Dnes studuje gymnázium, má za sebou několik vědeckých stáží a letos strávila měsíc na Helsinské univerzitě v laboratoři medicinální chemie. Na Mensa akademii ale nepřijela vyprávět příběh zázračného dítěte, které od malička vědělo, že bude vědkyní. Její vyprávění bylo zajímavé právě tím, že začalo úplně jinak: čtyřkou z chemie.

Soňa sama sebe dlouho považovala spíš za humanitně založeného člověka. Chemie jí ve škole příliš nešla a špatná známka rozhodně nevypadala jako vstupenka do světa výzkumu. Zlom přišel až v roce 2023, kdy se na jednom semináři setkala s českou vědkyní Alžbětou Resnerovou. Ta jí předala jednoduchou, ale důležitou myšlenku: špatná známka ještě neznamená, že člověk něco nedokáže.

Díky tomu získala svou první stáž. A jak dnes sama přiznává, zdaleka netušila všechno, co by se „mělo“ tušit. S nadsázkou vzpomínala, že tehdy pořádně nevěděla ani to, co je plasmid. Právě první zkušenost ji ale posunula k dalším kurzům, workshopům a nakonec k opravdovému výzkumu.

Cesta do Finska začala překvapivě obyčejně: na LinkedInu. Soňa tam narazila na českou vědkyni Manuelu Voráčovou, která působí na Helsinské univerzitě, a zaujala ji natolik, že jí napsala. Ne s požadavkem na práci, ale se skutečným zájmem o její výzkum. Odpověď zněla: pokud to myslí vážně, ať napíše děkanovi, pošle životopis a motivační dopis.

Udělala to. A uspěla.

Na Vánoce jí přišel e-mail potvrzující, že ji univerzita přijímá na stáž. Následovala méně romantická část příběhu: sehnat peníze na měsíční pobyt v zahraničí. Nakonec zjistila, že i středoškoláci mohou za určitých okolností využít program Erasmus na vysoké škole, a stala se první českou středoškolačkou, která tuto možnost využila pro výzkumnou stáž. Současně oslovovala nadace i instituce podporující mladé vědce. Některé nabídky sice přišly až ve chvíli, kdy už měla financování vyřešené, ale i díky férovému jednání jí otevřely další kontakty a příležitosti.

Ve Finsku nešlo o exkurzi. Soňa měla vlastní pracovní místo, laboratorní vybavení a konkrétní výzkumný úkol. Pracovala na projektu zaměřeném na enzymy zvané karbonické anhydrázy IX a XII, které mohou pomáhat nádorovým buňkám přežívat. Úkolem výzkumníků je hledat látky, které činnost těchto enzymů dokážou zablokovat.

Sama Soňa to vysvětlovala obrazně: enzym si lze představit jako postavičku Pac-Mana. Dokud má otevřenou pusu, může „pracovat“. Když se mu do správného místa vloží inhibitor, jako by se mu pusa zablokovala – a jeho aktivita se zastaví.

Na finské vědě ji nezaujala jen laboratoř, ale i prostředí. Mluvila o lepším prostoru, vybavení a financování, ale také o větší podpoře žen ve vědě a o podmínkách, které vědcům a vědkyním umožňují lépe sladit výzkum s osobním životem.

Druhá část přednášky se věnovala myšlenkovým mapám. Soňa je představila jako nástroj, který pomáhá vidět souvislosti tam, kde lineární poznámky často selhávají. Zajímavá byla i její rada zkusit se na problém podívat očima někoho úplně jiného – třeba člověka ze středověku, maminky nebo popeláře. Ne proto, že by měli správnou odpověď, ale proto, že nás donutí položit si otázky, které by nás samotné nenapadly.

Nejsilnější sdělení přednášky ale leželo jinde. Člověk nemusí být od dětství génius, mít samé jedničky ani přesně vědět, kam směřuje. Někdy stačí být zvědavý, zkusit věc, která vypadá trochu děsivě, a napsat e-mail, u kterého vlastně čekáte, že na něj nikdo neodpoví.

Jedna čtyřka z chemie ještě rozhodně nemusí znamenat konec vědecké kariéry. Možná právě naopak.

Původní přednášku najdete ZDE.

„Patologie je krásný lékařský obor plný veselých lidí, kteří si rádi povídají o hnusných věcech,“ glosoval profesor Zámečník hned v úvodu. A bylo jasné, že přednáška nebude ani ponurá, ani akademicky odtažitá.

Patolog není soudní lékař

Jedním z největších omylů veřejnosti je představa, že patolog tráví většinu času na pitevně.

Ve skutečnosti jde o dva různé obory. Zatímco soudní lékařství hledá příčiny násilných či nejasných úmrtí, patologie se zabývá především samotnými nemocemi – jejich vznikem, průběhem i tím, jak je co nejlépe diagnostikovat a léčit.

Profesor Zámečník s nadsázkou vyprávěl, že se patologové celý profesní život snaží vysvětlovat, že nejsou „ti od mrtvol“. Když jednou v rozhlase dlouze objasňoval rozdíl mezi patologií a soudním lékařstvím, druhý den mu redaktorka zavolala znovu. Myslela si totiž, že jako patolog bude ideálním hostem do debaty o tom, zda je ekologičtější lidi kompostovat, nebo zpopelňovat. „Tak jsem pochopil, že jsem ji asi úplně nepřesvědčil.“

Ve skutečnosti dnes pitvy tvoří jen malou část jeho práce. Na jeho pracovišti každoročně stanoví diagnózu přibližně 24 tisícům pacientů, zatímco pitev provedou kolem stovky. Většina práce se odehrává u mikroskopu a stále častěji také při analýze DNA a různých molekulárních změn.

Od pitevny k personalizované medicíně

Patologie byla jedním z oborů, které položily základy moderní medicíny. Právě pitvy totiž před dvěma sty lety ukázaly, že nemoci nevznikají kvůli „špatným tělesným šťávám“, ale že mají konkrétní příčiny v jednotlivých orgánech.

Později se těžiště práce přesunulo od pitev k mikroskopii a biopsiím. Lékaři už nemuseli čekat na konec života pacienta – nemoc dokázali rozpoznat z malého vzorku tkáně odebraného během života.

Dnes se patologie posouvá ještě dál. Nestačí určit, že jde například o nádor prsu nebo plic. Patolog hledá konkrétní genetické změny, které onkologům umožní vybrat léčbu přesně pro daného pacienta. „Patolog dnes ví skoro všechno. Ale už není pozdě.“

Patologie někdy rozhoduje během patnácti minut

Ne vždy má patolog na svou práci dny nebo týdny, během některých operací přinese chirurg čerstvě odebraný vzorek přímo na patologii s jedinou otázkou: je to zhoubný nádor, nebo ne?

Vzorek se během několika minut zmrazí, připraví a patolog ho okamžitě hodnotí pod mikroskopem. Do patnácti minut musí chirurgovi odpovědět, aby věděl, jak rozsáhlý výkon má provést.

Je to jedna z nejstresovějších částí oboru. Profesor Zámečník přitom zdůraznil, že nejdůležitější vlastností dobrého patologa není sebevědomí, ale pokora.

„Když nevíš, řekni, že nevíš. Je lepší pacienta operovat dvakrát než mu zbytečně odstranit zdravý orgán.“

Když mikroskop zachrání život

Velkou část přednášky tvořily skutečné příběhy pacientů.

Jedním z prvních byl mladý muž s těžkou epilepsií. Léky nezabíraly a tehdejší medicína nabízela jen velmi malou naději. Lékaři se proto rozhodli pro tehdy odvážný krok – odstranit malé ložisko v mozku, které patologové označili za pravděpodobnou příčinu záchvatů.

Byl to úspěch. Pacient přestal mít epileptické záchvaty a operace zároveň vedla k objevu dosud nepopsaného typu mozkové léze, která dnes nese vlastní diagnostické označení.

Jiný příběh se týkal svalové dystrofie. Ještě před několika lety znamenala pro mnoho lidí nevyhnutelnou cestu na invalidní vozík a předčasnou smrt. Dnes už díky pochopení genetické podstaty onemocnění existuje cílená léčba, která dokáže průběh nemoci výrazně zpomalit.

Někdy zachrání život i pochybnost

Nejzajímavější příběh celé přednášky ale začal téměř banálně.

Mladý student profesora opakovaně přesvědčoval, že trpí svalovým onemocněním. Jediným výraznějším příznakem byly bolesti zad a mírně zvýšené laboratorní hodnoty. Biopsie byla prakticky normální.

Profesor Zámečník byl přesvědčený, že žádnou svalovou chorobu nemá.

