Vaše nová kniha se jmenuje Osobní kniha nadání a její podtitul zní O duševním zdraví pro nadané dospívající a mladé dospělé. Proč jste se rozhodla věnovat právě této skupině a právě tématu duševního zdraví?

Hlavních důvodů bylo několik. Věk dospívání a mladé dospělosti přirozeně doplňuje mé předchozí knihy – první byla věnována dospělým a druhá dětem. Třetí kniha se tak logicky zaměřila na období mezi nimi.

Mnohem silnějším impulzem však byla nabídka nakladatelství Grada. V současnosti je velkým společenským tématem otázka, proč má tolik mladých lidí psychické potíže. Sama jsem si tuto otázku kladla a chtěla jsem v knize co nejkomplexněji zachytit různé příčiny, které tyto potíže způsobují.

Nechtěla jsem se přitom opírat pouze o jeden psychologický přístup. Snažila jsem se jednotlivé perspektivy propojovat. V knize se proto objevují citace filozofů a záměrně v ní ponechávám i prostor pro spiritualitu – nikoli však ve smyslu současné esoteriky. Vracím se například k tématu ctností, tedy k něčemu, co má své kořeny v minulosti a co může být i dnes funkční.

Vlastně hledám odpověď na otázku, co mladý nadaný člověk potřebuje k tomu, aby se cítil dobře. Nechci tím samozřejmě říct, že každý potřebuje všechno, o čem v knize píšu. Chtěla jsem ale nabídnout širší souvislosti a zároveň jsem tuto třetí knihu chtěla pojmout více esejisticky.

Za posledních deset let jsem se i já sama profesně i osobně posunula. Už nechci stavět svou roli na pozici odbornice, která říká: „Takhle to je a tohle bychom měli dělat.“ To, co potřebuje konkrétní člověk, je individuální a ukazuje se až v kontextu jeho vlastní situace – v tom, kde právě je a co právě prožívá. Neexistují univerzální rady platné pro všechny. A právě na to jsem při psaní knihy myslela.

Na druhou stranu si myslím, že každý si v ní dokáže najít kousek sebe.

Ano. Právě proto jsem ji chtěla pojmout více esejisticky. Čtenář v ní nenajde jen odborné informace, ale také různé otázky, které ho vedou k vlastnímu přemýšlení: Jak to mám já? Co potřebuji? Nad čím bych se měl/a zamyslet? Hledej dál. Je to trochu jiná forma, přesto kniha stále vychází z odborných poznatků.

A v čem je tedy období dospívání a mladé dospělosti specifické u nadaných?

Dospívání a mladá dospělost jsou specifickým obdobím pro každého člověka. U nadaných však bývá řada procesů ještě intenzivnější. Intenzivněji přemýšlejí, intenzivněji prožívají a některé zkušenosti proto mohou subjektivně nabývat závažnějších podob.

V tomto období člověk také mnohem silněji potřebuje sounáležitost s vrstevníky – někam patřit, být součástí určitého kolektivu. Výrazněji se rozvíjí osobnost a hledá se vlastní identita. U nadaných to může být vzhledem k jejich odlišnosti a neuroatypii složitější. Mohou mít větší potíže navazovat kontakty, identifikovat se s vrstevníky nebo hledat osobnosti, se kterými by se mohli ztotožnit. Často také potřebují jiné vzory.

Umět své nadání rozvíjet je jedna věc. Co by měl nadaný člověk dělat sám pro sebe, aby se mu se svým nadáním dobře žilo?

Toho je celá řada. Rozdělila bych to do dvou oblastí. Jednou je rozvoj potenciálu, druhou duševní pohoda a osobnostní stránka člověka.

Dříve jsem tyto dvě oblasti více spojovala. Pod nadáním jsem vnímala nejen určitý potenciál, ale také citlivost, vnímavost a specifičnost psychických funkcí. Společnost se však v posledních letech ubírá trochu jiným směrem a tyto dvě cesty se stále více rozdělují.

Jednou cestou je potenciál. Slovo nadání se dnes často používá téměř jako synonymum pro potenciál – a určitý potenciál má samozřejmě v nějaké podobě každý člověk. Nadání však podle mého názoru není jen potenciál. Souvisí také s určitou neurodivergencí a specifickým způsobem fungování psychiky.

Pokud začneme za nadané označovat všechny lidi pouze na základě jejich potenciálu, může se stát, že se budeme věnovat především jeho rozvoji a psychickou stránku člověka z tohoto obrazu vyčleníme. Pokud o sebe nadaný člověk dlouhodobě nepečuje způsobem, který odpovídá jeho specifickým potřebám, nemusí se cítit dobře. Zejména mladý člověk přitom nemusí vůbec rozumět tomu, co se s ním děje. Problémy se pak mohou postupně nabalovat a vytvořit začarovaný kruh, který může vést až k závažnějším psychickým obtížím.

Potřebujeme tedy obojí. Rozvíjet potenciál je důležité – pokud nadaný člověk svůj potenciál dlouhodobě nemůže realizovat, může tím také trpět. Stejně důležité je ale nezapomínat na péči o sebe. Ta podle mě začíná tím, že člověk poznává, jak funguje, co potřebuje a co by neměl sám v sobě potlačovat.

Nemusí přitom všude chodit a oznamovat: „Jsem nadaný.“ Podstatné je respektovat sám sebe i s vědomím vlastní odlišnosti. Odlišnost nemusí být překážkou ve vztazích s ostatními lidmi. Mnohem větší překážkou může být situace, kdy nadaný člověk začne potlačovat sám sebe a snaží se vytvořit obraz někoho, kým ve skutečnosti není. Právě tehdy mohou začít vztahy selhávat.

Jak tedy o sebe pečovat, abychom své nadání nepromarnili?

Jako první je podle mě důležité si uvědomit, že nadaní lidé mají specifický způsob myšlení. Často u nich převažuje intuitivní a divergentní myšlení.

Nejsou to nutně lidé, kteří pod tlakem podávají nejlepší výkony. Většina lidí, včetně dospívajících na středních školách, pracuje právě tímto způsobem: vytvoří se atmosféra tlaku, stresu a spěchu, člověk se zatne, podá výkon a funguje téměř jako stroj. U nadaných to takto ale nefunguje.

Jejich způsob myšlení často vyžaduje jinou metodu práce a soustředění. Potřebují podnětný klid – prostředí bez zbytečné nervozity, ve kterém je důvěra a pocit bezpečí, ale také dostatek času, aby se jejich myšlení mohlo rozvinout do komplexnosti, složitosti a hloubky.

Potřebují také prostor pro myšlení, které nechce pouze opakovat to, co už je známé, ale chce přijít na něco nového. A na to je potřeba čas, který jim však často není dopřán.

Když je člověk od dětství oceňován především za to, co umí a jakých výsledků dosahuje – což je pro dnešní školství i celou naši epochu typické – může si snadno začít spojovat vlastní hodnotu s podaným výkonem. Jak se tomuto vzorci u nadaných lidí vyhnout? A lze vůbec vnitřně oddělit pocit „jsem schopný a hodnotný člověk“ od neustálého nutkání „musím pořád něco dokazovat, abych vůbec směl existovat“?

To je bezpochyby jedna z nejtěžších životních výzev současnosti. Podstatou lidského bytí je podle mého názoru neustálé překonávání překážek – a to zdaleka nejen v profesní rovině, ale především v té duševní a duchovní. Pro nadaného člověka se toto téma často stává celoživotním úkolem a vnitřním zápasem: najít svou sebehodnotu nikoli v opozici vůči vlastnímu výkonu, ale v tvořivém souladu s ním.

Pokud bychom se opřeli o Carla Gustava Junga, cílem každého z nás je proces individuace – tedy objevení toho, kým skutečně jsme v hloubce své duše. Znamená to odložit společenské masky, které jsme si nasadili, abychom vyhověli nárokům okolí, a vyrůst v autentickou osobnost. U nadaných lidí je tato potřeba ještě naléhavější. Pokud se o to nepokusí a zůstanou uvězněni v diktátu vnějšího úspěchu, začne jejich psychika dříve či později strádat.

Tímto tématem se zabývá i kapitola Nadání jako příležitost pro vznik osobnosti. Co to z vašeho pohledu znamená „stát se osobností“? A je pro nadaného člověka klíčové, aby byl uznáván okolím, nebo spíše to, aby dosáhl vnitřního smíření a spokojenosti se sebou samým?

Znovu si zde pomohu Jungem: „Osobnost je nejvyšším uskutečněním vrozené svéráznosti určité živé bytosti“. Právě to je podstata individuace. Znamená to prokouknout iluzi vlastních sociálních rolí, uvědomit si hluboce zakořeněné mentální vzorce a programy, a skrze toto poznání se stát sám sebou.

Otázka, co je pro nadané důležitější, se dotýká citlivého místa. Způsob, jakým jsou tyto děti od malička vedeny rodinou i institucemi, v drtivé většině z nich pěstuje orientaci na výkon a vnější úspěch. Ostatně, celá naše současná kultura k tomu neustále podněcuje. Žijeme v iluzi bezbřehých možností: kdokoli dnes může napsat knihu, malovat nebo zpívat. Všude narážíme na narativ, že každý z nás v sobě nosí Picassa, Beethovena nebo Tolstého. Do jisté míry je to pravda a je skvělé, že existuje podpora tvořivosti, ale tato filozofie v sobě skrývá i určité nebezpečí. Na druhou stranu, když učitel vstoupí do třídy a prohlásí: „Dnes budeme probírat Dostojevského, nikdo z vás mu nesahá ani po kotníky, tak buďte zticha,“ je to stejně destruktivní. Možná totiž právě v té lavici nějaký budoucí Dostojevskij sedí a v tichosti poslouchá.

Tím, že je étos neustálého posouvání hranic všudypřítomný, lidé přirozeně směřují k tomu, aby stále něco dokazovali. Tlak na permanentní sebevzdělávání je enormní a společenské vzory ho jen utvrzují – vidíme úspěšné lídry, kteří si ukrajují ze spánku, jen aby udrželi krok s technologickým pokrokem a umělou inteligencí. Mladá generace je do tohoto kolotoče neustálé práce a seberozvoje vtahována velmi brzy.

Pro někoho to nemusí představovat problém; v této dynamice není nic černobílého. Nadaní lidé mají obrovské množství vnitřní energie, takže dokážou na této vlně dlouho a úspěšně jet. Pokud však ve své praxi hledám odpověď na to, z čeho pramení jejich duševní potíže, musím varovat: samotný výkon člověku ke štěstí nestačí. Mnozí na tento systém naskočí prostě proto, že se to od nich očekává, ale vnitřně s ním nesouzní. Možná by potřebovali spíše zpomalit a odpočívat, ale vnitřní kritik jim to nedovolí. Z toho pak vznikají hluboké krize a vyhoření. Ve své knize jsem proto nechtěla psát o „dalším rozvoji potenciálu“, ale spíše poukázat na to, jak nesmírně důležité je pouhé bytí. Skutečná cesta k osobnosti je sice otevřená všem, ale jen zlomek lidí na sobě začne takto hluboce pracovat dříve, než je k tomu donutí nějaká životní krize.

