Když byly obě pohádky hotové, dohodli se oba autoři na jejich vydání v rámci jedné knihy. Z jedné strany měla být Jaroslavova klasická prozaická verze pohádky a z druhé strany Moničina veršovaná. Tento koncept autory napadl z toho důvodu, že se na knižním trhu oboustranná dětská kniha, stejná pohádka, z jedné strany prozaická a z druhé veršovaná, zatím nevyskytuje, a tak byli přesvědčeni, že i tímto by mohli čtenáře zaujmout.

Jak už to bývá, knihy často prodávají spíše jména autorů než obsah knihy samotný. Jaroslavovi v roce 2016 vyšel román Epos o panáčkovi a Monice v roce 2020 sbírka veršovaných hádanek Historie v hádankách. Obě knihy si své čtenáře našly, ale nedalo by se ani v případě jedné knihy říct, že by se jednalo o bestseller. Museli tedy spoléhat na to, že nakladatele zaujmou knihou samotnou.

Člověk by řekl, že nejobtížnější bude samotné napsání knihy. Ale není tomu tak. Napsat knihu je na celé cestě k jejímu vydání asi to nejjednodušší. Po dokončení rukopisu začíná běh na dlouhou trať, na které je občas až zbytečně moc překážek. Některé se dají zdolat snadno, jiné jsou obtížnější a člověk se o jejich zdolání musí pokusit vícekrát. Prvním problémem je, že dětských knih je na trhu ohromné množství. Ať už jde o původní českou tvorbu, nebo překladové tituly. Zároveň jsou dětské knihy drahé na výrobu, neboť by měly být v pevné vazbě, na kvalitním papíře a plné ilustrací, ideálně barevných, aby byly na první pohled poutavé pro malé čtenáře. A ilustrace znamenají mj. sehnat a zaplatit ilustrátora.

I tak zkusili oslovit nakladatele. Nabízet dětskou knihu je ideální rovnou i s ilustracemi. Monika oslovila ilustrátorku, se kterou spolupracovala už na své první knize. Dohodly se na několika celobarevných ilustracích a na několika černobílých, které by si děti mohly vymalovávat. Autoři pak s rukopisem, ukázkou ilustrací a popisem, jak by kniha měla vypadat, oslovili celou řadu tuzemských nakladatelství.

V této fázi se musí každý nepříliš známý autor připravit primárně na to, že mu nikdo neodpoví. Když už mu odpovídá, tak se většinou jedná o zdvořilé odmítnutí. Známý je případ J. K. Rowling, které první díl jejího Harryho Pottera odmítlo 12 nakladatelství, až to třinácté projevilo zájem. Když už konečně někdo našim autorům reagoval pozitivně, chtěl poměrně radikálně zasahovat do původního konceptu. Například vydat jen jednu verzi pohádky. Nebo obě verze výrazně zkrátit. Případně byl problém s edičním plánem, který byl na řadu let již plný.

Připadala v úvahu varianta vyrobit si knihu úplně sami tzv. samonákladem. Taková sranda ale zabere mnohem více času a energie než knihu napsat. To pro lidi, co píšou hlavně pro radost, není. Pak tu je ještě Pointa. Seženete si v rámci crowdfundingu peníze na knihu, kterou vám pak Pointa za peníze z kampaně vydá, a propojí vás s odbornými profesemi, které s přípravou knihy k vydání pomohou (redaktor, korektor, sazeč, grafik apod). Přes Pointu vyšla Monice kniha Historie v hádankách. I když jsou náklady na výrobu knihy hrazeny z peněz vybraných v kampani, autor má z prodaných knih „jen“ autorský honorář, jako bývá u klasických nakladatelství. U malonákladových knih, kterých se prodá maximálně několik stovek kusů, je autorský honorář skutečně jen symbolický. Paradoxně přitom hlavně ohledně kampaně má nejvíce práce s propagací a prodejem právě autor. Nicméně pro začínající autory je toto možnost, jak knihu vydat, pokud ji nechtějí financovat ze svého.

Pak tu je ale ještě něco mezi. Nakladatelství, které odvede všechnu práci, ale riziko spojené s případným komerčním neúspěchem knihy nechá na autorech. Nicméně zisk z prodeje náleží autorům. Jedním z takových je právě LIKA KLUB, pod jehož hlavičkou vyšla pohádka O drakovi, který neuměl hrát šachy.

Bezvadné na takové spolupráci je, že většinu těch nejméně zábavných starostí obstaral nakladatel. Práci redaktora, korektora, sazeče, grafika, zajištění tisku, ISBN, rozeslání povinných výtisků, zajištění distributora a dopravu knih ke knihkupcům. Při plánovaném vydání knihy pro radost je skutečná alchymie stanovit cenu a počet výtisků při určité odhadované sumě nákladů. Při nižší maloobchodní ceně potřebujete více výtisků, aby se náklady vrátily, nicméně tím se automaticky zvýší celková suma, kterou k vydání knihy potřebujete. Při nižším nákladu by zase musela být maloobchodní cena moc vysoká. Za moc vysokou cenu si ale knihu nikdo nekoupí a sáhne po jiných. Při nižší ceně a přestřeleném nákladu zase hrozí, že se nenajde dostatek čtenářů a knihy se neprodají. V podstatě by se vytiskly zbytečně. V případě vydávání knih pro radost to není o tom vydělat, ale jen moc neprodělat. A tak v případě Draka autoři během konzultací s nakladatelem stanovili doporučenou maloobchodní cenu na 333 Kč a náklad na 550 výtisků. Přeci jen chtěli knihou udělat radost mnoha lidem, dětem.

Kniha je v podstatě hotová v momentě, kdy je připravená k tisku. Pak už stačí jen počkat na kapacitu tiskárny. A strategicky vybrat datum vydání. První tři měsíce roku se prodávají knihy nejhůře, je pořád čerstvě po Vánocích. Léto také prodeji knih moc nepřeje. Nejlepší období je před Vánoci a na přelomu jara a léta před prázdninami, dovolenými a na konci školního roku. Nevýhodou těch období, kdy se prodává nejlépe, je, že svoji novinku v tom období chce vydat skoro každý. Šlo o knihu pro děti, a tak si autoři usmysleli, že ji vydají k Mezinárodnímu dni dětí, tedy 1. června.

Když už je vybraný termín vydání a domluvena tiskárna, je fajn zkusit předprodej. Pokud má autor už nějakou fanouškovskou základnu, případně v zádech nějaké velké nakladatelství s velkým dosahem, je to velké plus. Potenciální čtenáře může oslovit napřímo. Předprodej má dvě velké výhody. Je to forma propagace, něco se chystá, bude kniha. Druhou výhodou je, že si lidé mohou knihu pořídit ještě předtím, než vůbec vznikne, a tím přispět na její vydání.

Pokud pro to autor nemá jiné nástroje, je pro předprodej možné využít některou z crowdfundingových platforem. Pozor ale, při výběru platformy je dobré si pročíst podmínky. A pak si nastavit cíle tak, aby byly dosažitelné. Většina platforem má v podmínkách, že v případě nedosažení cíle kampaň ruší, peníze vrací lidem. Při vydávání knihy neznámými autory je nedosažení cíle spíše ten pravděpodobnější výsledek. Jsou dvě možnosti, jak toto riziko minimalizovat, a to raději si nastavit schválně nižší cíl, případně v rámci kampaně k dosažení cíle dolít zbytek peněz z vlastních prostředků, když už to vypadá, že by byla neúspěšná. Vzhledem k tomu, že si často tyto platformy berou procenta z cílové částky v případě úspěšné kampaně, autor mnohdy zaplatí za to, aby v rámci předprodeje něco prodal. Z toho důvodu si Monika s Jaroslavem pro předprodej vybrali platformu Donio. Nejenže si nebere procenta z vybraných peněz v rámci úspěšné kampaně, předprodeje, ale stačí získat jen čtvrtinu z původně nastaveného cíle, aby kampaň byla považována za úspěšnou. Kampaň na Draka nakonec naštěstí na draka nedopadla, protože si v rámci předprodeje našlo svého majitele sto třináct výtisků, tedy celá pětina nákladu. Což nebyl špatný začátek.

Nastal Den dětí a kniha se dostala z tiskárny přes sklad nakladatele k distributorovi, do knihkupectví. Jeden by si řekl, že tím to pro autory muselo skončit. Ale neskončilo. Bylo potřeba rozposlat, případně osobně předat knihy z předprodeje. Napsat a publikovat do světa tiskovou zprávu zvěstující zrod nové knihy, která byla jen v tom týdnu jednou ze 127 vydaných novinek. Kontaktovat blogery a recenzenty věnující se dětským knihám.

A doufat, že se tato tradiční pohádka o drakovi v netradičně pojaté knize, která nemá konec, zato má dva začátky, bude líbit jak dětem, tak jejich rodičům. A čekat, jak si tento klasický pohádkový motiv v novém originálním pojetí o dracích, princích a princeznách, povede. Pohádka je sice o pojídání princezen, ovšem je snadno stravitelná i pro vegetariány.

Pokud místo obvyklých soubojů princů s draky dáváte přednost soubojům ryze intelektuálním, tak jste na tom úplně stejně jako princ v pohádce O drakovi, který neuměl hrát šachy, a mohla by se vám pohádka líbit. Pokud se chcete dozvědět, jestli se princi podařilo draka k takovému souboji o princeznu přemluvit, v čem přesně souboj spočíval a kdo koho porazil, můžete zkusit sáhnout po této knize a co nejdříve ji přečíst až do konce. A nevadí, že už nejste dávno dětmi. Neboť jak praví jedno moudro, pohádky jsou tu především pro dospělé, aby si připomněli, jaké to bylo, když byli dětmi.

Knihu si k recenzi vypůjčily děti ze SIGu Jihočeské nadané děti – výsledek jejich hodnocení si můžete přečíst v následujícím článku:

Styl a zpracování

Veršovaná část je nápaditá a obdivuhodná svou délkou i provázaností, i když některé rýmy nepůsobí zcela přirozeně. Humor v této části ocení spíše dospělí. Naopak próza je přehlednější, čtivější a nabízí více prostoru pro srozumitelný humor i vtipné situace.