Student se ale nevzdal. Nakonec přiměl lékaře doplnit ještě jedno velmi specifické enzymatické vyšetření. A ukázalo se, že měl pravdu.

Trpěl vzácnou Pompeho chorobou – dědičným metabolickým onemocněním, při němž se ve svalech hromadí glykogen. V jeho případě byla nemoc natolik mírná, že pod mikroskopem téměř nebyla vidět.

„Celou noc jsem pak znovu prohlížel jeho preparáty a zjistil jsem, že opravdu měl postižené jediné svalové vlákno z tisíců,“ přiznává profesor.

Právě tento případ podle něj změnil pohled celého týmu na nemoc. Do té doby ji spojovali hlavně s těžce nemocnými dětmi. Najednou se ukázalo, že existují i dospělí pacienti s velmi mírným průběhem, kteří léta netuší, že jsou nemocní.

Rakovina není jedna nemoc

Podobně se během posledních let změnil i pohled na nádorová onemocnění.

Profesor Zámečník se snaží studenty odnaučit používat před pacienty slovo rakovina. Ne proto, že by bylo nepřesné, ale protože v lidech okamžitě vyvolává představu smrti.

Ve skutečnosti jde o stovky různých nemocí s velmi rozdílnou prognózou.

Stejný nádor může mít u dvou pacientů zcela odlišné vlastnosti. Jeden bude reagovat na konkrétní biologickou léčbu, druhý nikoli. Právě proto dnes patologové zkoumají jednotlivé molekulární změny a pomáhají vybírat léčbu šitou na míru.

Velkým tématem současného výzkumu jsou také nádorové kmenové buňky. Ukazuje se, že právě ony často přežijí chemoterapii i ozařování a po čase dají vzniknout novému nádoru. Budoucnost léčby tak pravděpodobně nebude spočívat v agresivnější chemoterapii, ale v cíleném zásahu proti právě těmto buňkám.

Největší šanci stále dává prevence

Přes všechny technologické pokroky se jedna věc nemění: největší šanci na vyléčení stále dává včasný záchyt.

Profesor Zámečník připomněl, že mnoho lidí odkládá návštěvu lékaře ze strachu, aby se nepotvrdilo to nejhorší. Jenže právě tím si často výrazně zhorší prognózu.

Pokud je nádor zachycen v časném stadiu, bývá pravděpodobnost dlouhodobého přežití velmi vysoká. Když se ale objeví až ve chvíli, kdy už vytvořil metastázy, ani nejmodernější molekulární medicína často nedokáže zázraky.

Právě proto považuje za jednu z největších výzev současné medicíny nikoli vývoj dalších léků, ale lepší účast lidí ve screeningových programech a preventivních prohlídkách.

Ačkoliv tedy bývá patologie bývá spojována se smrtí, ve skutečnosti je stále častěji oborem, který pomáhá zachraňovat životy. Každý nový poznatek o tom, proč nemoc vzniká, může znamenat vznik nové léčby. To, co bylo ještě před několika lety neléčitelnou diagnózou, se dnes u některých pacientů mění v chronické nebo dokonce dobře zvládnutelné onemocnění.

Patolog se sice dívá na nemoci z bezprostřední blízkosti, ale ne proto, aby popsal jejich konec – proto, aby pomohl najít jejich řešení. Jak s úsměvem uzavřel profesor Zámečník: „Patologie zná i dobré konce.“

Původní přednášku najdete na http://mensa.click/1ox

Samozřejmě jsme využili příležitosti a položili Andree pár zvídavých otázek.

Co tě inspirovalo pro příběh knihy Nepečené dezerty Kateřiny A.?

Dezerty jsou navzdory sladkému názvu o domácím násilí. Inspirací mi byla bohužel vlastní zkušenost a vražda spisovatelky Simony Monyové – ten moment uvědomění, že hranice mezi fikcí a realitou je velmi tenká.

Máš u psaní nějaký rituál?

Rozhodně k tomu inklinuji, protože psaní je hlavně o disciplíně a vytrvalosti, ale pak přijde múza a ta si nevybírá čas ani místo. Občas chodí na zavolání, jen je třeba zjistit, co se jí ke konkrétnímu příběhu hodí více, jestli Mozart, Beatles, Led Zeppelin nebo zvuky bouřky. Jednou jsem psala povídku na minutu a půl trvající smyčce znělky Slavností sněženek od Jiřího Šusta. Kdyby někdo vlastnil kompletní Šustovy archivy – vzpomeňte si na mě!

Jak pracuješ v detektivkách s náhodou — má v tvých příbězích vůbec místo, nebo ji vždycky převádíš na skrytý vzorec?

Vynechme náhody typu deus ex machina a řekněme si upřímně – není cíle bez cesty. Záleží jen na prostoru, který jako autorka dostanu. I tak lze sebevětší náhodu vystavět jako souhru okolností. Skryté vzorce postav jsou v jejich minulosti, prostředí a touhách. Další vrstvu pak ráda vetkávám do celkového vyznění.

Narazila jsi někdy při psaní na informaci, která byla tak zajímavá, že úplně změnila směr celé knihy?

Pokud informace přepíše rozepsanou knihu, obvykle to indikuje podceněné rešerše. Ale všichni jsme jen lidi. Pokud bych psala příběh z prostředí jaderného výzkumu, půjdu takové situaci naproti. Dnešní doba informačního přesycení má sice tu výhodu, že se lze všeho dopídit, zároveň ale nemůžeme obsáhnout veškeré vědění. Jednou jsem například zpracovala zápletku a týden nato ji viděla v jednom populárním seriálu.

Jak pracuješ s tím, že čtenáři mají tendenci hledat autorský vzorec — a snažíš se ho vědomě vytvářet, nebo naopak rozbíjet?

U povídek mě vyloženě baví to chameleonství, zkusila jsem si většinu žánrů – pohádky, romantiku i magický realismus. A ráda své hranice posunu ještě dál. Nejvíce mi ale sedí krimi, kromě něj jsou mými pilíři toxické vztahy, hluboko pohřbená tajemství, a aby toho nebylo málo, spojuje tohle všechno hudba. Vědomě jsem to přijala u druhé knihy, kterou aktuálně posuzuje nakladatel, a u třetí knihy už s tím pracuji cíleně. Ale jelikož jsem čtenářka, která konzumuje od klasiky po bizarro horror všechno, je možné, že časem svůj vzorec rozbiju i tady.

Může být pachatelem i detektiv?

Ano! A dokonce se to samo nabízí, vždyť právě detektivové znají všechny forenzní metody vyšetřování – ovšem pak záleží na vyznění příběhu, protože tento koncept narušuje tradiční vítězství dobra nad zlem. Přesto jsem já sama měla slabost pro antihrdiny od Fantomase po Dextera. Ta síla tkví zřejmě v rozporu, kdy hrdina má být morálním kompasem, a přesto funguje podle vlastních pravidel. Své vyšetřovatele ráda stavím proti světské spravedlnosti; v takových případech mě ale více zajímá proč, než kdo. Morální odpovědnost pak nechávám čtenáři na posouzení.

Do jaké míry si při psaní hlídáš férovost vůči čtenáři — a kde už si dovolíš vést ho za ruku špatným směrem?

Myslíš tím „fér“ to, že cíleně uvádím nepravdy, nebo že ho cíleně matu, aby čtenář na konci prožil katarzi? Hlavní esencí řemesla je říct čtenáři všechno, ale vlastně ho celou dobu tahat za nos. Slouží k tomu spoustu narativních technik. Ať už zvolený vypravěč, kompozice nebo stylistika. Mám ráda princip Čechovovy pušky, zmínit něco zdánlivě nepodstatného a na konci čtenáři ukázat – vidíte, ta zbraň tady celou dobu byla a vy jste ji měli na očích. Umění je nastolit rovnováhu. Aby aha efekt nepřišel na straně třicet, ale až na straně dvě stě padesát. Proto přepisuji úvodní a závěrečné scény nejdéle a nejčastěji.

V čem bys vyzdvihla specificky českou detektivku? A co bys jí popřála do budoucna?

Česká detektivka má všechno. Od nejtvrdší brutality po mrazivě psychologické krimi. Je to mainstream i klasika. Stačí se podívat na nakladatelství Moba a jejich edici Původní česká detektivka a pak si přečíst knihy držitelů ceny Magnesia Litera v nové (!) kategorii detektivka. Tento žánr má u nás pevné kořeny a je stále žádaný. Takže bych si přála, aby byl hlas naší tradice stále průraznější, aby si podmaňoval další a další čtenáře a aby dál bojoval nejen s padouchy, ale i s malostí světa kolem nás.