Jak je to u nadaných lidí se vztahy? Všichni řešíme přátelství, partnerství a hledání spřízněných duší. Existují v této oblasti u nadaných nějaká specifika? Je pro ně nezbytné mít vedle sebe partnera s podobným intelektem, nebo může být obohacující i vztah s člověkem, který uvažuje zcela odlišně?

Obojí má své opodstatnění. Věřím, že nadaní lidé bytostně potřebují kontakt s těmi, kteří jsou jim podobní – s lidmi, se kterými sdílejí specifickou „odlišnost“. Bez tohoto zrcadlení jim v životě často chybí podstatný dílek do skládačky jejich vlastní identity. Zároveň by se však neměli uzavírat do jakési pomyslné věže ze slonoviny; je nesmírně důležité, aby si uchovali schopnost zdravé interakce a komunikace s většinovým, neuro-typickým světem.

Zda může dlouhodobě fungovat partnerský vztah, v němž jsou partneři intelektově na zcela jiných pólech, zůstává otevřenou otázkou. Jistě bychom takové případy našli, ale pokud se podíváme na obecnou tendenci, časem to mívá sklon narážet na nepochopení.

Ve své praxi jsem nicméně vypozorovala, že největším kamenem úrazu nebývá ani tak samotný rozdíl v IQ (byť i ten hraje roli), jako spíše odlišná míra citlivosti, vnímavosti a empatie. Vztah je založen na sdílení, na tom, jak hluboce dokážeme druhého vnímat a jak moc jsme ochotni se mu otevřít. Pokud je jeden z partnerů výrazně empatičtější než druhý, musí si neustále úzkostlivě hlídat své hranice a ztrácí pocit partnerské rovnováhy. To je mnohem větší překážka než rozdíl v inteligenci – pokud se tedy nejedná o propastný rozdíl. Klíčem k harmonii je proto spíše hledání podobného nastavení nervové soustavy, podobné citlivosti a vnímavosti světa.

V přátelství to nemusí být tak striktní, tam do hry vstupuje obrovské množství proměnných. Jednou jsem se setkala s maminkou, která mi rezolutně řekla: „Můj syn do Mensy ani mezi nadané děti chodit nebude. Potřebuji, aby zapadl do normální společnosti.“ To je ale hluboký omyl – jedno nevylučuje druhé. Jsem přesvědčená, že pokud takové dítě nezažije společenství sobě podobných, bude v něm po zbytek života přetrvávat pocit vnitřní neúplnosti.

Na akcích pro nadané děti často pozorujeme, jak doslova rozkvetou. Mnohé z nich možná poprvé v životě zažijí pocit, že nemusí své schopnosti, neobvyklé zájmy ani specifický způsob uvažování před ostatními skrývat nebo se za ně omlouvat. Najednou jsou mezi svými, mohou odložit ostražitost a nacházejí opravdová přátelství. Co byste vzkázala rodičům, kteří mají z takového vyčleňování strach?

Každý člověk si přirozeně hledá přátele, se kterými emočně i myšlenkově ladí. Proč bychom tedy měli toto základní právo upírat nadaným dětem a nálepkovat to jako elitářství? V dnešní době, kdy se sociální bubliny spíše prohlubují, je pro ně možnost setkat se s lidmi na stejné vlně více možná a zároveň nesmírně přínosná.

V takovém společenství nadané děti zažívají tiché pochopení a hluboké přijetí. Najednou si vydechnou: „Aha, takhle je to v pořádku. Nejsem divný/á.“ Opadá z nich neustálé vnitřní napětí, nemusí v hlavě složitě překládat každou myšlenku a cenzurovat to, co chtějí říct. Komunikace najednou volně plyne, přichází pocit úlevy a bezpečí. Pro mladého člověka má tato zkušenost nevyčíslitelnou hodnotu.

Uvědomme si, že pokud se tyto děti vzdělávají ve společném vzdělávání, tráví ve většinové společnosti obrovské množství času. To, že pak svůj volný čas stráví v komunitě lidí, kteří jim rozumějí bez slov, pro ně nepředstavuje žádné riziko izolace. Naopak, posílí to jejich vnitřní stabilitu.

Existuje nějaká ideální frekvence těchto setkávání? Je nutné, aby se nadaní mladí lidé potkávali pravidelně, nebo stačí například jedna akce za měsíc?

To je velmi individuální, v této oblasti nelze nic paušalizovat. Mezi nadanými najdeme silné extroverty, kteří vyžadují neustálý sociální kontakt a podněty, stejně jako hluboké introverty, kteří si nejraději rozvíjejí své vnitřní světy v tichu a samotě. Určitá forma zdravé pravidelnosti je však žádoucí pro obě skupiny – dává jim to záchytný bod a vědomí, že jejich vnitřní svět někam patří.

Co byste poradila organizátorům takových programů? Měl by být prioritou samotný podnětný program rozvíjející schopnosti, nebo spíše vytváření komunity? A pokud program, zařadila byste do něj – s ohledem na současnou krizi duševního zdraví mládeže – i toto téma?

Velmi záleží na tom, jaká skupina nadaných se na akci schází. Někteří nadaní inklinují k filozofii, někdo k humanitním vědám, technické typy zase hledají něco jiného. Pro vaše účely bych doporučovala obě roviny organicky propojit. Právě skrze kvalitní a hluboký program se totiž nejlépe buduje autentická komunita.

Skrze vhodně zvolený program se pak můžete velmi jemně dotknout i témat duševního zdraví – ale spíše implicitně než prvoplánově. Mladí lidé, se kterými se setkávám, často o svých psychických problémech nechtějí mluvit otevřeně a deklarativně. Mnohdy se v nich rozevřely nůžky mezi jejich obrovským intelektovým potenciálem a křehkou osobností, a jejich vnitřní svět se tak stal něčím výsostně intimním. To je potřeba plně respektovat.

Mnohem lepší je nechat věci plynout přirozeně. Můžete koncipovat jakýkoli program s těmito cíli. Já například nabízím literárně-sebepoznávací kurz. Když mladý člověk dostane příležitost přemýšlet, tvořit a vyjadřovat se v bezpečném, intelektuálně stimulujícím prostředí – například nad vybraným textem nebo knihou – dochází k hlubokému sebepoznání. Skupina mu poskytne tichou podporu a duševní zdraví se tak posílí samo od sebe, aniž bychom ten proces museli jakkoli nálepkovat. Do programů je zkrátka potřeba vědomě zakomponovat prvky zklidnění, reflexe a pauzy. Aby to nebylo stále jen o hlavě, rychlosti a soutěživosti, ale také o bytí a integraci celé osobnosti.

U nadaných lidí se v této souvislosti velmi často skloňuje perfekcionismus, extrémně vysoké nároky na sebe sama a strach ze selhání…

Ano, to je odvrácená strana mince vysokého potenciálu. Perfekcionismus u nadaných často nevyvěrá z pouhé touhy být nejlepší, ale z vnitřní schopnosti vidět věci v jejich ideální, dokonalé podobě. Protože jejich mysl dokáže domyslet každý detail a představit si bezchybný výsledek, realita jejich vlastních lidských limitů je pak pro ně hluboce frustrující. Tento vnitřní tlak je pak paradoxně může paralyzovat natolik, že raději ani nezačnou tvořit, aby nemuseli čelit domnělému selhání. Úkolem pedagogů, rodičů i jich samotných je proto učit se laskavosti k vlastní nedokonalosti a pochopit, že chyba není ohrožením jejich identity, ale přirozenou součástí procesu učení a lidského zrání.

Jak ale poznat křehkou hranici mezi náročným obdobím, které k dospívání přirozeně patří, a situací, kdy už bychom měli zpozornět a vyhledat odbornou pomoc?

To je nesmírně trefná a v dnešní době zásadní otázka. Rozpoznat tento moment je čím dál obtížnější, protože se nám jako společnosti posunulo vnímání toho, co je ještě přirozená zátěž.

V minulých generacích lidé implicitně věděli, že vnitřní krize a zrání osobnosti k životu patří. Počítalo se s tím, že dospívání bolí, a mladí lidé byli nuceni se s těmito těžkostmi nějak popasovat, proplout jimi a vnitřně zesílit. Dnešní trend je bohužel opačný. Děti často neučíme překonávat překážky. Rodiče jim v dobré víře umetají cestičku a až příliš jim ulevují. Tím je však nevědomky připravují o možnost vybudovat si psychickou odolnost, výdrž a schopnost přijmout fakt, že nepohodlí a krize k životu neodmyslitelně patří. Výsledkem je pak stav, kdy se při sebemenším zakolísání či vnitřním diskomfortu spěchá na psychiatrii.

Jak tedy obě roviny odlišit? Pokud u dítěte dochází k sebepoškozování, agresivnímu ubližování druhým nebo pokud je jakkoli ohrožen život a zdraví, není na co čekat – pochopitelně – tam je odborný zásah naprosto na místě. Jsem však přesvědčená, že u nadaných dětí bychom měli otázku duševního zdraví a psychohygieny řešit preventivně už od útlého věku přímo v rodině. Pokud dítě vyrůstá v prostředí, které rozumí jeho specifické citlivosti, riziko hlubokých krizí se dramaticky snižuje.

Zmínila jste neschopnost čelit nudě a vnitřnímu tlaku. Jak vnímáte u dnešních nadaných dospívajících riziko útěku k návykovým látkám nebo jiným závislostem?

Současná doba bohužel neuvěřitelně zintenzivnila a zpřístupnila nejrůznější lákadla a únikové cesty. Je velmi snadné jim propadnout. Vidíme jedenáctileté děti, které běžně pijí energetické nápoje, kouří nebo experimentují s návykovými látkami. Přicházejí o dětství mnohem dříve, než tomu bylo před několika desetiletími.

U nadaných teenagerů v posledních letech pozoruji zvláštní fenomén: jakousi apatii a vnitřní otupělost. Ještě před několika lety v sobě tito mladí lidé měli obrovský drajv – chtěli jít dopředu, byli aktivní, toužili měnit svět kolem sebe. Dnes jako by rezignovali a utíkají k virtuální realitě.

Tento proces často začíná už velmi brzy. Představte si nadané dítě, které před nástupem do školy hltá knihy a disponuje encyklopedickými znalostmi. Pak přijde do první třídy a zjistí, že jeho vědomosti a hluboký zájem nikoho nezajímají, nebo jsou dokonce terčem posměchu. Protože touží zapadnout, raději otupí samo sebe. Ztratí zájem o obory, které ho dříve naplňovaly vášní. Jenže nadaný člověk ten vnitřní oheň a sycení mysli bytostně potřebuje. Když tato intelektuální a emocionální podvýživa trvá příliš dlouho, mladý člověk zapomene, co ho kdysi dokázalo rozzářit. Vzniklou existenciální nudu, prázdnotu a frustraci pak začne tlumit právě návykovými látkami. Vzhledem k tomu, že nadaní lidé mají nesmírně sugestivní, obrazotvornou mysl a prožívají vše s obrovskou intenzitou, jsou k rozvoji závislostí paradoxně mnohem náchylnější. Je to velká a varovná daň dnešní doby.

