V lednu jsme se zúčastnili dne otevřených dveří na Gymnáziu Česká, škole spolupracující s Mensou, kde jsme představili činnost naší dětské skupiny. Na konci měsíce jsme se vydali vlakem do Tábora na ZVAS, kde jsme si užili fyzikální pokusy s naší oblíbenou lektorkou Andělou Divišovou – tentokrát na téma kapalin.

Únor jsme zahájili prázdninovým programem – jarní prázdniny byly totiž v Českých Budějovicích hned na začátku měsíce. V klubovně Radambuku jsme potrápili hlavy logickými úlohami, šiframi i kvízy a samozřejmě nechyběly ani deskovky.

Hned další den jsme vyrazili do centra Ars Electronica v Linci, které nám nabídlo zajímavý pohled do světa technologií a budoucnosti. A když už jsme byli v Linci, stihli jsme i krátkou prohlídku města včetně návštěvy Mariendomu.

V březnu jsme odstartovali nový projekt StudyCrew, zaměřený na vrstevnickou „last minute“ přípravu na přijímací zkoušky. Společné procvičování matematiky i češtiny nás baví, takže věříme, že v tomto formátu budeme pokračovat i nadále.

Kromě větších akcí se pravidelně scházíme na deskových hrách (každou třetí středu v měsíci) a zájemci o šachy si mohou přijít zlepšit své dovednosti na šachová odpoledne s Eliškou Richtrovou.

Během prvního čtvrtletí letošního roku se našich aktivit zúčastnilo téměř 60 dětí a teenagerů a přibližně 20 dospělých.

Zdá se, že když se nakombinují chytré hlavy, chuť přemýšlet, trocha hravosti a dostatek elánu něco podniknout, vzniká prostředí, kde to prostě funguje. Nás, kteří akce vymýšlíme, to baví – a podle všeho v tom rozhodně nejsme sami. Už teď proto chystáme další projekty a těšíme se, kam nás společné objevování posune.

Na konferenci letos dorazilo 986 účastníků z více než 650 různých měst – učitelů, ředitelů, asistentů pedagoga, psychologů a dalších profesí ze školství. Právě setkání lidí z různých typů škol napříč celou republikou patří k největším benefitům celé akce.

Účastníci si mohli sami sestavit svůj individuální program na míru z pestré nabídky 120 přednášek, workshopů a ukázkových hodin. Pro příklad jmenujme přednášky Formativní přístup: Když se žáci učí naplno a s radostí Mgr. Jaroslavy Janů, Deepfake a dezinformace: Uvěříte vlastním očím? Mgr. Martina Krčka a JUDr. a Ing. Jaroslava Švamberka nebo Principy efektivní spolupráce učitele a asistenta pedagoga Mgr. Markéty Librové. Velice oblíbené byly také praktické workshopy. Například MateMagika: Nový jazyk pro zvládnutí matematiky Mgr. Kalmana Horváta, Canva pro pokročilé: Tvořte chytře a efektivně Ivy Jelínkové nebo Bezpečné čtenářské začátky: Nerovný start Kateřiny Špronglové a Terezy Booth.

Při výběru přednášek to účastníci často neměli jednoduché. V jednom časovém bloku probíhal program současně v jedenácti místnostech. “Nabídka je pro mě zcela vyčerpávající, chtěl bych toho navštívit mnohem víc, bohužel se nemohu naklonovat,“ povzdechl si v dotazníku Mgr. Miloš Mikulka z Fakultní ZŠ Ústí nad Labem, České mládeže.

V hodnocení, jež nám formou dotazníku zpětné vazby účastníci poskytli, opakovaně oceňují skvělé organizační zajištění, které výrazně přispívá k celkovému komfortu účastníků. “Bylo to skvělé. Výborná organizace. Konečně jsem si jako učitelka připadala na úrovni. Hezky jste se o nás postarali,” popsala své pocity Jana Eliášová ze ZŠ T. G. Masaryka v Poděbradech.

Zkušenosti z konference si účastníci přirozeně předávají dál – a právě osobní doporučení hraje klíčovou roli v jejím dalším růstu. Podle dat ze zpětné vazby se více než 64 % respondentů o akci dozvědělo od kolegů nebo známých. S tím souvisí i další výrazný trend: stále častěji přijíždějí celé pedagogické týmy. Konference se tak stává sdílenou zkušeností, kterou si kolegové odvážejí zpět do škol a společně ji přenášejí do praxe.

