Mezi 29. červencem a 2. srpnem se prostory SPŠST Panská v pražské Malé Štupartské staly základnou pro setkání mensanů a nadaných studentů. Tato akce oproti klasickým jarním a podzimním seminářům přinesla změnu organizace, kdy přednášky dělali účastníci a bylo více volného času, který všichni mohli využít, jakkoliv je napadlo. Jeden den šli někteří například společně na bowling.

Vzdělávací bloky, které byly zcela dobrovolné, nabídly pestrou paletu témat. Účastníci se v rámci přednášek ponořili např. do:

• Architektury 20. století: Adam Karásek představil opomíjená díla Karla Prágra či manželů Machoninových.
• Medicíny a psychologie: Michaela Holotňáková sdílela svou osobní „pitvu cesty medicínou“ a Mikuláš Nesládek prověřil, co všechno vlastně víme (či si jen myslíme, že víme) o psychologii.
• Matematických výzev: Natálie Kaňáková účastníky provedla historií výpočtu čísla π od ručního počítání přes koláčové aproximace až po výkonné superpočítače.
• Improvizace: Nechyběly ani populární „Impro slajdy“ či otevřená diskuze na téma „Mensa – organizace i pro mladé?“.

Šifry, týmový duch a noční Praha

Kromě přednáškového programu prověřila týmového ducha série seminářových her. Vyvrcholením celého týdne se stala sobota 1. srpna, kdy se účastníci vydali na celodenní šifrovací hru napříč Prahou. Trasa prověřila jak logické uvažování a postřeh, tak fyzickou kondici – týmy nachodily až 20 kilometrů. Nechyběla ani okouzlující půlnoční procházka metropolí s výkladem, nebo promítání filmů.

Vzpomínka na skvělou partu a úžasné zážitky

I ubytování jsme měli trochu dobrodružné, nespali jsme v postelích jako jindy, ale na podlaze učeben s vlastními spacáky. Skvělá a přátelská atmosféra byla všude, ať už u jídla, deskových her nebo na jiných večerních aktivitách.

Velký dík patří organizačnímu týmu ve složení Sebastien Zikmund, Natálie Kaňáková a Mikuláš Nesládek za skvělou přípravu a hladký průběh celé akce. Už teď se těšíme na další ročník!

O tom, že další hry budou v roce 2026 v Kyrgyzstánu víme už od těch předchozích, které se konaly v Kazachstánu v roce 2024. Takže jen čekáme na oficiální email, že jsme pozvaní k účasti. Ten pro mě překvapivě přichází jen Ordo týmu, do mé schránky nikoliv. Nu což, i tak se opět ujímám vedení české výpravy a na sekretariát her posílám oficiální info, že několik našich týmů má v úmyslu přijet.

Přemýšlíme o požadované jednotné sportovní uniformě, ale tu si nakonec pořizuje jen Ordo tým. Mankala vyčkává, v únoru ještě nevíme, kdo vlastně pojede. A pak se informace změní. Sportovní uniforma je povinná na sportovní disciplíny fyzických sportů, sekce intelektuálních her má povinnost být v národních krojích. Jak na zahájení, tak na soutěž. Je fajn, že realita na místě pak povoluje obojí a nikdo nikoho nehoní, ani když přijde prostě v civilu. Nicméně jsme u obvyklé otázky: Kde sehnat kroj? Chtějí to vlastně pokaždé, ale nikdy na to nejsme připravení, protože sestava se mění a kroje se v Čechách už prostě nenosí ani na slavnostní příležitosti. Národní kroje prostě odvál čas. Jak tato kapitola výletu dopadla? Letní výprodeje nám do náruče nahrají hnědé vestičky a modré sukně, které moje šikovná maminka obšije krojovou stužkou od Stoklasy. Jsme čtyři holky, ale ty vesty byly v hnědé jen 3, čtvrtá bude černá. Ta pak pomáhá v řešení mužské části týmu, které koupím dvě levné černé bundy, urvu jim rukávy a límec a zbytek opět doladí maminka a stužka. Nakonec si ještě trošku zablbnu se společným prvkem pro obě části výpravy – 3D tištěným zeleným lipovým lístečkem. Fakt, že zelené špendlíky na připnutí se mi povedlo cestou ztratit díky neočekáváné díře v kapse a že část lístečků přidělená Ordo týmu zůstala nakonec v zamčeném autobuse budiž snad radši rychle zapomenut.

Je 28. 8. a mankalová část výpravy nasedá do letadla. Ordo tým přilétá ve vícero skupinách, ta poslední dokonce jen dvě hodiny před uzavřením letiště. Snad nebudou mít zpoždění či zrušení letu. V Biškeku přistáváme ve 3 ráno a těšíme se, že nás za chvíli naloží do autobusu a odvezou do hotelu v místě konání sportovních soutěží, asi 4h cesty vzdálené Cholpon Atě. Já jsem pesimista a předpokládám, že budeme čekat na prvního člena Ordo týmu, který přilétá ve 4.30. Nikdo z dobrovolníků nic přesného neví, a okolo 4.30 nás lifrují do autobusu. Ovšem potom, co se usadíme, přichází info, že odjezd nejdřív za půl hodiny. Celkově to vypadá, že už se pojede vícekrát. Koupíte si kafe, ale ani vás ho nenechají vypít, protože už se pojede, ale pak stejně nic. Nakonec odjíždíme v 7:30. Tři velké autobusy, před námi svítící a houkající policajti, za námi policajti – bezpečnost především. Aspoň že po příjezdu na hotel jsou věci rychlé, prostě dostaneme kartu od pokojů a jdeme se ubytovat a najíst.

Mé úplně původní plány byly: příjezd řekněme asi v 9 hodin, odhodit kufr na pokoj a vyrazit na bazar. Pár dní před příjezdem ovšem přišlo info: z bezpečnostních důvodů prosím do zahájení her neopouštějte hotelový resort. WTF??? Nu což, aspoň budu mít den na pořádný trénink. Tak se začnu shánět po tom, jestli bude vůbec otevřená hrací místnost a budou k dispozici desky. Sál je vyzdoben, ale jinak ne úplně připraven, takže účastníky z něj vyhánějí, a přitom by tolik lidí potřebovalo trénovat…

Nicméně na ten trénink nakonec vlastně nemáme čas – hned od příjezdu řešíme prekérní situaci několika týmů. Hlavně Gambie. Dva hoši nikdy předtím necestovali letadlem a na přestup v Istanbulu přišli k bráně pozdě… Nemají platební kartu, nemají ani euro v kapse, takže ani možnost si koupit třeba jen lahev vody. Letenky jsou neskutečně drahé, zároveň pokud mají přiletět do Biškeku, musí se sem dostat v nočních hodinách, protože přes den je letiště kvůli SCO summitu zavřené. A pokud nebudou na zahájení, nebudou mít uhrazený hotel, jak říkají pravidla… Už před příletem vzniká skupina, která zařizuje crowdfundingovou kampaň na koupi několika dalších letenek. Jsme tři, kdo by dokázali okamžitě zaplatit 1500 USD: Seth, který už ale platil vícero letenek a limit na kreditní kartě už mu další platbu nepovoluje, já, ovšem moje bankovnictví funguje jen na 3G síti a ty jsou v Kyrgyzstánu vypnuté, a Canan. Takže letenky nakonec platí turecký tým. Tisknu cedule s linkem na naši kampaň, oblepuju areál, prosím dobrovolníky o sdílení a vytisknutí v dalších hotelech a v době našeho speciálního zahájení stojím u vchodu s kasičkou a cedulí a prosím o příspěvek. Nějak to té Canan vrátit musíme. Je nás tu 300 a když každý dá pár dolarů, nebude to problém vybrat. A snad bude dost i na to, abychom vykoupili zpět zastavené auto týmu Srí Lanky. (Přispějete nám též? gofund.me/eaa06cc6c)

Odpoledne musím jako reprezentant výpravy dojet na Gazprom s pasy a pojistnými papíry všech našich účastníků. Ohledně 31. 8. pak optimisticky předpokládáme, že po snídani (takže tak v 9 hodin) nás naloží do autobusů a odvezou na zahájení, které bude probíhat v nové velké Bishkek areně v Biškeku. Lidé naprosto neznalí si myslí, že pojedeme až po obědě, když je zahájení asi tak od 19 hodin. Realita? Ve 3:50 ráno někdo obchází náš hotel, buší na dveře všech pokojí a budí nás, snídaně je mezi 4:00–5:00, 5.00–5.45 nástup do autobusů a 6:00 odjezd. V Bishkeku, před Jashtyk arenou, jsme okolo 11 hodin, mnoho z nás si potřebuje odskočit, ale dovnitř nás zatím nechtějí pustit, tak pátráme po toaletách v okolí. Jak se ta ruština hodí. Pak se shromažďujeme ve druhém patře, kontroluje se, které země jsou přítomné, a nakonec se jdeme do spodního patra najíst. Mezi 14 a 15 hodinou nás převážejí k Bishkek areně. Vstup do autobusů kontrolují policisté s ručním detektorem kovů. Vysadí nás u vstupu do zábavního parku vedle areny, tam trávíme celé odpoledne. Slibovaná face ID kontrola? Jen koukli na jmenovku a na nás a můžete jít…

Venku je přes 30 stupňů, ale naštěstí docela fouká. Konečně se osobně potkáváme s dobrovolnicí přidělenou českému týmu, se kterou jsme byli v kontaktu zatím jen přes WhatsApp. Hned dvěma členům naší výpravy je špatně. První odjíždí organizátorským taxíkem na hotel ještě z Jashtyk Areny, druhá dostává nějaké léky v ordinaci zábavního parku a zůstává. V 18 hodin se musíme jít řadit. Pomalu přestává být vedro a naštěstí se vcelku i utišuje vítr, takže ani rovnou není velká zima. I tak ale spousta z nás ten večer pěkně nastydla.