Kdybyste měla na závěr vybrat jednu ústřední myšlenku, kterou by si z vaší knihy měl odnést každý nadaný dospívající nebo mladý člověk, která by to byla?

Nadaní lidé mají dar vysoké emocionální citlivosti, ale ruku v ruce s tím jde i citlivost morální. Z toho pro ně vyplývá velký životní úkol: musí v sobě najít sílu pracovat sami se sebou, kultivovat se a za žádnou cenu nerezignovat na to, co vnitřně vnímají jako správné a pravdivé. Současná společnost je totiž často svádí k opaku – k pohodlné průměrnosti, povrchnosti a duchovní tuposti. Pokud na své morální hodnoty rezignují, aby splynuli s davem, ublíží tím nejvíc sami sobě.

Uvědomila jsem si to velmi ostře na příběhu jednoho chlapce z mé praxe. Byl neuvěřitelně citlivý a vnímavý. Aby však zapadl do třídního kolektivu, přidal se ke skupině spolužáků, která šikanovala slabšího chlapce. Výsledek? Tento nadaný chlapec se z toho psychicky zhroutil. Procházel velkým vnitřním rozporem a výčitkami svědomí, které ho paralyzovaly. Přitom s těmi ostatními chlapci, kteří šikanu iniciovali, to psychicky neudělalo vůbec nic.

Z toho je patrné, že u nadaných lidí mají morální přečiny mnohem ničivější dopad na jejich vlastní psychiku. Vyšší citlivost vyžaduje vyšší odpovědnost vůči sobě samému. Když popřete to, kým v hloubce jste, budete nesmírně trpět. Není možné dlouhodobě předstírat, že jste někým jiným. A nemyslím tím, že by nadaní měli dávat okatě najevo svou výjimečnost nebo se stavět do role nějaké elity. Myslím tím prostý fakt, že nadaným lidem vnitřně, v jejich vlastním svědomí, není prominuto to, co je v dravém světě běžně promíjeno jiným. Měli by si na to dát velký pozor, chtějí-li se cítit v pohodě.

Od kováře k endoprotéze

Ortopedie je vlastně překvapivě mladý obor. Ještě před několika staletími bychom předchůdce dnešních ortopedů hledali spíš mezi kováři než mezi lékaři. Skutečný rozvoj ortopedické chirurgie ale umožnil až příchod anestezie, asepse a rentgenu. Ve 20. století pak její vývoj významně ovlivnily epidemie poliomyelitidy a kostní či kloubní tuberkulózy. Lékaři se při péči o velké množství pacientů naučili řešit komplikované deformity a postižení pohybového aparátu.

Zásadní technologickou revolucí se pak stala kloubní náhrada. Endoprotézy dokážou pacientům s těžce poškozenými klouby vrátit pohyblivost a zbavit je bolesti. Jen v Evropě se v současnosti implantují přibližně tři miliony endoprotéz ročně a v následujících dvaceti letech má jejich počet vzrůst o stovky procent. A právě množství kloubních náhrad spolu s prodlužujícím se životem pacientů přináší nový problém – i implantáty totiž stárnou.

Kosti a kov

První operace může proběhnout skvěle. Jenže tím péče nekončí. Opotřebovaná nebo uvolněná endoprotéza může postupně poškozovat kost ve své blízkosti. K problému přispívají mikropohyby implantátu i částice materiálu vznikající jeho opotřebením. Obzvlášť při zanedbání průběžných kontrol pak pacient po letech nepřichází jen s kloubem, který potřebuje vyměnit, ale třeba i s masivním defektem stehenní kosti nebo pánve.

Tomu pomáhají předcházet implantáty s upravenými povrchy, které na rozdíl od starších hladkých kovových kloubních náhrad upevňovaných kostním cementem nabízejí kostním buňkám vhodná místa, kterých se mohou zachytit, a vytvářejí tak příznivější podmínky pro spojení implantátu s kostí. Podobnou povrchovou úpravu dnes má přibližně 80 % implantovaných endoprotéz.

3D tisk ale umožňuje jít o krok dál a namísto plného kusu kovu vytvořit prostorovou porézní strukturu. Kost pak nezůstává pouze vedle implantátu, ale může do něj postupně prorůstat.

Personalizované náhradní díly

A pak jsou případy, kdy žádný sériově vyráběný implantát nestačí – představme si například pacienta, kterému stará endoprotéza během let zničila velkou část pánve, nebo člověka s nádorem, kterému musí chirurgové odstranit podstatnou část kosti. Právě tady může 3D tisk nabídnout řešení – umožňuje totiž vytvořit velmi komplikované tvary i vnitřní struktury, které by běžným obráběním šly vyrobit jen obtížně nebo vůbec.

Takto z pacientových dat získaných zobrazovacími metodami vznikne digitální model, lékaři společně s inženýry naplánují, jaký prostor je potřeba vyplnit, kde má být nový kloub a kam lze implantát bezpečně ukotvit, a následně vznikne fyzický implantát – který pasuje právě do jednoho konkrétního člověka.

Vývoj přitom nekončí u správného tvaru. Výzkum, na kterém se Novotný a jeho tým podílí, se snaží „okořenit“ povrch implantátu tak, aby podporoval jeho integraci s kostí a současně znesnadňoval bakteriální osídlení. Právě infekce totiž patří mezi komplikace, které mohou osud implantátu zásadně ovlivnit.

Implantát za tisíc (nebo šest set)

U individuálních implantátů se ovšem dostáváme k velmi praktickému problému: ceně.

Samotná fyzická výroba přitom nemusí být tou nejnákladnější složkou. Platí se vývoj, návrh konkrétního implantátu, testování, dokumentace, certifikace a celý systém, který musí zajistit, že něco, co chirurg vloží pacientovi do těla, skutečně splňuje požadavky zdravotnického prostředku.

Novotný to ilustruje historkou ze svých přednášek pro inženýry. Když jim řekne, že individuální implantát může stát i 600 tisíc korun, údajně si klepou na čelo: vždyť oni by mu podobnou věc vytiskli za tisícovku. „Já to vím, oni to ví,“ usmívá se. Jenže vytisknout kus titanu a vyrobit zdravotnický prostředek, který může být bezpečně implantován člověku, jsou dvě velmi rozdílné věci. A když se náklady na vývoj a certifikaci rozpočítávají mezi malé množství výrobků, výsledná cena roste. Celý proces výroby implantátu na míru včetně schválení zdravotní pojišťovnou pak trvá přibližně tři měsíce.

Pomůcka pro chirurgy

Využití 3D tisku ale nekončí jen u samotného implantátu. Může být užitečný i pro operatéra, který si díky němu nemusí komplikovanou prostorovou situaci představovat jen z obrázků na monitoru. Díky převedení dat z CT do trojrozměrného modelu a vytvoření fyzické kopie příslušné části pacientova těla si může ještě před zákrokem komplikovanou zlomeninu, deformovanou pánev nebo oblast postiženou nádorem skutečně vzít do ruky a promyslet, kudy a jak bude operovat – namísto toho, aby až během operace zjišťoval, co přesně ho uvnitř čeká.

V některých případech lze navíc model sterilizovat a vzít přímo na operační sál. Taková taktilní mapa chirurgovi umožní mít vedle sebe model anatomie konkrétního pacienta a průběžně podle něj kontrolovat, kde se právě nachází.

Na pracovišti Tomáše Novotného pro tento účel vznikla vlastní 3D laboratoř. Nemusí přitom jít o futuristické zařízení za desítky milionů – pro anatomické modely zde používají i běžné 3D tiskárny.

V ideálním případě tak pacient přijede do nemocnice s komplikovaným problémem, připraví se data, přes noc se model vytiskne a ráno ho má operatér k dispozici. Cenu takového jednoduchého modelu v českých podmínkách pak Novotný uvádí kolem 300 Kč.

Nejde přitom jen o pohodlí lékaře. Podle citovaných studií může použití 3D modelů při plánování některých operací zkracovat operační čas, snižovat krevní ztrátu a zvyšovat přesnost zákroku.

Model může pomoci také při komunikaci s pacientem. Místo vysvětlování nad obtížně čitelným rentgenem mu lékař ukáže jeho problém v trojrozměrné podobě a názorně předvede, co se bude během operace dít. Pacient pak může lépe pochopit nejen závažnost situace, ale i následnou léčbu a rehabilitaci.

Zkušení chirurgové vs. šablony

Znamená to tedy, že čím více 3D tisku, tím lepší výsledky?

Novotný upozorňuje, že to tak být nemusí. Jako příklad uvádí řezací šablony vytištěné pacientovi na míru. Lékař před operací přesně naplánuje, kudy chce kost přeříznout, a nechá vytisknout pomůcku, která na kost zapadne v požadované poloze a on pak vede řez podle ní.

Podle studií, na které Novotný v přednášce odkazuje, ale nebyl vždy pozorovatelný významný rozdíl v klinických výsledcích při použití takové šablony oproti práci zkušeného chirurga. Má tedy smysl je využívat?

Jak Novotný konstatuje, není cílem vylepšit ty nejlepší. Zkušený operatér sice může něco zvládnout stejně přesně od oka, ale jeho zkušenosti se získávají roky. Takových špiček v oboru je (a bude) málo. Hlavní přínos takových pomůcek tedy Novotný vidí především v potenciálním zkrácení učební křivky a rychlejším vycvičení většího počtu lékařů na spolehlivou úroveň – a tím zajištění dobrého výsledku většímu počtu pacientů.

Technologie 3D tisku ale možná v budoucnu část svého dnešního významu v lékařství zase ztratí. Fyzické modely sice umožňují chirurgovi držet pacientovu anatomii v ruce, ale nastupující rozšířená realita by mu ji mohla promítnout přímo do operačního pole. Mohl by tak vidět, kde se nachází kost, kudy vede céva nebo jak pokračuje struktura ukrytá pod tkání, aniž by fyzický model potřeboval. 3D tisk tak nejspíš není cílová stanice, ale jeden z dalších nástrojů ortopedie. Jeho skutečná hodnota se ukazuje především tam, kde dokáže nabídnout řešení pacientovi, pro něhož už „konfekční“ medicína žádné nemá.

Záznam této i dalších přednášek z Mensa Akademie najdete na mensa.click/yt-ma.

Spermie vznikají v mužském těle ve varlatech. Varlata v sobě mají nespočet drobných kanálků, kde ke tvorbě spermií dochází. Samotná tvorba spermií je velice složitý proces, na kterém se podílí i další typy buněk a celý proces je hormonálně regulován. Spermie mají až do poslední chvíle kulovitý vzhled, ale v závěrečné fázi jejich vzniku získávají svůj charakteristický tvar připomínající pulce.

Mají velmi malou hlavičku, která v sobě nese to nejdůležitější, genetickou informaci. Na povrchu hlavičky mají akrozom, což je váček připomínající čepičku. V této čepičce si nesou velice důležité enzymy, díky kterým se nakonec zvládnout dostat skrze pevný obal vajíčka. Ale nepředbíhejme, k vajíčku je ještě velmi dlouhá cesta a jen zlomek spermií vůbec bude mít tu čest se s ním potkat.