Kniha pracuje s klasickými pohádkovými motivy (princ, princezna, drak), ale zpracovává je netradičně a s nadsázkou. Postavy i jejich role nejsou takové, jaké se na první pohled zdají, což přináší řadu překvapení a dějových zvratů.

Příběh a humor

Velmi povedené jsou především dialogy a situace mezi princem a drakem nebo drakovy originální nápady. Humor je vícegenerační – pobaví děti i dospělé, i když každou skupinu trochu jiným způsobem.

Příběh je čtivý, moderně napsaný, s využitím současného jazyka (např. „inzerát“, „brnkačka“), ale zároveň obsahuje i tradičnější výrazy („sluj“, „hvozd“), které mohou rozšířit slovní zásobu dětí.

Šachy jako prvek příběhu

Zajímavým zpestřením je propojení se šachy. Nejde však o učebnici pravidel – šachy slouží spíše jako doplněk příběhu. Ke konci knihy jsou v dialogu prince s drakem přehledně znázorněny tahy některých figur, ale nejedná se o kompletní výčet. To může zaujmout zejména děti, které se šachy učí nebo je už hrají.

Ilustrace a interaktivita

Ilustrace knihu dobře doplňují a přinášejí další rozměr – některé jsou řešeny jako omalovánky. Díky tomu se kniha stává interaktivní, což děti velmi baví (pokud ji ovšem vlastní a mohou do ní kreslit).

Slabší stránky

Nevýhodou může být kratší rozsah knihy – příběh je poměrně rychle přečtený a závěr může působit trochu uspěchaně. Také ne každému bude vyhovovat veršovaná forma.

Doporučení

Kniha je vhodná přibližně pro děti od 6 do 10 let, ale užijí si ji i mladší děti při společném čtení s rodiči. Osloví jak kluky (rytíři, cesta, drak), tak i holky (ilustrace, kreativní prvky), i když zájem se může lišit podle dítěte.

Celkové hodnocení

Jedná se o nápaditou, hravou a netradiční pohádku, která se odlišuje od klasických příběhů nejen formou, ale i obsahem.

Hodnocení: 8,5 / 10

Pojďme se na ně podívat a ukázat, co je na nich pravdy či ne – pohledem člověka, který jezdí pravidelně různými spalovacími vozy (jak krátké, tak delší jízdy) a absolvoval i několik jízd v elektroautech jako řidič.

Jaké je nejekologičtější vozidlo? Veřejné.

První mýtus je, že elektroauto je „ekologické“. Ať už spalovací auto, nebo elektroauto, každé má jednorázové náklady na výrobu, určité riziko nehody a poruchy (čím více systémů, tím spíše větší riziko poruchy – a bohužel novější auta jich mají více, mimo jiné kvůli regulaci, která mnoho systémů stanovila jako povinné) a má nějaké emise.

Obecně platí: čím méně kilometrů najezdíte, tím lépe – bez ohledu na typ motoru. Nájezd kilometrů se pojí nejen s emisemi výfukových plynů (CO₂ – oxid uhličitý, CO – oxid uhelnatý, NOx – oxidy dusíku, HC – nespálené uhlovodíky), ale také s náklady na energii, otěrem pneumatik a brzd, již zmíněným rizikem dopravních nehod a záborem veřejného prostoru mimo vaše bydliště, ať už pro parkování, nebo samotnou jízdu.

Protože jsou elektroauta v průměru těžší, vzniká více otěru z pneumatik (mikroplastů) než u spalováku. Naopak díky rekuperaci vzniká méně otěru z brzd než u stejně těžkého spalovacího auta.

Carsharing tento problém částečně řeší (výrobu, zábor veřejného prostoru i fakt, že díky vyššímu nájezdu mají auta kratší časovou životnost, a tedy jsou v průměru novější s menšími lokálními emisemi). Nicméně nejekologičtější „auto“ je žádné auto nevlastnit a využívat veřejnou dopravu (pokud možno ne letadlo nebo běžnou loď), kolo nebo chůzi.

Tolik k mýtu, jak je elektroauto ekologické – je sice ekologičtější, ale to neznamená, že je ekologické s ním jezdit zbytečně.

Pokud tedy hledáte nejekologičtější „vozidlo“ z hlediska ujetého kilometru a pořizovacích nákladů, dva se hádají (spalovací vs. elektro), třetí se směje: chůze, kolo a ve většině případů veřejná doprava.

Celkovým vítězem může být kombinace veřejné dopravy a nějakého přibližovadla – například vlaku a elektrokoloběžky, kterou lze snadno složit a použít jak na první, tak na poslední úsek cesty.

V čem jsou elektroauta ekologičtější?

Elektroauta nejsou ekologičtější ve výrobě (nejlepší je používat již vyrobená auta nebo je sdílet, byť spalovací), ani nejsou ekologičtější vůči chůzi, kolu či veřejné dopravě.

Jsou ale ekologičtější z hlediska množství energie potřebné na ujetí kilometru. I přes ztráty při výrobě, přenosu, nabíjení a vybíjení elektřiny je efektivnější vyrábět energii ve velkých elektrárnách než ji vytvářet přímo v autě spalovacím (méně účinná přeměna energie).

Z hlediska městského prostředí je pak klíčové, že elektroauta mají nižší lokální emise. Lidé preferují přesun emisí z ulic měst k elektrárnám, kde dávají smysl velké a účinné systémy na čištění spalin (úspory z rozsahu, menší omezení hmotností apod.). Ve spalovacím autě takto kvalitní systémy nikdy nebudou – kvůli ceně i hmotnosti.

Pokud elektroauto dobíjíme z fotovoltaiky, kde emise vznikají „jen“ při výrobě, a navíc se naučíme nabíjet v době přebytků energie, ekologický přínos se dále zvyšuje.

Bohužel k tomu zatím nejsme příliš motivováni – cena elektřiny bývá stejná bez ohledu na situaci v síti. Vlastníci FVE jsou na tom lépe.

A pozor na Jevonsův paradox – zvýšení efektivity může vést k vyšší celkové spotřebě. Zvlášť ti, kdo jezdí „zadarmo“ díky FVE, by na to měli myslet.

V čem jsou elektroauta nedůležitě odlišná

U spalovacích aut řešíte palivo (oktany, kvalitu, dodavatele). U elektroauta kvalitu elektřiny neřešíte – pokud máte vlastní FVE, jste vlastně sami sobě dodavatelem.

V praxi ale můžete řešit tarify, zásuvky nebo nabíjecí standardy.

U spalovacích aut se někdy nedoporučuje jezdit nádrž úplně na doraz (usazeniny). U elektroaut není vhodné často vybíjet baterii do nuly nebo ji dlouhodobě nechávat plně nabitou – i když moderní elektronika tyto věci do značné míry řeší.

V čem jsou elektroauta uživatelsky příjemná?

Spalovací auta se mezi sebou velmi liší – od trabanta přes octavii po Rolls-Royce (doplňte si své značky a příklady) –, protože se velmi liší i to, jak je využíváme, co od nich chceme, a taky kdy vznikla, co bylo tehdy standardní, co povinné, co oceníme a co ne. Podobně se liší i elektroauta mezi sebou. Tedy ani ne každé elektroauto umožňuje vše to, co níže zmíním.

Způsob „tankování“

Zvláště na venkově nemusíte jet i mnoho kilometrů k nejbližší benzínce nebo plánovat cestu tak, abyste jednou za čas kolem benzínky jeli a tam ztratili x minut času. Nemusíte nabíjet do plna. Na rozdíl od benzínky totiž rychlost „tankování“ není rovnoměrná, ale čím vybitější baterie, tím rychlejší nabíjení. Prostě dojedete domů, na oběd, na nákup nebo do práce, začnete nabíjet a jdete si po svých. A až potřebujete odjet, nabíjení přerušíte. Moderní baterie s přerušováním problém nemají, spíše naopak.

Pokud máte možnost dobíjení doma, pro většinu cest vlastně nikde jinde dobíjet nemusíte. Běžně dostupný dojezd 300 km vám stačí na drtivou většinu cest do zaměstnání, obchodů, na úřady nebo na výlety kolem domova či během dovolené. Současná realita je taková, že mnozí ani nenabíjejí každý den, protože mnoha lidem by na většinu cest stačil dojezd pár desítek kilometrů denně. Běžný dojezd je kolem 300 km, ale pokud potřebujete více, lze si koupit elektroauto, které má dojezd jako spalovák.

Elektřina je téměř všude. Můžete dobíjet doma, u obchodů, u úřadů, na ulici, na ubytování i přes běžnou elektrickou zásuvku. Že to trvá i hodiny? Ano, ale na rozdíl od benzínky během nabíjení nemusíte čekat. A cenu dobíjení si můžete snížit pomalejším dobíjením, nebo si naopak připlatit za rychlejší dobití, když spěcháte. A párkrát do roka (a počet takových situací se spíše zvyšuje) můžete dobíjet skoro zdarma, nebo dokonce tak, že vám dodavatel za spotřebování energie platí – přispíváte totiž k tomu, aby v některých obdobích nebylo v síti příliš elektřiny. Nic není zadarmo; k tomu potřebujete průběhové měření, což nepřímo znamená vyšší paušální platbu za elektřinu.

S tím se pojí i to, že si v zimě můžete kromě dobíjení auto předehřát, takže neškrábete skla, nemrznete prvních pár kilometrů cesty, ale nastupujete do vyhřátého auta třeba jen v triku. A na rozdíl od spalovacího tím v žádném případě neporušujete zákon 361/2000 Sb. (§ 7 odst. 1 písm. b): „Řidič nesmí … obtěžovat ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích ani jiné osoby zejména … zbytečným ponecháním motoru stojícího vozidla v chodu.“

Jízda: akcelerace, tichost

Pokud nejezdíte zrovna ve spalovacím sporťáku anebo si naopak nekoupíte levné elektroauto, pak velmi příjemnou vlastností elektroauta je pro mnohé zábavnější a pohodlnější jízda. Nadprůměrná akcelerace: pokud potřebujete předjíždět nebo vyjet prudší kopec, prostě tomu šlápněte na plyn. Záběr to má navíc plynulejší, takže jet pomalu do kopce po hrozné cestě je snadnější a pohodlnější – nemluvě o tom, že není nutné řadit, ať už ručně, nebo automatem, když je potřebná rychlost příliš pomalá na druhý či třetí rychlostní stupeň a příliš vysoká na první či druhý.

