Bohatost češtiny v oblasti odborných výrazů je dědictví ojedinělé historické etapy. V 19. století, kdy v Evropě probíhala průmyslová revoluce (+ rozvoj věd atd.) se obyvatelstvo českých zemí začalo pomalu emancipovat a vymezovat vůči rakouské (tj. německo-jazyčné) nadvládě. Zároveň do měst začaly proudit davy lidí z venkova a znovu tam přinesly češtinu jako nástroj běžné komunikace. Vznikla tedy poptávka využít český jazyk jako významný prvek „odrakouštění“ společenského života v českých městech. Mnozí šlechtici i měšťané najednou objevili, že jsou Češi, ačkoliv česky vlastně neuměli. A v té chvíli se objevila řada lidí, kteří chtěli dokázat, že čeština se němčině vyrovná, a začali moderní pojmy, které čeština neměla, tvořit. Mnohdy neúspěšně, protože uměle nebo otrockým překladem – všichni jsme rádi, že neuspěl Amerlingův návrh novotvaru nedílek a že děti nemají školní předměty silozpyt a lučba. Ale několik takových autorů bylo literárně a/nebo filologicky velmi schopných (Dobrovský, Jungman, Presl) a jejich tvorba položila základy moderní češtiny. Tento úspěch ovlivnil české intelektuály na dlouhá desetiletí v tom, že se snažili takto udržovat čistotu češtiny i nadále; myslím, že tento přístup našel zázemí i v občanských organizacích jako je Sokol. Vlastní výrazy pro fotbal a basketbal má leckterý jazyk, ale v oblasti vědy a techniky jsme byli zjevně úspěšnější než jiné národy (včetně těch počtem mluvčích silnějších). Když se objevil vynález radiového vysílání, opět se hledal český výraz. A našel se – rozhlas. U televize a gramofonu to nevyšlo.

Naše jazykové národovectví žilo svébytným životem i za totality, byl tu tlak používat rusismy, ale lidi mimo vládní vrstvy se dost bránili. I proto máme počítač a ne computer, ačkoliv většina jazyků (včetně němčiny, polštiny i ruštiny) přejala anglický termín. Vnitřní motivace chránit češtinu před „cizáckými“ výrazy ustoupila, ale nová, ryze česká slova, stále vznikala. Stát si na to zřizoval odborné terminologické komise (při Ústavu pro jazyk český). Některá slova se chytla pro svou údernost, libozvučnost (raketoplán) , nebo samovysvětlující význam (vrtulník). Ale podle mne byl hlavním motorem odpor intelektuálů psát anglické výrazy foneticky (mně rvalo oči, když jsem viděl kilobajt, ale šatl by vadil snad každému). Palivem do tohoto motoru byla velmi široká neznalost anglické výslovnosti, ovšem když objevil a rychle rozšířil hotový výrobek nebo objev, tak se nedalo nic dělat: slova jako traktor a kombajn zdomácněla velmi rychle. A walkman odešel na smetiště dějin.

Dnes na neznalost angličtiny bere ohled málokdo, částečně právem – i babičky vědí, co je to chatovat a jak se to „správně“ čte. Mimochodem, právě tvarosloví češtiny je nejsilnější argument proti bezhlavému přejímání cizích slov: věta, kde zřetelně chybí koncovky tam, kde jsou potřeba z významových důvodů, se stává nesrozumitelnou. Na druhé straně cizí výrazy naši schopnost přesně se vyjádřit posilují, dokonce i v případech, kdy přímý překlad existuje. Cizí termín se prostě užívá v jiném, obvykle užším významu. Co si představíte, když se řekne dalekohled, a co u slova teleskop? Někdy je to dokonce obráceně: družice versus satelit.

Měli bychom být hrdí na češtinu a její schopnost držet si vlastní slovotvorbu, ale ve věku globalizace a panevropanství by se národní výrazy mohly jevit i jako brzda. Zajímal by mne třeba názor mladých chemiků, jak vidí tu úžasnou preciznost našich přípon popisujících mocnost prvků ve sloučeninách (sírany vs. siřičitany) při mezinárodní spolupráci. Nebo jak se žije částicovým fyzikům s urychlovačem.

Já navíc vidím ve zvýšené odolnosti češtiny proti pronikání anglických pojmů další riziko. Mohl by to být další zdroj dělení společnosti: na ty vzdělanější, schopné komunikovat se světem v angličtině, a na ty, kteří zůstanou zamknuti ve bublině malého jazyka, odkázáni na mediální tvůrce, kteří do té českojazyčné bubliny importují nové pojmy společně s vysvětlením. Ti první budou muset hledat jiné zdroje vlastenectví, ti druzí by si měli dát pozor, zda kvůli jazykové bariéře nejsou ovládáni i ideově.

Jak to vidíte vy?

Co znamená vysoká citlivost

Vysokou citlivost výzkumník Michael Pluess zhruba definoval jako schopnost organismu registrovat a zpracovávat podněty z vnitřního a vnějšího prostředí. Čím citlivější jedinec, tím snáze zachycuje stimuly (např. smyslové či emoční), tím intenzivněji na ně reaguje a tím vyšší sklon k zahlcení těmito stimuly má.

Autorka tohoto konceptu, americká psycholožka Elaine Aronová, mezi typické vlastnosti vysoce citlivých jedinců řadí:

1. Rádi nejprve pozorují, než se aktivně zapojí.
2. Všímají si bedlivě detailů a drobných změn.
3. Potřebují zvážit důsledky svých činů, jsou svědomití.
4. Více prožívají myšlenky a emoce druhých, ale také potřebují být více v souladu s vlastními myšlenkami a emocemi.
5. Jsou soucitní, záleží jim na spravedlnosti a na prostředí, ve kterém žijí.
6. Snadno se přestimulují podněty.
7. Mívají umělecká nadání, potřebují mít kontakt s krásnými věcmi a přírodou a zajímají je duchovní otázky.
8. Projevují silnější emoční reakce.
9. Hůře prožívají změny.
10. Mívají živé sny.
11. Jsou reaktivnější – např. se snáze leknou, jejich imunitní systém je křehčí.¹

Dvě stránky citlivosti

Tým kolem K. A. Smolewské v roce 2006 identifikoval tři faktory vysoké citlivosti, přičemž faktory jsou shluky vlastností, které se statisticky častěji vyskytují spolu. O dva roky později D. Evans a M. Rothbartová přišli se zjištěním dvou takových faktorů. Obě teorie ale můžeme snadno sloučit dohromady, protože dva ze tří faktorů v prvním zmíněném výzkumu spolu korelují více, než oba korelují se třetím faktorem, takže se nám v obou případech rýsuje představa dvou faktorů.

Jména všech těchto faktorů nejsou podstatná – důležité je, že oba zmíněné výzkumy vedou k myšlence, že vysoká citlivost zahrnuje dva aspekty, z nichž jeden je pozitivní a druhý negativní. Jinými slovy, citlivost nás buď otevírá a vede nás k tomu, abychom měli hluboký kontakt se světem nebo sami se sebou, jak je to vidět např. v položkách 3 nebo 7 výše. Nebo nás uzavírá a nutí nás, abychom se před podněty chránili – viz např. položky 6 či 11.

Tyto dvě stránky vysoké citlivosti zpravidla v jednom jedinci existují vedle sebe a podle výzkumů typicky souvisejí s dalšími osobnostními vlastnostmi. Pozitivní dimenze souvisí např. s extraverzí a otevřeností vůči zkušenosti. Otevřenost v sobě zahrnuje bohatou fantazii, intelektuální zvídavost či potřebu zabývat se něčím novým a nekonvenčním. Negativní dimenze má zase souvislost s neuroticismem a introverzí.

Když to dáme dohromady, ve vysoce citlivých najdeme s vyšší pravděpodobností jedince, kteří jsou spíše neurotičtí a otevření vůči zkušenosti. A vztah celkového konstruktu vysoká citlivost k introverzi/extraverzi je nevyhraněný, což si můžeme vysvětlit jako konflikt mezi pozitivní dimenzí, jež člověka světu přibližuje, a negativní dimenzí, jež ho chrání a uzavírá, protože neuroticismus koreluje s introverzí pozitivně a otevřenost negativně.

Pro otázku nadání je podstatné především to, že vysoká citlivost zřejmě není jedinou vlastností: jedna její stránka člověka otevírá podnětům a novým zkušenostem, druhá souvisí spíše se snadným zahlcením a potřebou se před podněty chránit.

Proč by měla citlivost souviset s nadáním

Vedle toho je známo, že otevřenost vůči zkušenosti silně koreluje s inteligencí, tedy mohli bychom očekávat, že mezi nadanými bude více citlivějších jedinců. I kdyby to tak bylo, opačně to neplatí, tedy mezi vysoce citlivými neočekáváme automaticky vysoké nadání. Elaine Aronová to vysvětluje následovně: Zatímco v populaci jsou lidí s IQ nad 130 bodů asi dvě procenta, očekává se, že vysoce citlivých jedinců bude něco mezi patnácti a třiceti procenty.

Tezí o citlivosti nadaných se zabývala řada autorů i před definováním vysoké citlivosti. U nás můžeme podobné úvahy najít např. v knihách Moniky Stehlíkové. Asi nejslavnější, dnes již klasickou teorií na toto téma je ta od polského psychologa Kazimierze Dąbrowského, který ji začal vytvářet už na konci dvacátých let minulého století.

Podstatný je zde koncept pozitivní dezintegrace, tedy fakt, že psychické napětí je nezbytné pro osobní růst. Dąbrowski to dává do souvislosti s nadáním, protože k dezintegraci často vede silný vývojový potenciál. Ten je do značné míry dán konkrétními talenty jedince, pudem k autonomnímu růstu a nadměrnou vzrušivostí, která má podle jejího autora několik forem a velmi se podobá konceptu vysoké citlivosti. Z toho by se dalo odvodit, že vysoká citlivost je jedním z činitelů, které se zvýšenou pravděpodobností vedou k rozvoji jedincova potenciálu.

To je logické, pokud si představíme, že samotná vysoká citlivost znamená „něco navíc“, tedy schopnost zaznamenat více nuancí, které méně citlivý přístup ignoruje. Můžeme si rovněž představit, že složitější bytost je více náchylná k odchylkám, překážkám a vývojovým krizím a musí vyvinout větší úsilí, aby naplnila svůj potenciál. Podle Dąbrowského je tato obtížnost zároveň podnětem pro její překonávání. Můžeme si to spojit třeba s konceptem posttraumatického růstu.

Co ukazují výzkumy

Představa, že nadaní bývají citlivější, má oporu v řadě pramenů, ale bývá kritizována za to, že se vesměs jedná o klinická pozorování. Teoretické důvody, proč by nadání a citlivost mohly souviset, existují. Rozhodující ale je, zda se tato souvislost skutečně objeví i v datech.

Výsledky tří studií ukazují, že odpověď není jednoduchá.

Máme tu např. nizozemskou diplomovou práci Rianne Van de Venové z roku 2016.² Ta jednak zjistila souvislost mezi nadáním a mnoha podobami nadměrné vzrušivosti, jednak souvislost nadání a vysoké citlivosti. Nadání bylo ovšem ve výzkumu definováno tak, že se za nadané či nenadané označili sami účastníci. Důvodem byla snaha pojmout nadání širším způsobem než jen pomocí výsledku v IQ testu.

Autorka odkazuje na fakt, že spousta nadaných lidí selže, když je pozorována, je pod tlakem nebo je jim měřen čas. Uvážíme-li, že nadání souvisí s nadměrnou vzrušivostí a že vysoká citlivost souvisí s neuroticismem, můžeme dojít k podezření, že řada vysoce citlivých při vyplňování inteligenčních testů selže a jejich nadání zůstává nerozpoznáno.

Disertační práce Australanky Jodie Valpiedové z roku 2018³ zase ukazuje, že s intelektovým nadáním je spojená introverze i otevřenost, avšak teprve po kontrole faktu, že tyto dva rysy – vlastně projevy negativní a pozitivní dimenze – spolu mají negativní vztah. My už víme, že s introverzí souvisí negativní dimenze vysoké citlivosti, s otevřeností ta pozitivní.

Bohužel v tomto výzkumu se nepotvrdilo to, co by se nabízelo, a sice, že s intelektovým nadáním souvisí vysoká citlivost nebo nějaký její faktor. Nadání zde bylo měřeno členstvím v organizaci pro nadané jedince, kteří dříve podstoupili inteligenční test.

Nejreprezentativnější byl průzkum týmu kolem Belgičanky Véronique de Gucht z roku 2023, který byl publikován v prestižním Journal of Research in Personality.⁴ Autoři zkoumali souvislost nadání a vysoké citlivosti. Nadání bylo opět měřeno pomocí inteligenčních testů – s definicí nadání jako IQ vyššího než 130 bodů.

Výzkum poněkud překvapivě ukázal, že nadaní lidé mají v průměru menší míru vysoké citlivosti a ještě výrazněji se tato negativní souvislost ukázala mezi nadáním a negativní dimenzí vysoké citlivosti. Ovšem pozitivní dimenze s nadáním koreluje pozitivně. Autoři to dávají do souvislosti s výše zmíněnými rysy. Lidem s nadáním v jejich výzkumu vyšel nižší neuroticismus, ale vyšší otevřenost vůči zkušenosti. To jako by Dąbrowského teorii zpochybňovalo.

Nicméně vrátíme-li se k úvaze Van de Venové, vysoké úrovně IQ možná s vyšší pravděpodobností dosáhli právě ti, které při vyplňování inteligenčního testu nelimitoval jejich neuroticismus – nebo jinými slovy ti, kdo nebyli tak citliví.

