacientovi do těla, skutečně splňuje požadavky zdravotnického prostředku.

Novotný to ilustruje historkou ze svých přednášek pro inženýry. Když jim řekne, že individuální implantát může stát i 600 tisíc korun, údajně si klepou na čelo: vždyť oni by mu podobnou věc vytiskli za tisícovku. „Já to vím, oni to ví,“ usmívá se. Jenže vytisknout kus titanu a vyrobit zdravotnický prostředek, který může být bezpečně implantován člověku, jsou dvě velmi rozdílné věci. A když se náklady na vývoj a certifikaci rozpočítávají mezi malé množství výrobků, výsledná cena roste. Celý proces výroby implantátu na míru včetně schválení zdravotní pojišťovnou pak trvá přibližně tři měsíce.

Pomůcka pro chirurgy

Využití 3D tisku ale nekončí jen u samotného implantátu. Může být užitečný i pro operatéra, který si díky němu nemusí komplikovanou prostorovou situaci představovat jen z obrázků na monitoru. Díky převedení dat z CT do trojrozměrného modelu a vytvoření fyzické kopie příslušné části pacientova těla si může ještě před zákrokem komplikovanou zlomeninu, deformovanou pánev nebo oblast postiženou nádorem skutečně vzít do ruky a promyslet, kudy a jak bude operovat – namísto toho, aby až během operace zjišťoval, co přesně ho uvnitř čeká.

V některých případech lze navíc model sterilizovat a vzít přímo na operační sál. Taková taktilní mapa chirurgovi umožní mít vedle sebe model anatomie konkrétního pacienta a průběžně podle něj kontrolovat, kde se právě nachází.

Na pracovišti Tomáše Novotného pro tento účel vznikla vlastní 3D laboratoř. Nemusí přitom jít o futuristické zařízení za desítky milionů – pro anatomické modely zde používají i běžné 3D tiskárny.

V ideálním případě tak pacient přijede do nemocnice s komplikovaným problémem, připraví se data, přes noc se model vytiskne a ráno ho má operatér k dispozici. Cenu takového jednoduchého modelu v českých podmínkách pak Novotný uvádí kolem 300 Kč.

Nejde přitom jen o pohodlí lékaře. Podle citovaných studií může použití 3D modelů při plánování některých operací zkracovat operační čas, snižovat krevní ztrátu a zvyšovat přesnost zákroku.

Model může pomoci také při komunikaci s pacientem. Místo vysvětlování nad obtížně čitelným rentgenem mu lékař ukáže jeho problém v trojrozměrné podobě a názorně předvede, co se bude během operace dít. Pacient pak může lépe pochopit nejen závažnost situace, ale i následnou léčbu a rehabilitaci.

Zkušení chirurgové vs. šablony

Znamená to tedy, že čím více 3D tisku, tím lepší výsledky?

Novotný upozorňuje, že to tak být nemusí. Jako příklad uvádí řezací šablony vytištěné pacientovi na míru. Lékař před operací přesně naplánuje, kudy chce kost přeříznout, a nechá vytisknout pomůcku, která na kost zapadne v požadované poloze a on pak vede řez podle ní.

Podle studií, na které Novotný v přednášce odkazuje, ale nebyl vždy pozorovatelný významný rozdíl v klinických výsledcích při použití takové šablony oproti práci zkušeného chirurga. Má tedy smysl je využívat?

Jak Novotný konstatuje, není cílem vylepšit ty nejlepší. Zkušený operatér sice může něco zvládnout stejně přesně od oka, ale jeho zkušenosti se získávají roky. Takových špiček v oboru je (a bude) málo. Hlavní přínos takových pomůcek tedy Novotný vidí především v potenciálním zkrácení učební křivky a rychlejším vycvičení většího počtu lékařů na spolehlivou úroveň – a tím zajištění dobrého výsledku většímu počtu pacientů.