O tom, že výkon a jinak nepříliš atraktivní vyšší hmotnost se občas mohou hodit, by mohl vyprávět i řidič náklaďáku, kterému pomohlo elektroauto.

Navíc elektroauto je tišší než většina spalováků. Zvláště citlivější lidé nebo lidé, kteří si chtějí během jízdy povídat, ocení tichý provoz elektroauta. Tedy kromě umělého povinného a dost nepříjemného pištění elektroauta (i hybridu) při nízkých rychlostech.

Ekonomie

Ano, elektroauto je dražší, částečně kvůli baterce, částečně kvůli tomu, že čím novější auto, tím více má povinných systémů. Dále dražší auto znamená dražší havarijní pojištění. Vyšší výkon elektroaut pak může znamenat i dražší povinné ručení. Ceny ojetin jsou podobně různorodé jako u spalováků a podobně náročné na kontrolu – jen vám znalost typických problémů spalováků je téměř k ničemu, potřebujete nové znalosti.

Servis auta je jednodušší (protože neobsahuje komplikované věci jako převodovka a spalovací motor), nicméně cenově to zatím není žádná sláva – hodinová sazba je vyšší, částečně kvůli nutné certifikaci. Takže jste mnohdy na podobné částce za servis jako u spalováku.

Proč si tedy lidé elektroauto pořizují? Pokud někdo najede autem hodně kilometrů a aspoň částečně nabíjí za rozumnou cenu – doma, v práci nebo při nákupu –, prostě mu ujetý kilometr vyjde levněji. Pokud má doma FVE, kterou dokáže využít pro nabíjení elektroauta, posouvá se výhodnost elektroauta i k nižším nájezdům, respektive při velkém nájezdu je výhodnost elektroauta zásadní.

Jak moc levnější? Rozdíly cen jsou ještě vyšší než u spalováku. Záleží na tom, jestli koupíte nové auto, nebo vám stačí ojeté elektroauto. Jestli a jak moc se vyhýbáte drahým dobíječkám (třeba těm na dálnici, podobně jako u spalováku), jak rychle dobíjíte (rychlejší dobíjení znamená vyšší nároky na síť, které zaplatíte), jak levného si najdete dodavatele a jeho produkt (podobně jako u telefonování jsou rozdíly obří v závislosti na paušálu a objemu). Jestli a v jaké míře využíváte svou či spřízněnou FVE. Nebo jestli najdete dobíjení zdarma (dříve běžné, nyní vzácnější, ale stále možné).

Aneb podle toho, jak moc chcete, aby elektroauto bylo levné, nebo naopak drahé, vždy najdete kombinaci parametrů tak, aby vám vyšlo to, co chcete. Například v Brně Teplárny nabízejí kWh za 8,3 Kč (13 Kč bez registrace) a uvádějí cenu provozu elektroauta Renault Zoe 0,9 Kč/km.

Jeden tip: rozhlížejte se po cenách tam, kde jste, a kolik tam stojí dobíjení. Zajímejte se o možnosti dobíjení u svého zaměstnavatele, u svého ubytovatele, u svého dodavatele energií. Zajímejte se o sazbu D27d pro svůj dům – dvoutarifní sazbu, která běží v nízkém tarifu po dobu 8 hodin denně někdy v době od 18 hodin do 8 hodin, rozdělených maximálně na dvě doby. Zajímejte se o FVE. Až přijde čas na výměnu auta (ideálně až to stávající bude naprosto nepoužitelné), ať máte realističtější odhad, za kolik vy sami budete jezdit s elektroautem.

Baterka na cestách

Modernější elektroauta mají často výhodu v tom, že je to vlastně baterka na kolečkách. Baterii v autě lze využít jako přídavnou baterii pro dům: nabíjet do ní levnou energii, prodávat z ní v době drahé elektřiny, čerpat z ní pro vlastní potřebu v době drahé elektřiny nebo v době výpadku proudu.

Kamkoliv, kam dojedete autem, máte možnost tuto baterii využít jako zdroj elektřiny: při kempování, provozu a dobíjení jiných zařízení. I když skončíte v nějaké koloně, většinou na tom budete lépe než ve spalováku – větší baterka se hodí. V extrémním případě spalováku dovezou palivo v kanystru, vám v powerbance. A nabití prázdné baterky na pár kilometrů k nejbližší nabíječce může být rychlé; možná vám na to bude stačit čas potřebný k vyplnění byrokracie.

Samořízení

Zatím je to stále spíš v plenkách, v přechodových stavech, ale jakmile bude kompletní samořízení, nejen pro mě to bude vážný důvod změnit auto – nebo naopak důvod už auto nemít, pokud to bude znamenat výrazné zlevnění taxislužeb a carsharingu. Kdo ví. Mít možnost místo řízení se kochat. Místo hledání parkování ve městech to nechat na automatice.

Od začátku letošního roku navíc konečně existuje i podpora v legislativě.

Aktuálně to ještě není důvod, ale pro budoucnost to bude dost značná změna. Pro mě to zní dost lákavě – u mě by se projevil Jevonsův paradox, popojíždění v kolonách a hledání parkovacího místa by bylo do značné míry neutralizováno.

Elektroautem na dovolenou?

Často v diskuzích čtu námitku, že do Chorvatska by elektroautem nejeli, protože by se doba jízdy protáhla. Zaprvé velmi záleží na tom, kdo a jak jede. S přáteli-řidiči dáte Chorvatsko nonstop přes noc jen s jednou krátkou přestávkou na natankování a vystřídání řidiče. Rodina s dětmi to může zvládnout taky na podobný počet zastávek, protože když děti usnou, není radno zastavovat a riskovat jejich probuzení. Ale taky se z toho může stát zastavování co chvíli kvůli hladu, žízni nebo WC. Jiní si kvůli dětem, kolonám nebo prostě proto, že nechtějí jet v noci, dají zastavení na den dva po cestě, například ve Slovinsku.

Můžete tankovat draze na dálnici nebo si najít levné benzínky hned u sjezdu z dálnice. A podobně je to s elektroautem. Tedy pro mnohé lidi se cesta na dovolenou elektroautem nebude lišit, u některých to bude znamenat, že změní režim cesty, ale nebude jim to vadit. Jiným to vadit bude, ale elektroauto si i tak pořídí, protože u nich zvítězí jiné výhody, například cena za kilometr jízdy. A jiní si ho nepořídí.

Osobně se mi zdá jízda spalovákem stále pohodlnější, nicméně ne nijak výrazně. Až budu mít elektroauto, budu si užívat jeho vlastnosti – pohodlí, ticho, zrychlení, levnější provoz –, zvlášť když bude možné si v ceně ubytování (z přípojky elektřiny) dobít i auto.

Mají být elektroauta podporována?

Za mě ne. Z vícero důvodů. Zaprvé: to, co se lidem cpe, se vlastně dehonestuje. Dehonestuje se to tím, že když se to musí podporovat, tak to asi není dost dobré samo o sobě. Dále zafunguje opozice podvědomí. Výsledkem je stav, kdy elektroauto lidé odmítají jen na základě něčeho, co někde četli, přitom nikdy v elektroautě neseděli, natož aby ho byť krátce řídili. Natož aby ho delší dobu provozovali a překonali první odpor k čemukoliv novému či jinému. Nebo to vzdali, protože staré návyky jsou jim k ničemu, nebo dokonce kontraproduktivní, a potřebovali by se naučit nové a využívat výhod. Nebo potřebovali rychle nahradit zničené auto, ze setrvačnosti koupili opět spalovák (nebo ho koupili rychle, než ho zakážou – i toto je důsledek neuvážené regulace) a teď si sami sobě své rozhodnutí obhajují.

Dalším důvodem je to, že ty podpory jsou nesystémové a zhoršují problémy jinde. Zdarma parkování v Praze i jiných městech nebo parkování se slevou: veřejný prostor je drahý, má mnoho potenciálních použití, a běžné sazby parkování vůbec neodpovídají tomu, jak drahý ten prostor je, zvlášť v centrech měst. Navíc ceny parkovného neodpovídají poptávce. Na mnoha místech je v některých obdobích vyšší poptávka, ale cena je stejná jako jindy. Zvýhodňují se rezidenti, kteří často parkují mnoho hodin nečinná auta, a přitom mají víc možností si zřídit či zařídit parkovací místo než ti, kteří přijedou nakoupit nebo poskytnout službu (například řemeslníci). Elektroauto zabírá prostor podobný jako spalovací auto, není důvod, aby mělo podporu, a vlastně tak dále zhoršovalo problémy s parkováním.

Na druhou stranu si dovedu představit, že to u někoho mohlo hrát roli v tom, jestli si pořídit elektroauto, nebo spalovák. Pro ty, kteří se pohybují v Praze, mohlo hrát bezplatné parkování, které se postupně omezuje. Ono se sice jedná jen o několik desetikorun denně, ale ono se to nasčítá, a navíc to bylo bez rizika pokuty a bez časových zdržení při kupování parkovného. Podpora je tedy riziková i pro příjemce – kdykoliv může být zrušena a návratnost je náhle jinde.

