Ukázalo se, že mé úvahy vůbec nebyly liché. Pokud byste měli možnost jet na stejná místa, neváhejte!

Kromě parků jsme projeli i pár měst, jsou pro mne ale kromě San Franciska na opačném konci škály zajímavosti. Ano, Los Angeles nabízí chodník slávy s hvězdami filmu, hudby a zábavy, slavné Beverly Hills, hvězdárnu Griffith Observatory nebo nedalekou Santa Monicu, kde končí Route 66. Las Vegas dává milovníkům sázení možnost zkusit své hráčské štěstí a k tomu laciný a blýskavý kýč napodobenin evropských staveb nebo kino Sphere, kopulovitou stavbu viditelnou i z vesmíru. Salt Lake City centrum mormonské církve nebo Capitol. Ale to vše stačí vidět jednou. Do San Francisca bych jela klidně potřetí. A opět, jako tentokrát, bych si k tomu nechala zahrát písničku od Scotta McKenzieho:

If you’re going to San Francisco
Be sure to wear some flowers in your hair…

Víc se o městech zmiňovat nechci, ale o čem se rozepíšu ráda, je příroda. Vezmu to pěkně popořadě, jak jsme postupně projížděli jednotlivými místy:

Panamint Valley

„To nikdy nezapomenete – pohled na jednu i druhou stranu na dlouhou bezútěšnou cestu pouští,“ tak údolí charakterizoval Tomáš a měl pravdu. Člověk by tu nechtěl být sám a bez vody.

Někteří účastníci výpravy měli chuť se tu projít. Naskytla se k tomu příležitost, v zádech byla nachystaná auta, která všechny během nedlouhé doby podél silnice nabrala a jelo se dál, směr Údolí smrti.

Death Valley

Nejteplejší místo na Zemi. Kdysi si tudy zkracovali cestu ti, kdo šli hledat a těžit zlato do kalifornských zlatých pánví. Parta bílých osadníků dala místu jméno podle toho, jaké utrpení zde zažila. Zemřel sice jen jeden starší muž, ale ostatní museli k přežití vynaložit spoustu sil, zabít dobytek a spálit vozy. I dnes jde o zrádné místo, které může zabíjet. Návštěvníci si myslí, že když jsou v autě a mají mobil, nemůže se jim nic stát. Ale jak varují rangeři – strážci parku – auto se může rozbít a téměř nikde není signál. V případě potíží vás nemusí dlouho nikdo najít. Přesto Death Valley láká každý rok mnoho návštěvníků a má skutečně na co.

Kultovní je Zabriskie Point, vyhlídka, která se dostala do stejnojmenného filmu z roku 1970.

Nejnižším místem, 87 metrů pod hladinou moře, je solná pánev Badwater Basin. Je to zároveň nejnižší bod Severní Ameriky. A prý se tu dají přímo na zemi usmažit vajíčka. Ale zrovna na potvoru nikdo z nás s sebou žádné neměl, abychom to mohli vyzkoušet.

Jsou období, kdy to tu dokonce kvete. Je k tomu potřeba dostatek zimních srážek, správné rozložení dešťů a teplé jarní slunce. Nastává to jen zřídka, ale je to pak nádhera. Američané tomu říkají superbloom (bloom = kvetení). Vůbec tedy nejde o mrtvou krajinu. Ale oproti jiným místům na Zemi tu je život takový intenzivní a zároveň zredukovaný. A víte co, v té místní slané a teplé vodě, kterou někdo nazývá polévkou, žijí i ryby. Je to k nevíře, ale my jsme je viděli na vlastní oči.

Vzali jsme to i přes malířskou paletu. Místo, kde skály hrají barvami. Jo, mít tak čas a ponořit se tu do malování by mohlo být skvělé (ano, s pořádnou zásobou vody, slunečníkem a funkční vysílačkou).

Posádka auta, která neměla v Londýně takové štěstí při přestupu a jela nám naproti z Las Vegas, nás ale kvůli absenci signálu stejně nenašla. Tak se celým údolím jela kochat i z nádherné Dantovy vyhlídky.

Grand Canyon

V nabídce byl přechod ze severní na jižní hranu. Neuváženě jsem se napsala mezi zájemce, ale naštěstí uspořádali Tomáš s Hankou včas cestovatelskou přednášku. To mi pomohlo se správně rozhodnout a nejít. Představa, že bych zdržovala celou skupinu (nebo pro mne nedej bože letěl vrtulník jako už pro člena jedné z předchozích výprav), mě děsila. Všech 22 odvážlivců, kteří se nezalekli, přechod zdolalo ve zdraví, někteří tedy s puchýři a namoženými svaly, ale všichni jistě se silným zážitkem a posílenou vírou v sebe sama. Někteří navíc pokřtění v řece Colorado.

Ale ani ti, kdo přechod nešli, nezůstali zkrátka. Už samotné pohledy z vyhlídek jsou dechberoucí. A následný program byl jedinečný. V Antelope kaňonu jsem ještě nebyla, znala jsem ho jen z barevných, zářivých fotografií.

Antelope Canyon

„Ono to opravdu existuje? Já to doteď měla jako spořič obrazovky a nenapadlo mě, že je to reálné místo z naší planety,“ komentovala fotky z antilopího kaňonu moje kamarádka.

Dostat se tam nejdřív vypadalo jako dost složitý úkon, protože jsme museli vyplňovat různé formuláře a zařazovat se do front, ale nakonec jsme se dostali na místo parkování a mohli jsme s naší průvodkyní vyrazit na cestu. Procházeli jsme dost vyprahlou krajinou a míjeli jsme sem tam i kaktusy. Průvodkyně mluvila cestou také o chřestýších, což mě moc zajímalo, ale žádného živého jsem nikde nezahlédla.

Blízko vstupu do kaňonu si nás ještě s jiným průvodcem rozdělila na dvě skupiny. Na nás padla výměna průvodkyně za průvodce, ale i ten byl milý. Snažil se dát nám vždy dost času a prostoru v zajímavých částech, abychom si mohli vše nafotit a prohlédnout. Myslela jsem na to, jaké to muselo být, když se na místo mohl vydat kdokoliv chtěl. A natrefit třeba na to, že jste v kaňonu úplně sám.

Nejdřív jsme si říkali, že naše skupina měla trochu smůlu, že vyrážela z hotelu až během dopoledne. Mohli jsme sice déle spát či lenošit nebo si jít zaplavat, ale zase jsme měli obavy, že cesta na slunci nebude úplně příjemná. Nakonec se dala zvládnout a od průvodce jsme zjistili, že jsme naopak přišli v ten nejlepší čas. Skupiny před námi ani po nás, prý nezažijí přímý dopad kuželů slunečních paprsků přímo až na zem v kaňonu. No a to bylo opravdu úchvatné. Aby dodal na dramatičnosti pohledů, vířil na některých místech průvodce písek a prach ze země. Ten pak stoupal v kuželech světla. Průvodce nám také ukázal báječná místa na focení, kde můžete předstírat, že vás do kaňonu spustili mimozemšťani nebo že máte ohromnou moc nad světlem.

Kaňon hrál všemi barvami. Kdo je fotograf tělem i duší, může se do něj vydat se stativem na speciální fotografické prohlídky.

Horseshoe Bend

Když jsem zveřejnila fotky na internetu, dělali si ze mě někteří srandu, že jsem za vyhlídkou Máj putovala až do Ameriky. Ano, i my máme nádherné vyhlídky na řeku. A mám ji od domu skoro za rohem. Jen je scenérie u nás daleko zelenější.

Řeka Colorado se kolem pískovcové skály připomínající koňskou podkovu obtáčí o 270 ° a teče v hloubce přes 300 metrů.

Je to oblíbené místo a vůbec se nedivím. Zrovna jsme chytili západ slunce, tak bylo vše zbarvené do nádherných tónů, ale bylo tu také hodně turistů. Přesto si člověk mohl poodejít kousek stranou a vše si vychutnat ve větším soukromí a snít o nesmrtelnosti duše.

National Park Zion

O Zionu jsem při předchozí návštěvě jen slyšela. Ale název byl mezi mormony všudypřítomný. I banka Zions Bank, založená právě mormony, si toto označení zasloužila. A co vlastně Zion znamená? Pochází z hebrejského Sion a jeden z významů je zaslíbené místo. Hlavní kaňon parku (Zion Canyon) jako zaslíbené místo označil především mormonský osadník Issac Behunin, který v kaňonu žil a vnímal jej jako klidné, bezpečné útočiště připomínající Boží království. Současný název parku byl přijat v roce 1919.

A je to opravdu zaslíbené místo? Seděla jsem na vyhlídce do údolí. Nebe s jedním krásným mráčkem, kolem dost vysoké hory, spousta zeleně, mezi horami zelené údolí s řekou uprostřed. Koupala jsem se v řece, kde sem tam prošel někdo po mostu, ale jinak to bylo krásné klidné místo s výhledem zase na zeleň a hory. Obdivovala jsem pod skalním převisem plačící skálu. Voda prosakuje porézním pískovcem, dokud nenarazí na nepropustnou vrstvu břidlice, po které stéká ven a vypadá jako pláč. Roste tu díky tomu zeleň nazývaná visutou zahradou. Na konci parku jsem se brodila přímo řekou. Mám ještě pokračovat, nebo už věříte, že místo dostalo ten nejlepší název, jaký mohlo?

Bryce Canyon National Park

„Ty jo!“ „Wou“ „No tvl.“ „To je pecka.“

Bylo úsměvné poslouchat výroky příchozích, když poprvé pohlédli na Bryce kaňon. Každý samozřejmě zvolil slova dle své nátury a věku, ale neohromen nezůstal nikdo.

V Bryce kaňonu jsme všichni zažili západ slunce, a kdo si přivstal, mohl upřeně sledovat horizont a silou vůle pomáhat sluníčku, aby i tentokrát vyšlo. Opakující se zázrak se povedl a paprsky slunce postupně rozzářily jednotlivá patra kaňonu. Ani jsem nevěděla, na kterou stranu se mám dívat dřív.

Pohled na kaňon mi připomínal pohled na nějaké divadlo plné pohádkových červenobílých bytostí různých tvarů a velikostí.

A zajít dolů mezi jednotlivé skalní útvary bylo jako jít do galerie pod širým nebem plné expresivního umění.

Arches National Park

Arches neboli oblouky. Název je dost trefný. Jde totiž o místo, kde skalních oblouků, oken a mostů najdete nejvíc na Zemi. Údaje se liší, ale více než 1 800 jich bude určitě. K tomu, aby vznikly, byly potřeba extrémní teploty, rozsáhlá podpovrchová silná vrstva soli vzniklá díky pravěkému moři, voda, led a čas.

Spisovatel Edward Abbey poté, co tu pracoval jeden rok jako ranger, o parku napsal, že jeho vyprahlá krajina je „obnažená, jednotvárná, strohá a prostá jako model povrchu Měsíce“. Je to holá pouštní pláň, ze které se ale zvedají úžasné a roztodivné skalní monolity červených nebo zlatavých barev.

