Ukázalo se, že mé úvahy vůbec nebyly liché. Pokud byste měli možnost jet na stejná místa, neváhejte!

Kromě parků jsme projeli i pár měst, jsou pro mne ale kromě San Franciska na opačném konci škály zajímavosti. Ano, Los Angeles nabízí chodník slávy s hvězdami filmu, hudby a zábavy, slavné Beverly Hills, hvězdárnu Griffith Observatory nebo nedalekou Santa Monicu, kde končí Route 66. Las Vegas dává milovníkům sázení možnost zkusit své hráčské štěstí a k tomu laciný a blýskavý kýč napodobenin evropských staveb nebo kino Sphere, kopulovitou stavbu viditelnou i z vesmíru. Salt Lake City centrum mormonské církve nebo Capitol. Ale to vše stačí vidět jednou. Do San Francisca bych jela klidně potřetí. A opět, jako tentokrát, bych si k tomu nechala zahrát písničku od Scotta McKenzieho:

If you’re going to San Francisco
Be sure to wear some flowers in your hair…

Víc se o městech zmiňovat nechci, ale o čem se rozepíšu ráda, je příroda. Vezmu to pěkně popořadě, jak jsme postupně projížděli jednotlivými místy:

Panamint Valley

„To nikdy nezapomenete – pohled na jednu i druhou stranu na dlouhou bezútěšnou cestu pouští,“ tak údolí charakterizoval Tomáš a měl pravdu. Člověk by tu nechtěl být sám a bez vody.

Někteří účastníci výpravy měli chuť se tu projít. Naskytla se k tomu příležitost, v zádech byla nachystaná auta, která všechny během nedlouhé doby podél silnice nabrala a jelo se dál, směr Údolí smrti.

Death Valley

Nejteplejší místo na Zemi. Kdysi si tudy zkracovali cestu ti, kdo šli hledat a těžit zlato do kalifornských zlatých pánví. Parta bílých osadníků dala místu jméno podle toho, jaké utrpení zde zažila. Zemřel sice jen jeden starší muž, ale ostatní museli k přežití vynaložit spoustu sil, zabít dobytek a spálit vozy. I dnes jde o zrádné místo, které může zabíjet. Návštěvníci si myslí, že když jsou v autě a mají mobil, nemůže se jim nic stát. Ale jak varují rangeři – strážci parku – auto se může rozbít a téměř nikde není signál. V případě potíží vás nemusí dlouho nikdo najít. Přesto Death Valley láká každý rok mnoho návštěvníků a má skutečně na co.

Kultovní je Zabriskie Point, vyhlídka, která se dostala do stejnojmenného filmu z roku 1970.

Nejnižším místem, 87 metrů pod hladinou moře, je solná pánev Badwater Basin. Je to zároveň nejnižší bod Severní Ameriky. A prý se tu dají přímo na zemi usmažit vajíčka. Ale zrovna na potvoru nikdo z nás s sebou žádné neměl, abychom to mohli vyzkoušet.

Jsou období, kdy to tu dokonce kvete. Je k tomu potřeba dostatek zimních srážek, správné rozložení dešťů a teplé jarní slunce. Nastává to jen zřídka, ale je to pak nádhera. Američané tomu říkají superbloom (bloom = kvetení). Vůbec tedy nejde o mrtvou krajinu. Ale oproti jiným místům na Zemi tu je život takový intenzivní a zároveň zredukovaný. A víte co, v té místní slané a teplé vodě, kterou někdo nazývá polévkou, žijí i ryby. Je to k nevíře, ale my jsme je viděli na vlastní oči.

Vzali jsme to i přes malířskou paletu. Místo, kde skály hrají barvami. Jo, mít tak čas a ponořit se tu do malování by mohlo být skvělé (ano, s pořádnou zásobou vody, slunečníkem a funkční vysílačkou).

Posádka auta, která neměla v Londýně takové štěstí při přestupu a jela nám naproti z Las Vegas, nás ale kvůli absenci signálu stejně nenašla. Tak se celým údolím jela kochat i z nádherné Dantovy vyhlídky.

Grand Canyon

V nabídce byl přechod ze severní na jižní hranu. Neuváženě jsem se napsala mezi zájemce, ale naštěstí uspořádali Tomáš s Hankou včas cestovatelskou přednášku. To mi pomohlo se správně rozhodnout a nejít. Představa, že bych zdržovala celou skupinu (nebo pro mne nedej bože letěl vrtulník jako už pro člena jedné z předchozích výprav), mě děsila. Všech 22 odvážlivců, kteří se nezalekli, přechod zdolalo ve zdraví, někteří tedy s puchýři a namoženými svaly, ale všichni jistě se silným zážitkem a posílenou vírou v sebe sama. Někteří navíc pokřtění v řece Colorado.

Ale ani ti, kdo přechod nešli, nezůstali zkrátka. Už samotné pohledy z vyhlídek jsou dechberoucí. A následný program byl jedinečný. V Antelope kaňonu jsem ještě nebyla, znala jsem ho jen z barevných, zářivých fotografií.

Antelope Canyon

„Ono to opravdu existuje? Já to doteď měla jako spořič obrazovky a nenapadlo mě, že je to reálné místo z naší planety,“ komentovala fotky z antilopího kaňonu moje kamarádka.

Dostat se tam nejdřív vypadalo jako dost složitý úkon, protože jsme museli vyplňovat různé formuláře a zařazovat se do front, ale nakonec jsme se dostali na místo parkování a mohli jsme s naší průvodkyní vyrazit na cestu. Procházeli jsme dost vyprahlou krajinou a míjeli jsme sem tam i kaktusy. Průvodkyně mluvila cestou také o chřestýších, což mě moc zajímalo, ale žádného živého jsem nikde nezahlédla.

Blízko vstupu do kaňonu si nás ještě s jiným průvodcem rozdělila na dvě skupiny. Na nás padla výměna průvodkyně za průvodce, ale i ten byl milý. Snažil se dát nám vždy dost času a prostoru v zajímavých částech, abychom si mohli vše nafotit a prohlédnout. Myslela jsem na to, jaké to muselo být, když se na místo mohl vydat kdokoliv chtěl. A natrefit třeba na to, že jste v kaňonu úplně sám.

Nejdřív jsme si říkali, že naše skupina měla trochu smůlu, že vyrážela z hotelu až během dopoledne. Mohli jsme sice déle spát či lenošit nebo si jít zaplavat, ale zase jsme měli obavy, že cesta na slunci nebude úplně příjemná. Nakonec se dala zvládnout a od průvodce jsme zjistili, že jsme naopak přišli v ten nejlepší čas. Skupiny před námi ani po nás, prý nezažijí přímý dopad kuželů slunečních paprsků přímo až na zem v kaňonu. No a to bylo opravdu úchvatné. Aby dodal na dramatičnosti pohledů, vířil na některých místech průvodce písek a prach ze země. Ten pak stoupal v kuželech světla. Průvodce nám také ukázal báječná místa na focení, kde můžete předstírat, že vás do kaňonu spustili mimozemšťani nebo že máte ohromnou moc nad světlem.

Kaňon hrál všemi barvami. Kdo je fotograf tělem i duší, může se do něj vydat se stativem na speciální fotografické prohlídky.

