Den 0 – Cesta

Vyrážíme z Podkrkonoší. V Hořicích nabíráme koláčky a proviant, pak ujíždíme na jihovýchod. Cesta jde hladce. Brno objíždíme bez nervů. V Bratislavě parkujeme – a zjišťujeme, že stojíme ani ne sto metrů od ostatních. Někdy je vesmír zkrátka dobře seřízený. Přijíždí autobus. Vítáme se. Hurá na jih.

Cestou prší. V Maďarsku nám to vynese skoro hodinu krásné duhy – slušná náhrada za stěrače na plný výkon. Autobus zastavuje snad co dvě hodiny, paráda. Tomáš nám k tomu pouští Jamese Bonda. Schválně ten díl, který se zčásti odehrává v Řecku. Navnadit umí.

Srbské hranice. Vypínáme mobily a snažíme se usnout. Klíčové slovo: *snažíme*.

Den 1 – Soluň

Spát se moc nedaří. Buď se uvelebím tak, že na hodinu dvě usnu a probudím se zkroucený, s krkem na odpis. Anebo sedím pohodlně, ale nezaberu vůbec. Volba mezi bolestí a nevyspáním. Mensan by mohl umět vymyslet třetí možnost, ale ve tři ráno mě nic nenapadá.

V noci se střídají řidiči a tiše se ptají, jestli někdo nechce na WC. Šel bych. Jenže přímo pode mnou spí na zemi Tomáš. Tak hledám zase o trochu jinou polohu. A snažím se usnout.

Srbsko-makedonské hranice dáváme rychle. Venku už je světlo, ale všichni klimbáme až k makedonsko-řeckým hranicím. Tam to trvá. Nakonec za pouhých pětačtyřicet minut projíždíme. Najednou je o hodinu víc a všem naráz pípají mobily – vítejte zpět v EU.

Před polednem jsme v Soluni. Dostáváme prostor na ubytování, stíhám i sprchu. Hurá.

Vyrážíme po památkách. A těch je v Soluni opravdu hodně. Aristotelovo náměstí se sochou, které lidé pro štěstí ohmatali palec u nohy do bronzového lesku. Nábřeží. Bílá věž a výhled z ní. Galeriův oblouk. Rotonda. Kostel sv. Sofie. Jasno, přes třicet stupňů, lovíme stín jako poklad.

Tomáš vylepšil komunikaci konferenčními naslouchátky. Slyšíme ho dokonale, i když na nás v kostele jenom šeptá. Super výbava.

Pár odvážlivců odchází hledat kousek čistého moře. Jiní odpočívají. Navečer stoupáme do horního města k hradbám. Klášter Latomou, kde prý mají bezvousého Ježíše – neviděli jsme. Úžasné výhledy – viděli jsme. Nahoře u hradeb klášter Vlatadon s pávy, kteří se chovají, jako by tu platili nájem oni nám. A pak zasloužená večeře a pomalu na hotel. Hodinky hlásí patnáct tisíc kroků. Usínání jde dnes o poznání rychleji.

Z dějepisu (deformace povolání): Soluň, řecky Thessaloniki, je druhé největší řecké město a vznikla roku 315 př. n. l. Bílá věž na nábřeží je dnes symbolem města; pochází z osmanské éry a sloužila mimo jiné jako vězení. Rotonda byla původně postavena na začátku 4. století za císaře Galeria – snad jako mauzoleum nebo chrám – a později se z ní stal kostel, pak mešita a dnes památka. Klášter Latomou (Osios David) skutečně skrývá ranou mozaiku zobrazující neobvyklého bezvousého Krista; problém byl jen v tom, že jsme ji nezahlédli.

Den 2 – Meteora a Delfy

Budíček v šest je krutý. V neděli. A je tu navíc o hodinu míň než doma. Matematik ve mně chvíli protestuje proti tomu, kam se ta hodina poděla.

Přijíždíme ke klášteru Velká Meteora. Sedí na vrcholu skály, kam by normální člověk nešel ani omylem. Tomáš sliboval cestu nahoru v zásobovacím koši. Realita: tři sta schodů vytesaných do skály. Nejdřív dolů. Pak strmě nahoru. Koš zůstal slibem.

Klášter je největší ze všech, ale stejně malý – prostě tolik, kolik se vešlo na temeno skály. V době rozkvětu tu prý žilo na tři sta mnichů. To si fakt neumím představit; museli spát na sobě. Když odcházíme, fronta ke vstupu pokrývá celé schodiště, které rozpaluje řecké slunce. Nově příchozí se dovnitř dostanou nejdřív za hodinu. Teď chápeme, proč jsme vstávali tak brzy.

Přejíždíme k menšímu klášteru Nejsvětější Trojice. Turistů je tu naštěstí málo, je útulnější, výhledy do údolí berou dech. A přesně tady běhal po skalách James Bond – ten film, kterým nás Tomáš krmil přes Maďarsko. Roger Moore tu visel na laně, my jsme rádi, že nás nahoru pustili po schodech.

Následuje přejezd přes hory do ospalého městečka Delfy. Rychle vyložit kufry – a hned popojíždíme k muzeu a slavné věštírně. Vyškrábeme se až ke stadionu, kde se před dvěma a půl tisíci lety každé čtyři roky konaly pythijské hry.

Po prohlídce míří většina výpravy o pět set výškových metrů níž k moři. Krátká koupel, večeře, po desáté zpátky na hotel.

Hodinky ukazují dvaačtyřicet vystoupaných pater. Nohy souhlasí.

Faktografická vsuvka: Meteora jsou bizarní pískovcové skalní věže v Thesálii. Mniši na ně začali šplhat a usazovat se od 14. století; v dobách největšího rozkvětu tu stálo kolem dvou desítek klášterů (uvádí se 24), dnes funguje šest. Klášter Nejsvětější Trojice (Agia Triada) se opravdu objevil v bondovce „Jen pro tvé oči“ z roku 1981. Cesta odtud do Delf vede přes jižní výběžek pohoří Pindos; samotné Delfy se pak choulí na svazích posvátné hory Parnas (Parnassos). Ve starověku byly Delfy považovány za „pupek světa” a věštby vyhlašovala kněžka Pýthie, jejíž vize bývají dnes přičítány spíše výparům stoupajícím z trhlin ve skále.

Den 3 – Olympie a Polymnio

Ranní vstávání o poznání příjemnější. Snídaně, odjezd až ve 8:20. Luxus.

Přejíždíme na Peloponés. Po novém mostě s unikátní konstrukcí navrženou pro tektonicky aktivní oblast – inženýr ve mně spokojeně přikyvuje. Míříme do Olympie.

A tam to dojde každému. Co všechno Řekové dokázali postavit před dvěma a půl tisíci lety, a s jakou dokonalostí. Hry se tu konaly přes tisíc let, než je křesťané na konci 4. století zakázali coby pohanské. Většina z nás si proběhla jeden stadion – sto dvaadevadesát metrů – přímo na původní olympijské dráze. Žádná osobní rekordní časomíra, zato historie pod nohama.

Ninu ten zážitek tak nažhavil, že odpoledne u vodopádů Polymnio udávala tempo celému mensovnímu pelotonu. O berlích. Ani Tomáš jí nestačil. Klobouk dolů. Travertinová jezírka s osvěžující vodou a hromadou vodopádů jsme nakonec ocenili snad víc než lecjaký klášter – voda v tom horku konkuruje i světovému dědictví.

Hodinky hlásí sedmnáct a půl tisíce kroků.

Faktografická vsuvka: Antická Olympie byla od 8. století př. n. l. svatyní Dia a dějištěm olympijských her, které se konaly každé čtyři roky více než tisíciletí. Roku 393 n. l. je císař Theodosius I. zakázal jako pohanský kult. Délka původního stadionu – jeden „stadion” – byla zhruba 192 metrů; odtud pochází jednotka i samotné slovo.

Den 4 – Sparta a jeskyně Diros

Trocha dějepisu rovnou v terénu. Úpadek Sparty začal po roce 371 př. n. l., kdy ji porazili Thébané. A když Frankové roku 1249 nedaleko založili majestátní Mystru, použili na ni hodně původního spartského materiálu. Výsledek? Z původní Sparty toho dnes zbylo poskrovnu. Recyklace po středověku.

My zamířili do Mystry, sídla byzantských vládců. Úchvatný palác nad údolím. A hlavně trůnní sál s devatenácti dokonalými replikami dobových slavnostních oděvů panovníků a jejich žen. Nejzdatnější jedinci vyšplhali až k francké pevnosti úplně nahoře a užili si výhledy na všechny strany. Samota na vrcholu má své výhody.

Přesun ke krápníkové jeskyni Diros. Naložili nás po skupinkách do loděk, dovezli zhruba doprostřed jeskyně – a tam nechali. Ať si zbytek projdeme sami. Trochu jako pustit mensany do bludiště a sledovat, kdo najde východ.

V podvečer dorážíme do městečka Monemvasia. Většina výpravy se vrhá do moře. Pak skvělá večeře v restauraci To Kanoni a romantická procházka zpět. Cestou na nás pomrkává Venuše s Jupiterem v krásné konjunkci. Vesmír si pro nás zase něco nachystal.