Je proto vhodné zvažovat, jaké kritérium pro určení nadání vlastně používáme a jakými metodami nadání měříme. Nadání jedinců s vyšší mírou nervozity nebo citlivosti by totiž mohlo snadno zůstat nerozpoznáno.⁵

Jednoznačná odpověď zatím chybí

Co tedy můžeme na otázku z titulku odpovědět? Dosavadní výzkumy nepotvrzují jednoduchou představu, že nadaní lidé jsou obecně citlivější. Zdá se ale, že s nadáním může souviset pozitivní stránka citlivosti – otevřenost podnětům, zkušenostem a novým myšlenkám – zatímco vztah k její negativní stránce, spojené se zahlcením a neuroticismem, je mnohem méně jasný.

Výsledky navíc výrazně závisí na tom, koho za nadaného považujeme a jak nadání měříme. Otázka vztahu nadání a vysoké citlivosti tak zatím zůstává otevřená.

1) Podle: Elaine Aron: Psychotherapy and the Highly Sensitive Person. Routledge, 2010.

2) Van de Ven, R., van Weerdenburg, M., & van Hoof, E. (2016). Working with intensity: The relationship between giftedness and sensitivity in working adults in Flanders and the Netherlands. Nijmegen: Radboud Centrum Sociale Wetenschappen, ECHA Specialist in Gifted Education. Nepublikovaný rukopis.

3) Valpied, J. (2018). Mapping common ground: Relationships between sensory-processing sensitivity, introversion-extraversion, openness to experience and intelligence. Disertační práce, The University of Melbourne.

4) De Gucht, V., Woestenburg, D. H. A., & Backbier, E. (2023). Do gifted individuals exhibit higher levels of Sensory Processing Sensitivity and what role do Openness and Neuroticism play in this regard? Journal of Research in Personality, 104, 104376

5) Existují i další studie měřící souvislost mezi inteligencí a citlivostí. Často však pracují s koncepty, které se od pojetí Aronové liší nebo ho zásadnějším způsobem modifikuje – viz přehledovou studii francouzského týmu kolem Gabrielle Pouilloxové z roku 2026. Tato review také konstatuje, že dosavadní zkoumání je příliš různorodé, a proto hypotéza o souvislosti vysoké citlivosti a nadání nebyla potvrzena, ale ani vyvrácena.

Cesta mezi těmito dvěma světy ale nebyla jen příběhem stále rychlejší techniky. Byla také příběhem telefonních linek, papírových dopisů, děrných štítků, mezinárodní politiky, několika technologických slepých uliček – a lidí, kteří se snažili počítače propojit dávno předtím, než se internet stal samozřejmostí. O tom Gruntorád mluvil na letošní Mensa Akademii u příležitosti převzetí Čestného uznání.

Jeden počítač pro mnoho lidí

V 60. letech byl podle Gruntoráda typický vztah jednoduchý: jeden člověk pracoval s jedním počítačem. Sám jako student využíval počítač Tesla 200 na ČVUT. Úlohy se přinášely na děrné pásce a pro výsledek se chodilo druhý den.

V následujícím desetiletí už začínalo být žádoucí, aby se k jednomu velkému počítači mohlo dostat více uživatelů. Stroj ICL 472, na kterém Gruntorád po škole pracoval, byl na svou dobu velmi výkonný – a také velmi rozměrný. Jeho paměť ještě tvořila feritová jadérka prošívaná tenkými vodiči, data se ukládala na magnetické pásky a disková pole a programy často přicházely v podobě balíku děrných štítků.

U počítače navíc neseděl jeho uživatel. Seděl tam operátor, který spouštěl úlohy, nasazoval potřebná média a obsluhoval zařízení. O chod jediného stroje se staralo osm techniků, zhruba deset systémových programátorů a šest operátorů ve směnném provozu. K tomu samozřejmě další administrativa.

Přesto už tehdy rostla potřeba dostat se k výpočetnímu výkonu i na dálku. K počítači proto byly připojeny terminály a satelitní počítače, některé dokonce na Slovensku. Přenosovým médiem přitom dlouho nebylo nic jiného než telefonní vedení.

Jeden z tehdejších modemů, MDS 200, přenášel data rychlostí 200 bitů za sekundu – technikům se z něj podařilo dostat i 300. Samotná rychlost ovšem nebyla jedinou komplikací. Organizace si modem musela koupit za zhruba 25 tisíc korun, což tehdy představovalo značnou částku, a následně ho bezplatně převést do správy spojů. Teprve ta totiž směla zařízení připojit k veřejné telefonní síti.

Jenže ani propojit dva počítače ještě neznamenalo, že si budou rozumět. Výrobci si původně vytvářeli vlastní komunikační protokoly, které zpravidla dovolovaly mluvit jen počítačům stejné značky. Uživatelé pochopitelně chtěli víc.

A tak přišly otevřené protokoly – a s nimi i něco, čemu se podle Gruntoráda skutečně říkalo „válka protokolů“.

Válka o budoucí internet

Na jedné straně stály protokoly založené na modelu OSI, do jejichž vývoje evropské země investovaly značné prostředky a které byly v Evropě silně prosazovány. Na druhé straně byl TCP/IP, vyvinutý ve Spojených státech, z něhož nakonec vyrostl dnešní internet.

Po politických změnách na konci 80. let se českoslovenští odborníci na zahraničních konferencích podle Gruntoráda setkávali s přesvědčováním, aby budoucí národní síť postavili na evropském řešení. Nakonec se ale prosadilo TCP/IP – mimo jiné proto, že bylo otevřené, veřejně dostupné a podle Gruntoráda také technicky vhodnější.

Československo však ještě nejprve muselo získat možnost se k mezinárodním počítačovým sítím vůbec připojit. A důležitý krok k tomu začal způsobem, který dnes působí téměř absurdně pomalu.

Telefonním seznamem a obyčejnou poštou.

Čtyři měsíce v Dánsku a zrníčka soli

V roce 1988 získal Gruntorád možnost vyjet na čtyřměsíční stáž do Dánska. Ministerstvo školství ovšem mělo jednu podmínku: přijímající pracoviště si musí najít sám.

Internet nebyl. Nezbývalo tedy než vyrazit na hlavní poštu do Prahy, půjčit si telefonní seznam, vypsat si adresy vhodných univerzitních pracovišť a začít je obesílat dopisy.

„Devadesát procent se mi vůbec neozvalo,“ vzpomínal Gruntorád. Z některých míst přišlo zdvořilé odmítnutí. Ale na technické univerzitě našel profesora, který byl ochotný československého stážistu přijmout.

Domluva byla testem trpělivosti sama o sobě. Dopis putoval třeba týden, adresát nějakou dobu odpovídal a další týden cestovala odpověď zpět. Jedna výměna zpráv tak mohla zabrat přibližně měsíc.

Ani po příjezdu ale nebyla počáteční důvěra právě bezmezná. Gruntorád dostal malou místnost se stolem, židlí, papírem a tužkou. K počítači se dostal jen tehdy, když ho někdo pustil do laboratoře.

Jednoho rána navíc kolega při společné kávě četl v novinách zprávu o československém špionovi, kterého přistihli při fotografování dánských vojenských lodí. Ostatní se prý podívali na nového kolegu.

„A co ty jsi sem přijel fotit?“ padla otázka.

„No přece vás,“ odpověděl ve vtipu Gruntorád.

Podezření ale zřejmě nebylo jen předmětem vtipů. Nabyl dojmu, že mu někdo prohlíží zásuvky pracovního stolu. Inspirován bondovkou proto před odchodem pokládal na papíry několik zrníček soli. Druhý den byla pryč.

Situace se změnila asi po měsíci, když postavil funkční prototyp zařízení, na kterém pracoval. Šlo o duplexní modem využívající kompenzaci ozvěn – další z tehdejších pokusů, jak co nejlépe přenášet data po telefonní síti. Kontroly podle něj ustaly a dostal vlastní klíč od laboratoře.

Dánský profesor mu navíc dovolil pracovat se signálovými procesory, které tehdy v Československu nebyly dostupné kvůli embargu. Používat je mohl. Odvézt si je domů, jak sám s úsměvem připomínal, „ani náhodou“.

Dánská stáž ale nakonec sehrála ještě důležitější roli než jen ve vývoji jeho disertační práce.

Dopis, který napoprvé nevyšel

V univerzitním areálu sídlilo také pracoviště zapojené do evropské akademické počítačové sítě EARN. Gruntorád se tam vydal za jejím ředitelem a zeptal se, co by bylo potřeba udělat, aby se mohla připojit i ČVUT.

Postup zněl jednoduše: poslat oficiální žádost.

Po návratu do Československa ji tedy připravil. Rektor ČVUT požádal o připojení – a přišlo zdvořilé odmítnutí. Z tehdejších politických a obchodních důvodů nebylo připojení možné.

Pro Gruntoráda ale bylo podstatné něco jiného: už znal cestu.

Po listopadu 1989 proto žádost poslali znovu. Tentokrát přišla kladná odpověď.

Následovalo objednání datového okruhu do nejbližšího vhodného uzlu v rakouském Linci a postupné zapojování do mezinárodních sítí. Současně vznikl projekt na vybudování počítačové sítě vysokých škol a připojení k internetu, který ministerstvo školství podpořilo na tehdejší poměry mimořádnou částkou 20 milionů korun.

Dne 13. února 1992 pak na ČVUT proběhlo oficiální zahájení provozu internetu v Československu.

Z dnešního pohledu má celá událost jeden půvabný detail: k internetu byl v tu chvíli připojen jediný počítač na ČVUT. Úkolem nově budované akademické sítě bylo dostat jeho služby dál.

Síť, kterou stavěli nadšenci

V počátcích se mnohé věci řešily velmi neformálně. Gruntorád vzpomínal na skupinu odborníků z vysokých škol a Akademie věd, která se scházela a rozhodovala například o tom, jaké internetové domény budou jednotlivé školy používat.

„Tehdy to vedení školství nezajímalo,“ shrnul situaci.

Síť se postupně rozrůstala a v roce 1996 přišel další důležitý krok: veřejné vysoké školy a Akademie věd společně založily sdružení CESNET. I to Gruntorád popisuje jako událost, kterou by dnes bylo obtížné zopakovat – podařilo se během jediného dne získat podpisy všech zúčastněných institucí.

Ne všichni přitom byli o potřebnosti internetu přesvědčeni. Jeden z představitelů uměleckého vysokého školství podle jeho vzpomínky namítal, že škola zabývající se uměním internet nikdy potřebovat nebude. Když zjistil, že ostatní už smlouvu podepsali, nakonec se přidal také.

Dnes tato představa působí skoro komicky. V roce 1993 se ale kapacity hlavních spojů sítě stále udávaly v kilobitech za sekundu a infrastruktura běžela převážně po pevných telefonních okruzích.

CESNET se přitom postupně ocitl v poněkud zvláštní situaci: provozoval vedle akademické sítě také samostatnou komerční síť se zákazníky mimo akademickou obec. V květnu 2000 ji včetně infrastruktury a zákazníků prodal za 645 milionů korun.

Členské školy si podle Gruntoráda pochopitelně mohly chtít peníze rozdělit. Nakonec se je ale podařilo přesvědčit, aby prostředky zůstaly v CESNETu. Sdružení je dál zhodnocovalo a z jejich výnosů začalo podporovat vlastní rozvojové projekty prostřednictvím Fondu rozvoje.

Ve stejné době se dramaticky měnila i samotná síť. CESNET už v roce 1999 experimentoval s IPv6 a po uvolnění telekomunikačního trhu si mohl pronajímat přímo optická vlákna a osazovat je vlastní technologií. Kolem roku 2000 zprovoznil mezi Prahou a Brnem spoj o kapacitě 2,5 gigabitu za sekundu a podobnou technologii postupně rozšířil po republice.

Současná páteř sítě pracuje s rychlostmi až 400 gigabitů za sekundu.

Jenom rychlejší internet ale už dávno není tím hlavním, co CESNET dělá.

Čas, který si vymysleli lidé

„Kluci, pamatujte si: frekvence je fyzikální veličina a čas si vymysleli lidi,“ vzpomněl Gruntorád na svého někdejšího učitele z průmyslovky.

Přesný čas je přitom dnes technicky mimořádně důležitý. Potřebuje ho věda, doprava i finanční sektor, kde musí být jednotlivé transakce časově zaznamenány s velmi vysokou přesností.

Lidé v minulosti synchronizovali hodiny podle zvonění, výstřelu z děla, pádu signalizační koule, později pomocí telegrafu nebo rádiového signálu. Dnes se čas šíří počítačovými sítěmi.

Běžně používaný protokol NTP se podle Gruntoráda pohybuje s přesností v řádu milisekund až stovek mikrosekund. Přesnější PTP se dostává k mikrosekundám. A pak je tu technologie s poněkud pohádkovým názvem White Rabbit – Bílý králík.

Vznikla v CERNu, kde je velmi přesná synchronizace potřebná pro koordinaci experimentů, a umožňuje pracovat s přesností lepší než jedna nanosekunda. Technologie byla zveřejněna pod otevřenou licencí a CESNET ji využívá pro přenos přesného času.

V době přednášky právě připravoval vlastní síť založenou na této technologii. Důvodem není jen akademický výzkum. Přesný čas potřebují i další obory a současně roste význam infrastruktury nezávislé na satelitních navigačních systémech, jejichž signál může být rušen nebo záměrně podvržen.

Od počítače, ke kterému se program nosil v krabici děrných štítků, jsme se tak dostali k síti, v níž začíná být podstatná miliardtina sekundy.