Čekanová vyrostla na vesnici v Brdech, ale vždy ji to táhlo do Plzně, kde vystudovala knihovnictví. S manželem vychovává tři holčičky, protože – jak říká – chtěli chlapečka. Psaní ji provázelo celým životem. Od čtvrté třídy přispívala do novin, školních časopisů a psala do šuplíku. Je laureátkou Ceny Havran, Ceny Společnosti Agathy Christie a České Lupy. Kromě psaní povídek a románů působí také jako redaktorka webu fantasymag.cz. Momentálně pracuje na další knize.

Více o Andree a jejích knížkách najdete na adrese www.andreacekanova.cz

Přednáška profesora Vladimíra Beneše na Mensa akademii nabídla pohled nejen na současnou neurochirurgii, ale také na limity našeho poznání.

Od hledání ve tmě k přesné navigaci

Přestože mozek používáme neustále, většinu jeho práce si vůbec neuvědomujeme. Řídí srdeční činnost, dýchání, hormonální rovnováhu, ukládání vzpomínek i nespočet automatických procesů. Zatímco vědomě vnímáme jen malou část jeho aktivit, na pozadí probíhají miliardy operací každou sekundu. Možná právě proto se kolem mozku stále drží tolik mýtů – například populární tvrzení, že využíváme jen deset procent jeho kapacity. Ve skutečnosti nikdo přesně neví, co by „sto procent využití mozku“ vůbec znamenalo. Víme pouze, že aktivita mozku je nesmírně rozsáhlá a že velká část jeho práce probíhá mimo naše vědomí.

Neurochirurgie přitom ještě před několika desítkami let připomínala práci průzkumníka bez mapy. Lékaři dokázali z neurologických příznaků odhadnout, kde v mozku se nachází problém, ale skutečnou situaci viděli až během operace. Zásadní zlom přinesly zobrazovací metody. Počítačová tomografie a magnetická rezonance umožnily poprvé nahlédnout do mozku s přesností, která byla dříve nemyslitelná. Dnešní neurochirurg často zná polohu nádoru nebo cévní výdutě na milimetry ještě předtím, než vezme do ruky skalpel.

Tento pokrok změnil i samotnou filozofii léčby. Zatímco dříve se reagovalo až na rozvinuté příznaky, dnes se mnoho problémů odhalí náhodně při vyšetřeních prováděných z úplně jiných důvodů. Lékaři tak mohou zasáhnout dříve, než dojde k nevratnému poškození nervové tkáně.

Ne každý nález je potřeba léčit

To ale paradoxně vede k jednomu z nejzajímavějších témat současné neurochirurgie: kdy nezasahovat? Díky moderním zobrazovacím metodám dnes lékaři nacházejí stále více nádorů, cévních výdutí a dalších odchylek, které by dříve zůstaly skryté. Ne každý nález však automaticky znamená nutnost operace. Mnohé z těchto změn pacientovi nikdy nezpůsobí vážné potíže, zatímco samotný chirurgický zákrok s sebou vždy nese určité riziko. Neurochirurg tak často nestojí před otázkou, zda je technicky schopen problém odstranit, ale zda tím pacientovi skutečně prospěje.

Mozek totiž prakticky neregeneruje. Co chirurg poškodí nebo co zničí nemoc, nelze jednoduše opravit. Beneš vzpomínal na britského neurochirurga Johna Garna, který prý říkal: „Operovat můžete naučit i opici. Ale nemůžete ji naučit, kdy neoperovat.“ A podobně jeho kanadský kolega zdůrazňoval zásadu: „Více je vždy možné udělat později. Méně už nikdy.“ Právě schopnost včas zastavit a nepodlehnout pokušení „udělat ještě něco navíc“ považuje za jednu z nejdůležitějších vlastností dobrého neurochirurga.

Dilema „zasáhnout, nebo nezasáhnout“ ilustruje příběhem ženy s nádorem sluchového nervu. Nádor jí byl diagnostikován už v roce 1997. Operace by tehdy znamenala reálné riziko poškození sluchu nebo mimiky, přičemž žena pracovala ve státní opeře. Lékaři proto zvolili neobvyklý postup: nedělat nic a nádor pouze sledovat. Rozhodnutí se ukázalo jako správné. Přibližně po patnácti letech byl nádor dokonce menší než při prvním vyšetření a pacientka si zachovala sluch v uchu, které bylo nádorem ohrožené. Mezitím navíc ohluchla na druhé ucho, takže právě zachování sluchu na původně postižené straně pro ni mělo zásadní význam.

Naopak ve druhém příkladu zmínil architekta, který po úspěšné operaci neměl žádný neurologický deficit a bez problémů prošel všemi standardními testy, přesto se už nedokázal vrátit ke své profesi. Jeho slovy „Všecko můžu, cokoliv. Jediný, co nemůžu, je narýsovat přímku.“ Pro většinu lidí by šlo o zanedbatelnou změnu, pro něj však znamenala zásadní omezení. Úspěch léčby tedy nelze měřit pouze tím, zda pacient přežil nebo zda dokáže samostatně fungovat, ale důležité je také to, zda si zachová schopnosti, které dávají smysl právě jeho životu.

Historie plná omylů a sny do budoucna

I když dnes o mozku víme nesrovnatelně více než předchozí generace, stále zůstáváme teprve na začátku jeho skutečného pochopení – a to, co dnes pokládáme za samozřejmé, mohou budoucí generace hodnotit zcela jinak. Ostatně v historii neurověd najdeme řadu takových postupů, které byly ve své době považovány za převratné a moderní, ale později se ukázaly jako slepá ulička. Snad nejznámějším příkladem je lobotomie – chirurgický zákrok, za který byla dokonce udělena Nobelova cena, ale který dnes považujeme za jeden z největších omylů moderní medicíny.

Jedním z velkých současných snů neurověd je schopnost nahradit poškozené nervové buňky novými. V minulých desetiletích se velké naděje vkládaly do transplantací nervové tkáně a později do kmenových buněk. Přestože výsledky na laboratorních zvířatech vypadaly slibně, realita se ukázala být mnohem složitější. Mozek není stavebnice, ve které stačí vyměnit poškozený díl. Každý neuron je součástí obrovské sítě spojů a informací. Nestačí tedy vytvořit novou buňku – je třeba ji správně zapojit mezi miliony dalších. Právě zde naráží současná věda na své limity.

Mnohem reálněji tak dnes působí jiná cesta: propojení mozku s elektronikou. Mozkové implantáty už dnes dokážou pomáhat pacientům s Parkinsonovou chorobou nebo některými typy chronické bolesti. Experimentální systémy umožňují ochrnutým lidem ovládat kurzor počítače, psát text nebo manipulovat robotickou rukou pouze pomocí myšlenek.

Vývoj v této oblasti urychlují moderní technologie, miniaturizace elektroniky i pokroky v umělé inteligenci. Přesto jsme stále teprve na začátku. Mezi jednoduchým ovládáním kurzoru a plnohodnotným propojením člověka s počítačem leží propast technických i biologických problémů.

Celou přednášku najdete na mensa.click/1ou

Stále více výzkumů ale ukazuje, že vysoká inteligence může mít i svou cenu. Nejde o mýty ani stereotypy, ale o měřitelné vzorce, které se častěji objevují u nadaných dospělých, včetně členů Mensy. Porozumění těmto stinným stránkám nesnižuje hodnotu inteligence – naopak umožňuje lidem s vysokými schopnostmi lépe porozumět sami sobě a volit zdravější strategie, jak fungovat.

Jednou z nejlépe doložených nevýhod je zvýšená tendence k nadměrnému přemýšlení (overthinking). Nejde jen o to, že člověk hodně přemýšlí, ale o zacyklené myšlenkové procesy, které vedou k psychickému napětí. Lidé s vyšší inteligencí častěji zvažují a analyzují různé možné scénáře, což může vést k úzkosti, depresím a únavě z rozhodování. Přestože může jít o projev důkladného uvažování – a tedy i o přednost – výzkumy ukazují silnou souvislost s úzkostnými a depresivními stavy (Tarieh, 2021; Qasim et al., 2022).

S tím souvisí i vyšší sklon k existenciálním úvahám, které se pojí s pocity beznaděje, hledáním smyslu a hlubší filozofickou reflexí. Důvod je zřejmý: kdo je schopen promyslet téměř jakoukoli neznámou, musí se s ní také vyrovnat. Nadaní lidé přemýšlejí intenzivně – a témata jako smrtelnost, smysl života, utrpení nebo nejistota z tohoto procesu nevylučují. Tyto úvahy sice obohacují intelektuální život, zároveň ale mohou vést k dlouhodobému vnitřnímu neklidu. Nadměrné přemýšlení a existenciální reflexe jsou tak vedlejším důsledkem vysoké kognitivní kapacity.