A kdy to začne? Nikdo neví, jestli to bude za 5 minut nebo za 3 hodiny. Sem tam zkoukneme Facebook nebo live stream. V 8:21 online zprávy hlásí příchod Vladimíra Putina. A v 8:30 už jsme uvnitř Areny. Promenáda sportovců zahájena. Velkou vlajkou máváme tak mocně, až nám spadne na zem. Bude z toho nějaké virální video? Asi ne. Prezidenti na prezidentském bidýlku mávají svým týmům, týmy prochází, světýlka na rukách hostů blikají různými barvami a poté, co všichni sportovci projdou a promluví prezident, začíná opravdu fenomenální show o historii se spoustou úžasných digitálních efektů. Byl ten ohnivý levhart obrovská jezdící figurína, nebo jen vymakaný digitální obraz? Podívejte se sami – stačí vyhledat na YouTube Word Nomad Games 2026 a všechno to můžete vidět také.

Show ještě úplně neskončila, prezidenti jsou dávno fuč, a nás už zase lifrují do autobusů. Čísla 1–20 jsou seřazená a snadno nalezitelná, my z hotelu Evrazia máme autobusy 43–51 a ty na místě nejsou. Lehce poprchává. Nejdřív jdeme hodně za arenu a pak se musíme vracet. Velký zmatek, protože od 30 výš už se nedokážou řadit podle čísel. Ale propojení dobrovolníků vcelku funguje a směřují nás k našemu autobusu, jak nejrychleji to jde. V zavazadlovém prostoru je dokonce i večeře – jen kdyby si na ni někdo vzpomněl. Já ji tedy dostávám až ve 4 hodiny ráno na odpočivadle, hodinu a půl před dojezdem do hotelu.

Kdo může, jde spát, já jdu na snídani a pak pomáhat Kamchybekovi se soupiskou hráčů. Tohle je další negativní bod. Do online registračního systému bylo možno zapsat jen jednu disciplínu. Toguz je povinný a my nesmíme nasadit na Oware nikoho, kdo není v listině na Toguz, současně ale nemáme pořádně představu, kdo opravdu dorazil. A info z Gazpromu je neúplné, protože proudění informací je tu prostě silně nedokonalé. První kolo Toguz nakonec rušíme a druhý den se to samé děje i u Oware, přestože nad soupiskou a nasazením a seznamem a vším sedí skupina lidí ještě po půlnoci. Odpadlé Oware se dohrává večer, Toguz se prostě o kolo zkrátil.

Další dny už jsou vcelku v pohodě. Jelikož nehraju Toguz, využívám odpoledne 3. 9. na návštěvu údolí Kyrchyn. Kdy tam pojede autobus samozřejmě nevíme, jdeme po obědě na blind a ve 14:30 jedeme. Fouká, ale neprší. Následující den je volno a všichni, kdo můžou, jedou na Kyrchyn. Většinou dopoledne. Po obědě už není u hotelu jediný autobus. Další zhatěné plány. A poslední možnost je organizátorský taxík, který se nám povede využít. V údolí prší a většina lidí se vrací promočená i když měli pláštěnky, jeden z dárků pro každého, co jsme obdrželi na letišti. Někteří hlásí, že asi 2 hodiny čekali v dešti na nějaký autobus. Kyrgyzský systém, kde autobus odjíždí, když je naplněn, je možná nákladově efektivní, ale v tento moment rozhodně asi nebyl optimální… Když budu zlomyslná, nemoc soupeřky po tomto ne úplně povedeném výletu mi možná zajistila 5. místo, kdo ví.

O večerech probíhají setkání, ze začátku menší skupiny nás hlavních organizátorů, posléze i větší skupiny všech více i méně aktivních lidí, se snahou vytvořit funkční mezinárodní organizaci, schopnou zajistit účast afrických týmů a rozjet aktivity tam, kde působí jen pár nadšenců. Zase jsem prostě u toho. Kromě toho pomáhám s komunikací mezi jen kyrgyzsky a rusky mluvícími rozhodčími a jen anglicky a někdy jen velmi mizerně anglicky a víc francouzsky či španělsky mluvícími hráči. Na nějaký trénink nebylo moc času ani před odjezdem a tady skoro taky ne. Závidím Kazachům a Kyrgyzům, kteří prostě jen trénují a o nic dalšího se nemusí starat. Diskuze okolo Oware federace pak pokračuje i v online prostoru po návratu. A mé sny o medaili se přesouvají na další akci.

Řeším další problém. Byl nalezen český pas. Patří někomu z nás? Ne. Ale Google prozradí, že jde o veterináře z východních Čech, po propojení nám prozradí, že funguje jako rozhodčí. Jak ten se sem dostal? V systému, kde byli všichni účastníci, byli jen sportovci a pár novinářů… To je mi záhada.

V neděli 6. 9. konečně přichází poslední den a hry jsou v jiném pořadí, než ostatní dny. Já se snažím v době Toguzu vyrazit s Kamchybekem na Gazprom a zjistit, jak to bude s finančními cenami, ale finále kok-boru a večerní zakončení uzavřelo cesty. Na Gazprom se člověk dostane jen nějakým oficiálním autobusem. Na to nemám čas, takže ze třetího zátarasu (přes dva jsme dokázali jako místní organizátoři projet) jedu zpět na hotel, abych stihla své partie. Po obědě vyráží půlka týmu domluveným organizátorským taxíkem do Biškeku, druhá přebírá diplomy a já organizuju výherce všech zemí do autobusu na Gazprom, kde si musíme vyzvednout své ceny. Oficiální doporučení je jet na letiště 12 hodin před odletem, což jednak nestíháme, a jednak na to kašlem. Z Gazpromu se vracím po 19 hodině, měla bychom odjíždět ve 21 hodin, ale věříme, že půlnoční autobus bude stačit. A navíc je tu druhý problém s pasem. Soutěžící dáma z Ugandy, pohybující se převážně na vozíku, zapomněla někde pas a telefon. Obcházím řidiče busu, se kterým jsme přijeli z Gazpromu, recepci, píšu Kamchybekovi, dobrovolníkům…  Dobrovolníci a nějaký vyšší představitel zafungovali skvěle, lady je ve 3 ráno na letišti a v půl šesté, když přijíždíme, už má pas i telefon v ruce, přestože banka, kde její věci byly, už byla v 8 hodin večer zavřená. I zázraky se tu dějí…

Další zázrak se koná na letišti ve Vídni, odkud chce mankalový tým pokračovat domů vlakem či autobusem. Celou dobu se klepeme, abychom odjezdy hodinu po příletu stihli, ale nakonec je i čas bez stresu koupit na letišti svačinu na cestu, letiště jsme schopní opustit už půl hodiny po příletu.

Shrnutí? Tým má 4 finančně oceněná místa ze soutěží, párkrát jsme byli bez jídla, rozjezd soutěží byl horor, počasí jak na houpačce – 30+ i průtrž mračen – byli jsme v jedné budově s Putinem a dalšími 20 prezidenty, viděli neskutečnou zahajovací show, tahali z bryndy kolegy nejen z Afriky, potkali se minimálně s mensany z Anglie, možná i dalších zemí a byli u zrodu organizace, která možná v budoucnu zařídí celosvětové uznání duševních sportů mezi fyzickými sporty. Říká se, že zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzivní a těch 10 dní bylo intenzivních skoro až moc…

Příští hry budou na podzim 2028 v Tatarstánu, zájemci o účast, ozvěte se včas.

Hra Krvavá hodina odbila je asi nejpopulárnější sociálně dedukční hrou se skrytými rolemi na světě. Připomíná kombinaci Zrádců, městečka Palerma a mensovní úlohy z Logické olympiády. Odehrává se v městečku Bludný Krkavčín, kde každý dostane náhodně svou roli – Kuchař, Květinářka, Starosta, Nájemný vrah, Travič apod. – a spolu s ní jedinečné informace do hry, které když se spojí s informacemi ostatních, mohou postupně odhalit, kdo se za hráče na straně Dobra jenom vydává, podává falešné informace, a kazí tak dedukci týmu Dobra. Každý den jeden Dobrý hráč umírá, a pokud se hráče hrající za Zlo nepodaří včas odhalit, vyhraje tým v čele s Démonem.

Hra nabízí přes 100 postav, za které je možno hrát, a tedy téměř nekonečnou variabilitu zábavy. Důkazem budiž, že jsme si na první víkend přivezli špekáčky s tím, že určitě bude čas udělat si je na ohni… Snědli jsme je narychlo ohřáté ve vodě na konci druhého víkendu v neděli, protože během zabrání do celkem 23 her jsme neměli ani chvilku pomyšlení na jiné aktivity.