Hudebníci vzdálení skoro devět tisíc kilometrů

Další oblastí výzkumu CESNETu jsou multimediální přenosy s vysokým rozlišením a velmi malým zpožděním.

Jednou z viditelných aplikací technologie byl přenos na vzdálenost přibližně 8900 kilometrů mezi Českem a Japonskem, při kterém mohli hudebníci na obou stranách společně hrát.

Právě při podobné spolupráci je velmi malá odezva zásadní. Nestačí přenést kvalitní obraz a zvuk; musí dorazit dostatečně rychle na to, aby spolu vzdálení účastníci mohli skutečně pracovat v reálném čase.

Podobné technologie mohou sloužit výzkumu a vzdělávání, ale také kultuře.

Orloj v počítači

A právě kulturní dědictví je další oblast, do níž se výzkum počítačových sítí a digitálních technologií postupně dostal.

CESNET se podílel například na projektech zaměřených na digitalizaci sbírkových předmětů, zpřístupnění míst, kam se návštěvníci běžně nedostanou, nebo vytváření digitálních modelů pro vzdělávání a archivaci.

Jedním z příkladů je pražský orloj. Kolegové z CESNETu se podíleli na vytvoření jeho podrobného trojrozměrného modelu složeného přibližně z 2500 součástek. Digitální podoba tak umožňuje pracovat i s mechanismem a částmi zařízení, které jsou jinak obtížně přístupné.

Je to poměrně dlouhá cesta od děrné pásky, s níž student přišel k počítači a následující den si vyzvedl výsledek.

Možná právě na ní je ale nejlépe vidět, jak se za několik desetiletí změnila role počítačové sítě. Nejdřív šlo o to umožnit několika lidem přístup k jednomu drahému počítači. Potom propojit různé stroje, univerzity a celé státy. Dnes už samotné „být připojen“ přestalo být zajímavou otázkou.

Po síti se přenášejí obrovské objemy vědeckých dat, obraz a zvuk dostatečně rychle na společné muzicírování přes půl planety – a dokonce čas s přesností na miliardtiny sekundy.

A při pohledu zpátky možná trochu překvapí, kolik z této cesty začalo lidmi, kteří neměli k dispozici internet, aby si zjistili, jak se k internetu připojit.

Záznam této i dalších přednášek z Mensa Akademie najdete na mensa.click/yt-ma.

Vaše nová kniha se jmenuje Osobní kniha nadání a její podtitul zní O duševním zdraví pro nadané dospívající a mladé dospělé. Proč jste se rozhodla věnovat právě této skupině a právě tématu duševního zdraví?

Hlavních důvodů bylo několik. Věk dospívání a mladé dospělosti přirozeně doplňuje mé předchozí knihy – první byla věnována dospělým a druhá dětem. Třetí kniha se tak logicky zaměřila na období mezi nimi.

Mnohem silnějším impulzem však byla nabídka nakladatelství Grada. V současnosti je velkým společenským tématem otázka, proč má tolik mladých lidí psychické potíže. Sama jsem si tuto otázku kladla a chtěla jsem v knize co nejkomplexněji zachytit různé příčiny, které tyto potíže způsobují.

Nechtěla jsem se přitom opírat pouze o jeden psychologický přístup. Snažila jsem se jednotlivé perspektivy propojovat. V knize se proto objevují citace filozofů a záměrně v ní ponechávám i prostor pro spiritualitu – nikoli však ve smyslu současné esoteriky. Vracím se například k tématu ctností, tedy k něčemu, co má své kořeny v minulosti a co může být i dnes funkční.

Vlastně hledám odpověď na otázku, co mladý nadaný člověk potřebuje k tomu, aby se cítil dobře. Nechci tím samozřejmě říct, že každý potřebuje všechno, o čem v knize píšu. Chtěla jsem ale nabídnout širší souvislosti a zároveň jsem tuto třetí knihu chtěla pojmout více esejisticky.

Za posledních deset let jsem se i já sama profesně i osobně posunula. Už nechci stavět svou roli na pozici odbornice, která říká: „Takhle to je a tohle bychom měli dělat.“ To, co potřebuje konkrétní člověk, je individuální a ukazuje se až v kontextu jeho vlastní situace – v tom, kde právě je a co právě prožívá. Neexistují univerzální rady platné pro všechny. A právě na to jsem při psaní knihy myslela.

Na druhou stranu si myslím, že každý si v ní dokáže najít kousek sebe.

Ano. Právě proto jsem ji chtěla pojmout více esejisticky. Čtenář v ní nenajde jen odborné informace, ale také různé otázky, které ho vedou k vlastnímu přemýšlení: Jak to mám já? Co potřebuji? Nad čím bych se měl/a zamyslet? Hledej dál. Je to trochu jiná forma, přesto kniha stále vychází z odborných poznatků.

A v čem je tedy období dospívání a mladé dospělosti specifické u nadaných?

Dospívání a mladá dospělost jsou specifickým obdobím pro každého člověka. U nadaných však bývá řada procesů ještě intenzivnější. Intenzivněji přemýšlejí, intenzivněji prožívají a některé zkušenosti proto mohou subjektivně nabývat závažnějších podob.

V tomto období člověk také mnohem silněji potřebuje sounáležitost s vrstevníky – někam patřit, být součástí určitého kolektivu. Výrazněji se rozvíjí osobnost a hledá se vlastní identita. U nadaných to může být vzhledem k jejich odlišnosti a neuroatypii složitější. Mohou mít větší potíže navazovat kontakty, identifikovat se s vrstevníky nebo hledat osobnosti, se kterými by se mohli ztotožnit. Často také potřebují jiné vzory.

Umět své nadání rozvíjet je jedna věc. Co by měl nadaný člověk dělat sám pro sebe, aby se mu se svým nadáním dobře žilo?

Toho je celá řada. Rozdělila bych to do dvou oblastí. Jednou je rozvoj potenciálu, druhou duševní pohoda a osobnostní stránka člověka.

Dříve jsem tyto dvě oblasti více spojovala. Pod nadáním jsem vnímala nejen určitý potenciál, ale také citlivost, vnímavost a specifičnost psychických funkcí. Společnost se však v posledních letech ubírá trochu jiným směrem a tyto dvě cesty se stále více rozdělují.

Jednou cestou je potenciál. Slovo nadání se dnes často používá téměř jako synonymum pro potenciál – a určitý potenciál má samozřejmě v nějaké podobě každý člověk. Nadání však podle mého názoru není jen potenciál. Souvisí také s určitou neurodivergencí a specifickým způsobem fungování psychiky.

Pokud začneme za nadané označovat všechny lidi pouze na základě jejich potenciálu, může se stát, že se budeme věnovat především jeho rozvoji a psychickou stránku člověka z tohoto obrazu vyčleníme. Pokud o sebe nadaný člověk dlouhodobě nepečuje způsobem, který odpovídá jeho specifickým potřebám, nemusí se cítit dobře. Zejména mladý člověk přitom nemusí vůbec rozumět tomu, co se s ním děje. Problémy se pak mohou postupně nabalovat a vytvořit začarovaný kruh, který může vést až k závažnějším psychickým obtížím.

Potřebujeme tedy obojí. Rozvíjet potenciál je důležité – pokud nadaný člověk svůj potenciál dlouhodobě nemůže realizovat, může tím také trpět. Stejně důležité je ale nezapomínat na péči o sebe. Ta podle mě začíná tím, že člověk poznává, jak funguje, co potřebuje a co by neměl sám v sobě potlačovat.

Nemusí přitom všude chodit a oznamovat: „Jsem nadaný.“ Podstatné je respektovat sám sebe i s vědomím vlastní odlišnosti. Odlišnost nemusí být překážkou ve vztazích s ostatními lidmi. Mnohem větší překážkou může být situace, kdy nadaný člověk začne potlačovat sám sebe a snaží se vytvořit obraz někoho, kým ve skutečnosti není. Právě tehdy mohou začít vztahy selhávat.

Jak tedy o sebe pečovat, abychom své nadání nepromarnili?

Jako první je podle mě důležité si uvědomit, že nadaní lidé mají specifický způsob myšlení. Často u nich převažuje intuitivní a divergentní myšlení.

Nejsou to nutně lidé, kteří pod tlakem podávají nejlepší výkony. Většina lidí, včetně dospívajících na středních školách, pracuje právě tímto způsobem: vytvoří se atmosféra tlaku, stresu a spěchu, člověk se zatne, podá výkon a funguje téměř jako stroj. U nadaných to takto ale nefunguje.

Jejich způsob myšlení často vyžaduje jinou metodu práce a soustředění. Potřebují podnětný klid – prostředí bez zbytečné nervozity, ve kterém je důvěra a pocit bezpečí, ale také dostatek času, aby se jejich myšlení mohlo rozvinout do komplexnosti, složitosti a hloubky.

Potřebují také prostor pro myšlení, které nechce pouze opakovat to, co už je známé, ale chce přijít na něco nového. A na to je potřeba čas, který jim však často není dopřán.

Když je člověk od dětství oceňován především za to, co umí a jakých výsledků dosahuje – což je pro dnešní školství i celou naši epochu typické – může si snadno začít spojovat vlastní hodnotu s podaným výkonem. Jak se tomuto vzorci u nadaných lidí vyhnout? A lze vůbec vnitřně oddělit pocit „jsem schopný a hodnotný člověk“ od neustálého nutkání „musím pořád něco dokazovat, abych vůbec směl existovat“?

To je bezpochyby jedna z nejtěžších životních výzev současnosti. Podstatou lidského bytí je podle mého názoru neustálé překonávání překážek – a to zdaleka nejen v profesní rovině, ale především v té duševní a duchovní. Pro nadaného člověka se toto téma často stává celoživotním úkolem a vnitřním zápasem: najít svou sebehodnotu nikoli v opozici vůči vlastnímu výkonu, ale v tvořivém souladu s ním.

Pokud bychom se opřeli o Carla Gustava Junga, cílem každého z nás je proces individuace – tedy objevení toho, kým skutečně jsme v hloubce své duše. Znamená to odložit společenské masky, které jsme si nasadili, abychom vyhověli nárokům okolí, a vyrůst v autentickou osobnost. U nadaných lidí je tato potřeba ještě naléhavější. Pokud se o to nepokusí a zůstanou uvězněni v diktátu vnějšího úspěchu, začne jejich psychika dříve či později strádat.

Tímto tématem se zabývá i kapitola Nadání jako příležitost pro vznik osobnosti. Co to z vašeho pohledu znamená „stát se osobností“? A je pro nadaného člověka klíčové, aby byl uznáván okolím, nebo spíše to, aby dosáhl vnitřního smíření a spokojenosti se sebou samým?

Znovu si zde pomohu Jungem: „Osobnost je nejvyšším uskutečněním vrozené svéráznosti určité živé bytosti“. Právě to je podstata individuace. Znamená to prokouknout iluzi vlastních sociálních rolí, uvědomit si hluboce zakořeněné mentální vzorce a programy, a skrze toto poznání se stát sám sebou.

Otázka, co je pro nadané důležitější, se dotýká citlivého místa. Způsob, jakým jsou tyto děti od malička vedeny rodinou i institucemi, v drtivé většině z nich pěstuje orientaci na výkon a vnější úspěch. Ostatně, celá naše současná kultura k tomu neustále podněcuje. Žijeme v iluzi bezbřehých možností: kdokoli dnes může napsat knihu, malovat nebo zpívat. Všude narážíme na narativ, že každý z nás v sobě nosí Picassa, Beethovena nebo Tolstého. Do jisté míry je to pravda a je skvělé, že existuje podpora tvořivosti, ale tato filozofie v sobě skrývá i určité nebezpečí. Na druhou stranu, když učitel vstoupí do třídy a prohlásí: „Dnes budeme probírat Dostojevského, nikdo z vás mu nesahá ani po kotníky, tak buďte zticha,“ je to stejně destruktivní. Možná totiž právě v té lavici nějaký budoucí Dostojevskij sedí a v tichosti poslouchá.

Tím, že je étos neustálého posouvání hranic všudypřítomný, lidé přirozeně směřují k tomu, aby stále něco dokazovali. Tlak na permanentní sebevzdělávání je enormní a společenské vzory ho jen utvrzují – vidíme úspěšné lídry, kteří si ukrajují ze spánku, jen aby udrželi krok s technologickým pokrokem a umělou inteligencí. Mladá generace je do tohoto kolotoče neustálé práce a seberozvoje vtahována velmi brzy.

Pro někoho to nemusí představovat problém; v této dynamice není nic černobílého. Nadaní lidé mají obrovské množství vnitřní energie, takže dokážou na této vlně dlouho a úspěšně jet. Pokud však ve své praxi hledám odpověď na to, z čeho pramení jejich duševní potíže, musím varovat: samotný výkon člověku ke štěstí nestačí. Mnozí na tento systém naskočí prostě proto, že se to od nich očekává, ale vnitřně s ním nesouzní. Možná by potřebovali spíše zpomalit a odpočívat, ale vnitřní kritik jim to nedovolí. Z toho pak vznikají hluboké krize a vyhoření. Ve své knize jsem proto nechtěla psát o „dalším rozvoji potenciálu“, ale spíše poukázat na to, jak nesmírně důležité je pouhé bytí. Skutečná cesta k osobnosti je sice otevřená všem, ale jen zlomek lidí na sobě začne takto hluboce pracovat dříve, než je k tomu donutí nějaká životní krize.

Jak je to u nadaných lidí se vztahy? Všichni řešíme přátelství, partnerství a hledání spřízněných duší. Existují v této oblasti u nadaných nějaká specifika? Je pro ně nezbytné mít vedle sebe partnera s podobným intelektem, nebo může být obohacující i vztah s člověkem, který uvažuje zcela odlišně?