„O konferenci jsme se dozvěděly od naší kolegyně, která je členkou Mensy Česko. Hned první rok jsme jely tři, další rok nás bylo pět, vloni už sedm a letos byl zájem enormní – nakonec nás do Prahy jelo 16, z toho 10 učitelek a jeden učitel ZŠ, výchovná poradkyně, metodička prevence, dále jedna učitelka MŠ, jedna vychovatelka a jedna asistentka pedagoga.“ popisuje Veronika Paurová ze ZŠ a MŠ Kpt. O. Jaroše v Lounech.

Právě podobné příběhy ukazují, jak se konference postupně stává pevnou součástí profesního rozvoje celých škol. Silným signálem jejího dopadu je i ochota účastníků vracet se: téměř 90 % respondentů plánuje účast i v příštím roce. Takto vysoká míra návratnosti je v prostředí vzdělávacích akcí mimořádná.

Po léta byl součástí konference i prostor pro partnery, kteří na svých stáncích prezentovali účastníkům své produkty a služby. Letošní ročník se rozrostla i tato nabídka a vznikl prostor pro výraznou partnerskou zónu, připomínající již v podstatě veletrh, kde si účastníci mohli řadu pomůcek a technologií nejen prohlédnout, ale i vyzkoušet. Partnerům děkujeme za aktivní zapojení a obohacení programu o praktickou rovinu.

Pro Mensu je konference Vzdělání pro budoucnost jednou z konkrétních cest, jak podporovat kvalitní vzdělávání a rozvoj potenciálu dětí i pedagogů. Nejde přitom o jednorázovou aktivitu, ale o dlouhodobé vytváření prostoru pro sdílení dobré praxe a propojování lidí, kteří chtějí vzdělávání posouvat dál. Investice do vzdělávání učitelů se zde přirozeně násobí – skrze jejich každodenní práci s žáky.

Další ročník se uskuteční 3.–4. dubna 2027 v Praze, mezitím mohou učitelé využít i regionální variantu konference v Prostějově, která proběhne 5. listopadu 2026.

Ve čtvrtek v 16 hodin jsme se setkali v hojném počtu na parkovišti před elektrárnou, po registraci všech účastníku nám byly rozdány krásné červené bezpečnostní přilby a konečně jsme mohli vstoupit do areálu elektrárny.

Nejprve jsme se přesunuli do zasedací místnosti, kde nám naši průvodci a současně i mensané Tereza a Vítek načrtli proces výroby elektřiny a tepla v elektrárně Opatovice i širší souvislosti této výroby. Tento teoretický úvod trval přibližně hodinu. Poté jsme již navštívili vlastní provoz: kotelnu, střechu kotelny a strojovnu s turbínami. Na slibovanou návštěvu skládky uhlí nedošlo, ale kdo chtěl, dostal příležitost začernit se u kotlů. Tedy, byli jsme u jednoho kotle, který byl zrovna odstavený, ale i tak to byl impozantní „drobeček“ dosahující výšky 35 metrů k jehož téměř vrcholu jsme vyjeli výtahem. A když už jsme byli až pod střechou, zašli jsme se podívat i na areál elektrárny z výšky. Pokud to hluk dovolil, byla prohlídka průběžně doprovázena poutavým výkladem našich průvodců. Věděli jste například, že i když má elektrárna tři komíny, v běžném provozu se používá pouze jeden a zbylé dva najdou uplatnění pouze při zapalování kotlů, ke kterému se používá lehký topný olej?

Poté, co jsme se dostatečně pokochali výhledem, jsme se vrátili zpět do kotelny a většina z nás sešla těch ~32 metrů zpět k patě kotle po schodišti. A pak už následoval přesun do strojovny s turbínami, ovšem s několika drobnými zastávkami třeba u mlýnu na uhlí. Uhlí se totiž v elektrárně nepřikládá ručně (to by vzhledem ke spalovaným objemům ani dost dobře nešlo), ale mele se přímo u kotle na jemný prášek, který se pak do kotle vhání proudem vzduchu. Ve strojovně jsme viděli nejen jednotlivé turbíny, ale i vlastní rotor jedné odstavené turbíny procházející právě údržbou, a mohli jsme si tedy udělat obrázek, co s ocelí dokáže provést pára. Neméně zajímavý byl i vlastní kontrast mezi prostředím kotelny a strojovny.