Podpora ve formě dálničního poplatku zdarma je méně kontraproduktivní. Nevidím v ní smysl, ale ani mě nepohoršuje. Zároveň si ale nemyslím, že by hrála nějakou významnou roli při pořizování elektroauta (tisíce korun ročně versus statisíce až miliony za nové auto). A obecnější problém je v tom, že máme časový poplatek za použití dálnic a je jedno, jestli člověk párkrát ujede pár kilometrů po dálnici, nebo po celý rok jezdí denně trasu Praha–Ostrava. Dále máme denní dálniční známku,

Dále tu máme implicitní podporu ve formě toho, že existuje spotřební daň na paliva, ale neexistuje spotřební daň na elektřinu jako palivo. Na Islandu to vyřešili tak, že mají ekodaň na fosilní paliva a pak daň za každý ujetý kilometr v závislosti na typu vozidla. Otázkou je, zda je to platba za externality, jako je otěr pneumatik (těžko vyčíslitelné), nebo spíš způsob, jak vybrat peníze do státního rozpočtu.

Dále v zahraničí – a české zákony toto umožňují zavést i v ČR – existuje poplatek za vjezd do měst nebo rovnou zákaz „neekologických“ vozidel. Tady vidím problém v tom, že problém není samotný vjezd, ale počet ujetých kilometrů ve městě. Proč má platit stejně někdo, kdo vjede do města na návštěvu, jako někdo, kdo po městě rozváží nebo taxikaří? A ještě hůř: proč má platit ten, kdo ujede svým veteránem pár kilometrů, zatímco spalovací auto, které po městě rozváží nebo taxikaří, neplatí nic, a přitom emisí celkově vyprodukuje výrazně víc?

Za mě: pokud nějak podporovat elektroauta, tak v tom, v čem opravdu jsou ekologičtější. A jediné, co to je beze sporu, jsou lokální emise ve městech. Jenže to znamená zpoplatnit zbývající auta, která lokální emise vytvářejí – ale ne paušálně, nýbrž podle počtu kilometrů. Aby taxikáři, rozvážkové služby a veřejná doprava byli přiměřeně (dle nájezdu) tlačeni do vozidel, která těch emisí dělají méně. Ale ne likvidačně, ne nespravedlivě – prostě pokud najedou málo, ať klidně jezdí veteránem. Ideální by byl systém městského mýta.

A co hybridní auta?

Ekologie hybridních aut závisí na jejich použití. Může být horší než u odpovídajícího spalovacího auta, ale může být i výrazně lepší. Jsou dražší na výrobu i provoz, rizikovější (kombinují vyšší pravděpodobnost hoření spalovacích aut s vyšší náročností hašení elektroaut), poruchovější (více systémů) a náročnější na údržbu (opět více systémů). Na druhou stranu mohou být pro někoho vhodným kompromisem.

Kolem elektroaut je spousta emocí (nedivím se tomu, opozice podvědomí funguje, nedůvěra vůči státu a EU je vysoká). Tento článek měl za úkol popsat pohled člověka, který sice nesouhlasí s podporou elektroaut, zákazem výroby spalovacích aut a různými regulacemi, jezdí z důvodu malého nájezdu už téměř veteránem (a malý nájezd mám kvůli tomu, že si uvědomuji, že jakékoliv auto není ekologické, a většinu potenciálních cest absolvuji jinak: nulou – online komunikací, chůzí, kolem, veřejnou dopravou), ale na druhou stranu je příznivcem elektroaut a několikrát různá elektroauta řídil.

Nezavrhujte elektroauto jen proto, že je vnucováno a že kolem něj panuje plno nesmyslů a mýtů. Rozhodněte se sami, překonejte strach z nového i lenost učit se něco nového – mnohým se elektroauto může značně vyplatit. A většina z nás uvítá čistší vzduch ve městech, zvláště v zimních měsících, kdy je obvyklým zlozvykem při čištění auta mít nastartováno.

Měla bych snad spíše říci slečna Nálada. Je totiž stejně stará nebo raději mladá jako já. Má šaty z barev příslušné roční doby, v kterou přichází a trochu tmavších odstínů než vidíme ve dne. Dnes přichází jako vždy bez klepání a je celá v šedobílé. Jako ta mlha. Nese v ruce lampičku, kterou svítí okno domu na protější stráni. Je udivená, že už jsem rozsvítila, obyčejně touhle dobou sedím v šeru pracovny a čekám, až zazní její krok, který má úplně stejný zvuk jako krok Ticha. Tedy pana Ticha. Ten je ještě méně nápadný než slečna Nálada. Jeho oblek je v barvách věcí mojí pracovny a umí, tedy ten oblek měnit odstín stejně jako regál na knihy a časopisy, psací stůl, lampa, magnetofon, židle nebo okenní rám, když vstupují do světla nebo stínu v různou denní hodinu. Slečna Nálada mě navštěvuje sice pravidelně, ale má i jiné povinnosti, jako jsou návštěvy dalších slečen, které rády v tichu sní, nebo třeba různých zákoutí města, parků, nábřeží a také kostelů a výstavních síní, kde ji můžete potkat i vy, když tam zajdete.

Slečna Nálada má totiž některé zvláštní schopnosti. Například dokáže, že zapomenete na svoje všední starosti, načerpáte nové síly, v duši se vám rozhostí mír a klid. Bude se vám lépe dýchat a budete i lépe rozumět svým vlastním myšlenkám, protože si najdete chvíli času si s nimi popovídat. Slečna nálada je totiž velmi skromná, nestrhává pozornost na sebe, nemusíte se jí věnovat, když vás navštíví doma ani když ji potkáte třeba v parku, naopak vás přiměje k tomu, abyste se věnovali sami sobě. A pak umí ještě něco velmi důležitého. Přivádí s sebou pana Ticho.

Moc jsem o něm zatím nepsala, ani by o to nestál, protože je ještě skromnější než slečna Nálada. Byl odjakživa tak skromný až na to málem doplatil. Nechal se vyhnat z ulic hlukem motorových vozidel, houkáním klaksonů, z bytů a domů křikem a hádkami nebo hudbou z reproduktorů, a dokonce už nechodí ani na vysokoškolské přednášky, kde ho překřičí hlučně se bavící studenti. Navštěvuje už jen těch málo míst, kde pracuje slečna Nálada. Navzájem se potřebují a podporují. Už jste si jistě všimli věty, která se objevuje v literatuře: „Náhle se rozhostilo ticho a vznikla taková zvláštní nálada.“ To je právě ono. Nálada, která k nám přijde, když si pro ni v naší uspěchané době uděláme chvíli čas, nám pomůže k tomu, že se nám v duši a mysli rozhostí ticho, mír a klid.

Na protější stráni se na tmavě šedomodrém podkladu stromů rozzářila další světla. Slečna Nálada si totiž s sebou vzala dnes víc lampiček. Asi čekala, že o ní budu vyprávět. Takové věci ona zná dopředu. A co vy? Už vás někdy navštívila? Že ne? Že nevíte? Tak se dobře rozhlédněte po svém pokoji nebo kanceláři. Třeba sedí někde v koutě pan Ticho v barvě šanonu a inkoustu. Možná ho i uslyšíte, když ztlumíte rádio. A kde je slečna Nálada? Vyhlédněte z okna do ulic, na stromy a na oblohu. Už ji vidíte? Právě vystoupila z obzoru fialového soumrakem a míří přímo k vám.

Jak jsme již uvedli, velké množství géniů minulosti odmítalo aktuální nekonečno. Byl to třeba již zmíněný Aristoteles, nebo Euklid (své v „nekonečnu“ protínající se rovnoběžky měl definovány potenciálně). Zenon z Eleje svými známými paradoxy také zpochybňoval nekonečno, konkrétně nekonečné dělení prostoru nebo času. Dalšími odpůrci nekonečna byli Archimedes, Avicena, Galileo, Thomas Hobbes, John Locke, Newton, George Berkeley, David Hume, a matematici d’Alembert, Lagrange, Gauss, Cauchy, Poincaré a další. Dokonce samotný Cantor, který založil svou teorii množin na nekonečné množině přirozených čísel, zastával názor, že neexistují nekonečně malé veličiny, a že kalkulus pracuje pouze s limitami. To ale oslabuje i jeho pozici pro teorii množin, jak je mu vytýkáno, neboť jeden typ nekonečna uznává, jiný ne. Ještě k odpůrcům existence nekonečna přidejme žijícího génia Dorona Zeilbergera, což je matematik, kterého někteří řadí na úroveň Fieldsovy medaile (tato medaile je obdobou Nobelovy ceny, ale pro matematiku, a je vzácnější než Nobelovka, protože se uděluje jednou za 4 roky).

Vypadá to, že velká převaha názorů je na straně „odmítačů“ nekonečna. David Hilbert s jeho programem absolutní matematiky sice prohlásil: „Nikdo nás nebude moci vyhnat z ráje, který pro nás vytvořil Cantor.“, a myslel tím Cantorovu teorii množin založenou na nekonečnu, ale najdeme i jeho překvapivé prohlášení, že: „… nekonečno nikde nenajdeme; není přítomno v přírodě ani není přípustné jako základ našeho racionálního myšlení…“. Považoval je jen za fiktivní, nicméně užitečný koncept, ne za ontologickou, tedy existující entitu. I Kurt Gödel, asi nejčistší zastánce aktuálního nekonečna, považoval nekonečnou množinu přirozených čísel, tuto bránu, kterou kolem roku 1900 vtrhlo nekonečno do matematiky, za silnou idealizaci a dával taky šanci „nekonečnu“ potenciálnímu. Skoro to vypadá, že jediný čistý zastánce nekonečna byl Bolzano, v jehož Paradoxech nekonečna lze ale celkem snadno zjistit, že píše často spíše o nekonečnu potenciálním, pokládaje ho za aktuální.

Ale pravda nejde odhlasoval, a to ani génii, takže stojí-li logika proti všem géniům, vyhrává logika. Ostatně, kdyby dnes matematici hlasovali, obrovská většina by se nekonečna zastala. Ale co na věc tedy říká sama logika? I z pohledu logiky to vypadá na prohru nekonečna. Ono by mohla úplně stačit jazyková analýza pojmu nekonečna. Má to být něco, co nemá konec, ovšem dotažené až do konce. Nic už by nemělo jít přidat jako u potenciálního „nekonečna“. V angličtině je pro nekonečno dokonce běžný termín completed infinity. Jak říkal geniální matematik profesor Vopěnka, je to „vyčerpání všech nevyčerpatelných možností“. Už tato rozpornost tohoto pojmu by vlastně stačila, aby bylo jasné, že nekonečno neexistuje. Nebo si můžeme uvědomit, že nekonečnou řadu přirozených čísel nelze realizovat, protože „poslední“ člen té řady by měl nekonečně cifer, což nelze zapsat, tedy ani myslet v konkrétní podobě. Ovšem to zdaleka nejsou jediné argumenty nebo vlastně důkazy, jen jsou to ty nejjednodušší.