Obojí má své opodstatnění. Věřím, že nadaní lidé bytostně potřebují kontakt s těmi, kteří jsou jim podobní – s lidmi, se kterými sdílejí specifickou „odlišnost“. Bez tohoto zrcadlení jim v životě často chybí podstatný dílek do skládačky jejich vlastní identity. Zároveň by se však neměli uzavírat do jakési pomyslné věže ze slonoviny; je nesmírně důležité, aby si uchovali schopnost zdravé interakce a komunikace s většinovým, neuro-typickým světem.

Zda může dlouhodobě fungovat partnerský vztah, v němž jsou partneři intelektově na zcela jiných pólech, zůstává otevřenou otázkou. Jistě bychom takové případy našli, ale pokud se podíváme na obecnou tendenci, časem to mívá sklon narážet na nepochopení.

Ve své praxi jsem nicméně vypozorovala, že největším kamenem úrazu nebývá ani tak samotný rozdíl v IQ (byť i ten hraje roli), jako spíše odlišná míra citlivosti, vnímavosti a empatie. Vztah je založen na sdílení, na tom, jak hluboce dokážeme druhého vnímat a jak moc jsme ochotni se mu otevřít. Pokud je jeden z partnerů výrazně empatičtější než druhý, musí si neustále úzkostlivě hlídat své hranice a ztrácí pocit partnerské rovnováhy. To je mnohem větší překážka než rozdíl v inteligenci – pokud se tedy nejedná o propastný rozdíl. Klíčem k harmonii je proto spíše hledání podobného nastavení nervové soustavy, podobné citlivosti a vnímavosti světa.

V přátelství to nemusí být tak striktní, tam do hry vstupuje obrovské množství proměnných. Jednou jsem se setkala s maminkou, která mi rezolutně řekla: „Můj syn do Mensy ani mezi nadané děti chodit nebude. Potřebuji, aby zapadl do normální společnosti.“ To je ale hluboký omyl – jedno nevylučuje druhé. Jsem přesvědčená, že pokud takové dítě nezažije společenství sobě podobných, bude v něm po zbytek života přetrvávat pocit vnitřní neúplnosti.

Na akcích pro nadané děti často pozorujeme, jak doslova rozkvetou. Mnohé z nich možná poprvé v životě zažijí pocit, že nemusí své schopnosti, neobvyklé zájmy ani specifický způsob uvažování před ostatními skrývat nebo se za ně omlouvat. Najednou jsou mezi svými, mohou odložit ostražitost a nacházejí opravdová přátelství. Co byste vzkázala rodičům, kteří mají z takového vyčleňování strach?

Každý člověk si přirozeně hledá přátele, se kterými emočně i myšlenkově ladí. Proč bychom tedy měli toto základní právo upírat nadaným dětem a nálepkovat to jako elitářství? V dnešní době, kdy se sociální bubliny spíše prohlubují, je pro ně možnost setkat se s lidmi na stejné vlně více možná a zároveň nesmírně přínosná.

V takovém společenství nadané děti zažívají tiché pochopení a hluboké přijetí. Najednou si vydechnou: „Aha, takhle je to v pořádku. Nejsem divný/á.“ Opadá z nich neustálé vnitřní napětí, nemusí v hlavě složitě překládat každou myšlenku a cenzurovat to, co chtějí říct. Komunikace najednou volně plyne, přichází pocit úlevy a bezpečí. Pro mladého člověka má tato zkušenost nevyčíslitelnou hodnotu.

Uvědomme si, že pokud se tyto děti vzdělávají ve společném vzdělávání, tráví ve většinové společnosti obrovské množství času. To, že pak svůj volný čas stráví v komunitě lidí, kteří jim rozumějí bez slov, pro ně nepředstavuje žádné riziko izolace. Naopak, posílí to jejich vnitřní stabilitu.

Existuje nějaká ideální frekvence těchto setkávání? Je nutné, aby se nadaní mladí lidé potkávali pravidelně, nebo stačí například jedna akce za měsíc?

To je velmi individuální, v této oblasti nelze nic paušalizovat. Mezi nadanými najdeme silné extroverty, kteří vyžadují neustálý sociální kontakt a podněty, stejně jako hluboké introverty, kteří si nejraději rozvíjejí své vnitřní světy v tichu a samotě. Určitá forma zdravé pravidelnosti je však žádoucí pro obě skupiny – dává jim to záchytný bod a vědomí, že jejich vnitřní svět někam patří.

Co byste poradila organizátorům takových programů? Měl by být prioritou samotný podnětný program rozvíjející schopnosti, nebo spíše vytváření komunity? A pokud program, zařadila byste do něj – s ohledem na současnou krizi duševního zdraví mládeže – i toto téma?

Velmi záleží na tom, jaká skupina nadaných se na akci schází. Někteří nadaní inklinují k filozofii, někdo k humanitním vědám, technické typy zase hledají něco jiného. Pro vaše účely bych doporučovala obě roviny organicky propojit. Právě skrze kvalitní a hluboký program se totiž nejlépe buduje autentická komunita.

Skrze vhodně zvolený program se pak můžete velmi jemně dotknout i témat duševního zdraví – ale spíše implicitně než prvoplánově. Mladí lidé, se kterými se setkávám, často o svých psychických problémech nechtějí mluvit otevřeně a deklarativně. Mnohdy se v nich rozevřely nůžky mezi jejich obrovským intelektovým potenciálem a křehkou osobností, a jejich vnitřní svět se tak stal něčím výsostně intimním. To je potřeba plně respektovat.

Mnohem lepší je nechat věci plynout přirozeně. Můžete koncipovat jakýkoli program s těmito cíli. Já například nabízím literárně-sebepoznávací kurz. Když mladý člověk dostane příležitost přemýšlet, tvořit a vyjadřovat se v bezpečném, intelektuálně stimulujícím prostředí – například nad vybraným textem nebo knihou – dochází k hlubokému sebepoznání. Skupina mu poskytne tichou podporu a duševní zdraví se tak posílí samo od sebe, aniž bychom ten proces museli jakkoli nálepkovat. Do programů je zkrátka potřeba vědomě zakomponovat prvky zklidnění, reflexe a pauzy. Aby to nebylo stále jen o hlavě, rychlosti a soutěživosti, ale také o bytí a integraci celé osobnosti.

U nadaných lidí se v této souvislosti velmi často skloňuje perfekcionismus, extrémně vysoké nároky na sebe sama a strach ze selhání…

Ano, to je odvrácená strana mince vysokého potenciálu. Perfekcionismus u nadaných často nevyvěrá z pouhé touhy být nejlepší, ale z vnitřní schopnosti vidět věci v jejich ideální, dokonalé podobě. Protože jejich mysl dokáže domyslet každý detail a představit si bezchybný výsledek, realita jejich vlastních lidských limitů je pak pro ně hluboce frustrující. Tento vnitřní tlak je pak paradoxně může paralyzovat natolik, že raději ani nezačnou tvořit, aby nemuseli čelit domnělému selhání. Úkolem pedagogů, rodičů i jich samotných je proto učit se laskavosti k vlastní nedokonalosti a pochopit, že chyba není ohrožením jejich identity, ale přirozenou součástí procesu učení a lidského zrání.

Jak ale poznat křehkou hranici mezi náročným obdobím, které k dospívání přirozeně patří, a situací, kdy už bychom měli zpozornět a vyhledat odbornou pomoc?

To je nesmírně trefná a v dnešní době zásadní otázka. Rozpoznat tento moment je čím dál obtížnější, protože se nám jako společnosti posunulo vnímání toho, co je ještě přirozená zátěž.

V minulých generacích lidé implicitně věděli, že vnitřní krize a zrání osobnosti k životu patří. Počítalo se s tím, že dospívání bolí, a mladí lidé byli nuceni se s těmito těžkostmi nějak popasovat, proplout jimi a vnitřně zesílit. Dnešní trend je bohužel opačný. Děti často neučíme překonávat překážky. Rodiče jim v dobré víře umetají cestičku a až příliš jim ulevují. Tím je však nevědomky připravují o možnost vybudovat si psychickou odolnost, výdrž a schopnost přijmout fakt, že nepohodlí a krize k životu neodmyslitelně patří. Výsledkem je pak stav, kdy se při sebemenším zakolísání či vnitřním diskomfortu spěchá na psychiatrii.

Jak tedy obě roviny odlišit? Pokud u dítěte dochází k sebepoškozování, agresivnímu ubližování druhým nebo pokud je jakkoli ohrožen život a zdraví, není na co čekat – pochopitelně – tam je odborný zásah naprosto na místě. Jsem však přesvědčená, že u nadaných dětí bychom měli otázku duševního zdraví a psychohygieny řešit preventivně už od útlého věku přímo v rodině. Pokud dítě vyrůstá v prostředí, které rozumí jeho specifické citlivosti, riziko hlubokých krizí se dramaticky snižuje.

Zmínila jste neschopnost čelit nudě a vnitřnímu tlaku. Jak vnímáte u dnešních nadaných dospívajících riziko útěku k návykovým látkám nebo jiným závislostem?

Současná doba bohužel neuvěřitelně zintenzivnila a zpřístupnila nejrůznější lákadla a únikové cesty. Je velmi snadné jim propadnout. Vidíme jedenáctileté děti, které běžně pijí energetické nápoje, kouří nebo experimentují s návykovými látkami. Přicházejí o dětství mnohem dříve, než tomu bylo před několika desetiletími.

U nadaných teenagerů v posledních letech pozoruji zvláštní fenomén: jakousi apatii a vnitřní otupělost. Ještě před několika lety v sobě tito mladí lidé měli obrovský drajv – chtěli jít dopředu, byli aktivní, toužili měnit svět kolem sebe. Dnes jako by rezignovali a utíkají k virtuální realitě.

Tento proces často začíná už velmi brzy. Představte si nadané dítě, které před nástupem do školy hltá knihy a disponuje encyklopedickými znalostmi. Pak přijde do první třídy a zjistí, že jeho vědomosti a hluboký zájem nikoho nezajímají, nebo jsou dokonce terčem posměchu. Protože touží zapadnout, raději otupí samo sebe. Ztratí zájem o obory, které ho dříve naplňovaly vášní. Jenže nadaný člověk ten vnitřní oheň a sycení mysli bytostně potřebuje. Když tato intelektuální a emocionální podvýživa trvá příliš dlouho, mladý člověk zapomene, co ho kdysi dokázalo rozzářit. Vzniklou existenciální nudu, prázdnotu a frustraci pak začne tlumit právě návykovými látkami. Vzhledem k tomu, že nadaní lidé mají nesmírně sugestivní, obrazotvornou mysl a prožívají vše s obrovskou intenzitou, jsou k rozvoji závislostí paradoxně mnohem náchylnější. Je to velká a varovná daň dnešní doby.

Kdybyste měla na závěr vybrat jednu ústřední myšlenku, kterou by si z vaší knihy měl odnést každý nadaný dospívající nebo mladý člověk, která by to byla?

Nadaní lidé mají dar vysoké emocionální citlivosti, ale ruku v ruce s tím jde i citlivost morální. Z toho pro ně vyplývá velký životní úkol: musí v sobě najít sílu pracovat sami se sebou, kultivovat se a za žádnou cenu nerezignovat na to, co vnitřně vnímají jako správné a pravdivé. Současná společnost je totiž často svádí k opaku – k pohodlné průměrnosti, povrchnosti a duchovní tuposti. Pokud na své morální hodnoty rezignují, aby splynuli s davem, ublíží tím nejvíc sami sobě.

Uvědomila jsem si to velmi ostře na příběhu jednoho chlapce z mé praxe. Byl neuvěřitelně citlivý a vnímavý. Aby však zapadl do třídního kolektivu, přidal se ke skupině spolužáků, která šikanovala slabšího chlapce. Výsledek? Tento nadaný chlapec se z toho psychicky zhroutil. Procházel velkým vnitřním rozporem a výčitkami svědomí, které ho paralyzovaly. Přitom s těmi ostatními chlapci, kteří šikanu iniciovali, to psychicky neudělalo vůbec nic.

Z toho je patrné, že u nadaných lidí mají morální přečiny mnohem ničivější dopad na jejich vlastní psychiku. Vyšší citlivost vyžaduje vyšší odpovědnost vůči sobě samému. Když popřete to, kým v hloubce jste, budete nesmírně trpět. Není možné dlouhodobě předstírat, že jste někým jiným. A nemyslím tím, že by nadaní měli dávat okatě najevo svou výjimečnost nebo se stavět do role nějaké elity. Myslím tím prostý fakt, že nadaným lidem vnitřně, v jejich vlastním svědomí, není prominuto to, co je v dravém světě běžně promíjeno jiným. Měli by si na to dát velký pozor, chtějí-li se cítit v pohodě.

Od kováře k endoprotéze

Ortopedie je vlastně překvapivě mladý obor. Ještě před několika staletími bychom předchůdce dnešních ortopedů hledali spíš mezi kováři než mezi lékaři. Skutečný rozvoj ortopedické chirurgie ale umožnil až příchod anestezie, asepse a rentgenu. Ve 20. století pak její vývoj významně ovlivnily epidemie poliomyelitidy a kostní či kloubní tuberkulózy. Lékaři se při péči o velké množství pacientů naučili řešit komplikované deformity a postižení pohybového aparátu.

Zásadní technologickou revolucí se pak stala kloubní náhrada. Endoprotézy dokážou pacientům s těžce poškozenými klouby vrátit pohyblivost a zbavit je bolesti. Jen v Evropě se v současnosti implantují přibližně tři miliony endoprotéz ročně a v následujících dvaceti letech má jejich počet vzrůst o stovky procent. A právě množství kloubních náhrad spolu s prodlužujícím se životem pacientů přináší nový problém – i implantáty totiž stárnou.

