Cesta trvala dvě hodiny, ale to byl jen začátek našeho dobrodružství. Hned po příjezdu na hrad Hauenštejn nás uvítalo spoustu kočiček a hlavně pávů, kteří se rozhodli stát se našimi osobními budíčky. A to doslova – hned další den v 5 ráno začali z neznámých důvodů mňoukat (ano, pávi a mňoukat… zní to divně, ale je to tak!).

Věděli jste, že na hradě neexistují malé pokoje? Například v tom našem bylo celkem 12 postelí . Bydlely jsme tam všechny holky dohromady i s paní učitelkou, a díky tomu jsme se ještě víc skamarádily. Kluci byli rozděleni do dvou pokojů, protože jich bylo víc.

Po obědě jsme měli volno, a tak jsme se s holkami rozhodly využít hrad a natočit horor. Některé chodby totiž vypadaly opravdu strašidelně, takže prostředí bylo úplně ideální. Později jsme šli na prohlídku hradu, abychom se prý neztratili (spoiler: stejně jsme se ztratili). Zjistili jsme, že hrad má mnohem víc chodeb a místností, než jsme objevili při natáčení.

Pak jsme hráli hru, kterou pro nás připravili oktaváni: Věříš svému kamarádovi?
Hra nás všechny moc bavila a vydrželi jsme u ní až do večeře.

Když se setmělo, pustili nás do hradního sklepa. Tam jsme potkali Vřískota a zažili pár vteřin opravdového strachu (ale byla to skvělá bojovka!).

Druhý den v 5 ráno, jak už jsem říkala, mě vzbudili pávi – děkujeme, přírodo! Naštěstí se mi potom podařilo ještě usnout.

Po rozcvičce a snídani jsme šli do malého muzea s hady, kde jsme si je mohli i pohladit. Cesta tam a zpátky byla docela unavující, ale zvládli jsme to.

Po návratu na hrad jsme byli už dost vysílení, takže jsme dostali hodinu volno. Pak nás ale čekala další akce – rozdělili nás do skupin po pěti, dali nám mapy a tři hodiny na to, abychom obešli co nejvíc stanovišť a splnili různé úkoly: postavit kreativní domeček, vymyslet týmovou pózu na téma hasiči a vyfotit se nebo nakreslit kostel.

Některá stanoviště byla tak daleko od sebe, že jsme měli pocit, že jdeme do vedlejšího kraje. Bylo horko, ale náš tým měl skvělý pokřik, takže jsme to zvládli stylově. A hlavně nás to opravdu spojilo.

Odpoledne jsme se taky nenudili – hráli jsme schovku po celém hradě. Večer jsme zakončili táborákem, buřty, marshmallowny a povídáním. Na hradě sice nebyl signál, ale program byl tak zábavný, že jsme si na mobily ani nevzpomněli.

Poslední den jsme chodili po botanické zahradě vedle hradu. A podle zadání jsme měli fotit ve dvojicích co nejvíc květin a zapisovat jejich názvy. Moje galerie teď vypadá jako botanická encyklopedie (alespoň jsem měla co ukázat doma).

Po obědě jsme nasedli do autobusu a jeli domů – unavení, ale moc šťastní.

Tenhle výlet byl prostě skvělý. Plný smíchu, zážitků, nových přátelství… a samozřejmě pávů, na které už nikdy nezapomenu.

Už dříve jsme věděli, že se v naší mateřské škole objevují děti, které některými svými schopnostmi výrazně převyšují své vrstevníky. Některé překvapují logickým myšlením, jiné mimořádnou slovní zásobou, výtvarným talentem nebo technickým uvažováním. Často ale zároveň potřebují podporu i v oblastech, které nejsou na první pohled tolik vidět – například v soustředění, vytrvalosti nebo sociálních dovednostech.

Proto vznikla Námořní akademie, klub určený dětem s vyšším potenciálem. Od září se budou děti scházet jednou týdně na hodinovém programu, který bude zaměřen nejen na rozvoj jejich silných stránek, ale také na podporu oblastí, které jim mohou bránit v plném využití jejich schopností.

Nejdůležitější otázkou však bylo, jak děti do akademie vybrat. Nechtěli jsme spoléhat pouze na první dojem nebo jednorázové výkony. Začali jsme proto pečlivou analýzou pedagogické diagnostiky a dlouhodobých pozorování dětí při běžných činnostech. Na základě těchto informací jsme vytipovali několik dětí, u kterých jsme předpokládali vyšší potenciál.

Následovala individuální práce. Připravovali jsme dětem různorodé úkoly, sledovali jejich způsob přemýšlení, řešení problémů, motivaci i schopnost vytrvat při náročnější činnosti. Nehledali jsme děti, které „všechno umí“, ale děti s potenciálem pro další rozvoj.

U každého dítěte jsme si následně stanovili jeho silné stránky i oblasti, na kterých chceme společně pracovat. Například jedno z dětí projevuje mimořádné výtvarné nadání. Jeho práce jsou velmi originální a nápadité, zároveň se však obtížně soustředí na delší činnost. Naším cílem proto není pouze rozvíjet jeho výtvarný talent, ale také podporovat schopnost dokončit započatou práci a vědomě pracovat se svou pozorností. Právě propojení silných stránek s cílenou podporou rozvoje považujeme za jednu z nejdůležitějších součástí práce s nadanými dětmi.

Po vytipování dětí následovalo setkání s rodiči. Představili jsme jim naši myšlenku, způsob práce i cíle Námořní akademie a nabídli jejich dětem možnost pravidelného setkávání v klubu. Velmi nás potěšil zájem rodičů i jejich ochota spolupracovat.

Věříme, že hledání nadaných dětí není jednorázovou aktivitou, ale dlouhodobým procesem, který vyžaduje citlivé pozorování, otevřenou mysl a odvahu vidět v každém dítěti jeho jedinečný potenciál. Jsme přesvědčeni, že právě mateřská škola může být místem, kde jsou první projevy nadání zachyceny a kde děti dostanou příležitost rozvíjet nejen to, co jim jde snadno, ale i to, co jim pomůže svůj talent naplno využít.