S tím souvisí i perfekcionismus. Studie z roku 2025 ukazuje, že u adolescentů s vysokým IQ je častější a může vést k vyhoření i kognitivnímu přetížení. Další výzkumy naznačují, že lidé s vyšší inteligencí bývají také snáze přestimulovatelní (overexcitable). To znamená, že schopnosti, které jejich život obohacují, ho mohou zároveň i zahlcovat.

Výzkum poukazuje i na sociální nevýhody spojené s vysokou inteligencí. Nadaní lidé sice často vynikají ve studiu či v intelektuální oblasti, zároveň se ale mohou dostávat mimo rytmus svých vrstevníků, což vede k tzv. sociálnímu nesouladu. Několik studií upozorňuje na zvýšený výskyt sociálních obtíží, včetně jedné, která sledovala 287 členů Mensy a zjistila u nich výrazně vyšší míru sociálního vyloučení a pocitů izolace.

Tyto výsledky odpovídají širším zjištěním o psychické pohodě mimořádně nadaných jedinců – opakované zkušenosti sociálního vyloučení mohou mít v dlouhodobém horizontu výrazný dopad (Persson, 2007).

Příčinou tohoto nesouladu není jen introverze nebo výstřednost. Vzniká spíše tím, že lidé s vysokými schopnostmi často zpracovávají sociální informace odlišně – více se při interakcích opírají o analytické uvažování. To může vést k pocitu odstupu, k chybnému vyhodnocení záměrů druhých nebo k obtížím přizpůsobit se skupinovým normám. Nejde tedy o osobnostní selhání, ale o předvídatelný důsledek kognitivního nastavení, které se liší od populačního průměru.

Vysoká inteligence může také zkreslovat vnímání sebe sama. Nejčastěji se to projevuje tzv. impostor syndromem (syndromem podvodníka). Ten je sice častější u žen, ale může postihnout kohokoli nadaného a ovlivňuje způsob, jakým lidé hodnotí své schopnosti (Silver, 2022).

Lidé s vyšší inteligencí mají tendenci připisovat své úspěchy náhodě nebo nedorozumění, zatímco obtíže vnímají jako důkaz vlastní nedostatečnosti. Kognitivní schopnosti, které umožňují vysoký výkon, tak zároveň podporují intenzivnější sebekritiku a pochybnosti.

Shrnuto: vysoká inteligence přináší mimořádné výhody, ale i měřitelné kognitivní a emocionální náklady. Nadměrné přemýšlení, existenciální reflexe, perfekcionismus, zvýšená citlivost, sociální nesoulad a syndrom podvodníka jsou vzorce, které se u nadaných lidí objevují častěji.

Nejde však o známky slabosti, ale o předvídatelné důsledky pokročilého kognitivního profilu. Jejich rozpoznání umožňuje lidem s vysokým IQ přistupovat ke svým schopnostem s větším sebepoznáním, lépe zvládat stres i sociální situace a využívat svou inteligenci způsobem, který podporuje nejen výkon, ale i osobní pohodu. Inteligence je jinými slovy mocný nástroj – ale jako každý nástroj funguje nejlépe tehdy, když s ním zacházíme uvážlivě.

Zdroje

Blaas, S. (2014). The relationship between social-emotional diffi­culties and underachievement of gifted students. Journal of Psychologists and Counsellors in Schools.

Cross, J. R., & Cross, T. L. (2015). Clinical and mental health issues in counseling the gifted individual. Journal of Counseling and Devel­opment.

Penney, A. M., Miedema, V. C., & Mazmanian, D. (2015). Intelligence and emotional disor­ders: Is the worrying and rumi­nating mind a more intelligent mind? Personality and Individual Differences.

Persson, R. S. (2007). The myth of the antisocial genius: A sur­vey study of the socio-emotional aspects of high-IQ individuals. Gifted and Talented International.

Qasim, T. B., Sahar, A., Nihal, T., & Bashir, A. (2022). The effect of overthinking on mental health: A case study from university stu­dents in Multan District. Review of Applied Management and Social Sciences (RAMSS).

Sánchez-Moncayo, M. R., Menacho, I., Ramiro, P., & Navarro, J. I. (2025). Perfectionism and psy­chological well-being in adoles­cents with high intellectual abili­ties. Frontiers in Psychology.

Silver, R. (2022). Imposter syndrome – Am I a fraud? BDJ Team.

Tarieh, J. A. (2021). Feelings of inadequacy: The relationships be­tween overthinking and anxiety (Capstone thesis, Lebanese Amer­ican University). Lebanese Amer­ican University Institutional Repository

Převzato z Mensa World Journal, č. 160, 5/2026.

První stopa: rodinná Bible

Někdy začne pátrání po předcích velkým plánem. Jindy docela náhodou. V tomto případě se impulzem stalo vyklízení rodinné usedlosti po smrti babičky. Mezi dokumenty, fotografiemi a pozůstalostmi se objevila rodinná Bible, kterou dostali praprarodiče ke svatbě v roce 1878. Na jejím konci byly předtištěné stránky určené pro zapisování narození, sňatků a dalších rodinných událostí.

Takový nález je pro začínajícího genealoga malý poklad. Najednou se před člověkem otevře několik generací: jména, data, vazby, první obrysy příběhu. A s nimi i přirozená otázka: kdo byli ti lidé? Jak žili? Proč se jejich životy odvíjely právě takhle?

Právě tady rodokmen začíná být živým vyprávěním.

Začněte doma, ne v archivu

Nejlepší rada pro každého, kdo chce s genealogickým pátráním začít, zní překvapivě prostě: nechoďte hned do archivu. Nejdřív prohledejte vlastní domácnost.

Rodné, oddací a úmrtní listy, křestní listy, parte, pohlednice, dopisy, staré průkazky, vysvědčení, pasy, domovské listy, vojenské dokumenty, fotografie — to všechno může být důležitým zdrojem. I dokument se jménem, které vám v tu chvíli nic neříká, se může za půl roku ukázat jako klíčový.

Zvláštní hodnotu mívají staré rodné a křestní listy. Někdy obsahují mnohem víc informací než dnešní úřední dokumenty: nejen jména rodičů, ale i prarodičů, povolání, bydliště nebo náboženství. Řada takových listin se dochovala z období protektorátu, kdy lidé museli dokládat svůj původ. Z dnešního pohledu jde o bolestnou historickou souvislost, ale pro genealogii často mimořádně cenný zdroj.

Popisujte fotografie, dokud je čas

K rodinné historii patří i fotografie. Jenže právě u nich hrozí, že se nejrychleji promění v němé obrázky. Dokud žijí lidé, kteří poznají tváře na snímcích, je třeba se ptát — a psát.

Kdo je na fotografii? Kdy a kde vznikla? Jaký je mezi lidmi vztah? Stačí obyčejná tužka na zadní stranu snímku nebo pečlivý popis u digitální kopie. To, co je dnes samozřejmé, za jednu nebo dvě generace samozřejmé být nemusí.

Někdy se v rodinných pozůstalostech objeví i předměty, které by jiný člověk vyhodil: staré brýle, hodinky, průkazka, nebo dokonce prasklá žárovka pečlivě popsaná jako první žárovka, která v domě svítila od zavedení elektřiny. Právě takové drobnosti dokážou rodinnou historii zvláštně zhmotnit. Neříkají jen, kdy kdo žil, ale také co považoval za důležité.

Systém je nudný — dokud ho nepotřebujete

Jakmile člověk začne nacházet první dokumenty, je lákavé se rovnou ponořit do pátrání. Jenže velmi brzy se ukáže, že bez systému vznikne chaos.

Vyplatí se od začátku všechno skenovat nebo fotografovat, originály bezpečně uložit a dál pracovat hlavně s digitálními kopiemi. Stejně důležité je zapisovat si zdroje: odkud daná informace pochází, kdo ji poskytl, v jakém archivu nebo dokumentu byla nalezena. Po letech totiž mohou různé údaje začít odporovat jeden druhému — a bez znalosti zdroje se těžko rozhoduje, který je důvěryhodnější.

Neexistuje jediný správný způsob třídění. Někdo si složky řadí podle rodů, jiný podle míst, další podle typů dokumentů. Důležité je, aby systém dával smysl právě vám — a aby byl použitelný i za několik let.

Programy pomohou, ale nemyslí za vás

Pro zapisování rodokmenu dnes existuje řada programů a online služeb. V českém prostředí je velmi rozšířený MyHeritage, mimo jiné proto, že nabízí české prostředí a propojuje jednotlivé rodokmeny mezi sebou. Díky tomu může upozornit na shodu: například že předka, kterého jste právě zadali, už má ve svém stromu někdo jiný.

