Mezi 29. červencem a 2. srpnem se prostory SPŠST Panská v pražské Malé Štupartské staly základnou pro setkání mensanů a nadaných studentů. Tato akce oproti klasickým jarním a podzimním seminářům přinesla změnu organizace, kdy přednášky dělali účastníci a bylo více volného času, který všichni mohli využít, jakkoliv je napadlo. Jeden den šli někteří například společně na bowling.

Vzdělávací bloky, které byly zcela dobrovolné, nabídly pestrou paletu témat. Účastníci se v rámci přednášek ponořili např. do:

• Architektury 20. století: Adam Karásek představil opomíjená díla Karla Prágra či manželů Machoninových.
• Medicíny a psychologie: Michaela Holotňáková sdílela svou osobní „pitvu cesty medicínou“ a Mikuláš Nesládek prověřil, co všechno vlastně víme (či si jen myslíme, že víme) o psychologii.
• Matematických výzev: Natálie Kaňáková účastníky provedla historií výpočtu čísla π od ručního počítání přes koláčové aproximace až po výkonné superpočítače.
• Improvizace: Nechyběly ani populární „Impro slajdy“ či otevřená diskuze na téma „Mensa – organizace i pro mladé?“.

Šifry, týmový duch a noční Praha

Kromě přednáškového programu prověřila týmového ducha série seminářových her. Vyvrcholením celého týdne se stala sobota 1. srpna, kdy se účastníci vydali na celodenní šifrovací hru napříč Prahou. Trasa prověřila jak logické uvažování a postřeh, tak fyzickou kondici – týmy nachodily až 20 kilometrů. Nechyběla ani okouzlující půlnoční procházka metropolí s výkladem, nebo promítání filmů.

Vzpomínka na skvělou partu a úžasné zážitky

I ubytování jsme měli trochu dobrodružné, nespali jsme v postelích jako jindy, ale na podlaze učeben s vlastními spacáky. Skvělá a přátelská atmosféra byla všude, ať už u jídla, deskových her nebo na jiných večerních aktivitách.

Velký dík patří organizačnímu týmu ve složení Sebastien Zikmund, Natálie Kaňáková a Mikuláš Nesládek za skvělou přípravu a hladký průběh celé akce. Už teď se těšíme na další ročník!

V Torontu jsme si vyzvedli objednané automobily. Tedy skoro objednané, protože půjčovna nám jako obvykle nabízela jiné modely, než jaké byly rezervovány. Nakonec jsme se poskládali a vyrazili směrem k Niagarským vodopádům a za pár desítek minut se ubytovávali v hotelu. Kdo měl ještě dost sil, mohl vyrazit do okolí. Největší nadšenci zamířili rovnou k vodopádům a večernímu ohňostroji.

Ráno nás čekala plavba lodí pod Niagarskými vodopády. Vyfasovali jsme fešné jednorázové pláštěnky a nechali se kropit vodní tříští, která se nad řekou vznášela. Ochrana byla spíše symbolická, protože kdo stál u zábradlí, měl stejně mokré kalhoty i boty. Po procházce kolem vodopádů jsme pokračovali do vinařství Konzelmann. A to by nebyli Moravané z Mensy, aby nevyzkoušeli kanadská vína. Po ochutnávce jsme vykoupili červená a bílá ledová vína a na večer přidali zásobičku broskvového vína. Fakt výborné. Fascinující byla vinice táhnoucí se až k jezeru Ontario. Při dobré viditelnosti se v dálce rýsovalo Toronto.

Další atrakcí byly zvedací mosty na Wellandském kanálu. Viděli jsme dva, každý s jiným mechanismem otevírání, takže fanoušci motorů, ozubených kol a technických rarit si přišli na své. Večer jsme se prošli podél kanálu a poté pokračovali dál na sever. V Barrie se část výpravy vykoupala v jezeře poté, co jsme ochutnali pivo v místním pivovaru. Kanada nám tak hned v prvních dnech nabídla vodu ve všech podobách, od vodopádů a jezera až po víno a pivo.

Z měst jsme se přesunuli do přírody. V provinčních parcích Arrowhead a Algonquin nás čekaly první opravdové traily, lesy, peřeje a jezera. A všudypřítomní komáři. Trasy Homesteader, Whiskey Rapids a Fork Lake nebyly jen příjemnou procházkou, ale také připomínkou, že kanadské vzdálenosti se měří trochu jinak než české. To, co na mapě vypadalo jako krátké odskočení, často znamenalo několik hodin v autě. Výhledy a klid v lesích však stály za každou cestu. Po přírodním programu jsme zamířili do Ottawy, kde jsme se prošli podél Rideau Canal, přes Major’s Hill Park a k Parliament Hill. Následující den jsme navštívili Senát v budově bývalého nádraží a poté opustili hlavní město a pokračovali směrem k Montebellu. To, že je malé město Ottawa hlavním městem Kanady, bylo překvapení pro mnohé z nás. Většina zná Toronto a Montreál, ale historie Ottawy nám problém osvětlila.

Ubytování přímo v Parc Omega patřilo k nejúžasnějšímu zážitku zájezdu. Odpoledne jsme stihli krmení vlků, medvědů a první průjezd parkem a večer jsme místo televize v krásných dřevěných srubech sledovali z postele život vlků. Následující ráno jsme znovu absolvovali dvanáctikilometrovou projížďku areálem a viděli rosomáka, skunky, lišky, jeleny, bizony a další zvěř. Zvířata bylo možné pozorovat z bezprostřední blízkosti a na vybraných místech také krmit. Člověk rychle pochopil, že mrkev je v parku univerzální měna a že někteří chlupatí obyvatelé ovládají vyjednávání lépe než leckterý obchodník.

Poté přišel na řadu Québec, město, v němž se evropská historie potkává se severoamerickým prostorem. Prošli jsme okolí Citadely, staré město Vieux-Québec, Place Royale i čtvrť Petit-Champlain. Nechyběl ikonický Château Frontenac a promenáda Dufferin Terrace s výhledem na řeku svatého Vavřince. Dlážděné uličky, francouzština na každém kroku a kavárny působily téměř evropsky. Jen rozměry řeky nás rychle vrátily do Kanady. Cestou z města jsme měli příležitost ochutnat výrobky z javorového sirupu, takže povinný kanadský symbol konečně dostal i chuťovou podobu. Lití horkého sirupu na ledovou tříšť a následná výroba lízátka mnohé vrátila do dětství.

Trajektem jsme pokračovali do Tadoussacu. Ráno nás čekala plavba za velrybami, jeden z vrcholů celého programu. Už samotné vyhlížení hladiny mělo zvláštní napětí. Každé zahlédnuté hřbetní ploutve vyvolalo okamžitý přesun fotoaparátů na jednu stranu člunu, což se nelíbilo průvodkyni. Naštěstí se člun nepřevrátil, velryby a běluhy jsme zdáli zahlédli a také jsme notně vymrzli. Fakt jsme tam byli v polovině srpna. Po návratu jsme zamířili k fjordu Saguenay a absolvovali delší túru s úchvatnými výhledy. Kombinace řeky Sv. Vavřince, skal a lesů ukázala další tvář kanadské krajiny, tentokrát klidnější a syrovější než slavná Niagara.

Následoval Montréal. V okolí hotelu nechyběly kavárny, takže ranní káva s croissantem vyřešila otázku snídaně. Prošli jsme centrum a baziliku Notre-Dame a poté vystoupali na Mont Royal, odkud se město ukázalo v celé šíři. Kdo měl ještě energii, mohl pokračovat do muzeí, podzemních nákupních galerií nebo na nábřeží. Montréal působil živě, trochu evropsky a zároveň zcela svébytně. Třeba když jsme ve vyhlášené Créperie dostali palačinku s krůtím salámem.