Dalším typickým útvarem na spermii je její bičík, díky kterému se může pohybovat. Pohyb spotřebovává velké množství energie, a i proto si spermie na svém bičíku nesou své vlastní buněčné elektrárny, mitochondrie.

Řekli byste si, že to, co jsem vám tu popsala už vypadá jako hotová spermie, ale to je pouze zdání. Přestože na první pohled může vypadat jako spermie připravená na oplození vajíčka, ještě není dospělá a musí projít onou zmiňovanou maturací. Je to podobné jako student, který dokončil školu, ale teprve během praxe získává skutečné dovednosti. Z varlat se tedy spermie přesouvají do nadvarlat, kde tento proces začíná. Během jejich průchodu nadvarlaty se učí plavat a mění se stavba jejich obalu, takzvané plazmatické membrány. Získávají ze svého okolí nové bílkoviny, které jim budou sloužit během dalšího dospívání, a nakonec i jako takové klíče pro odemčení k samotnému vajíčku.

Další užitečné bílkoviny pak získávají během ejakulace, kdy se dostanou do kontaktu s tekutinou vzniklou v přídatných pohlavních žlázách neboli semennou plazmou. Ta je také velmi bohatá na cukry, které spermie použijí pro doplnění energie. A zároveň tato tekutina spermie po nějakou dobu chrání v ženském pohlavním traktu, protože jsou to pro ženu přeci jen vetřelci, které její imunitní systém může rozpoznat jako potenciální hrozbu. Spermie putují dál, až se dostanou do vejcovodu ženy. Tam je čeká malá pauza, při které si mohou „odpočinout“. Ve vejcovodu se spermie dočasně přichytí k buňkám jeho stěny a vytvoří takzvaný oviduktální rezervoár. Nejde o odpočinek v pravém slova smyslu. Toto „parkoviště“ pomáhá spermiím šetřit energii a zároveň brání tomu, aby dorazily k vajíčku příliš brzy. Teprve když nastane ovulace, uvolní se a pokračují v cestě.

K tomu, aby se mohly spermie z tohoto rezervoáru dostat a pokračovat k vajíčku, je čeká poslední krok v jejich cestě za maturitou, a ten se označuje jako kapacitace. Je to velmi důležitý krok dospívání spermií, bez něhož by spermie pořád nebyly schopny vajíčko oplodnit. Právě tento proces zkoumám ve své vědecké práci. Kapacitace totiž není jednoduchý přepínač typu zapnuto/vypnuto, ale velmi složitý soubor změn, kterými spermie musí projít. Například dochází opět ke změnám v jejich membráně, některé bílkoviny získané během předchozí cesty ztrácejí, jiné mění své chemické vlastnosti a aktivují se celé signální dráhy, které spermii připravují na kontakt s vajíčkem. I samotný pohyb spermií se mění, v rezervoáru byly spermie poměrně utlumeny, ale během kapacitace dochází k hyperaktivaci pohybu. Spermie jsou tak schopny rychle měnit směr pohybu a pohybují se rychleji. Spermie velmi dobře poznají, jakým směrem se za vajíčkem vydat. Mají totiž specifické receptory, které je informují o měnící se teplotě, o zvyšující se hladině rozpuštěných hormonů, ale i o směru pohybu tekutiny ve vejcovodu. V místě ovulace, tedy uvolnění vajíčka, je teplota vyšší až o 2 ˚C, což spermie dokážou rozeznat, a plují tedy za vyšší teplotou. Zároveň se pohybují proti proudu tekutiny a za vyšší koncentrací progesteronu, což je hormon produkovaný buňkami, které obklopují vajíčko. Žádný z těchto signálů sám o sobě nestačí. Spermie během své cesty průběžně vyhodnocují všechny informace najednou a podle nich upravují svůj pohyb.

Jen spermie, které podstoupí tuto složitou cestu a úspěšně projdou všemi těmito změnami, budou nakonec mít tu schopnost vajíčko oplodnit. Na rozdíl od rozšířené představy tedy nejde o závod, ve kterém vítězí ta nejrychlejší spermie. Vítězí ta, která ve správný okamžik úspěšně prošla všemi stupni svého dospívání. Ve skutečnosti je cesta spermie mnohem náročnější než běžná maturita. Ze stovek milionů uchazečů nakonec uspěje jediná buňka. Až příště uslyšíte slovo maturita, možná si nevzpomenete jen na studenty. Možná si vybavíte i spermie, které musí projít svou vlastní zkouškou dospělosti.

Když zkoumáme, jak spermie dozrávají, nejde jen o uspokojení vědecké zvědavosti. Lepší porozumění těmto procesům může pomoci při léčbě neplodnosti, zlepšení metod asistované reprodukce i při šlechtění hospodářských zvířat. Čím lépe pochopíme, co dělá spermii skutečně kompetentní k oplodnění, tím lépe dokážeme podpořit vznik nového života tam, kde se to nedaří přirozenou cestou.

Samozřejmě ne všechno máme pod kontrolou. Mentálním přenastavením obtížně vyřešíme objektivně špatné vedení, přílišnou pracovní zátěž, konflikty, byrokracii nebo technostres. Přesto existuje oblast, se kterou pracovat můžeme: naše vlastní strategie, způsob přemýšlení a drobné úpravy práce, které se postupně mohou sčítat.

Tady je deset praktických tipů, jak začít.

1. Nečekejte, že pohoda přijde sama

Pracovní pohoda není jen absence průšvihu. Nestačí, že v práci zrovna není otevřený konflikt, že nikdo nekřičí a že člověk zvládá plnit úkoly. Skutečná pohoda zahrnuje i pocit zapojení, smyslu, energie a někdy i stav, kdy se do práce člověk ponoří natolik, že zapomene na čas.

To samozřejmě nejde zažívat pořád. Ale stojí za to se občas zeptat: kdy jsem se v práci naposledy cítil/a opravdu zaujatě? U čeho mi čas ubíhá rychle? A co mě naopak dlouhodobě vysává?

První krok není všechno hned měnit. První krok je všimnout si.

2. Oddělte, co ovlivníte, od toho, co ne

V práci existuje spousta stresorů, které jednotlivec ovlivní jen málo. Pokud je šéf chaotický, organizace špatně komunikuje nebo je práce dlouhodobě příliš, není fér tvářit se, že za vlastní nepohodu může jen zaměstnanec.

Právě proto ale dává smysl rozdělit si situaci na dvě části. Co leží mimo můj vliv? A kde mám alespoň malý prostor něco změnit?

Možná nemůžu změnit celý systém porad. Ale můžu si připravit, co na nich potřebuji říct. Možná nemůžu změnit množství e-mailů. Ale můžu si nastavit bloky, kdy je čtu. Možná nemůžu změnit náplň pozice. Ale můžu hledat, které úkoly mi dávají největší smysl a jestli jich jde do práce dostat o trochu víc.

3. Budujte svůj psychologický kapitál

V pozitivní psychologii práce se používá pojem psychologický kapitál. Dá se představit podobně jako kapitál finanční: jako vnitřní zásoba zdrojů, ze kterých čerpáme, když přijde zátěž.

Tvoří ho čtyři složky: naděje, sebeúčinnost, odolnost a optimismus. Naděje znamená, že si dokážeme stanovovat cíle a hledat cesty k nim. Sebeúčinnost je přesvědčení, že dokážeme věci ovlivnit. Odolnost pomáhá zvednout se po neúspěchu. Optimismus umožňuje očekávat, že budoucnost nemusí dopadnout špatně jen proto, že se něco pokazilo teď. A dobrá zpráva je, že tyto schopnosti nejsou pevně dané. Dají se rozvíjet.

4. Vyberte si jeden konkrétní cíl

Naděje nezní jako pracovní nástroj. Spíš jako něco poetického. V psychologickém kapitálu je ale naděje velmi praktická: souvisí s tím, že si umíme představit cíl a zároveň několik cest, jak se k němu dostat.

Vyberte si jeden pracovní cíl, který je pro vás opravdu důležitý. Ne „chci být v práci spokojenější“, to je příliš vágní. Spíš: chci lépe zvládnout jednu pravidelnou poradu. Chci si vyhradit čas na odbornou práci. Chci dokončit projekt bez toho, abych ho dotahoval/a po nocích.

Pak si napište několik cest. Plán A, plán B, plán C. Co udělám, když nebudu mít čas? Co když mi do toho někdo vstoupí? Co když ztratím motivaci? Lidé s vyšší mírou naděje nemají kouzelně snadnější život. Jen častěji počítají s překážkami a nehledají jednu jedinou cestu.

5. Neberte neúspěch jako rozsudek

Optimismus v pozitivní psychologii neznamená říkat si „všechno bude skvělé“. Je to spíš způsob, jak si vysvětlujeme úspěchy a neúspěchy.

Když se něco nepovede, pesimistický styl často sklouzne k závěrům typu: je to moje vina, bude se to opakovat, vypovídá to o celé mojí hodnotě. Optimističtější styl se ptá jinak: co konkrétně se nepovedlo? Jaké okolnosti v tom hrály roli? Je to jednorázová situace, nebo skutečný vzorec? Co můžu příště udělat jinak?

Rozdíl je obrovský. V prvním případě se z jedné chyby stane důkaz osobního selhání. Ve druhém zůstane chyba sice nepříjemná, ale použitelná jako informace.

6. Zkuste techniku ABC

Jedna z jednoduchých technik, jak pracovat s nepříjemnými událostmi, se označuje jako ABC. Stačí si po náročném dni krátce zapsat tři věci.

A jako adversity: co se stalo?
B jako beliefs: co jsem si o tom začal/a myslet?
C jako consequences: jak jsem se pak cítil/a a co jsem udělal/a?

Příklad: Na poradě mě nikdo nevyzval k názoru. Myšlenka: „Asi mě neberou vážně.“ Důsledek: cítím se odstrčeně a příště se raději neozvu.

Když se to takhle rozepíše, najednou je vidět, že mezi událostí a reakcí nestojí jen fakta, ale i výklad. A právě s výkladem se dá pracovat. Jaký mám důkaz, že mě opravdu neberou vážně? Existuje jiné vysvětlení? Nestalo se už někdy, že můj názor naopak brali?

Není to magie. Je to způsob, jak zpomalit automatické myšlenky.

7. Nepřehánějte optimismus

Optimismus je užitečný hlavně tehdy, když čelíme náročnému cíli a potřebujeme vytrvat. Pomáhá nenechat se zablokovat jedním neúspěchem. To ale neznamená, že je vždycky nejlepší strategií.

V nebezpečných situacích, při finančních rozhodnutích nebo při odhadu rizik může být užitečnější opatrnost, až zdravý pesimismus. Smyslem není stát se člověkem, který všechno vidí růžově. Smyslem je rozpoznat, kdy si zbytečně podrážíme nohy katastrofickým výkladem — a kdy je naopak potřeba být přísně realistický.

Ideální není optimismus za každou cenu, ale psychická flexibilita, tedy schopnost přepnout způsob uvažování podle situace.

