Vaše nová kniha se jmenuje Osobní kniha nadání a její podtitul zní O duševním zdraví pro nadané dospívající a mladé dospělé. Proč jste se rozhodla věnovat právě této skupině a právě tématu duševního zdraví?

Hlavních důvodů bylo několik. Věk dospívání a mladé dospělosti přirozeně doplňuje mé předchozí knihy – první byla věnována dospělým a druhá dětem. Třetí kniha se tak logicky zaměřila na období mezi nimi.

Mnohem silnějším impulzem však byla nabídka nakladatelství Grada. V současnosti je velkým společenským tématem otázka, proč má tolik mladých lidí psychické potíže. Sama jsem si tuto otázku kladla a chtěla jsem v knize co nejkomplexněji zachytit různé příčiny, které tyto potíže způsobují.

Nechtěla jsem se přitom opírat pouze o jeden psychologický přístup. Snažila jsem se jednotlivé perspektivy propojovat. V knize se proto objevují citace filozofů a záměrně v ní ponechávám i prostor pro spiritualitu – nikoli však ve smyslu současné esoteriky. Vracím se například k tématu ctností, tedy k něčemu, co má své kořeny v minulosti a co může být i dnes funkční.

Vlastně hledám odpověď na otázku, co mladý nadaný člověk potřebuje k tomu, aby se cítil dobře. Nechci tím samozřejmě říct, že každý potřebuje všechno, o čem v knize píšu. Chtěla jsem ale nabídnout širší souvislosti a zároveň jsem tuto třetí knihu chtěla pojmout více esejisticky.

Za posledních deset let jsem se i já sama profesně i osobně posunula. Už nechci stavět svou roli na pozici odbornice, která říká: „Takhle to je a tohle bychom měli dělat.“ To, co potřebuje konkrétní člověk, je individuální a ukazuje se až v kontextu jeho vlastní situace – v tom, kde právě je a co právě prožívá. Neexistují univerzální rady platné pro všechny. A právě na to jsem při psaní knihy myslela.

Na druhou stranu si myslím, že každý si v ní dokáže najít kousek sebe.

Ano. Právě proto jsem ji chtěla pojmout více esejisticky. Čtenář v ní nenajde jen odborné informace, ale také různé otázky, které ho vedou k vlastnímu přemýšlení: Jak to mám já? Co potřebuji? Nad čím bych se měl/a zamyslet? Hledej dál. Je to trochu jiná forma, přesto kniha stále vychází z odborných poznatků.

A v čem je tedy období dospívání a mladé dospělosti specifické u nadaných?

Dospívání a mladá dospělost jsou specifickým obdobím pro každého člověka. U nadaných však bývá řada procesů ještě intenzivnější. Intenzivněji přemýšlejí, intenzivněji prožívají a některé zkušenosti proto mohou subjektivně nabývat závažnějších podob.

V tomto období člověk také mnohem silněji potřebuje sounáležitost s vrstevníky – někam patřit, být součástí určitého kolektivu. Výrazněji se rozvíjí osobnost a hledá se vlastní identita. U nadaných to může být vzhledem k jejich odlišnosti a neuroatypii složitější. Mohou mít větší potíže navazovat kontakty, identifikovat se s vrstevníky nebo hledat osobnosti, se kterými by se mohli ztotožnit. Často také potřebují jiné vzory.

Umět své nadání rozvíjet je jedna věc. Co by měl nadaný člověk dělat sám pro sebe, aby se mu se svým nadáním dobře žilo?

Toho je celá řada. Rozdělila bych to do dvou oblastí. Jednou je rozvoj potenciálu, druhou duševní pohoda a osobnostní stránka člověka.

Dříve jsem tyto dvě oblasti více spojovala. Pod nadáním jsem vnímala nejen určitý potenciál, ale také citlivost, vnímavost a specifičnost psychických funkcí. Společnost se však v posledních letech ubírá trochu jiným směrem a tyto dvě cesty se stále více rozdělují.

Jednou cestou je potenciál. Slovo nadání se dnes často používá téměř jako synonymum pro potenciál – a určitý potenciál má samozřejmě v nějaké podobě každý člověk. Nadání však podle mého názoru není jen potenciál. Souvisí také s určitou neurodivergencí a specifickým způsobem fungování psychiky.

Pokud začneme za nadané označovat všechny lidi pouze na základě jejich potenciálu, může se stát, že se budeme věnovat především jeho rozvoji a psychickou stránku člověka z tohoto obrazu vyčleníme. Pokud o sebe nadaný člověk dlouhodobě nepečuje způsobem, který odpovídá jeho specifickým potřebám, nemusí se cítit dobře. Zejména mladý člověk přitom nemusí vůbec rozumět tomu, co se s ním děje. Problémy se pak mohou postupně nabalovat a vytvořit začarovaný kruh, který může vést až k závažnějším psychickým obtížím.

Potřebujeme tedy obojí. Rozvíjet potenciál je důležité – pokud nadaný člověk svůj potenciál dlouhodobě nemůže realizovat, může tím také trpět. Stejně důležité je ale nezapomínat na péči o sebe. Ta podle mě začíná tím, že člověk poznává, jak funguje, co potřebuje a co by neměl sám v sobě potlačovat.

Nemusí přitom všude chodit a oznamovat: „Jsem nadaný.“ Podstatné je respektovat sám sebe i s vědomím vlastní odlišnosti. Odlišnost nemusí být překážkou ve vztazích s ostatními lidmi. Mnohem větší překážkou může být situace, kdy nadaný člověk začne potlačovat sám sebe a snaží se vytvořit obraz někoho, kým ve skutečnosti není. Právě tehdy mohou začít vztahy selhávat.

Jak tedy o sebe pečovat, abychom své nadání nepromarnili?

Jako první je podle mě důležité si uvědomit, že nadaní lidé mají specifický způsob myšlení. Často u nich převažuje intuitivní a divergentní myšlení.

Nejsou to nutně lidé, kteří pod tlakem podávají nejlepší výkony. Většina lidí, včetně dospívajících na středních školách, pracuje právě tímto způsobem: vytvoří se atmosféra tlaku, stresu a spěchu, člověk se zatne, podá výkon a funguje téměř jako stroj. U nadaných to takto ale nefunguje.