Trochu jsem se bála, že by si někdo mohl postěžovat mensovnímu ombudsmanovi, že hry byly tak vtahující, že kvůli nim úplně zapomněl na DuoLingo a přišel v této aplikaci o svůj odznáček za vzorné každodenní otevření aplikace a splnění úkolu. Naštěstí se to ale stalo našemu ombudsmanovi samotnému, takže stížnost nehrozí.

Pokud taky chcete na jeden víkend zapomenout na to, že existují nesplněné úkoly, starosti, a dokonce že existuje mobil a prostě se jenom nechat pohltit svou rolí a dedukováním, jaké role v této hře asi mají vaši spolumensani, tak pojeďte příště s námi. Hru plánujeme zařadit na program i na celostátním mensovním setkání v září v Kraskově.

Příští víkendové hraní chystáme tematicky na víkend před Haloweenem. Pokud už bude naplněná kapacita, tak mi napište na mail anna.bartova@mensa.cz, přidám vás do naší mensovní skupiny Krvavé hodiny, aby vám žádné další hraní neuteklo…

V Torontu jsme si vyzvedli objednané automobily. Tedy skoro objednané, protože půjčovna nám jako obvykle nabízela jiné modely, než jaké byly rezervovány. Nakonec jsme se poskládali a vyrazili směrem k Niagarským vodopádům a za pár desítek minut se ubytovávali v hotelu. Kdo měl ještě dost sil, mohl vyrazit do okolí. Největší nadšenci zamířili rovnou k vodopádům a večernímu ohňostroji.

Ráno nás čekala plavba lodí pod Niagarskými vodopády. Vyfasovali jsme fešné jednorázové pláštěnky a nechali se kropit vodní tříští, která se nad řekou vznášela. Ochrana byla spíše symbolická, protože kdo stál u zábradlí, měl stejně mokré kalhoty i boty. Po procházce kolem vodopádů jsme pokračovali do vinařství Konzelmann. A to by nebyli Moravané z Mensy, aby nevyzkoušeli kanadská vína. Po ochutnávce jsme vykoupili červená a bílá ledová vína a na večer přidali zásobičku broskvového vína. Fakt výborné. Fascinující byla vinice táhnoucí se až k jezeru Ontario. Při dobré viditelnosti se v dálce rýsovalo Toronto.

Další atrakcí byly zvedací mosty na Wellandském kanálu. Viděli jsme dva, každý s jiným mechanismem otevírání, takže fanoušci motorů, ozubených kol a technických rarit si přišli na své. Večer jsme se prošli podél kanálu a poté pokračovali dál na sever. V Barrie se část výpravy vykoupala v jezeře poté, co jsme ochutnali pivo v místním pivovaru. Kanada nám tak hned v prvních dnech nabídla vodu ve všech podobách, od vodopádů a jezera až po víno a pivo.

Z měst jsme se přesunuli do přírody. V provinčních parcích Arrowhead a Algonquin nás čekaly první opravdové traily, lesy, peřeje a jezera. A všudypřítomní komáři. Trasy Homesteader, Whiskey Rapids a Fork Lake nebyly jen příjemnou procházkou, ale také připomínkou, že kanadské vzdálenosti se měří trochu jinak než české. To, co na mapě vypadalo jako krátké odskočení, často znamenalo několik hodin v autě. Výhledy a klid v lesích však stály za každou cestu. Po přírodním programu jsme zamířili do Ottawy, kde jsme se prošli podél Rideau Canal, přes Major’s Hill Park a k Parliament Hill. Následující den jsme navštívili Senát v budově bývalého nádraží a poté opustili hlavní město a pokračovali směrem k Montebellu. To, že je malé město Ottawa hlavním městem Kanady, bylo překvapení pro mnohé z nás. Většina zná Toronto a Montreál, ale historie Ottawy nám problém osvětlila.

Ubytování přímo v Parc Omega patřilo k nejúžasnějšímu zážitku zájezdu. Odpoledne jsme stihli krmení vlků, medvědů a první průjezd parkem a večer jsme místo televize v krásných dřevěných srubech sledovali z postele život vlků. Následující ráno jsme znovu absolvovali dvanáctikilometrovou projížďku areálem a viděli rosomáka, skunky, lišky, jeleny, bizony a další zvěř. Zvířata bylo možné pozorovat z bezprostřední blízkosti a na vybraných místech také krmit. Člověk rychle pochopil, že mrkev je v parku univerzální měna a že někteří chlupatí obyvatelé ovládají vyjednávání lépe než leckterý obchodník.

Poté přišel na řadu Québec, město, v němž se evropská historie potkává se severoamerickým prostorem. Prošli jsme okolí Citadely, staré město Vieux-Québec, Place Royale i čtvrť Petit-Champlain. Nechyběl ikonický Château Frontenac a promenáda Dufferin Terrace s výhledem na řeku svatého Vavřince. Dlážděné uličky, francouzština na každém kroku a kavárny působily téměř evropsky. Jen rozměry řeky nás rychle vrátily do Kanady. Cestou z města jsme měli příležitost ochutnat výrobky z javorového sirupu, takže povinný kanadský symbol konečně dostal i chuťovou podobu. Lití horkého sirupu na ledovou tříšť a následná výroba lízátka mnohé vrátila do dětství.

Trajektem jsme pokračovali do Tadoussacu. Ráno nás čekala plavba za velrybami, jeden z vrcholů celého programu. Už samotné vyhlížení hladiny mělo zvláštní napětí. Každé zahlédnuté hřbetní ploutve vyvolalo okamžitý přesun fotoaparátů na jednu stranu člunu, což se nelíbilo průvodkyni. Naštěstí se člun nepřevrátil, velryby a běluhy jsme zdáli zahlédli a také jsme notně vymrzli. Fakt jsme tam byli v polovině srpna. Po návratu jsme zamířili k fjordu Saguenay a absolvovali delší túru s úchvatnými výhledy. Kombinace řeky Sv. Vavřince, skal a lesů ukázala další tvář kanadské krajiny, tentokrát klidnější a syrovější než slavná Niagara.

Následoval Montréal. V okolí hotelu nechyběly kavárny, takže ranní káva s croissantem vyřešila otázku snídaně. Prošli jsme centrum a baziliku Notre-Dame a poté vystoupali na Mont Royal, odkud se město ukázalo v celé šíři. Kdo měl ještě energii, mohl pokračovat do muzeí, podzemních nákupních galerií nebo na nábřeží. Montréal působil živě, trochu evropsky a zároveň zcela svébytně. Třeba když jsme ve vyhlášené Créperie dostali palačinku s krůtím salámem.

Z Montréalu jsme se vydali do Kingstonu a odtud do Gananoque na plavbu mezi Tisíci ostrovy. Měli jsme pocit, že u kapely vyhrávající dixyland slyšíme češtinu, ale ověřit se nám to nepodařilo. Vodní hladina posetá menšími i většími ostrovy, domy a loděmi nabídla odpočinkovou změnu tempa, když jsme na část dopoledne ztratili kanadská data a přepluli do vod USA. Odpoledne jsme si prošli Kingston, jeho vápencové budovy, radnici a okolí Rideau Canal. Pak už nás čekal návrat do Toronta. Řidiči odevzdali auta a zbytek programu se konečně obešel bez hledání parkoviště a pečlivého schovávání účtenek za benzin a parkovné.

Toronto jsme poznávali pěšky, metrem i z vody. Z přístavu jsme se přeplavili na Ward’s Island, odkud se otevírá známé panorama města. Fascinující byly chatky s upravenými trávníky a bez plotů. To, co v Česku skoro neuvidíme. Možnost podívat se na město z CN Tower měli někteří při západu slunce a někteří až potmě. To, že je přímo pod námi koncert Eda Sheerana bylo překvapení, ale nic jsme bohužel z takové výšky neslyšeli. V den odletu se Toronto rozplakalo tak, že nejlepší možnost, jak se schovat před deštěm, bylo navštívit Royal Ontario Museum. Ale rozhodně stálo za to. Tolik koster z Jurského parku je málokde k vidění.

Po dvou týdnech jsme měli v nohách vodopády, městské ulice, lesní traily i nábřeží, v paměti francouzštinu z Québecu a Montréalu a v zavazadlech nejrůznější suvenýry. Především jsme si ale odváželi potvrzení, že Kanada není jedním obrazem. Je to směs velkých měst a ještě větší přírody, technických zajímavostí, historie, zvířat a vody, která nás provázela téměř celou cestu. A také důkaz, že s Mensou lze během jedné dovolené stihnout vodopády, víno, vlky, velryby i Tisíc ostrovů.

Velký dík patří Janě a Standovi a za rok se budeme těšit do Číny.

Kanadu jsem měla zafixovanou jako zemi tisíce jezer, ale tisíc je slabé slovo. Je jich tu prý podle nejnovějších odhadů kolem dvou miliónů. Někde se uvádí ještě víc. Nechtělo se mi tomu číslu věřit, ale schválně se podívejte na mapu Kanady. Je to jedna modrá plocha nebo ploška vedle druhé. Kanada je prostě zemí s největším počtem jezer na světě a v Severní Americe se nalézá 25 % z celosvětových zásob sladké jezerní vody.