8. Přetvarujte si práci

Další užitečný pojem je job crafting. Do češtiny se překládá obtížně, ale znamená přibližně aktivní tvarování vlastní práce. Ne vždy můžeme změnit pozici jako celek, ale často můžeme upravit některé její části.

Můžeme tvarovat úkoly: přidat víc toho, co nás naplňuje, nebo omezit činnosti, které berou energii a nejsou nezbytné. Můžeme tvarovat vztahy: vyhledávat spolupráci s lidmi, kteří nás posouvají, nebo zapojit někoho, kdo nám pomůže vidět práci jinak. A můžeme tvarovat význam: tedy způsob, jak o své práci přemýšlíme.

Kuchař nemusí „jen vařit“. Může vytvářet zážitek, pečovat o lidi nebo pracovat s řemeslem. Učitel nemusí „jen odučit látku“. Může pomáhat dětem porozumět světu. Administrativní pracovník nemusí „jen vyplňovat tabulky“. Může vytvářet systém, díky kterému ostatní neztrácejí čas.

Někdy změna významu změní i energii, se kterou práci děláme.

9. Udělejte si mapu pracovního času

Jednoduché, ale účinné cvičení: napište si, čím v práci skutečně trávíte čas. Ne co máte v popisu práce. Ne co byste měli dělat. Ale co reálně děláte během týdne.

Pak si u každé činnosti označte tři věci: bere mi energii, dává mi energii, nebo je neutrální? Je nutná? Dává smysl, abych ji dělal/a právě já?

Často se ukáže, že velkou část času zabírají věci, které nikdo vědomě nezvolil. Prostě se nějak staly. A právě tam může být prostor pro drobný job crafting: něco přesunout, zjednodušit, spojit, odmítnout, automatizovat nebo to vyvážit činností, která člověka víc nabíjí.

10. Začněte malou pozitivní spirálou

Pracovní pohoda nevznikne jedním velkým rozhodnutím. Spíš malou spirálou. Když si stanovím zvládnutelný cíl a podaří se mi ho posunout, zvýší se moje naděje. Když jeden neúspěch nevyložím jako důkaz vlastní neschopnosti, zůstane mi víc energie. Když do práce dostanu o trochu víc smysluplné činnosti, zvýší se moje zapojení. A když se cítím zapojenější, mám víc sil dělat další změny.

Není to návod, jak přetřít špatné pracovní prostředí narůžovo. Pokud je práce dlouhodobě toxická, přetěžující nebo špatně vedená, žádná technika to sama nezachrání. Ale ve spoustě běžných situací máme větší prostor, než se zdá.

Záznam této i dalších přednášek z Mensa Akademie najdete ZDE.

Dnes studuje gymnázium, má za sebou několik vědeckých stáží a letos strávila měsíc na Helsinské univerzitě v laboratoři medicinální chemie. Na Mensa akademii ale nepřijela vyprávět příběh zázračného dítěte, které od malička vědělo, že bude vědkyní. Její vyprávění bylo zajímavé právě tím, že začalo úplně jinak: čtyřkou z chemie.

Soňa sama sebe dlouho považovala spíš za humanitně založeného člověka. Chemie jí ve škole příliš nešla a špatná známka rozhodně nevypadala jako vstupenka do světa výzkumu. Zlom přišel až v roce 2023, kdy se na jednom semináři setkala s českou vědkyní Alžbětou Resnerovou. Ta jí předala jednoduchou, ale důležitou myšlenku: špatná známka ještě neznamená, že člověk něco nedokáže.

Díky tomu získala svou první stáž. A jak dnes sama přiznává, zdaleka netušila všechno, co by se „mělo“ tušit. S nadsázkou vzpomínala, že tehdy pořádně nevěděla ani to, co je plasmid. Právě první zkušenost ji ale posunula k dalším kurzům, workshopům a nakonec k opravdovému výzkumu.

Cesta do Finska začala překvapivě obyčejně: na LinkedInu. Soňa tam narazila na českou vědkyni Manuelu Voráčovou, která působí na Helsinské univerzitě, a zaujala ji natolik, že jí napsala. Ne s požadavkem na práci, ale se skutečným zájmem o její výzkum. Odpověď zněla: pokud to myslí vážně, ať napíše děkanovi, pošle životopis a motivační dopis.

Udělala to. A uspěla.

Na Vánoce jí přišel e-mail potvrzující, že ji univerzita přijímá na stáž. Následovala méně romantická část příběhu: sehnat peníze na měsíční pobyt v zahraničí. Nakonec zjistila, že i středoškoláci mohou za určitých okolností využít program Erasmus na vysoké škole, a stala se první českou středoškolačkou, která tuto možnost využila pro výzkumnou stáž. Současně oslovovala nadace i instituce podporující mladé vědce. Některé nabídky sice přišly až ve chvíli, kdy už měla financování vyřešené, ale i díky férovému jednání jí otevřely další kontakty a příležitosti.

Ve Finsku nešlo o exkurzi. Soňa měla vlastní pracovní místo, laboratorní vybavení a konkrétní výzkumný úkol. Pracovala na projektu zaměřeném na enzymy zvané karbonické anhydrázy IX a XII, které mohou pomáhat nádorovým buňkám přežívat. Úkolem výzkumníků je hledat látky, které činnost těchto enzymů dokážou zablokovat.

Sama Soňa to vysvětlovala obrazně: enzym si lze představit jako postavičku Pac-Mana. Dokud má otevřenou pusu, může „pracovat“. Když se mu do správného místa vloží inhibitor, jako by se mu pusa zablokovala – a jeho aktivita se zastaví.

Na finské vědě ji nezaujala jen laboratoř, ale i prostředí. Mluvila o lepším prostoru, vybavení a financování, ale také o větší podpoře žen ve vědě a o podmínkách, které vědcům a vědkyním umožňují lépe sladit výzkum s osobním životem.

Druhá část přednášky se věnovala myšlenkovým mapám. Soňa je představila jako nástroj, který pomáhá vidět souvislosti tam, kde lineární poznámky často selhávají. Zajímavá byla i její rada zkusit se na problém podívat očima někoho úplně jiného – třeba člověka ze středověku, maminky nebo popeláře. Ne proto, že by měli správnou odpověď, ale proto, že nás donutí položit si otázky, které by nás samotné nenapadly.

Nejsilnější sdělení přednášky ale leželo jinde. Člověk nemusí být od dětství génius, mít samé jedničky ani přesně vědět, kam směřuje. Někdy stačí být zvědavý, zkusit věc, která vypadá trochu děsivě, a napsat e-mail, u kterého vlastně čekáte, že na něj nikdo neodpoví.

Jedna čtyřka z chemie ještě rozhodně nemusí znamenat konec vědecké kariéry. Možná právě naopak.

Původní přednášku najdete ZDE.

„Patologie je krásný lékařský obor plný veselých lidí, kteří si rádi povídají o hnusných věcech,“ glosoval profesor Zámečník hned v úvodu. A bylo jasné, že přednáška nebude ani ponurá, ani akademicky odtažitá.

Patolog není soudní lékař

Jedním z největších omylů veřejnosti je představa, že patolog tráví většinu času na pitevně.

Ve skutečnosti jde o dva různé obory. Zatímco soudní lékařství hledá příčiny násilných či nejasných úmrtí, patologie se zabývá především samotnými nemocemi – jejich vznikem, průběhem i tím, jak je co nejlépe diagnostikovat a léčit.

Profesor Zámečník s nadsázkou vyprávěl, že se patologové celý profesní život snaží vysvětlovat, že nejsou „ti od mrtvol“. Když jednou v rozhlase dlouze objasňoval rozdíl mezi patologií a soudním lékařstvím, druhý den mu redaktorka zavolala znovu. Myslela si totiž, že jako patolog bude ideálním hostem do debaty o tom, zda je ekologičtější lidi kompostovat, nebo zpopelňovat. „Tak jsem pochopil, že jsem ji asi úplně nepřesvědčil.“

Ve skutečnosti dnes pitvy tvoří jen malou část jeho práce. Na jeho pracovišti každoročně stanoví diagnózu přibližně 24 tisícům pacientů, zatímco pitev provedou kolem stovky. Většina práce se odehrává u mikroskopu a stále častěji také při analýze DNA a různých molekulárních změn.

Od pitevny k personalizované medicíně

Patologie byla jedním z oborů, které položily základy moderní medicíny. Právě pitvy totiž před dvěma sty lety ukázaly, že nemoci nevznikají kvůli „špatným tělesným šťávám“, ale že mají konkrétní příčiny v jednotlivých orgánech.

Později se těžiště práce přesunulo od pitev k mikroskopii a biopsiím. Lékaři už nemuseli čekat na konec života pacienta – nemoc dokázali rozpoznat z malého vzorku tkáně odebraného během života.

Dnes se patologie posouvá ještě dál. Nestačí určit, že jde například o nádor prsu nebo plic. Patolog hledá konkrétní genetické změny, které onkologům umožní vybrat léčbu přesně pro daného pacienta. „Patolog dnes ví skoro všechno. Ale už není pozdě.“

Patologie někdy rozhoduje během patnácti minut

Ne vždy má patolog na svou práci dny nebo týdny, během některých operací přinese chirurg čerstvě odebraný vzorek přímo na patologii s jedinou otázkou: je to zhoubný nádor, nebo ne?

Vzorek se během několika minut zmrazí, připraví a patolog ho okamžitě hodnotí pod mikroskopem. Do patnácti minut musí chirurgovi odpovědět, aby věděl, jak rozsáhlý výkon má provést.

Je to jedna z nejstresovějších částí oboru. Profesor Zámečník přitom zdůraznil, že nejdůležitější vlastností dobrého patologa není sebevědomí, ale pokora.

„Když nevíš, řekni, že nevíš. Je lepší pacienta operovat dvakrát než mu zbytečně odstranit zdravý orgán.“

Když mikroskop zachrání život

Velkou část přednášky tvořily skutečné příběhy pacientů.

Jedním z prvních byl mladý muž s těžkou epilepsií. Léky nezabíraly a tehdejší medicína nabízela jen velmi malou naději. Lékaři se proto rozhodli pro tehdy odvážný krok – odstranit malé ložisko v mozku, které patologové označili za pravděpodobnou příčinu záchvatů.

Byl to úspěch. Pacient přestal mít epileptické záchvaty a operace zároveň vedla k objevu dosud nepopsaného typu mozkové léze, která dnes nese vlastní diagnostické označení.

Jiný příběh se týkal svalové dystrofie. Ještě před několika lety znamenala pro mnoho lidí nevyhnutelnou cestu na invalidní vozík a předčasnou smrt. Dnes už díky pochopení genetické podstaty onemocnění existuje cílená léčba, která dokáže průběh nemoci výrazně zpomalit.

Někdy zachrání život i pochybnost

Nejzajímavější příběh celé přednášky ale začal téměř banálně.

Mladý student profesora opakovaně přesvědčoval, že trpí svalovým onemocněním. Jediným výraznějším příznakem byly bolesti zad a mírně zvýšené laboratorní hodnoty. Biopsie byla prakticky normální.