Nejdelší Landscape Arch překlenuje vzdálenost 91 metrů. Je dost křehký, takže ho už návštěvníkům dovolí pozorovat jen zdálky. Již před třiceti lety říkali, že může kdykoliv spadnout. Zatím naštěstí drží. Dvojitý oblouk (Double Arch), to jsou dva oblouky rozebíhající se z jednoho místa do dvou stran, balancující skála (Balanced Rock) je viklan, který stojí na kamenném sloupu nebo třeba delikátní oblouk (Delicate Arch) se stal symbolem státu Utah. Každý by si tu našel ten svůj oblíbený oblouk.

Grand Teton National Park

Velká prsa jako název parku, no koho by to napadlo? Název pohoří Les Trois Tétons (Tři ňadra) dali oblasti průzkumníci mluvící francouzsky na počátku 19. století. Nejvyšší hora byla pojmenována Grand Teton. Hoře jméno zůstalo, dostal ho po ní i park, ale pohoří se aktuálně jmenuje Teton Range.

A místní indiánský kmen Šošonů nazýval horu Teewinot, což v překladu znamená „mnoho vrcholů“ nebo „hroty“.

Když se v údolí Jackson Hole rozhlédnete, vidíte kolem sebe opravdu trčet samé hroty a z toho byl v historii i dnes kde kdo paf. Skoro všichni z naší výpravy si ale pomysleli: „To je pohled jak ze Švýcarska“.

Návštěvníci si jak diví fotí staré dřevěné stodoly v části zvané Mormon Row, kterou založili mormonští přistěhovalci z Idaha v 90. letech 19. století. Ano, taky jsem si je vyfotila, ale já byla jak divá z krásných motýlů, výhledů a jezer, ve kterých bylo naprosto báječné koupání opět s vyhlídkou na hroty kolem.

Yellowstone National Park

V Yellowstone jsme strávili dva dny a zdaleka jsme neviděli všechno. Je rozlehlý a skrývá opravdové přírodní poklady: vřídla, bahenní sopky, rozkvetlé louky, husté lesy, zkamenělé stromy a další.

Je plný divoké zvěře, takže jsme zažili setkání s kojotem, hnědým medvědem, mámou a mládětem černého medvěda, losem, různorodým hmyzem, užovkou západní a hlavně bizony. Někteří šťastlivci vezli domů i zásoby bizoních chlupů.

Nejznámější a nejdéle pojmenovaný gejzír v parku Old Faithful se nechtěl nechat zahanbit a tak dle predikce opravdu vytryskl za naší přítomnosti a prý zrovna výš než při minulé Tomášově návštěvě.

Yellowstone je ale gejzírů plný. Kdo má rád naši lokalitu SOOS u Františkových Lázní a nevadí mu smrad zkažených vajíček, ten by byl v parku jak v sedmém nebi. Takže já byla. Mám tu zvláštní krajinu s vývěry a bubláním ráda. Přijde mi taková mystická.

Park má i svůj Grand Canyon, kterým se valí divoká řeka. Když jsme stáli na vyhlídce nad vodopádem, cítila jsem tak obrovský respekt a mrazení!

Zážitek bylo pozorovat Dračí jeskyni (Dragon’s Mouth Spring – Pramen dračí tlamy). Název vznikl asi snadno. Z otvoru ve skále totiž s hlučným burácením a duněním tryská vařící voda a valí se hustá šedá pára. Navíc tlakové bubliny horkých plynů a páry explodují uvnitř podzemní dutiny a vytvářejí ozvěnu znějící jako zvířecí řev.

No, a protože mě doma děti překřtily na Mamuta, někdy i Mamutku, tak musím zmínit vlastně mé místo. Tedy Mammoth Hot Springs, unikátní bílé travertinové terasy a kaskády, které tvoří na minerály bohatá vyvěrající voda.

Yosemite National Park

Bratr Pavla Proška, hlavního řidiče z našeho auta, který žije v USA a na chvíli se k naší výpravě přidal, nám při loučení na konci Yellowstonského parku říkal o Yosemite: „To nebudete vědět, kam dřív čučet.“

Bohužel byl před návštěvou parku noční přejezd a já byla zcela vyřízená. Nepatřím totiž k lidem, kteří by byli schopni usnout za jakýchkoliv podmínek. Neubránila jsem se chvílemi myšlenkám na to, že se spánková deprivace používá k mučení. A zároveň musím smeknout před řidiči, kteří nejenže se střídali celou noc a často nespali ani ve chvílích, kdy neřídili, ale i celý druhý den museli nejen fungovat, ale zase i řídit.

Na chvíli mě probralo koupání v nádherném jezeře Tenata Lake, ale osvěžující efekt nevydržel moc dlouho.

Ze dne v parku toho tedy moc nemám, přestože je krásný. Známý je vrchol El Capitan, tak ten jsem zaznamenala aspoň jedním okem. Ale zatímco někteří šli k vodopádům, já jsem si šla ustlat na chvíli do trávy.

Mám naplánováno si park aspoň užít díky detektivnímu seriálu Živel (Untamed), který se právě tady odehrává. Zatím se to daří náramně.

Sequoia National Park

Setkání s nejobjemnějším organismem na planetě, to nabízí Sequoia National Park. General Sherman je největší sekvojovec obrovský, je starý asi 2300–2700 let a dosahuje výšky 83,8 m. Nejvyšší strom světa roste jinde, v národním parku Redwood v Kalifornii. Jmenuje se Hyperion a jde o 115,92 metrů vysokou sekvoj vždyzelenou.

Moc jsem se těšila a byla jsem zvědavá, jaké to je v lese takových obrů. Jsou to opravdu impozantní stromy. Mohli jsme si mezi nimi udělat i procházku. A co bylo báječné, vyšlápli jsme si na vysokou skálu s nádhernou vyhlídkou do všech stran.

Projížděli jsme kolem spálených stromů. Požáry paradoxně sekvojovce potřebují. Proč?

Šišky sekvojovce jsou pevně zavřené pryskyřicí a na stromě mohou vydržet zelené i desítky let. Horko z mírného požáru pryskyřici roztaví, šišky se rozevřou a uvolní tisíce semen najednou. Požár spálí povrchovou vrstvu jehličí a spadaného materiálu. Vzniklá vrstva popela je bohatá na živiny a semena dopadnou přímo na obnaženou minerální půdu, kde mají šanci zakořenit. Oheň navíc vyčistí podrost a zahubí rychle rostoucí konkurenční dřeviny a stromy, které by mladým semenáčkům stínily a ubíraly vodu a živiny.

Stromy jsou chráněny silnou, měkkou a vláknitou kůrou, která neobsahuje pryskyřici a funguje jako účinná tepelná izolace, aby jim požáry neublížily. Spodní větve starých stromů často odumírají a odpadávají, takže plameny pozemního ohně málokdy dosáhnou až do koruny stromu.

Ale ničivé lesní požáry, jejichž intenzita roste kvůli změnám klimatu a hromadění suchého materiálu v lesích, zabíjejí i tisícileté stromy. Při rozsáhlých požárech v letech 2020 a 2021 zemřela až pětina celkové přirozené populace dospělých sekvojovců. Obětí se stal mimo jiné i strom známý jako Král Artuš.

Rypouši severní 

Abych vše nezakončila tak neradostně, zmíním ještě jedno úžasné pozorování cestou po pobřeží ze San Francisca zpátky do Los Angeles.

Na pláži se tam vyvalovali rypouši severní. Působili jako líná zvířata, ale lenošení si dovolují jen dva až tři týdny v roce, kdy se jim mění srst a oni kvůli tomu připlouvají na břeh. Jinak jsou tito mořští savci velmi aktivní lovci a tráví 80 až 90 procent času pod vodou. A vypadá to, že nepotřebují moc spát. Budu se k nim někdy muset vypravit na rady, jak to dělají.

Všechny báječné zážitky (a to včetně toho, že jsem uletěla zbytku rodiny správným letadlem) určitě nezůstanou zapomenuty! Tomáš i obě Hanky si zasluhují velikou poklonu za to, jak všechno naplánovali a zařídili! Děkujeme za další báječný zájezd.

Vaše nová kniha se jmenuje Osobní kniha nadání a její podtitul zní O duševním zdraví pro nadané dospívající a mladé dospělé. Proč jste se rozhodla věnovat právě této skupině a právě tématu duševního zdraví?

Hlavních důvodů bylo několik. Věk dospívání a mladé dospělosti přirozeně doplňuje mé předchozí knihy – první byla věnována dospělým a druhá dětem. Třetí kniha se tak logicky zaměřila na období mezi nimi.

Mnohem silnějším impulzem však byla nabídka nakladatelství Grada. V současnosti je velkým společenským tématem otázka, proč má tolik mladých lidí psychické potíže. Sama jsem si tuto otázku kladla a chtěla jsem v knize co nejkomplexněji zachytit různé příčiny, které tyto potíže způsobují.

Nechtěla jsem se přitom opírat pouze o jeden psychologický přístup. Snažila jsem se jednotlivé perspektivy propojovat. V knize se proto objevují citace filozofů a záměrně v ní ponechávám i prostor pro spiritualitu – nikoli však ve smyslu současné esoteriky. Vracím se například k tématu ctností, tedy k něčemu, co má své kořeny v minulosti a co může být i dnes funkční.

Vlastně hledám odpověď na otázku, co mladý nadaný člověk potřebuje k tomu, aby se cítil dobře. Nechci tím samozřejmě říct, že každý potřebuje všechno, o čem v knize píšu. Chtěla jsem ale nabídnout širší souvislosti a zároveň jsem tuto třetí knihu chtěla pojmout více esejisticky.

Za posledních deset let jsem se i já sama profesně i osobně posunula. Už nechci stavět svou roli na pozici odbornice, která říká: „Takhle to je a tohle bychom měli dělat.“ To, co potřebuje konkrétní člověk, je individuální a ukazuje se až v kontextu jeho vlastní situace – v tom, kde právě je a co právě prožívá. Neexistují univerzální rady platné pro všechny. A právě na to jsem při psaní knihy myslela.

Na druhou stranu si myslím, že každý si v ní dokáže najít kousek sebe.

Ano. Právě proto jsem ji chtěla pojmout více esejisticky. Čtenář v ní nenajde jen odborné informace, ale také různé otázky, které ho vedou k vlastnímu přemýšlení: Jak to mám já? Co potřebuji? Nad čím bych se měl/a zamyslet? Hledej dál. Je to trochu jiná forma, přesto kniha stále vychází z odborných poznatků.

A v čem je tedy období dospívání a mladé dospělosti specifické u nadaných?

Dospívání a mladá dospělost jsou specifickým obdobím pro každého člověka. U nadaných však bývá řada procesů ještě intenzivnější. Intenzivněji přemýšlejí, intenzivněji prožívají a některé zkušenosti proto mohou subjektivně nabývat závažnějších podob.

V tomto období člověk také mnohem silněji potřebuje sounáležitost s vrstevníky – někam patřit, být součástí určitého kolektivu. Výrazněji se rozvíjí osobnost a hledá se vlastní identita. U nadaných to může být vzhledem k jejich odlišnosti a neuroatypii složitější. Mohou mít větší potíže navazovat kontakty, identifikovat se s vrstevníky nebo hledat osobnosti, se kterými by se mohli ztotožnit. Často také potřebují jiné vzory.

Umět své nadání rozvíjet je jedna věc. Co by měl nadaný člověk dělat sám pro sebe, aby se mu se svým nadáním dobře žilo?

Toho je celá řada. Rozdělila bych to do dvou oblastí. Jednou je rozvoj potenciálu, druhou duševní pohoda a osobnostní stránka člověka.