Před spaním kontroluji hodinky: šedesát vystoupaných pater. Kopce dnes vyhrály.

Faktografická vsuvka: Antická Sparta byla vojensky dominantní polis, jejíž moc se zlomila po porážce od Thébanů v bitvě u Leukter roku 371 př. n. l. Mystras je opevněné byzantské město na svahu hory Taygetos, založené Franky v polovině 13. století a později centrum Despotátu Morejského. Jeskyně Diros (Vlychada) v oblasti Mani patří k nejkrásnějším podzemním komplexům Řecka a značnou část trasy se proplouvá na lodičkách po podzemní řece. Monemvasia je skalní městečko spojené s pevninou jen úzkou šíjí – odtud jméno „moní emvasis”, tedy „jediný vstup”.

Den 5 – Mykény

Několik odvážlivců, notně hnaných Tomášem, vyrazilo brzy ráno na opevnění na strmém kopci nad Monemvasií. Jiná část výpravy moudře zvolila delší spánek a pohodovou řeckou snídani. Někteří se stihli i vykoupat. V půl jedenácté vyrážíme směr Mykény.

Mykény jsou staré až tři tisíce sedm set let. Procházíme se ruinami kdysi monumentálního města. V kruhové hrobce s vnitřní výškou třináct a půl metru se na chvíli ochladíme a vyzkoušíme zajímavou akustiku – člověk si připadá jako uvnitř kamenného úlu.

Odpoledne přejezd do Nafplia. Krásná pláž. A jako vždy pár jedinců stále sršících energií vyběhlo na vrchol nedaleké pevnosti. Pevnost už ani neví, jak se ubránit mensanům. Příjemný večer končíme v řecké restauraci, ti nejzdatnější ještě v koktejlovém baru.

Faktografická vsuvka: Mykény byly centrem mykénské civilizace pozdní doby bronzové; rozkvět prožily zhruba mezi 1600 a 1100 př. n. l. Proslulá Lví brána pochází z doby kolem roku 1250 př. n. l. Ona „kruhová hrobka” s vynikající akustikou je tzv. Atreova pokladnice (zvaná též Agamemnonův hrob) – monumentální klenutá hrobka typu „tholos“ postavená zhruba mezi lety 1300 a 1250 př. n. l., jejíž kupole s vnitřní výškou kolem 13,5 metru byla po více než tisíc let nejvyšší samonosnou klenbou na světě. Nafplio bylo prvním hlavním městem moderního řeckého státu (1823–1834), než tuto roli převzaly Athény.

Den 6 – Epidauros a Korintský průplav

Opouštíme malebné Nafplio a zanedlouho stojíme v divadle v Epidauru. Nejdřív obdivujeme zbytky starověké VIP ubytovny – sto šedesát pokojů a kompletní servis, zdravotní i lázeňský. Léčily se tu i ženy. Dnešní wellness se má co učit. A k zábavě tu měli divadlo s legendární akustikou a kapacitou čtrnáct tisíc míst, aby pojalo všechny, kdo se sem jednou za čas sjeli na slavnosti.

Cestou do Korintu míjíme nádhernou pláž. A pak ho vidíme – šestikilometrový Korintský průplav, který spojuje Egejské a Jónské moře. Je ale tak úzký, sotva čtyřiadvacet metrů, že současné velké lodě jím neproplují. Majestátní zářez do skály, který si dnes užívají hlavně turisté a fotografové.

Večer dojíždíme do Athén. A hned nadšeně vyrážíme do večerních uliček, až zakotvíme v restauraci na střeše. Nad námi Akropole, pod námi celé Athény. Lepší stůl si objednat nešlo.

Faktografická vsuvka: Epidauros byl proslulou svatyní léčitelského boha Asklépia – vlastně starověké lázeňské a léčebné středisko. Tamní antické divadlo, postavené ve 4. století př. n. l., patří k nejlépe dochovaným v Řecku; pojme zhruba 13 až 14 tisíc diváků a jeho akustika je tak dokonalá, že i v nejvyšší řadě je slyšet šepot z jeviště. Korintský průplav byl dokončen roku 1893, měří asi 6,3 kilometru a na hladině je široký jen necelých 25 metrů. Propojuje Korintský záliv (Jónské moře) se Saronským zálivem (Egejské moře) a fakticky dělá z Peloponésu ostrov. Nemá zdymadla a kvůli úzkému profilu už dnes nemá velký dopravní význam.

Den 7 – Athény

Ráno snídaně a vzhůru na Akropoli. Jsme tam kolem deváté, a stejně mraky turistů, kolik jich tu bude o pár hodin později? K tomu spalující slunce. Obdivujeme Parthenón, chrám zasvěcený Athéně, postavený už v 5. století př. n. l. – a vedle nás kolabuje dívka sotva stará jako naše dcera. Místní zdravotnice ji staví zpátky na nohy. My prohlídku raději zrychlujeme, ať nedopadneme stejně.

Kolem Hadriánova oblouku se přesouváme k historickému stadionu, původně postavenému roku 329 př. n. l. a zrekonstruovanému pro první moderní olympiádu v roce 1896. Následuje Národní zahrada o rozloze osmadvaceti hektarů a řecký parlament.

A tady máme štěstí. Dorazíme přesně na slavnostní výměnu stráží. Kdo neviděl, neuvěří. Vojáci mají ke slavnostní uniformě sandály s obří bambulí vepředu, pohybují se jako zpomalené loutky a celé to působí mírně bizarně. Tak nějak jako z pohádky Zdeňka Trošky. Krok za krokem, bambule za bambulí.

Pak další památky, kostely, chrámy starověké i novější. Je toho víc než dost.

Na večerní procházku k Agoře nás Tomáš lákal zvláštně. Slíbil, že nám ukáže něco, co jsme týden neviděli – mraky. A fakt přišly. Dokonce s lehkou přeháňkou. Vzduch se ochladil na příjemných čtyřiadvacet stupňů. Ideální na poslední společnou večeři.

Tento den jsme ušli přes dvaadvacet tisíc kroků. Athény si vybírají daň v krocích.

Faktografická vsuvka: Athénská Akropole se vypíná nad městem a její vrchol korunuje Parthenón, chrám bohyně Athény z 5. století př. n. l. Panathénajský stadion (přezdívaný Kallimarmaro, tedy „krásný mramor”) stál původně kolem roku 330–329 př. n. l., byl přestavěn z mramoru ve 2. století n. l. a zrekonstruován pro první novodobé olympijské hry roku 1896 – je to jediný stadion na světě postavený celý z mramoru. Slavnostní stráž před parlamentem tvoří „evzoni“; jejich pomalá, stylizovaná chůze a botami s bambulí zvanými „tsarouchia“, na nichž bývá až čtyři sta hřebíčků, jsou součástí ceremoniálu, ne výstřednosti.

Den 8 – Athény

Po snídani jdeme do Agory. Je to tam hezké, ale za dvacet eur na osobu toho zase tolik není. V muzeu se nedá koupit ani voda. Honzu místní „děžúrná” seřvala za to, že si sedl na lavičku a vedle sebe odložil jablko. Bezpečnostní riziko jménem ovoce.

Hodinový rozchod na bleším trhu mnozí využili k nákupům. Pak míříme k tržnici s masem a rybami. Zkoušíme najít jednu „tajnou” hospůdku. Najdeme ji – a prostě se do ní nevejdeme. Tak se rozprchneme po tržnici a okolí.

Zpátky na hotel. Velké loučení. Přesně v patnáct hodin odjíždí autobus zpět do Čech.

Skupina „letců” vyráží na poslední výlet. Metrem a autobusem na okraj skoro čtyřmilionových Athén. Najdeme malou pláž a obdivujeme jezírko Vouliagmeni. Na úplný závěr se vracíme do centra a lezeme na kopec Lykavittos. Z něj sledujeme krásný západ slunce. Tečka, jak má být.

Faktografická vsuvka: Athénská Agora byla po staletí srdcem veřejného, politického i obchodního života antického města – debatoval tu i Sókratés. Jezero Vouliagmeni nedaleko od pobřeží je proslulé teplou termální a mírně slanou vodou. Kopec Lykavittos je s 277 metry nejvyšším bodem athénské kotliny a nabízí kruhový výhled na celé město.

Den poslední – Cesta domů

Ráno po osmé se potkáváme na snídani a zjišťujeme, že nedočkavější část letců už raději vyrazila na letiště. V devět odchází zbytek na metro. Ti s nejvíc zničenými nohami – za poslední dva dny máme nachozeno přes sedmačtyřicet tisíc kroků – usedají do taxíku. Nohy hlasovaly, taxík vyhrál.

Na letiště nakonec jako první dorážejí „taxikáři”. Chvíli po nich „nedočkavci”. A zhruba po půlhodině se připojí i zbytek výpravy.

Zjišťujeme, že athénské letiště ještě nemá nové skenery, které v Schengenu umožňují vézt víc tekutin. Takže nám Řekové zabavují zbytky opalovacího krému a podobné letadlu nebezpečné předměty. Krém jako hrozba civilizace.

Mezitím se dozvídáme, že autobus jel svižně, na hranicích z a do EU byly jen snesitelné kolony – a nejspíš dorazí do Brna o hodinu dřív než letci. Pozemní cesta se nakonec smála té vzdušné.