Profesor Zámečník byl přesvědčený, že žádnou svalovou chorobu nemá.

Student se ale nevzdal. Nakonec přiměl lékaře doplnit ještě jedno velmi specifické enzymatické vyšetření. A ukázalo se, že měl pravdu.

Trpěl vzácnou Pompeho chorobou – dědičným metabolickým onemocněním, při němž se ve svalech hromadí glykogen. V jeho případě byla nemoc natolik mírná, že pod mikroskopem téměř nebyla vidět.

„Celou noc jsem pak znovu prohlížel jeho preparáty a zjistil jsem, že opravdu měl postižené jediné svalové vlákno z tisíců,“ přiznává profesor.

Právě tento případ podle něj změnil pohled celého týmu na nemoc. Do té doby ji spojovali hlavně s těžce nemocnými dětmi. Najednou se ukázalo, že existují i dospělí pacienti s velmi mírným průběhem, kteří léta netuší, že jsou nemocní.

Rakovina není jedna nemoc

Podobně se během posledních let změnil i pohled na nádorová onemocnění.

Profesor Zámečník se snaží studenty odnaučit používat před pacienty slovo rakovina. Ne proto, že by bylo nepřesné, ale protože v lidech okamžitě vyvolává představu smrti.

Ve skutečnosti jde o stovky různých nemocí s velmi rozdílnou prognózou.

Stejný nádor může mít u dvou pacientů zcela odlišné vlastnosti. Jeden bude reagovat na konkrétní biologickou léčbu, druhý nikoli. Právě proto dnes patologové zkoumají jednotlivé molekulární změny a pomáhají vybírat léčbu šitou na míru.

Velkým tématem současného výzkumu jsou také nádorové kmenové buňky. Ukazuje se, že právě ony často přežijí chemoterapii i ozařování a po čase dají vzniknout novému nádoru. Budoucnost léčby tak pravděpodobně nebude spočívat v agresivnější chemoterapii, ale v cíleném zásahu proti právě těmto buňkám.

Největší šanci stále dává prevence

Přes všechny technologické pokroky se jedna věc nemění: největší šanci na vyléčení stále dává včasný záchyt.

Profesor Zámečník připomněl, že mnoho lidí odkládá návštěvu lékaře ze strachu, aby se nepotvrdilo to nejhorší. Jenže právě tím si často výrazně zhorší prognózu.

Pokud je nádor zachycen v časném stadiu, bývá pravděpodobnost dlouhodobého přežití velmi vysoká. Když se ale objeví až ve chvíli, kdy už vytvořil metastázy, ani nejmodernější molekulární medicína často nedokáže zázraky.

Právě proto považuje za jednu z největších výzev současné medicíny nikoli vývoj dalších léků, ale lepší účast lidí ve screeningových programech a preventivních prohlídkách.

Ačkoliv tedy bývá patologie bývá spojována se smrtí, ve skutečnosti je stále častěji oborem, který pomáhá zachraňovat životy. Každý nový poznatek o tom, proč nemoc vzniká, může znamenat vznik nové léčby. To, co bylo ještě před několika lety neléčitelnou diagnózou, se dnes u některých pacientů mění v chronické nebo dokonce dobře zvládnutelné onemocnění.

Patolog se sice dívá na nemoci z bezprostřední blízkosti, ale ne proto, aby popsal jejich konec – proto, aby pomohl najít jejich řešení. Jak s úsměvem uzavřel profesor Zámečník: „Patologie zná i dobré konce.“

Původní přednášku najdete na http://mensa.click/1ox

Samozřejmě jsme využili příležitosti a položili Andree pár zvídavých otázek.

Co tě inspirovalo pro příběh knihy Nepečené dezerty Kateřiny A.?

Dezerty jsou navzdory sladkému názvu o domácím násilí. Inspirací mi byla bohužel vlastní zkušenost a vražda spisovatelky Simony Monyové – ten moment uvědomění, že hranice mezi fikcí a realitou je velmi tenká.

Máš u psaní nějaký rituál?

Rozhodně k tomu inklinuji, protože psaní je hlavně o disciplíně a vytrvalosti, ale pak přijde múza a ta si nevybírá čas ani místo. Občas chodí na zavolání, jen je třeba zjistit, co se jí ke konkrétnímu příběhu hodí více, jestli Mozart, Beatles, Led Zeppelin nebo zvuky bouřky. Jednou jsem psala povídku na minutu a půl trvající smyčce znělky Slavností sněženek od Jiřího Šusta. Kdyby někdo vlastnil kompletní Šustovy archivy – vzpomeňte si na mě!

Jak pracuješ v detektivkách s náhodou — má v tvých příbězích vůbec místo, nebo ji vždycky převádíš na skrytý vzorec?

Vynechme náhody typu deus ex machina a řekněme si upřímně – není cíle bez cesty. Záleží jen na prostoru, který jako autorka dostanu. I tak lze sebevětší náhodu vystavět jako souhru okolností. Skryté vzorce postav jsou v jejich minulosti, prostředí a touhách. Další vrstvu pak ráda vetkávám do celkového vyznění.

Narazila jsi někdy při psaní na informaci, která byla tak zajímavá, že úplně změnila směr celé knihy?

Pokud informace přepíše rozepsanou knihu, obvykle to indikuje podceněné rešerše. Ale všichni jsme jen lidi. Pokud bych psala příběh z prostředí jaderného výzkumu, půjdu takové situaci naproti. Dnešní doba informačního přesycení má sice tu výhodu, že se lze všeho dopídit, zároveň ale nemůžeme obsáhnout veškeré vědění. Jednou jsem například zpracovala zápletku a týden nato ji viděla v jednom populárním seriálu.

Jak pracuješ s tím, že čtenáři mají tendenci hledat autorský vzorec — a snažíš se ho vědomě vytvářet, nebo naopak rozbíjet?

U povídek mě vyloženě baví to chameleonství, zkusila jsem si většinu žánrů – pohádky, romantiku i magický realismus. A ráda své hranice posunu ještě dál. Nejvíce mi ale sedí krimi, kromě něj jsou mými pilíři toxické vztahy, hluboko pohřbená tajemství, a aby toho nebylo málo, spojuje tohle všechno hudba. Vědomě jsem to přijala u druhé knihy, kterou aktuálně posuzuje nakladatel, a u třetí knihy už s tím pracuji cíleně. Ale jelikož jsem čtenářka, která konzumuje od klasiky po bizarro horror všechno, je možné, že časem svůj vzorec rozbiju i tady.

Může být pachatelem i detektiv?

Ano! A dokonce se to samo nabízí, vždyť právě detektivové znají všechny forenzní metody vyšetřování – ovšem pak záleží na vyznění příběhu, protože tento koncept narušuje tradiční vítězství dobra nad zlem. Přesto jsem já sama měla slabost pro antihrdiny od Fantomase po Dextera. Ta síla tkví zřejmě v rozporu, kdy hrdina má být morálním kompasem, a přesto funguje podle vlastních pravidel. Své vyšetřovatele ráda stavím proti světské spravedlnosti; v takových případech mě ale více zajímá proč, než kdo. Morální odpovědnost pak nechávám čtenáři na posouzení.

Do jaké míry si při psaní hlídáš férovost vůči čtenáři — a kde už si dovolíš vést ho za ruku špatným směrem?

Myslíš tím „fér“ to, že cíleně uvádím nepravdy, nebo že ho cíleně matu, aby čtenář na konci prožil katarzi? Hlavní esencí řemesla je říct čtenáři všechno, ale vlastně ho celou dobu tahat za nos. Slouží k tomu spoustu narativních technik. Ať už zvolený vypravěč, kompozice nebo stylistika. Mám ráda princip Čechovovy pušky, zmínit něco zdánlivě nepodstatného a na konci čtenáři ukázat – vidíte, ta zbraň tady celou dobu byla a vy jste ji měli na očích. Umění je nastolit rovnováhu. Aby aha efekt nepřišel na straně třicet, ale až na straně dvě stě padesát. Proto přepisuji úvodní a závěrečné scény nejdéle a nejčastěji.

V čem bys vyzdvihla specificky českou detektivku? A co bys jí popřála do budoucna?

Česká detektivka má všechno. Od nejtvrdší brutality po mrazivě psychologické krimi. Je to mainstream i klasika. Stačí se podívat na nakladatelství Moba a jejich edici Původní česká detektivka a pak si přečíst knihy držitelů ceny Magnesia Litera v nové (!) kategorii detektivka. Tento žánr má u nás pevné kořeny a je stále žádaný. Takže bych si přála, aby byl hlas naší tradice stále průraznější, aby si podmaňoval další a další čtenáře a aby dál bojoval nejen s padouchy, ale i s malostí světa kolem nás.

Čekanová vyrostla na vesnici v Brdech, ale vždy ji to táhlo do Plzně, kde vystudovala knihovnictví. S manželem vychovává tři holčičky, protože – jak říká – chtěli chlapečka. Psaní ji provázelo celým životem. Od čtvrté třídy přispívala do novin, školních časopisů a psala do šuplíku. Je laureátkou Ceny Havran, Ceny Společnosti Agathy Christie a České Lupy. Kromě psaní povídek a románů působí také jako redaktorka webu fantasymag.cz. Momentálně pracuje na další knize.

Více o Andree a jejích knížkách najdete na adrese www.andreacekanova.cz

Přednáška profesora Vladimíra Beneše na Mensa akademii nabídla pohled nejen na současnou neurochirurgii, ale také na limity našeho poznání.

Od hledání ve tmě k přesné navigaci

Přestože mozek používáme neustále, většinu jeho práce si vůbec neuvědomujeme. Řídí srdeční činnost, dýchání, hormonální rovnováhu, ukládání vzpomínek i nespočet automatických procesů. Zatímco vědomě vnímáme jen malou část jeho aktivit, na pozadí probíhají miliardy operací každou sekundu. Možná právě proto se kolem mozku stále drží tolik mýtů – například populární tvrzení, že využíváme jen deset procent jeho kapacity. Ve skutečnosti nikdo přesně neví, co by „sto procent využití mozku“ vůbec znamenalo. Víme pouze, že aktivita mozku je nesmírně rozsáhlá a že velká část jeho práce probíhá mimo naše vědomí.

Neurochirurgie přitom ještě před několika desítkami let připomínala práci průzkumníka bez mapy. Lékaři dokázali z neurologických příznaků odhadnout, kde v mozku se nachází problém, ale skutečnou situaci viděli až během operace. Zásadní zlom přinesly zobrazovací metody. Počítačová tomografie a magnetická rezonance umožnily poprvé nahlédnout do mozku s přesností, která byla dříve nemyslitelná. Dnešní neurochirurg často zná polohu nádoru nebo cévní výdutě na milimetry ještě předtím, než vezme do ruky skalpel.

Tento pokrok změnil i samotnou filozofii léčby. Zatímco dříve se reagovalo až na rozvinuté příznaky, dnes se mnoho problémů odhalí náhodně při vyšetřeních prováděných z úplně jiných důvodů. Lékaři tak mohou zasáhnout dříve, než dojde k nevratnému poškození nervové tkáně.