Technologie 3D tisku ale možná v budoucnu část svého dnešního významu v lékařství zase ztratí. Fyzické modely sice umožňují chirurgovi držet pacientovu anatomii v ruce, ale nastupující rozšířená realita by mu ji mohla promítnout přímo do operačního pole. Mohl by tak vidět, kde se nachází kost, kudy vede céva nebo jak pokračuje struktura ukrytá pod tkání, aniž by fyzický model potřeboval. 3D tisk tak nejspíš není cílová stanice, ale jeden z dalších nástrojů ortopedie. Jeho skutečná hodnota se ukazuje především tam, kde dokáže nabídnout řešení pacientovi, pro něhož už „konfekční“ medicína žádné nemá.

Záznam této i dalších přednášek z Mensa Akademie najdete na mensa.click/yt-ma.

Ten první s názvem Tajemství černobílé říše nabídl účastníkům nejen výuku šachu pod vedením té nejpovolanější – šachové mistryně Natálky Kaňákové – ale také řadu dalších černobílých témat. Jedno odpoledne jsme například věnovali hudbě, protože i notová osnova je černá a bílá, další dny patřily černobílým zvířatům. Nechyběly samozřejmě ani hry, tvoření a nejrůznější úkoly, při kterých jsme černobílý svět poznávali trochu jinak.

Druhý týden nesl název Mozky, které proslavily Česko. Každý den jsme věnovali jedné z osobností českých dějin – ať už to byl Tomáš Baťa, Gregor Mendel, Otto Wichterle, Jan Evangelista Purkyně nebo Božena Němcová. O každém z nich jsme si nejprve poslechli příběh, vyplnili připravené pracovní listy a potom zařadili aktivitu, která nám danou osobnost připomněla. Vzniklo například baťovské město, ale také krásná časová osa, na které bylo vidět, které osobnosti se mohly ve skutečnosti potkat, co je spojovalo a čím naši zemi proslavily.

Na táborech nechyběla tradiční fotovýzva, šifrovačka, edukační programy v Jihočeském muzeu a Jihočeské vědecké knihovně, návštěva Zemědělské a technické fakulty v prvním týdnu ani zajímavý program Krajského ředitelství policie v týdnu druhém.

Na tyto dva týdny jsme letos poprvé navázali samostatným týdnem pro teenagery ve věku 13–19 let. Už delší dobu jsme pozorovali, že by si naši starší účastníci zasloužili vlastní program, a letos jsme tuto myšlenku konečně dotáhli do konce.

Tři dny strávili naši junioři společně s vrstevníky z Horního Rakouska v Jihočeském vědeckotechnickém parku v rámci Summer Talent Academy, další dva dny už byly ryze jihočeské. Pro účastníky jsme připravili vhled do různých oborů a každý si mohl zvolit program podle svého zájmu.

Co zajímalo všechny, byl svět hackerů v podání Jihočeského centra kybernetické bezpečnosti. Někteří se pak stali moderními geodety a vyzkoušeli si jejich práci přímo v terénu. Dále bylo možné navštívit podcastové studio nebo jednu z největších reklamních agentur u nás. Většina stihla také novou únikovou hru a týden jsme zakončili opět v knihovně, kde jsme se dozvěděli, jak naši vrstevníci během druhé světové války v Českých Budějovicích vydávali židovský časopis Klepy.

Udělat samostatný týden pro tuto věkovou kategorii bylo jedno z našich nejlepších rozhodnutí a určitě bychom v tomto formátu rádi pokračovali i v následujících letech.

Tábory jsme si užili všichni – účastníci i vedoucí. Máme za sebou hromadu zážitků, spoustu srandy, nové kamarády a také mnoho nápadů na další akce, které připravujeme ruku v ruce s první generací, kterou jsme si kdysi vychovali z prvňáčků a druháčků.

A právě to je možná na naší práci nejkrásnější. Dívat se, jak nám před očima rozkvétají děti, které ve škole třeba nemají kamarády, obtížně hledají své místo mezi vrstevníky a často mají pocit, že jim okolí nerozumí.

Je krásné sledovat, jak v prostředí, kde mohou být samy sebou, najednou ožijí. Jak najdou kamarády, kteří přemýšlejí podobně, jak se pustí do témat, která je skutečně zajímají, a jak postupně získávají větší jistotu v tom, kým jsou a co dokážou.