Dříve jsem tyto dvě oblasti více spojovala. Pod nadáním jsem vnímala nejen určitý potenciál, ale také citlivost, vnímavost a specifičnost psychických funkcí. Společnost se však v posledních letech ubírá trochu jiným směrem a tyto dvě cesty se stále více rozdělují.

Jednou cestou je potenciál. Slovo nadání se dnes často používá téměř jako synonymum pro potenciál – a určitý potenciál má samozřejmě v nějaké podobě každý člověk. Nadání však podle mého názoru není jen potenciál. Souvisí také s určitou neurodivergencí a specifickým způsobem fungování psychiky.

Pokud začneme za nadané označovat všechny lidi pouze na základě jejich potenciálu, může se stát, že se budeme věnovat především jeho rozvoji a psychickou stránku člověka z tohoto obrazu vyčleníme. Pokud o sebe nadaný člověk dlouhodobě nepečuje způsobem, který odpovídá jeho specifickým potřebám, nemusí se cítit dobře. Zejména mladý člověk přitom nemusí vůbec rozumět tomu, co se s ním děje. Problémy se pak mohou postupně nabalovat a vytvořit začarovaný kruh, který může vést až k závažnějším psychickým obtížím.

Potřebujeme tedy obojí. Rozvíjet potenciál je důležité – pokud nadaný člověk svůj potenciál dlouhodobě nemůže realizovat, může tím také trpět. Stejně důležité je ale nezapomínat na péči o sebe. Ta podle mě začíná tím, že člověk poznává, jak funguje, co potřebuje a co by neměl sám v sobě potlačovat.

Nemusí přitom všude chodit a oznamovat: „Jsem nadaný.“ Podstatné je respektovat sám sebe i s vědomím vlastní odlišnosti. Odlišnost nemusí být překážkou ve vztazích s ostatními lidmi. Mnohem větší překážkou může být situace, kdy nadaný člověk začne potlačovat sám sebe a snaží se vytvořit obraz někoho, kým ve skutečnosti není. Právě tehdy mohou začít vztahy selhávat.

Jak tedy o sebe pečovat, abychom své nadání nepromarnili?

Jako první je podle mě důležité si uvědomit, že nadaní lidé mají specifický způsob myšlení. Často u nich převažuje intuitivní a divergentní myšlení.

Nejsou to nutně lidé, kteří pod tlakem podávají nejlepší výkony. Většina lidí, včetně dospívajících na středních školách, pracuje právě tímto způsobem: vytvoří se atmosféra tlaku, stresu a spěchu, člověk se zatne, podá výkon a funguje téměř jako stroj. U nadaných to takto ale nefunguje.

Jejich způsob myšlení často vyžaduje jinou metodu práce a soustředění. Potřebují podnětný klid – prostředí bez zbytečné nervozity, ve kterém je důvěra a pocit bezpečí, ale také dostatek času, aby se jejich myšlení mohlo rozvinout do komplexnosti, složitosti a hloubky.

Potřebují také prostor pro myšlení, které nechce pouze opakovat to, co už je známé, ale chce přijít na něco nového. A na to je potřeba čas, který jim však často není dopřán.

Když je člověk od dětství oceňován především za to, co umí a jakých výsledků dosahuje – což je pro dnešní školství i celou naši epochu typické – může si snadno začít spojovat vlastní hodnotu s podaným výkonem. Jak se tomuto vzorci u nadaných lidí vyhnout? A lze vůbec vnitřně oddělit pocit „jsem schopný a hodnotný člověk“ od neustálého nutkání „musím pořád něco dokazovat, abych vůbec směl existovat“?

To je bezpochyby jedna z nejtěžších životních výzev současnosti. Podstatou lidského bytí je podle mého názoru neustálé překonávání překážek – a to zdaleka nejen v profesní rovině, ale především v té duševní a duchovní. Pro nadaného člověka se toto téma často stává celoživotním úkolem a vnitřním zápasem: najít svou sebehodnotu nikoli v opozici vůči vlastnímu výkonu, ale v tvořivém souladu s ním.

Pokud bychom se opřeli o Carla Gustava Junga, cílem každého z nás je proces individuace – tedy objevení toho, kým skutečně jsme v hloubce své duše. Znamená to odložit společenské masky, které jsme si nasadili, abychom vyhověli nárokům okolí, a vyrůst v autentickou osobnost. U nadaných lidí je tato potřeba ještě naléhavější. Pokud se o to nepokusí a zůstanou uvězněni v diktátu vnějšího úspěchu, začne jejich psychika dříve či později strádat.

Tímto tématem se zabývá i kapitola Nadání jako příležitost pro vznik osobnosti. Co to z vašeho pohledu znamená „stát se osobností“? A je pro nadaného člověka klíčové, aby byl uznáván okolím, nebo spíše to, aby dosáhl vnitřního smíření a spokojenosti se sebou samým?

Znovu si zde pomohu Jungem: „Osobnost je nejvyšším uskutečněním vrozené svéráznosti určité živé bytosti“. Právě to je podstata individuace. Znamená to prokouknout iluzi vlastních sociálních rolí, uvědomit si hluboce zakořeněné mentální vzorce a programy, a skrze toto poznání se stát sám sebou.

Otázka, co je pro nadané důležitější, se dotýká citlivého místa. Způsob, jakým jsou tyto děti od malička vedeny rodinou i institucemi, v drtivé většině z nich pěstuje orientaci na výkon a vnější úspěch. Ostatně, celá naše současná kultura k tomu neustále podněcuje. Žijeme v iluzi bezbřehých možností: kdokoli dnes může napsat knihu, malovat nebo zpívat. Všude narážíme na narativ, že každý z nás v sobě nosí Picassa, Beethovena nebo Tolstého. Do jisté míry je to pravda a je skvělé, že existuje podpora tvořivosti, ale tato filozofie v sobě skrývá i určité nebezpečí. Na druhou stranu, když učitel vstoupí do třídy a prohlásí: „Dnes budeme probírat Dostojevského, nikdo z vás mu nesahá ani po kotníky, tak buďte zticha,“ je to stejně destruktivní. Možná totiž právě v té lavici nějaký budoucí Dostojevskij sedí a v tichosti poslouchá.

Tím, že je étos neustálého posouvání hranic všudypřítomný, lidé přirozeně směřují k tomu, aby stále něco dokazovali. Tlak na permanentní sebevzdělávání je enormní a společenské vzory ho jen utvrzují – vidíme úspěšné lídry, kteří si ukrajují ze spánku, jen aby udrželi krok s technologickým pokrokem a umělou inteligencí. Mladá generace je do tohoto kolotoče neustálé práce a seberozvoje vtahována velmi brzy.

Pro někoho to nemusí představovat problém; v této dynamice není nic černobílého. Nadaní lidé mají obrovské množství vnitřní energie, takže dokážou na této vlně dlouho a úspěšně jet. Pokud však ve své praxi hledám odpověď na to, z čeho pramení jejich duševní potíže, musím varovat: samotný výkon člověku ke štěstí nestačí. Mnozí na tento systém naskočí prostě proto, že se to od nich očekává, ale vnitřně s ním nesouzní. Možná by potřebovali spíše zpomalit a odpočívat, ale vnitřní kritik jim to nedovolí. Z toho pak vznikají hluboké krize a vyhoření. Ve své knize jsem proto nechtěla psát o „dalším rozvoji potenciálu“, ale spíše poukázat na to, jak nesmírně důležité je pouhé bytí. Skutečná cesta k osobnosti je sice otevřená všem, ale jen zlomek lidí na sobě začne takto hluboce pracovat dříve, než je k tomu donutí nějaká životní krize.

Jak je to u nadaných lidí se vztahy? Všichni řešíme přátelství, partnerství a hledání spřízněných duší. Existují v této oblasti u nadaných nějaká specifika? Je pro ně nezbytné mít vedle sebe partnera s podobným intelektem, nebo může být obohacující i vztah s člověkem, který uvažuje zcela odlišně?

Obojí má své opodstatnění. Věřím, že nadaní lidé bytostně potřebují kontakt s těmi, kteří jsou jim podobní – s lidmi, se kterými sdílejí specifickou „odlišnost“. Bez tohoto zrcadlení jim v životě často chybí podstatný dílek do skládačky jejich vlastní identity. Zároveň by se však neměli uzavírat do jakési pomyslné věže ze slonoviny; je nesmírně důležité, aby si uchovali schopnost zdravé interakce a komunikace s většinovým, neuro-typickým světem.

Zda může dlouhodobě fungovat partnerský vztah, v němž jsou partneři intelektově na zcela jiných pólech, zůstává otevřenou otázkou. Jistě bychom takové případy našli, ale pokud se podíváme na obecnou tendenci, časem to mívá sklon narážet na nepochopení.

Ve své praxi jsem nicméně vypozorovala, že největším kamenem úrazu nebývá ani tak samotný rozdíl v IQ (byť i ten hraje roli), jako spíše odlišná míra citlivosti, vnímavosti a empatie. Vztah je založen na sdílení, na tom, jak hluboce dokážeme druhého vnímat a jak moc jsme ochotni se mu otevřít. Pokud je jeden z partnerů výrazně empatičtější než druhý, musí si neustále úzkostlivě hlídat své hranice a ztrácí pocit partnerské rovnováhy. To je mnohem větší překážka než rozdíl v inteligenci – pokud se tedy nejedná o propastný rozdíl. Klíčem k harmonii je proto spíše hledání podobného nastavení nervové soustavy, podobné citlivosti a vnímavosti světa.

V přátelství to nemusí být tak striktní, tam do hry vstupuje obrovské množství proměnných. Jednou jsem se setkala s maminkou, která mi rezolutně řekla: „Můj syn do Mensy ani mezi nadané děti chodit nebude. Potřebuji, aby zapadl do normální společnosti.“ To je ale hluboký omyl – jedno nevylučuje druhé. Jsem přesvědčená, že pokud takové dítě nezažije společenství sobě podobných, bude v něm po zbytek života přetrvávat pocit vnitřní neúplnosti.

Na akcích pro nadané děti často pozorujeme, jak doslova rozkvetou. Mnohé z nich možná poprvé v životě zažijí pocit, že nemusí své schopnosti, neobvyklé zájmy ani specifický způsob uvažování před ostatními skrývat nebo se za ně omlouvat. Najednou jsou mezi svými, mohou odložit ostražitost a nacházejí opravdová přátelství. Co byste vzkázala rodičům, kteří mají z takového vyčleňování strach?

Každý člověk si přirozeně hledá přátele, se kterými emočně i myšlenkově ladí. Proč bychom tedy měli toto základní právo upírat nadaným dětem a nálepkovat to jako elitářství? V dnešní době, kdy se sociální bubliny spíše prohlubují, je pro ně možnost setkat se s lidmi na stejné vlně více možná a zároveň nesmírně přínosná.

V takovém společenství nadané děti zažívají tiché pochopení a hluboké přijetí. Najednou si vydechnou: „Aha, takhle je to v pořádku. Nejsem divný/á.“ Opadá z nich neustálé vnitřní napětí, nemusí v hlavě složitě překládat každou myšlenku a cenzurovat to, co chtějí říct. Komunikace najednou volně plyne, přichází pocit úlevy a bezpečí. Pro mladého člověka má tato zkušenost nevyčíslitelnou hodnotu.