To může být velmi užitečné. Někdo jiný může vědět, kam se váš předek odstěhoval, kde zemřel nebo s kým měl další děti. Zároveň je ale třeba opatrnost. Online rodokmeny obsahují i chyby – a někdy velmi absurdní, jako že se třeba narodil potomek, když otci a matce byly čtyři roky. Program tedy může nabídnout shodu, ale genealog musí přemýšlet, porovnávat a ověřovat.

Kromě online verze existují i offline programy, například Family Tree Builder. Ty umožňují mít data uložená u sebe v počítači a sdílet je jen tehdy, když člověk sám chce. Další možností jsou služby jako FamilySearch nebo menší české genealogické programy.

Příbuzní jako živý archiv

Další velký zdroj informací představují příbuzní. A nemusí jít jen o ty, s nimiž je rodina v pravidelném kontaktu.

Návštěva tety, s níž se kvůli starým rodinným sporům dlouho nemluvilo, může skončit nejen hromadou nových fotografií, ale i nečekaným obnovením vztahů. Staré křivdy často patřily generaci rodičů, zatímco další generace už k nim nemusí mít žádný důvod. Genealogie tak někdy nepomáhá jen rekonstruovat minulost, ale i znovu propojovat přítomnost.

Zajímavé mohou být i kontakty na vzdálené příbuzné, o nichž člověk dosud nevěděl. Když se v matrice objeví rodný dům předka a v katastru nemovitostí u stejného domu dodnes figuruje člověk se stejným příjmením, je to stopa, která stojí za dopis. Někdy vede až k návštěvě domu, odkud rod kdysi vyšel.

Hřbitovy, náhrobky a vzkazy do minulosti

Genealogické pátrání nevede jen do archivů a obýváků příbuzných, ale také na hřbitovy. Náhrobky mohou potvrdit data, ukázat rodinné vazby nebo napovědět, kdo se o hrob stále stará. Starší nápisy bývají někdy překvapivě výmluvné a dokážou naznačit povolání, společenské postavení i vztahy v rodině.

Když není jasné, kdo hrob spravuje, může pomoci hřbitovní správa. Někdy kontakt na majitele hrobu předá, jindy alespoň zprostředkuje zprávu. Existují také databáze digitalizovaných hřbitovů, například BillionGraves, kde dobrovolníci fotografují a přepisují náhrobky. I hřbitov tak může být místem, kde se rodinný příběh posune o kus dál.

Matriky: hlavní genealogický zdroj

Dříve bylo nutné jezdit do archivů osobně. Dnes je velká část matrik digitalizovaná a dostupná z domova. To je obrovská výhoda, ale neznamená to, že jde všechno samo.

Je potřeba vědět, pod jakou faru daná obec patřila, v jakém období a pro jaké vyznání se matrika vedla. Hranice farností se nemusí krýt s dnešními kraji ani okresy a některé vesnice mohou být v různých obdobích vedené jinde. Katolíci, evangelíci nebo židé měli navíc často samostatné knihy.

Matriky však umí odměnit trpělivost. Zápis narození může obsahovat jména rodičů a prarodičů, povolání, místo původu, jméno porodní báby nebo kmotrů. V poznámce na okraji se někdy objeví pozdější sňatek — a tím i další stopa, kde hledat dál.

Zpočátku vypadají staré zápisy jako nerozluštitelný hlavolam. Časem se ale člověk naučí číst strukturu záznamu: kde hledat ženicha, nevěstu, rodiče, svědky, věk nebo místo původu. Pomoci mohou genealogická fóra, facebookové skupiny nebo lidé zkušenější ve čtení kurentu a starších písem.

Noviny někdy řeknou víc než matrika

Matrika sdělí, že se někdo narodil, oženil nebo zemřel. Ale často neřekne, jak se to stalo.

Právě tady mohou pomoci digitální knihovny. Staré noviny a časopisy obsahují obrovské množství drobných zpráv, které dnes působí skoro neuvěřitelně podrobně. Stačí zadat jméno předka a mezi mnoha falešnými stopami se někdy objeví skutečný příběh.

Z matriky se člověk může dozvědět, že předek zemřel „rozdrcen“. Z novin pak zjistí, že pracoval na dráze, zaklínila se mu noha mezi koleje a přejel ho vlak. Najednou před sebou nemáme jen záznam o úmrtí, ale konkrétní lidskou tragédii: muže, který po sobě zanechal děti a těhotnou manželku. A právě takové momenty mění genealogii z evidence na vyprávění.

Rodokmen jako rodinný příběh

Po určité době přestanou stačit jména a data. Člověk začne hledat souvislosti: proč se někdo oženil právě tehdy, proč se odstěhoval, proč se rodina rozpadla, proč se některé historky vyprávěly, a jiné zamlčovaly.

Rodinné příběhy mohou být dojemné, úsměvné i temné. Nešťastné manželství, nevěra, sebevražda, rychlý druhý sňatek, děti, které bylo třeba dovychovat — to všechno do rodinných dějin patří stejně jako svatby, statky a řemesla. Genealogie není vždy uhlazená kronika. Často je to směs krásy, bolesti, náhody a velmi praktických životních rozhodnutí.

O to cennější je pak možnost zjištěné informace sdílet. Rodokmen může mít podobu knihy, plakátu, obrazu, graficky zpracované rodové linie nebo dárku k narozeninám. Když se k datům přidají fotografie, vzpomínky a drobné příběhy, vznikne něco, co dokážou vnímat i děti nebo příbuzní, kteří by se v obyčejné tabulce rychle ztratili.

Genetická genealogie: když archiv končí

Klasické genealogické pátrání má své hranice. U nešlechtických rodů se většinou dostaneme nejdál do 17. století, někdy o něco dál, často ale ne. Starší matriky prostě neexistují nebo se nedochovaly.

Tam, kde končí papírové prameny, může začít genetická genealogie. Test DNA dokáže ukázat vzdálenější původ, příbuzenské shody nebo migrační linie předků. Základní testy dnes už nejsou finančně nedostupné a provádějí se jednoduše stěrem z ústní sliznice.

Je ale dobré vědět, co od nich čekat. U většiny lidí z Česka výsledek obvykle potvrdí středoevropský mix, nikoli dramatické odhalení. Zajímavější mohou být konkrétní genetické shody s dalšími testovanými osobami nebo specializované testy sledující mužskou či ženskou linii.

A je tu ještě jedno varování: genetická genealogie může odhalit i věci, které rodina netušila nebo tušit nechtěla. Nečekané příbuzenství, nevlastního otce, utajenou adopci… Kdo se do ní pustí, měl by být připraven i na tuto možnost.

Hledání, které nekončí

Tvorba rodokmenu není úkol, který se jednou dokončí a odškrtne. Spíš je to dlouhodobé putování po stopách lidí, jejichž životy se propsaly do našeho vlastního, i když o nich často víme jen velmi málo.

Začít se dá jednoduše: prohlédnout staré krabice, popsat fotografie, zeptat se příbuzných, zapsat si první jména. Pak přijdou matriky, archivy, noviny, hřbitovy, databáze, možná i genetické testy. A někde mezi tím se z rodokmenu stane něco víc než seznam předků. Stane se z něj rodinná paměť. A ta má cenu právě proto, že ji nikdo jiný nezachrání za nás.

Záznam původní přednášky najdete ZDE.

Bolest jako varovný signál

Bolest je jednou z nejzákladnějších lidských zkušeností. Zároveň je ale zvláštní tím, že ji nelze jednoduše změřit. Když pacient řekne, že ho něco bolí, lékař nemá k dispozici žádný spolehlivý přístroj, který by jeho prožitek objektivně přečetl. Musí mu věřit.

Právě to dělá z bolesti nejen medicínský, ale i velmi lidský problém. Každý ji vnímá trochu jinak, každý ji snáší jinak a stejný údaj na pomyslné škále od jedné do deseti může u různých lidí znamenat něco úplně jiného.

Bolest začíná v místě poškození. Může jít o poranění kůže, působení horka či chladu, ale také o potíže vycházející z vnitřních orgánů. Poškozená tkáň začne uvolňovat různé chemické látky, takzvané mediátory, které předávají informaci o tom, že v těle došlo k problému.

Mezi důležité hráče patří prostaglandiny. Ty působí na nervová zakončení a spouštějí signál, který putuje přes míchu do mozku. Tam se bolest nejen registruje, ale také prožívá. Nejde tedy jen o „technický“ vjem. Bolest je propojená i s emocemi, a proto ji nevnímáme neutrálně, ale jako něco nepříjemného, čeho se chceme zbavit.

Z evolučního hlediska je to výhoda. Organismus, který uměl rozpoznat nebezpečí a včas reagovat, měl větší šanci přežít.