A my už se těšíme, až v září přivítáme první malé námořníky na palubě naší Námořní akademie.

Lenka Jelínková, zástupkyně ředitelky pro MŠ

Z nouzového řešení se postupně vyklubala varianta výuky, která má svoji vlastní hodnotu. Třídy na dálku jsou odpolední výuka pro zvídavé děti od první do páté třídy. Dvakrát týdně se potkávají před obrazovkami s dalšími dětmi z celé republiky. Rozvíjí se v angličtině, v logickém myšlení a v osobnostním rozvoji se učí formulovat vlastní názor i naslouchat ostatním.

Naše online výuka nevznikla proto, aby někomu nahrazovala školu. Ani proto, aby doháněla, co škola nestihla. Cílíme na děti, kterým běžná výuka nestačí. Na takové, které si chtějí položit otázku navíc, najít na ni vlastní odpověď a obhájit ji před ostatními. V Mense se s touto potřebou setkávám často. Nadané a zvídavé dítě potřebuje ke svému rozvoji jiné tempo a jiný typ pozornosti, než mu může dát běžná třída s dvaceti devíti spolužáky. „Umíte pracovat s nadanými dětmi, máte pro ně přiměřené výzvy,“ ocenila ve zpětné vazbě jedna z maminek žáka prvního ročníku. Přesně o to nám jde.

Pandemie nám dala příležitost tuto hodnotu nabídnout bez ohledu na to, kde dítě bydlí. Šikovné dítě může vyrůstat v Praze stejně dobře jako v podhůří Jeseníků nebo ve vesnici na jižní Moravě. Za jiných okolností by se tyto děti nikdy nepotkaly. U nás se potkávají každý týden. „Možnost připojit se odkudkoli, dítě nemusí nikam chodit,“ napsal rodič žáka třetího ročníku, když jsme se ptali, co na výuce oceňuje nejvíc.

Dnes, několik let po covidu, se nám tehdejší optimismus vrací. Spokojení rodiče k nám dávají i mladší sourozence svých dětí. Tyto děti pandemickou výuku nikdy nezažily, protože se teprve v jejím průběhu narodily. Obrazovka se pro ně nikdy nestala bariérou. Když se na sebe podívají přes kameru, je to pro ně podobné, jako by se dívaly přes okno. Sdílejí s online spolužáky, jako by seděly ve stejné třídě. Ukazují, co právě nakreslily. Vyprávějí, co se jim ve škole stalo. S kamarádem diskutují o řešení logické úlohy. Nemají v sobě nic z té dospělácké zdrženlivosti, kterou zažívá ten, kdo obrazovku poznal až později v životě jako něco cizího. Pro rodiče předškoláků bývá právě tomuhle nejtěžší uvěřit. Setkávají se s námi na informačních schůzkách a obávají se neosobnosti digitálního prostředí. Změní to obvykle až chvíle, kdy uvidí vlastní dítě v akci.

Za tu dobu jsem si ověřil, že nejde jen o technickou otázku připojení a obrazovky. Jde o to, jestli dítě najde správné prostředí. Takové, kde se nemusí přizpůsobovat tempu většiny. Kde je normální ptát se dál, než kam sahá probírané učivo. Nejlíp to vystihují samy děti. Jeden z našich žáků, druhák, na otázku, co ho na výuce nejvíc baví, odpověděl: „Že se učím něco nového.“ Snažíme se tento prostor vytvářet vědomě. Držíme malé skupinky. Naši lektoři znají každé dítě jménem. Program stavíme na tom, co nadané děti skutečně potřebují.

Online výuka u nás vznikla z nouze. Ale dávno přestala být nouzovým řešením. Pro některé děti je to nejpřirozenější prostředí, ve kterém mohou růst. Zvlášť když jim tento prostor nedává jejich základní škola.

Do hry se zapojilo více než 80 žáků 3.–5. ročníků, kteří vytvořili detektivní dvojice a s obrovským nadšením se pustili do pátrání. Každý den na ně čekal nová stopa – stopy krve, fotografie z bezpečnostní kamery nebo psí chlupy nalezené na místě činu. Úkolem bylo vyslechnout jednotlivé podezřelé, ověřovat jejich alibi, porovnávat výpovědi a postupně vylučovat ty, kteří zločin spáchat nemohli.

Celá hra byla postavena na logickém uvažování, kritickém myšlení a ověřování informací. Děti velmi rychle pochopily, že nestačí uvěřit první odpovědi. Musely klást správné otázky, hledat svědky, porovnávat jednotlivé výpovědi a pracovat s nově získanými důkazy. Právě schopnost analyzovat informace a vytvářet si vlastní závěry byla hlavním cílem celé akce.

Velkou zásluhu na úspěchu hry měli také zaměstnanci školy, kteří se ochotně proměnili v podezřelé osoby a po celý týden trpělivě odpovídali na zvídavé otázky malých vyšetřovatelů. Díky jejich skvělému hereckému nasazení získala hra autentickou atmosféru a děti měly pocit, že se opravdu účastní skutečného kriminalistického vyšetřování.

Během přestávek bylo možné potkat skupinky detektivů s poznámkami v rukou, živě diskutující o nových stopách nebo spěchající za dalším podezřelým. Školní chodby doslova ožily pátráním a detektivní příběh se stal hlavním tématem rozhovorů po celý týden.

Závěrečné odhalení pachatele přineslo velkou radost všem, kterým se podařilo správně vyřešit celý případ. Ještě cennější, než samotná odměna však bylo nadšení, se kterým děti hru prožívaly. Pro mnohé z nich představovala možnost zažít skutečnou detektivní práci, spolupracovat s kamarádem a využít logické myšlení při řešení neobvyklého problému.