Horseshoe Bend

Když jsem zveřejnila fotky na internetu, dělali si ze mě někteří srandu, že jsem za vyhlídkou Máj putovala až do Ameriky. Ano, i my máme nádherné vyhlídky na řeku. A mám ji od domu skoro za rohem. Jen je scenérie u nás daleko zelenější.

Řeka Colorado se kolem pískovcové skály připomínající koňskou podkovu obtáčí o 270 ° a teče v hloubce přes 300 metrů.

Je to oblíbené místo a vůbec se nedivím. Zrovna jsme chytili západ slunce, tak bylo vše zbarvené do nádherných tónů, ale bylo tu také hodně turistů. Přesto si člověk mohl poodejít kousek stranou a vše si vychutnat ve větším soukromí a snít o nesmrtelnosti duše.

National Park Zion

O Zionu jsem při předchozí návštěvě jen slyšela. Ale název byl mezi mormony všudypřítomný. I banka Zions Bank, založená právě mormony, si toto označení zasloužila. A co vlastně Zion znamená? Pochází z hebrejského Sion a jeden z významů je zaslíbené místo. Hlavní kaňon parku (Zion Canyon) jako zaslíbené místo označil především mormonský osadník Issac Behunin, který v kaňonu žil a vnímal jej jako klidné, bezpečné útočiště připomínající Boží království. Současný název parku byl přijat v roce 1919.

A je to opravdu zaslíbené místo? Seděla jsem na vyhlídce do údolí. Nebe s jedním krásným mráčkem, kolem dost vysoké hory, spousta zeleně, mezi horami zelené údolí s řekou uprostřed. Koupala jsem se v řece, kde sem tam prošel někdo po mostu, ale jinak to bylo krásné klidné místo s výhledem zase na zeleň a hory. Obdivovala jsem pod skalním převisem plačící skálu. Voda prosakuje porézním pískovcem, dokud nenarazí na nepropustnou vrstvu břidlice, po které stéká ven a vypadá jako pláč. Roste tu díky tomu zeleň nazývaná visutou zahradou. Na konci parku jsem se brodila přímo řekou. Mám ještě pokračovat, nebo už věříte, že místo dostalo ten nejlepší název, jaký mohlo?

Bryce Canyon National Park

„Ty jo!“ „Wou“ „No tvl.“ „To je pecka.“

Bylo úsměvné poslouchat výroky příchozích, když poprvé pohlédli na Bryce kaňon. Každý samozřejmě zvolil slova dle své nátury a věku, ale neohromen nezůstal nikdo.

V Bryce kaňonu jsme všichni zažili západ slunce, a kdo si přivstal, mohl upřeně sledovat horizont a silou vůle pomáhat sluníčku, aby i tentokrát vyšlo. Opakující se zázrak se povedl a paprsky slunce postupně rozzářily jednotlivá patra kaňonu. Ani jsem nevěděla, na kterou stranu se mám dívat dřív.

Pohled na kaňon mi připomínal pohled na nějaké divadlo plné pohádkových červenobílých bytostí různých tvarů a velikostí.

A zajít dolů mezi jednotlivé skalní útvary bylo jako jít do galerie pod širým nebem plné expresivního umění.

Arches National Park

Arches neboli oblouky. Název je dost trefný. Jde totiž o místo, kde skalních oblouků, oken a mostů najdete nejvíc na Zemi. Údaje se liší, ale více než 1 800 jich bude určitě. K tomu, aby vznikly, byly potřeba extrémní teploty, rozsáhlá podpovrchová silná vrstva soli vzniklá díky pravěkému moři, voda, led a čas.

Spisovatel Edward Abbey poté, co tu pracoval jeden rok jako ranger, o parku napsal, že jeho vyprahlá krajina je „obnažená, jednotvárná, strohá a prostá jako model povrchu Měsíce“. Je to holá pouštní pláň, ze které se ale zvedají úžasné a roztodivné skalní monolity červených nebo zlatavých barev.

Nejdelší Landscape Arch překlenuje vzdálenost 91 metrů. Je dost křehký, takže ho už návštěvníkům dovolí pozorovat jen zdálky. Již před třiceti lety říkali, že může kdykoliv spadnout. Zatím naštěstí drží. Dvojitý oblouk (Double Arch), to jsou dva oblouky rozebíhající se z jednoho místa do dvou stran, balancující skála (Balanced Rock) je viklan, který stojí na kamenném sloupu nebo třeba delikátní oblouk (Delicate Arch) se stal symbolem státu Utah. Každý by si tu našel ten svůj oblíbený oblouk.

Grand Teton National Park

Velká prsa jako název parku, no koho by to napadlo? Název pohoří Les Trois Tétons (Tři ňadra) dali oblasti průzkumníci mluvící francouzsky na počátku 19. století. Nejvyšší hora byla pojmenována Grand Teton. Hoře jméno zůstalo, dostal ho po ní i park, ale pohoří se aktuálně jmenuje Teton Range.

A místní indiánský kmen Šošonů nazýval horu Teewinot, což v překladu znamená „mnoho vrcholů“ nebo „hroty“.

Když se v údolí Jackson Hole rozhlédnete, vidíte kolem sebe opravdu trčet samé hroty a z toho byl v historii i dnes kde kdo paf. Skoro všichni z naší výpravy si ale pomysleli: „To je pohled jak ze Švýcarska“.

Návštěvníci si jak diví fotí staré dřevěné stodoly v části zvané Mormon Row, kterou založili mormonští přistěhovalci z Idaha v 90. letech 19. století. Ano, taky jsem si je vyfotila, ale já byla jak divá z krásných motýlů, výhledů a jezer, ve kterých bylo naprosto báječné koupání opět s vyhlídkou na hroty kolem.

Yellowstone National Park

V Yellowstone jsme strávili dva dny a zdaleka jsme neviděli všechno. Je rozlehlý a skrývá opravdové přírodní poklady: vřídla, bahenní sopky, rozkvetlé louky, husté lesy, zkamenělé stromy a další.

Je plný divoké zvěře, takže jsme zažili setkání s kojotem, hnědým medvědem, mámou a mládětem černého medvěda, losem, různorodým hmyzem, užovkou západní a hlavně bizony. Někteří šťastlivci vezli domů i zásoby bizoních chlupů.

Nejznámější a nejdéle pojmenovaný gejzír v parku Old Faithful se nechtěl nechat zahanbit a tak dle predikce opravdu vytryskl za naší přítomnosti a prý zrovna výš než při minulé Tomášově návštěvě.

Yellowstone je ale gejzírů plný. Kdo má rád naši lokalitu SOOS u Františkových Lázní a nevadí mu smrad zkažených vajíček, ten by byl v parku jak v sedmém nebi. Takže já byla. Mám tu zvláštní krajinu s vývěry a bubláním ráda. Přijde mi taková mystická.

Park má i svůj Grand Canyon, kterým se valí divoká řeka. Když jsme stáli na vyhlídce nad vodopádem, cítila jsem tak obrovský respekt a mrazení!

Zážitek bylo pozorovat Dračí jeskyni (Dragon’s Mouth Spring – Pramen dračí tlamy). Název vznikl asi snadno. Z otvoru ve skále totiž s hlučným burácením a duněním tryská vařící voda a valí se hustá šedá pára. Navíc tlakové bubliny horkých plynů a páry explodují uvnitř podzemní dutiny a vytvářejí ozvěnu znějící jako zvířecí řev.