Výlet to byl náročný. Zážitky intenzivní a v drtivé většině pozitivní. Autobus do Athén ujel něco přes tři tisíce kilometrů. Chytré hodinky hlásí přes sto tři kilometry pěšky a dvě stě dvaačtyřicet vystoupaných pater.

A já zjišťuji, že nejcennější suvenýr z Řecka se neveze v kufru. Veze se v nohou, v hlavě – a párkrát i v pořádně bolavých lýtkách.

Program odstartoval hned první den pestrou nabídkou exkurzí, které účastníky zavedly do zajímavých míst regionu. Na výběr bylo kulturní objevování v muzeu Velké Karlovice v Novém Hrozenkově, tradiční řemeslo ve slovenské sklárně Rona nebo technicky fascinující prohlídka jaderné elektrárny Jaslovské Bohunice. Tyto středeční výpravy skvěle naladily všechny přítomné na nadcházející dny plné zážitků.

Hlavním bodem prvního večera pak bylo rozdělení účastníků do 12 herních týmů. U stolů se sešly nové tváře napříč oběma zeměmi a první ledy prolomily hned úvodní večerní kvízy, kde týmy poprvé změřily své síly a vyzkoušely si vzájemnou souhru. Následující dny přinesly bohatý a pestrý program pro každého. Zájemci mohli navštívit inspirativní přednášky, vyzkoušet si střelbu z luku nebo strávit dlouhé hodiny u hromady přivezených deskových her. Velkou zkouškou zručnosti, která přilákala hodně obecenstva, se stal kurz sabráže. Pod odborným vedením a po detailních instrukcích se efektní odseknutí hrdla lahve šampaňského podařilo téměř všem odvážlivcům. Kdo si chtěl po psychicky či fyzicky náročném programu odpočinout, mohl po celou dobu využívat skvělé hotelové wellness a načerpat síly na vyvrcholení celého programu.

Tím byla bezpochyby sobotní šifrovací výprava. Organizační tým trasu předem poctivě otestoval a připravil pro soutěžící zajímavý a náročný horský terén. Okolí Čertova nedalo nikomu nic zadarmo a drsné valašské kopce k tomu zkrátka patřily. Účastníkům však během luštění přálo skvělé počasí, které celému dni dodalo úžasnou energii. Týmům v terénu sice komplikoval situaci fakt, že v okolí nebyl téměř žádný mobilní signál, takže se musely spoléhat na starý dobrý papír, tužku a vlastní mozkové závity, ale všichni si s tím poradili na jedničku. V samotné sobotní šifrovačce se nakonec nejlépe dařilo týmu Uhelákovi energetici. V celkovém bodování za celé setkání, které sčítalo výsledky z kvízů a všech dalších soutěží, si zasloužené celkové vítězství odnesli Marbuelovi vytrvalci.

Setkání na Čertově jasně ukázalo, že Mensa nemá hranice a že chuť si hrát, přemýšlet, bavit se a společně sdílet čas je nám všem společná. Večerní debaty nejen u hotelového baru i sdílení dojmů jen potvrzovaly, jak moc si všichni přítomní možnost tohoto setkání užívali. Velké poděkování patří kolegům z organizačnímu týmu za naprosto hladký průběh celé akce od registrace až po závěrečné vyhlášení výsledků a samozřejmě všem 198 účastníkům za neuvěřitelnou energii a přátelskou atmosféru, kterou na místo přinesli. Už teď se všichni těšíme na další setkání Mensy Česko v září na Kraskově a někdy v budoucnu třeba i na další setkání mezinárodní.

Právě na pracovní zkušenosti mimořádně nadaných dospělých se zaměřila diplomová práce Bc. et Bc. Ivety Černé Specifika mimořádně nadaných jedinců v pracovním prostředí, obhájená na Katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Autorka vedla rozhovory se čtrnácti lidmi s IQ nad 130. Většina z nich měla IQ měřené Mensou a deset respondentů je nebo dříve bylo členy Mensy.

Autorka zjišťovala, které salutory (faktory, které člověka podporují, pomáhají mu fungovat a rozvíjet se) a stresory (faktory, které ho vyčerpávají, brzdí nebo dostávají do konfliktu s okolím) jsou v pracovní zkušenosti nadaných přítomné.

Nejde přitom o reprezentativní průzkum všech nadaných lidí. Jde o kvalitativní sondu – tedy snahu porozumět zkušenostem konkrétních lidí do hloubky. A právě vlastní slova (anonymizovaných) respondentů jsou na celé práci nejzajímavější.

Když práce už nic nepřináší

Jedním z nejsilnějších motivů u respondentů byla potřeba učit se nové věci – a to jako základní podmínka dlouhodobé spokojenosti.

Jan, který pracuje ve výzkumu, to popisuje jednoduše: „Baví mě to, že zkouším objevovat nové věci. Snažím se přijít na nová řešení, která zatím neexistují.“

Adam svoji zkušenost popisuje následovně: „Já vždycky dělám nějakou práci, která mi něco dá. Po čase už mi ale nedává nic, protože je to pořád to samé, víc tam nevymyslím a nepotřebuju dál tam být.“

Natálie si proto vybírá prostředí, kde není nejchytřejší ani nejzkušenější osobou v místnosti: „V pracovním prostředí se vždycky snažím dostávat do kolektivu, kde já jsem ta, která toho ví a umí nejméně. Protože v momentě, kdy jsem v týmu, kde já jsem ta seniorní, tak mě to nebaví. Když už se nemám co a od koho učit. Takže tomu se cíleně vyhýbám.“

Vedle učení se v rozhovorech opakovaně objevovala také potřeba pestrosti. Různé projekty, různí lidé a různé typy problémů. Barbora například oceňovala kombinaci dvou pracovních úvazků: „Mě bavilo mít dvě práce najednou, protože každá mi přinášela něco úplně jiného – a je fakt, že by mě asi ani jedna z těch prací samostatně nebavila dlouhodobě.“

Někdy se však pestrost nehledá jen kvůli zábavě. Může být i způsobem, jak udržet pozornost. Cyril, který pracoval v účetnictví a auditu, popisuje rutinu nikoli jako odpočinek, ale jako situaci, v níž se mu myšlenky začnou rozbíhat jinam: „Já se snažím si z práce vybírat právě to, kde můžu nad něčím přemýšlet. Protože jakmile je to rutina, tak začnu přemýšlet o něčem jiném a najednou zjistím, že nevím, co dělám.“

Třetí potřebou spojenou s prací samotnou pak je smysl a viditelný výsledek. Marie nachází smysl v posunu žáků: „Mě strašně baví pracovat s žáky, u kterých vidím jejich posun. A u kterých mám pocit, že je rozvíjím, což by mělo být smyslem toho povolání.“

Lucie, která po zkušenosti s učitelstvím pracuje ve vlastní firmě, oceňovala bezprostřední zpětnou vazbu – něco, co při učení přichází mnohem pomaleji a méně jednoznačně: „Pro mě bylo odměňující to, že jsem bezprostředně viděla výsledek před sebou a věděla jsem, jestli je v pořádku, nebo ne. Případně jsem dostala hned zpětnou vazbu od klienta.“

Naopak Daniela popisovala frustraci z toho, když dělá zbytečnou práci: „Za dobu, co jsem tam pracovala, jsem zjistila, že plno věcí se vůbec nepoužívá, nebo se používá špatně. S tím já nic neudělám, ale prostě se na to nedokážu dívat.“

Smysl tedy pro respondenty neznamená jen abstraktní „dělat něco důležitého“. Může znamenat i úplně konkrétní potřebu vidět, že výsledek práce někam doputuje, někdo ho používá a nezůstane ležet ve firemním šuplíku.

Rychle hotovo ≠ bez potíží

Všichni respondenti uváděli jako svou hlavní výhodu logické a analytické uvažování. Mluvili o rychlém učení, schopnosti zachytávat vzorce, zorientovat se v novém systému, vidět souvislosti a vymýšlet řešení.

Daniela například popisuje, jak se dokáže rychle zorientovat v něčem, co předtím neznala: „Když je třeba nějaký nový systém, něco nového, tak se v tom docela rychle zorientuji. Byť je to něco, co jsem nikdy nedělala, tak to prostě prozkoumám a za chvilku vím, jak to funguje, a nemám s tím problém.“

Lucie podobnou schopnost spojuje s podnikáním: „Myslím si, že konkrétně v podnikání je klíčové to, že jsem schopná se doučit, co je potřeba.“ V praxi to pro ni znamená evidovat široké spektrum věcí, řešit administrativu, operativně reagovat na problémy u zakázek a vymýšlet nestandardní řešení.

Jenže vysoká efektivita není jen výhoda. Je to také zdroj zvláštních dilemat.