Detektivní hra ukázala, že rozvoj logického uvažování nemusí probíhat pouze v lavicích. Pokud se propojí promyšlený příběh, spolupráce pedagogického sboru a chuť dětí objevovat a přemýšlet, vznikne aktivita, na kterou budou účastníci ještě dlouho vzpomínat.

Podle reakcí dětí se podařilo jediné – probudit v nich skutečné detektivy. A právě jejich nadšení bylo tou největší odměnou pro všechny organizátory.

Podívat se na materiály vytvořené k detektivní hře můžete ZDE.

Společně se Šárkou Kozákovou Pechandovou jsme letos pro děti připravily blok Věda za krásou. Vznikla nádherná výtvarná dílka tvořená netradičními technikami. Děti si také mohly vytvořit obří bubliny ze speciálního „kouzelného“ roztoku.

Překvapilo nás s jakou chutí a zápalem děti pracovaly. U nadaných dětí ale nejde jen o zábavu, protože ony potřebují vždycky vědět PROČ? Musíte být připraveni na jejich otázky, komunikace je zajímavá a náročná. Můj obdiv určitě mají „děti Marty Frydrychové“ z jihočeského SIGu. Barevné týmy dětí díky nim skvěle pracovaly a organizace byla bezchybná.

Mozolov je ale akcí i pro rodiny nadaných dětí. V odpoledním bloku jsme si pro ně připravily povídání o tom, jak pracujeme s nadánky na naší škole (ZŠ Františka Ladislava Čelakovského ve Strakonicích) a v našem klubu nadaných dětí.

K dobré praxi na školách vede dlouhá cesta. Při besedě s rodiči bylo vidět, že mají podobné starosti. S podporou nadaných dětí se na mnoha školách nepracuje a to je pro děti i školy velká škoda. Potenciál nadaného dítěte je obrovský a jeho podpora zásadní. Věřím, že se věci budou měnit k lepšímu.

Mou víru podporují právě lidé, kteří ve svém volnu pořádají akce, kde jsou nadané děti mezi svými, získávají sebevědomí i nové přátele. A lidé kolem nich, kteří v ně věří. Děkujeme Martě Frydrychové a týmu kolem ní. Zázraky se prostě dějí.

Dnes studuje gymnázium, má za sebou několik vědeckých stáží a letos strávila měsíc na Helsinské univerzitě v laboratoři medicinální chemie. Na Mensa akademii ale nepřijela vyprávět příběh zázračného dítěte, které od malička vědělo, že bude vědkyní. Její vyprávění bylo zajímavé právě tím, že začalo úplně jinak: čtyřkou z chemie.

Soňa sama sebe dlouho považovala spíš za humanitně založeného člověka. Chemie jí ve škole příliš nešla a špatná známka rozhodně nevypadala jako vstupenka do světa výzkumu. Zlom přišel až v roce 2023, kdy se na jednom semináři setkala s českou vědkyní Alžbětou Resnerovou. Ta jí předala jednoduchou, ale důležitou myšlenku: špatná známka ještě neznamená, že člověk něco nedokáže.

Díky tomu získala svou první stáž. A jak dnes sama přiznává, zdaleka netušila všechno, co by se „mělo“ tušit. S nadsázkou vzpomínala, že tehdy pořádně nevěděla ani to, co je plasmid. Právě první zkušenost ji ale posunula k dalším kurzům, workshopům a nakonec k opravdovému výzkumu.

Cesta do Finska začala překvapivě obyčejně: na LinkedInu. Soňa tam narazila na českou vědkyni Manuelu Voráčovou, která působí na Helsinské univerzitě, a zaujala ji natolik, že jí napsala. Ne s požadavkem na práci, ale se skutečným zájmem o její výzkum. Odpověď zněla: pokud to myslí vážně, ať napíše děkanovi, pošle životopis a motivační dopis.

Udělala to. A uspěla.

Na Vánoce jí přišel e-mail potvrzující, že ji univerzita přijímá na stáž. Následovala méně romantická část příběhu: sehnat peníze na měsíční pobyt v zahraničí. Nakonec zjistila, že i středoškoláci mohou za určitých okolností využít program Erasmus na vysoké škole, a stala se první českou středoškolačkou, která tuto možnost využila pro výzkumnou stáž. Současně oslovovala nadace i instituce podporující mladé vědce. Některé nabídky sice přišly až ve chvíli, kdy už měla financování vyřešené, ale i díky férovému jednání jí otevřely další kontakty a příležitosti.

Ve Finsku nešlo o exkurzi. Soňa měla vlastní pracovní místo, laboratorní vybavení a konkrétní výzkumný úkol. Pracovala na projektu zaměřeném na enzymy zvané karbonické anhydrázy IX a XII, které mohou pomáhat nádorovým buňkám přežívat. Úkolem výzkumníků je hledat látky, které činnost těchto enzymů dokážou zablokovat.

Sama Soňa to vysvětlovala obrazně: enzym si lze představit jako postavičku Pac-Mana. Dokud má otevřenou pusu, může „pracovat“. Když se mu do správného místa vloží inhibitor, jako by se mu pusa zablokovala – a jeho aktivita se zastaví.

Na finské vědě ji nezaujala jen laboratoř, ale i prostředí. Mluvila o lepším prostoru, vybavení a financování, ale také o větší podpoře žen ve vědě a o podmínkách, které vědcům a vědkyním umožňují lépe sladit výzkum s osobním životem.

Druhá část přednášky se věnovala myšlenkovým mapám. Soňa je představila jako nástroj, který pomáhá vidět souvislosti tam, kde lineární poznámky často selhávají. Zajímavá byla i její rada zkusit se na problém podívat očima někoho úplně jiného – třeba člověka ze středověku, maminky nebo popeláře. Ne proto, že by měli správnou odpověď, ale proto, že nás donutí položit si otázky, které by nás samotné nenapadly.