Od magických mastí k prvním receptům

Bolest a nemoc se objevují už v nejstarších písemných památkách. Ve starověkých civilizacích se ale často nevysvětlovaly biologicky, nýbrž nábožensky: jako trest, prokletí nebo zásah vyšších sil. Tomu odpovídala i léčba.

Například egyptský Ebersův papyrus, jeden z nejznámějších starověkých lékařských textů, obsahuje množství receptů na zažehnání nejrůznějších potíží včetně bolesti. Směsi, které doporučuje, dnes působí až bizarně: například kosti z mečouna, mast z ústřice nebo semena dnes již vyhynulého stromu, vaření, roztírání, přikládání. Přesto šlo o důležitý krok — snahu bolest nějak systematicky uchopit a tlumit.

Zásadní posun přineslo až řecké prostředí a s ním Hippokratés. Ten odsunul stranou božské zásahy a zdůraznil pozorování, zkušenost a rozum. Neznamená to, že by tehdejší medicína byla v moderním smyslu vědecká, ale právě tady začíná tradice, ze které později vyroste medicína založená na důkazech.

Vrba: pradávný předchůdce aspirinu

Jedním z nejstarších prostředků proti bolesti byla vrba. Odvary z její kůry se používaly po staletí při horečce, zánětech i bolestech. Dlouho šlo prostě o přírodní prostředek, jeden z mnoha. Teprve novověká chemie z něj udělala něco, co už se podobalo skutečnému léku v dnešním smyslu – a stalo se jednou z nejslavnějších tablet v dějinách.

Na začátku 19. století se podařilo z vrby izolovat salicin, později se objevila kyselina salicylová. To byl důležitý zlom: účinnou látku už nebylo nutné jen pracně získávat z obrovského množství rostlinného materiálu, ale bylo možné ji vyrábět i chemicky. Jenže kyselina salicylová měla zásadní nevýhodu. Byla velmi dráždivá pro žaludek a trávicí trakt. Pomáhala proti bolesti, ale zároveň mohla způsobit další potíže.

Řešení přišlo v podobě acetylsalicylové kyseliny, známé jako aspirin. Ten se stal doslova zázračným lékem své doby a dlouho byl používán téměř na všechno: bolesti hlavy, zubů, zad, horečky i revmatické potíže. Až čas ukázal, že ani tato „zázračná“ tableta není bezproblémová. I aspirin může dráždit žaludek, a navíc ovlivňuje srážlivost krve. Dnes se proto často používá spíše v jiné roli — například jako lék snižující riziko tvorby krevních sraženin.

Jak přišel na scénu ibuprofen

Farmaceutický výzkum se ale nezastavil. Cílem bylo najít látku, která bude účinnější a přitom bezpečnější. A tak se postupně objevily další skupiny léků.

Velkým mezníkem byl ibuprofen, jeden z typických zástupců nesteroidních antirevmatik. Jeho účinek spočívá v tom, že zasahuje do zánětlivých procesů a brání tvorbě prostaglandinů. Když těchto mediátorů ubude, bolestivý signál se oslabí už na samém začátku, ještě než se přenese dál do nervového systému.

Právě proto ibuprofen dobře funguje tam, kde je bolest spojená se zánětem — například u úrazů, bolestí zubů nebo některých typů bolestí pohybového aparátu. Oproti starším lékům představoval výrazný pokrok a rychle se stal jedním z nejběžnějších prostředků proti bolesti.

Ani tady však nejde o dokonalý lék. Jednorázové použití při běžné bolesti je přitom něco úplně jiného než pravidelné a dlouhodobé polykání tablet – dlouhodobé užívání ibuprofenu může zatěžovat ledviny a problémy může působit i lidem se žaludečními vředy nebo citlivým trávením. To je ostatně opakující se motiv celých dějin analgetik: téměř každý nový lék se zpočátku tváří jako lepší řešení — a teprve čas ukáže, jaké má slabiny.

Paracetamol: známý lék s nečekanou minulostí

Další důležitou kapitolou je paracetamol. Dnes patří k nejrozšířenějším lékům proti bolesti a horečce, ale jeho cesta do praxe byla překvapivě dlouhá.

Už v 19. století vznikaly různé syntetické látky, které měly tlumit horečku a bolest. Některé se ukázaly jako účinné, ale měly vážné nežádoucí účinky – například jedna z látek, fenacetin, se používala velmi dlouho, než se přišlo na to, že může přispívat ke vzniku nádorů.

Paracetamol byl známý už dříve, ale na čas skončil stranou – věřilo se, že jako vedlejší účinek způsobuje methemoglobinémii a související tkáňovou hypoxii. Teprve další výzkum po více než 50 letech ukázal, že při správném použití může být bezpečný a účinný. V mnoha domácnostech se tak stal samozřejmostí a dnes ho známe například pod obchodními názvy jako Paralen nebo v angloamerickém prostředí jako Tylenol.

Záludnost paracetamolu spočívá v tom, že při běžném dávkování je velmi užitečný, ale při předávkování může těžce poškodit játra. A právě to z něj dělá jeden z nejnebezpečnějších „obyčejných“ léků v domácí lékárničce.

Opiáty: od makového mléka k heroinu

Zcela odlišnou skupinu tvoří opiáty. Ty lidstvo zná už tisíce let a jejich původ je v opiu, tedy v zaschlé šťávě z nezralých makovic. Opiové přípravky se používaly ve starověku, ve středověku i v novověku a po staletí patřily k hlavním prostředkům proti silné bolesti.

Na rozdíl od ibuprofenu nebo aspirinu nepůsobí hlavně v místě poškození tkáně, ale zasahují do přenosu bolesti v nervovém systému. Signál sice vznikne, ale dál se nepřenese tak, jak by měl. Proto dokážou tlumit velmi silnou bolest — a proto jsou v medicíně stále nenahraditelné.

Jenže právě tady se otevírá i jejich nejtemnější stránka. Účinnost je vykoupena vysokým rizikem vzniku závislosti. Historie opiátů je plná pokusů vyvinout látku, která bude „silná, ale bezpečná“. A právě tady se zrodil i jeden z největších farmaceutických omylů.

Heroin jako zázračný lék

Když byl z morfinu připraven diacetylmorfin, zdálo se, že medicína našla něco výjimečného. Nová látka byla uváděna jako skvělý prostředek, dokonce i proti kašli. Dnes ji známe pod jménem heroin.

To, co mělo být triumfem farmacie, se rychle změnilo v odstrašující příklad. Heroin se ukázal jako mimořádně návykový a jeho důsledky byly natolik ničivé, že se z něj stal symbol selhání víry v „dokonalý“ lék. V tom je jeho příběh vlastně poučný i dnes: farmaceutický pokrok není přímka vedoucí stále vzhůru. Občas vede i přes velmi bolestivé omyly.

Dějiny bolesti nejsou jen dějinami medicíny

Přednáška připomněla i širší rozměr celého tématu. Opiáty nejsou jen kapitolou z dějin lékařství, ale i z dějin obchodu a politiky. Příkladem jsou opiové války v Číně, kde se z léčivé látky stala komodita s obrovskými ekonomickými a společenskými dopady.

To je dobré připomenutí, že léčba bolesti nikdy neexistuje ve vakuu. Vždycky je propojená s dobovým poznáním, ekonomikou, výrobou, marketingem i kulturou užívání léků. To, co považujeme za běžné a normální dnes, může za pár desetiletí působit stejně zvláštně jako staroegyptská mast z papyru.

Když lék pomáhá — a zároveň ohrožuje

V závěrečné části přednášky Ngoc-Hung Hoang přešel od historie ke klinické praxi. Na konkrétním případu mladé sedmnáctileté pacientky ukázal, že běžné léky proti bolesti mohou být v nesprávném množství životu nebezpečné. Pacientka požila velké množství paralenu, následovaly bolesti břicha, zvracení a akutní příjem do nemocnice – který po zásahu lékařů a medikaci skončil sice na jednotce intenzivní péče, ale ne fatálně.

Mezi lékem a jedem je velmi tenká hranice. Rozhodující je dávka. To, co při správném použití pomáhá, může při předávkování způsobit život ohrožující stav. U paracetamolu je nebezpečné právě poškození jater. Existuje sice léčba, která může účinek toxických metabolitů zvrátit nebo omezit, ale čas hraje zásadní roli.

Růžová tabletka není samozřejmost

Možná právě to bylo hlavním poselstvím celé přednášky. Léky proti bolesti jsou obrovským přínosem moderní medicíny. Díky nim nemusíme snášet utrpení, které bylo pro předchozí generace samozřejmostí. Zároveň ale platí, že žádný z nich není dokonalý.