Velkou odměnou je pro nás také zpětná vazba, poděkování a vděk rodičů za to, že existují lidé, kterým jejich výjimečné děti nejsou lhostejné. Lidé, kteří se o ně zajímají, naslouchají jim a dávají jim alespoň pár dní v roce to, co tyto děti skutečně potřebují – možnost být samy sebou, potkávat podobně naladěné vrstevníky a dělat věci, které je baví.

A na závěr se i letos podělíme o pár vzkazů, které nám rodiče a účastníci poslali:

„Pokračujte ve své skvělé práci a podpoře dětí. Děkujeme za Váš čas a péči.“

„Moc děkujeme, jste úžasní.“

„Děkujeme, skvělá práce.“

„Děkujeme za skvělou organizaci. “

„Velké poděkování za to, co děláte.“

„Děkuji za to, co pro děti děláte. :)“

„Je tak dál! Jste úžasní!“

„Jste skvělí, moc děkujeme za parádní týden! Každý, kdo se věnuje dětem, zaslouží uznání.“

„Díky za skvěle připravený tábor a za jeho odborné vedení.“

A já moc děkuji celému organizačnímu týmu. Jsme už sehraná parta, která táhne za jeden provaz, akce si společně užíváme a snad máme i společný cíl – rozšířit naše řady nadaných o další děti, kterým snad ukážeme cestu, jak být samy sebou, najít své silné stránky a třeba i cestu, která jim v životě bude dávat smysl.

Stejně jako v předchozích letech byl společně plánovaný program dobrovolný a vznikal spontánně podle nápadů samotných účastníků s ohledem na počasí a náladu. Každý se mohl připojit ke společně domluveným výletům a aktivitám nebo naopak vyrazit po vlastní ose.

Chladnější červencový týden byl ideální pro delší výlety do hor a do šumavských měst, navštívili jsme nově tkalcovskou a šicí dílnu v Železné Rudě, vydali jsme se do návštěvnického centra v Srní s naučnou stezkou pro děti zakončenou pozorováním vlků, vyjeli jsme si oblíbeným vláčkem Šumaváčkem k Černému jezeru, zdolali jsme vrchol Jedlové a další zajímavé cíle. Ani v bezprostředním okolí základny nebyla o zážitky nouze – sice obyčejné ale plné zábavy byly procházky ke Kapličce či Suchým studánkám, kde si děti cestou sbíraly borůvky a maliny a v lese nadšeně stavěly domečky pro skřítky.

Příjemná atmosféra panovala také přímo na základně. Večery několikrát tradičně patřily táborákům s opékáním buřtů a hudebním doprovodem, nechyběl karneval s diskotékou, noční stezka odvahy ani oblíbené malování na trička a další materiály. Dost času jsme s dětmi také strávili v kuchyni při přípravě různých sladkých moučníků nejen ze sezonního ovoce ale také při již tradiční výrobě bramboráků z opravdu velkého množství brambor, aby bylo pro každého hodně. Při těchto běžný aktivitách jsme se vzájemně poznávali a příjemně si popovídali. Když zrovna nebyl naplánovaný žádný program, děti si na terase a v malé osadě s minimálním provozem bohatě vystačily s koly, koloběžkami, míčem nebo jednoduše se společností svých kamarádů.

I letošní ročník potvrdil, že největším kouzlem Kukačky není jen nádherná šumavská příroda nebo pestré možnosti výletů, ale především přátelská atmosféra a komunita lidí, kteří se sem každoročně rádi vracejí.

Na závěr patří poděkování Janě Soukupové za zajištění dalšího ročníku této krásné tradice a také všem účastníkům, kteří nadšeně plánovali a připravovali program pro sebe i ostatní. Všichni se těšíme na další společné setkání na Kukačce, buď již při kratších podzimních a zimních akcích nebo až zase v létě na celý týden.