Nejsilnější sdělení přednášky ale leželo jinde. Člověk nemusí být od dětství génius, mít samé jedničky ani přesně vědět, kam směřuje. Někdy stačí být zvědavý, zkusit věc, která vypadá trochu děsivě, a napsat e-mail, u kterého vlastně čekáte, že na něj nikdo neodpoví.

Jedna čtyřka z chemie ještě rozhodně nemusí znamenat konec vědecké kariéry. Možná právě naopak.

Původní přednášku najdete ZDE.

Úspěchy našich žáků ve finále matematické soutěže Pangea

Letos tři žáci Mensa gymnázia postoupili do celostátního finále Pangey, v němž Martin Kučera z primy v kategorii 6. ročníků vybojoval 9. místo, v kategorii 9. ročníků Valerie Tlapáková z kvarty (která se probojovala do finále už v primě) získala 9. místo a v kategorii 8. ročníků se letos na 15. místě umístil tercián Václav Jankovský (který loni dosáhl na 2. místo a stal se i absolutním vítězem v kategorii 7. ročníků).

Blahopřejeme nejen k postupu do finále, ale i k dobrým umístěním v silné konkurenci! Ve finále soutěžilo z každého ročníku vždy 60 nejlepších, kteří postoupili z celkem 84 165 účastníků školních kol z 1058 škol z Česka (v každé kategorii bylo cca 14 000 účastníků).

Pangea je matematická soutěž pro žáky 4. až 9. ročníků. Finále proběhlo v pátek 12. června v Nové budově Národního muzea v Praze, odkud jsme se přesunuli do malostranské Valdštejnské zahrady. Samotná soutěž trvala 75 minut, nicméně doprovodný program s hosty, mezi nimiž byl i budoucí kosmonaut Aleš Svoboda, trval do pozdního odpoledne.

Úspěch žáků primy v soutěži Eurorebus – 1. místo v celostátním finále!

Naši primáni porazili i sedmáky!

Ve 31. ročníku soutěže E.ON EUROREBUS ve čtvrtek 28. května zvítězil tříčlenný tým primy Mensa gymnázia v kategorii ZŠ 01, což odpovídá šesté a sedmé třídě ZŠ.

Ve finále soutěžili Viktoria Petukhova, Helena Ruth Collis a Konstantin Bednar, v předešlém krajském kole Vojtěch Makal a na postupu se podíleli i další žáci primy. Blahopřejeme a děkujeme!

Výtečné 1. a 2. místo na matematické soutěži Jarní MaSo

Oba naše týmy se umístily celostátně mezi nejlepšími 5 % soutěžících týmů!

Tým č. 259 „Integrální knedlíky“ ve složení Kryštof Jandáček, Eduard Mikulec, Bedřich Škop a Gabriel Hleuca (tercie) vybojoval pěkné 1. místo z 19 týmů v Karlíně a 10. místo ze 439 týmů celostátně (18 940 bodů, 35 vyřešených příkladů).

Tým č. 251 Funkce s příchutí kečupu ve složení František Tvrdík, Martin Kužela (kvarta), Dexter David Nezveda a Tomáš Moravec (sekunda) vybojoval 2. místo z 19 týmů v Karlíně a 21. místo ze 439 týmů celostátně (16 072 bodů, 32 vyřešených příkladů).

Stejně jako dříve v této soutěži nerozhodoval jen počet vyřešených matematických úloh, ale na pořadí měly velký vliv i body za herní strategii.

Klání probíhala na 15 soutěžních místech v celém Česku. Naše dva týmy soutěžily na Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze v Karlíně (Křižíkova) ve středu 13. května.

Blahopřejeme k výborným matematickým výkonům!

Výsledky včetně soutěžních příkladů a jejich řešení jsouzde: mensa.click/1p2

Úspěch v okresním kole Pythagoriády

Dne 5. května se na Úřadu MČ Praha 5 konalo vyhodnocení Pythagoriády. Umístění v různých kategoriích byli zúčastnění i nezúčastnění úspěšní řešitelé takto: 1. místa Kryštof Jandáček a Eduard Mikulec, 2. místa Jáchym Strašák, Václav Bláha, Tomáš Moravec, Antonín Žalio, David Svoboda, Václav Jankovský, Gabriel Hleuca, Emma Tereza Collis, František Tvrdík a Martin Kužela, 3.  místa Kryštof Pekař a Alex Fexa. Gratulujeme!

Vítězný závěr debatní sezony

O víkendu se uskutečnil finálový turnaj české i anglické Debatní ligy a jsme mistry ČR!

Tým ve složení Jakub Novák, Matěj Snášel a Patrik Prokeš se stal absolutním vítězem Debate League.

Patrik Prokeš se stal nejlepším individuálním mluvčím celoroční Debatní ligy. Matěj Snášel byl čtvrtý a Jakub Novák pátý. V anglické Debate League se pak Jakub umístil pátý a Matěj šestý. Vysoko po základní části soutěže byla i Anna Belatková.

Jana Schmidová, Kateřina Škorpilová a Natálie Waldaufová vyhrály Debatní pohár, soutěž pro nejaktivnější debatéry.

Kluci i holky pro své úspěchy celý rok strašně dřeli a jsme na ně moc pyšní.

Významnou oporou našich výtvarných a kreativních aktivit je spolupráce se společností Český smalt. Tato firma nám ochotně poskytuje smalt, který není běžně dostupný v maloobchodní ani velkoobchodní síti, protože se jedná o specializovanou výrobní surovinu určenou především pro vlastní technologické využití. Právě tento materiál je však pro školní smaltovací projekty klíčový. Díky této podpoře mohou žáci pracovat s autentickým materiálem, experimentovat s tradiční technologií a rozvíjet své řemeslné i výtvarné dovednosti.

Spolupráce školy s firmou tak vytváří cenné propojení vzdělávání s praxí. Velmi si vážíme vstřícnosti a ochoty Českého smaltu podpořit naši výuku. Tato pomoc pro nás nepředstavuje pouze materiální přínos, ale také důkaz, že smysluplná spolupráce mezi školami a firmami může přinášet inspirativní výsledky.