Galileo totiž podal důkaz spornosti nekonečné řady přirozených čísel (těch dveří, kterými se nekonečno dostalo do matematiky). A tento důkaz svou přesvědčivostí zabránil vstupu nekonečna do matematiky zhruba do roku 1900. Galileo to udělal tak, že vedle sebe postavil dvě řady. Jedna řada byla řada přirozených čísel, 1, 2, 3, 4, …, druhá pak řada jejích druhých mocnin. 1, 4, 9, 16… Samozřejmě každá mocnina patří ke svému základu, tedy by nekonečná řada přirozených čísel měla být stejně velká jako řada odpovídajících mocnin. Ovšem mezi mocninami jsou zase mezery, kam lze doplnit 2, 3, 5, 6, 7, 8 atd. Tedy řada mocnin má menší počet členů než řada přirozených čísel. Tyto dvě řady jsou překvapivě současně stejně i různě velké. Představa této nekonečné číselné řady je tedy sporná, pročež neexistuje stejně jako třeba trojúhelník s pěti vrcholy. Tento důkaz je dnes zastánci nekonečna, eufemisticky nazývaný jen jako paradox. Ovšem jakýkoliv rozpor v základě formálního systému znamená tzv. logickou explozi, tedy to, že cokoliv souvisí s rozporným pojmem, lze současně dokázat i vyvrátit. Je to tedy konec racionálního uvažování. Sporné pojmy proto ve vědecké abstrakci neexistují, jsou nevědecké.

To se ostatně v teorii množin jasně ukazuje na jejích „paradoxech“, jako třeba Cantorův paradox množiny všech množin, Burali-Fortiho paradox, Banach-Tarského paradox (to je ten, jak rozdělit jednu kouli na dvě, stejné jako ta původní). Dále jsou to do lingvistiky směřující paradoxy Berryho a Richardsův. Z rozporné představy nekonečna plynou neřešitelné problémy axiomu výběry a existence kontinua. Samozřejmě nejde v žádném případě o paradoxy, ale o rozpory, které ukazují na nesmyslnost, tedy neexistenci nekonečna. Když nekonečno odmítneme a přijmeme jen potenciální „nekonečno“, zmizí všechny neřešitelné problémy a všechny „paradoxy“, jako kouzelným proutkem. Zastánci nekonečna ale tyto problémy neumí vyřešit, nebo mají „řešení“, která jsou nesystematickými ad hoc záplatami, která nejsou ničím logicky podložena. Třeba, aby se nemohla množina všech množin vkládat pořád do sebe, čímž přestane být množinou všech množin, vymyslí se, že je to třida, které se zakáže vložit samu do sebe. Co ale zabrání tomu, aby se do sebe vložila? Nic. Není v tom žádná logika.

Krásně je vidět, jak veškerá tajemná paradoxnost, tedy nesmyslnost, zmizí použitím potenciálního nekonečna, třeba na paradoxu Hilbertova hotelu. Hotel to je nekonečný, plně obsazený, kam ale přijede autobus s nekonečnem nových hostů, a přesto se do hotelu všichni vejdou. Když na to jdeme potenciálním „nekonečnem“, je to průhledné. U hotelu máme stavební partu, která v mžiku dostaví kolik jen pokojů je třeba. Hotel je pochopitelně vždy konečný, jen je tedy „nafukovací“, neboli potenciálně „nekonečný“. Stejně počet nových hostů je jen potenciálně „nekonečný“, tedy vlastně vždy konečný.

Dále, jakákoliv teorie množin sice říká, že je postavena na nějakém nekonečnu, ale když ji prozkoumáme, zjistíme, že ve skutečnosti ho nikdy nepoužívá, tedy kromě hraničních úvah o „paradoxech“. Je to podobné, jako když měl Newton ve své fyzice nekonečnou rychlost, ale ta se nikdy v klasické fyzice nepoužívá, protože by vznikly nesmysly s ne validní výsledek. Teorie množin používá vždy jen konečný počet prvků množin, ale bez hranic, tedy jen potenciálně „nekonečně“ mnoho prvků. Ostatně velmi často používaný zápis nekonečné řady nekonečných čísel je 1, 2, 3 … , a to je na hony nekonečnu vzdálené. Mimochodem, obrana nekonečna ze strany matematiků se zakládá právě na tom omylu, že bez nekonečna není teorie množin možná.

Používat v matematice potenciální „nekonečno“ je mnohem složitější než užití nekonečna, protože má navíc oproti nekonečnu horizont, za kterým jsou hodnotu neznámé nebo neurčité. Jaké to fuj v božské matematice, že? (Že bychom zrušili i statistiku, protože je jen pravděpodobnostní?) Mnohem jednodušší je mít matematiku na základě tvrzení, že žádný horizont a neurčitost neexistují (což ale zase dává nekonečně se opakující nudu). Zjednodušení potenciálního „nekonečna“ na nekonečno je ale seriózní vědecký postup, jak řešit jednodušší verzi problému či teorie, když je plné řešení problému zatím velmi obtížné ba nemožné. Tak to udělal i zmíněný Newton ve své fyzice, který velkou leč konečnou rychlost světla nevědomě nahradil možností nekonečné rychlosti plynoucí z jeho absolutního prostoru a absolutního času. Kdyby omezil rychlosti rychlostí světla, musel by vybudovat speciální i obecnou teorii relativity, což bylo v jeho době zhola nemožné.

A i z tohoto newtonovského případu je zřejmé, že nekonečno je neexistující utopická idealizace. Fér by bylo vědomě deklarovat, že horizont potenciálního „nekonečna“ nebudeme zatím řešit a odložíme tento problém na později, a že stavíme pouze konečnou zjednodušenou teorii. Mimochodem, je tedy zřejmé, že nekonečno je defacto jednoduší a „menší“ než potenciální nekonečno, protože potenciální „nekonečno“ = nekonečno + horizont + svět za horizontem.

Samozřejmě důkazů neexistence nekonečna je více. Dalším je Skolemův „paradox“, který jasně ukazuje neurčitost nekonečna, konkrétně nemožnost realizovat nekonečnou řadu přirozených čísel. Úvaha je založena na tom, že si myslíme nějaké přirozené číslo M, větší než jakékoliv kdy realizované/myšlené největší přirozené číslo. Jeho hodnotu neznáme, ale můžeme vytvořit sčítáním či odčítáním kolem něj podmnožinu přirozených čísel, která se chová stejně jako obvyklá přirozená čísla, jen neznáme jejich hodnoty. Když tuto podmnožinu budeme rozšiřovat, může zasáhnout i do přirozených čísel, jejichž hodnoty už byly určeny, čímž vznikne schrödingerovská situace (znáte Schrödingerovu živo-mrtvou kočku, že?). Některá čísla mají a současné nemají známou hodnotu. Dokonce můžeme takovou podmnožinu (možná) protáhnout až do záporných čísel, takže některá čísla současně budou i nebudou přirozená. Takových podmnožin je možné udělat libovolný počet a budou se současně překrývat i nepřekrývat atd.

Hlavně se ale množina přirozených čísel roztrhla na libovolný počet neurčitě vzdálených podmnožin, protože takových čísel můžeme myslet libovolný počet, nejen M. Tato množina tedy není kompaktní, jak se klasicky předpokládá. Je i nesourodá co do charakteru. Standardní část je určitá, ostatní části ne. Množina všech nekonečně mnoha přirozených čísel tedy není aktualizována, není ani aktualizovatelná, pročež neexistuje. Dokonce je snadné si představit, že neurčitá část množiny přirozených čísel je mnohem větší než ta část určitá, a kdyby nekonečno skutečně existovalo, byla by ta neurčitá část nekonečně větší než ta určitá. Množina všech přirozených čísel by tak obsahovala přesně 0 % aktualizovaných přirozených čísel se známou hodnotou, tedy jako celek by byla tato množina zcela neurčitá. Neexistuje proto v té určité podobě, jak se obvykle má za to.

Skolemův důkaz je vlastně formálnější vyjádření faktu, že všechny entity (lidé, počítače, knihy…), které obsahují matematiku, mají všechny vlastnosti (paměť, rychlost operací atd.) konečné. Nekonečno proto provždy v nich nemůže existovat, a to ani v abstrakci. A naděje, že je nekonečno v platónské říší idejí, zhasne už otázkou, kde se tato říše nachází. U boha? To jsme ale už opustili vědu a skončili v náboženství.  (Mimochodem, realita nemá s nekonečnem celkem žádný problém, neboť fyzika tvrdí, že když se někde v rovnicích objeví nekonečno, znamená to, že dané teorie tam už neplatí. To je vlastně tvrzení, že nekonečno v realitě neexistuje, je to jen artefakt.)

A tady jsme u toho bodu, kudy se naivní a iracionální představa nekonečna dostala do matematiky. Nekonečnou paměť a nekonečnou rychlost uvažování potřebnou k realizaci všech nekonečně mnoha přirozených čísel (či jiného nekonečna), má jedině všemohoucí a vševědoucí bůh. Žádný člověk nebo jeho výtvor takové vlastnosti nemá. Proto když člověk uvažuje o jakémkoliv nekonečnu, rouhá se a namyšleně si představuje, že je roven bohu. Ale není, má k němu nekonečně daleko. A v lidském světě extrapolace ze známého do neznámého je tím méně spolehlivá, čím na větší vzdálenost se dělá. Zde se ale dělá extrapolace na nekonečnou vzdálenost, takže je jasné, že taková extrapolace je zcela chybná. Nekonečná množina všech přirozených čísel (pro nás, řečeno s Kantem) neexistuje, jak také ukazuje ve svém článku Neexistence množiny všech přirozených čísel geniální profesor Vopěnka. Existuje jen pro boha, který neexistuje. (Nic proti bohu, jako motivaci, viz třeba pyramidy, teorie množin nebo středověké umění. Ale do vědy jako argument bůh nepatří.)