Z Montréalu jsme se vydali do Kingstonu a odtud do Gananoque na plavbu mezi Tisíci ostrovy. Měli jsme pocit, že u kapely vyhrávající dixyland slyšíme češtinu, ale ověřit se nám to nepodařilo. Vodní hladina posetá menšími i většími ostrovy, domy a loděmi nabídla odpočinkovou změnu tempa, když jsme na část dopoledne ztratili kanadská data a přepluli do vod USA. Odpoledne jsme si prošli Kingston, jeho vápencové budovy, radnici a okolí Rideau Canal. Pak už nás čekal návrat do Toronta. Řidiči odevzdali auta a zbytek programu se konečně obešel bez hledání parkoviště a pečlivého schovávání účtenek za benzin a parkovné.

Toronto jsme poznávali pěšky, metrem i z vody. Z přístavu jsme se přeplavili na Ward’s Island, odkud se otevírá známé panorama města. Fascinující byly chatky s upravenými trávníky a bez plotů. To, co v Česku skoro neuvidíme. Možnost podívat se na město z CN Tower měli někteří při západu slunce a někteří až potmě. To, že je přímo pod námi koncert Eda Sheerana bylo překvapení, ale nic jsme bohužel z takové výšky neslyšeli. V den odletu se Toronto rozplakalo tak, že nejlepší možnost, jak se schovat před deštěm, bylo navštívit Royal Ontario Museum. Ale rozhodně stálo za to. Tolik koster z Jurského parku je málokde k vidění.

Po dvou týdnech jsme měli v nohách vodopády, městské ulice, lesní traily i nábřeží, v paměti francouzštinu z Québecu a Montréalu a v zavazadlech nejrůznější suvenýry. Především jsme si ale odváželi potvrzení, že Kanada není jedním obrazem. Je to směs velkých měst a ještě větší přírody, technických zajímavostí, historie, zvířat a vody, která nás provázela téměř celou cestu. A také důkaz, že s Mensou lze během jedné dovolené stihnout vodopády, víno, vlky, velryby i Tisíc ostrovů.

Velký dík patří Janě a Standovi a za rok se budeme těšit do Číny.

Kanadu jsem měla zafixovanou jako zemi tisíce jezer, ale tisíc je slabé slovo. Je jich tu prý podle nejnovějších odhadů kolem dvou miliónů. Někde se uvádí ještě víc. Nechtělo se mi tomu číslu věřit, ale schválně se podívejte na mapu Kanady. Je to jedna modrá plocha nebo ploška vedle druhé. Kanada je prostě zemí s největším počtem jezer na světě a v Severní Americe se nalézá 25 % z celosvětových zásob sladké jezerní vody.

V článku o zájezdu do USA jsem zmínila, že mám doma přezdívku mamut, ale mám ještě jednu – vorvaň. A to kvůli mé náklonosti k vodě. Snažím se využít většinu příležitostí ke koupání. Mirka na to byla skvělou parťačkou. Jejda, to byla paráda! Doslova jsme vymetly všechny vodní plochy po naší cestě. Mirka má dokonce na účtu o jednu víc, protože v Kingstonu jsem už večer na koupání neměla chuť a dala přednost koncertu na počest kapely, kterou Kanaďané rádi označují za nejkanadštější. The Tragically Hip. Pouštím si teď k psaní její písničky.

S Mirkou jsme se samozřejmě vykoupaly v hotelových bazénech, ale to kromě bazénu uprostřed atria v Quebecu, kde promítali na velkou obrazovku rybičky z moře a kolem dokola byly balkóny, nebylo nic zajímavého. Ale přírodní lokality stály vážně za to. Koupaly jsme se ve Wellandu, kde jsem měla pocit návratu do dětství a mého rodného města Hradce Králové. Výhled na starý most a atmosféra byly jako u Orlice, jen jsme byly ve Wellandském kanálu, který spojuje Erijské a Ontarijské jezero a je součástí rozsáhlé sítě vodních cest, kterými proplouvá obrovské množství nákladu díky zvedacím mostům a zdymadlům. Při cestě do města jsme někteří viděli i jeden most v akci. Systém, kdy se zvedá celá prostřední část vcelku směrem nahoru, jsem předtím neviděla. A do zdymadla těsně před naším odjezdem připlula loď, tak jsme kromě jednoho již odjetého auta vyskákali znovu ven a šli se dívat.

Další koupací zastávkou bylo městečko Barrie na břehu jezera Simcoe. Písečná pláž hladila do nohou a pohodová atmosféra mi pro změnu připomínala jezero v Lipsku, kde jsem strávila krásné chvíle se spolužačkou. Barrie nabízí i potěšení pivařům. Je tu totiž malý pivovar Flying Monkeys, tedy v překladu létající opice, který vaří různé speciality. Posádka našeho auta si dala degustační menu a já konkrétně vybrala druh piva, z kterého jsem mohla mít opici za krkem po dvou locích. Bylo hodně silné a výborné.

Cestou z parku Algonquin, kde jsme natěšeně, ale marně vyhlíželi soby, jsme se namátkou podle mapy zastavili v městečku Whitney. Nenápadná pěšina nás zavedla na místo bývalé železniční tratě, včetně mostu přes jezero. Ocitli jsme se na klidném, zapomenutém a úchvatném místě. Ani nevadilo, že jsme nikdo z auta neměli plavky. Místní chataři byli někde pryč a ryby a ani ptáky jsme snad nepobouřili. Schnout na molu a dívat se na mraky nad sebou, hmm. Škoda, že takové místo nemám za barákem.

Co však bylo i podle Mirky a mého syna z koupání tím nej, byla pláž u města Tadoussac. Honza se na ni skutálel z obrovských písečných dun, nejvyšších v Kanadě. Já jsem dolů seběhla po šikmé prudké pěšině s pocitem naprosté radosti a volnosti. U vody bylo pár lidí, ale ve vodě nikdo! To zavání tím, že je voda fakt studená. No nic, jdeme do toho. Když jsem chtěla ve vodě vyfotit, syn to naschvál prodlužoval se slovy: „Ale no tak, to určitě není studené.“ Moc dobře se bavil. Pak šel do vody také. Měli jste vidět jeho výraz. Byl naprosto stejně nevěřícný jako ten můj, když jsem měla pocit, že se mi do těla zařezává mnoho, ale opravdu mnoho žiletek najednou. Napodruhé jsem zvládla i deset temp tam a deset zpátky. Až potom Mirka našla informace, že voda měla 4 stupně Celsia. U městečka se totiž mísí chladná, hluboká a na živiny bohatá slaná voda z ústí řeky Svatého Vavřince se sladkou vodou z fjordu Saguenay. Velké množství krilu, planktonu a ryb láká velryby a jiné mořské savce, a proto sem míří spousta lidí za jejich pozorováním. Mysleli jsme si, že bychom nějakou velrybu mohli vidět i přímo z dun, ale nakonec jsme si museli počkat až do druhého dne na organizované plavby.

Kdo chtěl zůstat v suchu, si mohl vybrat loď. Kdo toužil po větším dobrodružství a nebál se namočení, volil člun. Průvodkyně na našem člunu několikrát zdůrazňovala, že nechtějí velryby rušit, proto nepoužívají sonar a nepřibližují se moc blízko. A to je skvělé, nešlo tedy o žádné bezhlavé pronásledování. Pravdou ale je, že na prezentačních fotkách velryby vyskakovaly nad hladinu, mávaly ploutvemi a prostě byly krásně vidět. Člověk se snadno navnadí, ale přesto bylo nádherné být blízko takových úchvatných velikánů, přestože nám jen občas ukázaly kousek svého hřbetu nebo nám před ponorem zamávaly ocasem. Viděli jsme keporkaka, plejtváka myšoka, sviňuchu a běluhu, kterých bylo dokonce několik pohromadě, protože je to hravé a sociální zvíře. Měli jsme štěstí i na tuleně. Celkově je možné u Tadoussacu pozorovat ještě plejtváka obrovského, plejtváka malého a narvala. Z tuleňů hned tři druhy – grónského, kuželozubého a obecného.