Uvědomme si, že pokud se tyto děti vzdělávají ve společném vzdělávání, tráví ve většinové společnosti obrovské množství času. To, že pak svůj volný čas stráví v komunitě lidí, kteří jim rozumějí bez slov, pro ně nepředstavuje žádné riziko izolace. Naopak, posílí to jejich vnitřní stabilitu.

Existuje nějaká ideální frekvence těchto setkávání? Je nutné, aby se nadaní mladí lidé potkávali pravidelně, nebo stačí například jedna akce za měsíc?

To je velmi individuální, v této oblasti nelze nic paušalizovat. Mezi nadanými najdeme silné extroverty, kteří vyžadují neustálý sociální kontakt a podněty, stejně jako hluboké introverty, kteří si nejraději rozvíjejí své vnitřní světy v tichu a samotě. Určitá forma zdravé pravidelnosti je však žádoucí pro obě skupiny – dává jim to záchytný bod a vědomí, že jejich vnitřní svět někam patří.

Co byste poradila organizátorům takových programů? Měl by být prioritou samotný podnětný program rozvíjející schopnosti, nebo spíše vytváření komunity? A pokud program, zařadila byste do něj – s ohledem na současnou krizi duševního zdraví mládeže – i toto téma?

Velmi záleží na tom, jaká skupina nadaných se na akci schází. Někteří nadaní inklinují k filozofii, někdo k humanitním vědám, technické typy zase hledají něco jiného. Pro vaše účely bych doporučovala obě roviny organicky propojit. Právě skrze kvalitní a hluboký program se totiž nejlépe buduje autentická komunita.

Skrze vhodně zvolený program se pak můžete velmi jemně dotknout i témat duševního zdraví – ale spíše implicitně než prvoplánově. Mladí lidé, se kterými se setkávám, často o svých psychických problémech nechtějí mluvit otevřeně a deklarativně. Mnohdy se v nich rozevřely nůžky mezi jejich obrovským intelektovým potenciálem a křehkou osobností, a jejich vnitřní svět se tak stal něčím výsostně intimním. To je potřeba plně respektovat.

Mnohem lepší je nechat věci plynout přirozeně. Můžete koncipovat jakýkoli program s těmito cíli. Já například nabízím literárně-sebepoznávací kurz. Když mladý člověk dostane příležitost přemýšlet, tvořit a vyjadřovat se v bezpečném, intelektuálně stimulujícím prostředí – například nad vybraným textem nebo knihou – dochází k hlubokému sebepoznání. Skupina mu poskytne tichou podporu a duševní zdraví se tak posílí samo od sebe, aniž bychom ten proces museli jakkoli nálepkovat. Do programů je zkrátka potřeba vědomě zakomponovat prvky zklidnění, reflexe a pauzy. Aby to nebylo stále jen o hlavě, rychlosti a soutěživosti, ale také o bytí a integraci celé osobnosti.

U nadaných lidí se v této souvislosti velmi často skloňuje perfekcionismus, extrémně vysoké nároky na sebe sama a strach ze selhání…

Ano, to je odvrácená strana mince vysokého potenciálu. Perfekcionismus u nadaných často nevyvěrá z pouhé touhy být nejlepší, ale z vnitřní schopnosti vidět věci v jejich ideální, dokonalé podobě. Protože jejich mysl dokáže domyslet každý detail a představit si bezchybný výsledek, realita jejich vlastních lidských limitů je pak pro ně hluboce frustrující. Tento vnitřní tlak je pak paradoxně může paralyzovat natolik, že raději ani nezačnou tvořit, aby nemuseli čelit domnělému selhání. Úkolem pedagogů, rodičů i jich samotných je proto učit se laskavosti k vlastní nedokonalosti a pochopit, že chyba není ohrožením jejich identity, ale přirozenou součástí procesu učení a lidského zrání.

Jak ale poznat křehkou hranici mezi náročným obdobím, které k dospívání přirozeně patří, a situací, kdy už bychom měli zpozornět a vyhledat odbornou pomoc?

To je nesmírně trefná a v dnešní době zásadní otázka. Rozpoznat tento moment je čím dál obtížnější, protože se nám jako společnosti posunulo vnímání toho, co je ještě přirozená zátěž.

V minulých generacích lidé implicitně věděli, že vnitřní krize a zrání osobnosti k životu patří. Počítalo se s tím, že dospívání bolí, a mladí lidé byli nuceni se s těmito těžkostmi nějak popasovat, proplout jimi a vnitřně zesílit. Dnešní trend je bohužel opačný. Děti často neučíme překonávat překážky. Rodiče jim v dobré víře umetají cestičku a až příliš jim ulevují. Tím je však nevědomky připravují o možnost vybudovat si psychickou odolnost, výdrž a schopnost přijmout fakt, že nepohodlí a krize k životu neodmyslitelně patří. Výsledkem je pak stav, kdy se při sebemenším zakolísání či vnitřním diskomfortu spěchá na psychiatrii.

Jak tedy obě roviny odlišit? Pokud u dítěte dochází k sebepoškozování, agresivnímu ubližování druhým nebo pokud je jakkoli ohrožen život a zdraví, není na co čekat – pochopitelně – tam je odborný zásah naprosto na místě. Jsem však přesvědčená, že u nadaných dětí bychom měli otázku duševního zdraví a psychohygieny řešit preventivně už od útlého věku přímo v rodině. Pokud dítě vyrůstá v prostředí, které rozumí jeho specifické citlivosti, riziko hlubokých krizí se dramaticky snižuje.

Zmínila jste neschopnost čelit nudě a vnitřnímu tlaku. Jak vnímáte u dnešních nadaných dospívajících riziko útěku k návykovým látkám nebo jiným závislostem?

Současná doba bohužel neuvěřitelně zintenzivnila a zpřístupnila nejrůznější lákadla a únikové cesty. Je velmi snadné jim propadnout. Vidíme jedenáctileté děti, které běžně pijí energetické nápoje, kouří nebo experimentují s návykovými látkami. Přicházejí o dětství mnohem dříve, než tomu bylo před několika desetiletími.

U nadaných teenagerů v posledních letech pozoruji zvláštní fenomén: jakousi apatii a vnitřní otupělost. Ještě před několika lety v sobě tito mladí lidé měli obrovský drajv – chtěli jít dopředu, byli aktivní, toužili měnit svět kolem sebe. Dnes jako by rezignovali a utíkají k virtuální realitě.

Tento proces často začíná už velmi brzy. Představte si nadané dítě, které před nástupem do školy hltá knihy a disponuje encyklopedickými znalostmi. Pak přijde do první třídy a zjistí, že jeho vědomosti a hluboký zájem nikoho nezajímají, nebo jsou dokonce terčem posměchu. Protože touží zapadnout, raději otupí samo sebe. Ztratí zájem o obory, které ho dříve naplňovaly vášní. Jenže nadaný člověk ten vnitřní oheň a sycení mysli bytostně potřebuje. Když tato intelektuální a emocionální podvýživa trvá příliš dlouho, mladý člověk zapomene, co ho kdysi dokázalo rozzářit. Vzniklou existenciální nudu, prázdnotu a frustraci pak začne tlumit právě návykovými látkami. Vzhledem k tomu, že nadaní lidé mají nesmírně sugestivní, obrazotvornou mysl a prožívají vše s obrovskou intenzitou, jsou k rozvoji závislostí paradoxně mnohem náchylnější. Je to velká a varovná daň dnešní doby.

Kdybyste měla na závěr vybrat jednu ústřední myšlenku, kterou by si z vaší knihy měl odnést každý nadaný dospívající nebo mladý člověk, která by to byla?

Nadaní lidé mají dar vysoké emocionální citlivosti, ale ruku v ruce s tím jde i citlivost morální. Z toho pro ně vyplývá velký životní úkol: musí v sobě najít sílu pracovat sami se sebou, kultivovat se a za žádnou cenu nerezignovat na to, co vnitřně vnímají jako správné a pravdivé. Současná společnost je totiž často svádí k opaku – k pohodlné průměrnosti, povrchnosti a duchovní tuposti. Pokud na své morální hodnoty rezignují, aby splynuli s davem, ublíží tím nejvíc sami sobě.

Uvědomila jsem si to velmi ostře na příběhu jednoho chlapce z mé praxe. Byl neuvěřitelně citlivý a vnímavý. Aby však zapadl do třídního kolektivu, přidal se ke skupině spolužáků, která šikanovala slabšího chlapce. Výsledek? Tento nadaný chlapec se z toho psychicky zhroutil. Procházel velkým vnitřním rozporem a výčitkami svědomí, které ho paralyzovaly. Přitom s těmi ostatními chlapci, kteří šikanu iniciovali, to psychicky neudělalo vůbec nic.

Z toho je patrné, že u nadaných lidí mají morální přečiny mnohem ničivější dopad na jejich vlastní psychiku. Vyšší citlivost vyžaduje vyšší odpovědnost vůči sobě samému. Když popřete to, kým v hloubce jste, budete nesmírně trpět. Není možné dlouhodobě předstírat, že jste někým jiným. A nemyslím tím, že by nadaní měli dávat okatě najevo svou výjimečnost nebo se stavět do role nějaké elity. Myslím tím prostý fakt, že nadaným lidem vnitřně, v jejich vlastním svědomí, není prominuto to, co je v dravém světě běžně promíjeno jiným. Měli by si na to dát velký pozor, chtějí-li se cítit v pohodě.

Od kováře k endoprotéze

Ortopedie je vlastně překvapivě mladý obor. Ještě před několika staletími bychom předchůdce dnešních ortopedů hledali spíš mezi kováři než mezi lékaři. Skutečný rozvoj ortopedické chirurgie ale umožnil až příchod anestezie, asepse a rentgenu. Ve 20. století pak její vývoj významně ovlivnily epidemie poliomyelitidy a kostní či kloubní tuberkulózy. Lékaři se při péči o velké množství pacientů naučili řešit komplikované deformity a postižení pohybového aparátu.

Zásadní technologickou revolucí se pak stala kloubní náhrada. Endoprotézy dokážou pacientům s těžce poškozenými klouby vrátit pohyblivost a zbavit je bolesti. Jen v Evropě se v současnosti implantují přibližně tři miliony endoprotéz ročně a v následujících dvaceti letech má jejich počet vzrůst o stovky procent. A právě množství kloubních náhrad spolu s prodlužujícím se životem pacientů přináší nový problém – i implantáty totiž stárnou.

Kosti a kov

První operace může proběhnout skvěle. Jenže tím péče nekončí. Opotřebovaná nebo uvolněná endoprotéza může postupně poškozovat kost ve své blízkosti. K problému přispívají mikropohyby implantátu i částice materiálu vznikající jeho opotřebením. Obzvlášť při zanedbání průběžných kontrol pak pacient po letech nepřichází jen s kloubem, který potřebuje vyměnit, ale třeba i s masivním defektem stehenní kosti nebo pánve.

Tomu pomáhají předcházet implantáty s upravenými povrchy, které na rozdíl od starších hladkých kovových kloubních náhrad upevňovaných kostním cementem nabízejí kostním buňkám vhodná místa, kterých se mohou zachytit, a vytvářejí tak příznivější podmínky pro spojení implantátu s kostí. Podobnou povrchovou úpravu dnes má přibližně 80 % implantovaných endoprotéz.