Když skončila prohlídka strojovny, bylo již téměř 19 hodin, takže nezbývalo než vrátit přilby, rozloučit se a vrátit se zpět do (i díky této elektrárně) vyhřátých domovů.

Skvělým průvodcům Vítkovi a Tereze, jakož i organizující místní skupině Hradec Králové a firmě Elektrárny Opatovice patří upřímný dík za úžasnou a poutavou exkurzi, kterou pro nás zorganizovali. Díky!

Naše kroky vedly nejprve do baziliky sv. Jiří, jejíž strohá románská krása vynikla o to víc, že ráno většina turistů ještě spala a my jsme si mohli interiér takřka nerušeně prohlédnout. Následoval Starý královský palác s impozantním Vladislavským sálem s unikátní klenbou, dále sněmovnou, kde zasedal zemský sněm i soud, a také katastrem nemovitostí té doby se záznamy v ručně psaných knihách. Nechyběla ani návštěva kanceláře českých místodržících, která proslula jedním z nechvalně slavných momentů českých dějin – Pražskou defenestrací.

Po poledním obědě byla pomyslným vrcholem návštěva monumentální katedrály svatého Víta, kde se snoubí duchovno, umění i mistrovská řemeslná práce. Ale také se v ten moment už zjevně vzbudili i zahraniční turisté, kteří se patrně rozhodli přijít všichni najednou právě sem. Nás to ale nerozhodilo (mensané jsou odolní jedinci) a výklad Lenky Klikové nás i zde vtáhl do historie. Mohli jsme tak obdivovat třeba Muchovo okno, Bílkův vyřezávaný oltář i nové velkolepé varhany. Celá akce nabídla nejen přehled „hradních NEJ“, ale také postřeh, že i notoricky známá místa mohou při poutavém výkladu příjemně překvapit

První stopa: rodinná Bible

Někdy začne pátrání po předcích velkým plánem. Jindy docela náhodou. V tomto případě se impulzem stalo vyklízení rodinné usedlosti po smrti babičky. Mezi dokumenty, fotografiemi a pozůstalostmi se objevila rodinná Bible, kterou dostali praprarodiče ke svatbě v roce 1878. Na jejím konci byly předtištěné stránky určené pro zapisování narození, sňatků a dalších rodinných událostí.

Takový nález je pro začínajícího genealoga malý poklad. Najednou se před člověkem otevře několik generací: jména, data, vazby, první obrysy příběhu. A s nimi i přirozená otázka: kdo byli ti lidé? Jak žili? Proč se jejich životy odvíjely právě takhle?

Právě tady rodokmen začíná být živým vyprávěním.

Začněte doma, ne v archivu

Nejlepší rada pro každého, kdo chce s genealogickým pátráním začít, zní překvapivě prostě: nechoďte hned do archivu. Nejdřív prohledejte vlastní domácnost.

Rodné, oddací a úmrtní listy, křestní listy, parte, pohlednice, dopisy, staré průkazky, vysvědčení, pasy, domovské listy, vojenské dokumenty, fotografie — to všechno může být důležitým zdrojem. I dokument se jménem, které vám v tu chvíli nic neříká, se může za půl roku ukázat jako klíčový.

Zvláštní hodnotu mívají staré rodné a křestní listy. Někdy obsahují mnohem víc informací než dnešní úřední dokumenty: nejen jména rodičů, ale i prarodičů, povolání, bydliště nebo náboženství. Řada takových listin se dochovala z období protektorátu, kdy lidé museli dokládat svůj původ. Z dnešního pohledu jde o bolestnou historickou souvislost, ale pro genealogii často mimořádně cenný zdroj.

Popisujte fotografie, dokud je čas

K rodinné historii patří i fotografie. Jenže právě u nich hrozí, že se nejrychleji promění v němé obrázky. Dokud žijí lidé, kteří poznají tváře na snímcích, je třeba se ptát — a psát.

Kdo je na fotografii? Kdy a kde vznikla? Jaký je mezi lidmi vztah? Stačí obyčejná tužka na zadní stranu snímku nebo pečlivý popis u digitální kopie. To, co je dnes samozřejmé, za jednu nebo dvě generace samozřejmé být nemusí.