Při přejezdu ze Saquenay do Montrealu byly mimo původní program zařazeny vodopády Montmorency Falls na okraji Quebecu. Sice nejsou tak slavné jako Niagárské, ale převyšují je o třicet metrů. Můžete je obdivovat svrchu z mostu nebo podél celé délky ze schodů. Jejich okolí je sice také přizpůsobené turistům – lanovka, kavárna, obchůdek, ale není z toho lunapark jako u Niagárských vodopádů. Také se u nich můžete nechat pěkně zamokřit, takže se nemusíte jít ani koupat. Jelikož si naše auto vodopády zařadilo již v rámci volného odpoledne v Quebecu ještě před odjezdem za velrybami, ale nepovedlo se nám stihnout zip line, uvítali jsme druhou návštěvu s jasným bojovým cílem. Tentokrát zip line synům dopřát. A po vystání fronty se povedlo. Trochu lituji, že jsem si tu jízdu nezkusila také.

Při pokračování z vodopádů směr Montreal, jsme si zařadili ještě zastávku ve městě Trois-Rivières. Podle mapy jsme se s Mirkou těšily na park na ostrově Saint-Quentin s plážemi a dřevěnými chodníčky v zeleni. Nadšeně jsem se vrhala z pláže do vody, zatímco se Mirka ještě převlékala, ale nestačila jsem dojít dál než po kolena, když jsem uslyšela volání: „Madam!“ Milý a sympatický plavčík nám bohužel sdělil, že kvůli zvýšenému výskytu bakterií je pláž zavřená. Tak jsme šly aspoň do bazénu, který byl od pláže, co by kamenem dohodil. A bylo to tam příjemné. A asi měli kolem i výborný umělý trávník, protože jsme pozorovaly veverku, která vypadala, že ten trávník spásá. Ano, víme, asi tam byly zbytky po nějakých hladových plavcích. Ale pohled to byl srandovní.

V Montrealu byla stejná situace jako v Trois-Rivières. Vyhlédly jsme si s Mirkou pláž na břehu řeky sv. Vavřince, ale zrovna byla uzavřená. Tak jsme zamířily aspoň do bazénu na ostrově sv. Heleny. A zažily jsme tam dosud pro nás nevídanou věc. Vodní kino. Lidé si hověli ve vodě na nafukovacích kruzích a u toho sledovali film. A abychom den završily dokonale, využily jsme lístek na hromadnou dopravu platící do pěti do rána, a vydaly se ještě k olympijské věži z roku 1976. Má status nejvyšší nakloněné věže na světě a její sklon je 45°. Ale do postele jsme mazaly těsně s půlnocí, nedbajíce na plány projíždět si město až do platnosti lístku. Je rozumnější se dobře vyspat.

V Montrealu lákaly druhý den před odjezdem z města k návštěvě různá muzea, ale naše auto a ještě jedno jim dalo vale a raději jsme zamířili k Charleston Lake, kde se dají půjčit kajaky, kanoe a paddleboardy. Těšili jsme se na to, někteří dokonce jak malé děti. Synové si každý odpluli ve svém single kajaku a my s Mirkou hrdinně vyrazily v kánoi bez vest, které přece nepotřebujeme. Když se máme utopit, tak nejlépe bez nich. Jo, šlo to dobře. Sice neumím nijak extra kormidlovat a zrovna jsem seděla vzadu, ale mířily jsme tam, kam jsme chtěly. Až jsme dorazily k břehům, které lákaly Mirku k odskočení. Jasně, proč ne, aspoň to tam můžeme trochu prozkoumat a vykoupat se. Mirka vykročila jednou nohou ke břehu. Příšerně klouzavého břehu, jak okamžitě zjistila. Mě chvíli trvalo, než jsem uvěřila, že se vážně vyklopíme. Málem jsem se potrhala smíchy, když jsme měly loď plnou vody a ne a ne se dostat přes tu klouzačku na břeh. Nakonec jsme ji ale zdolaly, loď vylily, odskočily si, prozkoumaly břeh a zase nasedly. Domluvily jsme se, že se synům raději nepochlubíme, aby neměli nemístné řeči. Ale asi jsme to měly napsané na čele, protože syn Mirky, Radek, prohlásil, když jsme se zase na jezeře potkali: „Jste se vyklopily, co? Odřená noha, natlučené koleno…“ Ani jedna jsme totiž natlučené koleno neměly a Mirka měla nohu odřenou jen malinko a nebylo to ani vidět. V jezeře žijí i želvy, tak jsme je pořád vyhlížely, ale nakonec se nám ukázaly jiné fešandy. Na jednom malinkém ostrůvku, kolem kterého jsme se koupaly, Mirka zvolala: „Tady je nějaké zvířátko… Jéé, to je had,“ zarazila se však, když se podívala blíž. Byla to krásná užovka mokasínová. Mirka nechtěla věřit, že plave, a tak ji k tomu chtěla přimět, ale užovka raději zalezla zpátky do trávy a kamení. Ale po nějaké době a o několik ostrovů dál se Mirce přání splnilo. Zahlédla jsem ve vodě jinou užovku, která se pilně vlnila a z vody jí koukala jen hlavička.

Poslední přírodní koupání nám nabídlo před odletem Toronto. Nejdřív se sice předvedlo v celé kráse a pěkně z výšky sto čtrnáctého patra CN tower, což byl opravdu zážitek. Ale druhý den jsme vyrazili lodí i na ostrov Ward’s Island. Je součástí více jak desítky ostrůvků na dohled od centra města. Je tu klid, kavárny, malebné rezidenční domky v zeleni, krásný výhled na Toronto a pláž s plavčíkem. Jen pár lidí ji ocenilo, ale voda byla osvěžující a mít svého osobního bodyguarda na lodi, to se jen tak někomu nepovede.

Na závěr musím ještě přidat pár nezapomenutelných zážitků nespojených s vodou. V Omega parku u města Montebello jsme mohli projíždět mezi zvířaty a některé krmit mrkví. Je to něco jako safari park ve Dvoře Králové ale se zvířenou Kanady, kterou tak poznáte zblízka, ale z bezpečí. Někteří hladovci vám přijdou o mrkev říct až do okénka auta a pokud nemáte mrkev schovanou, ale jen položenou na klíně, neváhají se sami obsloužit. Zranění nehrozí, ale pořádné oslintání ano. Hlavní okruh měří 12 kilometrů a vede lesy i loukami. V parku chovají vlka šedého a polárního, kojota, lišku obecnou a polární, bizona, jelena wapiti, losa, soba, jelena lesního, jelence ušatého, daňka, medvěda černého, bobra, rosomáka, divočáka a další. Některé okruhy jsou pro pěší. Park pořádá i komentovaná krmení. Například vlků. A když už jsme u těch vlků – v chatkách s prosklenými stěnami můžete zažít, jaké to je, když usínáte za vlčího vytí, probouzí vás vytí, když se při snídani koukáte vlkům do očí nebo když můžete nerušeně pozorovat vlčí smečku z gauče.

Jsem vděčná, že jsem to mohla prožít. Díky Jano, Stando a kluci! Těším se na příště!

„Nejvíc se mi líbil průvodce, jeho vyprávění v souvislostech a možnost vidět běžně neukazované části CERNu.“

„Výstavy byly úžasné! Opravdu mi pomohly hlouběji pochopit celé téma a odnesla jsem si z nich mnohem víc, než bych čekala.“

„Místa, kam jsme se dostali, působila jako skrytá veřejnosti – a to je při exkurzi rozhodně velké plus.“

„Skvělá organizace, rozvržení aktivit, interaktivní expozice – a protonový fotbal!“

„Nejvíc jsem ocenila kombinaci velkého množství programu s dostatkem volného času.“

„Exkurze, dva volné dny v Ženevě a pohoda, která po celou dobu panovala.“

„Výlet do Gruyères.“

Ženeva po souši, po vodě i z výšky

Volné dny nabízely účastníkům prostor sestavit si vlastní program a využít Geneva City Pass podle svého. Mezi nejčastěji zmiňované zážitky patřily plavby po Ženevském jezeře, lanovka na Salève, návštěva katedrály svatého Petra a ženevských muzeí.