V článku o zájezdu do USA jsem zmínila, že mám doma přezdívku mamut, ale mám ještě jednu – vorvaň. A to kvůli mé náklonosti k vodě. Snažím se využít většinu příležitostí ke koupání. Mirka na to byla skvělou parťačkou. Jejda, to byla paráda! Doslova jsme vymetly všechny vodní plochy po naší cestě. Mirka má dokonce na účtu o jednu víc, protože v Kingstonu jsem už večer na koupání neměla chuť a dala přednost koncertu na počest kapely, kterou Kanaďané rádi označují za nejkanadštější. The Tragically Hip. Pouštím si teď k psaní její písničky.

S Mirkou jsme se samozřejmě vykoupaly v hotelových bazénech, ale to kromě bazénu uprostřed atria v Quebecu, kde promítali na velkou obrazovku rybičky z moře a kolem dokola byly balkóny, nebylo nic zajímavého. Ale přírodní lokality stály vážně za to. Koupaly jsme se ve Wellandu, kde jsem měla pocit návratu do dětství a mého rodného města Hradce Králové. Výhled na starý most a atmosféra byly jako u Orlice, jen jsme byly ve Wellandském kanálu, který spojuje Erijské a Ontarijské jezero a je součástí rozsáhlé sítě vodních cest, kterými proplouvá obrovské množství nákladu díky zvedacím mostům a zdymadlům. Při cestě do města jsme někteří viděli i jeden most v akci. Systém, kdy se zvedá celá prostřední část vcelku směrem nahoru, jsem předtím neviděla. A do zdymadla těsně před naším odjezdem připlula loď, tak jsme kromě jednoho již odjetého auta vyskákali znovu ven a šli se dívat.

Další koupací zastávkou bylo městečko Barrie na břehu jezera Simcoe. Písečná pláž hladila do nohou a pohodová atmosféra mi pro změnu připomínala jezero v Lipsku, kde jsem strávila krásné chvíle se spolužačkou. Barrie nabízí i potěšení pivařům. Je tu totiž malý pivovar Flying Monkeys, tedy v překladu létající opice, který vaří různé speciality. Posádka našeho auta si dala degustační menu a já konkrétně vybrala druh piva, z kterého jsem mohla mít opici za krkem po dvou locích. Bylo hodně silné a výborné.

Cestou z parku Algonquin, kde jsme natěšeně, ale marně vyhlíželi soby, jsme se namátkou podle mapy zastavili v městečku Whitney. Nenápadná pěšina nás zavedla na místo bývalé železniční tratě, včetně mostu přes jezero. Ocitli jsme se na klidném, zapomenutém a úchvatném místě. Ani nevadilo, že jsme nikdo z auta neměli plavky. Místní chataři byli někde pryč a ryby a ani ptáky jsme snad nepobouřili. Schnout na molu a dívat se na mraky nad sebou, hmm. Škoda, že takové místo nemám za barákem.

Co však bylo i podle Mirky a mého syna z koupání tím nej, byla pláž u města Tadoussac. Honza se na ni skutálel z obrovských písečných dun, nejvyšších v Kanadě. Já jsem dolů seběhla po šikmé prudké pěšině s pocitem naprosté radosti a volnosti. U vody bylo pár lidí, ale ve vodě nikdo! To zavání tím, že je voda fakt studená. No nic, jdeme do toho. Když jsem chtěla ve vodě vyfotit, syn to naschvál prodlužoval se slovy: „Ale no tak, to určitě není studené.“ Moc dobře se bavil. Pak šel do vody také. Měli jste vidět jeho výraz. Byl naprosto stejně nevěřícný jako ten můj, když jsem měla pocit, že se mi do těla zařezává mnoho, ale opravdu mnoho žiletek najednou. Napodruhé jsem zvládla i deset temp tam a deset zpátky. Až potom Mirka našla informace, že voda měla 4 stupně Celsia. U městečka se totiž mísí chladná, hluboká a na živiny bohatá slaná voda z ústí řeky Svatého Vavřince se sladkou vodou z fjordu Saguenay. Velké množství krilu, planktonu a ryb láká velryby a jiné mořské savce, a proto sem míří spousta lidí za jejich pozorováním. Mysleli jsme si, že bychom nějakou velrybu mohli vidět i přímo z dun, ale nakonec jsme si museli počkat až do druhého dne na organizované plavby.

Kdo chtěl zůstat v suchu, si mohl vybrat loď. Kdo toužil po větším dobrodružství a nebál se namočení, volil člun. Průvodkyně na našem člunu několikrát zdůrazňovala, že nechtějí velryby rušit, proto nepoužívají sonar a nepřibližují se moc blízko. A to je skvělé, nešlo tedy o žádné bezhlavé pronásledování. Pravdou ale je, že na prezentačních fotkách velryby vyskakovaly nad hladinu, mávaly ploutvemi a prostě byly krásně vidět. Člověk se snadno navnadí, ale přesto bylo nádherné být blízko takových úchvatných velikánů, přestože nám jen občas ukázaly kousek svého hřbetu nebo nám před ponorem zamávaly ocasem. Viděli jsme keporkaka, plejtváka myšoka, sviňuchu a běluhu, kterých bylo dokonce několik pohromadě, protože je to hravé a sociální zvíře. Měli jsme štěstí i na tuleně. Celkově je možné u Tadoussacu pozorovat ještě plejtváka obrovského, plejtváka malého a narvala. Z tuleňů hned tři druhy – grónského, kuželozubého a obecného.

Při přejezdu ze Saquenay do Montrealu byly mimo původní program zařazeny vodopády Montmorency Falls na okraji Quebecu. Sice nejsou tak slavné jako Niagárské, ale převyšují je o třicet metrů. Můžete je obdivovat svrchu z mostu nebo podél celé délky ze schodů. Jejich okolí je sice také přizpůsobené turistům – lanovka, kavárna, obchůdek, ale není z toho lunapark jako u Niagárských vodopádů. Také se u nich můžete nechat pěkně zamokřit, takže se nemusíte jít ani koupat. Jelikož si naše auto vodopády zařadilo již v rámci volného odpoledne v Quebecu ještě před odjezdem za velrybami, ale nepovedlo se nám stihnout zip line, uvítali jsme druhou návštěvu s jasným bojovým cílem. Tentokrát zip line synům dopřát. A po vystání fronty se povedlo. Trochu lituji, že jsem si tu jízdu nezkusila také.

Při pokračování z vodopádů směr Montreal, jsme si zařadili ještě zastávku ve městě Trois-Rivières. Podle mapy jsme se s Mirkou těšily na park na ostrově Saint-Quentin s plážemi a dřevěnými chodníčky v zeleni. Nadšeně jsem se vrhala z pláže do vody, zatímco se Mirka ještě převlékala, ale nestačila jsem dojít dál než po kolena, když jsem uslyšela volání: „Madam!“ Milý a sympatický plavčík nám bohužel sdělil, že kvůli zvýšenému výskytu bakterií je pláž zavřená. Tak jsme šly aspoň do bazénu, který byl od pláže, co by kamenem dohodil. A bylo to tam příjemné. A asi měli kolem i výborný umělý trávník, protože jsme pozorovaly veverku, která vypadala, že ten trávník spásá. Ano, víme, asi tam byly zbytky po nějakých hladových plavcích. Ale pohled to byl srandovní.

V Montrealu byla stejná situace jako v Trois-Rivières. Vyhlédly jsme si s Mirkou pláž na břehu řeky sv. Vavřince, ale zrovna byla uzavřená. Tak jsme zamířily aspoň do bazénu na ostrově sv. Heleny. A zažily jsme tam dosud pro nás nevídanou věc. Vodní kino. Lidé si hověli ve vodě na nafukovacích kruzích a u toho sledovali film. A abychom den završily dokonale, využily jsme lístek na hromadnou dopravu platící do pěti do rána, a vydaly se ještě k olympijské věži z roku 1976. Má status nejvyšší nakloněné věže na světě a její sklon je 45°. Ale do postele jsme mazaly těsně s půlnocí, nedbajíce na plány projíždět si město až do platnosti lístku. Je rozumnější se dobře vyspat.

V Montrealu lákaly druhý den před odjezdem z města k návštěvě různá muzea, ale naše auto a ještě jedno jim dalo vale a raději jsme zamířili k Charleston Lake, kde se dají půjčit kajaky, kanoe a paddleboardy. Těšili jsme se na to, někteří dokonce jak malé děti. Synové si každý odpluli ve svém single kajaku a my s Mirkou hrdinně vyrazily v kánoi bez vest, které přece nepotřebujeme. Když se máme utopit, tak nejlépe bez nich. Jo, šlo to dobře. Sice neumím nijak extra kormidlovat a zrovna jsem seděla vzadu, ale mířily jsme tam, kam jsme chtěly. Až jsme dorazily k břehům, které lákaly Mirku k odskočení. Jasně, proč ne, aspoň to tam můžeme trochu prozkoumat a vykoupat se. Mirka vykročila jednou nohou ke břehu. Příšerně klouzavého břehu, jak okamžitě zjistila. Mě chvíli trvalo, než jsem uvěřila, že se vážně vyklopíme. Málem jsem se potrhala smíchy, když jsme měly loď plnou vody a ne a ne se dostat přes tu klouzačku na břeh. Nakonec jsme ji ale zdolaly, loď vylily, odskočily si, prozkoumaly břeh a zase nasedly. Domluvily jsme se, že se synům raději nepochlubíme, aby neměli nemístné řeči. Ale asi jsme to měly napsané na čele, protože syn Mirky, Radek, prohlásil, když jsme se zase na jezeře potkali: „Jste se vyklopily, co? Odřená noha, natlučené koleno…“ Ani jedna jsme totiž natlučené koleno neměly a Mirka měla nohu odřenou jen malinko a nebylo to ani vidět. V jezeře žijí i želvy, tak jsme je pořád vyhlížely, ale nakonec se nám ukázaly jiné fešandy. Na jednom malinkém ostrůvku, kolem kterého jsme se koupaly, Mirka zvolala: „Tady je nějaké zvířátko… Jéé, to je had,“ zarazila se však, když se podívala blíž. Byla to krásná užovka mokasínová. Mirka nechtěla věřit, že plave, a tak ji k tomu chtěla přimět, ale užovka raději zalezla zpátky do trávy a kamení. Ale po nějaké době a o několik ostrovů dál se Mirce přání splnilo. Zahlédla jsem ve vodě jinou užovku, která se pilně vlnila a z vody jí koukala jen hlavička.