Cesta trvala dvě hodiny, ale to byl jen začátek našeho dobrodružství. Hned po příjezdu na hrad Hauenštejn nás uvítalo spoustu kočiček a hlavně pávů, kteří se rozhodli stát se našimi osobními budíčky. A to doslova – hned další den v 5 ráno začali z neznámých důvodů mňoukat (ano, pávi a mňoukat… zní to divně, ale je to tak!).

Věděli jste, že na hradě neexistují malé pokoje? Například v tom našem bylo celkem 12 postelí . Bydlely jsme tam všechny holky dohromady i s paní učitelkou, a díky tomu jsme se ještě víc skamarádily. Kluci byli rozděleni do dvou pokojů, protože jich bylo víc.

Po obědě jsme měli volno, a tak jsme se s holkami rozhodly využít hrad a natočit horor. Některé chodby totiž vypadaly opravdu strašidelně, takže prostředí bylo úplně ideální. Později jsme šli na prohlídku hradu, abychom se prý neztratili (spoiler: stejně jsme se ztratili). Zjistili jsme, že hrad má mnohem víc chodeb a místností, než jsme objevili při natáčení.

Pak jsme hráli hru, kterou pro nás připravili oktaváni: Věříš svému kamarádovi?
Hra nás všechny moc bavila a vydrželi jsme u ní až do večeře.

Když se setmělo, pustili nás do hradního sklepa. Tam jsme potkali Vřískota a zažili pár vteřin opravdového strachu (ale byla to skvělá bojovka!).

Druhý den v 5 ráno, jak už jsem říkala, mě vzbudili pávi – děkujeme, přírodo! Naštěstí se mi potom podařilo ještě usnout.

Po rozcvičce a snídani jsme šli do malého muzea s hady, kde jsme si je mohli i pohladit. Cesta tam a zpátky byla docela unavující, ale zvládli jsme to.

Po návratu na hrad jsme byli už dost vysílení, takže jsme dostali hodinu volno. Pak nás ale čekala další akce – rozdělili nás do skupin po pěti, dali nám mapy a tři hodiny na to, abychom obešli co nejvíc stanovišť a splnili různé úkoly: postavit kreativní domeček, vymyslet týmovou pózu na téma hasiči a vyfotit se nebo nakreslit kostel.

Některá stanoviště byla tak daleko od sebe, že jsme měli pocit, že jdeme do vedlejšího kraje. Bylo horko, ale náš tým měl skvělý pokřik, takže jsme to zvládli stylově. A hlavně nás to opravdu spojilo.

Odpoledne jsme se taky nenudili – hráli jsme schovku po celém hradě. Večer jsme zakončili táborákem, buřty, marshmallowny a povídáním. Na hradě sice nebyl signál, ale program byl tak zábavný, že jsme si na mobily ani nevzpomněli.

Poslední den jsme chodili po botanické zahradě vedle hradu. A podle zadání jsme měli fotit ve dvojicích co nejvíc květin a zapisovat jejich názvy. Moje galerie teď vypadá jako botanická encyklopedie (alespoň jsem měla co ukázat doma).

Po obědě jsme nasedli do autobusu a jeli domů – unavení, ale moc šťastní.

Tenhle výlet byl prostě skvělý. Plný smíchu, zážitků, nových přátelství… a samozřejmě pávů, na které už nikdy nezapomenu.

Už dříve jsme věděli, že se v naší mateřské škole objevují děti, které některými svými schopnostmi výrazně převyšují své vrstevníky. Některé překvapují logickým myšlením, jiné mimořádnou slovní zásobou, výtvarným talentem nebo technickým uvažováním. Často ale zároveň potřebují podporu i v oblastech, které nejsou na první pohled tolik vidět – například v soustředění, vytrvalosti nebo sociálních dovednostech.

Proto vznikla Námořní akademie, klub určený dětem s vyšším potenciálem. Od září se budou děti scházet jednou týdně na hodinovém programu, který bude zaměřen nejen na rozvoj jejich silných stránek, ale také na podporu oblastí, které jim mohou bránit v plném využití jejich schopností.