„Lanovka, lodičky, vláček, muzeum Patek Philippe… Moc se mi líbila také botanická zahrada a užila jsem si i koupání.“

„Výlet lodí, Muzeum reformace, věž katedrály, Muzeum Jeana-Jacquese Rousseaua, Muzeum Červeného kříže… Nejde stihnout všechno – proto pojedu znova!“

„Doporučuji všechno, co jsem stihla: botanickou zahradu, výlet lodí, katedrálu svatého Petra, Musée d’Art et d’Histoire, Muzeum Červeného kříže, Musée Ariana i Muzeum dějin vědy.“

„Musée d’Art et d’Histoire doporučuji zejména – tam by se dal strávit celý den.“

„Plavba po jezeře, lanovka a turistika v horách.“

„Geneva City Pass určitě využijte. Je to skvělá pomoc a ušetří spoustu samostatných plateb za vstupy.“

A co doporučit příštím účastníkům?

„Užít si celý program naplno a nebát se poznávat Ženevu.“

„Dobře si před cestou odpočinout. Zážitků je opravdu hodně a je potřeba si je vychutnat.“

„Socializovat se s ostatními účastníky a sdílet s nimi, co jsme viděli a co dalšího je možné navštívit.“

„Důkladně si prostudovat Geneva City Pass – a zocelit se ve spaní v autobusu.“

„Nezapomenout plavky!“

A především? „Těšit se na krásně strávený čas.“

Česká výprava si cestu prodloužila na obě strany. Cestou tam jsme se zastavili v Sarajevu, hlavním městě Bosny a Hercegoviny, a v krásném Mostaru. Dále v národním parku Lovčen a v Budvě. Po EMAGu jsme zavítali do hor Albánie, do Kosova a do Tirany.

EMAG je každoroční příležitost setkat se s kamarády z mnoha národních Mens anebo tam nové získat. Příští rok se těšíme do Villachu a Rakouských Alp, a to st 28. 7. – ne
1. 8. 2027.

Ukázalo se, že mé úvahy vůbec nebyly liché. Pokud byste měli možnost jet na stejná místa, neváhejte!

Kromě parků jsme projeli i pár měst, jsou pro mne ale kromě San Franciska na opačném konci škály zajímavosti. Ano, Los Angeles nabízí chodník slávy s hvězdami filmu, hudby a zábavy, slavné Beverly Hills, hvězdárnu Griffith Observatory nebo nedalekou Santa Monicu, kde končí Route 66. Las Vegas dává milovníkům sázení možnost zkusit své hráčské štěstí a k tomu laciný a blýskavý kýč napodobenin evropských staveb nebo kino Sphere, kopulovitou stavbu viditelnou i z vesmíru. Salt Lake City centrum mormonské církve nebo Capitol. Ale to vše stačí vidět jednou. Do San Francisca bych jela klidně potřetí. A opět, jako tentokrát, bych si k tomu nechala zahrát písničku od Scotta McKenzieho:

If you’re going to San Francisco
Be sure to wear some flowers in your hair…

Víc se o městech zmiňovat nechci, ale o čem se rozepíšu ráda, je příroda. Vezmu to pěkně popořadě, jak jsme postupně projížděli jednotlivými místy:

Panamint Valley

„To nikdy nezapomenete – pohled na jednu i druhou stranu na dlouhou bezútěšnou cestu pouští,“ tak údolí charakterizoval Tomáš a měl pravdu. Člověk by tu nechtěl být sám a bez vody.

Někteří účastníci výpravy měli chuť se tu projít. Naskytla se k tomu příležitost, v zádech byla nachystaná auta, která všechny během nedlouhé doby podél silnice nabrala a jelo se dál, směr Údolí smrti.

Death Valley

Nejteplejší místo na Zemi. Kdysi si tudy zkracovali cestu ti, kdo šli hledat a těžit zlato do kalifornských zlatých pánví. Parta bílých osadníků dala místu jméno podle toho, jaké utrpení zde zažila. Zemřel sice jen jeden starší muž, ale ostatní museli k přežití vynaložit spoustu sil, zabít dobytek a spálit vozy. I dnes jde o zrádné místo, které může zabíjet. Návštěvníci si myslí, že když jsou v autě a mají mobil, nemůže se jim nic stát. Ale jak varují rangeři – strážci parku – auto se může rozbít a téměř nikde není signál. V případě potíží vás nemusí dlouho nikdo najít. Přesto Death Valley láká každý rok mnoho návštěvníků a má skutečně na co.

Kultovní je Zabriskie Point, vyhlídka, která se dostala do stejnojmenného filmu z roku 1970.

Nejnižším místem, 87 metrů pod hladinou moře, je solná pánev Badwater Basin. Je to zároveň nejnižší bod Severní Ameriky. A prý se tu dají přímo na zemi usmažit vajíčka. Ale zrovna na potvoru nikdo z nás s sebou žádné neměl, abychom to mohli vyzkoušet.

Jsou období, kdy to tu dokonce kvete. Je k tomu potřeba dostatek zimních srážek, správné rozložení dešťů a teplé jarní slunce. Nastává to jen zřídka, ale je to pak nádhera. Američané tomu říkají superbloom (bloom = kvetení). Vůbec tedy nejde o mrtvou krajinu. Ale oproti jiným místům na Zemi tu je život takový intenzivní a zároveň zredukovaný. A víte co, v té místní slané a teplé vodě, kterou někdo nazývá polévkou, žijí i ryby. Je to k nevíře, ale my jsme je viděli na vlastní oči.

Vzali jsme to i přes malířskou paletu. Místo, kde skály hrají barvami. Jo, mít tak čas a ponořit se tu do malování by mohlo být skvělé (ano, s pořádnou zásobou vody, slunečníkem a funkční vysílačkou).

Posádka auta, která neměla v Londýně takové štěstí při přestupu a jela nám naproti z Las Vegas, nás ale kvůli absenci signálu stejně nenašla. Tak se celým údolím jela kochat i z nádherné Dantovy vyhlídky.

Grand Canyon

V nabídce byl přechod ze severní na jižní hranu. Neuváženě jsem se napsala mezi zájemce, ale naštěstí uspořádali Tomáš s Hankou včas cestovatelskou přednášku. To mi pomohlo se správně rozhodnout a nejít. Představa, že bych zdržovala celou skupinu (nebo pro mne nedej bože letěl vrtulník jako už pro člena jedné z předchozích výprav), mě děsila. Všech 22 odvážlivců, kteří se nezalekli, přechod zdolalo ve zdraví, někteří tedy s puchýři a namoženými svaly, ale všichni jistě se silným zážitkem a posílenou vírou v sebe sama. Někteří navíc pokřtění v řece Colorado.

Ale ani ti, kdo přechod nešli, nezůstali zkrátka. Už samotné pohledy z vyhlídek jsou dechberoucí. A následný program byl jedinečný. V Antelope kaňonu jsem ještě nebyla, znala jsem ho jen z barevných, zářivých fotografií.

Antelope Canyon

„Ono to opravdu existuje? Já to doteď měla jako spořič obrazovky a nenapadlo mě, že je to reálné místo z naší planety,“ komentovala fotky z antilopího kaňonu moje kamarádka.

Dostat se tam nejdřív vypadalo jako dost složitý úkon, protože jsme museli vyplňovat různé formuláře a zařazovat se do front, ale nakonec jsme se dostali na místo parkování a mohli jsme s naší průvodkyní vyrazit na cestu. Procházeli jsme dost vyprahlou krajinou a míjeli jsme sem tam i kaktusy. Průvodkyně mluvila cestou také o chřestýších, což mě moc zajímalo, ale žádného živého jsem nikde nezahlédla.