Někdy se v rodinných pozůstalostech objeví i předměty, které by jiný člověk vyhodil: staré brýle, hodinky, průkazka, nebo dokonce prasklá žárovka pečlivě popsaná jako první žárovka, která v domě svítila od zavedení elektřiny. Právě takové drobnosti dokážou rodinnou historii zvláštně zhmotnit. Neříkají jen, kdy kdo žil, ale také co považoval za důležité.

Systém je nudný — dokud ho nepotřebujete

Jakmile člověk začne nacházet první dokumenty, je lákavé se rovnou ponořit do pátrání. Jenže velmi brzy se ukáže, že bez systému vznikne chaos.

Vyplatí se od začátku všechno skenovat nebo fotografovat, originály bezpečně uložit a dál pracovat hlavně s digitálními kopiemi. Stejně důležité je zapisovat si zdroje: odkud daná informace pochází, kdo ji poskytl, v jakém archivu nebo dokumentu byla nalezena. Po letech totiž mohou různé údaje začít odporovat jeden druhému — a bez znalosti zdroje se těžko rozhoduje, který je důvěryhodnější.

Neexistuje jediný správný způsob třídění. Někdo si složky řadí podle rodů, jiný podle míst, další podle typů dokumentů. Důležité je, aby systém dával smysl právě vám — a aby byl použitelný i za několik let.

Programy pomohou, ale nemyslí za vás

Pro zapisování rodokmenu dnes existuje řada programů a online služeb. V českém prostředí je velmi rozšířený MyHeritage, mimo jiné proto, že nabízí české prostředí a propojuje jednotlivé rodokmeny mezi sebou. Díky tomu může upozornit na shodu: například že předka, kterého jste právě zadali, už má ve svém stromu někdo jiný.

To může být velmi užitečné. Někdo jiný může vědět, kam se váš předek odstěhoval, kde zemřel nebo s kým měl další děti. Zároveň je ale třeba opatrnost. Online rodokmeny obsahují i chyby – a někdy velmi absurdní, jako že se třeba narodil potomek, když otci a matce byly čtyři roky. Program tedy může nabídnout shodu, ale genealog musí přemýšlet, porovnávat a ověřovat.

Kromě online verze existují i offline programy, například Family Tree Builder. Ty umožňují mít data uložená u sebe v počítači a sdílet je jen tehdy, když člověk sám chce. Další možností jsou služby jako FamilySearch nebo menší české genealogické programy.

Příbuzní jako živý archiv

Další velký zdroj informací představují příbuzní. A nemusí jít jen o ty, s nimiž je rodina v pravidelném kontaktu.

Návštěva tety, s níž se kvůli starým rodinným sporům dlouho nemluvilo, může skončit nejen hromadou nových fotografií, ale i nečekaným obnovením vztahů. Staré křivdy často patřily generaci rodičů, zatímco další generace už k nim nemusí mít žádný důvod. Genealogie tak někdy nepomáhá jen rekonstruovat minulost, ale i znovu propojovat přítomnost.

Zajímavé mohou být i kontakty na vzdálené příbuzné, o nichž člověk dosud nevěděl. Když se v matrice objeví rodný dům předka a v katastru nemovitostí u stejného domu dodnes figuruje člověk se stejným příjmením, je to stopa, která stojí za dopis. Někdy vede až k návštěvě domu, odkud rod kdysi vyšel.

Hřbitovy, náhrobky a vzkazy do minulosti

Genealogické pátrání nevede jen do archivů a obýváků příbuzných, ale také na hřbitovy. Náhrobky mohou potvrdit data, ukázat rodinné vazby nebo napovědět, kdo se o hrob stále stará. Starší nápisy bývají někdy překvapivě výmluvné a dokážou naznačit povolání, společenské postavení i vztahy v rodině.

Když není jasné, kdo hrob spravuje, může pomoci hřbitovní správa. Někdy kontakt na majitele hrobu předá, jindy alespoň zprostředkuje zprávu. Existují také databáze digitalizovaných hřbitovů, například BillionGraves, kde dobrovolníci fotografují a přepisují náhrobky. I hřbitov tak může být místem, kde se rodinný příběh posune o kus dál.

Matriky: hlavní genealogický zdroj

Dříve bylo nutné jezdit do archivů osobně. Dnes je velká část matrik digitalizovaná a dostupná z domova. To je obrovská výhoda, ale neznamená to, že jde všechno samo.