Jejich způsob myšlení často vyžaduje jinou metodu práce a soustředění. Potřebují podnětný klid – prostředí bez zbytečné nervozity, ve kterém je důvěra a pocit bezpečí, ale také dostatek času, aby se jejich myšlení mohlo rozvinout do komplexnosti, složitosti a hloubky.

Potřebují také prostor pro myšlení, které nechce pouze opakovat to, co už je známé, ale chce přijít na něco nového. A na to je potřeba čas, který jim však často není dopřán.

Když je člověk od dětství oceňován především za to, co umí a jakých výsledků dosahuje – což je pro dnešní školství i celou naši epochu typické – může si snadno začít spojovat vlastní hodnotu s podaným výkonem. Jak se tomuto vzorci u nadaných lidí vyhnout? A lze vůbec vnitřně oddělit pocit „jsem schopný a hodnotný člověk“ od neustálého nutkání „musím pořád něco dokazovat, abych vůbec směl existovat“?

To je bezpochyby jedna z nejtěžších životních výzev současnosti. Podstatou lidského bytí je podle mého názoru neustálé překonávání překážek – a to zdaleka nejen v profesní rovině, ale především v té duševní a duchovní. Pro nadaného člověka se toto téma často stává celoživotním úkolem a vnitřním zápasem: najít svou sebehodnotu nikoli v opozici vůči vlastnímu výkonu, ale v tvořivém souladu s ním.

Pokud bychom se opřeli o Carla Gustava Junga, cílem každého z nás je proces individuace – tedy objevení toho, kým skutečně jsme v hloubce své duše. Znamená to odložit společenské masky, které jsme si nasadili, abychom vyhověli nárokům okolí, a vyrůst v autentickou osobnost. U nadaných lidí je tato potřeba ještě naléhavější. Pokud se o to nepokusí a zůstanou uvězněni v diktátu vnějšího úspěchu, začne jejich psychika dříve či později strádat.

Tímto tématem se zabývá i kapitola Nadání jako příležitost pro vznik osobnosti. Co to z vašeho pohledu znamená „stát se osobností“? A je pro nadaného člověka klíčové, aby byl uznáván okolím, nebo spíše to, aby dosáhl vnitřního smíření a spokojenosti se sebou samým?

Znovu si zde pomohu Jungem: „Osobnost je nejvyšším uskutečněním vrozené svéráznosti určité živé bytosti“. Právě to je podstata individuace. Znamená to prokouknout iluzi vlastních sociálních rolí, uvědomit si hluboce zakořeněné mentální vzorce a programy, a skrze toto poznání se stát sám sebou.

Otázka, co je pro nadané důležitější, se dotýká citlivého místa. Způsob, jakým jsou tyto děti od malička vedeny rodinou i institucemi, v drtivé většině z nich pěstuje orientaci na výkon a vnější úspěch. Ostatně, celá naše současná kultura k tomu neustále podněcuje. Žijeme v iluzi bezbřehých možností: kdokoli dnes může napsat knihu, malovat nebo zpívat. Všude narážíme na narativ, že každý z nás v sobě nosí Picassa, Beethovena nebo Tolstého. Do jisté míry je to pravda a je skvělé, že existuje podpora tvořivosti, ale tato filozofie v sobě skrývá i určité nebezpečí. Na druhou stranu, když učitel vstoupí do třídy a prohlásí: „Dnes budeme probírat Dostojevského, nikdo z vás mu nesahá ani po kotníky, tak buďte zticha,“ je to stejně destruktivní. Možná totiž právě v té lavici nějaký budoucí Dostojevskij sedí a v tichosti poslouchá.

Tím, že je étos neustálého posouvání hranic všudypřítomný, lidé přirozeně směřují k tomu, aby stále něco dokazovali. Tlak na permanentní sebevzdělávání je enormní a společenské vzory ho jen utvrzují – vidíme úspěšné lídry, kteří si ukrajují ze spánku, jen aby udrželi krok s technologickým pokrokem a umělou inteligencí. Mladá generace je do tohoto kolotoče neustálé práce a seberozvoje vtahována velmi brzy.

Pro někoho to nemusí představovat problém; v této dynamice není nic černobílého. Nadaní lidé mají obrovské množství vnitřní energie, takže dokážou na této vlně dlouho a úspěšně jet. Pokud však ve své praxi hledám odpověď na to, z čeho pramení jejich duševní potíže, musím varovat: samotný výkon člověku ke štěstí nestačí. Mnozí na tento systém naskočí prostě proto, že se to od nich očekává, ale vnitřně s ním nesouzní. Možná by potřebovali spíše zpomalit a odpočívat, ale vnitřní kritik jim to nedovolí. Z toho pak vznikají hluboké krize a vyhoření. Ve své knize jsem proto nechtěla psát o „dalším rozvoji potenciálu“, ale spíše poukázat na to, jak nesmírně důležité je pouhé bytí. Skutečná cesta k osobnosti je sice otevřená všem, ale jen zlomek lidí na sobě začne takto hluboce pracovat dříve, než je k tomu donutí nějaká životní krize.

Jak je to u nadaných lidí se vztahy? Všichni řešíme přátelství, partnerství a hledání spřízněných duší. Existují v této oblasti u nadaných nějaká specifika? Je pro ně nezbytné mít vedle sebe partnera s podobným intelektem, nebo může být obohacující i vztah s člověkem, který uvažuje zcela odlišně?

Obojí má své opodstatnění. Věřím, že nadaní lidé bytostně potřebují kontakt s těmi, kteří jsou jim podobní – s lidmi, se kterými sdílejí specifickou „odlišnost“. Bez tohoto zrcadlení jim v životě často chybí podstatný dílek do skládačky jejich vlastní identity. Zároveň by se však neměli uzavírat do jakési pomyslné věže ze slonoviny; je nesmírně důležité, aby si uchovali schopnost zdravé interakce a komunikace s většinovým, neuro-typickým světem.

Zda může dlouhodobě fungovat partnerský vztah, v němž jsou partneři intelektově na zcela jiných pólech, zůstává otevřenou otázkou. Jistě bychom takové případy našli, ale pokud se podíváme na obecnou tendenci, časem to mívá sklon narážet na nepochopení.