Blízko vstupu do kaňonu si nás ještě s jiným průvodcem rozdělila na dvě skupiny. Na nás padla výměna průvodkyně za průvodce, ale i ten byl milý. Snažil se dát nám vždy dost času a prostoru v zajímavých částech, abychom si mohli vše nafotit a prohlédnout. Myslela jsem na to, jaké to muselo být, když se na místo mohl vydat kdokoliv chtěl. A natrefit třeba na to, že jste v kaňonu úplně sám.

Nejdřív jsme si říkali, že naše skupina měla trochu smůlu, že vyrážela z hotelu až během dopoledne. Mohli jsme sice déle spát či lenošit nebo si jít zaplavat, ale zase jsme měli obavy, že cesta na slunci nebude úplně příjemná. Nakonec se dala zvládnout a od průvodce jsme zjistili, že jsme naopak přišli v ten nejlepší čas. Skupiny před námi ani po nás, prý nezažijí přímý dopad kuželů slunečních paprsků přímo až na zem v kaňonu. No a to bylo opravdu úchvatné. Aby dodal na dramatičnosti pohledů, vířil na některých místech průvodce písek a prach ze země. Ten pak stoupal v kuželech světla. Průvodce nám také ukázal báječná místa na focení, kde můžete předstírat, že vás do kaňonu spustili mimozemšťani nebo že máte ohromnou moc nad světlem.

Kaňon hrál všemi barvami. Kdo je fotograf tělem i duší, může se do něj vydat se stativem na speciální fotografické prohlídky.

Horseshoe Bend

Když jsem zveřejnila fotky na internetu, dělali si ze mě někteří srandu, že jsem za vyhlídkou Máj putovala až do Ameriky. Ano, i my máme nádherné vyhlídky na řeku. A mám ji od domu skoro za rohem. Jen je scenérie u nás daleko zelenější.

Řeka Colorado se kolem pískovcové skály připomínající koňskou podkovu obtáčí o 270 ° a teče v hloubce přes 300 metrů.

Je to oblíbené místo a vůbec se nedivím. Zrovna jsme chytili západ slunce, tak bylo vše zbarvené do nádherných tónů, ale bylo tu také hodně turistů. Přesto si člověk mohl poodejít kousek stranou a vše si vychutnat ve větším soukromí a snít o nesmrtelnosti duše.

National Park Zion

O Zionu jsem při předchozí návštěvě jen slyšela. Ale název byl mezi mormony všudypřítomný. I banka Zions Bank, založená právě mormony, si toto označení zasloužila. A co vlastně Zion znamená? Pochází z hebrejského Sion a jeden z významů je zaslíbené místo. Hlavní kaňon parku (Zion Canyon) jako zaslíbené místo označil především mormonský osadník Issac Behunin, který v kaňonu žil a vnímal jej jako klidné, bezpečné útočiště připomínající Boží království. Současný název parku byl přijat v roce 1919.

A je to opravdu zaslíbené místo? Seděla jsem na vyhlídce do údolí. Nebe s jedním krásným mráčkem, kolem dost vysoké hory, spousta zeleně, mezi horami zelené údolí s řekou uprostřed. Koupala jsem se v řece, kde sem tam prošel někdo po mostu, ale jinak to bylo krásné klidné místo s výhledem zase na zeleň a hory. Obdivovala jsem pod skalním převisem plačící skálu. Voda prosakuje porézním pískovcem, dokud nenarazí na nepropustnou vrstvu břidlice, po které stéká ven a vypadá jako pláč. Roste tu díky tomu zeleň nazývaná visutou zahradou. Na konci parku jsem se brodila přímo řekou. Mám ještě pokračovat, nebo už věříte, že místo dostalo ten nejlepší název, jaký mohlo?

Bryce Canyon National Park

„Ty jo!“ „Wou“ „No tvl.“ „To je pecka.“

Bylo úsměvné poslouchat výroky příchozích, když poprvé pohlédli na Bryce kaňon. Každý samozřejmě zvolil slova dle své nátury a věku, ale neohromen nezůstal nikdo.

V Bryce kaňonu jsme všichni zažili západ slunce, a kdo si přivstal, mohl upřeně sledovat horizont a silou vůle pomáhat sluníčku, aby i tentokrát vyšlo. Opakující se zázrak se povedl a paprsky slunce postupně rozzářily jednotlivá patra kaňonu. Ani jsem nevěděla, na kterou stranu se mám dívat dřív.

Pohled na kaňon mi připomínal pohled na nějaké divadlo plné pohádkových červenobílých bytostí různých tvarů a velikostí.

A zajít dolů mezi jednotlivé skalní útvary bylo jako jít do galerie pod širým nebem plné expresivního umění.

Arches National Park

Arches neboli oblouky. Název je dost trefný. Jde totiž o místo, kde skalních oblouků, oken a mostů najdete nejvíc na Zemi. Údaje se liší, ale více než 1 800 jich bude určitě. K tomu, aby vznikly, byly potřeba extrémní teploty, rozsáhlá podpovrchová silná vrstva soli vzniklá díky pravěkému moři, voda, led a čas.

Spisovatel Edward Abbey poté, co tu pracoval jeden rok jako ranger, o parku napsal, že jeho vyprahlá krajina je „obnažená, jednotvárná, strohá a prostá jako model povrchu Měsíce“. Je to holá pouštní pláň, ze které se ale zvedají úžasné a roztodivné skalní monolity červených nebo zlatavých barev.

Nejdelší Landscape Arch překlenuje vzdálenost 91 metrů. Je dost křehký, takže ho už návštěvníkům dovolí pozorovat jen zdálky. Již před třiceti lety říkali, že může kdykoliv spadnout. Zatím naštěstí drží. Dvojitý oblouk (Double Arch), to jsou dva oblouky rozebíhající se z jednoho místa do dvou stran, balancující skála (Balanced Rock) je viklan, který stojí na kamenném sloupu nebo třeba delikátní oblouk (Delicate Arch) se stal symbolem státu Utah. Každý by si tu našel ten svůj oblíbený oblouk.

Grand Teton National Park

Velká prsa jako název parku, no koho by to napadlo? Název pohoří Les Trois Tétons (Tři ňadra) dali oblasti průzkumníci mluvící francouzsky na počátku 19. století. Nejvyšší hora byla pojmenována Grand Teton. Hoře jméno zůstalo, dostal ho po ní i park, ale pohoří se aktuálně jmenuje Teton Range.

A místní indiánský kmen Šošonů nazýval horu Teewinot, což v překladu znamená „mnoho vrcholů“ nebo „hroty“.

Když se v údolí Jackson Hole rozhlédnete, vidíte kolem sebe opravdu trčet samé hroty a z toho byl v historii i dnes kde kdo paf. Skoro všichni z naší výpravy si ale pomysleli: „To je pohled jak ze Švýcarska“.

Návštěvníci si jak diví fotí staré dřevěné stodoly v části zvané Mormon Row, kterou založili mormonští přistěhovalci z Idaha v 90. letech 19. století. Ano, taky jsem si je vyfotila, ale já byla jak divá z krásných motýlů, výhledů a jezer, ve kterých bylo naprosto báječné koupání opět s vyhlídkou na hroty kolem.

Yellowstone National Park

V Yellowstone jsme strávili dva dny a zdaleka jsme neviděli všechno. Je rozlehlý a skrývá opravdové přírodní poklady: vřídla, bahenní sopky, rozkvetlé louky, husté lesy, zkamenělé stromy a další.

Je plný divoké zvěře, takže jsme zažili setkání s kojotem, hnědým medvědem, mámou a mládětem černého medvěda, losem, různorodým hmyzem, užovkou západní a hlavně bizony. Někteří šťastlivci vezli domů i zásoby bizoních chlupů.

Nejznámější a nejdéle pojmenovaný gejzír v parku Old Faithful se nechtěl nechat zahanbit a tak dle predikce opravdu vytryskl za naší přítomnosti a prý zrovna výš než při minulé Tomášově návštěvě.