No, a protože mě doma děti překřtily na Mamuta, někdy i Mamutku, tak musím zmínit vlastně mé místo. Tedy Mammoth Hot Springs, unikátní bílé travertinové terasy a kaskády, které tvoří na minerály bohatá vyvěrající voda.

Yosemite National Park

Bratr Pavla Proška, hlavního řidiče z našeho auta, který žije v USA a na chvíli se k naší výpravě přidal, nám při loučení na konci Yellowstonského parku říkal o Yosemite: „To nebudete vědět, kam dřív čučet.“

Bohužel byl před návštěvou parku noční přejezd a já byla zcela vyřízená. Nepatřím totiž k lidem, kteří by byli schopni usnout za jakýchkoliv podmínek. Neubránila jsem se chvílemi myšlenkám na to, že se spánková deprivace používá k mučení. A zároveň musím smeknout před řidiči, kteří nejenže se střídali celou noc a často nespali ani ve chvílích, kdy neřídili, ale i celý druhý den museli nejen fungovat, ale zase i řídit.

Na chvíli mě probralo koupání v nádherném jezeře Tenata Lake, ale osvěžující efekt nevydržel moc dlouho.

Ze dne v parku toho tedy moc nemám, přestože je krásný. Známý je vrchol El Capitan, tak ten jsem zaznamenala aspoň jedním okem. Ale zatímco někteří šli k vodopádům, já jsem si šla ustlat na chvíli do trávy.

Mám naplánováno si park aspoň užít díky detektivnímu seriálu Živel (Untamed), který se právě tady odehrává. Zatím se to daří náramně.

Sequoia National Park

Setkání s nejobjemnějším organismem na planetě, to nabízí Sequoia National Park. General Sherman je největší sekvojovec obrovský, je starý asi 2300–2700 let a dosahuje výšky 83,8 m. Nejvyšší strom světa roste jinde, v národním parku Redwood v Kalifornii. Jmenuje se Hyperion a jde o 115,92 metrů vysokou sekvoj vždyzelenou.

Moc jsem se těšila a byla jsem zvědavá, jaké to je v lese takových obrů. Jsou to opravdu impozantní stromy. Mohli jsme si mezi nimi udělat i procházku. A co bylo báječné, vyšlápli jsme si na vysokou skálu s nádhernou vyhlídkou do všech stran.

Projížděli jsme kolem spálených stromů. Požáry paradoxně sekvojovce potřebují. Proč?

Šišky sekvojovce jsou pevně zavřené pryskyřicí a na stromě mohou vydržet zelené i desítky let. Horko z mírného požáru pryskyřici roztaví, šišky se rozevřou a uvolní tisíce semen najednou. Požár spálí povrchovou vrstvu jehličí a spadaného materiálu. Vzniklá vrstva popela je bohatá na živiny a semena dopadnou přímo na obnaženou minerální půdu, kde mají šanci zakořenit. Oheň navíc vyčistí podrost a zahubí rychle rostoucí konkurenční dřeviny a stromy, které by mladým semenáčkům stínily a ubíraly vodu a živiny.

Stromy jsou chráněny silnou, měkkou a vláknitou kůrou, která neobsahuje pryskyřici a funguje jako účinná tepelná izolace, aby jim požáry neublížily. Spodní větve starých stromů často odumírají a odpadávají, takže plameny pozemního ohně málokdy dosáhnou až do koruny stromu.

Ale ničivé lesní požáry, jejichž intenzita roste kvůli změnám klimatu a hromadění suchého materiálu v lesích, zabíjejí i tisícileté stromy. Při rozsáhlých požárech v letech 2020 a 2021 zemřela až pětina celkové přirozené populace dospělých sekvojovců. Obětí se stal mimo jiné i strom známý jako Král Artuš.

Rypouši severní 

Abych vše nezakončila tak neradostně, zmíním ještě jedno úžasné pozorování cestou po pobřeží ze San Francisca zpátky do Los Angeles.

Na pláži se tam vyvalovali rypouši severní. Působili jako líná zvířata, ale lenošení si dovolují jen dva až tři týdny v roce, kdy se jim mění srst a oni kvůli tomu připlouvají na břeh. Jinak jsou tito mořští savci velmi aktivní lovci a tráví 80 až 90 procent času pod vodou. A vypadá to, že nepotřebují moc spát. Budu se k nim někdy muset vypravit na rady, jak to dělají.

Všechny báječné zážitky (a to včetně toho, že jsem uletěla zbytku rodiny správným letadlem) určitě nezůstanou zapomenuty! Tomáš i obě Hanky si zasluhují velikou poklonu za to, jak všechno naplánovali a zařídili! Děkujeme za další báječný zájezd.

Zásadní je nejen rozsah, ale i pestrost. MathNet pokrývá čtyři desetiletí soutěžní matematiky napříč šesti kontinenty a zahrnuje jak textové, tak obrazové úlohy. Na rozdíl od dřívějších datasetů, které čerpaly hlavně z USA a Číny, zachycuje různé matematické tradice a způsoby uvažování z celého světa.

Sestavení databáze nebylo jednoduché. Tým musel dohledat téměř 1600 PDF dokumentů o více než 25 000 stranách, včetně starých skenů. Klíčovou roli sehrál soukromý archiv Navida Safaeiho, který tyto materiály ručně shromažďoval řadu let.

Velkou výhodou MathNetu je kvalita zdrojů. Úlohy pocházejí výhradně z oficiálních soutěžních sborníků a jejich řešení jsou odborně zpracovaná a často nabízejí více přístupů. To z databáze dělá cenný nástroj nejen pro trénink AI, ale i pro studenty připravující se na olympiády, často bez systematické podpory.

Současně dataset ukazuje limity současné umělé inteligence. I nejlepší modely nedosahují stoprocentní úspěšnosti a mají problémy zejména s úlohami obsahujícími obrázky nebo s méně rozšířenými jazyky. Výsledky tak naznačují, že pokrok v matematickém uvažování AI je stále nerovnoměrný.

MathNet nabízí i nové způsoby testování – například schopnost rozpoznat, že dvě úlohy sdílejí stejnou matematickou strukturu. To je výzva nejen pro stroje, ale i pro lidské odborníky. Databáze tak nepředstavuje jen archiv úloh, ale i nástroj, který může změnit způsob, jakým se matematika učí, sdílí a zkoumá.

mathnet.mit.edu

Stále více výzkumů ale ukazuje, že vysoká inteligence může mít i svou cenu. Nejde o mýty ani stereotypy, ale o měřitelné vzorce, které se častěji objevují u nadaných dospělých, včetně členů Mensy. Porozumění těmto stinným stránkám nesnižuje hodnotu inteligence – naopak umožňuje lidem s vysokými schopnostmi lépe porozumět sami sobě a volit zdravější strategie, jak fungovat.

Jednou z nejlépe doložených nevýhod je zvýšená tendence k nadměrnému přemýšlení (overthinking). Nejde jen o to, že člověk hodně přemýšlí, ale o zacyklené myšlenkové procesy, které vedou k psychickému napětí. Lidé s vyšší inteligencí častěji zvažují a analyzují různé možné scénáře, což může vést k úzkosti, depresím a únavě z rozhodování. Přestože může jít o projev důkladného uvažování – a tedy i o přednost – výzkumy ukazují silnou souvislost s úzkostnými a depresivními stavy (Tarieh, 2021; Qasim et al., 2022).