Daniela popisuje situaci, kdy sama měla pocit, že má málo práce, zatímco její nadřízený měl pocit opačný: „Tak jsem přišla na schůzku s myšlenkou, že toho mám málo, a on přišel s tím, že toho dělám nějak moc.“ Proto si začala říkat o další úkoly u kolegů: „A nikdo nechápe, proč to dělám. Ale mě nebaví prostě tam jen sedět a přišlo by mi nefér jít brzo domů.“

Eva řešila podobné dilema u práce na půl úvazku: „Nějaký čas jsem s tím měla chvilku i morální problém, že vlastně to, co mi má zabrat asi 20 hodin týdně, zvládám prostě za poloviční dobu.“ Nejdřív ji napadalo říct si o další práci, později ale došla k jinému postoji: „Já to vlastně dělat nemusím, můžu to prostě vnímat, jako že to je jenom nějaká moje práce, způsob obživy.“

Rychlý člověk v pomalém systému nemusí vypadat jako výkonný. Může vypadat jako někdo, kdo se nudí, vyrušuje, chce příliš mnoho nebo se neumí spokojit s tím, že má hotovo. A pokud okolí zjistí, že zvládne víc, může se rychlost obrátit proti němu.

Natálie popisuje, že když člověk několikrát vyřeší velký průšvih, začne podobné úkoly dostávat automaticky: „Takže někdy to může být i tak, že člověka zavalí prací a potom už za sebe musí začít kopat.“ Důležité je podle ní nastavit hranice a jasně říct, které úkoly mají prioritu: „Pokud si člověk nenastaví hranice, tak mu je nastaví někdo jiný. A to je hodně velké úskalí toho, když lidé ví, že od vás můžou očekávat hodně.“

Rychlost má ještě jednu méně lichotivou stránku: netrpělivost. Daniela k tomu říká: „Já chci dělat rychle a když mě někdo s něčím zdržuje, tak jsem z toho prostě nervózní a nemám úplně pochopení.“

Eva popisuje poradu, která se podle ní zbytečně točila v kruhu: „Přišlo mi, že ta diskuze prostě nikam nevedla, že každý říkal nějaké návrhy, ale že jsme se tak nějak točili v kruhu, nikdo to prostě nepřebral.“ Nakonec sama sklouzla do direktivní role: „Tak to bude takhle.“

Zajímavé ovšem je, že v diplomové práci není téma rychlosti zjednodušeno na „nadaní jsou rychlí“. Respondentka Barbora naopak uvádí, že má pomalejší psychomotorické tempo a rychlost druhých ji stresuje: „Já osobně se o sobě domnívám, že mám pomalé psychomotorické tempo, přestože jsem teda jako nadaná.“

I to je důležité připomenutí. Nadaní lidé nejsou jeden typ člověka. Rychlé myšlení neznamená automaticky rychlý pracovní styl ve všech situacích.

Perfekcionismus: Nechci se za svoji práci stydět

Jedno z nejvýraznějších témat rozhovorů je perfekcionismus. Objevil se u třinácti respondentů ze čtrnácti. Ne vždy jako problém. Často jako motor.

Karel to formuluje následovně: „Chci, abych se nestyděl za žádnou práci, kterou někde dělám, odevzdávám nebo prezentuju. Abych si řekl, že jo, to je prostě ukázka toho, jak já pracuju nebo co dokážu udělat.“

Perfekcionismus tu není nutně snaha o dokonalost pro dokonalost samu. Často jde spíš o potřebu odevzdat něco, co člověk vnímá jako odpovídající vlastním schopnostem. Jenže právě v tom může být past. Pokud člověk ví, že „by to mohlo být ještě lepší“, může být těžké uznat, že výsledek už je dost dobrý.

Jan popisuje, že shazuje vlastní velmi dobré výsledky: „I přes to, že si vlastně uvědomuju, že jsou dobré, ale vím, že by teoreticky mohly být lepší. A pak to častokrát zastíní fakt, že ty výsledky jsou velice dobré.“ Zároveň ale dodává, že ho to spíš motivuje k lepším výkonům.

Eva zase popisuje, že měla tendenci vnímat chybu jako konec světa: „Když jsem udělala nějakou chybu, tak jsem to brala hodně jako špatně. Ale potom za nějaký čas mi taky došlo, že se vlastně… nic nestalo.“

Perfekcionismus se navíc nemusí týkat jen vlastních výkonů. Může se přenášet i na očekávání vůči druhým.

Natálie otevřeně říká, že s tím aktivně pracuje: „Vysoké nároky na ostatní, tak to je pro mě často problém a často s tím bojuju.“ Dává si pozor, aby ostatním „nedávala sežrat“, že v něčem nejsou tak dobří jako ona. Dokonce má pocit, že už možná zachází do opačného extrému.

U více respondentů se ukazuje, že nejde ani tak o nárok na stejnou úroveň výkonu, ale na snahu. Františka říká: „Asi jediný nárok, co mám na ostatní, je, aby se snažili. A to je všechno. A když tam ta snaha není, tak to mě hrozně štve.“

Karel, který pracuje jako manažer, popisuje nutnost rozlišit mezi ideálním a funkčním výsledkem: „Ten člověk prostě nemusí být na tomhle levelu a uvědomit si, který je ten funkční level – tedy důležitej pro provoz a aby se úkol splnil. Ne dokonale, ale prostě splnil.“

A uzavírá to možná nejkratší větou celé kapitoly o perfekcionismu: „Nemít očekávání od sebe je těžší.“

Komunikace jako nezbytnost

Komunikační dovednosti se v práci objevují jako jeden z hlavních podpůrných faktorů. Z výpovědí respondentů vyplývá, že ke komunikaci často cíleně přistupují jako k nástroji, jímž předcházet konfliktům, převádět své myšlení do srozumitelné podoby a snažit se zajistit, aby spolu lidé vůbec dokázali pracovat.

Lucie to shrnuje takto: „Cesta do pekel je předpokládat, jakým způsobem funguje mozek toho druhého.“ Podle ní je klíčové komunikovat a ověřovat si, že lidé opravdu chápou, co se děje: „Prostě spolu komunikovat a nepředpokládat, že i když někdo má nějaké IQ, tak je nastavený komunikačně stejně.“

Karel popisuje, jak pečlivě formuluje zprávy, aby nepůsobily útočně: „Přepíšu tu zprávu pětkrát, aby tam nebyla pasivní agrese, aby to fakt nebylo jako útok.“ Vysvětluje své myšlenkové pochody a snaží se ukázat, že mu nejde o shození druhého člověka, ale o kvalitu výsledku.

To je jedna z třecích ploch, které z práce vyplývají: Nadaný člověk může problém vidět a řešit rychleji, ale pokud rovnou oznámí svůj závěr, ostatní často nevidí cestu, kterou se k němu dostal, a výsledkem není efektivita, ale odpor.

Eva připomíná ještě jiný aspekt komunikace: když člověk pracuje velmi samostatně a výkonně, může zapomenout informovat tým. „Já jsem byla velmi zodpovědná, všechno bylo hotové ještě dřív, než to mělo být, ale já jsem to pak zapomněla těm lidem dát vědět.“ A dodává: „Když je člověk hodně výkonný o samotě, tak nesmí zapomínat na to, že s někým spolupracuje.“

Být mezi svými

Zásadní přitom není jen obsah úkolů, ale i prostředí, ve kterém se pracuje.

Daniela popisovala svou frustraci z práce s nadřízeným bez technického vzdělání: „Nedokážeme se vůbec domluvit – on nechápe, když jsou v datech vyloženě chyby, že to je prostě problém.“ Karel podobně mluví o nedostatečné komunikaci v týmu: „Oni prostě spolu nekomunikují, nedají si to dohromady a často ty situace neumí vnímat tak komplexně.“

Eva popisuje situaci, kdy měla s kolegy dobré vztahy, ale některé názory si nechávala pro jiné prostředí: „Často jsem měla pocit, že nemůžu stoprocentně vyjádřit svůj názor z toho důvodu, že by to nebylo úplně pozitivně přijaté.“ Záleželo jí na dobrých vztazích, proto raději neprosazovala vše, co si myslela.

Naopak Jan popisuje svou pozitivní zkušenost s pracovištěm slovy: „Člověk se tam cítí, jako že je mezi svými. Nechováme se jako intelektuálové a nepijeme tam čaj o páté a nedumáme nad možnostmi vesmíru, to ne. Ale vlastně člověk tam cítí, že… tam jsou okolo něho lidé, kteří chápou jeho chápání.“ Nejde tak jen o sdílené zájmy. Jde o pocit, že člověk nemusí stále překládat svůj způsob uvažování do jiného tempa, jiné hloubky nebo jiné míry souvislostí.

Natálie pak popisuje tým, který funguje podpůrně a nikdo nemá potřebu „brousit lokty“ a vést „žabomyší války“: „Do práce chodíme, abychom udělali kus dobré práce, cítili se dobře, že těch 8 hodin strávíme něčím smysluplným, ale ve finále – pokud bychom ty peníze dostali bez práce, tak tam nikdo z nás nebude.“

Autorita, která není vzorem

Autority a hierarchie se jako stresor objevily u jedenácti respondentů – nejde přitom ale říct, že by měli problém obecně s autoritami. Mají problém s takovou autoritou, která podle nich nestojí na kompetenci, smysluplném rozhodování nebo schopnosti něco předat.

Gabriel říká: „Ve chvíli, kdy člověk spolupracuje se vzorem, tak od něho nasává veškeré informace a znalosti, které z něho jdou.“ Když ale člověk vzorem není, je podle něj mnohem složitější autoritu přijímat.