Je potřeba vědět, pod jakou faru daná obec patřila, v jakém období a pro jaké vyznání se matrika vedla. Hranice farností se nemusí krýt s dnešními kraji ani okresy a některé vesnice mohou být v různých obdobích vedené jinde. Katolíci, evangelíci nebo židé měli navíc často samostatné knihy.

Matriky však umí odměnit trpělivost. Zápis narození může obsahovat jména rodičů a prarodičů, povolání, místo původu, jméno porodní báby nebo kmotrů. V poznámce na okraji se někdy objeví pozdější sňatek — a tím i další stopa, kde hledat dál.

Zpočátku vypadají staré zápisy jako nerozluštitelný hlavolam. Časem se ale člověk naučí číst strukturu záznamu: kde hledat ženicha, nevěstu, rodiče, svědky, věk nebo místo původu. Pomoci mohou genealogická fóra, facebookové skupiny nebo lidé zkušenější ve čtení kurentu a starších písem.

Noviny někdy řeknou víc než matrika

Matrika sdělí, že se někdo narodil, oženil nebo zemřel. Ale často neřekne, jak se to stalo.

Právě tady mohou pomoci digitální knihovny. Staré noviny a časopisy obsahují obrovské množství drobných zpráv, které dnes působí skoro neuvěřitelně podrobně. Stačí zadat jméno předka a mezi mnoha falešnými stopami se někdy objeví skutečný příběh.

Z matriky se člověk může dozvědět, že předek zemřel „rozdrcen“. Z novin pak zjistí, že pracoval na dráze, zaklínila se mu noha mezi koleje a přejel ho vlak. Najednou před sebou nemáme jen záznam o úmrtí, ale konkrétní lidskou tragédii: muže, který po sobě zanechal děti a těhotnou manželku. A právě takové momenty mění genealogii z evidence na vyprávění.

Rodokmen jako rodinný příběh

Po určité době přestanou stačit jména a data. Člověk začne hledat souvislosti: proč se někdo oženil právě tehdy, proč se odstěhoval, proč se rodina rozpadla, proč se některé historky vyprávěly, a jiné zamlčovaly.

Rodinné příběhy mohou být dojemné, úsměvné i temné. Nešťastné manželství, nevěra, sebevražda, rychlý druhý sňatek, děti, které bylo třeba dovychovat — to všechno do rodinných dějin patří stejně jako svatby, statky a řemesla. Genealogie není vždy uhlazená kronika. Často je to směs krásy, bolesti, náhody a velmi praktických životních rozhodnutí.

O to cennější je pak možnost zjištěné informace sdílet. Rodokmen může mít podobu knihy, plakátu, obrazu, graficky zpracované rodové linie nebo dárku k narozeninám. Když se k datům přidají fotografie, vzpomínky a drobné příběhy, vznikne něco, co dokážou vnímat i děti nebo příbuzní, kteří by se v obyčejné tabulce rychle ztratili.

Genetická genealogie: když archiv končí

Klasické genealogické pátrání má své hranice. U nešlechtických rodů se většinou dostaneme nejdál do 17. století, někdy o něco dál, často ale ne. Starší matriky prostě neexistují nebo se nedochovaly.

Tam, kde končí papírové prameny, může začít genetická genealogie. Test DNA dokáže ukázat vzdálenější původ, příbuzenské shody nebo migrační linie předků. Základní testy dnes už nejsou finančně nedostupné a provádějí se jednoduše stěrem z ústní sliznice.

Je ale dobré vědět, co od nich čekat. U většiny lidí z Česka výsledek obvykle potvrdí středoevropský mix, nikoli dramatické odhalení. Zajímavější mohou být konkrétní genetické shody s dalšími testovanými osobami nebo specializované testy sledující mužskou či ženskou linii.

A je tu ještě jedno varování: genetická genealogie může odhalit i věci, které rodina netušila nebo tušit nechtěla. Nečekané příbuzenství, nevlastního otce, utajenou adopci… Kdo se do ní pustí, měl by být připraven i na tuto možnost.

Hledání, které nekončí

Tvorba rodokmenu není úkol, který se jednou dokončí a odškrtne. Spíš je to dlouhodobé putování po stopách lidí, jejichž životy se propsaly do našeho vlastního, i když o nich často víme jen velmi málo.