Yellowstone je ale gejzírů plný. Kdo má rád naši lokalitu SOOS u Františkových Lázní a nevadí mu smrad zkažených vajíček, ten by byl v parku jak v sedmém nebi. Takže já byla. Mám tu zvláštní krajinu s vývěry a bubláním ráda. Přijde mi taková mystická.

Park má i svůj Grand Canyon, kterým se valí divoká řeka. Když jsme stáli na vyhlídce nad vodopádem, cítila jsem tak obrovský respekt a mrazení!

Zážitek bylo pozorovat Dračí jeskyni (Dragon’s Mouth Spring – Pramen dračí tlamy). Název vznikl asi snadno. Z otvoru ve skále totiž s hlučným burácením a duněním tryská vařící voda a valí se hustá šedá pára. Navíc tlakové bubliny horkých plynů a páry explodují uvnitř podzemní dutiny a vytvářejí ozvěnu znějící jako zvířecí řev.

No, a protože mě doma děti překřtily na Mamuta, někdy i Mamutku, tak musím zmínit vlastně mé místo. Tedy Mammoth Hot Springs, unikátní bílé travertinové terasy a kaskády, které tvoří na minerály bohatá vyvěrající voda.

Yosemite National Park

Bratr Pavla Proška, hlavního řidiče z našeho auta, který žije v USA a na chvíli se k naší výpravě přidal, nám při loučení na konci Yellowstonského parku říkal o Yosemite: „To nebudete vědět, kam dřív čučet.“

Bohužel byl před návštěvou parku noční přejezd a já byla zcela vyřízená. Nepatřím totiž k lidem, kteří by byli schopni usnout za jakýchkoliv podmínek. Neubránila jsem se chvílemi myšlenkám na to, že se spánková deprivace používá k mučení. A zároveň musím smeknout před řidiči, kteří nejenže se střídali celou noc a často nespali ani ve chvílích, kdy neřídili, ale i celý druhý den museli nejen fungovat, ale zase i řídit.

Na chvíli mě probralo koupání v nádherném jezeře Tenata Lake, ale osvěžující efekt nevydržel moc dlouho.

Ze dne v parku toho tedy moc nemám, přestože je krásný. Známý je vrchol El Capitan, tak ten jsem zaznamenala aspoň jedním okem. Ale zatímco někteří šli k vodopádům, já jsem si šla ustlat na chvíli do trávy.

Mám naplánováno si park aspoň užít díky detektivnímu seriálu Živel (Untamed), který se právě tady odehrává. Zatím se to daří náramně.

Sequoia National Park

Setkání s nejobjemnějším organismem na planetě, to nabízí Sequoia National Park. General Sherman je největší sekvojovec obrovský, je starý asi 2300–2700 let a dosahuje výšky 83,8 m. Nejvyšší strom světa roste jinde, v národním parku Redwood v Kalifornii. Jmenuje se Hyperion a jde o 115,92 metrů vysokou sekvoj vždyzelenou.

Moc jsem se těšila a byla jsem zvědavá, jaké to je v lese takových obrů. Jsou to opravdu impozantní stromy. Mohli jsme si mezi nimi udělat i procházku. A co bylo báječné, vyšlápli jsme si na vysokou skálu s nádhernou vyhlídkou do všech stran.

Projížděli jsme kolem spálených stromů. Požáry paradoxně sekvojovce potřebují. Proč?

Šišky sekvojovce jsou pevně zavřené pryskyřicí a na stromě mohou vydržet zelené i desítky let. Horko z mírného požáru pryskyřici roztaví, šišky se rozevřou a uvolní tisíce semen najednou. Požár spálí povrchovou vrstvu jehličí a spadaného materiálu. Vzniklá vrstva popela je bohatá na živiny a semena dopadnou přímo na obnaženou minerální půdu, kde mají šanci zakořenit. Oheň navíc vyčistí podrost a zahubí rychle rostoucí konkurenční dřeviny a stromy, které by mladým semenáčkům stínily a ubíraly vodu a živiny.

Stromy jsou chráněny silnou, měkkou a vláknitou kůrou, která neobsahuje pryskyřici a funguje jako účinná tepelná izolace, aby jim požáry neublížily. Spodní větve starých stromů často odumírají a odpadávají, takže plameny pozemního ohně málokdy dosáhnou až do koruny stromu.

Ale ničivé lesní požáry, jejichž intenzita roste kvůli změnám klimatu a hromadění suchého materiálu v lesích, zabíjejí i tisícileté stromy. Při rozsáhlých požárech v letech 2020 a 2021 zemřela až pětina celkové přirozené populace dospělých sekvojovců. Obětí se stal mimo jiné i strom známý jako Král Artuš.

Rypouši severní 

Abych vše nezakončila tak neradostně, zmíním ještě jedno úžasné pozorování cestou po pobřeží ze San Francisca zpátky do Los Angeles.

Na pláži se tam vyvalovali rypouši severní. Působili jako líná zvířata, ale lenošení si dovolují jen dva až tři týdny v roce, kdy se jim mění srst a oni kvůli tomu připlouvají na břeh. Jinak jsou tito mořští savci velmi aktivní lovci a tráví 80 až 90 procent času pod vodou. A vypadá to, že nepotřebují moc spát. Budu se k nim někdy muset vypravit na rady, jak to dělají.

Všechny báječné zážitky (a to včetně toho, že jsem uletěla zbytku rodiny správným letadlem) určitě nezůstanou zapomenuty! Tomáš i obě Hanky si zasluhují velikou poklonu za to, jak všechno naplánovali a zařídili! Děkujeme za další báječný zájezd.

Pro členy Mensy může být tento závěr zároveň zajímavý i znepokojivý. Vybízí nejen k analýze, ale také k zamyšlení, zejména pro ty z nás, kteří se pohybují na průsečíku intelektuálního života a náboženského přesvědčení.

Studie měla podobu metaanalýzy, v níž Zuckerman a jeho kolegové shrnuli výsledky 63 výzkumů provedených v průběhu téměř jednoho století. Zjistili malou až středně silnou negativní korelaci mezi inteligencí a religiozitou.

Tento vztah byl výraznější u vysokoškolských studentů a dospělých než u dětí a silnější u náboženského přesvědčení než u náboženského chování. Autoři studie nabídli několik možných vysvětlení: inteligentnější jedinci mohou být méně náchylní přizpůsobovat se převládajícím kulturním normám, mohou upřednostňovat analytický způsob myšlení před intuitivním, což může zpochybňovat víru založenou na náboženských předpokladech, a inteligence může zároveň poskytovat jiné psychologické benefity, například pocit řádu, schopnost seberegulace či sociálního ukotvení.

Je však důležité zdůraznit, že tyto výsledky popisují trendy na úrovni populace. Neznamenají, že inteligentní lidé nemohou být věřící ani že věřící lidé postrádají inteligenci.

Podobný obraz přinášejí i starší výzkumy. Například globální analýza z roku 2013 zkoumala vztah mezi úrovní inteligence a absencí náboženské víry a zjistila, že vyšší inteligence souvisí s vyšší mírou ateismu, a to i po zohlednění ekonomické vyspělosti jednotlivých zemí. Zajímavé přitom je, že tento vztah není lineární. Vliv inteligence na absenci náboženské víry je nejsilnější v nižších pásmech IQ, vrcholí přibližně kolem průměrných hodnot a poté slábne.

Stejně jako u jiných studií je však třeba mít na paměti, že jde o obecné populační trendy, které jsou citlivé na kulturní, sociální i metodologické faktory.

Přestože se podobné výsledky ve výzkumech opakovaně objevují, stále zůstává předmětem sporů otázka, proč tento vztah vlastně existuje. Jedno z vysvětlení vychází z nekonformity. Inteligence bývá dlouhodobě spojována s větší ochotou zpochybňovat zavedené normy a nepodléhat společenskému konsenzu. Ve společnostech, kde je náboženská víra kulturně dominantní, může odmítání náboženství představovat určitý projev intelektuální nezávislosti.