S tím souvisí i vyšší sklon k existenciálním úvahám, které se pojí s pocity beznaděje, hledáním smyslu a hlubší filozofickou reflexí. Důvod je zřejmý: kdo je schopen promyslet téměř jakoukoli neznámou, musí se s ní také vyrovnat. Nadaní lidé přemýšlejí intenzivně – a témata jako smrtelnost, smysl života, utrpení nebo nejistota z tohoto procesu nevylučují. Tyto úvahy sice obohacují intelektuální život, zároveň ale mohou vést k dlouhodobému vnitřnímu neklidu. Nadměrné přemýšlení a existenciální reflexe jsou tak vedlejším důsledkem vysoké kognitivní kapacity.

S tím souvisí i perfekcionismus. Studie z roku 2025 ukazuje, že u adolescentů s vysokým IQ je častější a může vést k vyhoření i kognitivnímu přetížení. Další výzkumy naznačují, že lidé s vyšší inteligencí bývají také snáze přestimulovatelní (overexcitable). To znamená, že schopnosti, které jejich život obohacují, ho mohou zároveň i zahlcovat.

Výzkum poukazuje i na sociální nevýhody spojené s vysokou inteligencí. Nadaní lidé sice často vynikají ve studiu či v intelektuální oblasti, zároveň se ale mohou dostávat mimo rytmus svých vrstevníků, což vede k tzv. sociálnímu nesouladu. Několik studií upozorňuje na zvýšený výskyt sociálních obtíží, včetně jedné, která sledovala 287 členů Mensy a zjistila u nich výrazně vyšší míru sociálního vyloučení a pocitů izolace.

Tyto výsledky odpovídají širším zjištěním o psychické pohodě mimořádně nadaných jedinců – opakované zkušenosti sociálního vyloučení mohou mít v dlouhodobém horizontu výrazný dopad (Persson, 2007).

Příčinou tohoto nesouladu není jen introverze nebo výstřednost. Vzniká spíše tím, že lidé s vysokými schopnostmi často zpracovávají sociální informace odlišně – více se při interakcích opírají o analytické uvažování. To může vést k pocitu odstupu, k chybnému vyhodnocení záměrů druhých nebo k obtížím přizpůsobit se skupinovým normám. Nejde tedy o osobnostní selhání, ale o předvídatelný důsledek kognitivního nastavení, které se liší od populačního průměru.

Vysoká inteligence může také zkreslovat vnímání sebe sama. Nejčastěji se to projevuje tzv. impostor syndromem (syndromem podvodníka). Ten je sice častější u žen, ale může postihnout kohokoli nadaného a ovlivňuje způsob, jakým lidé hodnotí své schopnosti (Silver, 2022).

Lidé s vyšší inteligencí mají tendenci připisovat své úspěchy náhodě nebo nedorozumění, zatímco obtíže vnímají jako důkaz vlastní nedostatečnosti. Kognitivní schopnosti, které umožňují vysoký výkon, tak zároveň podporují intenzivnější sebekritiku a pochybnosti.

Shrnuto: vysoká inteligence přináší mimořádné výhody, ale i měřitelné kognitivní a emocionální náklady. Nadměrné přemýšlení, existenciální reflexe, perfekcionismus, zvýšená citlivost, sociální nesoulad a syndrom podvodníka jsou vzorce, které se u nadaných lidí objevují častěji.

Nejde však o známky slabosti, ale o předvídatelné důsledky pokročilého kognitivního profilu. Jejich rozpoznání umožňuje lidem s vysokým IQ přistupovat ke svým schopnostem s větším sebepoznáním, lépe zvládat stres i sociální situace a využívat svou inteligenci způsobem, který podporuje nejen výkon, ale i osobní pohodu. Inteligence je jinými slovy mocný nástroj – ale jako každý nástroj funguje nejlépe tehdy, když s ním zacházíme uvážlivě.

Zdroje

Blaas, S. (2014). The relationship between social-emotional diffi­culties and underachievement of gifted students. Journal of Psychologists and Counsellors in Schools.

Cross, J. R., & Cross, T. L. (2015). Clinical and mental health issues in counseling the gifted individual. Journal of Counseling and Devel­opment.

Penney, A. M., Miedema, V. C., & Mazmanian, D. (2015). Intelligence and emotional disor­ders: Is the worrying and rumi­nating mind a more intelligent mind? Personality and Individual Differences.

Persson, R. S. (2007). The myth of the antisocial genius: A sur­vey study of the socio-emotional aspects of high-IQ individuals. Gifted and Talented International.

Qasim, T. B., Sahar, A., Nihal, T., & Bashir, A. (2022). The effect of overthinking on mental health: A case study from university stu­dents in Multan District. Review of Applied Management and Social Sciences (RAMSS).

Sánchez-Moncayo, M. R., Menacho, I., Ramiro, P., & Navarro, J. I. (2025). Perfectionism and psy­chological well-being in adoles­cents with high intellectual abili­ties. Frontiers in Psychology.

Silver, R. (2022). Imposter syndrome – Am I a fraud? BDJ Team.

Tarieh, J. A. (2021). Feelings of inadequacy: The relationships be­tween overthinking and anxiety (Capstone thesis, Lebanese Amer­ican University). Lebanese Amer­ican University Institutional Repository

Převzato z Mensa World Journal, č. 160, 5/2026.

Jedním z charakteristických rysů Mensy je široké věkové rozpětí jejích členů. Některé národní organizace přijímají děti, jiné až teenagery, většina z nich ale postupem času „stárne“. Jakmile se totiž člověk v Mense zabydlí, často v ní zůstává celý život. Na setkáních velkých národních Mens tak obvykle převažují lidé středního a vyššího věku. Mladší členové proto někdy obtížně hledají své místo a nezůstávají aktivní dlouhodobě. Není tedy divu, že se opakovaně řeší, jak je lépe zapojit.

Při práci na mezinárodních projektech financovaných z programu Erasmus+ mě napadlo, že právě věková rozmanitost Mensy může být velkou výhodou. Proč nevytvořit aktivity, které propojí generace, jež se jinak příliš nepotkávají – teenagery a seniory?

S touto myšlenkou jsem připravila projektový návrh a podařilo se mi přesvědčit hodnotitele Evropské komise, že stojí za podporu. Tak vznikl projekt Upskill & Reconnect!

Jeho cílem je pomoci mladým lidem stát se aktivnějšími občany a zvýšit jejich uplatnitelnost tím, že budou působit jako mentoři a učit seniory digitálním dovednostem.

Je zřejmé, že společnost 21. století je silně digitalizovaná, zatímco lidé vychovaní v minulém století k technologiím často přistupují s určitou rezervou. Naproti tomu generace Z bývá popisována jako generace „narozená se smartphonem v ruce“ – digitální nástroje jsou pro ni přirozené a nové aplikace si obvykle rychle osvojí.

Proč tedy neobrátit tradiční role a nevyužít toho, co mladí dobře ovládají? Proč je nenechat učit seniory – prakticky, formou mentoringu a učení praxí?

Takový přístup mladé lidi nejen zapojuje, ale zároveň jim pomáhá rozvíjet dovednosti důležité pro budoucí profesní uplatnění. Získávají zkušenosti využitelné v mnoha oblastech – jako lektoři, organizátoři akcí nebo členové týmů, kde je potřeba plánování a koordinace. Jde o velmi cennou praxi.