3D tisk ale umožňuje jít o krok dál a namísto plného kusu kovu vytvořit prostorovou porézní strukturu. Kost pak nezůstává pouze vedle implantátu, ale může do něj postupně prorůstat.

Personalizované náhradní díly

A pak jsou případy, kdy žádný sériově vyráběný implantát nestačí – představme si například pacienta, kterému stará endoprotéza během let zničila velkou část pánve, nebo člověka s nádorem, kterému musí chirurgové odstranit podstatnou část kosti. Právě tady může 3D tisk nabídnout řešení – umožňuje totiž vytvořit velmi komplikované tvary i vnitřní struktury, které by běžným obráběním šly vyrobit jen obtížně nebo vůbec.

Takto z pacientových dat získaných zobrazovacími metodami vznikne digitální model, lékaři společně s inženýry naplánují, jaký prostor je potřeba vyplnit, kde má být nový kloub a kam lze implantát bezpečně ukotvit, a následně vznikne fyzický implantát – který pasuje právě do jednoho konkrétního člověka.

Vývoj přitom nekončí u správného tvaru. Výzkum, na kterém se Novotný a jeho tým podílí, se snaží „okořenit“ povrch implantátu tak, aby podporoval jeho integraci s kostí a současně znesnadňoval bakteriální osídlení. Právě infekce totiž patří mezi komplikace, které mohou osud implantátu zásadně ovlivnit.

Implantát za tisíc (nebo šest set)

U individuálních implantátů se ovšem dostáváme k velmi praktickému problému: ceně.

Samotná fyzická výroba přitom nemusí být tou nejnákladnější složkou. Platí se vývoj, návrh konkrétního implantátu, testování, dokumentace, certifikace a celý systém, který musí zajistit, že něco, co chirurg vloží pacientovi do těla, skutečně splňuje požadavky zdravotnického prostředku.

Novotný to ilustruje historkou ze svých přednášek pro inženýry. Když jim řekne, že individuální implantát může stát i 600 tisíc korun, údajně si klepou na čelo: vždyť oni by mu podobnou věc vytiskli za tisícovku. „Já to vím, oni to ví,“ usmívá se. Jenže vytisknout kus titanu a vyrobit zdravotnický prostředek, který může být bezpečně implantován člověku, jsou dvě velmi rozdílné věci. A když se náklady na vývoj a certifikaci rozpočítávají mezi malé množství výrobků, výsledná cena roste. Celý proces výroby implantátu na míru včetně schválení zdravotní pojišťovnou pak trvá přibližně tři měsíce.

Pomůcka pro chirurgy

Využití 3D tisku ale nekončí jen u samotného implantátu. Může být užitečný i pro operatéra, který si díky němu nemusí komplikovanou prostorovou situaci představovat jen z obrázků na monitoru. Díky převedení dat z CT do trojrozměrného modelu a vytvoření fyzické kopie příslušné části pacientova těla si může ještě před zákrokem komplikovanou zlomeninu, deformovanou pánev nebo oblast postiženou nádorem skutečně vzít do ruky a promyslet, kudy a jak bude operovat – namísto toho, aby až během operace zjišťoval, co přesně ho uvnitř čeká.

V některých případech lze navíc model sterilizovat a vzít přímo na operační sál. Taková taktilní mapa chirurgovi umožní mít vedle sebe model anatomie konkrétního pacienta a průběžně podle něj kontrolovat, kde se právě nachází.

Na pracovišti Tomáše Novotného pro tento účel vznikla vlastní 3D laboratoř. Nemusí přitom jít o futuristické zařízení za desítky milionů – pro anatomické modely zde používají i běžné 3D tiskárny.

V ideálním případě tak pacient přijede do nemocnice s komplikovaným problémem, připraví se data, přes noc se model vytiskne a ráno ho má operatér k dispozici. Cenu takového jednoduchého modelu v českých podmínkách pak Novotný uvádí kolem 300 Kč.

Nejde přitom jen o pohodlí lékaře. Podle citovaných studií může použití 3D modelů při plánování některých operací zkracovat operační čas, snižovat krevní ztrátu a zvyšovat přesnost zákroku.

Model může pomoci také při komunikaci s pacientem. Místo vysvětlování nad obtížně čitelným rentgenem mu lékař ukáže jeho problém v trojrozměrné podobě a názorně předvede, co se bude během operace dít. Pacient pak může lépe pochopit nejen závažnost situace, ale i následnou léčbu a rehabilitaci.

Zkušení chirurgové vs. šablony

Znamená to tedy, že čím více 3D tisku, tím lepší výsledky?

Novotný upozorňuje, že to tak být nemusí. Jako příklad uvádí řezací šablony vytištěné pacientovi na míru. Lékař před operací přesně naplánuje, kudy chce kost přeříznout, a nechá vytisknout pomůcku, která na kost zapadne v požadované poloze a on pak vede řez podle ní.

Podle studií, na které Novotný v přednášce odkazuje, ale nebyl vždy pozorovatelný významný rozdíl v klinických výsledcích při použití takové šablony oproti práci zkušeného chirurga. Má tedy smysl je využívat?

Jak Novotný konstatuje, není cílem vylepšit ty nejlepší. Zkušený operatér sice může něco zvládnout stejně přesně od oka, ale jeho zkušenosti se získávají roky. Takových špiček v oboru je (a bude) málo. Hlavní přínos takových pomůcek tedy Novotný vidí především v potenciálním zkrácení učební křivky a rychlejším vycvičení většího počtu lékařů na spolehlivou úroveň – a tím zajištění dobrého výsledku většímu počtu pacientů.

Technologie 3D tisku ale možná v budoucnu část svého dnešního významu v lékařství zase ztratí. Fyzické modely sice umožňují chirurgovi držet pacientovu anatomii v ruce, ale nastupující rozšířená realita by mu ji mohla promítnout přímo do operačního pole. Mohl by tak vidět, kde se nachází kost, kudy vede céva nebo jak pokračuje struktura ukrytá pod tkání, aniž by fyzický model potřeboval. 3D tisk tak nejspíš není cílová stanice, ale jeden z dalších nástrojů ortopedie. Jeho skutečná hodnota se ukazuje především tam, kde dokáže nabídnout řešení pacientovi, pro něhož už „konfekční“ medicína žádné nemá.

Záznam této i dalších přednášek z Mensa Akademie najdete na mensa.click/yt-ma.

Ten první s názvem Tajemství černobílé říše nabídl účastníkům nejen výuku šachu pod vedením té nejpovolanější – šachové mistryně Natálky Kaňákové – ale také řadu dalších černobílých témat. Jedno odpoledne jsme například věnovali hudbě, protože i notová osnova je černá a bílá, další dny patřily černobílým zvířatům. Nechyběly samozřejmě ani hry, tvoření a nejrůznější úkoly, při kterých jsme černobílý svět poznávali trochu jinak.

Druhý týden nesl název Mozky, které proslavily Česko. Každý den jsme věnovali jedné z osobností českých dějin – ať už to byl Tomáš Baťa, Gregor Mendel, Otto Wichterle, Jan Evangelista Purkyně nebo Božena Němcová. O každém z nich jsme si nejprve poslechli příběh, vyplnili připravené pracovní listy a potom zařadili aktivitu, která nám danou osobnost připomněla. Vzniklo například baťovské město, ale také krásná časová osa, na které bylo vidět, které osobnosti se mohly ve skutečnosti potkat, co je spojovalo a čím naši zemi proslavily.

Na táborech nechyběla tradiční fotovýzva, šifrovačka, edukační programy v Jihočeském muzeu a Jihočeské vědecké knihovně, návštěva Zemědělské a technické fakulty v prvním týdnu ani zajímavý program Krajského ředitelství policie v týdnu druhém.

Na tyto dva týdny jsme letos poprvé navázali samostatným týdnem pro teenagery ve věku 13–19 let. Už delší dobu jsme pozorovali, že by si naši starší účastníci zasloužili vlastní program, a letos jsme tuto myšlenku konečně dotáhli do konce.

Tři dny strávili naši junioři společně s vrstevníky z Horního Rakouska v Jihočeském vědeckotechnickém parku v rámci Summer Talent Academy, další dva dny už byly ryze jihočeské. Pro účastníky jsme připravili vhled do různých oborů a každý si mohl zvolit program podle svého zájmu.

Co zajímalo všechny, byl svět hackerů v podání Jihočeského centra kybernetické bezpečnosti. Někteří se pak stali moderními geodety a vyzkoušeli si jejich práci přímo v terénu. Dále bylo možné navštívit podcastové studio nebo jednu z největších reklamních agentur u nás. Většina stihla také novou únikovou hru a týden jsme zakončili opět v knihovně, kde jsme se dozvěděli, jak naši vrstevníci během druhé světové války v Českých Budějovicích vydávali židovský časopis Klepy.

Udělat samostatný týden pro tuto věkovou kategorii bylo jedno z našich nejlepších rozhodnutí a určitě bychom v tomto formátu rádi pokračovali i v následujících letech.

Tábory jsme si užili všichni – účastníci i vedoucí. Máme za sebou hromadu zážitků, spoustu srandy, nové kamarády a také mnoho nápadů na další akce, které připravujeme ruku v ruce s první generací, kterou jsme si kdysi vychovali z prvňáčků a druháčků.

A právě to je možná na naší práci nejkrásnější. Dívat se, jak nám před očima rozkvétají děti, které ve škole třeba nemají kamarády, obtížně hledají své místo mezi vrstevníky a často mají pocit, že jim okolí nerozumí.

Je krásné sledovat, jak v prostředí, kde mohou být samy sebou, najednou ožijí. Jak najdou kamarády, kteří přemýšlejí podobně, jak se pustí do témat, která je skutečně zajímají, a jak postupně získávají větší jistotu v tom, kým jsou a co dokážou.

Velkou odměnou je pro nás také zpětná vazba, poděkování a vděk rodičů za to, že existují lidé, kterým jejich výjimečné děti nejsou lhostejné. Lidé, kteří se o ně zajímají, naslouchají jim a dávají jim alespoň pár dní v roce to, co tyto děti skutečně potřebují – možnost být samy sebou, potkávat podobně naladěné vrstevníky a dělat věci, které je baví.

A na závěr se i letos podělíme o pár vzkazů, které nám rodiče a účastníci poslali:

„Pokračujte ve své skvělé práci a podpoře dětí. Děkujeme za Váš čas a péči.“

„Moc děkujeme, jste úžasní.“

„Děkujeme, skvělá práce.“

„Děkujeme za skvělou organizaci. “

„Velké poděkování za to, co děláte.“

„Děkuji za to, co pro děti děláte. :)“

„Je tak dál! Jste úžasní!“

„Jste skvělí, moc děkujeme za parádní týden! Každý, kdo se věnuje dětem, zaslouží uznání.“

„Díky za skvěle připravený tábor a za jeho odborné vedení.“

A já moc děkuji celému organizačnímu týmu. Jsme už sehraná parta, která táhne za jeden provaz, akce si společně užíváme a snad máme i společný cíl – rozšířit naše řady nadaných o další děti, kterým snad ukážeme cestu, jak být samy sebou, najít své silné stránky a třeba i cestu, která jim v životě bude dávat smysl.