Lucie si představuje, že by v zaměstnanecké pozici mohla narážet na člověka, kterému by se měla podřizovat jen proto, že je v organizaci déle: „Myslím si, že kdybych teď měla od podnikání přejít do nějaké pozice s jasnou hierarchií a měla se klanět šéfovi jenom proto, že tam prostě je o 4 roky dýl a je to šéf, tak bych tam asi postupem času narazila.“

Daniela zmiňuje ztrátu respektu k nadřízenému, který podle ní neměl odborné kompetence: „Přijde mi, že takový by neměl vést datové oddělení, když tomu nerozumí.“

Karel popisuje postupný zlom ve vztahu k nadřízeným: na začátku se od nich učil a byli pro něj vzorem, později ale přišel okamžik, kdy měl pocit, že už mu nemají co předat. A právě tehdy začalo tření. „A pak je to o té komunikaci. Umět to vykomunikovat, uvědomit si svoji roli a citlivost té situace.“

Cyril popisuje podobnou zkušenost z druhé strany: „Málokterý vedoucí dokáže ocenit, že podřízený ho přečnívá, a využít ty jeho silné stránky. Naopak on začne toho svého podřízeného podkopávat.“

Irena pak zmiňuje, že rychle dosažené výsledky mohou vyvolávat žárlivost a větší kontrolu: „Opravdu ty nároky na mě byly o to větší.“

To ukazuje, jak snadno může v pracovním prostředí vzniknout napětí, pokud se vysoká schopnost rychle chápat, upozorňovat na chyby a hledat řešení potká s hierarchií, která se cítí ohrožená.

Ocenění neznamená jen pochvalu

Dalším silným tématem je ocenění a otevřenost vůči nápadům. Respondenti nemluvili jen o tom, že chtějí slyšet „dobrá práce“. Mluvili také o férovosti, možnosti diskutovat a pocitu, že jejich názor má váhu.

Cyril popisuje situaci, kdy samostatně vymyslel způsob zpracování určitého úkolu. Jeho šéf mu ale řekl, že to pro nadřízenou nebude srozumitelné: „Já jsem to bral jako plus, že jsem to vůbec takhle dokázal docela pěkně zpracovat, a on to bral vlastně jako mínus.“

Daniela by ocenila otevřenost k nápadům: „Diskuze, otevřenost k tomu, že když vidím nějaký nápad na změnu, nebo něco, co by se mělo řešit, tak aby k tomu bylo přihlíženo.“

Irena popisuje zkušenost, kdy upozorňovala na problém, ale reakce přišla až ve chvíli, kdy si ho všiml někdo jiný: „Častokrát jsem si všimla věcí, který opravdu ležely na stole týdny. Nikdo je neřešil. Potom přišel můj kolega, že si toho všimnul, jestli o tom něco nevím. Říkám: ‚Řešila jsem to týden zpátky.‘“

Naopak Eva mluvila pozitivně o týmu, kde se lidé oceňovali navzájem: „To bylo hodně fajn, že jsme se hodně jako chválili za věci a někdy mi lidi poděkovali, že jsem jim pomohla s nějakou věcí a tak, a pak jsme si tleskali.“

Adam zase nacházel ocenění u klientů: „A bylo o ně pečováno. Pečuju o ně doteďka. Tak oni tu péči oceňovali.“

Ocenění tedy v rozhovorech nemá jen emoční rozměr. Je to i potvrzení, že práce má dopad, že se člověk nemýlí v tom, co považuje za důležité, a že jeho snaha nezmizí v systému, který neumí rozpoznat její hodnotu.

Co si z toho vzít – jako zaměstnavatel i jako nadaný?

Čtrnáct rozhovorů sice nemůže říct, jak fungují všichni nadaní, určitá vodítka ale nabízí.

1. Nadaný člověk často potřebuje práci, ve které zůstává co objevovat. Nestačí mu, že úkol zvládá. Pokud ho zvládá příliš snadno a příliš dlouho, může se od práce mentálně odpojit.
2. Vysoká efektivita by neměla být automaticky trestána dalším a dalším přidáváním úkolů. Pokud někdo opakovaně zachraňuje průšvihy, je lákavé dávat mu všechny další. Z dlouhodobého hlediska to ale může vést k přetížení.
3. Perfekcionismus může být zdrojem kvality, ale také vyčerpání. Důležité je rozlišovat, kdy je vysoký standard přínosem, a kdy už brání dokončení práce nebo spolupráci s ostatními.
4. Komunikace není vedlejší měkká dovednost. V prostředí, kde lidé přemýšlejí rozdílnou rychlostí, do různé hloubky a s různou mírou abstrakce, je to klíčový nástroj spolupráce.
5. A konečně: autorita založená pouze na pozici nemusí stačit. V rozhovorech se opakovaně ukazovalo, že respekt vzniká snáz tam, kde nadřízený rozumí práci, umí diskutovat, není ohrožen schopnostmi podřízeného a dokáže nastavit jasné hranice bez zbytečné kontroly.

Diplomová práce Ivety Černé tak sice nepřináší převratný objev, ale shrnuje zkušenosti, které mohou být pro mnoho nadaných dospělých velmi známé – může být úlevné vidět, že nejde jen o osobní podivnost, lenost, přecitlivělost nebo neschopnost „normálně fungovat v práci“, ale že totéž řeší i ostatní. Ať už jde o potřebu mít o čem přemýšlet, frustraci z neefektivních porad, morální dilema z příliš rychle hotové práce, snahu nepůsobit povýšeně, únavu z překládání vlastních myšlenek do podoby, kterou ostatní přijmou, napětí kolem autorit, které nejsou vzorem – nebo naopak o radost, když člověk narazí na lidi, kteří „chápou jeho chápání“.

Současně je ale ze slov respondentů vidět, že mnoho potíží nevzniká jen proto, že okolí „nestíhá“. Někdy vznikají proto, že člověk ukáže výsledek, ale ne cestu. Vidí chybu, ale nesdělí ji způsobem, který druhý dokáže přijmout. Pracuje rychle, ale neinformuje tým. Vezme si všechno na sebe, protože je to méně bolestivé než čekat na ostatní. A i toho je potřeba si být vědom a naučit se s tím pracovat.

Citace účastníků výzkumu byly pro účely článku kráceny a stylisticky upraveny. Jejich původní znění najdete v diplomové práci: mensa.click/1ow.

„Patologie je krásný lékařský obor plný veselých lidí, kteří si rádi povídají o hnusných věcech,“ glosoval profesor Zámečník hned v úvodu. A bylo jasné, že přednáška nebude ani ponurá, ani akademicky odtažitá.

Patolog není soudní lékař

Jedním z největších omylů veřejnosti je představa, že patolog tráví většinu času na pitevně.

Ve skutečnosti jde o dva různé obory. Zatímco soudní lékařství hledá příčiny násilných či nejasných úmrtí, patologie se zabývá především samotnými nemocemi – jejich vznikem, průběhem i tím, jak je co nejlépe diagnostikovat a léčit.

Profesor Zámečník s nadsázkou vyprávěl, že se patologové celý profesní život snaží vysvětlovat, že nejsou „ti od mrtvol“. Když jednou v rozhlase dlouze objasňoval rozdíl mezi patologií a soudním lékařstvím, druhý den mu redaktorka zavolala znovu. Myslela si totiž, že jako patolog bude ideálním hostem do debaty o tom, zda je ekologičtější lidi kompostovat, nebo zpopelňovat. „Tak jsem pochopil, že jsem ji asi úplně nepřesvědčil.“

Ve skutečnosti dnes pitvy tvoří jen malou část jeho práce. Na jeho pracovišti každoročně stanoví diagnózu přibližně 24 tisícům pacientů, zatímco pitev provedou kolem stovky. Většina práce se odehrává u mikroskopu a stále častěji také při analýze DNA a různých molekulárních změn.

Od pitevny k personalizované medicíně

Patologie byla jedním z oborů, které položily základy moderní medicíny. Právě pitvy totiž před dvěma sty lety ukázaly, že nemoci nevznikají kvůli „špatným tělesným šťávám“, ale že mají konkrétní příčiny v jednotlivých orgánech.

Později se těžiště práce přesunulo od pitev k mikroskopii a biopsiím. Lékaři už nemuseli čekat na konec života pacienta – nemoc dokázali rozpoznat z malého vzorku tkáně odebraného během života.

Dnes se patologie posouvá ještě dál. Nestačí určit, že jde například o nádor prsu nebo plic. Patolog hledá konkrétní genetické změny, které onkologům umožní vybrat léčbu přesně pro daného pacienta. „Patolog dnes ví skoro všechno. Ale už není pozdě.“

Patologie někdy rozhoduje během patnácti minut

Ne vždy má patolog na svou práci dny nebo týdny, během některých operací přinese chirurg čerstvě odebraný vzorek přímo na patologii s jedinou otázkou: je to zhoubný nádor, nebo ne?

Vzorek se během několika minut zmrazí, připraví a patolog ho okamžitě hodnotí pod mikroskopem. Do patnácti minut musí chirurgovi odpovědět, aby věděl, jak rozsáhlý výkon má provést.