Začít se dá jednoduše: prohlédnout staré krabice, popsat fotografie, zeptat se příbuzných, zapsat si první jména. Pak přijdou matriky, archivy, noviny, hřbitovy, databáze, možná i genetické testy. A někde mezi tím se z rodokmenu stane něco víc než seznam předků. Stane se z něj rodinná paměť. A ta má cenu právě proto, že ji nikdo jiný nezachrání za nás.

Záznam původní přednášky najdete ZDE.

Ing. Jan Gruntorád, CSc.

Otec českého internetu – již v roce 1992 organizoval oficiální předvedení funkčního připojení na Internet pro širokou veřejnost, vědec, manažer, zakladatel a bývalý ředitel sdružení pro rozvoj národní elektronické infrastruktury CESNET, v roce 2021 byl jako první Čech přijat do světové Internetové síně slávy, v roce 2024 získal od prezidenta medaili Za zásluhy o stát v oblasti techniky.

prof. Tomáš Jungwirth, Ph.D.

Fyzik specializující se na spintroniku, nanoelektroniku a optoelektroniku působí ve Fyzikálním ústavu AV ČR a na University of Nottingham, dvakrát získal grant Evropské výzkumné rady – ERC Advanced grant. Je spojován s průlomem v oblasti altermagnetismu,
zkoumá využitelnost altermagnetů pro technologie ultrarychlých digitálních pamětí a neuromorfních logicko-paměťových součástek.

prof. RNDr. Julius Lukeš, CSc.

Parazitolog, vysokoškolský pedagog, popularizátor vědy, dlouholetý vědecký lídr Parazitologického ústavu Biologického centra AV ČR, od roku 2024 člen Národní akademie věd Spojených států amerických (NAS). Zkoumá trypanozomy, alternativní genetické kódy a mořské prvoky diplonemy, endosymbionty, což jsou bakterie žijící v prvocích. Zkoumá nemoci způsobené parazity, zejména malárii a spavou nemoc.

prof. RNDr. Radomír Pánek, Ph.D.

Fyzik specializující se na fyziku termonukleárního plazmatu a pokročilých technologií pro fúzní reaktory – tokamaky, dlouholetý ředitel Ústavu fyziky plazmatu AV ČR, od roku 2025 předseda Akademie věd ČR. Od roku 2024 je předsedou Evropského konsorcia EUROfusion, které koordinuje výzkum termojaderné fúze v Evropě. Českou republiku reprezentuje v odborných výborech a panelech při Evropské komisi.

prof. Dr. Michal Pěchouček, MSc.

Informatik, rektor ČVUT, dříve technický ředitel Gen Digital (Avastu), vede Centrum umělé inteligence (AIC) na Fakultě elektrotechnické ČVUT. Specializuje se na umělou inteligenci, biokybernetiku a kybernetickou bezpečnost. Vedl výzkumné projekty financované agenturami jako NASA, FAA nebo Ministerstvo obrany USA, zahájil iniciativu prg.ai, jejímž cílem je transformovat Prahu v evropské centrum umělé inteligence.

Hlasování je možné po přihlášení prostřednictvím Intranetu Mensy Česko (volba Ankety>Hlasování).

Předem děkujeme za vás hlas.

Pro praktické testování byla vyvinuta jednoduchá mobilní aplikace. Telefon je při setkáních umístěn v těžišti diskuzního kruhu a pomocí mikrofonu průběžně analyzuje průběh konverzace. Výsledky zobrazuje jako dynamickou vizualizaci označovanou pracovně jako pocitová mapa inteligence.

Reakce účastníků se na displeji telefonu zobrazují jako barevné ostrovy, které se na mapě plynule přesouvají směrem k aktuálním řečníkům. Změnou odstínu je přitom vyjádřena míra inteligentnosti příspěvku vypočtená algoritmem. Čím je barva zelenější, tím vyšší je hodnota tohoto indexu.

Index inteligentnosti je vypočítáván na základě několika faktorů. Patří mezi ně například informační hustota vět, počet nových pojmů zavedených do diskuse nebo míra logické struktury argumentu. Systém zároveň sleduje dynamiku přechodu mezi tématy, protože právě způsob, jakým se diskuse rozvíjí a větví, se ukázal jako jeden z nejzajímavějších aspektů inteligentních rozhovorů.