Z tohoto pohledu není ateismus či agnosticismus nutně důsledkem vyšší inteligence samotné, ale spíše určitého sklonu ke skepsi a autonomnímu myšlení.

Druhé možné vysvětlení souvisí s kognitivním stylem. Lidé dosahující vysokých výsledků v testech inteligence často preferují analytické myšlení založené na důkazech. Takový přístup může být v určitém konfliktu s formami náboženské víry, které se opírají o tradici, zjevení nebo autoritu. Ani zde však nemusí být klíčová samotná inteligence jako schopnost, ale způsob, jakým je využívána.

Třetí možné vysvětlení zdůrazňuje psychologické faktory. Náboženství naplňuje řadu důležitých lidských potřeb: poskytuje pocit řádu v nepředvídatelném světě, nabízí morální rámec, posiluje sebeúctu a vytváří pocit sounáležitosti s komunitou.

Inteligence může některé z těchto potřeb uspokojovat alternativním způsobem, zejména pokud jde o pocit osobní kontroly. Člověk, který se cítí schopen porozumět složitosti světa a orientovat se v ní, může pociťovat menší potřebu existenciální opory, kterou náboženství nabízí.

Z vlastní zkušenosti doktoranda teologie a vysokoškolského pedagoga však vnímám situaci jako mnohem složitější. Každodenně se pohybuji mezi lidmi, kteří jsou podle běžných měřítek vysoce inteligentní – mezi akademiky, výzkumníky i studenty zapojenými do náročné intelektuální práce. Mnozí z nich jsou zároveň hluboce věřící. Ne povrchně, ale způsobem, který je promyšlený, kritický a intelektuálně angažovaný.

Ve výsledku nám vztah mezi religiozitou a inteligencí možná neříká ani tak to, kdo je „chytřejší“, ale spíše ukazuje rozmanité způsoby, jakými lidé dávají smysl světu kolem sebe. Někteří hledají význam prostřednictvím empirického zkoumání, jiní prostřednictvím filozofické reflexe a další skrze náboženské rámce. Inteligence neurčuje jedinou správnou cestu – spíše poskytuje schopnost orientovat se na té, kterou si člověk zvolí.

Zdroje:

Zuckerman, M., Silberman, J., & Hall, J.A. (2013). The re­lation between intelligence and religiosity: A meta-analysis and some proposed explanations. Per­sonality and Social Psychology Review, 17, 325-354.

Cribari-Neto, F., & Souza, T. C. (2013). Religious belief and intelligence: Worldwide evidence. Intelligence, 41(5), 482–489.

Zásadní je nejen rozsah, ale i pestrost. MathNet pokrývá čtyři desetiletí soutěžní matematiky napříč šesti kontinenty a zahrnuje jak textové, tak obrazové úlohy. Na rozdíl od dřívějších datasetů, které čerpaly hlavně z USA a Číny, zachycuje různé matematické tradice a způsoby uvažování z celého světa.

Sestavení databáze nebylo jednoduché. Tým musel dohledat téměř 1600 PDF dokumentů o více než 25 000 stranách, včetně starých skenů. Klíčovou roli sehrál soukromý archiv Navida Safaeiho, který tyto materiály ručně shromažďoval řadu let.

Velkou výhodou MathNetu je kvalita zdrojů. Úlohy pocházejí výhradně z oficiálních soutěžních sborníků a jejich řešení jsou odborně zpracovaná a často nabízejí více přístupů. To z databáze dělá cenný nástroj nejen pro trénink AI, ale i pro studenty připravující se na olympiády, často bez systematické podpory.

Současně dataset ukazuje limity současné umělé inteligence. I nejlepší modely nedosahují stoprocentní úspěšnosti a mají problémy zejména s úlohami obsahujícími obrázky nebo s méně rozšířenými jazyky. Výsledky tak naznačují, že pokrok v matematickém uvažování AI je stále nerovnoměrný.

MathNet nabízí i nové způsoby testování – například schopnost rozpoznat, že dvě úlohy sdílejí stejnou matematickou strukturu. To je výzva nejen pro stroje, ale i pro lidské odborníky. Databáze tak nepředstavuje jen archiv úloh, ale i nástroj, který může změnit způsob, jakým se matematika učí, sdílí a zkoumá.

mathnet.mit.edu

Stále více výzkumů ale ukazuje, že vysoká inteligence může mít i svou cenu. Nejde o mýty ani stereotypy, ale o měřitelné vzorce, které se častěji objevují u nadaných dospělých, včetně členů Mensy. Porozumění těmto stinným stránkám nesnižuje hodnotu inteligence – naopak umožňuje lidem s vysokými schopnostmi lépe porozumět sami sobě a volit zdravější strategie, jak fungovat.

Jednou z nejlépe doložených nevýhod je zvýšená tendence k nadměrnému přemýšlení (overthinking). Nejde jen o to, že člověk hodně přemýšlí, ale o zacyklené myšlenkové procesy, které vedou k psychickému napětí. Lidé s vyšší inteligencí častěji zvažují a analyzují různé možné scénáře, což může vést k úzkosti, depresím a únavě z rozhodování. Přestože může jít o projev důkladného uvažování – a tedy i o přednost – výzkumy ukazují silnou souvislost s úzkostnými a depresivními stavy (Tarieh, 2021; Qasim et al., 2022).

S tím souvisí i vyšší sklon k existenciálním úvahám, které se pojí s pocity beznaděje, hledáním smyslu a hlubší filozofickou reflexí. Důvod je zřejmý: kdo je schopen promyslet téměř jakoukoli neznámou, musí se s ní také vyrovnat. Nadaní lidé přemýšlejí intenzivně – a témata jako smrtelnost, smysl života, utrpení nebo nejistota z tohoto procesu nevylučují. Tyto úvahy sice obohacují intelektuální život, zároveň ale mohou vést k dlouhodobému vnitřnímu neklidu. Nadměrné přemýšlení a existenciální reflexe jsou tak vedlejším důsledkem vysoké kognitivní kapacity.

S tím souvisí i perfekcionismus. Studie z roku 2025 ukazuje, že u adolescentů s vysokým IQ je častější a může vést k vyhoření i kognitivnímu přetížení. Další výzkumy naznačují, že lidé s vyšší inteligencí bývají také snáze přestimulovatelní (overexcitable). To znamená, že schopnosti, které jejich život obohacují, ho mohou zároveň i zahlcovat.

Výzkum poukazuje i na sociální nevýhody spojené s vysokou inteligencí. Nadaní lidé sice často vynikají ve studiu či v intelektuální oblasti, zároveň se ale mohou dostávat mimo rytmus svých vrstevníků, což vede k tzv. sociálnímu nesouladu. Několik studií upozorňuje na zvýšený výskyt sociálních obtíží, včetně jedné, která sledovala 287 členů Mensy a zjistila u nich výrazně vyšší míru sociálního vyloučení a pocitů izolace.

Tyto výsledky odpovídají širším zjištěním o psychické pohodě mimořádně nadaných jedinců – opakované zkušenosti sociálního vyloučení mohou mít v dlouhodobém horizontu výrazný dopad (Persson, 2007).

Příčinou tohoto nesouladu není jen introverze nebo výstřednost. Vzniká spíše tím, že lidé s vysokými schopnostmi často zpracovávají sociální informace odlišně – více se při interakcích opírají o analytické uvažování. To může vést k pocitu odstupu, k chybnému vyhodnocení záměrů druhých nebo k obtížím přizpůsobit se skupinovým normám. Nejde tedy o osobnostní selhání, ale o předvídatelný důsledek kognitivního nastavení, které se liší od populačního průměru.

Vysoká inteligence může také zkreslovat vnímání sebe sama. Nejčastěji se to projevuje tzv. impostor syndromem (syndromem podvodníka). Ten je sice častější u žen, ale může postihnout kohokoli nadaného a ovlivňuje způsob, jakým lidé hodnotí své schopnosti (Silver, 2022).