Poslední přírodní koupání nám nabídlo před odletem Toronto. Nejdřív se sice předvedlo v celé kráse a pěkně z výšky sto čtrnáctého patra CN tower, což byl opravdu zážitek. Ale druhý den jsme vyrazili lodí i na ostrov Ward’s Island. Je součástí více jak desítky ostrůvků na dohled od centra města. Je tu klid, kavárny, malebné rezidenční domky v zeleni, krásný výhled na Toronto a pláž s plavčíkem. Jen pár lidí ji ocenilo, ale voda byla osvěžující a mít svého osobního bodyguarda na lodi, to se jen tak někomu nepovede.

Na závěr musím ještě přidat pár nezapomenutelných zážitků nespojených s vodou. V Omega parku u města Montebello jsme mohli projíždět mezi zvířaty a některé krmit mrkví. Je to něco jako safari park ve Dvoře Králové ale se zvířenou Kanady, kterou tak poznáte zblízka, ale z bezpečí. Někteří hladovci vám přijdou o mrkev říct až do okénka auta a pokud nemáte mrkev schovanou, ale jen položenou na klíně, neváhají se sami obsloužit. Zranění nehrozí, ale pořádné oslintání ano. Hlavní okruh měří 12 kilometrů a vede lesy i loukami. V parku chovají vlka šedého a polárního, kojota, lišku obecnou a polární, bizona, jelena wapiti, losa, soba, jelena lesního, jelence ušatého, daňka, medvěda černého, bobra, rosomáka, divočáka a další. Některé okruhy jsou pro pěší. Park pořádá i komentovaná krmení. Například vlků. A když už jsme u těch vlků – v chatkách s prosklenými stěnami můžete zažít, jaké to je, když usínáte za vlčího vytí, probouzí vás vytí, když se při snídani koukáte vlkům do očí nebo když můžete nerušeně pozorovat vlčí smečku z gauče.

Jsem vděčná, že jsem to mohla prožít. Díky Jano, Stando a kluci! Těším se na příště!

„Nejvíc se mi líbil průvodce, jeho vyprávění v souvislostech a možnost vidět běžně neukazované části CERNu.“

„Výstavy byly úžasné! Opravdu mi pomohly hlouběji pochopit celé téma a odnesla jsem si z nich mnohem víc, než bych čekala.“

„Místa, kam jsme se dostali, působila jako skrytá veřejnosti – a to je při exkurzi rozhodně velké plus.“

„Skvělá organizace, rozvržení aktivit, interaktivní expozice – a protonový fotbal!“

„Nejvíc jsem ocenila kombinaci velkého množství programu s dostatkem volného času.“

„Exkurze, dva volné dny v Ženevě a pohoda, která po celou dobu panovala.“

„Výlet do Gruyères.“

Ženeva po souši, po vodě i z výšky

Volné dny nabízely účastníkům prostor sestavit si vlastní program a využít Geneva City Pass podle svého. Mezi nejčastěji zmiňované zážitky patřily plavby po Ženevském jezeře, lanovka na Salève, návštěva katedrály svatého Petra a ženevských muzeí.

„Lanovka, lodičky, vláček, muzeum Patek Philippe… Moc se mi líbila také botanická zahrada a užila jsem si i koupání.“

„Výlet lodí, Muzeum reformace, věž katedrály, Muzeum Jeana-Jacquese Rousseaua, Muzeum Červeného kříže… Nejde stihnout všechno – proto pojedu znova!“

„Doporučuji všechno, co jsem stihla: botanickou zahradu, výlet lodí, katedrálu svatého Petra, Musée d’Art et d’Histoire, Muzeum Červeného kříže, Musée Ariana i Muzeum dějin vědy.“

„Musée d’Art et d’Histoire doporučuji zejména – tam by se dal strávit celý den.“

„Plavba po jezeře, lanovka a turistika v horách.“

„Geneva City Pass určitě využijte. Je to skvělá pomoc a ušetří spoustu samostatných plateb za vstupy.“

A co doporučit příštím účastníkům?

„Užít si celý program naplno a nebát se poznávat Ženevu.“

„Dobře si před cestou odpočinout. Zážitků je opravdu hodně a je potřeba si je vychutnat.“

„Socializovat se s ostatními účastníky a sdílet s nimi, co jsme viděli a co dalšího je možné navštívit.“

„Důkladně si prostudovat Geneva City Pass – a zocelit se ve spaní v autobusu.“

„Nezapomenout plavky!“

A především? „Těšit se na krásně strávený čas.“

Ukázalo se, že mé úvahy vůbec nebyly liché. Pokud byste měli možnost jet na stejná místa, neváhejte!

Kromě parků jsme projeli i pár měst, jsou pro mne ale kromě San Franciska na opačném konci škály zajímavosti. Ano, Los Angeles nabízí chodník slávy s hvězdami filmu, hudby a zábavy, slavné Beverly Hills, hvězdárnu Griffith Observatory nebo nedalekou Santa Monicu, kde končí Route 66. Las Vegas dává milovníkům sázení možnost zkusit své hráčské štěstí a k tomu laciný a blýskavý kýč napodobenin evropských staveb nebo kino Sphere, kopulovitou stavbu viditelnou i z vesmíru. Salt Lake City centrum mormonské církve nebo Capitol. Ale to vše stačí vidět jednou. Do San Francisca bych jela klidně potřetí. A opět, jako tentokrát, bych si k tomu nechala zahrát písničku od Scotta McKenzieho:

If you’re going to San Francisco
Be sure to wear some flowers in your hair…

Víc se o městech zmiňovat nechci, ale o čem se rozepíšu ráda, je příroda. Vezmu to pěkně popořadě, jak jsme postupně projížděli jednotlivými místy:

Panamint Valley

„To nikdy nezapomenete – pohled na jednu i druhou stranu na dlouhou bezútěšnou cestu pouští,“ tak údolí charakterizoval Tomáš a měl pravdu. Člověk by tu nechtěl být sám a bez vody.

Někteří účastníci výpravy měli chuť se tu projít. Naskytla se k tomu příležitost, v zádech byla nachystaná auta, která všechny během nedlouhé doby podél silnice nabrala a jelo se dál, směr Údolí smrti.

Death Valley

Nejteplejší místo na Zemi. Kdysi si tudy zkracovali cestu ti, kdo šli hledat a těžit zlato do kalifornských zlatých pánví. Parta bílých osadníků dala místu jméno podle toho, jaké utrpení zde zažila. Zemřel sice jen jeden starší muž, ale ostatní museli k přežití vynaložit spoustu sil, zabít dobytek a spálit vozy. I dnes jde o zrádné místo, které může zabíjet. Návštěvníci si myslí, že když jsou v autě a mají mobil, nemůže se jim nic stát. Ale jak varují rangeři – strážci parku – auto se může rozbít a téměř nikde není signál. V případě potíží vás nemusí dlouho nikdo najít. Přesto Death Valley láká každý rok mnoho návštěvníků a má skutečně na co.

Kultovní je Zabriskie Point, vyhlídka, která se dostala do stejnojmenného filmu z roku 1970.

Nejnižším místem, 87 metrů pod hladinou moře, je solná pánev Badwater Basin. Je to zároveň nejnižší bod Severní Ameriky. A prý se tu dají přímo na zemi usmažit vajíčka. Ale zrovna na potvoru nikdo z nás s sebou žádné neměl, abychom to mohli vyzkoušet.

Jsou období, kdy to tu dokonce kvete. Je k tomu potřeba dostatek zimních srážek, správné rozložení dešťů a teplé jarní slunce. Nastává to jen zřídka, ale je to pak nádhera. Američané tomu říkají superbloom (bloom = kvetení). Vůbec tedy nejde o mrtvou krajinu. Ale oproti jiným místům na Zemi tu je život takový intenzivní a zároveň zredukovaný. A víte co, v té místní slané a teplé vodě, kterou někdo nazývá polévkou, žijí i ryby. Je to k nevíře, ale my jsme je viděli na vlastní oči.

Vzali jsme to i přes malířskou paletu. Místo, kde skály hrají barvami. Jo, mít tak čas a ponořit se tu do malování by mohlo být skvělé (ano, s pořádnou zásobou vody, slunečníkem a funkční vysílačkou).