Kosti a kov

První operace může proběhnout skvěle. Jenže tím péče nekončí. Opotřebovaná nebo uvolněná endoprotéza může postupně poškozovat kost ve své blízkosti. K problému přispívají mikropohyby implantátu i částice materiálu vznikající jeho opotřebením. Obzvlášť při zanedbání průběžných kontrol pak pacient po letech nepřichází jen s kloubem, který potřebuje vyměnit, ale třeba i s masivním defektem stehenní kosti nebo pánve.

Tomu pomáhají předcházet implantáty s upravenými povrchy, které na rozdíl od starších hladkých kovových kloubních náhrad upevňovaných kostním cementem nabízejí kostním buňkám vhodná místa, kterých se mohou zachytit, a vytvářejí tak příznivější podmínky pro spojení implantátu s kostí. Podobnou povrchovou úpravu dnes má přibližně 80 % implantovaných endoprotéz.

3D tisk ale umožňuje jít o krok dál a namísto plného kusu kovu vytvořit prostorovou porézní strukturu. Kost pak nezůstává pouze vedle implantátu, ale může do něj postupně prorůstat.

Personalizované náhradní díly

A pak jsou případy, kdy žádný sériově vyráběný implantát nestačí – představme si například pacienta, kterému stará endoprotéza během let zničila velkou část pánve, nebo člověka s nádorem, kterému musí chirurgové odstranit podstatnou část kosti. Právě tady může 3D tisk nabídnout řešení – umožňuje totiž vytvořit velmi komplikované tvary i vnitřní struktury, které by běžným obráběním šly vyrobit jen obtížně nebo vůbec.

Takto z pacientových dat získaných zobrazovacími metodami vznikne digitální model, lékaři společně s inženýry naplánují, jaký prostor je potřeba vyplnit, kde má být nový kloub a kam lze implantát bezpečně ukotvit, a následně vznikne fyzický implantát – který pasuje právě do jednoho konkrétního člověka.

Vývoj přitom nekončí u správného tvaru. Výzkum, na kterém se Novotný a jeho tým podílí, se snaží „okořenit“ povrch implantátu tak, aby podporoval jeho integraci s kostí a současně znesnadňoval bakteriální osídlení. Právě infekce totiž patří mezi komplikace, které mohou osud implantátu zásadně ovlivnit.

Implantát za tisíc (nebo šest set)

U individuálních implantátů se ovšem dostáváme k velmi praktickému problému: ceně.

Samotná fyzická výroba přitom nemusí být tou nejnákladnější složkou. Platí se vývoj, návrh konkrétního implantátu, testování, dokumentace, certifikace a celý systém, který musí zajistit, že něco, co chirurg vloží pacientovi do těla, skutečně splňuje požadavky zdravotnického prostředku.

Novotný to ilustruje historkou ze svých přednášek pro inženýry. Když jim řekne, že individuální implantát může stát i 600 tisíc korun, údajně si klepou na čelo: vždyť oni by mu podobnou věc vytiskli za tisícovku. „Já to vím, oni to ví,“ usmívá se. Jenže vytisknout kus titanu a vyrobit zdravotnický prostředek, který může být bezpečně implantován člověku, jsou dvě velmi rozdílné věci. A když se náklady na vývoj a certifikaci rozpočítávají mezi malé množství výrobků, výsledná cena roste. Celý proces výroby implantátu na míru včetně schválení zdravotní pojišťovnou pak trvá přibližně tři měsíce.

Pomůcka pro chirurgy

Využití 3D tisku ale nekončí jen u samotného implantátu. Může být užitečný i pro operatéra, který si díky němu nemusí komplikovanou prostorovou situaci představovat jen z obrázků na monitoru. Díky převedení dat z CT do trojrozměrného modelu a vytvoření fyzické kopie příslušné části pacientova těla si může ještě před zákrokem komplikovanou zlomeninu, deformovanou pánev nebo oblast postiženou nádorem skutečně vzít do ruky a promyslet, kudy a jak bude operovat – namísto toho, aby až během operace zjišťoval, co přesně ho uvnitř čeká.

V některých případech lze navíc model sterilizovat a vzít přímo na operační sál. Taková taktilní mapa chirurgovi umožní mít vedle sebe model anatomie konkrétního pacienta a průběžně podle něj kontrolovat, kde se právě nachází.

Na pracovišti Tomáše Novotného pro tento účel vznikla vlastní 3D laboratoř. Nemusí přitom jít o futuristické zařízení za desítky milionů – pro anatomické modely zde používají i běžné 3D tiskárny.

V ideálním případě tak pacient přijede do nemocnice s komplikovaným problémem, připraví se data, přes noc se model vytiskne a ráno ho má operatér k dispozici. Cenu takového jednoduchého modelu v českých podmínkách pak Novotný uvádí kolem 300 Kč.

Nejde přitom jen o pohodlí lékaře. Podle citovaných studií může použití 3D modelů při plánování některých operací zkracovat operační čas, snižovat krevní ztrátu a zvyšovat přesnost zákroku.

Model může pomoci také při komunikaci s pacientem. Místo vysvětlování nad obtížně čitelným rentgenem mu lékař ukáže jeho problém v trojrozměrné podobě a názorně předvede, co se bude během operace dít. Pacient pak může lépe pochopit nejen závažnost situace, ale i následnou léčbu a rehabilitaci.

Zkušení chirurgové vs. šablony

Znamená to tedy, že čím více 3D tisku, tím lepší výsledky?

Novotný upozorňuje, že to tak být nemusí. Jako příklad uvádí řezací šablony vytištěné pacientovi na míru. Lékař před operací přesně naplánuje, kudy chce kost přeříznout, a nechá vytisknout pomůcku, která na kost zapadne v požadované poloze a on pak vede řez podle ní.

Podle studií, na které Novotný v přednášce odkazuje, ale nebyl vždy pozorovatelný významný rozdíl v klinických výsledcích při použití takové šablony oproti práci zkušeného chirurga. Má tedy smysl je využívat?

Jak Novotný konstatuje, není cílem vylepšit ty nejlepší. Zkušený operatér sice může něco zvládnout stejně přesně od oka, ale jeho zkušenosti se získávají roky. Takových špiček v oboru je (a bude) málo. Hlavní přínos takových pomůcek tedy Novotný vidí především v potenciálním zkrácení učební křivky a rychlejším vycvičení většího počtu lékařů na spolehlivou úroveň – a tím zajištění dobrého výsledku většímu počtu pacientů.

Technologie 3D tisku ale možná v budoucnu část svého dnešního významu v lékařství zase ztratí. Fyzické modely sice umožňují chirurgovi držet pacientovu anatomii v ruce, ale nastupující rozšířená realita by mu ji mohla promítnout přímo do operačního pole. Mohl by tak vidět, kde se nachází kost, kudy vede céva nebo jak pokračuje struktura ukrytá pod tkání, aniž by fyzický model potřeboval. 3D tisk tak nejspíš není cílová stanice, ale jeden z dalších nástrojů ortopedie. Jeho skutečná hodnota se ukazuje především tam, kde dokáže nabídnout řešení pacientovi, pro něhož už „konfekční“ medicína žádné nemá.

Záznam této i dalších přednášek z Mensa Akademie najdete na mensa.click/yt-ma.

Spermie vznikají v mužském těle ve varlatech. Varlata v sobě mají nespočet drobných kanálků, kde ke tvorbě spermií dochází. Samotná tvorba spermií je velice složitý proces, na kterém se podílí i další typy buněk a celý proces je hormonálně regulován. Spermie mají až do poslední chvíle kulovitý vzhled, ale v závěrečné fázi jejich vzniku získávají svůj charakteristický tvar připomínající pulce.

Mají velmi malou hlavičku, která v sobě nese to nejdůležitější, genetickou informaci. Na povrchu hlavičky mají akrozom, což je váček připomínající čepičku. V této čepičce si nesou velice důležité enzymy, díky kterým se nakonec zvládnout dostat skrze pevný obal vajíčka. Ale nepředbíhejme, k vajíčku je ještě velmi dlouhá cesta a jen zlomek spermií vůbec bude mít tu čest se s ním potkat.

Dalším typickým útvarem na spermii je její bičík, díky kterému se může pohybovat. Pohyb spotřebovává velké množství energie, a i proto si spermie na svém bičíku nesou své vlastní buněčné elektrárny, mitochondrie.

Řekli byste si, že to, co jsem vám tu popsala už vypadá jako hotová spermie, ale to je pouze zdání. Přestože na první pohled může vypadat jako spermie připravená na oplození vajíčka, ještě není dospělá a musí projít onou zmiňovanou maturací. Je to podobné jako student, který dokončil školu, ale teprve během praxe získává skutečné dovednosti. Z varlat se tedy spermie přesouvají do nadvarlat, kde tento proces začíná. Během jejich průchodu nadvarlaty se učí plavat a mění se stavba jejich obalu, takzvané plazmatické membrány. Získávají ze svého okolí nové bílkoviny, které jim budou sloužit během dalšího dospívání, a nakonec i jako takové klíče pro odemčení k samotnému vajíčku.

Další užitečné bílkoviny pak získávají během ejakulace, kdy se dostanou do kontaktu s tekutinou vzniklou v přídatných pohlavních žlázách neboli semennou plazmou. Ta je také velmi bohatá na cukry, které spermie použijí pro doplnění energie. A zároveň tato tekutina spermie po nějakou dobu chrání v ženském pohlavním traktu, protože jsou to pro ženu přeci jen vetřelci, které její imunitní systém může rozpoznat jako potenciální hrozbu. Spermie putují dál, až se dostanou do vejcovodu ženy. Tam je čeká malá pauza, při které si mohou „odpočinout“. Ve vejcovodu se spermie dočasně přichytí k buňkám jeho stěny a vytvoří takzvaný oviduktální rezervoár. Nejde o odpočinek v pravém slova smyslu. Toto „parkoviště“ pomáhá spermiím šetřit energii a zároveň brání tomu, aby dorazily k vajíčku příliš brzy. Teprve když nastane ovulace, uvolní se a pokračují v cestě.

K tomu, aby se mohly spermie z tohoto rezervoáru dostat a pokračovat k vajíčku, je čeká poslední krok v jejich cestě za maturitou, a ten se označuje jako kapacitace. Je to velmi důležitý krok dospívání spermií, bez něhož by spermie pořád nebyly schopny vajíčko oplodnit. Právě tento proces zkoumám ve své vědecké práci. Kapacitace totiž není jednoduchý přepínač typu zapnuto/vypnuto, ale velmi složitý soubor změn, kterými spermie musí projít. Například dochází opět ke změnám v jejich membráně, některé bílkoviny získané během předchozí cesty ztrácejí, jiné mění své chemické vlastnosti a aktivují se celé signální dráhy, které spermii připravují na kontakt s vajíčkem. I samotný pohyb spermií se mění, v rezervoáru byly spermie poměrně utlumeny, ale během kapacitace dochází k hyperaktivaci pohybu. Spermie jsou tak schopny rychle měnit směr pohybu a pohybují se rychleji. Spermie velmi dobře poznají, jakým směrem se za vajíčkem vydat. Mají totiž specifické receptory, které je informují o měnící se teplotě, o zvyšující se hladině rozpuštěných hormonů, ale i o směru pohybu tekutiny ve vejcovodu. V místě ovulace, tedy uvolnění vajíčka, je teplota vyšší až o 2 ˚C, což spermie dokážou rozeznat, a plují tedy za vyšší teplotou. Zároveň se pohybují proti proudu tekutiny a za vyšší koncentrací progesteronu, což je hormon produkovaný buňkami, které obklopují vajíčko. Žádný z těchto signálů sám o sobě nestačí. Spermie během své cesty průběžně vyhodnocují všechny informace najednou a podle nich upravují svůj pohyb.

Jen spermie, které podstoupí tuto složitou cestu a úspěšně projdou všemi těmito změnami, budou nakonec mít tu schopnost vajíčko oplodnit. Na rozdíl od rozšířené představy tedy nejde o závod, ve kterém vítězí ta nejrychlejší spermie. Vítězí ta, která ve správný okamžik úspěšně prošla všemi stupni svého dospívání. Ve skutečnosti je cesta spermie mnohem náročnější než běžná maturita. Ze stovek milionů uchazečů nakonec uspěje jediná buňka. Až příště uslyšíte slovo maturita, možná si nevzpomenete jen na studenty. Možná si vybavíte i spermie, které musí projít svou vlastní zkouškou dospělosti.

Když zkoumáme, jak spermie dozrávají, nejde jen o uspokojení vědecké zvědavosti. Lepší porozumění těmto procesům může pomoci při léčbě neplodnosti, zlepšení metod asistované reprodukce i při šlechtění hospodářských zvířat. Čím lépe pochopíme, co dělá spermii skutečně kompetentní k oplodnění, tím lépe dokážeme podpořit vznik nového života tam, kde se to nedaří přirozenou cestou.

Samozřejmě ne všechno máme pod kontrolou. Mentálním přenastavením obtížně vyřešíme objektivně špatné vedení, přílišnou pracovní zátěž, konflikty, byrokracii nebo technostres. Přesto existuje oblast, se kterou pracovat můžeme: naše vlastní strategie, způsob přemýšlení a drobné úpravy práce, které se postupně mohou sčítat.

Tady je deset praktických tipů, jak začít.

1. Nečekejte, že pohoda přijde sama

Pracovní pohoda není jen absence průšvihu. Nestačí, že v práci zrovna není otevřený konflikt, že nikdo nekřičí a že člověk zvládá plnit úkoly. Skutečná pohoda zahrnuje i pocit zapojení, smyslu, energie a někdy i stav, kdy se do práce člověk ponoří natolik, že zapomene na čas.