Ve své praxi jsem nicméně vypozorovala, že největším kamenem úrazu nebývá ani tak samotný rozdíl v IQ (byť i ten hraje roli), jako spíše odlišná míra citlivosti, vnímavosti a empatie. Vztah je založen na sdílení, na tom, jak hluboce dokážeme druhého vnímat a jak moc jsme ochotni se mu otevřít. Pokud je jeden z partnerů výrazně empatičtější než druhý, musí si neustále úzkostlivě hlídat své hranice a ztrácí pocit partnerské rovnováhy. To je mnohem větší překážka než rozdíl v inteligenci – pokud se tedy nejedná o propastný rozdíl. Klíčem k harmonii je proto spíše hledání podobného nastavení nervové soustavy, podobné citlivosti a vnímavosti světa.

V přátelství to nemusí být tak striktní, tam do hry vstupuje obrovské množství proměnných. Jednou jsem se setkala s maminkou, která mi rezolutně řekla: „Můj syn do Mensy ani mezi nadané děti chodit nebude. Potřebuji, aby zapadl do normální společnosti.“ To je ale hluboký omyl – jedno nevylučuje druhé. Jsem přesvědčená, že pokud takové dítě nezažije společenství sobě podobných, bude v něm po zbytek života přetrvávat pocit vnitřní neúplnosti.

Na akcích pro nadané děti často pozorujeme, jak doslova rozkvetou. Mnohé z nich možná poprvé v životě zažijí pocit, že nemusí své schopnosti, neobvyklé zájmy ani specifický způsob uvažování před ostatními skrývat nebo se za ně omlouvat. Najednou jsou mezi svými, mohou odložit ostražitost a nacházejí opravdová přátelství. Co byste vzkázala rodičům, kteří mají z takového vyčleňování strach?

Každý člověk si přirozeně hledá přátele, se kterými emočně i myšlenkově ladí. Proč bychom tedy měli toto základní právo upírat nadaným dětem a nálepkovat to jako elitářství? V dnešní době, kdy se sociální bubliny spíše prohlubují, je pro ně možnost setkat se s lidmi na stejné vlně více možná a zároveň nesmírně přínosná.

V takovém společenství nadané děti zažívají tiché pochopení a hluboké přijetí. Najednou si vydechnou: „Aha, takhle je to v pořádku. Nejsem divný/á.“ Opadá z nich neustálé vnitřní napětí, nemusí v hlavě složitě překládat každou myšlenku a cenzurovat to, co chtějí říct. Komunikace najednou volně plyne, přichází pocit úlevy a bezpečí. Pro mladého člověka má tato zkušenost nevyčíslitelnou hodnotu.

Uvědomme si, že pokud se tyto děti vzdělávají ve společném vzdělávání, tráví ve většinové společnosti obrovské množství času. To, že pak svůj volný čas stráví v komunitě lidí, kteří jim rozumějí bez slov, pro ně nepředstavuje žádné riziko izolace. Naopak, posílí to jejich vnitřní stabilitu.

Existuje nějaká ideální frekvence těchto setkávání? Je nutné, aby se nadaní mladí lidé potkávali pravidelně, nebo stačí například jedna akce za měsíc?

To je velmi individuální, v této oblasti nelze nic paušalizovat. Mezi nadanými najdeme silné extroverty, kteří vyžadují neustálý sociální kontakt a podněty, stejně jako hluboké introverty, kteří si nejraději rozvíjejí své vnitřní světy v tichu a samotě. Určitá forma zdravé pravidelnosti je však žádoucí pro obě skupiny – dává jim to záchytný bod a vědomí, že jejich vnitřní svět někam patří.

Co byste poradila organizátorům takových programů? Měl by být prioritou samotný podnětný program rozvíjející schopnosti, nebo spíše vytváření komunity? A pokud program, zařadila byste do něj – s ohledem na současnou krizi duševního zdraví mládeže – i toto téma?

Velmi záleží na tom, jaká skupina nadaných se na akci schází. Někteří nadaní inklinují k filozofii, někdo k humanitním vědám, technické typy zase hledají něco jiného. Pro vaše účely bych doporučovala obě roviny organicky propojit. Právě skrze kvalitní a hluboký program se totiž nejlépe buduje autentická komunita.

Skrze vhodně zvolený program se pak můžete velmi jemně dotknout i témat duševního zdraví – ale spíše implicitně než prvoplánově. Mladí lidé, se kterými se setkávám, často o svých psychických problémech nechtějí mluvit otevřeně a deklarativně. Mnohdy se v nich rozevřely nůžky mezi jejich obrovským intelektovým potenciálem a křehkou osobností, a jejich vnitřní svět se tak stal něčím výsostně intimním. To je potřeba plně respektovat.

Mnohem lepší je nechat věci plynout přirozeně. Můžete koncipovat jakýkoli program s těmito cíli. Já například nabízím literárně-sebepoznávací kurz. Když mladý člověk dostane příležitost přemýšlet, tvořit a vyjadřovat se v bezpečném, intelektuálně stimulujícím prostředí – například nad vybraným textem nebo knihou – dochází k hlubokému sebepoznání. Skupina mu poskytne tichou podporu a duševní zdraví se tak posílí samo od sebe, aniž bychom ten proces museli jakkoli nálepkovat. Do programů je zkrátka potřeba vědomě zakomponovat prvky zklidnění, reflexe a pauzy. Aby to nebylo stále jen o hlavě, rychlosti a soutěživosti, ale také o bytí a integraci celé osobnosti.

U nadaných lidí se v této souvislosti velmi často skloňuje perfekcionismus, extrémně vysoké nároky na sebe sama a strach ze selhání…

Ano, to je odvrácená strana mince vysokého potenciálu. Perfekcionismus u nadaných často nevyvěrá z pouhé touhy být nejlepší, ale z vnitřní schopnosti vidět věci v jejich ideální, dokonalé podobě. Protože jejich mysl dokáže domyslet každý detail a představit si bezchybný výsledek, realita jejich vlastních lidských limitů je pak pro ně hluboce frustrující. Tento vnitřní tlak je pak paradoxně může paralyzovat natolik, že raději ani nezačnou tvořit, aby nemuseli čelit domnělému selhání. Úkolem pedagogů, rodičů i jich samotných je proto učit se laskavosti k vlastní nedokonalosti a pochopit, že chyba není ohrožením jejich identity, ale přirozenou součástí procesu učení a lidského zrání.