Logická analýza diskusních dat zároveň potvrdila jeden zajímavý paradox, který je pro sledované rozhovory typický. Diskuse totiž vykazují dvě komplementární tendence: neschopnost udržet myšlenku a neschopnost myšlenku opustit. V prvním případě se téma během několika minut rozpadne do řady odboček, v druhém se skupina naopak dlouho soustředí na stále detailnější rozbor jediné otázky.

Analýza dosavadních dat přinesla také několik pozoruhodných empirických výsledků:

Například se ukázalo, že mezi tématy koček a kvantové fyziky existuje velmi silná korelace. Pokud se v diskusi objeví kočky, je s vysokou pravděpodobností během několika minut otevřeno téma kvantové mechaniky. Totéž platí i v opačném směru.

Diskuse o kvantové fyzice zároveň přinesly jeden nečekaný vedlejší efekt. V těchto situacích totiž algoritmus začal vykazovat vlastnosti připomínající kvantové systémy. Dokud nikdo nesleduje displej telefonu, vykazuje aplikace současně velmi inteligentní i velmi zmatené výsledky. Teprve přímé pozorování obvykle vede k rychlému kolapsu tohoto stavu.

Při diskusích o železnici byl opakovaně zaznamenán výskyt slabého elektromagnetického vlnění o délce 1435 mm. V ojedinělých případech byla pozorována také interference s vlnovou délkou 760 mm. Následně algoritmus často zaznamenal přechod diskuse k tématu rozchod.

Vraťme se ke kočkám. V těchto situacích algoritmus zaznamenává zvýšený výskyt slov začínajících slabikou „přede-“. Především v předešlém setkání se tomuto jevu předejít nepodařilo.

Zajímavé jazykové odchylky byly zaznamenány také při diskusích vztahujících se k Praze. V těchto diskusích se vobjevují pro náš kraj zcela vojedinělá slova. Vopravdu.

Analýza způsobu, jakým účastníci experimentu aplikaci používají, přinesla další pozoruhodný poznatek. Statistiky ukazují, že zdaleka nejčastěji aktivovanou funkcí aplikace je její vypnutí a následné opětovné zapnutí. K nelibosti účastníků však tento postup nikdy nevedl ke zvýšení míry inteligentnosti diskuse.

Vzhledem k dosavadním výsledkům plánuje výzkumný tým v průběhu letních měsíců rozšířit pilotní projekt i do dalších místních skupin Mensy Česko. Rozšíření experimentu by mělo umožnit porovnat dynamiku inteligentních diskusí v různých regionech.

Pilotní testování zatím probíhá na pravidelných setkáních v čajovnách v Ostravě a Opavě. V Ostravě se scházíme každé první úterý v měsíci, v Opavě každý třetí čtvrtek. Pravidelně také pořádáme akce Snídaně/Brunch. Zájemci o účast na experimentu – případně o přímé pozorování dynamiky inteligentních diskusí – jsou samozřejmě vítáni.

Publikováno 1. dubna.

Nejprve jsme se v lednu vydali do Kina Odboj. Většina účastníků dorazila rovnou ze společného brunche – po gastro zážitku tak přišel zážitek kinematografický. Nejstarší opavské kino (z roku 1913) má atmosféru, kterou nelze nainstalovat ani aktualizovat – ta se musí nasbírat. Majitel kina Richard Vacula nás provedl celým objektem, od foyer přes sál až po promítací kabinu. S lehkostí vyprávěl o historii domu i kinematografie – mimo jiné i o tom, že se s Opavou pojí vynález barevného filmu – a zmínil svou sbírku čítající více než tisíc filmových pásů. V promítací kabině jsme stáli u stroje, který připomínal dobu, kdy byl obraz fyzickou hmotou a promítač tak trochu alchymistou. Na závěr nám byl z 35mm pásu promítnut film Sběrné surovosti Juraje Herze. V soustředěném tichu jsme sledovali obraz, který měl pod sebou kus historie.

V únoru jsme se přesunuli z roviny plátna do sféry kupole – do Unisféry Fyzikálního ústavu Slezské univerzity v Opavě. Večerem provázel doktorand Adam Hofer, který nejprve představil technické parametry projekce i samotného systému. Úvodní pořad ke sto letům planetárií se napoprvé spustit nepodařilo a z publika zaznělo známé „Zkusil jste to vypnout a zapnout?“. Během restartu všech sedmnácti počítačů hvězdy na chvíli zmizely – naše otázky na Adama nikoli. Hvězdy si zřejmě potřebovaly ujasnit, zda nám toho večera budou přát.