Stejně jako v předchozích letech byl společně plánovaný program dobrovolný a vznikal spontánně podle nápadů samotných účastníků s ohledem na počasí a náladu. Každý se mohl připojit ke společně domluveným výletům a aktivitám nebo naopak vyrazit po vlastní ose.

Chladnější červencový týden byl ideální pro delší výlety do hor a do šumavských měst, navštívili jsme nově tkalcovskou a šicí dílnu v Železné Rudě, vydali jsme se do návštěvnického centra v Srní s naučnou stezkou pro děti zakončenou pozorováním vlků, vyjeli jsme si oblíbeným vláčkem Šumaváčkem k Černému jezeru, zdolali jsme vrchol Jedlové a další zajímavé cíle. Ani v bezprostředním okolí základny nebyla o zážitky nouze – sice obyčejné ale plné zábavy byly procházky ke Kapličce či Suchým studánkám, kde si děti cestou sbíraly borůvky a maliny a v lese nadšeně stavěly domečky pro skřítky.

Příjemná atmosféra panovala také přímo na základně. Večery několikrát tradičně patřily táborákům s opékáním buřtů a hudebním doprovodem, nechyběl karneval s diskotékou, noční stezka odvahy ani oblíbené malování na trička a další materiály. Dost času jsme s dětmi také strávili v kuchyni při přípravě různých sladkých moučníků nejen ze sezonního ovoce ale také při již tradiční výrobě bramboráků z opravdu velkého množství brambor, aby bylo pro každého hodně. Při těchto běžný aktivitách jsme se vzájemně poznávali a příjemně si popovídali. Když zrovna nebyl naplánovaný žádný program, děti si na terase a v malé osadě s minimálním provozem bohatě vystačily s koly, koloběžkami, míčem nebo jednoduše se společností svých kamarádů.

I letošní ročník potvrdil, že největším kouzlem Kukačky není jen nádherná šumavská příroda nebo pestré možnosti výletů, ale především přátelská atmosféra a komunita lidí, kteří se sem každoročně rádi vracejí.

Na závěr patří poděkování Janě Soukupové za zajištění dalšího ročníku této krásné tradice a také všem účastníkům, kteří nadšeně plánovali a připravovali program pro sebe i ostatní. Všichni se těšíme na další společné setkání na Kukačce, buď již při kratších podzimních a zimních akcích nebo až zase v létě na celý týden.

Evoluce nemusí znamenat pouze biologický vývoj. Může představovat jakoukoli změnu, růst, proměnu nebo okamžik, kdy vzniká něco nového. Může se odehrávat v přírodě, ve společnosti, v technologiích i v osobním životě. „Jiskra“ pak symbolizuje impuls nebo moment, kdy se změna rodí.

Letošní ročník přináší významnou novinku. Do mezinárodní soutěže Mensa International PhotoCup 2026 budou zařazeny všechny fotografie, které splní pravidla soutěže. Národní kolo tak již neslouží jako kvalifikace do mezinárodního hodnocení. Každý soutěžní snímek bude posuzován také mezinárodní porotou a získá šanci uspět bez ohledu na výsledek českého hlasování.

Fotografie můžete přihlašovat prostřednictvím online formuláře až do 16. srpna 2026. K jeho vyplnění je potřeba přihlášení pomocí účtu Google, který je nezbytný pro nahrání fotografií. Každý účastník může přihlásit až tři snímky. Členové Mensy Česko následně v intranetu zvolí tři nejlepší fotografie, které budou reprezentovat Mensu Česko v mezinárodní týmové soutěži Mensa PhotOlympics 2026. Autor vítězného snímku získá titul Fotograf roku 2026 Mensy Česko.

Základní pravidla soutěže

●       Soutěž je určena členům Mensy Česko s uhrazeným členstvím pro rok 2026.

●       Každý autor může přihlásit až 3 fotografie pořízené v roce 2026.

●       Každá fotografie musí samostatně odpovídat tématu Jiskra evoluce.

●       Fotografie musí být zaslány ve formátu JPG/JPEG (max 10 MB).

●       Povoleny jsou pouze běžné globální úpravy (ořez, jas, …); fotografie vytvořené nebo upravené pomocí AI nejsou přípustné.

Kompletní pravidla a přihlašovací formulář naleznete na mensa.click/fotosoutez

Základní pravidla dětské soutěže

●       Účastnit se mohou členové Dětské Mensy i rodinní příslušníci členů Mensy Česko mladší 15 let.

●       Každý autor může přihlásit až 3 fotografie.

●       Soutěž probíhá pouze na národní úrovni; fotografie nejsou zařazovány do mezinárodní soutěže.

Kompletní pravidla a přihlašovací formulář naleznete na mensa.click/detska-fotosoutez

Do hry se zapojilo více než 80 žáků 3.–5. ročníků, kteří vytvořili detektivní dvojice a s obrovským nadšením se pustili do pátrání. Každý den na ně čekal nová stopa – stopy krve, fotografie z bezpečnostní kamery nebo psí chlupy nalezené na místě činu. Úkolem bylo vyslechnout jednotlivé podezřelé, ověřovat jejich alibi, porovnávat výpovědi a postupně vylučovat ty, kteří zločin spáchat nemohli.

Celá hra byla postavena na logickém uvažování, kritickém myšlení a ověřování informací. Děti velmi rychle pochopily, že nestačí uvěřit první odpovědi. Musely klást správné otázky, hledat svědky, porovnávat jednotlivé výpovědi a pracovat s nově získanými důkazy. Právě schopnost analyzovat informace a vytvářet si vlastní závěry byla hlavním cílem celé akce.

Velkou zásluhu na úspěchu hry měli také zaměstnanci školy, kteří se ochotně proměnili v podezřelé osoby a po celý týden trpělivě odpovídali na zvídavé otázky malých vyšetřovatelů. Díky jejich skvělému hereckému nasazení získala hra autentickou atmosféru a děti měly pocit, že se opravdu účastní skutečného kriminalistického vyšetřování.

Během přestávek bylo možné potkat skupinky detektivů s poznámkami v rukou, živě diskutující o nových stopách nebo spěchající za dalším podezřelým. Školní chodby doslova ožily pátráním a detektivní příběh se stal hlavním tématem rozhovorů po celý týden.

Závěrečné odhalení pachatele přineslo velkou radost všem, kterým se podařilo správně vyřešit celý případ. Ještě cennější, než samotná odměna však bylo nadšení, se kterým děti hru prožívaly. Pro mnohé z nich představovala možnost zažít skutečnou detektivní práci, spolupracovat s kamarádem a využít logické myšlení při řešení neobvyklého problému.

Detektivní hra ukázala, že rozvoj logického uvažování nemusí probíhat pouze v lavicích. Pokud se propojí promyšlený příběh, spolupráce pedagogického sboru a chuť dětí objevovat a přemýšlet, vznikne aktivita, na kterou budou účastníci ještě dlouho vzpomínat.

Podle reakcí dětí se podařilo jediné – probudit v nich skutečné detektivy. A právě jejich nadšení bylo tou největší odměnou pro všechny organizátory.

Podívat se na materiály vytvořené k detektivní hře můžete ZDE.

1

Tohle asi nebude četba pro chlapy. Vdavky, plesy, šaty… Co si o mně asi myslí? Co si myslí, že si myslím já o něm? Připadalo mi, že čtu něco mezi Ulicí 19. století, červenou knihovnou a přiblblou jihoamerickou telenovelou. Romantiku a zamilovanost lze v knize hledat tak akorát lupou, sotva jsem zvládl rozklíčovat, kdy vůbec k nějakým citům u jednoho i druhého došlo.
Ve své době to bylo možná mistrovské dílo, dnes už je to jen úmorný popis dávno minulých časů. Lituji studenty v anglofonních zemích, kteří musí dílo rozebírat ze všech úhlů na hodinách literatury. Záživnější by byl snad i návod na instantní polévku.

2

Rozplizlé nic s jedinou pořádnou scénou, tou dvojnásobnou vraždou. Jinak se tam navzájem bezcílně motá několik Fjodorů Ivanovičů, Borisů Romanovičů, Marií Petroven a Oleg Marfušoven, z nichž nikdo není nijak sympatická a pochopitelná postava. Než mi docvaklo, kdo je kdo, byla jsem na třísté stránce. Ale to by nebylo to nejhorší… to nejhorší totiž je ta absolutně neúměrná délka toho všeho. Autor je mistr svého řemesla, to bezesporu. Ale je to také žvanil. Kdybychom z knihy nechali jen ty podstatné části, měla by dvacet stran a byla by pro většinu čtenářů pochopitelnější.

Všechno je bídné, špinavé a na dně, což člověka jen stresuje a do toho bahna se mu nechce zabředávat víc a víc. *** mi připadal jako nevycválaný fracek, který, kam vstoupil, tam tráva nerostla. Kdyby se na něj ostatní vykašlali, byla by kniha možná milosrdně kratší.

3

Bohužel, tato dystopická novela o budoucnosti, kdy dojde ke vzpouře *** a tím pádem budou následně v KFC a Mekáčích k dostání akorát fazole, bobule, špenáty a další otřesné věci, se mnou mnoho nevyvedla. Snad se ke knize dostanou i vegani a vegetariáni, aby viděli, co za pohromu nastane, když budou i nadále dělat kachnu ze seitanu a brownie z řepy.

Jako politické podobenství to funguje dobře, ale z literárního hlediska v tom nic tak moc cenného nenacházím. Dobrý námět a pěkně vykreslené postavy znehodnocuje nuda opakujících se výjevů, zkratkovitý styl a skutečnost, že mi osudy všech zúčastněných byly v podstatě ukradené. Věřím, že číst to v osmdesátých letech mohlo být vzrušivě podvratné, ale dnes už mi to připadá trochu zastaralé.

Na druhou stranu jsou v knize dvě postavy, které jsem si zamiloval – *** je úplná ikona, která ze situace vyšla podle mě jako absolutní vítěz, a *** je takové zlatíčko, že bych mu nejradši pohladil čumáček.

4

Absolutně nechápu, jak může být tahle, s odpuštěním, hovadina považována za světový bestseller. Vlastně má jednu obrovskou výhodu – ani se nemusí číst. Stačí prolistovat a sem tam zachytit nějakou větu. Přeskakoval jsem nezáživné a stále se opakující odstavce, varianty téhož. Vydržel jsem hlavně z důvodu úžasu, že je to skutečně tak špatně napsané. Nedokážu si dobře představit autorku při psaní – jestli to psala všechno ze své představivosti, musí mít dobrý šuplík u postele. Je to pohádka pro dospělé, spíše úsměvná a zcela nereálná, tak jak to u pohádek bývá…

Celkem 610 stran… z toho 250 stran ho tam má a 360 stran čeká, až ho tam mít bude. Pokud chcete oddychovku, sáhněte po Saturninovi. Pokud chcete porno v knižní podobě, půjčte si De Sadeho nebo Lady Fuckingham. Pokud chcete kvalitní erotický román, přečtěte si Lolitu.

5

Co k tomu dodat. Opravdu jsem to četl. Tohle jsem si opravdu vytrpěl až do konce a musím říct, že je to parodie sebe sama.