Nejdůležitější otázkou však bylo, jak děti do akademie vybrat. Nechtěli jsme spoléhat pouze na první dojem nebo jednorázové výkony. Začali jsme proto pečlivou analýzou pedagogické diagnostiky a dlouhodobých pozorování dětí při běžných činnostech. Na základě těchto informací jsme vytipovali několik dětí, u kterých jsme předpokládali vyšší potenciál.

Následovala individuální práce. Připravovali jsme dětem různorodé úkoly, sledovali jejich způsob přemýšlení, řešení problémů, motivaci i schopnost vytrvat při náročnější činnosti. Nehledali jsme děti, které „všechno umí“, ale děti s potenciálem pro další rozvoj.

U každého dítěte jsme si následně stanovili jeho silné stránky i oblasti, na kterých chceme společně pracovat. Například jedno z dětí projevuje mimořádné výtvarné nadání. Jeho práce jsou velmi originální a nápadité, zároveň se však obtížně soustředí na delší činnost. Naším cílem proto není pouze rozvíjet jeho výtvarný talent, ale také podporovat schopnost dokončit započatou práci a vědomě pracovat se svou pozorností. Právě propojení silných stránek s cílenou podporou rozvoje považujeme za jednu z nejdůležitějších součástí práce s nadanými dětmi.

Po vytipování dětí následovalo setkání s rodiči. Představili jsme jim naši myšlenku, způsob práce i cíle Námořní akademie a nabídli jejich dětem možnost pravidelného setkávání v klubu. Velmi nás potěšil zájem rodičů i jejich ochota spolupracovat.

Věříme, že hledání nadaných dětí není jednorázovou aktivitou, ale dlouhodobým procesem, který vyžaduje citlivé pozorování, otevřenou mysl a odvahu vidět v každém dítěti jeho jedinečný potenciál. Jsme přesvědčeni, že právě mateřská škola může být místem, kde jsou první projevy nadání zachyceny a kde děti dostanou příležitost rozvíjet nejen to, co jim jde snadno, ale i to, co jim pomůže svůj talent naplno využít.

A my už se těšíme, až v září přivítáme první malé námořníky na palubě naší Námořní akademie.

Lenka Jelínková, zástupkyně ředitelky pro MŠ

Z nouzového řešení se postupně vyklubala varianta výuky, která má svoji vlastní hodnotu. Třídy na dálku jsou odpolední výuka pro zvídavé děti od první do páté třídy. Dvakrát týdně se potkávají před obrazovkami s dalšími dětmi z celé republiky. Rozvíjí se v angličtině, v logickém myšlení a v osobnostním rozvoji se učí formulovat vlastní názor i naslouchat ostatním.

Naše online výuka nevznikla proto, aby někomu nahrazovala školu. Ani proto, aby doháněla, co škola nestihla. Cílíme na děti, kterým běžná výuka nestačí. Na takové, které si chtějí položit otázku navíc, najít na ni vlastní odpověď a obhájit ji před ostatními. V Mense se s touto potřebou setkávám často. Nadané a zvídavé dítě potřebuje ke svému rozvoji jiné tempo a jiný typ pozornosti, než mu může dát běžná třída s dvaceti devíti spolužáky. „Umíte pracovat s nadanými dětmi, máte pro ně přiměřené výzvy,“ ocenila ve zpětné vazbě jedna z maminek žáka prvního ročníku. Přesně o to nám jde.

Pandemie nám dala příležitost tuto hodnotu nabídnout bez ohledu na to, kde dítě bydlí. Šikovné dítě může vyrůstat v Praze stejně dobře jako v podhůří Jeseníků nebo ve vesnici na jižní Moravě. Za jiných okolností by se tyto děti nikdy nepotkaly. U nás se potkávají každý týden. „Možnost připojit se odkudkoli, dítě nemusí nikam chodit,“ napsal rodič žáka třetího ročníku, když jsme se ptali, co na výuce oceňuje nejvíc.