Současně se věnují skutečnému problému ve svém okolí: obtížím, které mají mnozí senioři při orientaci v digitálním světě. Díky tomu se stávají aktivními občany, kteří přispívají ke zlepšení života ve své komunitě.

Přesně to se podařilo v projektu Erasmus+ Upskill & Reconnect! Podílela se na něm Mensa Srbsko spolu s partnery ze Slovinska, Slovenska, Černé Hory, Bosny a Hercegoviny a Maroka.

Mladí účastníci výborně spolupracovali v mezinárodních týmech. Absolvovali školení pro mentory připravené projektovým týmem a následně sami navrhovali a vedli workshopy pro seniory. Členové týmu je samozřejmě podporovali, ale hlavní odpovědnost nesli teenageři – a zvládli ji výborně.

A jak reagovali senioři?
S nadšením a vděčností.

Oceňovali pozornost a respekt ze strany mladých mentorů, jejich trpělivost při opakování vysvětlení i ochotu počkat, až si vše zapíší. Velmi si pochvalovali také praktický charakter výuky. Mnozí uváděli, že se na předchozích kurzech naučili málo, protože byly příliš teoretické. Náš přístup založený na učení praxí se ukázal jako mnohem účinnější.

Na konci školení už senioři sebejistě používali nástroje jako Google Maps, e-shopy, služby e-governmentu nebo dokonce nástroje umělé inteligence. Vznikla také podpůrná skupina, aby se účastníci mohli i nadále obracet na mentory s dotazy.

Jedním z vrcholů programu byl tzv. Senior Hackathon, při němž senioři ve skupinách řešili praktické úkoly. Rychle se v nich probudil soutěžní duch a s chutí se pustili do práce.

Naučili se například rozpoznávat falešné zprávy – což je zásadní dovednost, protože senioři patří mezi nejzranitelnější skupiny z hlediska mediální manipulace. Dokázali vyhledat nejbližší supermarket a objednat suroviny podle receptu z internetu. Naučili se rozpoznat phishingové e-maily i podvodné soutěže a určit, kdy nezadávat své osobní údaje. Na závěr zvládli i online hodnoticí dotazník.

Projekt ale nebyl jen vzdělávací – byl i zábavný. Sdíleli jsme řadu příjemných momentů a senioři vyjádřili přání, aby podobné aktivity pokračovaly i v budoucnu.

Tato zkušenost může být inspirací i pro další národní Mensy. V rámci projektu jsme vytvořili školicí program pro mladé mentory, který je dostupný v angličtině i dalších jazycích. Každá národní Mensa jej může využít k přípravě vlastních mentorů a organizaci podobných aktivit – ať už pro své starší členy, nebo pro jejich rodiny a přátele.

Program je vhodný i pro mládežnické tábory. Připravili jsme také metodickou příručku pro ty, kdo chtějí mladé lidi na roli mentorů připravit.

Pokud vás projekt zaujal, můžete se obrátit na Mensu Srbsko nebo přímo na mě jako autorku a koordinátorku projektu. Rádi poskytneme další informace.

Převzato z Mensa World Journal, č. 160, 5/2026.

Pro praktické testování byla vyvinuta jednoduchá mobilní aplikace. Telefon je při setkáních umístěn v těžišti diskuzního kruhu a pomocí mikrofonu průběžně analyzuje průběh konverzace. Výsledky zobrazuje jako dynamickou vizualizaci označovanou pracovně jako pocitová mapa inteligence.

Reakce účastníků se na displeji telefonu zobrazují jako barevné ostrovy, které se na mapě plynule přesouvají směrem k aktuálním řečníkům. Změnou odstínu je přitom vyjádřena míra inteligentnosti příspěvku vypočtená algoritmem. Čím je barva zelenější, tím vyšší je hodnota tohoto indexu.

Index inteligentnosti je vypočítáván na základě několika faktorů. Patří mezi ně například informační hustota vět, počet nových pojmů zavedených do diskuse nebo míra logické struktury argumentu. Systém zároveň sleduje dynamiku přechodu mezi tématy, protože právě způsob, jakým se diskuse rozvíjí a větví, se ukázal jako jeden z nejzajímavějších aspektů inteligentních rozhovorů.

Logická analýza diskusních dat zároveň potvrdila jeden zajímavý paradox, který je pro sledované rozhovory typický. Diskuse totiž vykazují dvě komplementární tendence: neschopnost udržet myšlenku a neschopnost myšlenku opustit. V prvním případě se téma během několika minut rozpadne do řady odboček, v druhém se skupina naopak dlouho soustředí na stále detailnější rozbor jediné otázky.

Analýza dosavadních dat přinesla také několik pozoruhodných empirických výsledků:

Například se ukázalo, že mezi tématy koček a kvantové fyziky existuje velmi silná korelace. Pokud se v diskusi objeví kočky, je s vysokou pravděpodobností během několika minut otevřeno téma kvantové mechaniky. Totéž platí i v opačném směru.

Diskuse o kvantové fyzice zároveň přinesly jeden nečekaný vedlejší efekt. V těchto situacích totiž algoritmus začal vykazovat vlastnosti připomínající kvantové systémy. Dokud nikdo nesleduje displej telefonu, vykazuje aplikace současně velmi inteligentní i velmi zmatené výsledky. Teprve přímé pozorování obvykle vede k rychlému kolapsu tohoto stavu.

Při diskusích o železnici byl opakovaně zaznamenán výskyt slabého elektromagnetického vlnění o délce 1435 mm. V ojedinělých případech byla pozorována také interference s vlnovou délkou 760 mm. Následně algoritmus často zaznamenal přechod diskuse k tématu rozchod.

Vraťme se ke kočkám. V těchto situacích algoritmus zaznamenává zvýšený výskyt slov začínajících slabikou „přede-“. Především v předešlém setkání se tomuto jevu předejít nepodařilo.

Zajímavé jazykové odchylky byly zaznamenány také při diskusích vztahujících se k Praze. V těchto diskusích se vobjevují pro náš kraj zcela vojedinělá slova. Vopravdu.

Analýza způsobu, jakým účastníci experimentu aplikaci používají, přinesla další pozoruhodný poznatek. Statistiky ukazují, že zdaleka nejčastěji aktivovanou funkcí aplikace je její vypnutí a následné opětovné zapnutí. K nelibosti účastníků však tento postup nikdy nevedl ke zvýšení míry inteligentnosti diskuse.

Vzhledem k dosavadním výsledkům plánuje výzkumný tým v průběhu letních měsíců rozšířit pilotní projekt i do dalších místních skupin Mensy Česko. Rozšíření experimentu by mělo umožnit porovnat dynamiku inteligentních diskusí v různých regionech.

Pilotní testování zatím probíhá na pravidelných setkáních v čajovnách v Ostravě a Opavě. V Ostravě se scházíme každé první úterý v měsíci, v Opavě každý třetí čtvrtek. Pravidelně také pořádáme akce Snídaně/Brunch. Zájemci o účast na experimentu – případně o přímé pozorování dynamiky inteligentních diskusí – jsou samozřejmě vítáni.

Publikováno 1. dubna.