Ne každý nález je potřeba léčit

To ale paradoxně vede k jednomu z nejzajímavějších témat současné neurochirurgie: kdy nezasahovat? Díky moderním zobrazovacím metodám dnes lékaři nacházejí stále více nádorů, cévních výdutí a dalších odchylek, které by dříve zůstaly skryté. Ne každý nález však automaticky znamená nutnost operace. Mnohé z těchto změn pacientovi nikdy nezpůsobí vážné potíže, zatímco samotný chirurgický zákrok s sebou vždy nese určité riziko. Neurochirurg tak často nestojí před otázkou, zda je technicky schopen problém odstranit, ale zda tím pacientovi skutečně prospěje.

Mozek totiž prakticky neregeneruje. Co chirurg poškodí nebo co zničí nemoc, nelze jednoduše opravit. Beneš vzpomínal na britského neurochirurga Johna Garna, který prý říkal: „Operovat můžete naučit i opici. Ale nemůžete ji naučit, kdy neoperovat.“ A podobně jeho kanadský kolega zdůrazňoval zásadu: „Více je vždy možné udělat později. Méně už nikdy.“ Právě schopnost včas zastavit a nepodlehnout pokušení „udělat ještě něco navíc“ považuje za jednu z nejdůležitějších vlastností dobrého neurochirurga.

Dilema „zasáhnout, nebo nezasáhnout“ ilustruje příběhem ženy s nádorem sluchového nervu. Nádor jí byl diagnostikován už v roce 1997. Operace by tehdy znamenala reálné riziko poškození sluchu nebo mimiky, přičemž žena pracovala ve státní opeře. Lékaři proto zvolili neobvyklý postup: nedělat nic a nádor pouze sledovat. Rozhodnutí se ukázalo jako správné. Přibližně po patnácti letech byl nádor dokonce menší než při prvním vyšetření a pacientka si zachovala sluch v uchu, které bylo nádorem ohrožené. Mezitím navíc ohluchla na druhé ucho, takže právě zachování sluchu na původně postižené straně pro ni mělo zásadní význam.

Naopak ve druhém příkladu zmínil architekta, který po úspěšné operaci neměl žádný neurologický deficit a bez problémů prošel všemi standardními testy, přesto se už nedokázal vrátit ke své profesi. Jeho slovy „Všecko můžu, cokoliv. Jediný, co nemůžu, je narýsovat přímku.“ Pro většinu lidí by šlo o zanedbatelnou změnu, pro něj však znamenala zásadní omezení. Úspěch léčby tedy nelze měřit pouze tím, zda pacient přežil nebo zda dokáže samostatně fungovat, ale důležité je také to, zda si zachová schopnosti, které dávají smysl právě jeho životu.

Historie plná omylů a sny do budoucna

I když dnes o mozku víme nesrovnatelně více než předchozí generace, stále zůstáváme teprve na začátku jeho skutečného pochopení – a to, co dnes pokládáme za samozřejmé, mohou budoucí generace hodnotit zcela jinak. Ostatně v historii neurověd najdeme řadu takových postupů, které byly ve své době považovány za převratné a moderní, ale později se ukázaly jako slepá ulička. Snad nejznámějším příkladem je lobotomie – chirurgický zákrok, za který byla dokonce udělena Nobelova cena, ale který dnes považujeme za jeden z největších omylů moderní medicíny.

Jedním z velkých současných snů neurověd je schopnost nahradit poškozené nervové buňky novými. V minulých desetiletích se velké naděje vkládaly do transplantací nervové tkáně a později do kmenových buněk. Přestože výsledky na laboratorních zvířatech vypadaly slibně, realita se ukázala být mnohem složitější. Mozek není stavebnice, ve které stačí vyměnit poškozený díl. Každý neuron je součástí obrovské sítě spojů a informací. Nestačí tedy vytvořit novou buňku – je třeba ji správně zapojit mezi miliony dalších. Právě zde naráží současná věda na své limity.

Mnohem reálněji tak dnes působí jiná cesta: propojení mozku s elektronikou. Mozkové implantáty už dnes dokážou pomáhat pacientům s Parkinsonovou chorobou nebo některými typy chronické bolesti. Experimentální systémy umožňují ochrnutým lidem ovládat kurzor počítače, psát text nebo manipulovat robotickou rukou pouze pomocí myšlenek.

Vývoj v této oblasti urychlují moderní technologie, miniaturizace elektroniky i pokroky v umělé inteligenci. Přesto jsme stále teprve na začátku. Mezi jednoduchým ovládáním kurzoru a plnohodnotným propojením člověka s počítačem leží propast technických i biologických problémů.

Celou přednášku najdete na mensa.click/1ou

Stále více výzkumů ale ukazuje, že vysoká inteligence může mít i svou cenu. Nejde o mýty ani stereotypy, ale o měřitelné vzorce, které se častěji objevují u nadaných dospělých, včetně členů Mensy. Porozumění těmto stinným stránkám nesnižuje hodnotu inteligence – naopak umožňuje lidem s vysokými schopnostmi lépe porozumět sami sobě a volit zdravější strategie, jak fungovat.

Jednou z nejlépe doložených nevýhod je zvýšená tendence k nadměrnému přemýšlení (overthinking). Nejde jen o to, že člověk hodně přemýšlí, ale o zacyklené myšlenkové procesy, které vedou k psychickému napětí. Lidé s vyšší inteligencí častěji zvažují a analyzují různé možné scénáře, což může vést k úzkosti, depresím a únavě z rozhodování. Přestože může jít o projev důkladného uvažování – a tedy i o přednost – výzkumy ukazují silnou souvislost s úzkostnými a depresivními stavy (Tarieh, 2021; Qasim et al., 2022).

S tím souvisí i vyšší sklon k existenciálním úvahám, které se pojí s pocity beznaděje, hledáním smyslu a hlubší filozofickou reflexí. Důvod je zřejmý: kdo je schopen promyslet téměř jakoukoli neznámou, musí se s ní také vyrovnat. Nadaní lidé přemýšlejí intenzivně – a témata jako smrtelnost, smysl života, utrpení nebo nejistota z tohoto procesu nevylučují. Tyto úvahy sice obohacují intelektuální život, zároveň ale mohou vést k dlouhodobému vnitřnímu neklidu. Nadměrné přemýšlení a existenciální reflexe jsou tak vedlejším důsledkem vysoké kognitivní kapacity.

S tím souvisí i perfekcionismus. Studie z roku 2025 ukazuje, že u adolescentů s vysokým IQ je častější a může vést k vyhoření i kognitivnímu přetížení. Další výzkumy naznačují, že lidé s vyšší inteligencí bývají také snáze přestimulovatelní (overexcitable). To znamená, že schopnosti, které jejich život obohacují, ho mohou zároveň i zahlcovat.

Výzkum poukazuje i na sociální nevýhody spojené s vysokou inteligencí. Nadaní lidé sice často vynikají ve studiu či v intelektuální oblasti, zároveň se ale mohou dostávat mimo rytmus svých vrstevníků, což vede k tzv. sociálnímu nesouladu. Několik studií upozorňuje na zvýšený výskyt sociálních obtíží, včetně jedné, která sledovala 287 členů Mensy a zjistila u nich výrazně vyšší míru sociálního vyloučení a pocitů izolace.

Tyto výsledky odpovídají širším zjištěním o psychické pohodě mimořádně nadaných jedinců – opakované zkušenosti sociálního vyloučení mohou mít v dlouhodobém horizontu výrazný dopad (Persson, 2007).

Příčinou tohoto nesouladu není jen introverze nebo výstřednost. Vzniká spíše tím, že lidé s vysokými schopnostmi často zpracovávají sociální informace odlišně – více se při interakcích opírají o analytické uvažování. To může vést k pocitu odstupu, k chybnému vyhodnocení záměrů druhých nebo k obtížím přizpůsobit se skupinovým normám. Nejde tedy o osobnostní selhání, ale o předvídatelný důsledek kognitivního nastavení, které se liší od populačního průměru.

Vysoká inteligence může také zkreslovat vnímání sebe sama. Nejčastěji se to projevuje tzv. impostor syndromem (syndromem podvodníka). Ten je sice častější u žen, ale může postihnout kohokoli nadaného a ovlivňuje způsob, jakým lidé hodnotí své schopnosti (Silver, 2022).

Lidé s vyšší inteligencí mají tendenci připisovat své úspěchy náhodě nebo nedorozumění, zatímco obtíže vnímají jako důkaz vlastní nedostatečnosti. Kognitivní schopnosti, které umožňují vysoký výkon, tak zároveň podporují intenzivnější sebekritiku a pochybnosti.

Shrnuto: vysoká inteligence přináší mimořádné výhody, ale i měřitelné kognitivní a emocionální náklady. Nadměrné přemýšlení, existenciální reflexe, perfekcionismus, zvýšená citlivost, sociální nesoulad a syndrom podvodníka jsou vzorce, které se u nadaných lidí objevují častěji.

Nejde však o známky slabosti, ale o předvídatelné důsledky pokročilého kognitivního profilu. Jejich rozpoznání umožňuje lidem s vysokým IQ přistupovat ke svým schopnostem s větším sebepoznáním, lépe zvládat stres i sociální situace a využívat svou inteligenci způsobem, který podporuje nejen výkon, ale i osobní pohodu. Inteligence je jinými slovy mocný nástroj – ale jako každý nástroj funguje nejlépe tehdy, když s ním zacházíme uvážlivě.

Zdroje

Blaas, S. (2014). The relationship between social-emotional diffi­culties and underachievement of gifted students. Journal of Psychologists and Counsellors in Schools.

Cross, J. R., & Cross, T. L. (2015). Clinical and mental health issues in counseling the gifted individual. Journal of Counseling and Devel­opment.

Penney, A. M., Miedema, V. C., & Mazmanian, D. (2015). Intelligence and emotional disor­ders: Is the worrying and rumi­nating mind a more intelligent mind? Personality and Individual Differences.

Persson, R. S. (2007). The myth of the antisocial genius: A sur­vey study of the socio-emotional aspects of high-IQ individuals. Gifted and Talented International.

Qasim, T. B., Sahar, A., Nihal, T., & Bashir, A. (2022). The effect of overthinking on mental health: A case study from university stu­dents in Multan District. Review of Applied Management and Social Sciences (RAMSS).

Sánchez-Moncayo, M. R., Menacho, I., Ramiro, P., & Navarro, J. I. (2025). Perfectionism and psy­chological well-being in adoles­cents with high intellectual abili­ties. Frontiers in Psychology.

Silver, R. (2022). Imposter syndrome – Am I a fraud? BDJ Team.

Tarieh, J. A. (2021). Feelings of inadequacy: The relationships be­tween overthinking and anxiety (Capstone thesis, Lebanese Amer­ican University). Lebanese Amer­ican University Institutional Repository

Převzato z Mensa World Journal, č. 160, 5/2026.