To samozřejmě nejde zažívat pořád. Ale stojí za to se občas zeptat: kdy jsem se v práci naposledy cítil/a opravdu zaujatě? U čeho mi čas ubíhá rychle? A co mě naopak dlouhodobě vysává?

První krok není všechno hned měnit. První krok je všimnout si.

2. Oddělte, co ovlivníte, od toho, co ne

V práci existuje spousta stresorů, které jednotlivec ovlivní jen málo. Pokud je šéf chaotický, organizace špatně komunikuje nebo je práce dlouhodobě příliš, není fér tvářit se, že za vlastní nepohodu může jen zaměstnanec.

Právě proto ale dává smysl rozdělit si situaci na dvě části. Co leží mimo můj vliv? A kde mám alespoň malý prostor něco změnit?

Možná nemůžu změnit celý systém porad. Ale můžu si připravit, co na nich potřebuji říct. Možná nemůžu změnit množství e-mailů. Ale můžu si nastavit bloky, kdy je čtu. Možná nemůžu změnit náplň pozice. Ale můžu hledat, které úkoly mi dávají největší smysl a jestli jich jde do práce dostat o trochu víc.

3. Budujte svůj psychologický kapitál

V pozitivní psychologii práce se používá pojem psychologický kapitál. Dá se představit podobně jako kapitál finanční: jako vnitřní zásoba zdrojů, ze kterých čerpáme, když přijde zátěž.

Tvoří ho čtyři složky: naděje, sebeúčinnost, odolnost a optimismus. Naděje znamená, že si dokážeme stanovovat cíle a hledat cesty k nim. Sebeúčinnost je přesvědčení, že dokážeme věci ovlivnit. Odolnost pomáhá zvednout se po neúspěchu. Optimismus umožňuje očekávat, že budoucnost nemusí dopadnout špatně jen proto, že se něco pokazilo teď. A dobrá zpráva je, že tyto schopnosti nejsou pevně dané. Dají se rozvíjet.

4. Vyberte si jeden konkrétní cíl

Naděje nezní jako pracovní nástroj. Spíš jako něco poetického. V psychologickém kapitálu je ale naděje velmi praktická: souvisí s tím, že si umíme představit cíl a zároveň několik cest, jak se k němu dostat.

Vyberte si jeden pracovní cíl, který je pro vás opravdu důležitý. Ne „chci být v práci spokojenější“, to je příliš vágní. Spíš: chci lépe zvládnout jednu pravidelnou poradu. Chci si vyhradit čas na odbornou práci. Chci dokončit projekt bez toho, abych ho dotahoval/a po nocích.

Pak si napište několik cest. Plán A, plán B, plán C. Co udělám, když nebudu mít čas? Co když mi do toho někdo vstoupí? Co když ztratím motivaci? Lidé s vyšší mírou naděje nemají kouzelně snadnější život. Jen častěji počítají s překážkami a nehledají jednu jedinou cestu.

5. Neberte neúspěch jako rozsudek

Optimismus v pozitivní psychologii neznamená říkat si „všechno bude skvělé“. Je to spíš způsob, jak si vysvětlujeme úspěchy a neúspěchy.

Když se něco nepovede, pesimistický styl často sklouzne k závěrům typu: je to moje vina, bude se to opakovat, vypovídá to o celé mojí hodnotě. Optimističtější styl se ptá jinak: co konkrétně se nepovedlo? Jaké okolnosti v tom hrály roli? Je to jednorázová situace, nebo skutečný vzorec? Co můžu příště udělat jinak?

Rozdíl je obrovský. V prvním případě se z jedné chyby stane důkaz osobního selhání. Ve druhém zůstane chyba sice nepříjemná, ale použitelná jako informace.

6. Zkuste techniku ABC

Jedna z jednoduchých technik, jak pracovat s nepříjemnými událostmi, se označuje jako ABC. Stačí si po náročném dni krátce zapsat tři věci.

A jako adversity: co se stalo?
B jako beliefs: co jsem si o tom začal/a myslet?
C jako consequences: jak jsem se pak cítil/a a co jsem udělal/a?

Příklad: Na poradě mě nikdo nevyzval k názoru. Myšlenka: „Asi mě neberou vážně.“ Důsledek: cítím se odstrčeně a příště se raději neozvu.

Když se to takhle rozepíše, najednou je vidět, že mezi událostí a reakcí nestojí jen fakta, ale i výklad. A právě s výkladem se dá pracovat. Jaký mám důkaz, že mě opravdu neberou vážně? Existuje jiné vysvětlení? Nestalo se už někdy, že můj názor naopak brali?

Není to magie. Je to způsob, jak zpomalit automatické myšlenky.

7. Nepřehánějte optimismus

Optimismus je užitečný hlavně tehdy, když čelíme náročnému cíli a potřebujeme vytrvat. Pomáhá nenechat se zablokovat jedním neúspěchem. To ale neznamená, že je vždycky nejlepší strategií.

V nebezpečných situacích, při finančních rozhodnutích nebo při odhadu rizik může být užitečnější opatrnost, až zdravý pesimismus. Smyslem není stát se člověkem, který všechno vidí růžově. Smyslem je rozpoznat, kdy si zbytečně podrážíme nohy katastrofickým výkladem — a kdy je naopak potřeba být přísně realistický.

Ideální není optimismus za každou cenu, ale psychická flexibilita, tedy schopnost přepnout způsob uvažování podle situace.

8. Přetvarujte si práci

Další užitečný pojem je job crafting. Do češtiny se překládá obtížně, ale znamená přibližně aktivní tvarování vlastní práce. Ne vždy můžeme změnit pozici jako celek, ale často můžeme upravit některé její části.

Můžeme tvarovat úkoly: přidat víc toho, co nás naplňuje, nebo omezit činnosti, které berou energii a nejsou nezbytné. Můžeme tvarovat vztahy: vyhledávat spolupráci s lidmi, kteří nás posouvají, nebo zapojit někoho, kdo nám pomůže vidět práci jinak. A můžeme tvarovat význam: tedy způsob, jak o své práci přemýšlíme.

Kuchař nemusí „jen vařit“. Může vytvářet zážitek, pečovat o lidi nebo pracovat s řemeslem. Učitel nemusí „jen odučit látku“. Může pomáhat dětem porozumět světu. Administrativní pracovník nemusí „jen vyplňovat tabulky“. Může vytvářet systém, díky kterému ostatní neztrácejí čas.

Někdy změna významu změní i energii, se kterou práci děláme.

9. Udělejte si mapu pracovního času

Jednoduché, ale účinné cvičení: napište si, čím v práci skutečně trávíte čas. Ne co máte v popisu práce. Ne co byste měli dělat. Ale co reálně děláte během týdne.

Pak si u každé činnosti označte tři věci: bere mi energii, dává mi energii, nebo je neutrální? Je nutná? Dává smysl, abych ji dělal/a právě já?

Často se ukáže, že velkou část času zabírají věci, které nikdo vědomě nezvolil. Prostě se nějak staly. A právě tam může být prostor pro drobný job crafting: něco přesunout, zjednodušit, spojit, odmítnout, automatizovat nebo to vyvážit činností, která člověka víc nabíjí.

10. Začněte malou pozitivní spirálou

Pracovní pohoda nevznikne jedním velkým rozhodnutím. Spíš malou spirálou. Když si stanovím zvládnutelný cíl a podaří se mi ho posunout, zvýší se moje naděje. Když jeden neúspěch nevyložím jako důkaz vlastní neschopnosti, zůstane mi víc energie. Když do práce dostanu o trochu víc smysluplné činnosti, zvýší se moje zapojení. A když se cítím zapojenější, mám víc sil dělat další změny.

Není to návod, jak přetřít špatné pracovní prostředí narůžovo. Pokud je práce dlouhodobě toxická, přetěžující nebo špatně vedená, žádná technika to sama nezachrání. Ale ve spoustě běžných situací máme větší prostor, než se zdá.

Záznam této i dalších přednášek z Mensa Akademie najdete ZDE.

Dnes studuje gymnázium, má za sebou několik vědeckých stáží a letos strávila měsíc na Helsinské univerzitě v laboratoři medicinální chemie. Na Mensa akademii ale nepřijela vyprávět příběh zázračného dítěte, které od malička vědělo, že bude vědkyní. Její vyprávění bylo zajímavé právě tím, že začalo úplně jinak: čtyřkou z chemie.

Soňa sama sebe dlouho považovala spíš za humanitně založeného člověka. Chemie jí ve škole příliš nešla a špatná známka rozhodně nevypadala jako vstupenka do světa výzkumu. Zlom přišel až v roce 2023, kdy se na jednom semináři setkala s českou vědkyní Alžbětou Resnerovou. Ta jí předala jednoduchou, ale důležitou myšlenku: špatná známka ještě neznamená, že člověk něco nedokáže.

Díky tomu získala svou první stáž. A jak dnes sama přiznává, zdaleka netušila všechno, co by se „mělo“ tušit. S nadsázkou vzpomínala, že tehdy pořádně nevěděla ani to, co je plasmid. Právě první zkušenost ji ale posunula k dalším kurzům, workshopům a nakonec k opravdovému výzkumu.

Cesta do Finska začala překvapivě obyčejně: na LinkedInu. Soňa tam narazila na českou vědkyni Manuelu Voráčovou, která působí na Helsinské univerzitě, a zaujala ji natolik, že jí napsala. Ne s požadavkem na práci, ale se skutečným zájmem o její výzkum. Odpověď zněla: pokud to myslí vážně, ať napíše děkanovi, pošle životopis a motivační dopis.

Udělala to. A uspěla.

Na Vánoce jí přišel e-mail potvrzující, že ji univerzita přijímá na stáž. Následovala méně romantická část příběhu: sehnat peníze na měsíční pobyt v zahraničí. Nakonec zjistila, že i středoškoláci mohou za určitých okolností využít program Erasmus na vysoké škole, a stala se první českou středoškolačkou, která tuto možnost využila pro výzkumnou stáž. Současně oslovovala nadace i instituce podporující mladé vědce. Některé nabídky sice přišly až ve chvíli, kdy už měla financování vyřešené, ale i díky férovému jednání jí otevřely další kontakty a příležitosti.

Ve Finsku nešlo o exkurzi. Soňa měla vlastní pracovní místo, laboratorní vybavení a konkrétní výzkumný úkol. Pracovala na projektu zaměřeném na enzymy zvané karbonické anhydrázy IX a XII, které mohou pomáhat nádorovým buňkám přežívat. Úkolem výzkumníků je hledat látky, které činnost těchto enzymů dokážou zablokovat.

Sama Soňa to vysvětlovala obrazně: enzym si lze představit jako postavičku Pac-Mana. Dokud má otevřenou pusu, může „pracovat“. Když se mu do správného místa vloží inhibitor, jako by se mu pusa zablokovala – a jeho aktivita se zastaví.

Na finské vědě ji nezaujala jen laboratoř, ale i prostředí. Mluvila o lepším prostoru, vybavení a financování, ale také o větší podpoře žen ve vědě a o podmínkách, které vědcům a vědkyním umožňují lépe sladit výzkum s osobním životem.

Druhá část přednášky se věnovala myšlenkovým mapám. Soňa je představila jako nástroj, který pomáhá vidět souvislosti tam, kde lineární poznámky často selhávají. Zajímavá byla i její rada zkusit se na problém podívat očima někoho úplně jiného – třeba člověka ze středověku, maminky nebo popeláře. Ne proto, že by měli správnou odpověď, ale proto, že nás donutí položit si otázky, které by nás samotné nenapadly.

Nejsilnější sdělení přednášky ale leželo jinde. Člověk nemusí být od dětství génius, mít samé jedničky ani přesně vědět, kam směřuje. Někdy stačí být zvědavý, zkusit věc, která vypadá trochu děsivě, a napsat e-mail, u kterého vlastně čekáte, že na něj nikdo neodpoví.

Jedna čtyřka z chemie ještě rozhodně nemusí znamenat konec vědecké kariéry. Možná právě naopak.

Původní přednášku najdete ZDE.

Právě na pracovní zkušenosti mimořádně nadaných dospělých se zaměřila diplomová práce Bc. et Bc. Ivety Černé Specifika mimořádně nadaných jedinců v pracovním prostředí, obhájená na Katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Autorka vedla rozhovory se čtrnácti lidmi s IQ nad 130. Většina z nich měla IQ měřené Mensou a deset respondentů je nebo dříve bylo členy Mensy.

Autorka zjišťovala, které salutory (faktory, které člověka podporují, pomáhají mu fungovat a rozvíjet se) a stresory (faktory, které ho vyčerpávají, brzdí nebo dostávají do konfliktu s okolím) jsou v pracovní zkušenosti nadaných přítomné.

Nejde přitom o reprezentativní průzkum všech nadaných lidí. Jde o kvalitativní sondu – tedy snahu porozumět zkušenostem konkrétních lidí do hloubky. A právě vlastní slova (anonymizovaných) respondentů jsou na celé práci nejzajímavější.

Když práce už nic nepřináší

Jedním z nejsilnějších motivů u respondentů byla potřeba učit se nové věci – a to jako základní podmínka dlouhodobé spokojenosti.