Jednou z povedených aktivit bylo propojení smaltování s dalšími vzdělávacími oblastmi, konkrétně s informatikou a přírodopisem. Žáci pomocí digitálního mikroskopu pořídili detailní snímky přírodnin, například částí rostlin či přírodních struktur. Na základě těchto fotografií pak vytvořili vlastní výtvarné návrhy, které přenesli na smaltované cedule. Vznikla tak originální díla spojující moderní technologie, pozorování přírody a tradiční řemeslnou techniku.

Smaltování si mezi žáky naší školy rychle získalo velkou oblibu a těší nás, že jim umožňuje rozvíjet tvořivost, fantazii i manuální zručnost.

Jednou měsíčně se děti scházely nad knihou, která je opravdu jejich od začátku do konce. Samy napsaly texty, doplnily je vlastními ilustracemi, rozdělily knihu do kapitol, zvolily styl písma, sešily ji a vyrobily desky. Výsledkem není školní sborník v běžném slova smyslu, ale autentická společná knížka, ve které má každý autor svůj vlastní hlas.

„My jsme se musely držet, protože jsme měly strašnou touhu jim s tím pomoci, ale jsou to opravdu autentické texty dětí,“ zaznělo při představování projektu. Každý si mohl vybrat žánr, délku i výtvarnou techniku, která mu nejlépe seděla. V knize tak najdeme reportáž, detektivku, úvahu, vtipný příběh, příběh o zvířátkách i fantastické vyprávění. Stejně pestré jsou i ilustrace: objevují se tu kresby, malby i koláže.

Kniha nakonec skutečně vyšla a dočkala se i slavnostního křtu s bohatým programem, vědeckými přednáškami a vernisáží Ateliéru. Na akci navázala také konference, která celý projekt zasadila do širšího kontextu dětské tvořivosti.

Spisy od dětí pro lidi jsou důkazem, že když děti dostanou prostor, důvěru a dobré vedení, vznikne něco mnohem zajímavějšího než „jen“ školní práce. Vznikne kniha, která je hravá, různorodá, místy překvapivá — a hlavně opravdová.

V případě zájmu je knížku možné zakoupit v místní knihovně, v Knihodělně nebo objednat přímo ve škole. Více o projektu najdete na webu knihodelna.cz.

Právě na pracovní zkušenosti mimořádně nadaných dospělých se zaměřila diplomová práce Bc. et Bc. Ivety Černé Specifika mimořádně nadaných jedinců v pracovním prostředí, obhájená na Katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Autorka vedla rozhovory se čtrnácti lidmi s IQ nad 130. Většina z nich měla IQ měřené Mensou a deset respondentů je nebo dříve bylo členy Mensy.

Autorka zjišťovala, které salutory (faktory, které člověka podporují, pomáhají mu fungovat a rozvíjet se) a stresory (faktory, které ho vyčerpávají, brzdí nebo dostávají do konfliktu s okolím) jsou v pracovní zkušenosti nadaných přítomné.

Nejde přitom o reprezentativní průzkum všech nadaných lidí. Jde o kvalitativní sondu – tedy snahu porozumět zkušenostem konkrétních lidí do hloubky. A právě vlastní slova (anonymizovaných) respondentů jsou na celé práci nejzajímavější.

Když práce už nic nepřináší

Jedním z nejsilnějších motivů u respondentů byla potřeba učit se nové věci – a to jako základní podmínka dlouhodobé spokojenosti.

Jan, který pracuje ve výzkumu, to popisuje jednoduše: „Baví mě to, že zkouším objevovat nové věci. Snažím se přijít na nová řešení, která zatím neexistují.“

Adam svoji zkušenost popisuje následovně: „Já vždycky dělám nějakou práci, která mi něco dá. Po čase už mi ale nedává nic, protože je to pořád to samé, víc tam nevymyslím a nepotřebuju dál tam být.“

Natálie si proto vybírá prostředí, kde není nejchytřejší ani nejzkušenější osobou v místnosti: „V pracovním prostředí se vždycky snažím dostávat do kolektivu, kde já jsem ta, která toho ví a umí nejméně. Protože v momentě, kdy jsem v týmu, kde já jsem ta seniorní, tak mě to nebaví. Když už se nemám co a od koho učit. Takže tomu se cíleně vyhýbám.“

Vedle učení se v rozhovorech opakovaně objevovala také potřeba pestrosti. Různé projekty, různí lidé a různé typy problémů. Barbora například oceňovala kombinaci dvou pracovních úvazků: „Mě bavilo mít dvě práce najednou, protože každá mi přinášela něco úplně jiného – a je fakt, že by mě asi ani jedna z těch prací samostatně nebavila dlouhodobě.“

Někdy se však pestrost nehledá jen kvůli zábavě. Může být i způsobem, jak udržet pozornost. Cyril, který pracoval v účetnictví a auditu, popisuje rutinu nikoli jako odpočinek, ale jako situaci, v níž se mu myšlenky začnou rozbíhat jinam: „Já se snažím si z práce vybírat právě to, kde můžu nad něčím přemýšlet. Protože jakmile je to rutina, tak začnu přemýšlet o něčem jiném a najednou zjistím, že nevím, co dělám.“

Třetí potřebou spojenou s prací samotnou pak je smysl a viditelný výsledek. Marie nachází smysl v posunu žáků: „Mě strašně baví pracovat s žáky, u kterých vidím jejich posun. A u kterých mám pocit, že je rozvíjím, což by mělo být smyslem toho povolání.“

Lucie, která po zkušenosti s učitelstvím pracuje ve vlastní firmě, oceňovala bezprostřední zpětnou vazbu – něco, co při učení přichází mnohem pomaleji a méně jednoznačně: „Pro mě bylo odměňující to, že jsem bezprostředně viděla výsledek před sebou a věděla jsem, jestli je v pořádku, nebo ne. Případně jsem dostala hned zpětnou vazbu od klienta.“

Naopak Daniela popisovala frustraci z toho, když dělá zbytečnou práci: „Za dobu, co jsem tam pracovala, jsem zjistila, že plno věcí se vůbec nepoužívá, nebo se používá špatně. S tím já nic neudělám, ale prostě se na to nedokážu dívat.“

Smysl tedy pro respondenty neznamená jen abstraktní „dělat něco důležitého“. Může znamenat i úplně konkrétní potřebu vidět, že výsledek práce někam doputuje, někdo ho používá a nezůstane ležet ve firemním šuplíku.