Jak ale poznat křehkou hranici mezi náročným obdobím, které k dospívání přirozeně patří, a situací, kdy už bychom měli zpozornět a vyhledat odbornou pomoc?

To je nesmírně trefná a v dnešní době zásadní otázka. Rozpoznat tento moment je čím dál obtížnější, protože se nám jako společnosti posunulo vnímání toho, co je ještě přirozená zátěž.

V minulých generacích lidé implicitně věděli, že vnitřní krize a zrání osobnosti k životu patří. Počítalo se s tím, že dospívání bolí, a mladí lidé byli nuceni se s těmito těžkostmi nějak popasovat, proplout jimi a vnitřně zesílit. Dnešní trend je bohužel opačný. Děti často neučíme překonávat překážky. Rodiče jim v dobré víře umetají cestičku a až příliš jim ulevují. Tím je však nevědomky připravují o možnost vybudovat si psychickou odolnost, výdrž a schopnost přijmout fakt, že nepohodlí a krize k životu neodmyslitelně patří. Výsledkem je pak stav, kdy se při sebemenším zakolísání či vnitřním diskomfortu spěchá na psychiatrii.

Jak tedy obě roviny odlišit? Pokud u dítěte dochází k sebepoškozování, agresivnímu ubližování druhým nebo pokud je jakkoli ohrožen život a zdraví, není na co čekat – pochopitelně – tam je odborný zásah naprosto na místě. Jsem však přesvědčená, že u nadaných dětí bychom měli otázku duševního zdraví a psychohygieny řešit preventivně už od útlého věku přímo v rodině. Pokud dítě vyrůstá v prostředí, které rozumí jeho specifické citlivosti, riziko hlubokých krizí se dramaticky snižuje.

Zmínila jste neschopnost čelit nudě a vnitřnímu tlaku. Jak vnímáte u dnešních nadaných dospívajících riziko útěku k návykovým látkám nebo jiným závislostem?

Současná doba bohužel neuvěřitelně zintenzivnila a zpřístupnila nejrůznější lákadla a únikové cesty. Je velmi snadné jim propadnout. Vidíme jedenáctileté děti, které běžně pijí energetické nápoje, kouří nebo experimentují s návykovými látkami. Přicházejí o dětství mnohem dříve, než tomu bylo před několika desetiletími.

U nadaných teenagerů v posledních letech pozoruji zvláštní fenomén: jakousi apatii a vnitřní otupělost. Ještě před několika lety v sobě tito mladí lidé měli obrovský drajv – chtěli jít dopředu, byli aktivní, toužili měnit svět kolem sebe. Dnes jako by rezignovali a utíkají k virtuální realitě.

Tento proces často začíná už velmi brzy. Představte si nadané dítě, které před nástupem do školy hltá knihy a disponuje encyklopedickými znalostmi. Pak přijde do první třídy a zjistí, že jeho vědomosti a hluboký zájem nikoho nezajímají, nebo jsou dokonce terčem posměchu. Protože touží zapadnout, raději otupí samo sebe. Ztratí zájem o obory, které ho dříve naplňovaly vášní. Jenže nadaný člověk ten vnitřní oheň a sycení mysli bytostně potřebuje. Když tato intelektuální a emocionální podvýživa trvá příliš dlouho, mladý člověk zapomene, co ho kdysi dokázalo rozzářit. Vzniklou existenciální nudu, prázdnotu a frustraci pak začne tlumit právě návykovými látkami. Vzhledem k tomu, že nadaní lidé mají nesmírně sugestivní, obrazotvornou mysl a prožívají vše s obrovskou intenzitou, jsou k rozvoji závislostí paradoxně mnohem náchylnější. Je to velká a varovná daň dnešní doby.

Kdybyste měla na závěr vybrat jednu ústřední myšlenku, kterou by si z vaší knihy měl odnést každý nadaný dospívající nebo mladý člověk, která by to byla?

Nadaní lidé mají dar vysoké emocionální citlivosti, ale ruku v ruce s tím jde i citlivost morální. Z toho pro ně vyplývá velký životní úkol: musí v sobě najít sílu pracovat sami se sebou, kultivovat se a za žádnou cenu nerezignovat na to, co vnitřně vnímají jako správné a pravdivé. Současná společnost je totiž často svádí k opaku – k pohodlné průměrnosti, povrchnosti a duchovní tuposti. Pokud na své morální hodnoty rezignují, aby splynuli s davem, ublíží tím nejvíc sami sobě.

Uvědomila jsem si to velmi ostře na příběhu jednoho chlapce z mé praxe. Byl neuvěřitelně citlivý a vnímavý. Aby však zapadl do třídního kolektivu, přidal se ke skupině spolužáků, která šikanovala slabšího chlapce. Výsledek? Tento nadaný chlapec se z toho psychicky zhroutil. Procházel velkým vnitřním rozporem a výčitkami svědomí, které ho paralyzovaly. Přitom s těmi ostatními chlapci, kteří šikanu iniciovali, to psychicky neudělalo vůbec nic.

Z toho je patrné, že u nadaných lidí mají morální přečiny mnohem ničivější dopad na jejich vlastní psychiku. Vyšší citlivost vyžaduje vyšší odpovědnost vůči sobě samému. Když popřete to, kým v hloubce jste, budete nesmírně trpět. Není možné dlouhodobě předstírat, že jste někým jiným. A nemyslím tím, že by nadaní měli dávat okatě najevo svou výjimečnost nebo se stavět do role nějaké elity. Myslím tím prostý fakt, že nadaným lidem vnitřně, v jejich vlastním svědomí, není prominuto to, co je v dravém světě běžně promíjeno jiným. Měli by si na to dát velký pozor, chtějí-li se cítit v pohodě.

Cesta trvala dvě hodiny, ale to byl jen začátek našeho dobrodružství. Hned po příjezdu na hrad Hauenštejn nás uvítalo spoustu kočiček a hlavně pávů, kteří se rozhodli stát se našimi osobními budíčky. A to doslova – hned další den v 5 ráno začali z neznámých důvodů mňoukat (ano, pávi a mňoukat… zní to divně, ale je to tak!).