Aspirin může dráždit žaludek a ovlivňuje srážlivost krve. Ibuprofen není ideální pro ledviny ani pro pacienty se žaludečními potížemi. Paracetamol může při předávkování těžce poškodit játra. Opiáty jsou nenahraditelné u silné bolesti, ale nesou s sebou riziko závislosti.

Příběh léků proti bolesti je vlastně příběhem neustálého hledání kompromisu. Chceme něco, co bude účinné, rychlé, bezpečné a bez vedlejších účinků. Jenže takový ideální lék zatím neexistuje.

Ke každé běžné tabletě proti bolesti je ale potřeba přistupovat s respektem. Není to jen banální drobnost z domácí lékárničky. Je za ní tisíciletý příběh lidské snahy přemoci bolest — a také dlouhá řada omylů, slepých cest i draze zaplacených zkušeností.

Záznam přednášky najdete ZDE.

Výzkumy napříč několika desetiletími ukazují, že inteligence ovlivňuje, koho si vybíráme za partnera, jak spolu komunikujeme, jak zvládáme konflikty, a dokonce i to, jak bezpečné naše vztahy jsou. Zároveň ale vyplývá, že její vliv se vždy prolíná s kulturním kontextem, genderovými normami i emocionálním vývojem.

Inteligence a partnerské preference

Jednu z prvních systematických studií zaměřených na vztah inteligence a výběru partnera provedl v polovině 50. let Hugo Beigel. V New Yorku se ptal 916 mladých lidí, jaké vlastnosti u partnera považují za důležité. Přibližně dvě třetiny respondentů zmínily inteligenci nebo vzdělání – a to častěji muži, kteří cíleně zmiňovali inteligenci žen.

V kontextu doby to není překvapivé. Muži ve studii uváděli, že je vysoce inteligentní ženy mohou ohrožovat a že by manželství s nimi mohlo snižovat jejich status či autoritu. Zajímavé ale je, že zatímco mnoho mužů preferovalo partnerky méně inteligentní než oni sami, ženy naopak většinou nechtěly být „chytřejší“ než jejich partneři a častěji dávaly přednost mužům stejně nebo více inteligentním. To odráží tradiční očekávání spojená s mužským vedením a úspěchem.

Beigel dospěl k závěru, že tyto preference nejsou dány jen přitažlivostí, ale souvisejí i se sebevědomím a genderovými rolemi. Nejistější muži tak častěji vyhledávali partnerky, které vnímali jako intelektuálně slabší.

O téměř šedesát let později se podobné závěry objevily i v moderním kontextu. Jeden komentář z roku 2014 upozorňuje, že vysoce inteligentní ženy zůstávají častěji single, protože jsou vnímány jako zastrašující, příliš vážné nebo „náročné“. Podle tohoto pohledu někteří muži preferují partnerky, které budou na první místo stavět vztah, místo aby se soustředily na kariéru či ambice.

Výzkumy i mediální reflexe naznačují, že zatímco inteligence u mužů je vnímána jako žádoucí, u žen může být problematizována. Rostoucí vzdělanost a profesní úspěch žen tak může paradoxně zužovat jejich výběr partnerů a zvyšovat tlak na to, aby „slevily“. Text kritizuje stereotypy, které inteligentní ženy vykreslují jako méně ženské nebo méně atraktivní, a upozorňuje, že tyto dvojí standardy přetrvávají.

Inteligence, chování a stabilita vztahů

Novější výzkumy se zaměřují nejen na výběr partnera, ale i na to, jak inteligence ovlivňuje chování ve vztahu. Studie z roku 2025 z Oakland University ukázala, že muži s vyšší obecnou inteligencí mají menší tendenci k manipulativnímu, nátlakovému či agresivnímu chování.

Chytřejší muži uváděli méně urážek, menší sexuální tlak i nižší potřebu kontroly. Zároveň vykazovali vyšší emoční investici a závazek vůči vztahu. To naznačuje, že kognitivní schopnosti mohou podporovat regulaci emocí, kontrolu impulzů i konstruktivní řešení konfliktů.

Autoři studie však upozorňují, že inteligence sama o sobě nezaručuje zralost ani laskavost. Výsledky jsou korelační a vycházejí ze sebehodnocení respondentů. Inteligence tedy spíše snižuje riziko problémového chování, než aby je zcela vylučovala, a vždy působí v kombinaci s osobností, hodnotami a sociálním kontextem.

Velké populační studie navíc ukazují, že inteligence souvisí i se stabilitou vztahů. Finská studie zahrnující téměř 200 000 mužů zjistila, že vyšší inteligence zvyšuje pravděpodobnost uzavření manželství i jeho udržení – a to i po zohlednění příjmu a sociálního statusu. Materiální faktory, jako vlastnictví novějšího auta, sice hrály roli, ale inteligence zůstala významným prediktorem. Vysvětlení může být jak evoluční, tak praktické: lidé s lepšími schopnostmi uvažování a komunikace mohou lépe vyjadřovat emoce, řešit konflikty a udržovat dlouhodobé vztahy. Inteligence tak funguje spíše jako každodenní „vztahový nástroj“ než jen statusový symbol.

Jsou vysoce inteligentní lidé v lásce méně šťastní?

Často se objevuje stereotyp, že inteligentnější lidé jsou méně spokojení a neklidnější – jak v životě, tak ve vztazích. Nizozemská studie z roku 2017 vedená Pieternel Dijkstra tuto představu testovala porovnáním členů Mensy s kontrolní skupinou.

Výzkum neodhalil žádný rozdíl v celkové spokojenosti ve vztazích mezi nadanými a nenadanými účastníky. Členové Mensy sice častěji volili vyhýbání se konfliktu místo kompromisu, ale kvalitu vztahu to neovlivňovalo – pravděpodobně proto, že si častěji vybírali partnery s podobnými hodnotami a zájmy.

Nadaní účastníci také vykazovali o něco vyšší míru nejisté vazby, zejména strachu z opuštění, to se však výrazně nepromítlo do celkové spokojenosti. Studie tak naznačuje, že vysoká inteligence sama o sobě nevede k nešťastným vztahům a její případné nevýhody mohou být vyváženy kompatibilitou partnerů.

Závěr

Napříč sedmdesáti lety výzkumu se objevuje několik konzistentních vzorců. Inteligence ovlivňuje, koho si vybíráme, jak ve vztazích funguje moc a status, jak zvládáme konflikty i jak stabilní naše vztahy jsou.

Vyšší kognitivní schopnosti mohou podporovat regulaci emocí, komunikaci i dlouhodobý závazek. Naopak nízké sebevědomí a rigidní genderové normy mohou zkreslovat, jak je inteligence vnímána a oceňována.

Zároveň ale platí, že inteligence sama o sobě nestačí. Stejně důležitou roli hrají emoční dovednosti, empatie, kulturní kontext i osobní zkušenosti. Od studií z poloviny 20. století přes současné debaty o inteligentních ženách až po moderní výzkum násilí, stability a spokojenosti se ukazuje komplexní obraz.

Inteligence může přispívat ke zdravějším, bezpečnějším a trvalejším vztahům – zejména díky lepší komunikaci a seberegulaci. Zároveň se ale může stát zdrojem napětí, pokud je filtrována skrze nejistoty, stereotypy nebo nepromyšlená očekávání.

Být chytrý poskytuje nástroje pro kvalitní vztahy. Nezaručuje však, že s nimi budeme zacházet dobře.

Převzato z Mensa World Journal, č. 159, 4/26.

Střevní mikrobiom je komplexní ekosystém mikroorganismů, které žijí v našich střevech. Patří sem bakterie, viry, houby i další mikroby, které mají podle všeho významný vliv na fungování mozku – včetně učení, paměti a schopnosti řešit problémy.

Pro někoho to nemusí být překvapivé. Vědecké studie upozorňují na význam střevního mikrobiomu už posledních 10–15 let a naznačují, že se podílí téměř na všech aspektech našeho zdraví. Ovlivňuje mnohem víc než jen trávení – například imunitu a zánětlivé procesy, tělesnou hmotnost a metabolismus, fungování trávicí soustavy, zdraví srdce a cév i duševní kondici.

Spojení mezi střevním mikrobiomem a inteligencí spočívá v jeho vlivu na mozek. Naše tělo disponuje obousměrným komunikačním systémem, který propojuje centrální nervovou soustavu s gastrointestinálním traktem. Vědci tento systém označují jako „osu střevo–mozek“. Střevo produkuje neurotransmitery ovlivňující mozkovou aktivitu, například serotonin a dopamin, které mají dopad na náladu i kognitivní funkce.