Je to jedna z nejstresovějších částí oboru. Profesor Zámečník přitom zdůraznil, že nejdůležitější vlastností dobrého patologa není sebevědomí, ale pokora.

„Když nevíš, řekni, že nevíš. Je lepší pacienta operovat dvakrát než mu zbytečně odstranit zdravý orgán.“

Když mikroskop zachrání život

Velkou část přednášky tvořily skutečné příběhy pacientů.

Jedním z prvních byl mladý muž s těžkou epilepsií. Léky nezabíraly a tehdejší medicína nabízela jen velmi malou naději. Lékaři se proto rozhodli pro tehdy odvážný krok – odstranit malé ložisko v mozku, které patologové označili za pravděpodobnou příčinu záchvatů.

Byl to úspěch. Pacient přestal mít epileptické záchvaty a operace zároveň vedla k objevu dosud nepopsaného typu mozkové léze, která dnes nese vlastní diagnostické označení.

Jiný příběh se týkal svalové dystrofie. Ještě před několika lety znamenala pro mnoho lidí nevyhnutelnou cestu na invalidní vozík a předčasnou smrt. Dnes už díky pochopení genetické podstaty onemocnění existuje cílená léčba, která dokáže průběh nemoci výrazně zpomalit.

Někdy zachrání život i pochybnost

Nejzajímavější příběh celé přednášky ale začal téměř banálně.

Mladý student profesora opakovaně přesvědčoval, že trpí svalovým onemocněním. Jediným výraznějším příznakem byly bolesti zad a mírně zvýšené laboratorní hodnoty. Biopsie byla prakticky normální.

Profesor Zámečník byl přesvědčený, že žádnou svalovou chorobu nemá.

Student se ale nevzdal. Nakonec přiměl lékaře doplnit ještě jedno velmi specifické enzymatické vyšetření. A ukázalo se, že měl pravdu.

Trpěl vzácnou Pompeho chorobou – dědičným metabolickým onemocněním, při němž se ve svalech hromadí glykogen. V jeho případě byla nemoc natolik mírná, že pod mikroskopem téměř nebyla vidět.

„Celou noc jsem pak znovu prohlížel jeho preparáty a zjistil jsem, že opravdu měl postižené jediné svalové vlákno z tisíců,“ přiznává profesor.

Právě tento případ podle něj změnil pohled celého týmu na nemoc. Do té doby ji spojovali hlavně s těžce nemocnými dětmi. Najednou se ukázalo, že existují i dospělí pacienti s velmi mírným průběhem, kteří léta netuší, že jsou nemocní.

Rakovina není jedna nemoc

Podobně se během posledních let změnil i pohled na nádorová onemocnění.

Profesor Zámečník se snaží studenty odnaučit používat před pacienty slovo rakovina. Ne proto, že by bylo nepřesné, ale protože v lidech okamžitě vyvolává představu smrti.

Ve skutečnosti jde o stovky různých nemocí s velmi rozdílnou prognózou.

Stejný nádor může mít u dvou pacientů zcela odlišné vlastnosti. Jeden bude reagovat na konkrétní biologickou léčbu, druhý nikoli. Právě proto dnes patologové zkoumají jednotlivé molekulární změny a pomáhají vybírat léčbu šitou na míru.

Velkým tématem současného výzkumu jsou také nádorové kmenové buňky. Ukazuje se, že právě ony často přežijí chemoterapii i ozařování a po čase dají vzniknout novému nádoru. Budoucnost léčby tak pravděpodobně nebude spočívat v agresivnější chemoterapii, ale v cíleném zásahu proti právě těmto buňkám.

Největší šanci stále dává prevence

Přes všechny technologické pokroky se jedna věc nemění: největší šanci na vyléčení stále dává včasný záchyt.

Profesor Zámečník připomněl, že mnoho lidí odkládá návštěvu lékaře ze strachu, aby se nepotvrdilo to nejhorší. Jenže právě tím si často výrazně zhorší prognózu.

Pokud je nádor zachycen v časném stadiu, bývá pravděpodobnost dlouhodobého přežití velmi vysoká. Když se ale objeví až ve chvíli, kdy už vytvořil metastázy, ani nejmodernější molekulární medicína často nedokáže zázraky.

Právě proto považuje za jednu z největších výzev současné medicíny nikoli vývoj dalších léků, ale lepší účast lidí ve screeningových programech a preventivních prohlídkách.

Ačkoliv tedy bývá patologie bývá spojována se smrtí, ve skutečnosti je stále častěji oborem, který pomáhá zachraňovat životy. Každý nový poznatek o tom, proč nemoc vzniká, může znamenat vznik nové léčby. To, co bylo ještě před několika lety neléčitelnou diagnózou, se dnes u některých pacientů mění v chronické nebo dokonce dobře zvládnutelné onemocnění.

Patolog se sice dívá na nemoci z bezprostřední blízkosti, ale ne proto, aby popsal jejich konec – proto, aby pomohl najít jejich řešení. Jak s úsměvem uzavřel profesor Zámečník: „Patologie zná i dobré konce.“

Původní přednášku najdete na http://mensa.click/1ox

Samozřejmě jsme využili příležitosti a položili Andree pár zvídavých otázek.

Co tě inspirovalo pro příběh knihy Nepečené dezerty Kateřiny A.?

Dezerty jsou navzdory sladkému názvu o domácím násilí. Inspirací mi byla bohužel vlastní zkušenost a vražda spisovatelky Simony Monyové – ten moment uvědomění, že hranice mezi fikcí a realitou je velmi tenká.

Máš u psaní nějaký rituál?

Rozhodně k tomu inklinuji, protože psaní je hlavně o disciplíně a vytrvalosti, ale pak přijde múza a ta si nevybírá čas ani místo. Občas chodí na zavolání, jen je třeba zjistit, co se jí ke konkrétnímu příběhu hodí více, jestli Mozart, Beatles, Led Zeppelin nebo zvuky bouřky. Jednou jsem psala povídku na minutu a půl trvající smyčce znělky Slavností sněženek od Jiřího Šusta. Kdyby někdo vlastnil kompletní Šustovy archivy – vzpomeňte si na mě!

Jak pracuješ v detektivkách s náhodou — má v tvých příbězích vůbec místo, nebo ji vždycky převádíš na skrytý vzorec?

Vynechme náhody typu deus ex machina a řekněme si upřímně – není cíle bez cesty. Záleží jen na prostoru, který jako autorka dostanu. I tak lze sebevětší náhodu vystavět jako souhru okolností. Skryté vzorce postav jsou v jejich minulosti, prostředí a touhách. Další vrstvu pak ráda vetkávám do celkového vyznění.

Narazila jsi někdy při psaní na informaci, která byla tak zajímavá, že úplně změnila směr celé knihy?

Pokud informace přepíše rozepsanou knihu, obvykle to indikuje podceněné rešerše. Ale všichni jsme jen lidi. Pokud bych psala příběh z prostředí jaderného výzkumu, půjdu takové situaci naproti. Dnešní doba informačního přesycení má sice tu výhodu, že se lze všeho dopídit, zároveň ale nemůžeme obsáhnout veškeré vědění. Jednou jsem například zpracovala zápletku a týden nato ji viděla v jednom populárním seriálu.

Jak pracuješ s tím, že čtenáři mají tendenci hledat autorský vzorec — a snažíš se ho vědomě vytvářet, nebo naopak rozbíjet?

U povídek mě vyloženě baví to chameleonství, zkusila jsem si většinu žánrů – pohádky, romantiku i magický realismus. A ráda své hranice posunu ještě dál. Nejvíce mi ale sedí krimi, kromě něj jsou mými pilíři toxické vztahy, hluboko pohřbená tajemství, a aby toho nebylo málo, spojuje tohle všechno hudba. Vědomě jsem to přijala u druhé knihy, kterou aktuálně posuzuje nakladatel, a u třetí knihy už s tím pracuji cíleně. Ale jelikož jsem čtenářka, která konzumuje od klasiky po bizarro horror všechno, je možné, že časem svůj vzorec rozbiju i tady.

Může být pachatelem i detektiv?

Ano! A dokonce se to samo nabízí, vždyť právě detektivové znají všechny forenzní metody vyšetřování – ovšem pak záleží na vyznění příběhu, protože tento koncept narušuje tradiční vítězství dobra nad zlem. Přesto jsem já sama měla slabost pro antihrdiny od Fantomase po Dextera. Ta síla tkví zřejmě v rozporu, kdy hrdina má být morálním kompasem, a přesto funguje podle vlastních pravidel. Své vyšetřovatele ráda stavím proti světské spravedlnosti; v takových případech mě ale více zajímá proč, než kdo. Morální odpovědnost pak nechávám čtenáři na posouzení.

Do jaké míry si při psaní hlídáš férovost vůči čtenáři — a kde už si dovolíš vést ho za ruku špatným směrem?