Věděli jste, že na hradě neexistují malé pokoje? Například v tom našem bylo celkem 12 postelí . Bydlely jsme tam všechny holky dohromady i s paní učitelkou, a díky tomu jsme se ještě víc skamarádily. Kluci byli rozděleni do dvou pokojů, protože jich bylo víc.

Po obědě jsme měli volno, a tak jsme se s holkami rozhodly využít hrad a natočit horor. Některé chodby totiž vypadaly opravdu strašidelně, takže prostředí bylo úplně ideální. Později jsme šli na prohlídku hradu, abychom se prý neztratili (spoiler: stejně jsme se ztratili). Zjistili jsme, že hrad má mnohem víc chodeb a místností, než jsme objevili při natáčení.

Pak jsme hráli hru, kterou pro nás připravili oktaváni: Věříš svému kamarádovi?
Hra nás všechny moc bavila a vydrželi jsme u ní až do večeře.

Když se setmělo, pustili nás do hradního sklepa. Tam jsme potkali Vřískota a zažili pár vteřin opravdového strachu (ale byla to skvělá bojovka!).

Druhý den v 5 ráno, jak už jsem říkala, mě vzbudili pávi – děkujeme, přírodo! Naštěstí se mi potom podařilo ještě usnout.

Po rozcvičce a snídani jsme šli do malého muzea s hady, kde jsme si je mohli i pohladit. Cesta tam a zpátky byla docela unavující, ale zvládli jsme to.

Po návratu na hrad jsme byli už dost vysílení, takže jsme dostali hodinu volno. Pak nás ale čekala další akce – rozdělili nás do skupin po pěti, dali nám mapy a tři hodiny na to, abychom obešli co nejvíc stanovišť a splnili různé úkoly: postavit kreativní domeček, vymyslet týmovou pózu na téma hasiči a vyfotit se nebo nakreslit kostel.

Některá stanoviště byla tak daleko od sebe, že jsme měli pocit, že jdeme do vedlejšího kraje. Bylo horko, ale náš tým měl skvělý pokřik, takže jsme to zvládli stylově. A hlavně nás to opravdu spojilo.

Odpoledne jsme se taky nenudili – hráli jsme schovku po celém hradě. Večer jsme zakončili táborákem, buřty, marshmallowny a povídáním. Na hradě sice nebyl signál, ale program byl tak zábavný, že jsme si na mobily ani nevzpomněli.

Poslední den jsme chodili po botanické zahradě vedle hradu. A podle zadání jsme měli fotit ve dvojicích co nejvíc květin a zapisovat jejich názvy. Moje galerie teď vypadá jako botanická encyklopedie (alespoň jsem měla co ukázat doma).

Po obědě jsme nasedli do autobusu a jeli domů – unavení, ale moc šťastní.

Tenhle výlet byl prostě skvělý. Plný smíchu, zážitků, nových přátelství… a samozřejmě pávů, na které už nikdy nezapomenu.

Už dříve jsme věděli, že se v naší mateřské škole objevují děti, které některými svými schopnostmi výrazně převyšují své vrstevníky. Některé překvapují logickým myšlením, jiné mimořádnou slovní zásobou, výtvarným talentem nebo technickým uvažováním. Často ale zároveň potřebují podporu i v oblastech, které nejsou na první pohled tolik vidět – například v soustředění, vytrvalosti nebo sociálních dovednostech.

Proto vznikla Námořní akademie, klub určený dětem s vyšším potenciálem. Od září se budou děti scházet jednou týdně na hodinovém programu, který bude zaměřen nejen na rozvoj jejich silných stránek, ale také na podporu oblastí, které jim mohou bránit v plném využití jejich schopností.

Nejdůležitější otázkou však bylo, jak děti do akademie vybrat. Nechtěli jsme spoléhat pouze na první dojem nebo jednorázové výkony. Začali jsme proto pečlivou analýzou pedagogické diagnostiky a dlouhodobých pozorování dětí při běžných činnostech. Na základě těchto informací jsme vytipovali několik dětí, u kterých jsme předpokládali vyšší potenciál.

Následovala individuální práce. Připravovali jsme dětem různorodé úkoly, sledovali jejich způsob přemýšlení, řešení problémů, motivaci i schopnost vytrvat při náročnější činnosti. Nehledali jsme děti, které „všechno umí“, ale děti s potenciálem pro další rozvoj.

U každého dítěte jsme si následně stanovili jeho silné stránky i oblasti, na kterých chceme společně pracovat. Například jedno z dětí projevuje mimořádné výtvarné nadání. Jeho práce jsou velmi originální a nápadité, zároveň se však obtížně soustředí na delší činnost. Naším cílem proto není pouze rozvíjet jeho výtvarný talent, ale také podporovat schopnost dokončit započatou práci a vědomě pracovat se svou pozorností. Právě propojení silných stránek s cílenou podporou rozvoje považujeme za jednu z nejdůležitějších součástí práce s nadanými dětmi.

Po vytipování dětí následovalo setkání s rodiči. Představili jsme jim naši myšlenku, způsob práce i cíle Námořní akademie a nabídli jejich dětem možnost pravidelného setkávání v klubu. Velmi nás potěšil zájem rodičů i jejich ochota spolupracovat.

Věříme, že hledání nadaných dětí není jednorázovou aktivitou, ale dlouhodobým procesem, který vyžaduje citlivé pozorování, otevřenou mysl a odvahu vidět v každém dítěti jeho jedinečný potenciál. Jsme přesvědčeni, že právě mateřská škola může být místem, kde jsou první projevy nadání zachyceny a kde děti dostanou příležitost rozvíjet nejen to, co jim jde snadno, ale i to, co jim pomůže svůj talent naplno využít.

A my už se těšíme, až v září přivítáme první malé námořníky na palubě naší Námořní akademie.

Lenka Jelínková, zástupkyně ředitelky pro MŠ

Z nouzového řešení se postupně vyklubala varianta výuky, která má svoji vlastní hodnotu. Třídy na dálku jsou odpolední výuka pro zvídavé děti od první do páté třídy. Dvakrát týdně se potkávají před obrazovkami s dalšími dětmi z celé republiky. Rozvíjí se v angličtině, v logickém myšlení a v osobnostním rozvoji se učí formulovat vlastní názor i naslouchat ostatním.