Jedna studie ukázala, že lidé s rozmanitějším střevním mikrobiomem dosahují lepších výsledků v paměťových testech a úlohách zaměřených na učení. Naopak nerovnováha mikrobiomu je spojena se zvýšeným rizikem kognitivních poruch a neurovývojových onemocnění. To naznačuje významný potenciál stravy ovlivňovat naše kognitivní schopnosti. Tento trend potvrzují i další výzkumy: studie z roku 2016 prokázala souvislost mezi bohatým mikrobiomem a kognicí, v roce 2021 vědci zjistili, že užívání perorálních probiotik poskytuje lepší ochranu paměti při stresu, a výzkum z roku 2019 ukázal, že přítomnost prospěšných střevních bakterií zvyšuje rychlost zpracování informací i mentální pohotovost.

Studie na zvířatech navíc naznačují příčinnou souvislost. V experimentech s myšmi vědci zjistili, že přenos střevního mikrobiomu od vysoce inteligentních jedinců zlepšil u příjemců schopnost učení i paměť.

Přestože jde o fascinující oblast výzkumu, stále zůstává mnoho otázek nezodpovězených. Studie na lidech jsou výrazně složitější než experimenty na myších, protože výsledky ovlivňuje širší spektrum faktorů – například genetika, prostředí či životní styl.

Porozumění tomuto propojení může být obzvlášť zajímavé pro mensany – zejména pro ty, kteří usilují o maximalizaci svého kognitivního výkonu a celoživotní rozvoj. Nové poznatky mohou nabídnout praktické cesty ke zvyšování intelektuálního potenciálu nad rámec tradičních strategií, jako jsou studijní techniky či trénink mozku. Zohledněním faktorů, jako je strava, mikrobiální rozmanitost a životní návyky, mohou mensané zaujmout proaktivní přístup k podpoře své kognitivní odolnosti – a potenciálně tak posílit soustředění, kreativitu i celkovou mentální pružnost. Tento rozvíjející se výzkum naznačuje, že optimalizace propojení střeva a mozku může být stejně důležitá jako samotné „cvičení“ mozku.

Převzato z Mensa World Journal, č. 158, 3/26.

Cestopis není dovolená s kamerou

Ta představa zní lákavě: „Jedeme na dovolenou, tam něco natočíme a vznikne z toho díl cestopisu.“ Jenže jedna epizoda půlhodinového cestopisu může znamenat i čtvrt roku přípravy – rešerše, dramaturgie, plán, kontakty, logistika, povolení, bezpečnost, lokace, domluvení témat a situací, které se budou točit. „Než vezmu kameru do ruky, musím vědět, co tam hledám,“ říká Bělohradský. „Je to jako s fotografií. Než uděláte fotku, měli byste vědět, co chcete vyfotit.“

Teprve na takovém základě může vzniknout dokument, který není jen sestřihem hezkých záběrů, ale má příběh a rytmus. A hlavně po něm divák ví víc než předtím.

Proč vůbec točit: motivace jako základ

U dokumentu se vyplatí položit si otázku, která zní jednoduše, a přitom je zcela klíčová: Proč daný projekt dělám? Nejen proto, že „se uživí“ nebo že se to hodí do vysílání, ale co navíc má cesta přinést. Cestopis může motivovat k poznávání světa – anebo paradoxně posílit vztah k domovu. Oba výsledky dávají smysl. Čím víc člověk vidí země, kde život komplikují diktatury, chudoba nebo nestabilita, tím jasněji si uvědomí, jaké výhody má i obyčejné „normální“ fungování.

Malý štáb jako tajná zbraň

Televizní dokument se dá dělat různě: s velkým týmem, karavany, flotilou aut a několika kamerami… anebo v minimalistické verzi. Malý štáb přitom má jednu zásadní výhodu – dostane se blíž k lidem.

Velké produkce jsou často z logistických i kulturních důvodů nucené točit z dálky. Nejen kvůli pravidlům, ale i proto, že už sama jejich přítomnost vytváří bariéru. Naopak malý tým působí civilněji, méně ruší a někdy se díky tomu dostane k situacím, které jsou pro diváka nejcennější: autentické momenty, důvěra, pozvání, otevřené rozhovory.

Bělohradský popisuje například zkušenost z Váránasí. Zatímco stodvacetičlenný zahraniční tým s Morganem Freemanem točil gháty jen z dálky („bohužel se tam nesmí“), malý český štáb se na pozvání místní komunity dostal přímo mezi obřady.

Je to ovšem vykoupené tím, že v malém týmu musí každý dělat skoro všechno. Kameraman je zároveň zvukař, produkční, řidič, někdy i maskér a pomocník průvodce. A po nocích občas žehlí košile.

Správný průvodce: hlavně uvěřitelný

Průvodce v cestopise není jen někdo, kdo stojí v záběru. Je to nástroj vyprávění. Divák skrze něj čte zemi, filtruje informace a prožívá emoce.

Existují dva funkční přístupy:

• průvodce je zkušený, vede diváka jistě a s přehledem,
• průvodce se učí cestovat „před kamerou“ – a divák sleduje jeho proměnu.

Druhá varianta může být velmi účinná, pokud je upřímná. Když se člověk ze střední Evropy ocitne v prostředí, které nechápe, a přizná obavy, odpor nebo zmatek, paradoxně to zvyšuje důvěru. Divák mu věří, protože nejde o pózu. A když se ten samý člověk během série promění v někoho, kdo chce ochutnávat, zkoušet a chápat souvislosti, vzniká skutečný příběh.

Bez znalosti země to nejde

Dobrá epizoda nevzniká z prvního dojmu. Tvůrci, kteří chtějí jít hlouběji než na úroveň „památky–pláž–trh“, si vybírají lidi, kteří danou oblast znají, mluví místním jazykem a nejsou v zemi poprvé. Jinak film skončí u náhodných scén bez výpovědi.

Cestopis si má umět položit klíčovou otázku: Co to říká o téhle zemi a lidech v ní?
Nestačí natočit hezké surfování na Bali, pokud na vlnách jezdí převážně turisté. Hezký obraz ještě není sdělení.

Nepředvídatelnost jako součást žánru

Natáčení dokumentu je vždycky trochu hazard — a v cestopisu to platí dvojnásob. Jednou do toho vstoupí politika, jindy počasí, jindy místní pravidla. A někdy globální krize.

Pandemie ukázala, jak rychle se může situace obrátit: tým může odjíždět do země, kde je klid, a po pár týdnech z ní odletět v okamžiku, kdy propuká katastrofa. K tomu přidejte falešně pozitivní testy, místní „hru na peníze“ a nutnost během hodin rozhodovat, jestli jde o reálné nebezpečí. Producent v takových chvílích neřeší estetiku záběru, ale bezpečnost lidí.

Stoprocentní zdravotní zajištění v terénu neexistuje. Dá se pracovat s tím, co je rozumné: pojištění, kontakt na lékaře, základní vybavení, antibiotika, vlastní jehly a injekce, aby je štáb nemusel odebírat z místních zdrojů, a zkušenosti z předchozích cest. Zbytek pak je někdy o život, někdy o dlouhou rekonvalescenci a někdy si vyžádá improvizaci, kterou by člověk doma ani nepovažoval za možnou.

A vedle toho platí překvapivě jednoduchá věc: nejlepší jazyk na světě je úsměv. I v situacích, které vypadají opravdu špatně.

Pro koho se točí: český nebo světový trh

Každý dokument musí vědět, komu se nabízí. V českém prostředí je zásadní rozdíl mezi projektem pro komerční televizní slot a projektem pro veřejnoprávní, edukativnější platformu.

U mezinárodního trhu navíc vstupuje do hry obchodní realita. Třeba průvodce v obraze je často problém – pokud mluví česky, pro mnohé zahraniční stanice je to hůř prodejné. Lépe funguje voiceover (komentář mimo obraz), který se dá snadno přepsat a nadabovat do jakéhokoli jazyka. Zní to tvrdě, ale je to jeden z důvodů, proč se formát v zahraničí staví jinak než doma.

Cestopis, který má sílu, tedy nevzniká jen z exotiky. Vzniká kombinací tří věcí – jasné představy, proč jedu a co chci vyprávět, poctivé přípravy a znalosti země, a konečně upřímného lidského prožitku. Není o tom, jak „to bylo krásné“. Je o tom, co cesta udělá s člověkem. Bělohorský závěrem zmiňuje „pravidlo Indie“ – pokud člověk nepřijme místní způsob života a zůstane jen evropským soudcem nepořádku, krav a davů, bude trpět. Když vše ale přijme s pokorou, začne ho to obohacovat – a přesně o tohle v cestopise jde.

Záznam přednášky najdete ZDE.