Námitka, že omezit matematiku lidskými limity, znamená antropocentrismus, se odmítne snadno. I kdyby existovaly entity absolutně nedosažitelná našim uvažováním, my o nich nemůžeme říci, že existují, právě proto, že jsou pro nás zcela nedostupné. Takže tvrdit, že existují, je tvrzení zcela nepodložené a nedokazatelné. Princip falsifikace (Popper) určitě máme ve své intuici správně. Jde o princip, že každou konkrétní hranici našeho antropocentrického poznání můžeme posunout, překonat. Problém ale je, že když ji chceme posunout nekonečněkrát či do nekonečna, což je v podstatě totéž, vznikne logická smyčka. Je to jako kouzelnický trik tahání králíka z klobouku. Králík se prostě někam skrytě vloží, aby ho kouzelník následně „stvořil“. Stejný podvůdek se udělá i s nekonečnem, pokud se poctivě nepřizná, že pro něj není žádný důvod a zavede se jako rozporný axiom.

Chceme-li zkonstruovat třeba nekonečnou množinu přirozených čísel, musíme nekonečněkrát přidat číslo 1. To je ale konstruování nekonečna tak, že do úvahy nekonečno v jiné podobě vložíme předem. Je to tautologie nekonečna. A protože ani to „tajně“ vložené nekonečno (nekonečné přidávání jedničky) nelze získat bez jiného nekonečna (třeba nekonečného času), je jasné, že to „tajně“ vložené nekonečno potřebuje jiné, ještě více skrytě vložené nekonečno. A tak bychom mohli postupovat do „nekonečna“. Že by každé nekonečno potřebovalo ke své existenci „nekonečně“ mnoho jiných nekonečen? Krásný pohřeb nekonečna, že?

Nekonečno je evidentně iracionální nevědecký koncept, podoba boha v matematice, která nejenže není v matematice vůbec potřeba, ale vytváří v ní také neřešitelné rozpory. Že je nekonečno božský omyl můžeme zjistit i z historie. Jak píše Petr Vopěnka, znalec historie matematiky, jediný důvod pro nekonečno v matematice byl vždy bůh. To je zcela zřetelné i z Bolzanových Paradoxů nekonečna i z Cantorových prohlášení. Cantor třeba první nekonečné ordinální číslo nazval omegou, což připomíná biblické „já jsem alfa a omega“.

Všimněme si, že výše jsme v podstatě nepoužili žádný matematický argument. Je to logicky proto, že problém existence nekonečna ani není matematický problém. Jde v něm totiž o to, jestli existuje absolutní abstrakce. Ovšem matematika neřešení ani to, co je to abstrakce, ani to, co je to absolutní, a už vůbec ne, co to znamená existovat. Tyto termíny jen ve zjednodušení přijímá z obecnějších, nematematických úvah.

Ještě uveďme, že oproti statickému a údajně určitému nekonečnu má potenciální „nekonečno“ výhodu se své neurčitosti a dynamičnosti. Jak je výhodné začlenit neurčitost do matematiky nám ukázalo zavedení neznámé, bez které by se třeba rovnice řešily hodně obtížně. A zavedení proměnné umožnilo třeba vznik funkcí, bez kterých si nelze matematiku už vůbec představit.

A ještě filosofický závěr. I když jen metaforický. Kdyby bylo bývalo nekonečno existovalo, bylo by nekonečně rozmanité. Jednostranné nekonečno, což je každé nekonečno, o kterém se mluví, by byla skřípající směs absolutnosti nekonečna a relativnosti to, čeho to nekonečno je (třeba řady čísel).

P.S.: Kdyby někdo chtěl další argumenty a systematičtější výklad nekonečna, může si je přečíst v mé Ph.D. disertaci s názvem Filosofie nekonečna . Ale je ještě lepší si přečíst knihu Konec nekonečna, která je dalším rozšířením a zdokonalením disertace, zejména co se týče zdrojů a matematické části.

A protože Mensa připravuje systém mentoringu, tak už dopředu upozorňuji na mou nabídku mentoringu v oblasti „nelidské“ filosofie, např. v otázkách, co je to realita, co je základem světa apod. A také v oblasti filosofie fyziky (interpretace kvantové mechaniky a teorií relativity) a filosofických základů matematiky. Ostatně z obsahu výše uvedených prací je okruh otázek, ke kterým mám trochu co říci, patrný. Nebo se o nich můžete informovat v blogu či můžete zhlédnout video přednášky z celostátního setkání Mensy. Nabídka mentoringu platí zejména pro mladší. Vzpomínám, že jsem jako třináctiletý chodil na univerzitní kurz kvantové chemie a že mě to hodně nakoplo.

Taskmaster: když absurdita dostane pravidla

U málokterého pořadu si tak často říkám „tohle by byla pecková aktivita na mensovní setkání“ jako u Taskmastera. Tenhle britský klenot spočívá v týrání pětice komiků, kteří plní absurdní a vágně zadané úkoly, aby potěšili svého taskmastera a získali co nejvíce bodů.

Úkoly jsou zaměřené různě – esteticky, logicky, dovednostně, paměťově nebo sociálně – vždy ale prověřují kreativitu, obvykle s důrazem na hledání skulin v pravidlech, osobitou interpretaci zadání a připravenost na cokoliv.

Zadání je většinou prosté. Třeba „Dostaňte banán do lahve. Nejrychlejší vyhrává.“ Přímočaré, že? Akorát že lahev je zamčená a namazaná vazelínou, banán zmražený, a soutěžící nesmějí ani odejít z místnosti, ani lahev rozbít.

Úkoly mohou být v duchu „Udělejte co největší nepořádek.“ (následováno dodatečným zadáním „Teď ho co nejrychleji ukliďte.“), „Překvapte Alexe.“, „Nakreslete tu nejprůměrnější kachnu.“, „Co nejkrásněji zničte tento dort.“ nebo „Snězte co nejrychleji toto vejce.“ (toho času syrové). Soutěžící malují koně, zatímco na koni jedou, tvoří autoportrét s třímetrovým odstupem od plátna, rozpouštějí kvádr ledu na čas, zoufale valí umělohmotný balvan podél silnice, aby ho v půlhodinovém limitu dostali co nejdál od startu, nebo zkoušejí oslnit starostu Cheshemu dvaačtyřiceti nanuky Callipo a osmi plechovkami piva. Zadání nejsou jednoznačná, čas či prostředky omezené – a právě v mezerách mezi slovy se rodí kreativita, chaos a frustrace.

Taskmaster Greg Davies, komik a bývalý učitel tělocviku, ze svého zlatého trůnu rozděluje body, často podle zcela individuálních měřítek a svévolně – a při tom šikanuje svého asistenta Alexe Horna. Submisivní dynamika mezi oběma muži mi připadala zpočátku lehce nekomfortní, dokud jsem nezjistila, že právě Alex je autorem celého konceptu, všech úloh, a jeho šéf je ve skutečnosti jeho podřízeným. Pak získala úplně nový rozměr a stala se fascinujícím vyjádřením britského humoru.

Ikonický vizuál, charismatický taskmaster, ochota soutěžících riskovat svou důstojnost a nejen zvítězit, ale úkoly si co nejzábavněji užít jsou báječná kombinace, která si drží svou kvalitu už dvacet sérií, několik novoročních speciálů, verzi s dětskými soutěžícími a řadu zahraničních mutací (které ale stěží dosahují úrovně té britské).

Mezi soutěžícími se během let objevil například Noel Fielding (známý z The IT Crowd nebo jako spolumoderátor The Great British Bake Off), Victoria Coren Mitchell (profesionální hráčka pokeru a moderátorka soutěže OnlyConnect), Katherine Parkinson (The IT Crowd), Nicola Coughlan (Bridgerton), rapper Doc Brown, Nick Mohammed (Ted Lasso), Jason Mantzukas (The Good Place) nebo čtyřnásobný olympijský vítěz v běhu na 5 000 a 10 000 metrů Mo Farah.

Pokud tedy chcete vidět, jak si komik nechá vytetovat jméno Greg na kotník, posílá taskmasterovi esemesku každý den po dobu pěti měsíců, aby nakonec kvůli jedné chybějící nedostal žádné body, nebo počítá, kolik fazolí v rajčatové omáčce obsahuje jedna plechovka, jděte do toho – všechny díly jsou volně k dispozici na oficiálním yotubovém kanálu (v pozdějších sériích i s anglickými titulky) a některé vybrané úkoly s českými titulky i na videacesky.cz.

Only connect: trochu jiná liga

Na opačném pólu zábavy pak je soutěžní pořad Only Connect. Pokud si večer u televize rádi připadáte jako úplný idiot, je pro vás ideální.

Poprvé jsem na něj narazila čirou náhodou – jeden ze tříčlenných soupeřících týmů právě odpovídal na otázku: „Co bude následovat jako další v řadě: Wilhelm Furtwängler, Herbert von Karajan, Claudio Abbado, ?“ – a to zcela suverénním „Simon Rattle, protože je to další dirigent berlínské filharmonie v navazujícím funkčním období.“. V ten okamžik jsem si uvědomila, že tato soutěž není nakalibrovaná na průměrného diváka.

Vrcholným výkonem pro mě bylo, když jsem v prvních dvou částech soutěže dokázala odpovědět správně na čtyři otázky. Žila jsem z toho další týden.

První část spočívá v postupném odhalování čtyř nápověd, u kterých mají soutěžící identifikovat spojující prvek. (Například „Beethoven’s 7^th / Centre of Gravity / 3^rd of November / Very beginning“, kde odpovědí bylo písmeno V (sedmé ve slově Beethoven, uprostřed slova gravity a tak dále.)). Čím dříve tým odpověď najde, tím víc bodů získá.