Naše online výuka nevznikla proto, aby někomu nahrazovala školu. Ani proto, aby doháněla, co škola nestihla. Cílíme na děti, kterým běžná výuka nestačí. Na takové, které si chtějí položit otázku navíc, najít na ni vlastní odpověď a obhájit ji před ostatními. V Mense se s touto potřebou setkávám často. Nadané a zvídavé dítě potřebuje ke svému rozvoji jiné tempo a jiný typ pozornosti, než mu může dát běžná třída s dvaceti devíti spolužáky. „Umíte pracovat s nadanými dětmi, máte pro ně přiměřené výzvy,“ ocenila ve zpětné vazbě jedna z maminek žáka prvního ročníku. Přesně o to nám jde.

Pandemie nám dala příležitost tuto hodnotu nabídnout bez ohledu na to, kde dítě bydlí. Šikovné dítě může vyrůstat v Praze stejně dobře jako v podhůří Jeseníků nebo ve vesnici na jižní Moravě. Za jiných okolností by se tyto děti nikdy nepotkaly. U nás se potkávají každý týden. „Možnost připojit se odkudkoli, dítě nemusí nikam chodit,“ napsal rodič žáka třetího ročníku, když jsme se ptali, co na výuce oceňuje nejvíc.

Dnes, několik let po covidu, se nám tehdejší optimismus vrací. Spokojení rodiče k nám dávají i mladší sourozence svých dětí. Tyto děti pandemickou výuku nikdy nezažily, protože se teprve v jejím průběhu narodily. Obrazovka se pro ně nikdy nestala bariérou. Když se na sebe podívají přes kameru, je to pro ně podobné, jako by se dívaly přes okno. Sdílejí s online spolužáky, jako by seděly ve stejné třídě. Ukazují, co právě nakreslily. Vyprávějí, co se jim ve škole stalo. S kamarádem diskutují o řešení logické úlohy. Nemají v sobě nic z té dospělácké zdrženlivosti, kterou zažívá ten, kdo obrazovku poznal až později v životě jako něco cizího. Pro rodiče předškoláků bývá právě tomuhle nejtěžší uvěřit. Setkávají se s námi na informačních schůzkách a obávají se neosobnosti digitálního prostředí. Změní to obvykle až chvíle, kdy uvidí vlastní dítě v akci.

Za tu dobu jsem si ověřil, že nejde jen o technickou otázku připojení a obrazovky. Jde o to, jestli dítě najde správné prostředí. Takové, kde se nemusí přizpůsobovat tempu většiny. Kde je normální ptát se dál, než kam sahá probírané učivo. Nejlíp to vystihují samy děti. Jeden z našich žáků, druhák, na otázku, co ho na výuce nejvíc baví, odpověděl: „Že se učím něco nového.“ Snažíme se tento prostor vytvářet vědomě. Držíme malé skupinky. Naši lektoři znají každé dítě jménem. Program stavíme na tom, co nadané děti skutečně potřebují.

Online výuka u nás vznikla z nouze. Ale dávno přestala být nouzovým řešením. Pro některé děti je to nejpřirozenější prostředí, ve kterém mohou růst. Zvlášť když jim tento prostor nedává jejich základní škola.

Do hry se zapojilo více než 80 žáků 3.–5. ročníků, kteří vytvořili detektivní dvojice a s obrovským nadšením se pustili do pátrání. Každý den na ně čekal nová stopa – stopy krve, fotografie z bezpečnostní kamery nebo psí chlupy nalezené na místě činu. Úkolem bylo vyslechnout jednotlivé podezřelé, ověřovat jejich alibi, porovnávat výpovědi a postupně vylučovat ty, kteří zločin spáchat nemohli.

Celá hra byla postavena na logickém uvažování, kritickém myšlení a ověřování informací. Děti velmi rychle pochopily, že nestačí uvěřit první odpovědi. Musely klást správné otázky, hledat svědky, porovnávat jednotlivé výpovědi a pracovat s nově získanými důkazy. Právě schopnost analyzovat informace a vytvářet si vlastní závěry byla hlavním cílem celé akce.

Velkou zásluhu na úspěchu hry měli také zaměstnanci školy, kteří se ochotně proměnili v podezřelé osoby a po celý týden trpělivě odpovídali na zvídavé otázky malých vyšetřovatelů. Díky jejich skvělému hereckému nasazení získala hra autentickou atmosféru a děti měly pocit, že se opravdu účastní skutečného kriminalistického vyšetřování.

Během přestávek bylo možné potkat skupinky detektivů s poznámkami v rukou, živě diskutující o nových stopách nebo spěchající za dalším podezřelým. Školní chodby doslova ožily pátráním a detektivní příběh se stal hlavním tématem rozhovorů po celý týden.

Závěrečné odhalení pachatele přineslo velkou radost všem, kterým se podařilo správně vyřešit celý případ. Ještě cennější, než samotná odměna však bylo nadšení, se kterým děti hru prožívaly. Pro mnohé z nich představovala možnost zažít skutečnou detektivní práci, spolupracovat s kamarádem a využít logické myšlení při řešení neobvyklého problému.

Detektivní hra ukázala, že rozvoj logického uvažování nemusí probíhat pouze v lavicích. Pokud se propojí promyšlený příběh, spolupráce pedagogického sboru a chuť dětí objevovat a přemýšlet, vznikne aktivita, na kterou budou účastníci ještě dlouho vzpomínat.

Podle reakcí dětí se podařilo jediné – probudit v nich skutečné detektivy. A právě jejich nadšení bylo tou největší odměnou pro všechny organizátory.

Podívat se na materiály vytvořené k detektivní hře můžete ZDE.

Společně se Šárkou Kozákovou Pechandovou jsme letos pro děti připravily blok Věda za krásou. Vznikla nádherná výtvarná dílka tvořená netradičními technikami. Děti si také mohly vytvořit obří bubliny ze speciálního „kouzelného“ roztoku.

Překvapilo nás s jakou chutí a zápalem děti pracovaly. U nadaných dětí ale nejde jen o zábavu, protože ony potřebují vždycky vědět PROČ? Musíte být připraveni na jejich otázky, komunikace je zajímavá a náročná. Můj obdiv určitě mají „děti Marty Frydrychové“ z jihočeského SIGu. Barevné týmy dětí díky nim skvěle pracovaly a organizace byla bezchybná.