Slečna je podivná tuctovka, která roky nikoho nezajímala… a najednou se dostane mezi ty nejvyšší a zajímavé a ti ji žerou! Ona je tím pádem žere také, a tak jsou šťastní a nešťastní a zmírají touhama, o kterých ještě nemají vědět, že je mají… Zamiluje se do někoho, kdo by ji za určitých okolností mohl bez větších problémů zabít, jenže ji víc trápí skutečnost, že je starší než ona. Celou knihu umí jen vzdychat nad tím, jak je krásný, dokonalý a úžasný. Jestli tohle není hloupé a povrchní, tak už nic. Celá kniha není o lásce, ale o naprostém teenagerském oblouznění.

Jako je pěkné, že tohle donutilo spoustu mladých ke čtení. Ale je to primitivní, stokrát viděná lovestory, která už v takhle banální podobě neobstojí ani v telenovelách. Prodává špatně zabalené sny, které většina lidí odloží někdy ve dvanácti letech. Urážka inteligentního člověka.

6

Hra o afektované zamilovanosti, ne o lásce. Na základce jsem taky jednu takhle miloval. Bohužel bydlela v domě bez balkonu. To byl tragický konec naší pečlivě budované třídenní lásky. Žilo bylo… jedno obehrané, trapné klišé. Naivní, dětské, hloupé.

Chápu, že je to divadelní hra a děj musí být rychlejší než v románu, ale přijít na slavnost, ten den se osudově zamilovat, ještě tu noc se zasnoubit, druhý den se vzít a další den odpoledne zemřít mi přijde fakt tragické. Zápletka, která by dnes odpovídala nějakému lacinému seriálu. Navíc když *** byla vlastně ještě malá holka. Po smrti *** jsem úplně ztratil motivaci to dočíst a *** mi začal být odporný. Dětská láska přece není ukazatel životního štěstí ani dobrého rozhodnutí, tak nad čím se vlastně rozněžňovat?

7

Nevím, jestli je to tím, že jsem knihu četl až jako dospělý, ale hrozně mě nebavila. Navíc mě překvapilo, kolik násilí a smrti v příběhu bylo. Je to vlastně vůbec pro děti? Místo kouzelného dobrodružství jsem našel jednoho nafoukaného kluka, kterého zajímal hlavně on sám, několik dětí, kterým byli jejich rodiče tak trochu fuk, spoustu vraždění, zákeřnou a žárlivou vílu a prapodivně vykreslenou lásku. Celkově ten vztah mezi *** a *** – vlastně nevím, co si o tom myslet. Já opravdu netuším, co si z té knížky vzít. Pro koho vlastně je? Dětem bych ji nečetl. A když už, tak jedině s rozborem a diskuzí přiměřenou jejich věku.

8

Kniha, která stojí a padá s tím, jak moc mlátí čtenáře po hlavě kladivem. Ale mě fakt, že drogy berou i lidé pod osmnáct let a vydělávají si na ně prostitucí, zkrátka nešokuje, takže z efektu knihy moc nezbývá. Čekal jsem něco víc než jen záznam výpovědi nějaké čtrnáctileté smažky. Jako literatura faktu nebo varování pro voly, u kterých by mohlo dojít ke chvilkovému zatmění mysli a následnému podlehnutí partě zfetovaných vrstevníků, je to určitě dobré. Ale absolutně v tom postrádám sebemenší náznak umění.

Jedna věc je číst příběh o mentálně odlehčené feťačce a druhá číst příběh, který napsala (nadiktovala) mentálně odlehčená feťačka. Je fascinující, kolik detailů si taková osoba, která je většinu času mimo, pamatuje a dokáže tak parádně zreprodukovat. Co feťák, to Hans Christian Andersen. Já jsem žádný tragický osud nezaznamenal. Hlavní hrdinka si všechno dobrovolně vybrala a šťastná byla jen zfetovaná. Ani na okamžik jsem neměl pocit, že trpí, dokonce s ní nehnuli ani mrtví kamarádi. Suma sumárum – jako reklama na drogy by tenhle literární skvost mohl zafungovat docela slušně.

9

Místy jsem si připadal, že čtu film s Oldřichem Novým v hlavní roli, místy mě to nebavilo vůbec. Absolutně nechápu, co je na tom kultovního. Začátek je slibný, připraví půdu pro depresivní příběh o konci světa a možném začátku nového, ale potom příběh ztratí na své zajímavosti. Čekal jsem knihu o ***ech, ne to, že se v celé knize berou jen jako taková okrajová záležitost. Po přečtení jsem si musel položit otázku, proč se vlastně knížka jmenuje ***, když se v ní *** téměř nevyskytují.

Celý děj je postavený hlavně na potřebě hlavního hrdiny opatřit si jídlo, bydlení a přátele. Všechno ostatní se utápí ve spoustě dlouhých monologů a filozofických úvah, které možná ukrývají pár myšlenek, rozhodně však knize nedávají potřebný spád a napětí. Styl psaní je navíc strašně nerovnoměrný a měl jsem pocit, že autor v půlce knihy překvapeně zjistil, jak obrovské téma se mu otevřelo, ale místo aby ho pořádně dokončil, vzal do zaječích a průměrné dílko nechal svému osudu. S protagonistou jsem soucítil snad jen jednou – když prohlásil: „Věděl jsem v hloubi srdce, že to sám se sebou dlouho nevydržím.“

10

Potkají se homosexuální malíř, šovinistické prase, mladý narcis a plkají spolu o ničem. Ne, to není začátek anekdoty, ale můj pocit z první poloviny knihy. 190 stran plných nekonečně dlouhých a nudných konverzačních dialogů… Ze začátku jsem se alespoň snažil namlouvat si, že *** je komplexní postava, jenže mi to vydrželo sotva první kapitolu možná dvě, než jsem dospěl k názoru, že je naprostý idiot a zasloužil by tak maximálně pár facek.

Fakt nemusím neužitečné bohaté povaleče a bonvivány, kteří zkoumají svoje mládí a krásu, mudrují a filozofují a při tom předstírají inteligenci a vzdělání aforistickým vyjadřováním. Celé je to jedna velká ondulace vzduchu kolem sebe a parfémování vlastního krásného pevného zadku. Stejně tak je evidentní, že autor by se rád viděl v postavě ***, který o sobě neustále rád tvrdí, jaký je zkažený a rád slyší, když to o něm někdo říká, všechno mu vadí, vše kritizuje a neustále trousí bonmot za bonmotem.

Šokující faustovské téma je zde sice zajímavě pojato jako nápad, ale hlavní motiv se totálně utápí v množství balastu. Postrádám postupné chátrání ***y duše. Místo toho se dozvíme, jaké měl doma hudební nástroje, drahé kameny a gobelíny.

Ale poslední stránka byla dobrá.

11

Každá doba má své hrdiny. Kdysi se četl Neználek, nyní letí ***. Mě to ale nijak fanaticky neoslovilo. Dějová kostra je až neuvěřitelně primitivní a celé se to vyvíjí jako počítačová adventura s plněním různých úkolů.

Vyprávění je velice ploché, postavy jsou výrazně černobílé, jednají schematicky a naivně. Dostanou od autorky jisté vlastnosti, ještě bombasticky nafouknuté, a o pár stránek později se chovají jako někdo úplně jiný. Samotný způsob vyprávění je překotný, zásadní dějové zvraty se odehrají na několika málo řádcích. Nemohu se zbavit dojmu, že je to takový komiks bez obrázků. Magické pozlátko jen vytváří dobré maskování a vcelku stereotypní příběh hezky oplácává růžovou snovou vatou.

Ze série mám rozporuplné pocity. Na jednu stranu nalákala mnoho dětí zpět ke čtení, na druhou stranu je z uměleckého hlediska spíše tragická. Až když jsem si koupila kompletní dárkové balení, došla mi skutečná genialita autorky. Vzhledem k rozdílným tloušťkám jednotlivých dílů se jedná o univerzální sadu pro podkládání nábytku. Škoda, že nebyla přibalena vodováha.

Jdi k čertu, Jindřichu.

12

Snažila jsem se, nedočetla jsem, nebavilo mě to a dodnes jsem nepochopila, čím je tahle kniha tak legendární. Pro děti nuda, pro dospělé taky. Je-li to opravdu míněno jako kniha pro děti od sedmi let, pak se autor lehce minul. To, že kolem ní lidé vedou hodinové rozhovory, rozebírají „co tím chtěl básník říci“ a hledají v ní skryté pravdy a moudrosti, naprosto chápu. Jen holt k těmto lidem nepatřím.

Podle autora jsou děti téměř dokonalé a skoro všichni dospělí idioti, kteří nic nechápou. Kdykoli jsem zahlédla něco, co alespoň trochu připomínalo krásnou myšlenku, autor to nějak zazdil. Kapitoly jsou plné nahodilých vět, které mi nedávaly smysl, hlavní postava je dost naivní a celá kniha na mě působí jako nudný, klišoidní blábol. Mám ráda večerní oblohu a hvězdy, ale s tímto příběhem tam někde nahoře poslání této knihy nevidím. Pocukrované hov*o – všichni uvádí, že to můžou číst několikrát a vždy v tom najdou něco nového. Ne, ne, NE! Blbost, která se snaží jen být zajímavá.

Technicky vzato je to souvislé a evidentně to z jakéhosi záhadného důvodu ovlivnilo spoustu lidí. Stále netuším proč. Přesto dávám dvě hvězdičky – audioknihu načetl Viktor Preiss a od toho bych klidně snesla i tříhodinový přednes jízdního řádu Praha–Užhorod.

13

V dnešní době ničím výjimečná kniha, celé to působí, že byl autor placen od stránky, takže občas natahuje, jak jen to jde. Ale opravdu nepochopím, co ho vedlo k tomu, aby napsal tak hloupě překombinovaný konec, že by na něj neměl ani Jára Cimrman! Místo toho, abych si v posledních 50 stránkách vychutnával konec, jsem se musel smát a pochopil jsem, kde asi brali autoři Smoljak-Svěrák inspiraci, při psaní Vichru z hor.

Pokud nechcete číst knihu proto, abyste se dozvěděli, jak to dopadne, ale pro čtení samo, tenhle autor je přesně pro vás.

Možná, že kvůli několikanásobnému zhlédnutí filmu *** a notování si písně zmiňující tento slavný román, jsem byla tak utvrzená v tom, jaký je *** skvělý a oslňující hrdina, že jsem dočista zapomněla na fakt, že mu po celou knihu je pouhých deset let. Nicméně to by mu nemělo bránit v tom být hlavní postavou, která vezme osud do vlastních rukou a navzdory všem překážkám si vydobude svůj šťastný konec. Ale ejhle – on sice potká mnoho překážek, ovšem tak nějak se přes ně dostane ne díky sobě, ale takřka vždy ho zachrání někdo jiný. Zkrátka jsem měla pocit, že hlavními postavami byli pomalu všichni ostatní.

14

Dětské postavy jsou strašně ploché, ne skutečné děti. *** je takový malý Bobeš, jehož chudoba cti netratí. Nechápala jsem proč, když to byli takoví chudáci, si *** nenašla nějakou práci, staroši v posteli by to určitě přežili. Ale lepší je asi hladovět a obývat v podstatě slum… Ostatní pak mají tak výrazně záporné vlastnosti, že to z příběhu dělá mravokárnou přednášku. Ale ani tak jsem těm „zlobivým“ fyzickou likvidaci v *** v žádném případě nepřála. Zde nad tím většina komentátorů učůrává, jak byli ti spratci pěkně potrestaní. A nad tím, jaké z toho plyne pro současné fakany poučení. Mně to přišlo divné, morbidní, vždyť je to zločin. V celé knize mi vůbec vadí pochybné vymezení dobra a zla.