Posádka auta, která neměla v Londýně takové štěstí při přestupu a jela nám naproti z Las Vegas, nás ale kvůli absenci signálu stejně nenašla. Tak se celým údolím jela kochat i z nádherné Dantovy vyhlídky.

Grand Canyon

V nabídce byl přechod ze severní na jižní hranu. Neuváženě jsem se napsala mezi zájemce, ale naštěstí uspořádali Tomáš s Hankou včas cestovatelskou přednášku. To mi pomohlo se správně rozhodnout a nejít. Představa, že bych zdržovala celou skupinu (nebo pro mne nedej bože letěl vrtulník jako už pro člena jedné z předchozích výprav), mě děsila. Všech 22 odvážlivců, kteří se nezalekli, přechod zdolalo ve zdraví, někteří tedy s puchýři a namoženými svaly, ale všichni jistě se silným zážitkem a posílenou vírou v sebe sama. Někteří navíc pokřtění v řece Colorado.

Ale ani ti, kdo přechod nešli, nezůstali zkrátka. Už samotné pohledy z vyhlídek jsou dechberoucí. A následný program byl jedinečný. V Antelope kaňonu jsem ještě nebyla, znala jsem ho jen z barevných, zářivých fotografií.

Antelope Canyon

„Ono to opravdu existuje? Já to doteď měla jako spořič obrazovky a nenapadlo mě, že je to reálné místo z naší planety,“ komentovala fotky z antilopího kaňonu moje kamarádka.

Dostat se tam nejdřív vypadalo jako dost složitý úkon, protože jsme museli vyplňovat různé formuláře a zařazovat se do front, ale nakonec jsme se dostali na místo parkování a mohli jsme s naší průvodkyní vyrazit na cestu. Procházeli jsme dost vyprahlou krajinou a míjeli jsme sem tam i kaktusy. Průvodkyně mluvila cestou také o chřestýších, což mě moc zajímalo, ale žádného živého jsem nikde nezahlédla.

Blízko vstupu do kaňonu si nás ještě s jiným průvodcem rozdělila na dvě skupiny. Na nás padla výměna průvodkyně za průvodce, ale i ten byl milý. Snažil se dát nám vždy dost času a prostoru v zajímavých částech, abychom si mohli vše nafotit a prohlédnout. Myslela jsem na to, jaké to muselo být, když se na místo mohl vydat kdokoliv chtěl. A natrefit třeba na to, že jste v kaňonu úplně sám.

Nejdřív jsme si říkali, že naše skupina měla trochu smůlu, že vyrážela z hotelu až během dopoledne. Mohli jsme sice déle spát či lenošit nebo si jít zaplavat, ale zase jsme měli obavy, že cesta na slunci nebude úplně příjemná. Nakonec se dala zvládnout a od průvodce jsme zjistili, že jsme naopak přišli v ten nejlepší čas. Skupiny před námi ani po nás, prý nezažijí přímý dopad kuželů slunečních paprsků přímo až na zem v kaňonu. No a to bylo opravdu úchvatné. Aby dodal na dramatičnosti pohledů, vířil na některých místech průvodce písek a prach ze země. Ten pak stoupal v kuželech světla. Průvodce nám také ukázal báječná místa na focení, kde můžete předstírat, že vás do kaňonu spustili mimozemšťani nebo že máte ohromnou moc nad světlem.

Kaňon hrál všemi barvami. Kdo je fotograf tělem i duší, může se do něj vydat se stativem na speciální fotografické prohlídky.

Horseshoe Bend

Když jsem zveřejnila fotky na internetu, dělali si ze mě někteří srandu, že jsem za vyhlídkou Máj putovala až do Ameriky. Ano, i my máme nádherné vyhlídky na řeku. A mám ji od domu skoro za rohem. Jen je scenérie u nás daleko zelenější.

Řeka Colorado se kolem pískovcové skály připomínající koňskou podkovu obtáčí o 270 ° a teče v hloubce přes 300 metrů.

Je to oblíbené místo a vůbec se nedivím. Zrovna jsme chytili západ slunce, tak bylo vše zbarvené do nádherných tónů, ale bylo tu také hodně turistů. Přesto si člověk mohl poodejít kousek stranou a vše si vychutnat ve větším soukromí a snít o nesmrtelnosti duše.

National Park Zion

O Zionu jsem při předchozí návštěvě jen slyšela. Ale název byl mezi mormony všudypřítomný. I banka Zions Bank, založená právě mormony, si toto označení zasloužila. A co vlastně Zion znamená? Pochází z hebrejského Sion a jeden z významů je zaslíbené místo. Hlavní kaňon parku (Zion Canyon) jako zaslíbené místo označil především mormonský osadník Issac Behunin, který v kaňonu žil a vnímal jej jako klidné, bezpečné útočiště připomínající Boží království. Současný název parku byl přijat v roce 1919.

A je to opravdu zaslíbené místo? Seděla jsem na vyhlídce do údolí. Nebe s jedním krásným mráčkem, kolem dost vysoké hory, spousta zeleně, mezi horami zelené údolí s řekou uprostřed. Koupala jsem se v řece, kde sem tam prošel někdo po mostu, ale jinak to bylo krásné klidné místo s výhledem zase na zeleň a hory. Obdivovala jsem pod skalním převisem plačící skálu. Voda prosakuje porézním pískovcem, dokud nenarazí na nepropustnou vrstvu břidlice, po které stéká ven a vypadá jako pláč. Roste tu díky tomu zeleň nazývaná visutou zahradou. Na konci parku jsem se brodila přímo řekou. Mám ještě pokračovat, nebo už věříte, že místo dostalo ten nejlepší název, jaký mohlo?

Bryce Canyon National Park

„Ty jo!“ „Wou“ „No tvl.“ „To je pecka.“

Bylo úsměvné poslouchat výroky příchozích, když poprvé pohlédli na Bryce kaňon. Každý samozřejmě zvolil slova dle své nátury a věku, ale neohromen nezůstal nikdo.

V Bryce kaňonu jsme všichni zažili západ slunce, a kdo si přivstal, mohl upřeně sledovat horizont a silou vůle pomáhat sluníčku, aby i tentokrát vyšlo. Opakující se zázrak se povedl a paprsky slunce postupně rozzářily jednotlivá patra kaňonu. Ani jsem nevěděla, na kterou stranu se mám dívat dřív.

Pohled na kaňon mi připomínal pohled na nějaké divadlo plné pohádkových červenobílých bytostí různých tvarů a velikostí.

A zajít dolů mezi jednotlivé skalní útvary bylo jako jít do galerie pod širým nebem plné expresivního umění.

Arches National Park

Arches neboli oblouky. Název je dost trefný. Jde totiž o místo, kde skalních oblouků, oken a mostů najdete nejvíc na Zemi. Údaje se liší, ale více než 1 800 jich bude určitě. K tomu, aby vznikly, byly potřeba extrémní teploty, rozsáhlá podpovrchová silná vrstva soli vzniklá díky pravěkému moři, voda, led a čas.

Spisovatel Edward Abbey poté, co tu pracoval jeden rok jako ranger, o parku napsal, že jeho vyprahlá krajina je „obnažená, jednotvárná, strohá a prostá jako model povrchu Měsíce“. Je to holá pouštní pláň, ze které se ale zvedají úžasné a roztodivné skalní monolity červených nebo zlatavých barev.

Nejdelší Landscape Arch překlenuje vzdálenost 91 metrů. Je dost křehký, takže ho už návštěvníkům dovolí pozorovat jen zdálky. Již před třiceti lety říkali, že může kdykoliv spadnout. Zatím naštěstí drží. Dvojitý oblouk (Double Arch), to jsou dva oblouky rozebíhající se z jednoho místa do dvou stran, balancující skála (Balanced Rock) je viklan, který stojí na kamenném sloupu nebo třeba delikátní oblouk (Delicate Arch) se stal symbolem státu Utah. Každý by si tu našel ten svůj oblíbený oblouk.

Grand Teton National Park

Velká prsa jako název parku, no koho by to napadlo? Název pohoří Les Trois Tétons (Tři ňadra) dali oblasti průzkumníci mluvící francouzsky na počátku 19. století. Nejvyšší hora byla pojmenována Grand Teton. Hoře jméno zůstalo, dostal ho po ní i park, ale pohoří se aktuálně jmenuje Teton Range.

A místní indiánský kmen Šošonů nazýval horu Teewinot, což v překladu znamená „mnoho vrcholů“ nebo „hroty“.

Když se v údolí Jackson Hole rozhlédnete, vidíte kolem sebe opravdu trčet samé hroty a z toho byl v historii i dnes kde kdo paf. Skoro všichni z naší výpravy si ale pomysleli: „To je pohled jak ze Švýcarska“.

Návštěvníci si jak diví fotí staré dřevěné stodoly v části zvané Mormon Row, kterou založili mormonští přistěhovalci z Idaha v 90. letech 19. století. Ano, taky jsem si je vyfotila, ale já byla jak divá z krásných motýlů, výhledů a jezer, ve kterých bylo naprosto báječné koupání opět s vyhlídkou na hroty kolem.

Yellowstone National Park

V Yellowstone jsme strávili dva dny a zdaleka jsme neviděli všechno. Je rozlehlý a skrývá opravdové přírodní poklady: vřídla, bahenní sopky, rozkvetlé louky, husté lesy, zkamenělé stromy a další.