Jan, který pracuje ve výzkumu, to popisuje jednoduše: „Baví mě to, že zkouším objevovat nové věci. Snažím se přijít na nová řešení, která zatím neexistují.“

Adam svoji zkušenost popisuje následovně: „Já vždycky dělám nějakou práci, která mi něco dá. Po čase už mi ale nedává nic, protože je to pořád to samé, víc tam nevymyslím a nepotřebuju dál tam být.“

Natálie si proto vybírá prostředí, kde není nejchytřejší ani nejzkušenější osobou v místnosti: „V pracovním prostředí se vždycky snažím dostávat do kolektivu, kde já jsem ta, která toho ví a umí nejméně. Protože v momentě, kdy jsem v týmu, kde já jsem ta seniorní, tak mě to nebaví. Když už se nemám co a od koho učit. Takže tomu se cíleně vyhýbám.“

Vedle učení se v rozhovorech opakovaně objevovala také potřeba pestrosti. Různé projekty, různí lidé a různé typy problémů. Barbora například oceňovala kombinaci dvou pracovních úvazků: „Mě bavilo mít dvě práce najednou, protože každá mi přinášela něco úplně jiného – a je fakt, že by mě asi ani jedna z těch prací samostatně nebavila dlouhodobě.“

Někdy se však pestrost nehledá jen kvůli zábavě. Může být i způsobem, jak udržet pozornost. Cyril, který pracoval v účetnictví a auditu, popisuje rutinu nikoli jako odpočinek, ale jako situaci, v níž se mu myšlenky začnou rozbíhat jinam: „Já se snažím si z práce vybírat právě to, kde můžu nad něčím přemýšlet. Protože jakmile je to rutina, tak začnu přemýšlet o něčem jiném a najednou zjistím, že nevím, co dělám.“

Třetí potřebou spojenou s prací samotnou pak je smysl a viditelný výsledek. Marie nachází smysl v posunu žáků: „Mě strašně baví pracovat s žáky, u kterých vidím jejich posun. A u kterých mám pocit, že je rozvíjím, což by mělo být smyslem toho povolání.“

Lucie, která po zkušenosti s učitelstvím pracuje ve vlastní firmě, oceňovala bezprostřední zpětnou vazbu – něco, co při učení přichází mnohem pomaleji a méně jednoznačně: „Pro mě bylo odměňující to, že jsem bezprostředně viděla výsledek před sebou a věděla jsem, jestli je v pořádku, nebo ne. Případně jsem dostala hned zpětnou vazbu od klienta.“

Naopak Daniela popisovala frustraci z toho, když dělá zbytečnou práci: „Za dobu, co jsem tam pracovala, jsem zjistila, že plno věcí se vůbec nepoužívá, nebo se používá špatně. S tím já nic neudělám, ale prostě se na to nedokážu dívat.“

Smysl tedy pro respondenty neznamená jen abstraktní „dělat něco důležitého“. Může znamenat i úplně konkrétní potřebu vidět, že výsledek práce někam doputuje, někdo ho používá a nezůstane ležet ve firemním šuplíku.

Rychle hotovo ≠ bez potíží

Všichni respondenti uváděli jako svou hlavní výhodu logické a analytické uvažování. Mluvili o rychlém učení, schopnosti zachytávat vzorce, zorientovat se v novém systému, vidět souvislosti a vymýšlet řešení.

Daniela například popisuje, jak se dokáže rychle zorientovat v něčem, co předtím neznala: „Když je třeba nějaký nový systém, něco nového, tak se v tom docela rychle zorientuji. Byť je to něco, co jsem nikdy nedělala, tak to prostě prozkoumám a za chvilku vím, jak to funguje, a nemám s tím problém.“

Lucie podobnou schopnost spojuje s podnikáním: „Myslím si, že konkrétně v podnikání je klíčové to, že jsem schopná se doučit, co je potřeba.“ V praxi to pro ni znamená evidovat široké spektrum věcí, řešit administrativu, operativně reagovat na problémy u zakázek a vymýšlet nestandardní řešení.

Jenže vysoká efektivita není jen výhoda. Je to také zdroj zvláštních dilemat.

Daniela popisuje situaci, kdy sama měla pocit, že má málo práce, zatímco její nadřízený měl pocit opačný: „Tak jsem přišla na schůzku s myšlenkou, že toho mám málo, a on přišel s tím, že toho dělám nějak moc.“ Proto si začala říkat o další úkoly u kolegů: „A nikdo nechápe, proč to dělám. Ale mě nebaví prostě tam jen sedět a přišlo by mi nefér jít brzo domů.“

Eva řešila podobné dilema u práce na půl úvazku: „Nějaký čas jsem s tím měla chvilku i morální problém, že vlastně to, co mi má zabrat asi 20 hodin týdně, zvládám prostě za poloviční dobu.“ Nejdřív ji napadalo říct si o další práci, později ale došla k jinému postoji: „Já to vlastně dělat nemusím, můžu to prostě vnímat, jako že to je jenom nějaká moje práce, způsob obživy.“

Rychlý člověk v pomalém systému nemusí vypadat jako výkonný. Může vypadat jako někdo, kdo se nudí, vyrušuje, chce příliš mnoho nebo se neumí spokojit s tím, že má hotovo. A pokud okolí zjistí, že zvládne víc, může se rychlost obrátit proti němu.

Natálie popisuje, že když člověk několikrát vyřeší velký průšvih, začne podobné úkoly dostávat automaticky: „Takže někdy to může být i tak, že člověka zavalí prací a potom už za sebe musí začít kopat.“ Důležité je podle ní nastavit hranice a jasně říct, které úkoly mají prioritu: „Pokud si člověk nenastaví hranice, tak mu je nastaví někdo jiný. A to je hodně velké úskalí toho, když lidé ví, že od vás můžou očekávat hodně.“

Rychlost má ještě jednu méně lichotivou stránku: netrpělivost. Daniela k tomu říká: „Já chci dělat rychle a když mě někdo s něčím zdržuje, tak jsem z toho prostě nervózní a nemám úplně pochopení.“

Eva popisuje poradu, která se podle ní zbytečně točila v kruhu: „Přišlo mi, že ta diskuze prostě nikam nevedla, že každý říkal nějaké návrhy, ale že jsme se tak nějak točili v kruhu, nikdo to prostě nepřebral.“ Nakonec sama sklouzla do direktivní role: „Tak to bude takhle.“

Zajímavé ovšem je, že v diplomové práci není téma rychlosti zjednodušeno na „nadaní jsou rychlí“. Respondentka Barbora naopak uvádí, že má pomalejší psychomotorické tempo a rychlost druhých ji stresuje: „Já osobně se o sobě domnívám, že mám pomalé psychomotorické tempo, přestože jsem teda jako nadaná.“

I to je důležité připomenutí. Nadaní lidé nejsou jeden typ člověka. Rychlé myšlení neznamená automaticky rychlý pracovní styl ve všech situacích.

Perfekcionismus: Nechci se za svoji práci stydět

Jedno z nejvýraznějších témat rozhovorů je perfekcionismus. Objevil se u třinácti respondentů ze čtrnácti. Ne vždy jako problém. Často jako motor.

Karel to formuluje následovně: „Chci, abych se nestyděl za žádnou práci, kterou někde dělám, odevzdávám nebo prezentuju. Abych si řekl, že jo, to je prostě ukázka toho, jak já pracuju nebo co dokážu udělat.“

Perfekcionismus tu není nutně snaha o dokonalost pro dokonalost samu. Často jde spíš o potřebu odevzdat něco, co člověk vnímá jako odpovídající vlastním schopnostem. Jenže právě v tom může být past. Pokud člověk ví, že „by to mohlo být ještě lepší“, může být těžké uznat, že výsledek už je dost dobrý.

Jan popisuje, že shazuje vlastní velmi dobré výsledky: „I přes to, že si vlastně uvědomuju, že jsou dobré, ale vím, že by teoreticky mohly být lepší. A pak to častokrát zastíní fakt, že ty výsledky jsou velice dobré.“ Zároveň ale dodává, že ho to spíš motivuje k lepším výkonům.

Eva zase popisuje, že měla tendenci vnímat chybu jako konec světa: „Když jsem udělala nějakou chybu, tak jsem to brala hodně jako špatně. Ale potom za nějaký čas mi taky došlo, že se vlastně… nic nestalo.“

Perfekcionismus se navíc nemusí týkat jen vlastních výkonů. Může se přenášet i na očekávání vůči druhým.

Natálie otevřeně říká, že s tím aktivně pracuje: „Vysoké nároky na ostatní, tak to je pro mě často problém a často s tím bojuju.“ Dává si pozor, aby ostatním „nedávala sežrat“, že v něčem nejsou tak dobří jako ona. Dokonce má pocit, že už možná zachází do opačného extrému.

U více respondentů se ukazuje, že nejde ani tak o nárok na stejnou úroveň výkonu, ale na snahu. Františka říká: „Asi jediný nárok, co mám na ostatní, je, aby se snažili. A to je všechno. A když tam ta snaha není, tak to mě hrozně štve.“

Karel, který pracuje jako manažer, popisuje nutnost rozlišit mezi ideálním a funkčním výsledkem: „Ten člověk prostě nemusí být na tomhle levelu a uvědomit si, který je ten funkční level – tedy důležitej pro provoz a aby se úkol splnil. Ne dokonale, ale prostě splnil.“

A uzavírá to možná nejkratší větou celé kapitoly o perfekcionismu: „Nemít očekávání od sebe je těžší.“

Komunikace jako nezbytnost

Komunikační dovednosti se v práci objevují jako jeden z hlavních podpůrných faktorů. Z výpovědí respondentů vyplývá, že ke komunikaci často cíleně přistupují jako k nástroji, jímž předcházet konfliktům, převádět své myšlení do srozumitelné podoby a snažit se zajistit, aby spolu lidé vůbec dokázali pracovat.

Lucie to shrnuje takto: „Cesta do pekel je předpokládat, jakým způsobem funguje mozek toho druhého.“ Podle ní je klíčové komunikovat a ověřovat si, že lidé opravdu chápou, co se děje: „Prostě spolu komunikovat a nepředpokládat, že i když někdo má nějaké IQ, tak je nastavený komunikačně stejně.“

Karel popisuje, jak pečlivě formuluje zprávy, aby nepůsobily útočně: „Přepíšu tu zprávu pětkrát, aby tam nebyla pasivní agrese, aby to fakt nebylo jako útok.“ Vysvětluje své myšlenkové pochody a snaží se ukázat, že mu nejde o shození druhého člověka, ale o kvalitu výsledku.

To je jedna z třecích ploch, které z práce vyplývají: Nadaný člověk může problém vidět a řešit rychleji, ale pokud rovnou oznámí svůj závěr, ostatní často nevidí cestu, kterou se k němu dostal, a výsledkem není efektivita, ale odpor.

Eva připomíná ještě jiný aspekt komunikace: když člověk pracuje velmi samostatně a výkonně, může zapomenout informovat tým. „Já jsem byla velmi zodpovědná, všechno bylo hotové ještě dřív, než to mělo být, ale já jsem to pak zapomněla těm lidem dát vědět.“ A dodává: „Když je člověk hodně výkonný o samotě, tak nesmí zapomínat na to, že s někým spolupracuje.“

Být mezi svými

Zásadní přitom není jen obsah úkolů, ale i prostředí, ve kterém se pracuje.

Daniela popisovala svou frustraci z práce s nadřízeným bez technického vzdělání: „Nedokážeme se vůbec domluvit – on nechápe, když jsou v datech vyloženě chyby, že to je prostě problém.“ Karel podobně mluví o nedostatečné komunikaci v týmu: „Oni prostě spolu nekomunikují, nedají si to dohromady a často ty situace neumí vnímat tak komplexně.“

Eva popisuje situaci, kdy měla s kolegy dobré vztahy, ale některé názory si nechávala pro jiné prostředí: „Často jsem měla pocit, že nemůžu stoprocentně vyjádřit svůj názor z toho důvodu, že by to nebylo úplně pozitivně přijaté.“ Záleželo jí na dobrých vztazích, proto raději neprosazovala vše, co si myslela.

Naopak Jan popisuje svou pozitivní zkušenost s pracovištěm slovy: „Člověk se tam cítí, jako že je mezi svými. Nechováme se jako intelektuálové a nepijeme tam čaj o páté a nedumáme nad možnostmi vesmíru, to ne. Ale vlastně člověk tam cítí, že… tam jsou okolo něho lidé, kteří chápou jeho chápání.“ Nejde tak jen o sdílené zájmy. Jde o pocit, že člověk nemusí stále překládat svůj způsob uvažování do jiného tempa, jiné hloubky nebo jiné míry souvislostí.

Natálie pak popisuje tým, který funguje podpůrně a nikdo nemá potřebu „brousit lokty“ a vést „žabomyší války“: „Do práce chodíme, abychom udělali kus dobré práce, cítili se dobře, že těch 8 hodin strávíme něčím smysluplným, ale ve finále – pokud bychom ty peníze dostali bez práce, tak tam nikdo z nás nebude.“

Autorita, která není vzorem

Autority a hierarchie se jako stresor objevily u jedenácti respondentů – nejde přitom ale říct, že by měli problém obecně s autoritami. Mají problém s takovou autoritou, která podle nich nestojí na kompetenci, smysluplném rozhodování nebo schopnosti něco předat.

Gabriel říká: „Ve chvíli, kdy člověk spolupracuje se vzorem, tak od něho nasává veškeré informace a znalosti, které z něho jdou.“ Když ale člověk vzorem není, je podle něj mnohem složitější autoritu přijímat.