Druhá část pak vyžaduje odhalení čtvrté nápovědy v pořadí (takže například George II, 1989 | William IV, 1993 | George III, 2001, kde posledním bylo Barack I – tedy američtí prezidenti označení panovnickými čísly uvedení v posloupnosti své vlády).

V třetí části soutěžící čelí šestnácti pojmům, které mají roztřídit do čtyř skupin a najít jejich spojující prvek. A konečně čtvrtá, svižná část, nabízí slova či slovní spojení z určité kategorie, z nichž byly odstraněny samohlásky a přeházené mezery (takže například ikonické „BGB GBGB GBG“ se zadáním „pět slov v abecedním řazení“, kde správnou odpovědí bylo „BAG BEG BIG BOG a BUG“).

I když občas otázky narážejí na velmi okrajová témata, britské reálie nebo jazykovou bariéru, je fascinující pozorovat, jak člověku často uniká naprosto zřejmé řešení – a neskutečně potěšující, když ho odhalit dokáže.

Několik kompletních sérií je k dispozici na neoficiálních youtubových kanálech ZDE nebo ZDE, rozsáhlá databáze soutěžních úloh pak na ocdb.cc.

Foil, Arms and Hog: Irský humor s přesahem

A konečně mým nejodlehčenějším doporučením je irské komediální trio vystupující pod názvem Foil, Arms and Hog, které nabízí překvapivě inteligentní humor s přesahem do sociokulturních reálií a příjemnou mírou absurdity.

Mezi mé nejoblíbenější skeče patří Wordplay hotel, plný krásných anglických slovních hříček, Honest personality test, Když Irové neumí irsky, Realistické profesní poradenství,  Dny v týdnu pořádají párty, Angličan hraje Risk nebo kouzelná série imigračních pohovorů – např. Francie, Indie nebo USA.

Neohrozit versus nesmět ohrozit

Začneme pojmem neohrozit. Typů „neohrožení“ je také víc.

Na mnoha místech zákona taky máme pojmy jako neohrozit bezpečnost provozu apod. Těmto neohrožením se nebudu věnovat vůbec.

Obecně nikdo nikoho nesmí ohrozit, slovy zákona: § 4 „Při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen a) chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní…“

Dále zde máme definovaný pojem, který na mnoha místech zdůrazňuje konkrétním účastníkům v konkrétních situacích, koho konkrétně nesmíme ohrozit, dle § 2 l) „nesmět ohrozit znamená povinnost počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nevzniklo žádné nebezpečí.“ Právě těmto neohrožením se budu věnovat detailněji.

Krom zmínek, koho nemáme ohrozit, omezit a dát mu přednost, bych rozlišoval minimálně další dvě úrovně „přednosti“. Úroveň, kdy děláte něco, co je legální, a tedy by to ostatní měli očekávat a předvídat – např. když chodec přechází dál než 50 metrů od přechodu nebo cyklista přejíždí mimo přejezd pro cyklisty. A pak úroveň, kdy děláte něco, co je explicitně zakázáno – např. chodec přechází blíže než 50 metrů od přechodu nebo jde po stezce pro cyklisty, cyklista jede po chodníku, vozidlo parkuje na chodníku, zeleni, či dokonce po chodníku jede, jede vyšší než povolenou rychlostí nebo zastaví v explicitním nebo implicitním (např. nenechá odstup 3 metry) zákazu zastavení či stání. Za sebe bych dodržoval nepsané pravidlo pro tuto zakázanou nejnižší úroveň – pokud něco porušujete, nesmíte ohrozit ani omezit kohokoliv jiného.

Dále je k zamyšlení, jestli explicitní zmínka „neohrozit“ znamená implicitně, že můžete tím pádem omezit nebo nedat přednost. Za mě to obecně nelze říct, záleží na konkrétní situaci.

V každém případě v praxi je „nesmět ohrozit“ vnímáno jako „mít přednost“. Například já jsem se učil v autoškole, že při sbíhání dvou pruhů platí „přednost zprava“. Ale zákon v této situaci nepoužívá pojem přednost, ale pojem nesmět ohrozit (povinnost počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nevzniklo žádné nebezpečí), přesněji „§ 12 Jízda v jízdních pruzích (5) Tam, kde se dva jízdní pruhy sbíhají v jeden, aniž by bylo zřejmé, který z nich je průběžný, nesmí řidič jedoucí v levém jízdním pruhu ohrozit řidiče jedoucího v pravém jízdním pruhu.“ Pozor tedy na podceňování zmínek o neohrožení s poukázáním na to, že dle § 4 a) nesmíte ohrozit nikoho nikdy. I ony jsou důležité z hlediska „přednosti“. 

Občas jeden účastník nesmí ohrozit druhého a druhý prvního (např. chodci a cyklisté na „Stezka pro chodce a cyklisty společná“). Ale toto rozlišujte od případu, kdy cyklisté nesmí ohrozit chodce v části pro chodce a chodci cyklisty v části pro cyklisty na „Stezka pro chodce a cyklisty dělená“.

Dále je třeba mít na paměti obecné pravidlo právní přednosti, podle něhož má speciální právní úprava přednost před úpravou obecnou (zásada lex specialis derogat legi generali). Tato zásada platí nejen mezi různými právními předpisy stejné síly, ale i mezi právními normami v rámci jednoho právního předpisu. Speciálnější ustanovení (např. konkrétní paragraf o výjimce) má přednost před obecnějším ustanovením v tom samém zákoně, pokud se vztahují na stejnou skutkovou situaci.

Tedy např. to, že chodec nesmí ohrozit vozidla při přecházení silnice mimo přechod a řidič vozidla při odbočování nesmí ohrozit chodce přecházející mimo přechod, není obdoba situace, kdy se chodec a cyklisté nesmí vzájemně ohrožovat na společné stezce.

Dále si všímejte některých duplicit, přesněji zdůraznění. Např. při couvání dle § 24 (2) nesmí řidič ohrozit ostatní účastníky provozu, k tomu pak zdůraznění, že nesmí ohrozit chodce dle § 5 (2) g) a zdůraznění při vjíždění nebo najetí na pozemní komunikaci. A k tomu máme obecné zdůraznění vůči dětem dle § 5 (1) d). Pokud ohrozíte dítě při couvání na parkovišti, porušili jste všechna tato ustanovení, a navíc i § 24 (2) který říká, že „Vyžadují-li to okolnosti, zejména nedostatečný rozhled, musí řidič zajistit bezpečné otáčení nebo couvání pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby.“ A když ji nemáte, raději parkujte někde jinde nebo couvejte při vjíždění na parkovací místo, i kdyby za cenu nepohodlí při přístupu do kufru auta.

Dále se na mnoha místech, v zónách, dočkáte zdůraznění zmínkou zvýšené ohleduplnosti. Opět v realitě toto zdůraznění může hrát roli při rozhodování o vině.

Je otázkou, jak přesně, a přitom čtivě vám předat všechny ty explicitní zmínky kdy někdo někoho nesmí ohrozit. Přesné to chci, aby nedošlo k nedorozumění. Čtivé to chci, aby vás text zákona neodradil – není zrovna snadno čitelný. Proto tabulka.

Kdo koho nesmí ohrozit (zopakujeme, že nesmět ohrozit znamená povinnost počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nevzniklo žádné nebezpečí) s odkazy na paragrafy a s případným upřesněním, většinou v pořadí čísel paragrafů. VHD = vozidlo hromadné dopravy. Nicméně v rámci čitelnosti a stručnosti došlo ke zjednodušení, např. vynechávám organizované skupiny chodců, jezdce na zvířatech a cyklisty (resp. zahrnuji je pod řidiče, pokud není důvod je odlišit).

Dát přednost

Pak samozřejmě máme v zákoně definované situace, kde má někdo někomu dát přednost. Slovy zákona § 2 q) dát přednost v jízdě znamená povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy.

Všimněte si u § 23 (1), že není zmíněna sdílená zóna.

Pak máme níže uvedená ustanovení, kde není použit termín přednost, nicméně definici pojmu přednosti se velmi blíží (chybí mi tam to nepokračování v úkonu), raději částečná citace:

§ 54 (2) Mimo přechod… Chodec smí přecházet vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy.

§ 57 (8) Před vjezdem na přejezd pro cyklisty… cyklista smí přejíždět vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy.

Pak máme případy, kdy zákona přikazuje někomu něco umožnit: průjezd, vyjetí, přejetí…

A pak tu máme situace, kde někdo nesmí někoho jiného ohrozit, ale ani omezit: § 2 m) nesmět omezit znamená povinnost počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nebylo nijak překáženo.

Tak už víte, kdy má kdo „přednost“? A dokážete rozlišit jednotlivé úrovně předností? Doufám, že o něco víc ano. V každém případě buďme tolerantní, ne vždy jsou zákony včetně těch dopravních jednoznačné (např. si srovnejte § 16 a § 20 pro případ překážky vůči protijedoucím vozidlům, v jednom máte dát přednost, v druhém nemáte ohrozit ani omezit) nebo smysluplné (např. chybějící sdílená zóna v § 23 (1)), o čitelnosti a srozumitelnosti nemluvě.

Nicméně si dovolím několik závěrečných poznámek. Když se stane nehoda, jejíž jste jediným viníkem, je to nevítaná časová a finanční ztráta bez ohledu na to, jestli jste měli dát přednost, nebo „jen“ neohrozit. Při posuzování, např. jestli někdo musí „náhle změnit rychlost a směr, tj. přednost“ zohledněte i bezpečné rozestupy. A kdybych měl zmínit tři pravidla, která dle mě nejvíce snižují riziko nehody a finančních ztrát, tak za ně pokládám tyto tři:

1. § 18 (1)  „…smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.“ – tedy např. žádných 90 km/h přes horizont nebo do zatáčky, do které nevidíte.
2. § 19 (1) „Řidič vozidla jedoucí za jiným vozidlem musí ponechat za ním bezpečnou vzdálenost, aby mohl zastavit vozidlo v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla, které jede před ním.“ Obecně se za minimální rozestup považuje vzdálenost ujetá vaší rychlostí za 2 sekundy, při sněhu, náledí, mlze apod. adekvátně navýšit. V zahraničí to mají přímo v zákonech konkretizováno, zvláště pro těžší vozidla.
3. § 4 a) „… své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně-technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu“ A já osobně pamatuji na to, že mé schopnosti se v čase mění, i v průběhu dne, někdy i hodiny. A někdy může dávat smysl prostě nejet.