Výzkumy napříč několika desetiletími ukazují, že inteligence ovlivňuje, koho si vybíráme za partnera, jak spolu komunikujeme, jak zvládáme konflikty, a dokonce i to, jak bezpečné naše vztahy jsou. Zároveň ale vyplývá, že její vliv se vždy prolíná s kulturním kontextem, genderovými normami i emocionálním vývojem.

Inteligence a partnerské preference

Jednu z prvních systematických studií zaměřených na vztah inteligence a výběru partnera provedl v polovině 50. let Hugo Beigel. V New Yorku se ptal 916 mladých lidí, jaké vlastnosti u partnera považují za důležité. Přibližně dvě třetiny respondentů zmínily inteligenci nebo vzdělání – a to častěji muži, kteří cíleně zmiňovali inteligenci žen.

V kontextu doby to není překvapivé. Muži ve studii uváděli, že je vysoce inteligentní ženy mohou ohrožovat a že by manželství s nimi mohlo snižovat jejich status či autoritu. Zajímavé ale je, že zatímco mnoho mužů preferovalo partnerky méně inteligentní než oni sami, ženy naopak většinou nechtěly být „chytřejší“ než jejich partneři a častěji dávaly přednost mužům stejně nebo více inteligentním. To odráží tradiční očekávání spojená s mužským vedením a úspěchem.

Beigel dospěl k závěru, že tyto preference nejsou dány jen přitažlivostí, ale souvisejí i se sebevědomím a genderovými rolemi. Nejistější muži tak častěji vyhledávali partnerky, které vnímali jako intelektuálně slabší.

O téměř šedesát let později se podobné závěry objevily i v moderním kontextu. Jeden komentář z roku 2014 upozorňuje, že vysoce inteligentní ženy zůstávají častěji single, protože jsou vnímány jako zastrašující, příliš vážné nebo „náročné“. Podle tohoto pohledu někteří muži preferují partnerky, které budou na první místo stavět vztah, místo aby se soustředily na kariéru či ambice.

Výzkumy i mediální reflexe naznačují, že zatímco inteligence u mužů je vnímána jako žádoucí, u žen může být problematizována. Rostoucí vzdělanost a profesní úspěch žen tak může paradoxně zužovat jejich výběr partnerů a zvyšovat tlak na to, aby „slevily“. Text kritizuje stereotypy, které inteligentní ženy vykreslují jako méně ženské nebo méně atraktivní, a upozorňuje, že tyto dvojí standardy přetrvávají.

Inteligence, chování a stabilita vztahů

Novější výzkumy se zaměřují nejen na výběr partnera, ale i na to, jak inteligence ovlivňuje chování ve vztahu. Studie z roku 2025 z Oakland University ukázala, že muži s vyšší obecnou inteligencí mají menší tendenci k manipulativnímu, nátlakovému či agresivnímu chování.

Chytřejší muži uváděli méně urážek, menší sexuální tlak i nižší potřebu kontroly. Zároveň vykazovali vyšší emoční investici a závazek vůči vztahu. To naznačuje, že kognitivní schopnosti mohou podporovat regulaci emocí, kontrolu impulzů i konstruktivní řešení konfliktů.

Autoři studie však upozorňují, že inteligence sama o sobě nezaručuje zralost ani laskavost. Výsledky jsou korelační a vycházejí ze sebehodnocení respondentů. Inteligence tedy spíše snižuje riziko problémového chování, než aby je zcela vylučovala, a vždy působí v kombinaci s osobností, hodnotami a sociálním kontextem.

Velké populační studie navíc ukazují, že inteligence souvisí i se stabilitou vztahů. Finská studie zahrnující téměř 200 000 mužů zjistila, že vyšší inteligence zvyšuje pravděpodobnost uzavření manželství i jeho udržení – a to i po zohlednění příjmu a sociálního statusu. Materiální faktory, jako vlastnictví novějšího auta, sice hrály roli, ale inteligence zůstala významným prediktorem. Vysvětlení může být jak evoluční, tak praktické: lidé s lepšími schopnostmi uvažování a komunikace mohou lépe vyjadřovat emoce, řešit konflikty a udržovat dlouhodobé vztahy. Inteligence tak funguje spíše jako každodenní „vztahový nástroj“ než jen statusový symbol.

Jsou vysoce inteligentní lidé v lásce méně šťastní?

Často se objevuje stereotyp, že inteligentnější lidé jsou méně spokojení a neklidnější – jak v životě, tak ve vztazích. Nizozemská studie z roku 2017 vedená Pieternel Dijkstra tuto představu testovala porovnáním členů Mensy s kontrolní skupinou.

Výzkum neodhalil žádný rozdíl v celkové spokojenosti ve vztazích mezi nadanými a nenadanými účastníky. Členové Mensy sice častěji volili vyhýbání se konfliktu místo kompromisu, ale kvalitu vztahu to neovlivňovalo – pravděpodobně proto, že si častěji vybírali partnery s podobnými hodnotami a zájmy.

Nadaní účastníci také vykazovali o něco vyšší míru nejisté vazby, zejména strachu z opuštění, to se však výrazně nepromítlo do celkové spokojenosti. Studie tak naznačuje, že vysoká inteligence sama o sobě nevede k nešťastným vztahům a její případné nevýhody mohou být vyváženy kompatibilitou partnerů.

Závěr

Napříč sedmdesáti lety výzkumu se objevuje několik konzistentních vzorců. Inteligence ovlivňuje, koho si vybíráme, jak ve vztazích funguje moc a status, jak zvládáme konflikty i jak stabilní naše vztahy jsou.

Vyšší kognitivní schopnosti mohou podporovat regulaci emocí, komunikaci i dlouhodobý závazek. Naopak nízké sebevědomí a rigidní genderové normy mohou zkreslovat, jak je inteligence vnímána a oceňována.

Zároveň ale platí, že inteligence sama o sobě nestačí. Stejně důležitou roli hrají emoční dovednosti, empatie, kulturní kontext i osobní zkušenosti. Od studií z poloviny 20. století přes současné debaty o inteligentních ženách až po moderní výzkum násilí, stability a spokojenosti se ukazuje komplexní obraz.

Inteligence může přispívat ke zdravějším, bezpečnějším a trvalejším vztahům – zejména díky lepší komunikaci a seberegulaci. Zároveň se ale může stát zdrojem napětí, pokud je filtrována skrze nejistoty, stereotypy nebo nepromyšlená očekávání.

Být chytrý poskytuje nástroje pro kvalitní vztahy. Nezaručuje však, že s nimi budeme zacházet dobře.

Převzato z Mensa World Journal, č. 159, 4/26.

Jejich význam se odráží i v mýtech, legendách a náboženských textech, kde často symbolizují mír, božská poselství nebo spásu. S rozvojem moderních komunikačních technologií ve 20. století naše potřeba holubů rychle mizela, přesto zůstali po našem boku. Do jisté míry náhodou – jejich přirozené prostředí, tedy útesy a skalní římsy, totiž nápadně připomíná naše budovy a konstrukce. Dnes jsou ale často vnímáni jako škůdci a obtížný hmyz, zvlášť pokud vlastníte balkon. Pro druh, který jsme si kdysi ochočili, je to poněkud smutný osud.

Na jejich význam a služby, které lidem poskytli během světových válek, bychom však neměli zapomínat. Mnoho poštovních holubů bylo za svou službu na frontě vyznamenáno, včetně ocenění jako Dickin Medal nebo Medal of Bravery for Animals in Service. Někteří z vás možná znají příběhy holubů Cher Ami nebo G. I. Joe, kteří dokázali zachránit desítky vojáků navzdory zraněním a nepřátelské palbě. Můj osobní favorit ale tak hrdinské činy na kontě nemá.