Mozolov je ale akcí i pro rodiny nadaných dětí. V odpoledním bloku jsme si pro ně připravily povídání o tom, jak pracujeme s nadánky na naší škole (ZŠ Františka Ladislava Čelakovského ve Strakonicích) a v našem klubu nadaných dětí.

K dobré praxi na školách vede dlouhá cesta. Při besedě s rodiči bylo vidět, že mají podobné starosti. S podporou nadaných dětí se na mnoha školách nepracuje a to je pro děti i školy velká škoda. Potenciál nadaného dítěte je obrovský a jeho podpora zásadní. Věřím, že se věci budou měnit k lepšímu.

Mou víru podporují právě lidé, kteří ve svém volnu pořádají akce, kde jsou nadané děti mezi svými, získávají sebevědomí i nové přátele. A lidé kolem nich, kteří v ně věří. Děkujeme Martě Frydrychové a týmu kolem ní. Zázraky se prostě dějí.

Dnes studuje gymnázium, má za sebou několik vědeckých stáží a letos strávila měsíc na Helsinské univerzitě v laboratoři medicinální chemie. Na Mensa akademii ale nepřijela vyprávět příběh zázračného dítěte, které od malička vědělo, že bude vědkyní. Její vyprávění bylo zajímavé právě tím, že začalo úplně jinak: čtyřkou z chemie.

Soňa sama sebe dlouho považovala spíš za humanitně založeného člověka. Chemie jí ve škole příliš nešla a špatná známka rozhodně nevypadala jako vstupenka do světa výzkumu. Zlom přišel až v roce 2023, kdy se na jednom semináři setkala s českou vědkyní Alžbětou Resnerovou. Ta jí předala jednoduchou, ale důležitou myšlenku: špatná známka ještě neznamená, že člověk něco nedokáže.

Díky tomu získala svou první stáž. A jak dnes sama přiznává, zdaleka netušila všechno, co by se „mělo“ tušit. S nadsázkou vzpomínala, že tehdy pořádně nevěděla ani to, co je plasmid. Právě první zkušenost ji ale posunula k dalším kurzům, workshopům a nakonec k opravdovému výzkumu.

Cesta do Finska začala překvapivě obyčejně: na LinkedInu. Soňa tam narazila na českou vědkyni Manuelu Voráčovou, která působí na Helsinské univerzitě, a zaujala ji natolik, že jí napsala. Ne s požadavkem na práci, ale se skutečným zájmem o její výzkum. Odpověď zněla: pokud to myslí vážně, ať napíše děkanovi, pošle životopis a motivační dopis.

Udělala to. A uspěla.

Na Vánoce jí přišel e-mail potvrzující, že ji univerzita přijímá na stáž. Následovala méně romantická část příběhu: sehnat peníze na měsíční pobyt v zahraničí. Nakonec zjistila, že i středoškoláci mohou za určitých okolností využít program Erasmus na vysoké škole, a stala se první českou středoškolačkou, která tuto možnost využila pro výzkumnou stáž. Současně oslovovala nadace i instituce podporující mladé vědce. Některé nabídky sice přišly až ve chvíli, kdy už měla financování vyřešené, ale i díky férovému jednání jí otevřely další kontakty a příležitosti.

Ve Finsku nešlo o exkurzi. Soňa měla vlastní pracovní místo, laboratorní vybavení a konkrétní výzkumný úkol. Pracovala na projektu zaměřeném na enzymy zvané karbonické anhydrázy IX a XII, které mohou pomáhat nádorovým buňkám přežívat. Úkolem výzkumníků je hledat látky, které činnost těchto enzymů dokážou zablokovat.

Sama Soňa to vysvětlovala obrazně: enzym si lze představit jako postavičku Pac-Mana. Dokud má otevřenou pusu, může „pracovat“. Když se mu do správného místa vloží inhibitor, jako by se mu pusa zablokovala – a jeho aktivita se zastaví.

Na finské vědě ji nezaujala jen laboratoř, ale i prostředí. Mluvila o lepším prostoru, vybavení a financování, ale také o větší podpoře žen ve vědě a o podmínkách, které vědcům a vědkyním umožňují lépe sladit výzkum s osobním životem.

Druhá část přednášky se věnovala myšlenkovým mapám. Soňa je představila jako nástroj, který pomáhá vidět souvislosti tam, kde lineární poznámky často selhávají. Zajímavá byla i její rada zkusit se na problém podívat očima někoho úplně jiného – třeba člověka ze středověku, maminky nebo popeláře. Ne proto, že by měli správnou odpověď, ale proto, že nás donutí položit si otázky, které by nás samotné nenapadly.

Nejsilnější sdělení přednášky ale leželo jinde. Člověk nemusí být od dětství génius, mít samé jedničky ani přesně vědět, kam směřuje. Někdy stačí být zvědavý, zkusit věc, která vypadá trochu děsivě, a napsat e-mail, u kterého vlastně čekáte, že na něj nikdo neodpoví.

Jedna čtyřka z chemie ještě rozhodně nemusí znamenat konec vědecké kariéry. Možná právě naopak.

Původní přednášku najdete ZDE.

Úspěchy našich žáků ve finále matematické soutěže Pangea

Letos tři žáci Mensa gymnázia postoupili do celostátního finále Pangey, v němž Martin Kučera z primy v kategorii 6. ročníků vybojoval 9. místo, v kategorii 9. ročníků Valerie Tlapáková z kvarty (která se probojovala do finále už v primě) získala 9. místo a v kategorii 8. ročníků se letos na 15. místě umístil tercián Václav Jankovský (který loni dosáhl na 2. místo a stal se i absolutním vítězem v kategorii 7. ročníků).

Blahopřejeme nejen k postupu do finále, ale i k dobrým umístěním v silné konkurenci! Ve finále soutěžilo z každého ročníku vždy 60 nejlepších, kteří postoupili z celkem 84 165 účastníků školních kol z 1058 škol z Česka (v každé kategorii bylo cca 14 000 účastníků).