Je plný divoké zvěře, takže jsme zažili setkání s kojotem, hnědým medvědem, mámou a mládětem černého medvěda, losem, různorodým hmyzem, užovkou západní a hlavně bizony. Někteří šťastlivci vezli domů i zásoby bizoních chlupů.

Nejznámější a nejdéle pojmenovaný gejzír v parku Old Faithful se nechtěl nechat zahanbit a tak dle predikce opravdu vytryskl za naší přítomnosti a prý zrovna výš než při minulé Tomášově návštěvě.

Yellowstone je ale gejzírů plný. Kdo má rád naši lokalitu SOOS u Františkových Lázní a nevadí mu smrad zkažených vajíček, ten by byl v parku jak v sedmém nebi. Takže já byla. Mám tu zvláštní krajinu s vývěry a bubláním ráda. Přijde mi taková mystická.

Park má i svůj Grand Canyon, kterým se valí divoká řeka. Když jsme stáli na vyhlídce nad vodopádem, cítila jsem tak obrovský respekt a mrazení!

Zážitek bylo pozorovat Dračí jeskyni (Dragon’s Mouth Spring – Pramen dračí tlamy). Název vznikl asi snadno. Z otvoru ve skále totiž s hlučným burácením a duněním tryská vařící voda a valí se hustá šedá pára. Navíc tlakové bubliny horkých plynů a páry explodují uvnitř podzemní dutiny a vytvářejí ozvěnu znějící jako zvířecí řev.

No, a protože mě doma děti překřtily na Mamuta, někdy i Mamutku, tak musím zmínit vlastně mé místo. Tedy Mammoth Hot Springs, unikátní bílé travertinové terasy a kaskády, které tvoří na minerály bohatá vyvěrající voda.

Yosemite National Park

Bratr Pavla Proška, hlavního řidiče z našeho auta, který žije v USA a na chvíli se k naší výpravě přidal, nám při loučení na konci Yellowstonského parku říkal o Yosemite: „To nebudete vědět, kam dřív čučet.“

Bohužel byl před návštěvou parku noční přejezd a já byla zcela vyřízená. Nepatřím totiž k lidem, kteří by byli schopni usnout za jakýchkoliv podmínek. Neubránila jsem se chvílemi myšlenkám na to, že se spánková deprivace používá k mučení. A zároveň musím smeknout před řidiči, kteří nejenže se střídali celou noc a často nespali ani ve chvílích, kdy neřídili, ale i celý druhý den museli nejen fungovat, ale zase i řídit.

Na chvíli mě probralo koupání v nádherném jezeře Tenata Lake, ale osvěžující efekt nevydržel moc dlouho.

Ze dne v parku toho tedy moc nemám, přestože je krásný. Známý je vrchol El Capitan, tak ten jsem zaznamenala aspoň jedním okem. Ale zatímco někteří šli k vodopádům, já jsem si šla ustlat na chvíli do trávy.

Mám naplánováno si park aspoň užít díky detektivnímu seriálu Živel (Untamed), který se právě tady odehrává. Zatím se to daří náramně.

Sequoia National Park

Setkání s nejobjemnějším organismem na planetě, to nabízí Sequoia National Park. General Sherman je největší sekvojovec obrovský, je starý asi 2300–2700 let a dosahuje výšky 83,8 m. Nejvyšší strom světa roste jinde, v národním parku Redwood v Kalifornii. Jmenuje se Hyperion a jde o 115,92 metrů vysokou sekvoj vždyzelenou.

Moc jsem se těšila a byla jsem zvědavá, jaké to je v lese takových obrů. Jsou to opravdu impozantní stromy. Mohli jsme si mezi nimi udělat i procházku. A co bylo báječné, vyšlápli jsme si na vysokou skálu s nádhernou vyhlídkou do všech stran.

Projížděli jsme kolem spálených stromů. Požáry paradoxně sekvojovce potřebují. Proč?

Šišky sekvojovce jsou pevně zavřené pryskyřicí a na stromě mohou vydržet zelené i desítky let. Horko z mírného požáru pryskyřici roztaví, šišky se rozevřou a uvolní tisíce semen najednou. Požár spálí povrchovou vrstvu jehličí a spadaného materiálu. Vzniklá vrstva popela je bohatá na živiny a semena dopadnou přímo na obnaženou minerální půdu, kde mají šanci zakořenit. Oheň navíc vyčistí podrost a zahubí rychle rostoucí konkurenční dřeviny a stromy, které by mladým semenáčkům stínily a ubíraly vodu a živiny.

Stromy jsou chráněny silnou, měkkou a vláknitou kůrou, která neobsahuje pryskyřici a funguje jako účinná tepelná izolace, aby jim požáry neublížily. Spodní větve starých stromů často odumírají a odpadávají, takže plameny pozemního ohně málokdy dosáhnou až do koruny stromu.

Ale ničivé lesní požáry, jejichž intenzita roste kvůli změnám klimatu a hromadění suchého materiálu v lesích, zabíjejí i tisícileté stromy. Při rozsáhlých požárech v letech 2020 a 2021 zemřela až pětina celkové přirozené populace dospělých sekvojovců. Obětí se stal mimo jiné i strom známý jako Král Artuš.

Rypouši severní 

Abych vše nezakončila tak neradostně, zmíním ještě jedno úžasné pozorování cestou po pobřeží ze San Francisca zpátky do Los Angeles.

Na pláži se tam vyvalovali rypouši severní. Působili jako líná zvířata, ale lenošení si dovolují jen dva až tři týdny v roce, kdy se jim mění srst a oni kvůli tomu připlouvají na břeh. Jinak jsou tito mořští savci velmi aktivní lovci a tráví 80 až 90 procent času pod vodou. A vypadá to, že nepotřebují moc spát. Budu se k nim někdy muset vypravit na rady, jak to dělají.

Všechny báječné zážitky (a to včetně toho, že jsem uletěla zbytku rodiny správným letadlem) určitě nezůstanou zapomenuty! Tomáš i obě Hanky si zasluhují velikou poklonu za to, jak všechno naplánovali a zařídili! Děkujeme za další báječný zájezd.

Ten první s názvem Tajemství černobílé říše nabídl účastníkům nejen výuku šachu pod vedením té nejpovolanější – šachové mistryně Natálky Kaňákové – ale také řadu dalších černobílých témat. Jedno odpoledne jsme například věnovali hudbě, protože i notová osnova je černá a bílá, další dny patřily černobílým zvířatům. Nechyběly samozřejmě ani hry, tvoření a nejrůznější úkoly, při kterých jsme černobílý svět poznávali trochu jinak.

Druhý týden nesl název Mozky, které proslavily Česko. Každý den jsme věnovali jedné z osobností českých dějin – ať už to byl Tomáš Baťa, Gregor Mendel, Otto Wichterle, Jan Evangelista Purkyně nebo Božena Němcová. O každém z nich jsme si nejprve poslechli příběh, vyplnili připravené pracovní listy a potom zařadili aktivitu, která nám danou osobnost připomněla. Vzniklo například baťovské město, ale také krásná časová osa, na které bylo vidět, které osobnosti se mohly ve skutečnosti potkat, co je spojovalo a čím naši zemi proslavily.

Na táborech nechyběla tradiční fotovýzva, šifrovačka, edukační programy v Jihočeském muzeu a Jihočeské vědecké knihovně, návštěva Zemědělské a technické fakulty v prvním týdnu ani zajímavý program Krajského ředitelství policie v týdnu druhém.

Na tyto dva týdny jsme letos poprvé navázali samostatným týdnem pro teenagery ve věku 13–19 let. Už delší dobu jsme pozorovali, že by si naši starší účastníci zasloužili vlastní program, a letos jsme tuto myšlenku konečně dotáhli do konce.

Tři dny strávili naši junioři společně s vrstevníky z Horního Rakouska v Jihočeském vědeckotechnickém parku v rámci Summer Talent Academy, další dva dny už byly ryze jihočeské. Pro účastníky jsme připravili vhled do různých oborů a každý si mohl zvolit program podle svého zájmu.

Co zajímalo všechny, byl svět hackerů v podání Jihočeského centra kybernetické bezpečnosti. Někteří se pak stali moderními geodety a vyzkoušeli si jejich práci přímo v terénu. Dále bylo možné navštívit podcastové studio nebo jednu z největších reklamních agentur u nás. Většina stihla také novou únikovou hru a týden jsme zakončili opět v knihovně, kde jsme se dozvěděli, jak naši vrstevníci během druhé světové války v Českých Budějovicích vydávali židovský časopis Klepy.

Udělat samostatný týden pro tuto věkovou kategorii bylo jedno z našich nejlepších rozhodnutí a určitě bychom v tomto formátu rádi pokračovali i v následujících letech.

Tábory jsme si užili všichni – účastníci i vedoucí. Máme za sebou hromadu zážitků, spoustu srandy, nové kamarády a také mnoho nápadů na další akce, které připravujeme ruku v ruce s první generací, kterou jsme si kdysi vychovali z prvňáčků a druháčků.

A právě to je možná na naší práci nejkrásnější. Dívat se, jak nám před očima rozkvétají děti, které ve škole třeba nemají kamarády, obtížně hledají své místo mezi vrstevníky a často mají pocit, že jim okolí nerozumí.