Lidé s vyšší inteligencí mají tendenci připisovat své úspěchy náhodě nebo nedorozumění, zatímco obtíže vnímají jako důkaz vlastní nedostatečnosti. Kognitivní schopnosti, které umožňují vysoký výkon, tak zároveň podporují intenzivnější sebekritiku a pochybnosti.

Shrnuto: vysoká inteligence přináší mimořádné výhody, ale i měřitelné kognitivní a emocionální náklady. Nadměrné přemýšlení, existenciální reflexe, perfekcionismus, zvýšená citlivost, sociální nesoulad a syndrom podvodníka jsou vzorce, které se u nadaných lidí objevují častěji.

Nejde však o známky slabosti, ale o předvídatelné důsledky pokročilého kognitivního profilu. Jejich rozpoznání umožňuje lidem s vysokým IQ přistupovat ke svým schopnostem s větším sebepoznáním, lépe zvládat stres i sociální situace a využívat svou inteligenci způsobem, který podporuje nejen výkon, ale i osobní pohodu. Inteligence je jinými slovy mocný nástroj – ale jako každý nástroj funguje nejlépe tehdy, když s ním zacházíme uvážlivě.

Zdroje

Blaas, S. (2014). The relationship between social-emotional diffi­culties and underachievement of gifted students. Journal of Psychologists and Counsellors in Schools.

Cross, J. R., & Cross, T. L. (2015). Clinical and mental health issues in counseling the gifted individual. Journal of Counseling and Devel­opment.

Penney, A. M., Miedema, V. C., & Mazmanian, D. (2015). Intelligence and emotional disor­ders: Is the worrying and rumi­nating mind a more intelligent mind? Personality and Individual Differences.

Persson, R. S. (2007). The myth of the antisocial genius: A sur­vey study of the socio-emotional aspects of high-IQ individuals. Gifted and Talented International.

Qasim, T. B., Sahar, A., Nihal, T., & Bashir, A. (2022). The effect of overthinking on mental health: A case study from university stu­dents in Multan District. Review of Applied Management and Social Sciences (RAMSS).

Sánchez-Moncayo, M. R., Menacho, I., Ramiro, P., & Navarro, J. I. (2025). Perfectionism and psy­chological well-being in adoles­cents with high intellectual abili­ties. Frontiers in Psychology.

Silver, R. (2022). Imposter syndrome – Am I a fraud? BDJ Team.

Tarieh, J. A. (2021). Feelings of inadequacy: The relationships be­tween overthinking and anxiety (Capstone thesis, Lebanese Amer­ican University). Lebanese Amer­ican University Institutional Repository

Převzato z Mensa World Journal, č. 160, 5/2026.

Jedním z charakteristických rysů Mensy je široké věkové rozpětí jejích členů. Některé národní organizace přijímají děti, jiné až teenagery, většina z nich ale postupem času „stárne“. Jakmile se totiž člověk v Mense zabydlí, často v ní zůstává celý život. Na setkáních velkých národních Mens tak obvykle převažují lidé středního a vyššího věku. Mladší členové proto někdy obtížně hledají své místo a nezůstávají aktivní dlouhodobě. Není tedy divu, že se opakovaně řeší, jak je lépe zapojit.

Při práci na mezinárodních projektech financovaných z programu Erasmus+ mě napadlo, že právě věková rozmanitost Mensy může být velkou výhodou. Proč nevytvořit aktivity, které propojí generace, jež se jinak příliš nepotkávají – teenagery a seniory?

S touto myšlenkou jsem připravila projektový návrh a podařilo se mi přesvědčit hodnotitele Evropské komise, že stojí za podporu. Tak vznikl projekt Upskill & Reconnect!

Jeho cílem je pomoci mladým lidem stát se aktivnějšími občany a zvýšit jejich uplatnitelnost tím, že budou působit jako mentoři a učit seniory digitálním dovednostem.

Je zřejmé, že společnost 21. století je silně digitalizovaná, zatímco lidé vychovaní v minulém století k technologiím často přistupují s určitou rezervou. Naproti tomu generace Z bývá popisována jako generace „narozená se smartphonem v ruce“ – digitální nástroje jsou pro ni přirozené a nové aplikace si obvykle rychle osvojí.

Proč tedy neobrátit tradiční role a nevyužít toho, co mladí dobře ovládají? Proč je nenechat učit seniory – prakticky, formou mentoringu a učení praxí?

Takový přístup mladé lidi nejen zapojuje, ale zároveň jim pomáhá rozvíjet dovednosti důležité pro budoucí profesní uplatnění. Získávají zkušenosti využitelné v mnoha oblastech – jako lektoři, organizátoři akcí nebo členové týmů, kde je potřeba plánování a koordinace. Jde o velmi cennou praxi.

Současně se věnují skutečnému problému ve svém okolí: obtížím, které mají mnozí senioři při orientaci v digitálním světě. Díky tomu se stávají aktivními občany, kteří přispívají ke zlepšení života ve své komunitě.

Přesně to se podařilo v projektu Erasmus+ Upskill & Reconnect! Podílela se na něm Mensa Srbsko spolu s partnery ze Slovinska, Slovenska, Černé Hory, Bosny a Hercegoviny a Maroka.

Mladí účastníci výborně spolupracovali v mezinárodních týmech. Absolvovali školení pro mentory připravené projektovým týmem a následně sami navrhovali a vedli workshopy pro seniory. Členové týmu je samozřejmě podporovali, ale hlavní odpovědnost nesli teenageři – a zvládli ji výborně.

A jak reagovali senioři?
S nadšením a vděčností.

Oceňovali pozornost a respekt ze strany mladých mentorů, jejich trpělivost při opakování vysvětlení i ochotu počkat, až si vše zapíší. Velmi si pochvalovali také praktický charakter výuky. Mnozí uváděli, že se na předchozích kurzech naučili málo, protože byly příliš teoretické. Náš přístup založený na učení praxí se ukázal jako mnohem účinnější.

Na konci školení už senioři sebejistě používali nástroje jako Google Maps, e-shopy, služby e-governmentu nebo dokonce nástroje umělé inteligence. Vznikla také podpůrná skupina, aby se účastníci mohli i nadále obracet na mentory s dotazy.

Jedním z vrcholů programu byl tzv. Senior Hackathon, při němž senioři ve skupinách řešili praktické úkoly. Rychle se v nich probudil soutěžní duch a s chutí se pustili do práce.

Naučili se například rozpoznávat falešné zprávy – což je zásadní dovednost, protože senioři patří mezi nejzranitelnější skupiny z hlediska mediální manipulace. Dokázali vyhledat nejbližší supermarket a objednat suroviny podle receptu z internetu. Naučili se rozpoznat phishingové e-maily i podvodné soutěže a určit, kdy nezadávat své osobní údaje. Na závěr zvládli i online hodnoticí dotazník.

Projekt ale nebyl jen vzdělávací – byl i zábavný. Sdíleli jsme řadu příjemných momentů a senioři vyjádřili přání, aby podobné aktivity pokračovaly i v budoucnu.

Tato zkušenost může být inspirací i pro další národní Mensy. V rámci projektu jsme vytvořili školicí program pro mladé mentory, který je dostupný v angličtině i dalších jazycích. Každá národní Mensa jej může využít k přípravě vlastních mentorů a organizaci podobných aktivit – ať už pro své starší členy, nebo pro jejich rodiny a přátele.

Program je vhodný i pro mládežnické tábory. Připravili jsme také metodickou příručku pro ty, kdo chtějí mladé lidi na roli mentorů připravit.

Pokud vás projekt zaujal, můžete se obrátit na Mensu Srbsko nebo přímo na mě jako autorku a koordinátorku projektu. Rádi poskytneme další informace.

Převzato z Mensa World Journal, č. 160, 5/2026.