Myslíš tím „fér“ to, že cíleně uvádím nepravdy, nebo že ho cíleně matu, aby čtenář na konci prožil katarzi? Hlavní esencí řemesla je říct čtenáři všechno, ale vlastně ho celou dobu tahat za nos. Slouží k tomu spoustu narativních technik. Ať už zvolený vypravěč, kompozice nebo stylistika. Mám ráda princip Čechovovy pušky, zmínit něco zdánlivě nepodstatného a na konci čtenáři ukázat – vidíte, ta zbraň tady celou dobu byla a vy jste ji měli na očích. Umění je nastolit rovnováhu. Aby aha efekt nepřišel na straně třicet, ale až na straně dvě stě padesát. Proto přepisuji úvodní a závěrečné scény nejdéle a nejčastěji.

V čem bys vyzdvihla specificky českou detektivku? A co bys jí popřála do budoucna?

Česká detektivka má všechno. Od nejtvrdší brutality po mrazivě psychologické krimi. Je to mainstream i klasika. Stačí se podívat na nakladatelství Moba a jejich edici Původní česká detektivka a pak si přečíst knihy držitelů ceny Magnesia Litera v nové (!) kategorii detektivka. Tento žánr má u nás pevné kořeny a je stále žádaný. Takže bych si přála, aby byl hlas naší tradice stále průraznější, aby si podmaňoval další a další čtenáře a aby dál bojoval nejen s padouchy, ale i s malostí světa kolem nás.

Čekanová vyrostla na vesnici v Brdech, ale vždy ji to táhlo do Plzně, kde vystudovala knihovnictví. S manželem vychovává tři holčičky, protože – jak říká – chtěli chlapečka. Psaní ji provázelo celým životem. Od čtvrté třídy přispívala do novin, školních časopisů a psala do šuplíku. Je laureátkou Ceny Havran, Ceny Společnosti Agathy Christie a České Lupy. Kromě psaní povídek a románů působí také jako redaktorka webu fantasymag.cz. Momentálně pracuje na další knize.

Více o Andree a jejích knížkách najdete na adrese www.andreacekanova.cz

Konference byla rozdělena do čtyř paralelních sálů, díky čemuž mohli návštěvníci vybírat z pestrého programu plného originálních prezentací. Děti mluvily například o vesmíru, programování, přírodě, hudebních nástrojích, historii, bojových sportech nebo vlastních sbírkách a koníčcích. Nešlo přitom jen o samotná témata, ale především o radost sdílet své nadšení s ostatními.

Atmosféra celé akce byla velmi inspirativní. Mladí prezentující často překvapovali nejen množstvím znalostí, ale také schopností zaujmout publikum, odpovídat na otázky a vystoupit před plným sálem s obdivuhodnou jistotou. Právě možnost bezpečně prezentovat své zájmy a rozvíjet komunikační dovednosti je jedním z hlavních cílů dětských konferencí pořádaných Mensou.

Mensa dětská konference zároveň ukázala, že talent nemusí mít jen jednu podobu. Vedle vědeckých témat dostaly prostor také kreativní nápady, sportovní zkušenosti nebo neobvyklé záliby. Každé dítě mělo možnost zazářit v tom, co ho skutečně baví.

Akce potvrdila, že když děti dostanou příležitost mluvit o tom, co je zajímá, dokážou inspirovat nejen své vrstevníky, ale i dospělé posluchače. Ostravská konference tak byla nejen přehlídkou dětských talentů, ale také důkazem, jak důležité je podporovat zvídavost, odvahu a chuť objevovat nové věci.

Přednáška profesora Vladimíra Beneše na Mensa akademii nabídla pohled nejen na současnou neurochirurgii, ale také na limity našeho poznání.

Od hledání ve tmě k přesné navigaci

Přestože mozek používáme neustále, většinu jeho práce si vůbec neuvědomujeme. Řídí srdeční činnost, dýchání, hormonální rovnováhu, ukládání vzpomínek i nespočet automatických procesů. Zatímco vědomě vnímáme jen malou část jeho aktivit, na pozadí probíhají miliardy operací každou sekundu. Možná právě proto se kolem mozku stále drží tolik mýtů – například populární tvrzení, že využíváme jen deset procent jeho kapacity. Ve skutečnosti nikdo přesně neví, co by „sto procent využití mozku“ vůbec znamenalo. Víme pouze, že aktivita mozku je nesmírně rozsáhlá a že velká část jeho práce probíhá mimo naše vědomí.

Neurochirurgie přitom ještě před několika desítkami let připomínala práci průzkumníka bez mapy. Lékaři dokázali z neurologických příznaků odhadnout, kde v mozku se nachází problém, ale skutečnou situaci viděli až během operace. Zásadní zlom přinesly zobrazovací metody. Počítačová tomografie a magnetická rezonance umožnily poprvé nahlédnout do mozku s přesností, která byla dříve nemyslitelná. Dnešní neurochirurg často zná polohu nádoru nebo cévní výdutě na milimetry ještě předtím, než vezme do ruky skalpel.

Tento pokrok změnil i samotnou filozofii léčby. Zatímco dříve se reagovalo až na rozvinuté příznaky, dnes se mnoho problémů odhalí náhodně při vyšetřeních prováděných z úplně jiných důvodů. Lékaři tak mohou zasáhnout dříve, než dojde k nevratnému poškození nervové tkáně.

Ne každý nález je potřeba léčit

To ale paradoxně vede k jednomu z nejzajímavějších témat současné neurochirurgie: kdy nezasahovat? Díky moderním zobrazovacím metodám dnes lékaři nacházejí stále více nádorů, cévních výdutí a dalších odchylek, které by dříve zůstaly skryté. Ne každý nález však automaticky znamená nutnost operace. Mnohé z těchto změn pacientovi nikdy nezpůsobí vážné potíže, zatímco samotný chirurgický zákrok s sebou vždy nese určité riziko. Neurochirurg tak často nestojí před otázkou, zda je technicky schopen problém odstranit, ale zda tím pacientovi skutečně prospěje.

Mozek totiž prakticky neregeneruje. Co chirurg poškodí nebo co zničí nemoc, nelze jednoduše opravit. Beneš vzpomínal na britského neurochirurga Johna Garna, který prý říkal: „Operovat můžete naučit i opici. Ale nemůžete ji naučit, kdy neoperovat.“ A podobně jeho kanadský kolega zdůrazňoval zásadu: „Více je vždy možné udělat později. Méně už nikdy.“ Právě schopnost včas zastavit a nepodlehnout pokušení „udělat ještě něco navíc“ považuje za jednu z nejdůležitějších vlastností dobrého neurochirurga.

Dilema „zasáhnout, nebo nezasáhnout“ ilustruje příběhem ženy s nádorem sluchového nervu. Nádor jí byl diagnostikován už v roce 1997. Operace by tehdy znamenala reálné riziko poškození sluchu nebo mimiky, přičemž žena pracovala ve státní opeře. Lékaři proto zvolili neobvyklý postup: nedělat nic a nádor pouze sledovat. Rozhodnutí se ukázalo jako správné. Přibližně po patnácti letech byl nádor dokonce menší než při prvním vyšetření a pacientka si zachovala sluch v uchu, které bylo nádorem ohrožené. Mezitím navíc ohluchla na druhé ucho, takže právě zachování sluchu na původně postižené straně pro ni mělo zásadní význam.

Naopak ve druhém příkladu zmínil architekta, který po úspěšné operaci neměl žádný neurologický deficit a bez problémů prošel všemi standardními testy, přesto se už nedokázal vrátit ke své profesi. Jeho slovy „Všecko můžu, cokoliv. Jediný, co nemůžu, je narýsovat přímku.“ Pro většinu lidí by šlo o zanedbatelnou změnu, pro něj však znamenala zásadní omezení. Úspěch léčby tedy nelze měřit pouze tím, zda pacient přežil nebo zda dokáže samostatně fungovat, ale důležité je také to, zda si zachová schopnosti, které dávají smysl právě jeho životu.

Historie plná omylů a sny do budoucna

I když dnes o mozku víme nesrovnatelně více než předchozí generace, stále zůstáváme teprve na začátku jeho skutečného pochopení – a to, co dnes pokládáme za samozřejmé, mohou budoucí generace hodnotit zcela jinak. Ostatně v historii neurověd najdeme řadu takových postupů, které byly ve své době považovány za převratné a moderní, ale později se ukázaly jako slepá ulička. Snad nejznámějším příkladem je lobotomie – chirurgický zákrok, za který byla dokonce udělena Nobelova cena, ale který dnes považujeme za jeden z největších omylů moderní medicíny.

Jedním z velkých současných snů neurověd je schopnost nahradit poškozené nervové buňky novými. V minulých desetiletích se velké naděje vkládaly do transplantací nervové tkáně a později do kmenových buněk. Přestože výsledky na laboratorních zvířatech vypadaly slibně, realita se ukázala být mnohem složitější. Mozek není stavebnice, ve které stačí vyměnit poškozený díl. Každý neuron je součástí obrovské sítě spojů a informací. Nestačí tedy vytvořit novou buňku – je třeba ji správně zapojit mezi miliony dalších. Právě zde naráží současná věda na své limity.

Mnohem reálněji tak dnes působí jiná cesta: propojení mozku s elektronikou. Mozkové implantáty už dnes dokážou pomáhat pacientům s Parkinsonovou chorobou nebo některými typy chronické bolesti. Experimentální systémy umožňují ochrnutým lidem ovládat kurzor počítače, psát text nebo manipulovat robotickou rukou pouze pomocí myšlenek.