Old Satchelback byl vycvičený poštovní holub sloužící u amerického Signal Corps během první světové války. Už během výcviku si jeho ošetřovatelé všimli, že je na poštovního holuba neobvykle pomalý – dokonce ho označili za „jednoho z nejlínějších ptáků v A.E.F.“. Dlouhé lety ho rychle unavovaly, a tak si často dělal přestávky a část trasy prostě docházel po zemi.

Jeho lenost vyvrcholila během mise na frontě u Vesle ve Francii v roce 1918, kdy spojenecké jednotky vytlačovaly německá vojska z oblasti za řekou Vesle. Podél řeky byly rozmístěny tři americké divize, které měly zabránit Němcům v jejím překročení. Z neznámého důvodu byl Old Satchelback vyslán s důležitou zprávou na velitelství. Jak se dalo čekat, brzy se unavil – a jakmile spatřil silnici, snesl se na ni.

Silnice však byla silně poškozená krátery po granátech, takže ji nebylo možné přejít pěšky. Normální holub by se znovu vznesl a překážku přeletěl. Old Satchelback ale zůstal na místě a počkal, až ženisté silnici opraví. Teprve potom se s napoleonskou suverenitou vydal dál. Inženýři byli tak ohromeni, že jeho chování hlásili dál.

Po této epizodě se jeho nadřízení rozhodli, že ho trvale „uzemní“ a ponechají v holubníku. Brzy si ale všimli, že jeho klidná povaha má uklidňující vliv na ostatní, nervózní a traumatizované holuby. Nakonec mu proto svěřili jiný úkol – doprovázet vystresované jedince zpět do holubníku, když se báli vrátit sami.

Old Satchelback nezachránil stovky životů jako Cher Ami. Nebyl nijak zvlášť rychlý ani spolehlivý. Vlastně sotva zvládal svou práci. Přesto dokázal něco jiného – přinášel radost svým velitelům a klid vystresovaným holubům.

Převzato z Mensa World Journal, č. 159, 4/26.

Střevní mikrobiom je komplexní ekosystém mikroorganismů, které žijí v našich střevech. Patří sem bakterie, viry, houby i další mikroby, které mají podle všeho významný vliv na fungování mozku – včetně učení, paměti a schopnosti řešit problémy.

Pro někoho to nemusí být překvapivé. Vědecké studie upozorňují na význam střevního mikrobiomu už posledních 10–15 let a naznačují, že se podílí téměř na všech aspektech našeho zdraví. Ovlivňuje mnohem víc než jen trávení – například imunitu a zánětlivé procesy, tělesnou hmotnost a metabolismus, fungování trávicí soustavy, zdraví srdce a cév i duševní kondici.

Spojení mezi střevním mikrobiomem a inteligencí spočívá v jeho vlivu na mozek. Naše tělo disponuje obousměrným komunikačním systémem, který propojuje centrální nervovou soustavu s gastrointestinálním traktem. Vědci tento systém označují jako „osu střevo–mozek“. Střevo produkuje neurotransmitery ovlivňující mozkovou aktivitu, například serotonin a dopamin, které mají dopad na náladu i kognitivní funkce.

Jedna studie ukázala, že lidé s rozmanitějším střevním mikrobiomem dosahují lepších výsledků v paměťových testech a úlohách zaměřených na učení. Naopak nerovnováha mikrobiomu je spojena se zvýšeným rizikem kognitivních poruch a neurovývojových onemocnění. To naznačuje významný potenciál stravy ovlivňovat naše kognitivní schopnosti. Tento trend potvrzují i další výzkumy: studie z roku 2016 prokázala souvislost mezi bohatým mikrobiomem a kognicí, v roce 2021 vědci zjistili, že užívání perorálních probiotik poskytuje lepší ochranu paměti při stresu, a výzkum z roku 2019 ukázal, že přítomnost prospěšných střevních bakterií zvyšuje rychlost zpracování informací i mentální pohotovost.

Studie na zvířatech navíc naznačují příčinnou souvislost. V experimentech s myšmi vědci zjistili, že přenos střevního mikrobiomu od vysoce inteligentních jedinců zlepšil u příjemců schopnost učení i paměť.

Přestože jde o fascinující oblast výzkumu, stále zůstává mnoho otázek nezodpovězených. Studie na lidech jsou výrazně složitější než experimenty na myších, protože výsledky ovlivňuje širší spektrum faktorů – například genetika, prostředí či životní styl.

Porozumění tomuto propojení může být obzvlášť zajímavé pro mensany – zejména pro ty, kteří usilují o maximalizaci svého kognitivního výkonu a celoživotní rozvoj. Nové poznatky mohou nabídnout praktické cesty ke zvyšování intelektuálního potenciálu nad rámec tradičních strategií, jako jsou studijní techniky či trénink mozku. Zohledněním faktorů, jako je strava, mikrobiální rozmanitost a životní návyky, mohou mensané zaujmout proaktivní přístup k podpoře své kognitivní odolnosti – a potenciálně tak posílit soustředění, kreativitu i celkovou mentální pružnost. Tento rozvíjející se výzkum naznačuje, že optimalizace propojení střeva a mozku může být stejně důležitá jako samotné „cvičení“ mozku.

Převzato z Mensa World Journal, č. 158, 3/26.

Slavný a bohatý

Když jsme ve spacím vlaku indické páté (tj. nejnižší) třídy řešili naše budoucí plány, jeden z party vyslovil v lehké nadsázce přání „být slavný a bohatý“. A v tomhle je Indie dokonalá: stalo se to téměř okamžitě. Slavný jste kvůli barvě pleti a bohatý díky rupiím a místním cenám. Protože ty ceny!? Měli jsme smlouvat, ale často mi to bylo až hanba. Chcete trs banánů za pětikorunu, no to ne, oni chtějí, ať to usmlouváte na čtyři! Ani jsem si nechtěla vozit oblečení, ale nakonec jsem ráda, že mám na památku nádhernou sukni, kterou mě prodávající donutili koupit ne za 500 ale za 120 Kč. A ještě se s vámi vyfotí.

Jestli si někdo chce vyzkoušet, jaké to je být v kůži slavné hollywoodské hvězdy, doporučuji vyrazit právě sem. Každý bude mít zážitek z toho, že vás potkal. A mějme si korektnost, kde chceme, bylo to jen protože jsme byli bílí. My jsme konkurovali i hvězdám Bollywoodu – publikum otáčelo mobily a pozornost střídavě z podia na nás v publiku a zase zpět. A fotit se s námi chtěli nakonec jak diváci, tak herci a zpěváci. Takže teď na indických sítích už čtvrt roku kolují tisíce fotek s námi. Jedna z nich je teenagera, který se jel poprvé podívat na Taj Mahal, ale což o to… Vyfotil se tam s bílou 45 letou paní! Doufám, že má hodně lajků. Smajlík.