Dnes, několik let po covidu, se nám tehdejší optimismus vrací. Spokojení rodiče k nám dávají i mladší sourozence svých dětí. Tyto děti pandemickou výuku nikdy nezažily, protože se teprve v jejím průběhu narodily. Obrazovka se pro ně nikdy nestala bariérou. Když se na sebe podívají přes kameru, je to pro ně podobné, jako by se dívaly přes okno. Sdílejí s online spolužáky, jako by seděly ve stejné třídě. Ukazují, co právě nakreslily. Vyprávějí, co se jim ve škole stalo. S kamarádem diskutují o řešení logické úlohy. Nemají v sobě nic z té dospělácké zdrženlivosti, kterou zažívá ten, kdo obrazovku poznal až později v životě jako něco cizího. Pro rodiče předškoláků bývá právě tomuhle nejtěžší uvěřit. Setkávají se s námi na informačních schůzkách a obávají se neosobnosti digitálního prostředí. Změní to obvykle až chvíle, kdy uvidí vlastní dítě v akci.

Za tu dobu jsem si ověřil, že nejde jen o technickou otázku připojení a obrazovky. Jde o to, jestli dítě najde správné prostředí. Takové, kde se nemusí přizpůsobovat tempu většiny. Kde je normální ptát se dál, než kam sahá probírané učivo. Nejlíp to vystihují samy děti. Jeden z našich žáků, druhák, na otázku, co ho na výuce nejvíc baví, odpověděl: „Že se učím něco nového.“ Snažíme se tento prostor vytvářet vědomě. Držíme malé skupinky. Naši lektoři znají každé dítě jménem. Program stavíme na tom, co nadané děti skutečně potřebují.

Online výuka u nás vznikla z nouze. Ale dávno přestala být nouzovým řešením. Pro některé děti je to nejpřirozenější prostředí, ve kterém mohou růst. Zvlášť když jim tento prostor nedává jejich základní škola.

Evoluce nemusí znamenat pouze biologický vývoj. Může představovat jakoukoli změnu, růst, proměnu nebo okamžik, kdy vzniká něco nového. Může se odehrávat v přírodě, ve společnosti, v technologiích i v osobním životě. „Jiskra“ pak symbolizuje impuls nebo moment, kdy se změna rodí.

Letošní ročník přináší významnou novinku. Do mezinárodní soutěže Mensa International PhotoCup 2026 budou zařazeny všechny fotografie, které splní pravidla soutěže. Národní kolo tak již neslouží jako kvalifikace do mezinárodního hodnocení. Každý soutěžní snímek bude posuzován také mezinárodní porotou a získá šanci uspět bez ohledu na výsledek českého hlasování.

Fotografie můžete přihlašovat prostřednictvím online formuláře až do 16. srpna 2026. K jeho vyplnění je potřeba přihlášení pomocí účtu Google, který je nezbytný pro nahrání fotografií. Každý účastník může přihlásit až tři snímky. Členové Mensy Česko následně v intranetu zvolí tři nejlepší fotografie, které budou reprezentovat Mensu Česko v mezinárodní týmové soutěži Mensa PhotOlympics 2026. Autor vítězného snímku získá titul Fotograf roku 2026 Mensy Česko.

Základní pravidla soutěže

●       Soutěž je určena členům Mensy Česko s uhrazeným členstvím pro rok 2026.

●       Každý autor může přihlásit až 3 fotografie pořízené v roce 2026.

●       Každá fotografie musí samostatně odpovídat tématu Jiskra evoluce.

●       Fotografie musí být zaslány ve formátu JPG/JPEG (max 10 MB).

●       Povoleny jsou pouze běžné globální úpravy (ořez, jas, …); fotografie vytvořené nebo upravené pomocí AI nejsou přípustné.

Kompletní pravidla a přihlašovací formulář naleznete na mensa.click/fotosoutez

Základní pravidla dětské soutěže

●       Účastnit se mohou členové Dětské Mensy i rodinní příslušníci členů Mensy Česko mladší 15 let.

●       Každý autor může přihlásit až 3 fotografie.

●       Soutěž probíhá pouze na národní úrovni; fotografie nejsou zařazovány do mezinárodní soutěže.

Kompletní pravidla a přihlašovací formulář naleznete na mensa.click/detska-fotosoutez