Přeji vám cestování bez nehod a bez zbytných časových a finančních nákladů.

Ovšem skutečně podstatná je volba, jakým typem rodiče se člověk chce stát. V Čechách jsme v tomto směru zřejmě sto let za opicemi (matky si tu své děti vzdorovitě vychovávají mimo definované kategorie), musela jsem tedy sáhnout do výrazně pestřejšího amerického sociokulturního kontextu. Naštěstí jsem o něm informovaná z hodnotných zdrojů jako YouTube, Instagram, Reddit a Facebook (jehož prostřednictvím jako správná třicátnice sleduji i přesdílená videa z TikToku), takže vím, z jakých základních druhů je na výběr.

Úvodem tu samozřejmě je základní rozdělení podle pracovního statusu na „working mom“ a „stay at home mom“ (zkracované na cool zkratku SAHM). Oba tábory přitom dokážou jít tomu druhému solidně po krku – optikou jednoho budete příšerná matka, která s vidinou mamonu, ukojení vlastního ega a kariérních tužeb zanedbává svoje děti, manžela a domácnosti, optikou druhého pak líná vyžírka, která nemá nic lepšího na práci než přesypávat cereálie do skleněných dóz, lepit dekorativní popisky na každou nádobu v domě nebo třídit dětem hračky podle barev. Nikdy tedy nebude vaše volba všeobecně uznávaná – pokud se ale toužíte skutečně plně ponořit do některého z dalších poddruhů matky, lepší výchozí pozici vám nabídne SAHM.

Dále totiž můžete být například „crunchy mom“ (jinak také „granola mom“) a na to se čas navíc hodí. Protože crunchy mom zásadně pěstuje domácí zeleninu bez pesticidů, vlastnoručně peče kváskový chleba a granolu, vyrábí kombuchu a uvažuje, že si pořídí krávu, aby měla pro výrobu domácího kefíru zcela netoxické mléko. Používá jedině látkové pleny z bio bavlny, děti nikdy nepouští k jakékoliv obrazovce, sladkosti jí nesmí přes práh, místo návštěvy lékaře využije bylinky ze zahrádky nebo doporučení svého homeopata, vzdělává děti doma a mezi hodinou matematiky a kroužkem keramiky je nakojí. Jejím opakem pro slabší kusy a working moms pak je „silky mom“, která si život zjednodušuje výdobytky moderní doby, jako jsou papírové pleny, kupované přesnídávky, hračky z plastu, televize nebo epidurální anestezie při porodu. Nerozhodné typy pak mohou volit zlatý střed a být nevyhraněná „scrunchy mom“.

Podle své estetiky pak máte v mateřství na výběr například ze „sad beige mom“ (pokud se snad ve vaší v domácnosti nedopatřením objeví jiné barvy než béžová, šedá a bílá, mělo by jít o barvy pastelové; pokud nejsou pastelové, je nutné daný objekt vyhodit nebo přetřít na béžovo), „maximalist mom“ (kde více je více) nebo „pinterest mom“ (k tomu budete potřebovat štítkovačku, průhledné dózy, proutěné košíky, bento boxy na svačiny pro děti, knížky v knihovničce otočené hřbetem dovnitř pro „čistší vzhled“ a nalepovací nápis nad kuchyňskou linku – ideálně obsahující nějakou kombinaci slov „laugh“, „home“, „love“ a „family“).

Pokud chcete, aby vaše děti nikdy neudělaly žádnou chybu, nezažily neúspěch a nemusely činit žádná rozhodnutí, ideální bude role „helicopter mom“, která svým neustálým dohledem a kroužením kolem dítěte žádaný úspěch zajistí, nebo drsnější „snowplow/bulldozer mom“, která sebemenší překážku z cestičky svého drahouška nekompromisně odstraní, ať už vyjednáním výjimky u učitele, zpracováním školního projektu místo dítěte nebo zahlazením jeho konfliktu s kamarádem, aniž by se samo dítě muselo na řešení podílet. Pokud je pak pro vás klíčové, aby vaše děti maximálně uspěly v akademické sféře (samé jedničky jsou základ, ne zvláštní výkon) a zároveň se naučily dokonale hrát na hudební nástroj, a to bez ohledu na jejich zájmy nebo preference, pak jste jasná budoucí „tiger mom“ (asijský původ výhodou).

Jestli je pro vás důležitější vzhled vašeho dítěte než jeho psychické či fyzické zdraví, vhodná volba je „almond mom“ – stačí dítěti místo svačiny nabídnout hrst mandlí, při každém jídle se ptát „To opravdu plánuješ sníst tohle všechno?“, nebo přihodit klasický citát „Nothing tastes as good as skinny feels.“.

Klasická „soccer mom“ pak svůj život redukovala na poskytování taxislužby svým dětem. Ty vozí na tréninky fotbalu, baletu, karate, klavíru… V mezičase utrácí peníze svého věčně nepřítomného manžela a okolí svého středostavovského domu na předměstí brázdí v SUV nebo minivanu. Typicky se po osamostatnění dětí vyvine v realitní agentku.

„PTA moms“ si svoji touhu po moci a statusu uspokojují prostřednictvím mikropolitických aktivit v parent-teacher association (americká variace na sdružení rodičů a přátel školy), kde mimo jiné rozhodují o školním dresscodu, kritizují přítomnost knih s homosexuální tematikou ve školní knihovně, protestují proti sexuální výchově ve školních osnovách a organizují školní akce (kde se dívají skrz prsty na working moms, které na školní benefiční prodejní akci pečených dobrot přinesou místo domácího koláče koupené sušenky).

Když už všechno selže, pořád je tu stará dobrá „wine mom“, která utápění žalu nad svým životem ve sklenici či lahvi vína komentuje humorným „Víno je levnější než terapeut.“ nebo „Jejda, omylem jsem místo mlíka koupila víno.“.

Každý typ se pak může vyvinout v „momfluencerku“, což skýtá skvělou příležitost veřejně prezentovat nerealistický obraz mateřství a prostřednictvím denních vlogů a sponzorů zpeněžit životy svých dětí.

Co z toho si vyberu já? Těžko říct. Dám vědět po stvoření dostatečného počtu dokonalých bento boxů, vylepení alespoň pěti inspirativních citátů na zeď a natočení jubilejního stého vlogu ze života mensovní matky…

Už od začátku pro mě šlo o určitý výlet z komfortní zóny. Období kolem zlomu letopočtu jsem zvyklá sledovat obvykle spíš římskou nebo egyptskou optikou a pohled ze strany Judeje pro mě byl zcela nový. Bylo také osvěžující pozorovat obvyklé hvězdy jako Caesar nebo Kleopatra v roli vedlejších postav či pouhých letmých zmínek v rozhovoru.

Pojetí postavy Heroda bylo poměrně vyvážené. Poprvé je zmíněn jako chlapec, který v průběhu románu vyrůstá ve vladaře, a nejde přitom o jednorozměrný biblický symbol zla, ale o komplexního člověka, který, ač ze své podstaty prchlivý, dělá svá rozhodnutí z poměrně pochopitelných pohnutek, ovlivněn okolnostmi, lidmi kolem sebe i vlastními ambicemi. Navíc díky tomu, že jsem nebyla zatížena dostatečnou znalostí historie a netušila jsem, co se má stát, jsem si mohla příběh užít i se všemi dějovými zvraty. (Což si například u románu o Juliu Caesarovi člověk nedopřeje – dramatický závěr jednání senátu o březnových idách pak zkrátka už tolik nevyzní…)

Velmi pozitivně na mě zapůsobily propracované bojové scény, bylo zřejmé, že autora bavilo je psát. Obzvlášť silný dojem například zanechal popis scény, kde bojový kůň protivníkovi ukousne kus obličeje; úryvek přikládám níže:

„A tu hřebec trhl hlavou, rafl a ukousl Chánanovi půlku obličeje. (…) Joramův svět se zúžil na nestvůrného černého koně, kterému visely z huby cáry masa. (…) Joram se svezl na kolena a sevřel Chánana v náručí. Nos chyběl úplně a rovněž jedno oko, zatímco druhé, zbavené víčka, sebou v důlku zmateně cukalo. V krvavé mase se bělaly obnažené zuby a rozdrcená klíční kost.“

Obsáhlé autorovy znalosti historie a židovské kultury jsou z knihy zřejmé, pocit obsahové důvěryhodnosti umocňuje i uvození jednotlivých kapitol úryvky z historických textů, které dávají ději určitý rámec. To je ale současně i potenciálním negativem – pokud k tématu a kulturnímu kontextu nemáte úplně blízko, čeká vás seznámení s dobovou politikou, geografií nebo novými koncepty spojenými s věroukou, židovskou samosprávou… Román se tak místy blíží spíš literatuře faktu než odpočinkové četbě. Náročnější je i poměrně větší množství postav s mnohdy podobnými jmény (Menachem a Malichos, Antipatér, Aristobúlos a Antigonás nebo Šamaj a Šemajách), která sice jsou fakticky vzato dost odlišná, ale ve své „cizosti“ alespoň pro mě dost podobná, abych vždy chvíli váhala, o kterou z postav jde. A konečně k mírnému zmatení u mě přispívala i kombinace různě dlouhých časových skoků v ději.

I když tedy pro mě z těchto důvodů byla četba náročnější (a při mateřských povinnostech jsem si na ni hledala čas obtížněji, než bych bývala ráda), celkově román hodnotím kladně. Určitě mi rozšířil obzory, představil mi novou oblast historie (a to časově i lokalitou), a i když jsem po dočtení neodolala, o Herodově životě si nastudovala víc, a připravila se tak o budoucí šokující zvraty v dalších dílech, ochotně si na ně počkám a ráda si je přečtu.