Nedokážu posoudit, zda se jedná o závadu překladu, ale „písně“ *** se mi nelíbily. A nad koncem jsem vyloženě rozpačitá. Je useknutý a málo důvtipný. A další výtka – kniha vlastně neměla žádný děj. Ano, bylo to zábavné a bizarní, ovšem těch závad jsem napočítala víc, než nad kolika jsem ochotna přimhouřit oko.

15

Problém je, že autor se rozhodl zabudovat do nitra své literatury mravokárné scény reflektující Ježíše, Satana a kdo ví co ještě, čímž sám ze své knihy udělal nezbytně terč kritiky. Tak předně – kniha má čtyři postavy z nichž mají opravdový charakter jen dvě.  Z *** přitom udělal autor naprosto nesympatickou postavu, která je zkrátka zkažená (autor si dává záležet, aby nám vždy, když *** cítí nějakou křivdu, vysvětlil, že se mu ve skutečnosti žádná neděje) a je jen jednou z dalších nesčetných parodií Jidáše. Proti nim stojí ještě hlavní arcivrah příběhu – ***, která je zlá per essenciam, což je samo o sobě odpudivé. *** coby Ježíš funguje snad trochu lépe. Vizuál mazlivé kočky spasitelky přitom může působit na děti jistým ohromujícím dojmem.

Křesťanství zde ale pracuje přesně tím nejodpudivějších způsobem. Je to mech, který porůstá vše okolo a dusí to. Autor tu po historickém vzoru církve privatizuje mytologii řeckou, skandinávskou, germánskou a judaistickou a roubuje to na symboliku křesťanskou. Sejdou se Ježíš s packami, Santa Claus a Silvános s Bakchem v táboře a říkají: „Ach ta Lilith…“. Zní to jako vtip.

16

Připomíná trochu slohové práce dvanáctiletých dětí. V těch se ale tu a tam může vyskytnou nějaká perla; zde ne. Zde je všechno nejenže vykradeno z jiných děl, ale zároveň zdeformováno a zmrzačeno autorskou neschopností. Prostý, leč zázračně schopný Gary Stu se vydává na výpravu proti stráááášně zlým záporákům. Ta nejprovařenější klišé jsou znovu na pochodu. Co má být vážné, je směšné, co má být vtipné, je trapné. Autor se nevyzná v ničem z toho, o čem píše. Děj mi přijde, jako kdyby ho vymýšlel při dlouhé chvíli na záchodě. No a po skončení četby zazněla poznámka o autorovi a najednou všechno zapadlo na své místo a já měl jasno. Žádný kmet píšící pro děti. Puberťák žijící v rodinném nakladatelství…

Jestliže máte rádi fantasy, pak se tomuhle vyhněte co nejexcentričtějším obloukem. Zabráníte tím nežádoucím migracím tělesných šťáv.

Možnosti

Den trifidů
Eragon
Farma zvířat
Harry Potter a kámen mudrců
Karlík a továrna na čokoládu
Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň
Malý princ
My děti ze stanice ZOO
Obraz Doriana Greye
Oliver Twist
Padesát odstínů šedi
Petr Pan
Pýcha a předsudek
Romeo a Julie
Stmívání
Zločin a trest

Řešení najdete ZDE.

Jejím mottem je „Rozšiřování obzorů, předávání myšlenek, inspirativní setkání.“ Letos se uskuteční již potřetí, a to v sobotu 12. září 2026 na Novotného lávce v Praze. Program tvoří přednášky a workshopy z nejrůznějších oblastí lidské činnosti. Nejde o odbornou konferenci, ale o příležitost podělit se o to, co nás baví, překvapuje nebo inspiruje.

První zveřejněné přednášky potvrzují, že o pestrost nebude nouze. Zúčastníte-li se, můžete během jediného dne nasát informace o fungování lidského mozku či nahlédnout do historie českého internetu, poodhalit tajemství ukrytá na starých negativech i mezi blesky na obloze nebo se více dozvědět o mezinárodní dámě či forenzní entomologii.

Aby byla Mensa Akademie tak pestrá a inspirativní, potřebuje aktivní lidi. Zapojit se můžete i vy, a to hned několika způsoby.

Staňte se přednášejícím. Máte téma, které vás dlouhodobě fascinuje? Věnujete se zajímavému oboru, projektu nebo koníčku? Přihlaste se. Hledáme přednášející z řad členů Mensy, kteří chtějí ostatním předat něco, co je samotné baví. Přednášky i workshopy mají délku 45 minut a témata nejsou nijak omezena – důležitější než obor je nadšení a chuť sdílet.

Doporučte inspirativního řečníka. Možná sami vystupovat nechcete, ale znáte člověka, který dokáže poutavě mluvit o své práci, výzkumu nebo zálibě. Dejte nám o něm vědět nebo mu přepošlete informace o akci. Rádi dáme prostor zajímavým osobnostem z Mensy i mimo ni.

Přijďte jako účastníci. Každý zaplněný sál, každá otázka z publika i každá diskuse o přestávce pomáhá vytvářet atmosféru, kvůli které podobné akce vznikají. Pokud vás láká den plný inspirace, nových pohledů a setkání se zvídavými lidmi, budeme rádi, když se zaregistrujete.

Program se průběžně doplňuje, proto doporučujeme sledovat aktuální informace na webu akademie.mensa.cz nebo na facebookovém profilu Mensa Akademie.

Mensa Akademii budujeme společně. Budeme rádi, když budete u toho.

Spermie vznikají v mužském těle ve varlatech. Varlata v sobě mají nespočet drobných kanálků, kde ke tvorbě spermií dochází. Samotná tvorba spermií je velice složitý proces, na kterém se podílí i další typy buněk a celý proces je hormonálně regulován. Spermie mají až do poslední chvíle kulovitý vzhled, ale v závěrečné fázi jejich vzniku získávají svůj charakteristický tvar připomínající pulce.

Mají velmi malou hlavičku, která v sobě nese to nejdůležitější, genetickou informaci. Na povrchu hlavičky mají akrozom, což je váček připomínající čepičku. V této čepičce si nesou velice důležité enzymy, díky kterým se nakonec zvládnout dostat skrze pevný obal vajíčka. Ale nepředbíhejme, k vajíčku je ještě velmi dlouhá cesta a jen zlomek spermií vůbec bude mít tu čest se s ním potkat.

Dalším typickým útvarem na spermii je její bičík, díky kterému se může pohybovat. Pohyb spotřebovává velké množství energie, a i proto si spermie na svém bičíku nesou své vlastní buněčné elektrárny, mitochondrie.

Řekli byste si, že to, co jsem vám tu popsala už vypadá jako hotová spermie, ale to je pouze zdání. Přestože na první pohled může vypadat jako spermie připravená na oplození vajíčka, ještě není dospělá a musí projít onou zmiňovanou maturací. Je to podobné jako student, který dokončil školu, ale teprve během praxe získává skutečné dovednosti. Z varlat se tedy spermie přesouvají do nadvarlat, kde tento proces začíná. Během jejich průchodu nadvarlaty se učí plavat a mění se stavba jejich obalu, takzvané plazmatické membrány. Získávají ze svého okolí nové bílkoviny, které jim budou sloužit během dalšího dospívání, a nakonec i jako takové klíče pro odemčení k samotnému vajíčku.

Další užitečné bílkoviny pak získávají během ejakulace, kdy se dostanou do kontaktu s tekutinou vzniklou v přídatných pohlavních žlázách neboli semennou plazmou. Ta je také velmi bohatá na cukry, které spermie použijí pro doplnění energie. A zároveň tato tekutina spermie po nějakou dobu chrání v ženském pohlavním traktu, protože jsou to pro ženu přeci jen vetřelci, které její imunitní systém může rozpoznat jako potenciální hrozbu. Spermie putují dál, až se dostanou do vejcovodu ženy. Tam je čeká malá pauza, při které si mohou „odpočinout“. Ve vejcovodu se spermie dočasně přichytí k buňkám jeho stěny a vytvoří takzvaný oviduktální rezervoár. Nejde o odpočinek v pravém slova smyslu. Toto „parkoviště“ pomáhá spermiím šetřit energii a zároveň brání tomu, aby dorazily k vajíčku příliš brzy. Teprve když nastane ovulace, uvolní se a pokračují v cestě.

K tomu, aby se mohly spermie z tohoto rezervoáru dostat a pokračovat k vajíčku, je čeká poslední krok v jejich cestě za maturitou, a ten se označuje jako kapacitace. Je to velmi důležitý krok dospívání spermií, bez něhož by spermie pořád nebyly schopny vajíčko oplodnit. Právě tento proces zkoumám ve své vědecké práci. Kapacitace totiž není jednoduchý přepínač typu zapnuto/vypnuto, ale velmi složitý soubor změn, kterými spermie musí projít. Například dochází opět ke změnám v jejich membráně, některé bílkoviny získané během předchozí cesty ztrácejí, jiné mění své chemické vlastnosti a aktivují se celé signální dráhy, které spermii připravují na kontakt s vajíčkem. I samotný pohyb spermií se mění, v rezervoáru byly spermie poměrně utlumeny, ale během kapacitace dochází k hyperaktivaci pohybu. Spermie jsou tak schopny rychle měnit směr pohybu a pohybují se rychleji. Spermie velmi dobře poznají, jakým směrem se za vajíčkem vydat. Mají totiž specifické receptory, které je informují o měnící se teplotě, o zvyšující se hladině rozpuštěných hormonů, ale i o směru pohybu tekutiny ve vejcovodu. V místě ovulace, tedy uvolnění vajíčka, je teplota vyšší až o 2 ˚C, což spermie dokážou rozeznat, a plují tedy za vyšší teplotou. Zároveň se pohybují proti proudu tekutiny a za vyšší koncentrací progesteronu, což je hormon produkovaný buňkami, které obklopují vajíčko. Žádný z těchto signálů sám o sobě nestačí. Spermie během své cesty průběžně vyhodnocují všechny informace najednou a podle nich upravují svůj pohyb.

Jen spermie, které podstoupí tuto složitou cestu a úspěšně projdou všemi těmito změnami, budou nakonec mít tu schopnost vajíčko oplodnit. Na rozdíl od rozšířené představy tedy nejde o závod, ve kterém vítězí ta nejrychlejší spermie. Vítězí ta, která ve správný okamžik úspěšně prošla všemi stupni svého dospívání. Ve skutečnosti je cesta spermie mnohem náročnější než běžná maturita. Ze stovek milionů uchazečů nakonec uspěje jediná buňka. Až příště uslyšíte slovo maturita, možná si nevzpomenete jen na studenty. Možná si vybavíte i spermie, které musí projít svou vlastní zkouškou dospělosti.

Když zkoumáme, jak spermie dozrávají, nejde jen o uspokojení vědecké zvědavosti. Lepší porozumění těmto procesům může pomoci při léčbě neplodnosti, zlepšení metod asistované reprodukce i při šlechtění hospodářských zvířat. Čím lépe pochopíme, co dělá spermii skutečně kompetentní k oplodnění, tím lépe dokážeme podpořit vznik nového života tam, kde se to nedaří přirozenou cestou.