Rychle hotovo ≠ bez potíží

Všichni respondenti uváděli jako svou hlavní výhodu logické a analytické uvažování. Mluvili o rychlém učení, schopnosti zachytávat vzorce, zorientovat se v novém systému, vidět souvislosti a vymýšlet řešení.

Daniela například popisuje, jak se dokáže rychle zorientovat v něčem, co předtím neznala: „Když je třeba nějaký nový systém, něco nového, tak se v tom docela rychle zorientuji. Byť je to něco, co jsem nikdy nedělala, tak to prostě prozkoumám a za chvilku vím, jak to funguje, a nemám s tím problém.“

Lucie podobnou schopnost spojuje s podnikáním: „Myslím si, že konkrétně v podnikání je klíčové to, že jsem schopná se doučit, co je potřeba.“ V praxi to pro ni znamená evidovat široké spektrum věcí, řešit administrativu, operativně reagovat na problémy u zakázek a vymýšlet nestandardní řešení.

Jenže vysoká efektivita není jen výhoda. Je to také zdroj zvláštních dilemat.

Daniela popisuje situaci, kdy sama měla pocit, že má málo práce, zatímco její nadřízený měl pocit opačný: „Tak jsem přišla na schůzku s myšlenkou, že toho mám málo, a on přišel s tím, že toho dělám nějak moc.“ Proto si začala říkat o další úkoly u kolegů: „A nikdo nechápe, proč to dělám. Ale mě nebaví prostě tam jen sedět a přišlo by mi nefér jít brzo domů.“

Eva řešila podobné dilema u práce na půl úvazku: „Nějaký čas jsem s tím měla chvilku i morální problém, že vlastně to, co mi má zabrat asi 20 hodin týdně, zvládám prostě za poloviční dobu.“ Nejdřív ji napadalo říct si o další práci, později ale došla k jinému postoji: „Já to vlastně dělat nemusím, můžu to prostě vnímat, jako že to je jenom nějaká moje práce, způsob obživy.“

Rychlý člověk v pomalém systému nemusí vypadat jako výkonný. Může vypadat jako někdo, kdo se nudí, vyrušuje, chce příliš mnoho nebo se neumí spokojit s tím, že má hotovo. A pokud okolí zjistí, že zvládne víc, může se rychlost obrátit proti němu.

Natálie popisuje, že když člověk několikrát vyřeší velký průšvih, začne podobné úkoly dostávat automaticky: „Takže někdy to může být i tak, že člověka zavalí prací a potom už za sebe musí začít kopat.“ Důležité je podle ní nastavit hranice a jasně říct, které úkoly mají prioritu: „Pokud si člověk nenastaví hranice, tak mu je nastaví někdo jiný. A to je hodně velké úskalí toho, když lidé ví, že od vás můžou očekávat hodně.“

Rychlost má ještě jednu méně lichotivou stránku: netrpělivost. Daniela k tomu říká: „Já chci dělat rychle a když mě někdo s něčím zdržuje, tak jsem z toho prostě nervózní a nemám úplně pochopení.“

Eva popisuje poradu, která se podle ní zbytečně točila v kruhu: „Přišlo mi, že ta diskuze prostě nikam nevedla, že každý říkal nějaké návrhy, ale že jsme se tak nějak točili v kruhu, nikdo to prostě nepřebral.“ Nakonec sama sklouzla do direktivní role: „Tak to bude takhle.“

Zajímavé ovšem je, že v diplomové práci není téma rychlosti zjednodušeno na „nadaní jsou rychlí“. Respondentka Barbora naopak uvádí, že má pomalejší psychomotorické tempo a rychlost druhých ji stresuje: „Já osobně se o sobě domnívám, že mám pomalé psychomotorické tempo, přestože jsem teda jako nadaná.“

I to je důležité připomenutí. Nadaní lidé nejsou jeden typ člověka. Rychlé myšlení neznamená automaticky rychlý pracovní styl ve všech situacích.

Perfekcionismus: Nechci se za svoji práci stydět

Jedno z nejvýraznějších témat rozhovorů je perfekcionismus. Objevil se u třinácti respondentů ze čtrnácti. Ne vždy jako problém. Často jako motor.

Karel to formuluje následovně: „Chci, abych se nestyděl za žádnou práci, kterou někde dělám, odevzdávám nebo prezentuju. Abych si řekl, že jo, to je prostě ukázka toho, jak já pracuju nebo co dokážu udělat.“

Perfekcionismus tu není nutně snaha o dokonalost pro dokonalost samu. Často jde spíš o potřebu odevzdat něco, co člověk vnímá jako odpovídající vlastním schopnostem. Jenže právě v tom může být past. Pokud člověk ví, že „by to mohlo být ještě lepší“, může být těžké uznat, že výsledek už je dost dobrý.

Jan popisuje, že shazuje vlastní velmi dobré výsledky: „I přes to, že si vlastně uvědomuju, že jsou dobré, ale vím, že by teoreticky mohly být lepší. A pak to častokrát zastíní fakt, že ty výsledky jsou velice dobré.“ Zároveň ale dodává, že ho to spíš motivuje k lepším výkonům.

Eva zase popisuje, že měla tendenci vnímat chybu jako konec světa: „Když jsem udělala nějakou chybu, tak jsem to brala hodně jako špatně. Ale potom za nějaký čas mi taky došlo, že se vlastně… nic nestalo.“

Perfekcionismus se navíc nemusí týkat jen vlastních výkonů. Může se přenášet i na očekávání vůči druhým.