Laskavost tisíce tváří

Věřím, že to nebylo jen barvou pleti. Ale asi to mělo největší zásluhu. Respektive je to zaujalo. A pak stačilo málo: usmát se. Nejkrásnější a nejrychlejší komunikační styl. A v Indii i nejčastější, protože lidí kolem byly… no zhruba miliony. S některými jsme se i zastavili, s některými jsme i mluvili, někteří nám chtěli podat ruku, někteří nám mávali a další přidávali k mávání „helóu“, mnozí se odhodlali si říct o společnou fotku, ještě víc si jich nás fotilo aspoň tajně. Ale úsměv, ten vyloudil téměř každý. Úsměvy a barevnost oblečení mi také uložily do srdce nejsilnější pocit z téhle země.

Laskaví na mě ale byli i moji spolucestující. A doufám, že to nebylo jen proto, že jsem drobná. To totiž znamená, že jsem byla na cestách i v ubytováních dobře skladná, hodící se jako spolucestující do vlaků, autobusů i tuk-tuků. O mém minibatohu o váze 8 kg ani nemluvě, ten byl při letištních transferech velmi oblíbený! Je až zázračné, že jste schopni vstoupit do jiné hromadné bubliny s tím, že natolik souzníte, že s ní nemáte problém téměř okamžitě splynout.

Jazyková ne/dostatečnost

Taxikáři se ptali, jestli se domluvíme bengálsky. Joj, tenhle cizí jazyk jsme zrovna v nabídce předmětů neměli, a to jsem chodila na jazykové gymnázium. Indové však mají v nabídce v rámci své miliardy obyvatel na 200 místních jazyků… Na letišti tak nějak očekáváte, že se domluvíte. Musím říct, že otázku „Juendifetaj?“ jsem pochopila (nebo spíš odhadla) až napotřetí. Na ulici to bylo ještě horší, ale potkávali jsme i zcestovalé Indy s vhodnou jazykovou vybaveností a dobře umělo i mnoho žen – především prodejkyň. Přineslo nám to spoustu informací, ale většinou i smutných a bezútěšných lidských příběhů. Běžná vybavenost u vzdělaných (setkali jsme se s indickými členy Mensy) čítá čtyři jazyky. Angličtina, hindština a další dva „místní“. Jasně, že jsem si jako vždycky před cestováním mimo svou zem natrénovala aspoň to základní v dané řeči, ale… ve výsledku to bylo snadné: Namasté!

Namasté

Vlastně všechno, co je pro mě důležité, dokáže Indie ukrýt, respektive ukázat v jediném gestu. Namasté. Klaním se ti. Božství ve mně zdraví božství v tobě. Dlaně sepnuté u hrudníku – u srdce – reprezentují pokoru, lásku, respekt a rovnost. Také poděkování, projev úcty, sounáležitosti. Odkládáme své ego a zdůrazňujeme, že jsme v jádru všichni stejní. Kéž by! Můj další sen, ale asi trochu větší a složitější, než „jen“ vidět tygra nebo být (aspoň dočasně) slavný a bohatý! Ale co by to bylo za život, kdybychom už neměli další sny… Sláva snům! A sláva a díky hlavně Tomášovi za zajištění autentických zážitků z Indie, tohle se vážně povedlo, důvěra byla zcela na místě!

P.S. Kdo si až sem láme hlavu nad letištním dotazem v místní angličtině, nebudu vás trápit bez pointy, celník se ptal, zda jsem poprvé v Indii…

Existují vědecké důkazy?

Ale existují skutečné důkazy, že kognitivní nadání častěji souvisí s určitou zranitelností v oblasti duševního zdraví? Novější výzkumy naznačují, že ano — mezi vyšší inteligencí a predispozicí k duševním onemocněním může existovat evoluční souvislost.

Studie Centra pro neurogenomiku a kognitivní výzkum v Amsterdamu se zaměřila na genetická data související s lidskou evolucí. Vědci analyzovali genomové souvislosti a sledovali mutace spojené s vlastnostmi, jako jsou inteligence, tělesná výška či různá onemocnění.

Tým zkoumal evoluční původ 33 000 genetických variant a zjistil, že některé genové mutace souvisejí jak s vysokou inteligencí, tak se zvýšeným výskytem duševních poruch. Závěry studie naznačují existenci evolučního „kompromisu“ ve vývoji mozku: mutace, které v průběhu tisíciletí posílily lidské kognitivní schopnosti, zároveň učinily inteligentní mozky náchylnějšími k psychiatrickým obtížím. Inteligence a duševní poruchy tak v určitém smyslu sdílejí společný genetický základ.

Možné psychologické mechanismy

Existuje několik mozkových a psychologických mechanismů spojených s vysokou inteligencí, které mohou zvyšovat riziko duševních obtíží.

Některé studie naznačují, že nadaní lidé prožívají svět intenzivněji — zejména po emocionální, smyslové a intelektuální stránce. Tato zvýšená citlivost může podporovat vyšší kognitivní výkon, ale zároveň zvyšuje náchylnost k emočnímu přetížení, vyhoření či úzkostem.

Vysoce inteligentní lidé také často vykazují silný perfekcionismus. Snaha dosahovat mimořádně vysokých standardů může být ceněna v pracovním či akademickém prostředí, zároveň se však může stát přítěží a vést k chronickému stresu, úzkostem a vyhoření.

Dalším častým rysem je nadměrné přemýšlení. U některých jedinců může přerůst v tzv. existenční depresi, kdy se výjimečně bystré mysli intenzivně zabývají základními otázkami smyslu, existence a lidského bytí. Výzkumy ukazují, že lidé s vyššími intelektuálními schopnostmi tuto formu deprese zažívají častěji, často bez zjevného vnějšího spouštěče.

Co z toho plyne?

Jaký je tedy závěr? Vyšší inteligence s sebou přináší řadu výhod, ale může mít i dopad na duševní zdraví. Lidé s vysokým IQ často vykazují zvýšenou citlivost, hluboké emoční prožívání a pokročilé kognitivní zpracování. Tyto vlastnosti mohou být silnými stránkami v akademickém či profesním životě, zároveň však mohou zvyšovat zranitelnost vůči psychickým obtížím.

Důležité je zdůraznit, že vysoká inteligence nikoho neodsuzuje k duševnímu onemocnění. Mnoho nadaných lidí — s duševními obtížemi i bez nich — prospívá, zejména pokud jejich prostředí podporuje nejen jejich schopnosti, ale i emoční pohodu.

Porozumění vztahu mezi inteligencí a duševním zdravím by nemělo vést k patologizaci inteligence. Naopak by mělo pomoci rozpoznat jedinečné způsoby, jakými vysoce inteligentní lidé svět prožívají, a zajistit jim odpovídající podporu, aby mohli naplno rozkvést.

Důraz, který Mensa klade na intelektuální podněty a propojení s podobně smýšlejícími lidmi, může pomoci vyvažovat některé zranitelnější oblasti duševního zdraví. Nabízí totiž prostředí, kde je kognitivní intenzita považována za normální a kde jsou členové podporováni v hledání rovnováhy, budování podpůrných vztahů a vytváření prostředí, které akceptuje jak silné stránky, tak i tlak, jenž často vysokou inteligenci doprovází.

Zdroje:
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC5096655/
https://www.nature.com/articles/ng.3869
https://www.michbar.org/journal/Details/The-dangers-of-perfectionism?ArticleID=4323
https://www.davidsongifted.org/gifted-blog/existential-depression-in-gifted-individuals/
https://www.mdpi.com/2673-9992/4/1/19
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC8922370/

Převzato z Mensa World Journal č. 157, 2/2026.