Vývoj v této oblasti urychlují moderní technologie, miniaturizace elektroniky i pokroky v umělé inteligenci. Přesto jsme stále teprve na začátku. Mezi jednoduchým ovládáním kurzoru a plnohodnotným propojením člověka s počítačem leží propast technických i biologických problémů.

Celou přednášku najdete na mensa.click/1ou

Diplom Mensy získal prof. Tomáš Jungwirth, Ph.D., fyzik specializující se na spintroniku, nanoelektroniku a optoelektroniku, který působí ve Fyzikálním ústavu AV ČR a na University of Nottingham, dvakrát získal grant Evropské výzkumné rady – ERC Advanced grant. Je spojován s průlomem v oblasti altermagnetismu, zkoumá využitelnost altermagnetů pro technologie ultrarychlých digitálních pamětí a neuromorfních logicko-paměťových součástek.

Další diplom získal prof. RNDr. Julius Lukeš, CSc., parazitolog, vysokoškolský pedagog, popularizátor vědy, dlouholetý vědecký lídr Parazitologického ústavu Biologického centra AV ČR, od roku 2024 člen Národní akademie věd Spojených států amerických (NAS). Zkoumá trypanozomy, alternativní genetické kódy a mořské prvoky diplonemy, endosymbionty, což jsou bakterie žijící v prvocích. Zkoumá také nemoci způsobené parazity, zejména malárii a spavou nemoc.

Diplom Mensy získal i prof. RNDr. Radomír Pánek, Ph.D., fyzik specializující se na fyziku termonukleárního plazmatu a pokročilých technologií pro fúzní reaktory – tokamaky, dlouholetý ředitel Ústavu fyziky plazmatu AV ČR, od roku 2025 předseda Akademie věd ČR. Od roku 2024 je předsedou Evropského konsorcia EUROfusion, které koordinuje výzkum termojaderné fúze v Evropě. Českou republiku reprezentuje v odborných výborech a panelech při Evropské komisi.

Diplom Mensy získal také prof. Dr. Michal Pěchouček, MSc., informatik, rektor ČVUT, dříve technický ředitel Gen Digital (Avastu), který vede Centrum umělé inteligence (AIC) na Fakultě elektrotechnické ČVUT. Specializuje se na umělou inteligenci, biokybernetiku a kybernetickou bezpečnost. Vedl výzkumné projekty financované agenturami jako NASA, FAA nebo Ministerstvo obrany USA, zahájil iniciativu prg.ai, jejímž cílem je transformovat Prahu v evropské centrum umělé inteligence.

Všem oceněným gratulujeme a těšíme se na setkání s nimi v Praze v sobotu 12. září v rámci letošního ročníku Mensa akademie, kde jim budou ceny slavnostně předány.

Slavnost v MŠ Mořice – Den maminek

Dne 6. května se v naší mateřské škole konala besídka ke Dni maminek. Po úvodním přivítání hostů ředitelkou školy Alenou Řezáčovou vystoupily děti ze žluté třídy s básněmi Pro moji maminku, Když se něco nepovede a Moje milá maminko. Následoval taneček a společné vystoupení všech dětí s písničkami Písnička pro mámy a táty a Máme rádi svoji maminku.

Po vystoupení mladších dětí přišly na řadu starší děti se svým programem. Přednesly básně Sladká pusa, Mamko, mámo, maminko, Když uvidím konvalinku, Dnes ti, mami, k tvému svátku a Maminko, ty jsi moje zlato. Na závěr si děti pro maminky připravily taneční vystoupení. Klavírní doprovod zajistila Pavla Konečná.

Celá besídka se nesla v příjemné a uvolněné atmosféře. Rodiče byli na své děti právem pyšní a mnozí byli dojati. Po skončení vystoupení děti rozdaly maminkám drobné dárečky a všechny hosty pozvaly k občerstvení. Všichni si mohli pochutnat na výborných muffinech a společně si užít příjemné odpoledne s dětmi, známými i paními učitelkami. Besídka se velmi vydařila, měla velký úspěch a všichni na ni budou jistě rádi vzpomínat.

Projektový den s vodou ve spolupráci se ZŠ Vrchoslavice

Dne 7. května se naše děti předškolního věku vydaly autobusem do vedlejší vesnice Vrchoslavice, kde nás hezky přivítali ve venkovním altánku na školní zahradě.

Celý projektový den se odehrával na zahradě, kde děti plnily aktivity spojené s vodou a jejím využitím. Na děti čekalo celkem 10 stanovišť: vývoj žáby; barevné zapouštění ve vodě; šetření a plýtvání vodou; koloběh vody; vybírání odpadků z rybníka; třídění věcí podle materiálu, který se potopí a který plave; přenášení vody naběračkou ke stromečku; skok snožmo do kroužků jako žába; lovení rybiček a hledání živočichů v barevné vodě. Za každé splnění úkolu dostaly děti razítko na svoji kartičku, kterou měly na konci celou zaplněnou. Díky splnění všech aktivit na děti čekala odměna v podobě pamětního listu, bublifuku a bonbonu. Dětem se všechny aktivity velice líbily. Po celý čas a v průběhu všech stanovišť se dětem věnovaly nejen paní ředitelka Petra Klusalová, zástupkyně ředitele Iveta Pavelková, ale i ostatní milé paní učitelky z prvního stupně ZŠ. Děti ze základní školy byly předškoláčkům skvělými průvodci při plnění úkolů. Na závěr jsme si všichni slíbili, že se opět uvidíme na další akci, na dopravním hřišti. Děti pak čekala zpáteční cesta autobusem do Mořic a ve školce jsme ještě dlouho sdíleli všechny zážitky.

Pálení čarodějnic a stavění máje

Prostor u mořického zámku ožil 30. dubna tradiční akcí Pálení čarodějnic, která letos přilákala rekordní počet návštěvníků. Do soutěží a připraveného programu se zapojilo více než 67 dětí, pro které byly nachystány tematické hry, úkoly a zábavné disciplíny.

Nechybělo ani tradiční pálení čarodějnice a o příjemnou atmosféru celého odpoledne se postaral hudební doprovod DJ Pepy Korčáka. Děti i dospělí si společně užili krásné odpoledne plné zábavy, smíchu a setkání s přáteli i sousedy.

Letošní ročník byl výjimečný také obnovením další místní tradice. Po více než 25 letech byla před mořickým zámkem znovu postavena májka, a to díky obnovené májové chase. Návrat této tradice dodal celé akci slavnostní a symbolický rozměr a zároveň propojil několik generací místních obyvatel.

Pálení čarodějnic 2026 se velmi vydařilo a všichni přítomní si odnesli mnoho hezkých zážitků.

V sobotu 16. května jsme se opět společně s přáteli z Polska vydali na příhraniční rozhledny a vyhlídky zařazené do trasy Silesianka, tentokrát na české straně na Opavsku. Navázali jsme tak na úspěšná putování po rozhlednách v roce loňském. První zastavení účastníků bylo poblíž Háje ve Slezsku, kde se na návrší nachází památník slezského odboje na Ostré Hůrce. Jedná se o významné místo spojené se slezskou historií. Není to přímo rozhledna, ale skýtá krásné výhledy na hlučínskou pahorkatinu a krajinu kolem řeky Opavy.

Dalším naším zastavením opět nebyla rozhledna, ale věž – a to věž pořádná. Jednalo se o opavskou městskou věž Hlaska, neboli Strážkyni Opavy. V minulosti plnila různé funkce a je součástí budovy historické radnice. Z ochozu ve výši 35 m jsme měli celou Opavu jako na dlani. Za pěkného počasí jsou zde rozhledy až na Jeseníky a do Polska. A to byl tak trochu problém, protože počasí tento den pěkné nebylo a nepřálo nám.

Ale to zase tak moc nevadilo, protože další naší zastávkou byla restaurace U Bílého koníčka a v hospodě, jak je známo, neprší. Zde jsme si dopřáli oběd a naši polští přátelé mohli na oplátku proti minulému roku, kdy jsme se my seznamovali s polskou kuchyní, ochutnat typická česká jídla a nápoje. Spokojenost byla na obou stranách.

Po obědě nás čekala ještě dvě zastavení. Prvním byl park zámku Hradec nad Moravicí a jeho Bezručova vyhlídka. Ani to ještě nebyla rozhledna, ale už se to blížilo. Jedná se o vyhlídkovou plošinu na čtyřech pilířích přístupnou po asi dvaceti schodech. Skýtá také krásné výhledy na údolí Moravice, oba hradecké zámky a také na Opavu – když neprší. A deště nám při zpáteční cestě k zámku bylo opět dopřáno.

Poslední plánovanou zastávkou byly rozhledna „Šance“ v Jakubčovicích nedaleko Hradce nad Moravicí. Ano, nakonec opravdová rozhledna vysoká 16 metrů a skýtající výhledy po celém okolí. I počasí se v pozdním odpoledni trochu vylepšilo, takže konec dobrý, všechno dobré. Po zdolání této poslední výzvy jsme se rozloučili s přáteli i s naším závěrečným zastavením a vydali se zpět na cestu ke svým domovům.