Poté už kupole naplno předvedla své možnosti. Osm projektorů nám nejprve nabídlo pohled na zimní souhvězdí nad Opavou. Pořad Příběhy cestovatele času pak propojil vědecký výklad s jemnou poetikou. A závěrečný studentský film o hnědouhelných dolech – vytvořený s využitím dronových záběrů – nás po kosmickém výletu definitivně vrátil na Zemi.

Rovinné plátno a sférická kupole. Analogový filmový pás a digitální projekce. Ticho starého kina a množství dotazů pod hvězdami. Dvě projekce, dvě geometrie.

V červnu jsme si položili zdánlivě jednoduchou otázku: Odkud vlastně teče voda do pražských kohoutků? Odpověď nás zavedla do útrob Podolské vodárny, impozantní technické památky, která už téměř sto let pečuje o pitnou vodu pro Prahu. Prošli jsme se místy, kde se voda z Vltavy mění v tu, kterou si doma bez přemýšlení pouštíme do sklenice, a nahlédli jsme i do historie – od dřevěných potrubí prvních pražských vodovodů až po současnou technologii. Mnozí z nás odcházeli s novým respektem k tomu, co všechno se musí stát, než otočíme kohoutkem.

Listopadová akce měla doslova elektrizující atmosféru. Vyrazili jsme do vodní elektrárny na Štvanici, industriální krasavice se secesním vzhledem, která je dnes kulturní památkou – a přitom pořád vyrábí energii. Měli jsme jedinečnou možnost nahlédnout přímo do jejího nitra a „na vlastní uši“ si poslechnout, jak zní voda proudící Kaplanovou turbínou. K tomu jsme se podívali na Helmovský jez, vorovou propusť i plavební komory a dozvěděli se spoustu zajímavostí o okolí, které má na pražské dějiny větší vliv, než by se na první pohled zdálo.

Pokud vás baví objevovat Prahu z nečekaných úhlů, nahlížet do zákulisí města, a ještě si u toho příjemně popovídat s podobně naladěnými lidmi, SIG 111 je přesně pro vás. A my už teď víme, že příště rozhodně zase bude kam jít.

Z popisu hry na webu divadla:

„Jeden pražský dům, několik generací jedné rodiny. Rodina je za druhé světové války, za totality a stejně tak i dnes odsunutá do několika málo pokojů ve vlastním domě, který okupují cizí lidé. V současnosti musí mladý pár, Anna a její muž, pronajímat dům turistům přes AirBnb, aby splatili hypotéku na rekonstrukci domu. Jejich manželství se vzhledem k napjatým okolnostem ocitá v bouřlivé fázi. A k tomu se v domě ubytuje Annin bývalý spolužák a přítel David, který se právě vrátil z Hongkongu…

O několik desetiletí dřív se Annin pradědeček Josef potýká s jinou okupací v domě: je rok 1939 a do domu se nastěhoval německý důstojník a Josef musí chránit své dcery. A historie má nepříjemnou tendenci se opakovat. Při osvobozování Prahy se do domu nastěhují ruští vojáci. Po komunistickém puči do domu zase stát nastěhuje nevítané nájemníky, kteří neplatí činži. Vnější politické vření se přelévá i do domu a jádra rodiny: Josefovy dcery Týna a Bětka se ocitají každá na jiném pólu politického spektra a vztah mezi nimi se vyostřuje.

Za dveřmi je cizí element, za dveřmi se dějí větší dějiny. Pro každou generaci téhle rodiny je dům závazek i výzva, v každé generaci jsou dům i rodina okupovány a v každé generaci musí Josef, Týna, Běta, Marie a Anna volit, jestli zůstat v domě za cenu útisku, nepohodlí, osobní nesvobody, anebo dům opustit a odpoutat se od tradic a rodinného dědictví. Je vhodná volba emigrovat, oprostit se od svých kořenů, nebo je má člověk kultivovat a narážet přitom na neustálé existenční problémy?

Hra se zamýšlí nad českou historií a tím, jak staré události, vztahy a vazby determinují životy současné generace.“

Podrobnosti a přihlášky najdete ZDE.