První stopa: rodinná Bible

Někdy začne pátrání po předcích velkým plánem. Jindy docela náhodou. V tomto případě se impulzem stalo vyklízení rodinné usedlosti po smrti babičky. Mezi dokumenty, fotografiemi a pozůstalostmi se objevila rodinná Bible, kterou dostali praprarodiče ke svatbě v roce 1878. Na jejím konci byly předtištěné stránky určené pro zapisování narození, sňatků a dalších rodinných událostí.

Takový nález je pro začínajícího genealoga malý poklad. Najednou se před člověkem otevře několik generací: jména, data, vazby, první obrysy příběhu. A s nimi i přirozená otázka: kdo byli ti lidé? Jak žili? Proč se jejich životy odvíjely právě takhle?

Právě tady rodokmen začíná být živým vyprávěním.

Začněte doma, ne v archivu

Nejlepší rada pro každého, kdo chce s genealogickým pátráním začít, zní překvapivě prostě: nechoďte hned do archivu. Nejdřív prohledejte vlastní domácnost.

Rodné, oddací a úmrtní listy, křestní listy, parte, pohlednice, dopisy, staré průkazky, vysvědčení, pasy, domovské listy, vojenské dokumenty, fotografie — to všechno může být důležitým zdrojem. I dokument se jménem, které vám v tu chvíli nic neříká, se může za půl roku ukázat jako klíčový.

Zvláštní hodnotu mívají staré rodné a křestní listy. Někdy obsahují mnohem víc informací než dnešní úřední dokumenty: nejen jména rodičů, ale i prarodičů, povolání, bydliště nebo náboženství. Řada takových listin se dochovala z období protektorátu, kdy lidé museli dokládat svůj původ. Z dnešního pohledu jde o bolestnou historickou souvislost, ale pro genealogii často mimořádně cenný zdroj.

Popisujte fotografie, dokud je čas

K rodinné historii patří i fotografie. Jenže právě u nich hrozí, že se nejrychleji promění v němé obrázky. Dokud žijí lidé, kteří poznají tváře na snímcích, je třeba se ptát — a psát.

Kdo je na fotografii? Kdy a kde vznikla? Jaký je mezi lidmi vztah? Stačí obyčejná tužka na zadní stranu snímku nebo pečlivý popis u digitální kopie. To, co je dnes samozřejmé, za jednu nebo dvě generace samozřejmé být nemusí.

Někdy se v rodinných pozůstalostech objeví i předměty, které by jiný člověk vyhodil: staré brýle, hodinky, průkazka, nebo dokonce prasklá žárovka pečlivě popsaná jako první žárovka, která v domě svítila od zavedení elektřiny. Právě takové drobnosti dokážou rodinnou historii zvláštně zhmotnit. Neříkají jen, kdy kdo žil, ale také co považoval za důležité.

Systém je nudný — dokud ho nepotřebujete

Jakmile člověk začne nacházet první dokumenty, je lákavé se rovnou ponořit do pátrání. Jenže velmi brzy se ukáže, že bez systému vznikne chaos.

Vyplatí se od začátku všechno skenovat nebo fotografovat, originály bezpečně uložit a dál pracovat hlavně s digitálními kopiemi. Stejně důležité je zapisovat si zdroje: odkud daná informace pochází, kdo ji poskytl, v jakém archivu nebo dokumentu byla nalezena. Po letech totiž mohou různé údaje začít odporovat jeden druhému — a bez znalosti zdroje se těžko rozhoduje, který je důvěryhodnější.

Neexistuje jediný správný způsob třídění. Někdo si složky řadí podle rodů, jiný podle míst, další podle typů dokumentů. Důležité je, aby systém dával smysl právě vám — a aby byl použitelný i za několik let.

Programy pomohou, ale nemyslí za vás

Pro zapisování rodokmenu dnes existuje řada programů a online služeb. V českém prostředí je velmi rozšířený MyHeritage, mimo jiné proto, že nabízí české prostředí a propojuje jednotlivé rodokmeny mezi sebou. Díky tomu může upozornit na shodu: například že předka, kterého jste právě zadali, už má ve svém stromu někdo jiný.

To může být velmi užitečné. Někdo jiný může vědět, kam se váš předek odstěhoval, kde zemřel nebo s kým měl další děti. Zároveň je ale třeba opatrnost. Online rodokmeny obsahují i chyby – a někdy velmi absurdní, jako že se třeba narodil potomek, když otci a matce byly čtyři roky. Program tedy může nabídnout shodu, ale genealog musí přemýšlet, porovnávat a ověřovat.

Kromě online verze existují i offline programy, například Family Tree Builder. Ty umožňují mít data uložená u sebe v počítači a sdílet je jen tehdy, když člověk sám chce. Další možností jsou služby jako FamilySearch nebo menší české genealogické programy.

Příbuzní jako živý archiv

Další velký zdroj informací představují příbuzní. A nemusí jít jen o ty, s nimiž je rodina v pravidelném kontaktu.

Návštěva tety, s níž se kvůli starým rodinným sporům dlouho nemluvilo, může skončit nejen hromadou nových fotografií, ale i nečekaným obnovením vztahů. Staré křivdy často patřily generaci rodičů, zatímco další generace už k nim nemusí mít žádný důvod. Genealogie tak někdy nepomáhá jen rekonstruovat minulost, ale i znovu propojovat přítomnost.

Zajímavé mohou být i kontakty na vzdálené příbuzné, o nichž člověk dosud nevěděl. Když se v matrice objeví rodný dům předka a v katastru nemovitostí u stejného domu dodnes figuruje člověk se stejným příjmením, je to stopa, která stojí za dopis. Někdy vede až k návštěvě domu, odkud rod kdysi vyšel.

Hřbitovy, náhrobky a vzkazy do minulosti

Genealogické pátrání nevede jen do archivů a obýváků příbuzných, ale také na hřbitovy. Náhrobky mohou potvrdit data, ukázat rodinné vazby nebo napovědět, kdo se o hrob stále stará. Starší nápisy bývají někdy překvapivě výmluvné a dokážou naznačit povolání, společenské postavení i vztahy v rodině.

Když není jasné, kdo hrob spravuje, může pomoci hřbitovní správa. Někdy kontakt na majitele hrobu předá, jindy alespoň zprostředkuje zprávu. Existují také databáze digitalizovaných hřbitovů, například BillionGraves, kde dobrovolníci fotografují a přepisují náhrobky. I hřbitov tak může být místem, kde se rodinný příběh posune o kus dál.

Matriky: hlavní genealogický zdroj

Dříve bylo nutné jezdit do archivů osobně. Dnes je velká část matrik digitalizovaná a dostupná z domova. To je obrovská výhoda, ale neznamená to, že jde všechno samo.

Je potřeba vědět, pod jakou faru daná obec patřila, v jakém období a pro jaké vyznání se matrika vedla. Hranice farností se nemusí krýt s dnešními kraji ani okresy a některé vesnice mohou být v různých obdobích vedené jinde. Katolíci, evangelíci nebo židé měli navíc často samostatné knihy.

Matriky však umí odměnit trpělivost. Zápis narození může obsahovat jména rodičů a prarodičů, povolání, místo původu, jméno porodní báby nebo kmotrů. V poznámce na okraji se někdy objeví pozdější sňatek — a tím i další stopa, kde hledat dál.

Zpočátku vypadají staré zápisy jako nerozluštitelný hlavolam. Časem se ale člověk naučí číst strukturu záznamu: kde hledat ženicha, nevěstu, rodiče, svědky, věk nebo místo původu. Pomoci mohou genealogická fóra, facebookové skupiny nebo lidé zkušenější ve čtení kurentu a starších písem.

Noviny někdy řeknou víc než matrika

Matrika sdělí, že se někdo narodil, oženil nebo zemřel. Ale často neřekne, jak se to stalo.

Právě tady mohou pomoci digitální knihovny. Staré noviny a časopisy obsahují obrovské množství drobných zpráv, které dnes působí skoro neuvěřitelně podrobně. Stačí zadat jméno předka a mezi mnoha falešnými stopami se někdy objeví skutečný příběh.

Z matriky se člověk může dozvědět, že předek zemřel „rozdrcen“. Z novin pak zjistí, že pracoval na dráze, zaklínila se mu noha mezi koleje a přejel ho vlak. Najednou před sebou nemáme jen záznam o úmrtí, ale konkrétní lidskou tragédii: muže, který po sobě zanechal děti a těhotnou manželku. A právě takové momenty mění genealogii z evidence na vyprávění.

Rodokmen jako rodinný příběh

Po určité době přestanou stačit jména a data. Člověk začne hledat souvislosti: proč se někdo oženil právě tehdy, proč se odstěhoval, proč se rodina rozpadla, proč se některé historky vyprávěly, a jiné zamlčovaly.

Rodinné příběhy mohou být dojemné, úsměvné i temné. Nešťastné manželství, nevěra, sebevražda, rychlý druhý sňatek, děti, které bylo třeba dovychovat — to všechno do rodinných dějin patří stejně jako svatby, statky a řemesla. Genealogie není vždy uhlazená kronika. Často je to směs krásy, bolesti, náhody a velmi praktických životních rozhodnutí.

O to cennější je pak možnost zjištěné informace sdílet. Rodokmen může mít podobu knihy, plakátu, obrazu, graficky zpracované rodové linie nebo dárku k narozeninám. Když se k datům přidají fotografie, vzpomínky a drobné příběhy, vznikne něco, co dokážou vnímat i děti nebo příbuzní, kteří by se v obyčejné tabulce rychle ztratili.

Genetická genealogie: když archiv končí

Klasické genealogické pátrání má své hranice. U nešlechtických rodů se většinou dostaneme nejdál do 17. století, někdy o něco dál, často ale ne. Starší matriky prostě neexistují nebo se nedochovaly.

Tam, kde končí papírové prameny, může začít genetická genealogie. Test DNA dokáže ukázat vzdálenější původ, příbuzenské shody nebo migrační linie předků. Základní testy dnes už nejsou finančně nedostupné a provádějí se jednoduše stěrem z ústní sliznice.

Je ale dobré vědět, co od nich čekat. U většiny lidí z Česka výsledek obvykle potvrdí středoevropský mix, nikoli dramatické odhalení. Zajímavější mohou být konkrétní genetické shody s dalšími testovanými osobami nebo specializované testy sledující mužskou či ženskou linii.

A je tu ještě jedno varování: genetická genealogie může odhalit i věci, které rodina netušila nebo tušit nechtěla. Nečekané příbuzenství, nevlastního otce, utajenou adopci… Kdo se do ní pustí, měl by být připraven i na tuto možnost.

Hledání, které nekončí

Tvorba rodokmenu není úkol, který se jednou dokončí a odškrtne. Spíš je to dlouhodobé putování po stopách lidí, jejichž životy se propsaly do našeho vlastního, i když o nich často víme jen velmi málo.

Začít se dá jednoduše: prohlédnout staré krabice, popsat fotografie, zeptat se příbuzných, zapsat si první jména. Pak přijdou matriky, archivy, noviny, hřbitovy, databáze, možná i genetické testy. A někde mezi tím se z rodokmenu stane něco víc než seznam předků. Stane se z něj rodinná paměť. A ta má cenu právě proto, že ji nikdo jiný nezachrání za nás.

Záznam původní přednášky najdete ZDE.