Je krásné sledovat, jak v prostředí, kde mohou být samy sebou, najednou ožijí. Jak najdou kamarády, kteří přemýšlejí podobně, jak se pustí do témat, která je skutečně zajímají, a jak postupně získávají větší jistotu v tom, kým jsou a co dokážou.

Velkou odměnou je pro nás také zpětná vazba, poděkování a vděk rodičů za to, že existují lidé, kterým jejich výjimečné děti nejsou lhostejné. Lidé, kteří se o ně zajímají, naslouchají jim a dávají jim alespoň pár dní v roce to, co tyto děti skutečně potřebují – možnost být samy sebou, potkávat podobně naladěné vrstevníky a dělat věci, které je baví.

A na závěr se i letos podělíme o pár vzkazů, které nám rodiče a účastníci poslali:

„Pokračujte ve své skvělé práci a podpoře dětí. Děkujeme za Váš čas a péči.“

„Moc děkujeme, jste úžasní.“

„Děkujeme, skvělá práce.“

„Děkujeme za skvělou organizaci. “

„Velké poděkování za to, co děláte.“

„Děkuji za to, co pro děti děláte. :)“

„Je tak dál! Jste úžasní!“

„Jste skvělí, moc děkujeme za parádní týden! Každý, kdo se věnuje dětem, zaslouží uznání.“

„Díky za skvěle připravený tábor a za jeho odborné vedení.“

A já moc děkuji celému organizačnímu týmu. Jsme už sehraná parta, která táhne za jeden provaz, akce si společně užíváme a snad máme i společný cíl – rozšířit naše řady nadaných o další děti, kterým snad ukážeme cestu, jak být samy sebou, najít své silné stránky a třeba i cestu, která jim v životě bude dávat smysl.

Stejně jako v předchozích letech byl společně plánovaný program dobrovolný a vznikal spontánně podle nápadů samotných účastníků s ohledem na počasí a náladu. Každý se mohl připojit ke společně domluveným výletům a aktivitám nebo naopak vyrazit po vlastní ose.

Chladnější červencový týden byl ideální pro delší výlety do hor a do šumavských měst, navštívili jsme nově tkalcovskou a šicí dílnu v Železné Rudě, vydali jsme se do návštěvnického centra v Srní s naučnou stezkou pro děti zakončenou pozorováním vlků, vyjeli jsme si oblíbeným vláčkem Šumaváčkem k Černému jezeru, zdolali jsme vrchol Jedlové a další zajímavé cíle. Ani v bezprostředním okolí základny nebyla o zážitky nouze – sice obyčejné ale plné zábavy byly procházky ke Kapličce či Suchým studánkám, kde si děti cestou sbíraly borůvky a maliny a v lese nadšeně stavěly domečky pro skřítky.

Příjemná atmosféra panovala také přímo na základně. Večery několikrát tradičně patřily táborákům s opékáním buřtů a hudebním doprovodem, nechyběl karneval s diskotékou, noční stezka odvahy ani oblíbené malování na trička a další materiály. Dost času jsme s dětmi také strávili v kuchyni při přípravě různých sladkých moučníků nejen ze sezonního ovoce ale také při již tradiční výrobě bramboráků z opravdu velkého množství brambor, aby bylo pro každého hodně. Při těchto běžný aktivitách jsme se vzájemně poznávali a příjemně si popovídali. Když zrovna nebyl naplánovaný žádný program, děti si na terase a v malé osadě s minimálním provozem bohatě vystačily s koly, koloběžkami, míčem nebo jednoduše se společností svých kamarádů.

I letošní ročník potvrdil, že největším kouzlem Kukačky není jen nádherná šumavská příroda nebo pestré možnosti výletů, ale především přátelská atmosféra a komunita lidí, kteří se sem každoročně rádi vracejí.

Na závěr patří poděkování Janě Soukupové za zajištění dalšího ročníku této krásné tradice a také všem účastníkům, kteří nadšeně plánovali a připravovali program pro sebe i ostatní. Všichni se těšíme na další společné setkání na Kukačce, buď již při kratších podzimních a zimních akcích nebo až zase v létě na celý týden.

A přitom k tomu vůbec nemuselo dojít.

V sobotu jsme přiletěli z Prahy do Londýna jen s malým zpožděním. Na navazující let do Los Angeles nás cestovalo celkem 51. Posádku letu Praha–Londýn jsme upozornili, že máme návazný let a že opravdu potřebujeme co nejrychleji pokračovat dál. Stačilo jediné: umožnit naší skupině přednostně nastoupit do prvního autobusu, který odvážel cestující od letadla k terminálu.

Nestalo se.

Do Los Angeles se tak nakonec dostalo pouze devět lidí z naší skupiny. Zbylých 42 mensanů zůstalo u letadla a čekalo téměř hodinu a půl, než dorazily další autobusy. Pokud jsem správně rozuměl vysvětlení letištního personálu, řidičům zřejmě skončila směna a British Airways musely shánět jiné řešení. Výsledek? Navazující let nám uletěl.

A tím začala druhá část dobrodružství.

Více než čtyři hodiny jsme strávili na Flight Connections čekáním, co s námi bude. British Airways nám po osmé hodině večer sdělily, že je nás hodně, že na tom pracují a že se máme přesunout na přepážku Odlety a řešit přenocování. Upozornili jsme je, že nemáme britské ETA, tedy elektronické cestovní povolení pro vstup do Spojeného království. Byli jsme uklidněni, že imigrační úředníci o nás prý vědí — informace jim měla být předána přes Teams. V tu chvíli už jsme čekali opravdu cokoliv.

Naštěstí imigrační kontrola proběhla po krátkém vysvětlování překvapivě hladce. Pomohlo možná i to, že Mensa Česko není žádná záhadná sekta cestovatelů s kufry, ale organizace sdružující lidi s vysokým IQ, zájmem o logiku, poznávání a občas zjevně i o krizovou letištní logistiku.

Na Odletech jsme se dozvěděli, že nám British Airways ubytování nezajistí a máme si ho najít sami. Náklady na hotel, dopravu i jídlo nám prý následně proplatí, samozřejmě v určitém limitu.

Rozdělili jsme se proto na menší skupinky a začali hledat, kde vůbec přespat. My jsme nakonec zvolili nedaleký Reading a podařilo se nám přenocovat v hezkém domku. Jiní takové štěstí neměli. Někteří dorazili do Londýna na ubytování, kde jim bylo řečeno, že je poškozené po předchozích hostech a ubytovat je nemohou. Jiným byla rezervace zrušena ještě cestou. Přibližně polovina účastníků tak byla nakonec nucena strávit noc na letišti.

Během noci většině z nás začaly naskakovat nové rezervace do Los Angeles. Někdo měl letět přímo, jiní přes Seattle nebo New York. Problém byl, že část skupiny dostala náhradní let až na pondělí, tedy téměř 48 hodin po původním sobotním odletu.

My jsme na tom byli ještě o něco „lépe“. Z naší pětičlenné skupiny dostala novou letenku pouze moje žena Petra, a to na ranní let v 8:20. V šest ráno jsme proto byli zpět na Heathrow a zjišťovali, co bude se zbytkem rodiny.

Na chvíli to vypadalo nadějně. Ukázalo se, že bychom měli být ve stejném letadle do Los Angeles. Radost ale trvala jen krátce. American Airlines vydaly palubní lístek pouze manželce. U nás čtyř prý British Airways nepředaly do systému všechny potřebné údaje.

Následovala klasická letištní disciplína: American Airlines nás poslaly k British Airways, British Airways nás poslaly zpět k American Airlines, potom znovu k British Airways a tak dále. Přehazování odpovědnosti trvalo tak dlouho, až letadlo do Los Angeles odletělo bez nás.

British Airways nám tedy začaly hledat další spojení. První návrh byl přes Amsterdam s odletem v 8:40. To mi připadalo zvláštní, protože takový let už prostě nešlo stihnout. Paní na přepážce mě uklidnila, že máme času dost, protože to letí ve 20:40. Po chvíli ověřování se ukázalo, že odlet je skutečně v 8:40 — tedy v čase, který už byl nereálný.

Další nabídka byla přímý let do Los Angeles až v pondělí odpoledne. To jsme odmítli, protože v pondělí večer už máme být podle programu v Las Vegas. Nakonec nás převzal nadřízený pracovník, vzal si naše letenky a na půl hodiny zmizel.

A pak se vrátil s řešením, které konečně dávalo smysl: let přímo do Las Vegas, už v neděli odpoledne.

Vzhledem k tomu, že máme ve Vegas ubytování jen asi 9 kilometrů od letiště a nevadí jim, že dorazíme o den dřív, vypadá to, že se naše výprava konečně zase rozjede správným směrem.

Takže závěr? Kdyby posádka British Airways letu z Prahy do Londýna vzala vážně informaci, že 51 cestujících spěchá na návazný transatlantický let, a umožnila nám nastoupit do prvního autobusu, velmi pravděpodobně by se nic z toho nestalo. Žádné zmeškané lety, žádné noční hledání ubytování, žádné přespávání na letišti, žádné přehazování mezi přepážkami.

Ale aspoň víme, že když se 42 členů Mensy zasekne na Heathrow, vznikne z toho velmi důkladně analyzovaná krizová situace.

A snad bude zachráněn i úterní výlet do Death Valley.