Natálie otevřeně říká, že s tím aktivně pracuje: „Vysoké nároky na ostatní, tak to je pro mě často problém a často s tím bojuju.“ Dává si pozor, aby ostatním „nedávala sežrat“, že v něčem nejsou tak dobří jako ona. Dokonce má pocit, že už možná zachází do opačného extrému.

U více respondentů se ukazuje, že nejde ani tak o nárok na stejnou úroveň výkonu, ale na snahu. Františka říká: „Asi jediný nárok, co mám na ostatní, je, aby se snažili. A to je všechno. A když tam ta snaha není, tak to mě hrozně štve.“

Karel, který pracuje jako manažer, popisuje nutnost rozlišit mezi ideálním a funkčním výsledkem: „Ten člověk prostě nemusí být na tomhle levelu a uvědomit si, který je ten funkční level – tedy důležitej pro provoz a aby se úkol splnil. Ne dokonale, ale prostě splnil.“

A uzavírá to možná nejkratší větou celé kapitoly o perfekcionismu: „Nemít očekávání od sebe je těžší.“

Komunikace jako nezbytnost

Komunikační dovednosti se v práci objevují jako jeden z hlavních podpůrných faktorů. Z výpovědí respondentů vyplývá, že ke komunikaci často cíleně přistupují jako k nástroji, jímž předcházet konfliktům, převádět své myšlení do srozumitelné podoby a snažit se zajistit, aby spolu lidé vůbec dokázali pracovat.

Lucie to shrnuje takto: „Cesta do pekel je předpokládat, jakým způsobem funguje mozek toho druhého.“ Podle ní je klíčové komunikovat a ověřovat si, že lidé opravdu chápou, co se děje: „Prostě spolu komunikovat a nepředpokládat, že i když někdo má nějaké IQ, tak je nastavený komunikačně stejně.“

Karel popisuje, jak pečlivě formuluje zprávy, aby nepůsobily útočně: „Přepíšu tu zprávu pětkrát, aby tam nebyla pasivní agrese, aby to fakt nebylo jako útok.“ Vysvětluje své myšlenkové pochody a snaží se ukázat, že mu nejde o shození druhého člověka, ale o kvalitu výsledku.

To je jedna z třecích ploch, které z práce vyplývají: Nadaný člověk může problém vidět a řešit rychleji, ale pokud rovnou oznámí svůj závěr, ostatní často nevidí cestu, kterou se k němu dostal, a výsledkem není efektivita, ale odpor.

Eva připomíná ještě jiný aspekt komunikace: když člověk pracuje velmi samostatně a výkonně, může zapomenout informovat tým. „Já jsem byla velmi zodpovědná, všechno bylo hotové ještě dřív, než to mělo být, ale já jsem to pak zapomněla těm lidem dát vědět.“ A dodává: „Když je člověk hodně výkonný o samotě, tak nesmí zapomínat na to, že s někým spolupracuje.“

Být mezi svými

Zásadní přitom není jen obsah úkolů, ale i prostředí, ve kterém se pracuje.

Daniela popisovala svou frustraci z práce s nadřízeným bez technického vzdělání: „Nedokážeme se vůbec domluvit – on nechápe, když jsou v datech vyloženě chyby, že to je prostě problém.“ Karel podobně mluví o nedostatečné komunikaci v týmu: „Oni prostě spolu nekomunikují, nedají si to dohromady a často ty situace neumí vnímat tak komplexně.“

Eva popisuje situaci, kdy měla s kolegy dobré vztahy, ale některé názory si nechávala pro jiné prostředí: „Často jsem měla pocit, že nemůžu stoprocentně vyjádřit svůj názor z toho důvodu, že by to nebylo úplně pozitivně přijaté.“ Záleželo jí na dobrých vztazích, proto raději neprosazovala vše, co si myslela.

Naopak Jan popisuje svou pozitivní zkušenost s pracovištěm slovy: „Člověk se tam cítí, jako že je mezi svými. Nechováme se jako intelektuálové a nepijeme tam čaj o páté a nedumáme nad možnostmi vesmíru, to ne. Ale vlastně člověk tam cítí, že… tam jsou okolo něho lidé, kteří chápou jeho chápání.“ Nejde tak jen o sdílené zájmy. Jde o pocit, že člověk nemusí stále překládat svůj způsob uvažování do jiného tempa, jiné hloubky nebo jiné míry souvislostí.

Natálie pak popisuje tým, který funguje podpůrně a nikdo nemá potřebu „brousit lokty“ a vést „žabomyší války“: „Do práce chodíme, abychom udělali kus dobré práce, cítili se dobře, že těch 8 hodin strávíme něčím smysluplným, ale ve finále – pokud bychom ty peníze dostali bez práce, tak tam nikdo z nás nebude.“

Autorita, která není vzorem

Autority a hierarchie se jako stresor objevily u jedenácti respondentů – nejde přitom ale říct, že by měli problém obecně s autoritami. Mají problém s takovou autoritou, která podle nich nestojí na kompetenci, smysluplném rozhodování nebo schopnosti něco předat.

Gabriel říká: „Ve chvíli, kdy člověk spolupracuje se vzorem, tak od něho nasává veškeré informace a znalosti, které z něho jdou.“ Když ale člověk vzorem není, je podle něj mnohem složitější autoritu přijímat.