Lucie si představuje, že by v zaměstnanecké pozici mohla narážet na člověka, kterému by se měla podřizovat jen proto, že je v organizaci déle: „Myslím si, že kdybych teď měla od podnikání přejít do nějaké pozice s jasnou hierarchií a měla se klanět šéfovi jenom proto, že tam prostě je o 4 roky dýl a je to šéf, tak bych tam asi postupem času narazila.“

Daniela zmiňuje ztrátu respektu k nadřízenému, který podle ní neměl odborné kompetence: „Přijde mi, že takový by neměl vést datové oddělení, když tomu nerozumí.“

Karel popisuje postupný zlom ve vztahu k nadřízeným: na začátku se od nich učil a byli pro něj vzorem, později ale přišel okamžik, kdy měl pocit, že už mu nemají co předat. A právě tehdy začalo tření. „A pak je to o té komunikaci. Umět to vykomunikovat, uvědomit si svoji roli a citlivost té situace.“

Cyril popisuje podobnou zkušenost z druhé strany: „Málokterý vedoucí dokáže ocenit, že podřízený ho přečnívá, a využít ty jeho silné stránky. Naopak on začne toho svého podřízeného podkopávat.“

Irena pak zmiňuje, že rychle dosažené výsledky mohou vyvolávat žárlivost a větší kontrolu: „Opravdu ty nároky na mě byly o to větší.“

To ukazuje, jak snadno může v pracovním prostředí vzniknout napětí, pokud se vysoká schopnost rychle chápat, upozorňovat na chyby a hledat řešení potká s hierarchií, která se cítí ohrožená.

Ocenění neznamená jen pochvalu

Dalším silným tématem je ocenění a otevřenost vůči nápadům. Respondenti nemluvili jen o tom, že chtějí slyšet „dobrá práce“. Mluvili také o férovosti, možnosti diskutovat a pocitu, že jejich názor má váhu.

Cyril popisuje situaci, kdy samostatně vymyslel způsob zpracování určitého úkolu. Jeho šéf mu ale řekl, že to pro nadřízenou nebude srozumitelné: „Já jsem to bral jako plus, že jsem to vůbec takhle dokázal docela pěkně zpracovat, a on to bral vlastně jako mínus.“

Daniela by ocenila otevřenost k nápadům: „Diskuze, otevřenost k tomu, že když vidím nějaký nápad na změnu, nebo něco, co by se mělo řešit, tak aby k tomu bylo přihlíženo.“

Irena popisuje zkušenost, kdy upozorňovala na problém, ale reakce přišla až ve chvíli, kdy si ho všiml někdo jiný: „Častokrát jsem si všimla věcí, který opravdu ležely na stole týdny. Nikdo je neřešil. Potom přišel můj kolega, že si toho všimnul, jestli o tom něco nevím. Říkám: ‚Řešila jsem to týden zpátky.‘“

Naopak Eva mluvila pozitivně o týmu, kde se lidé oceňovali navzájem: „To bylo hodně fajn, že jsme se hodně jako chválili za věci a někdy mi lidi poděkovali, že jsem jim pomohla s nějakou věcí a tak, a pak jsme si tleskali.“

Adam zase nacházel ocenění u klientů: „A bylo o ně pečováno. Pečuju o ně doteďka. Tak oni tu péči oceňovali.“

Ocenění tedy v rozhovorech nemá jen emoční rozměr. Je to i potvrzení, že práce má dopad, že se člověk nemýlí v tom, co považuje za důležité, a že jeho snaha nezmizí v systému, který neumí rozpoznat její hodnotu.

Co si z toho vzít – jako zaměstnavatel i jako nadaný?

Čtrnáct rozhovorů sice nemůže říct, jak fungují všichni nadaní, určitá vodítka ale nabízí.

1. Nadaný člověk často potřebuje práci, ve které zůstává co objevovat. Nestačí mu, že úkol zvládá. Pokud ho zvládá příliš snadno a příliš dlouho, může se od práce mentálně odpojit.
2. Vysoká efektivita by neměla být automaticky trestána dalším a dalším přidáváním úkolů. Pokud někdo opakovaně zachraňuje průšvihy, je lákavé dávat mu všechny další. Z dlouhodobého hlediska to ale může vést k přetížení.
3. Perfekcionismus může být zdrojem kvality, ale také vyčerpání. Důležité je rozlišovat, kdy je vysoký standard přínosem, a kdy už brání dokončení práce nebo spolupráci s ostatními.
4. Komunikace není vedlejší měkká dovednost. V prostředí, kde lidé přemýšlejí rozdílnou rychlostí, do různé hloubky a s různou mírou abstrakce, je to klíčový nástroj spolupráce.
5. A konečně: autorita založená pouze na pozici nemusí stačit. V rozhovorech se opakovaně ukazovalo, že respekt vzniká snáz tam, kde nadřízený rozumí práci, umí diskutovat, není ohrožen schopnostmi podřízeného a dokáže nastavit jasné hranice bez zbytečné kontroly.

Diplomová práce Ivety Černé tak sice nepřináší převratný objev, ale shrnuje zkušenosti, které mohou být pro mnoho nadaných dospělých velmi známé – může být úlevné vidět, že nejde jen o osobní podivnost, lenost, přecitlivělost nebo neschopnost „normálně fungovat v práci“, ale že totéž řeší i ostatní. Ať už jde o potřebu mít o čem přemýšlet, frustraci z neefektivních porad, morální dilema z příliš rychle hotové práce, snahu nepůsobit povýšeně, únavu z překládání vlastních myšlenek do podoby, kterou ostatní přijmou, napětí kolem autorit, které nejsou vzorem – nebo naopak o radost, když člověk narazí na lidi, kteří „chápou jeho chápání“.

Současně je ale ze slov respondentů vidět, že mnoho potíží nevzniká jen proto, že okolí „nestíhá“. Někdy vznikají proto, že člověk ukáže výsledek, ale ne cestu. Vidí chybu, ale nesdělí ji způsobem, který druhý dokáže přijmout. Pracuje rychle, ale neinformuje tým. Vezme si všechno na sebe, protože je to méně bolestivé než čekat na ostatní. A i toho je potřeba si být vědom a naučit se s tím pracovat.

Citace účastníků výzkumu byly pro účely článku kráceny a stylisticky upraveny. Jejich původní znění najdete v diplomové práci: mensa.click/1ow.

„Patologie je krásný lékařský obor plný veselých lidí, kteří si rádi povídají o hnusných věcech,“ glosoval profesor Zámečník hned v úvodu. A bylo jasné, že přednáška nebude ani ponurá, ani akademicky odtažitá.

Patolog není soudní lékař

Jedním z největších omylů veřejnosti je představa, že patolog tráví většinu času na pitevně.

Ve skutečnosti jde o dva různé obory. Zatímco soudní lékařství hledá příčiny násilných či nejasných úmrtí, patologie se zabývá především samotnými nemocemi – jejich vznikem, průběhem i tím, jak je co nejlépe diagnostikovat a léčit.

Profesor Zámečník s nadsázkou vyprávěl, že se patologové celý profesní život snaží vysvětlovat, že nejsou „ti od mrtvol“. Když jednou v rozhlase dlouze objasňoval rozdíl mezi patologií a soudním lékařstvím, druhý den mu redaktorka zavolala znovu. Myslela si totiž, že jako patolog bude ideálním hostem do debaty o tom, zda je ekologičtější lidi kompostovat, nebo zpopelňovat. „Tak jsem pochopil, že jsem ji asi úplně nepřesvědčil.“

Ve skutečnosti dnes pitvy tvoří jen malou část jeho práce. Na jeho pracovišti každoročně stanoví diagnózu přibližně 24 tisícům pacientů, zatímco pitev provedou kolem stovky. Většina práce se odehrává u mikroskopu a stále častěji také při analýze DNA a různých molekulárních změn.

Od pitevny k personalizované medicíně

Patologie byla jedním z oborů, které položily základy moderní medicíny. Právě pitvy totiž před dvěma sty lety ukázaly, že nemoci nevznikají kvůli „špatným tělesným šťávám“, ale že mají konkrétní příčiny v jednotlivých orgánech.

Později se těžiště práce přesunulo od pitev k mikroskopii a biopsiím. Lékaři už nemuseli čekat na konec života pacienta – nemoc dokázali rozpoznat z malého vzorku tkáně odebraného během života.

Dnes se patologie posouvá ještě dál. Nestačí určit, že jde například o nádor prsu nebo plic. Patolog hledá konkrétní genetické změny, které onkologům umožní vybrat léčbu přesně pro daného pacienta. „Patolog dnes ví skoro všechno. Ale už není pozdě.“

Patologie někdy rozhoduje během patnácti minut

Ne vždy má patolog na svou práci dny nebo týdny, během některých operací přinese chirurg čerstvě odebraný vzorek přímo na patologii s jedinou otázkou: je to zhoubný nádor, nebo ne?

Vzorek se během několika minut zmrazí, připraví a patolog ho okamžitě hodnotí pod mikroskopem. Do patnácti minut musí chirurgovi odpovědět, aby věděl, jak rozsáhlý výkon má provést.

Je to jedna z nejstresovějších částí oboru. Profesor Zámečník přitom zdůraznil, že nejdůležitější vlastností dobrého patologa není sebevědomí, ale pokora.

„Když nevíš, řekni, že nevíš. Je lepší pacienta operovat dvakrát než mu zbytečně odstranit zdravý orgán.“

Když mikroskop zachrání život

Velkou část přednášky tvořily skutečné příběhy pacientů.

Jedním z prvních byl mladý muž s těžkou epilepsií. Léky nezabíraly a tehdejší medicína nabízela jen velmi malou naději. Lékaři se proto rozhodli pro tehdy odvážný krok – odstranit malé ložisko v mozku, které patologové označili za pravděpodobnou příčinu záchvatů.

Byl to úspěch. Pacient přestal mít epileptické záchvaty a operace zároveň vedla k objevu dosud nepopsaného typu mozkové léze, která dnes nese vlastní diagnostické označení.

Jiný příběh se týkal svalové dystrofie. Ještě před několika lety znamenala pro mnoho lidí nevyhnutelnou cestu na invalidní vozík a předčasnou smrt. Dnes už díky pochopení genetické podstaty onemocnění existuje cílená léčba, která dokáže průběh nemoci výrazně zpomalit.

Někdy zachrání život i pochybnost

Nejzajímavější příběh celé přednášky ale začal téměř banálně.

Mladý student profesora opakovaně přesvědčoval, že trpí svalovým onemocněním. Jediným výraznějším příznakem byly bolesti zad a mírně zvýšené laboratorní hodnoty. Biopsie byla prakticky normální.

Profesor Zámečník byl přesvědčený, že žádnou svalovou chorobu nemá.

Student se ale nevzdal. Nakonec přiměl lékaře doplnit ještě jedno velmi specifické enzymatické vyšetření. A ukázalo se, že měl pravdu.

Trpěl vzácnou Pompeho chorobou – dědičným metabolickým onemocněním, při němž se ve svalech hromadí glykogen. V jeho případě byla nemoc natolik mírná, že pod mikroskopem téměř nebyla vidět.

„Celou noc jsem pak znovu prohlížel jeho preparáty a zjistil jsem, že opravdu měl postižené jediné svalové vlákno z tisíců,“ přiznává profesor.

Právě tento případ podle něj změnil pohled celého týmu na nemoc. Do té doby ji spojovali hlavně s těžce nemocnými dětmi. Najednou se ukázalo, že existují i dospělí pacienti s velmi mírným průběhem, kteří léta netuší, že jsou nemocní.

Rakovina není jedna nemoc

Podobně se během posledních let změnil i pohled na nádorová onemocnění.

Profesor Zámečník se snaží studenty odnaučit používat před pacienty slovo rakovina. Ne proto, že by bylo nepřesné, ale protože v lidech okamžitě vyvolává představu smrti.

Ve skutečnosti jde o stovky různých nemocí s velmi rozdílnou prognózou.

Stejný nádor může mít u dvou pacientů zcela odlišné vlastnosti. Jeden bude reagovat na konkrétní biologickou léčbu, druhý nikoli. Právě proto dnes patologové zkoumají jednotlivé molekulární změny a pomáhají vybírat léčbu šitou na míru.

Velkým tématem současného výzkumu jsou také nádorové kmenové buňky. Ukazuje se, že právě ony často přežijí chemoterapii i ozařování a po čase dají vzniknout novému nádoru. Budoucnost léčby tak pravděpodobně nebude spočívat v agresivnější chemoterapii, ale v cíleném zásahu proti právě těmto buňkám.

Největší šanci stále dává prevence

Přes všechny technologické pokroky se jedna věc nemění: největší šanci na vyléčení stále dává včasný záchyt.

Profesor Zámečník připomněl, že mnoho lidí odkládá návštěvu lékaře ze strachu, aby se nepotvrdilo to nejhorší. Jenže právě tím si často výrazně zhorší prognózu.

Pokud je nádor zachycen v časném stadiu, bývá pravděpodobnost dlouhodobého přežití velmi vysoká. Když se ale objeví až ve chvíli, kdy už vytvořil metastázy, ani nejmodernější molekulární medicína často nedokáže zázraky.

Právě proto považuje za jednu z největších výzev současné medicíny nikoli vývoj dalších léků, ale lepší účast lidí ve screeningových programech a preventivních prohlídkách.

Ačkoliv tedy bývá patologie bývá spojována se smrtí, ve skutečnosti je stále častěji oborem, který pomáhá zachraňovat životy. Každý nový poznatek o tom, proč nemoc vzniká, může znamenat vznik nové léčby. To, co bylo ještě před několika lety neléčitelnou diagnózou, se dnes u některých pacientů mění v chronické nebo dokonce dobře zvládnutelné onemocnění.

Patolog se sice dívá na nemoci z bezprostřední blízkosti, ale ne proto, aby popsal jejich konec – proto, aby pomohl najít jejich řešení. Jak s úsměvem uzavřel profesor Zámečník: „Patologie zná i dobré konce.“

Původní přednášku najdete na http://mensa.click/1ox