Lucie si představuje, že by v zaměstnanecké pozici mohla narážet na člověka, kterému by se měla podřizovat jen proto, že je v organizaci déle: „Myslím si, že kdybych teď měla od podnikání přejít do nějaké pozice s jasnou hierarchií a měla se klanět šéfovi jenom proto, že tam prostě je o 4 roky dýl a je to šéf, tak bych tam asi postupem času narazila.“

Daniela zmiňuje ztrátu respektu k nadřízenému, který podle ní neměl odborné kompetence: „Přijde mi, že takový by neměl vést datové oddělení, když tomu nerozumí.“

Karel popisuje postupný zlom ve vztahu k nadřízeným: na začátku se od nich učil a byli pro něj vzorem, později ale přišel okamžik, kdy měl pocit, že už mu nemají co předat. A právě tehdy začalo tření. „A pak je to o té komunikaci. Umět to vykomunikovat, uvědomit si svoji roli a citlivost té situace.“

Cyril popisuje podobnou zkušenost z druhé strany: „Málokterý vedoucí dokáže ocenit, že podřízený ho přečnívá, a využít ty jeho silné stránky. Naopak on začne toho svého podřízeného podkopávat.“

Irena pak zmiňuje, že rychle dosažené výsledky mohou vyvolávat žárlivost a větší kontrolu: „Opravdu ty nároky na mě byly o to větší.“

To ukazuje, jak snadno může v pracovním prostředí vzniknout napětí, pokud se vysoká schopnost rychle chápat, upozorňovat na chyby a hledat řešení potká s hierarchií, která se cítí ohrožená.

Ocenění neznamená jen pochvalu

Dalším silným tématem je ocenění a otevřenost vůči nápadům. Respondenti nemluvili jen o tom, že chtějí slyšet „dobrá práce“. Mluvili také o férovosti, možnosti diskutovat a pocitu, že jejich názor má váhu.

Cyril popisuje situaci, kdy samostatně vymyslel způsob zpracování určitého úkolu. Jeho šéf mu ale řekl, že to pro nadřízenou nebude srozumitelné: „Já jsem to bral jako plus, že jsem to vůbec takhle dokázal docela pěkně zpracovat, a on to bral vlastně jako mínus.“

Daniela by ocenila otevřenost k nápadům: „Diskuze, otevřenost k tomu, že když vidím nějaký nápad na změnu, nebo něco, co by se mělo řešit, tak aby k tomu bylo přihlíženo.“

Irena popisuje zkušenost, kdy upozorňovala na problém, ale reakce přišla až ve chvíli, kdy si ho všiml někdo jiný: „Častokrát jsem si všimla věcí, který opravdu ležely na stole týdny. Nikdo je neřešil. Potom přišel můj kolega, že si toho všimnul, jestli o tom něco nevím. Říkám: ‚Řešila jsem to týden zpátky.‘“

Naopak Eva mluvila pozitivně o týmu, kde se lidé oceňovali navzájem: „To bylo hodně fajn, že jsme se hodně jako chválili za věci a někdy mi lidi poděkovali, že jsem jim pomohla s nějakou věcí a tak, a pak jsme si tleskali.“

Adam zase nacházel ocenění u klientů: „A bylo o ně pečováno. Pečuju o ně doteďka. Tak oni tu péči oceňovali.“

Ocenění tedy v rozhovorech nemá jen emoční rozměr. Je to i potvrzení, že práce má dopad, že se člověk nemýlí v tom, co považuje za důležité, a že jeho snaha nezmizí v systému, který neumí rozpoznat její hodnotu.

Co si z toho vzít – jako zaměstnavatel i jako nadaný?

Čtrnáct rozhovorů sice nemůže říct, jak fungují všichni nadaní, určitá vodítka ale nabízí.

1. Nadaný člověk často potřebuje práci, ve které zůstává co objevovat. Nestačí mu, že úkol zvládá. Pokud ho zvládá příliš snadno a příliš dlouho, může se od práce mentálně odpojit.
2. Vysoká efektivita by neměla být automaticky trestána dalším a dalším přidáváním úkolů. Pokud někdo opakovaně zachraňuje průšvihy, je lákavé dávat mu všechny další. Z dlouhodobého hlediska to ale může vést k přetížení.
3. Perfekcionismus může být zdrojem kvality, ale také vyčerpání. Důležité je rozlišovat, kdy je vysoký standard přínosem, a kdy už brání dokončení práce nebo spolupráci s ostatními.
4. Komunikace není vedlejší měkká dovednost. V prostředí, kde lidé přemýšlejí rozdílnou rychlostí, do různé hloubky a s různou mírou abstrakce, je to klíčový nástroj spolupráce.
5. A konečně: autorita založená pouze na pozici nemusí stačit. V rozhovorech se opakovaně ukazovalo, že respekt vzniká snáz tam, kde nadřízený rozumí práci, umí diskutovat, není ohrožen schopnostmi podřízeného a dokáže nastavit jasné hranice bez zbytečné kontroly.

Diplomová práce Ivety Černé tak sice nepřináší převratný objev, ale shrnuje zkušenosti, které mohou být pro mnoho nadaných dospělých velmi známé – může být úlevné vidět, že nejde jen o osobní podivnost, lenost, přecitlivělost nebo neschopnost „normálně fungovat v práci“, ale že totéž řeší i ostatní. Ať už jde o potřebu mít o čem přemýšlet, frustraci z neefektivních porad, morální dilema z příliš rychle hotové práce, snahu nepůsobit povýšeně, únavu z překládání vlastních myšlenek do podoby, kterou ostatní přijmou, napětí kolem autorit, které nejsou vzorem – nebo naopak o radost, když člověk narazí na lidi, kteří „chápou jeho chápání“.

Současně je ale ze slov respondentů vidět, že mnoho potíží nevzniká jen proto, že okolí „nestíhá“. Někdy vznikají proto, že člověk ukáže výsledek, ale ne cestu. Vidí chybu, ale nesdělí ji způsobem, který druhý dokáže přijmout. Pracuje rychle, ale neinformuje tým. Vezme si všechno na sebe, protože je to méně bolestivé než čekat na ostatní. A i toho je potřeba si být vědom a naučit se s tím pracovat.

Citace účastníků výzkumu byly pro účely článku kráceny a stylisticky upraveny. Jejich původní znění najdete v diplomové práci: mensa.click/1ow.