Pangea je matematická soutěž pro žáky 4. až 9. ročníků. Finále proběhlo v pátek 12. června v Nové budově Národního muzea v Praze, odkud jsme se přesunuli do malostranské Valdštejnské zahrady. Samotná soutěž trvala 75 minut, nicméně doprovodný program s hosty, mezi nimiž byl i budoucí kosmonaut Aleš Svoboda, trval do pozdního odpoledne.

Úspěch žáků primy v soutěži Eurorebus – 1. místo v celostátním finále!

Naši primáni porazili i sedmáky!

Ve 31. ročníku soutěže E.ON EUROREBUS ve čtvrtek 28. května zvítězil tříčlenný tým primy Mensa gymnázia v kategorii ZŠ 01, což odpovídá šesté a sedmé třídě ZŠ.

Ve finále soutěžili Viktoria Petukhova, Helena Ruth Collis a Konstantin Bednar, v předešlém krajském kole Vojtěch Makal a na postupu se podíleli i další žáci primy. Blahopřejeme a děkujeme!

Výtečné 1. a 2. místo na matematické soutěži Jarní MaSo

Oba naše týmy se umístily celostátně mezi nejlepšími 5 % soutěžících týmů!

Tým č. 259 „Integrální knedlíky“ ve složení Kryštof Jandáček, Eduard Mikulec, Bedřich Škop a Gabriel Hleuca (tercie) vybojoval pěkné 1. místo z 19 týmů v Karlíně a 10. místo ze 439 týmů celostátně (18 940 bodů, 35 vyřešených příkladů).

Tým č. 251 Funkce s příchutí kečupu ve složení František Tvrdík, Martin Kužela (kvarta), Dexter David Nezveda a Tomáš Moravec (sekunda) vybojoval 2. místo z 19 týmů v Karlíně a 21. místo ze 439 týmů celostátně (16 072 bodů, 32 vyřešených příkladů).

Stejně jako dříve v této soutěži nerozhodoval jen počet vyřešených matematických úloh, ale na pořadí měly velký vliv i body za herní strategii.

Klání probíhala na 15 soutěžních místech v celém Česku. Naše dva týmy soutěžily na Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze v Karlíně (Křižíkova) ve středu 13. května.

Blahopřejeme k výborným matematickým výkonům!

Výsledky včetně soutěžních příkladů a jejich řešení jsouzde: mensa.click/1p2

Úspěch v okresním kole Pythagoriády

Dne 5. května se na Úřadu MČ Praha 5 konalo vyhodnocení Pythagoriády. Umístění v různých kategoriích byli zúčastnění i nezúčastnění úspěšní řešitelé takto: 1. místa Kryštof Jandáček a Eduard Mikulec, 2. místa Jáchym Strašák, Václav Bláha, Tomáš Moravec, Antonín Žalio, David Svoboda, Václav Jankovský, Gabriel Hleuca, Emma Tereza Collis, František Tvrdík a Martin Kužela, 3.  místa Kryštof Pekař a Alex Fexa. Gratulujeme!

Vítězný závěr debatní sezony

O víkendu se uskutečnil finálový turnaj české i anglické Debatní ligy a jsme mistry ČR!

Tým ve složení Jakub Novák, Matěj Snášel a Patrik Prokeš se stal absolutním vítězem Debate League.

Patrik Prokeš se stal nejlepším individuálním mluvčím celoroční Debatní ligy. Matěj Snášel byl čtvrtý a Jakub Novák pátý. V anglické Debate League se pak Jakub umístil pátý a Matěj šestý. Vysoko po základní části soutěže byla i Anna Belatková.

Jana Schmidová, Kateřina Škorpilová a Natálie Waldaufová vyhrály Debatní pohár, soutěž pro nejaktivnější debatéry.

Kluci i holky pro své úspěchy celý rok strašně dřeli a jsme na ně moc pyšní.

Významnou oporou našich výtvarných a kreativních aktivit je spolupráce se společností Český smalt. Tato firma nám ochotně poskytuje smalt, který není běžně dostupný v maloobchodní ani velkoobchodní síti, protože se jedná o specializovanou výrobní surovinu určenou především pro vlastní technologické využití. Právě tento materiál je však pro školní smaltovací projekty klíčový. Díky této podpoře mohou žáci pracovat s autentickým materiálem, experimentovat s tradiční technologií a rozvíjet své řemeslné i výtvarné dovednosti.

Spolupráce školy s firmou tak vytváří cenné propojení vzdělávání s praxí. Velmi si vážíme vstřícnosti a ochoty Českého smaltu podpořit naši výuku. Tato pomoc pro nás nepředstavuje pouze materiální přínos, ale také důkaz, že smysluplná spolupráce mezi školami a firmami může přinášet inspirativní výsledky.

Jednou z povedených aktivit bylo propojení smaltování s dalšími vzdělávacími oblastmi, konkrétně s informatikou a přírodopisem. Žáci pomocí digitálního mikroskopu pořídili detailní snímky přírodnin, například částí rostlin či přírodních struktur. Na základě těchto fotografií pak vytvořili vlastní výtvarné návrhy, které přenesli na smaltované cedule. Vznikla tak originální díla spojující moderní technologie, pozorování přírody a tradiční řemeslnou techniku.

Smaltování si mezi žáky naší školy rychle získalo velkou oblibu a těší nás, že jim umožňuje rozvíjet tvořivost, fantazii i manuální zručnost.

Jednou měsíčně se děti scházely nad knihou, která je opravdu jejich od začátku do konce. Samy napsaly texty, doplnily je vlastními ilustracemi, rozdělily knihu do kapitol, zvolily styl písma, sešily ji a vyrobily desky. Výsledkem není školní sborník v běžném slova smyslu, ale autentická společná knížka, ve které má každý autor svůj vlastní hlas.

„My jsme se musely držet, protože jsme měly strašnou touhu jim s tím pomoci, ale jsou to opravdu autentické texty dětí,“ zaznělo při představování projektu. Každý si mohl vybrat žánr, délku i výtvarnou techniku, která mu nejlépe seděla. V knize tak najdeme reportáž, detektivku, úvahu, vtipný příběh, příběh o zvířátkách i fantastické vyprávění. Stejně pestré jsou i ilustrace: objevují se tu kresby, malby i koláže.

Kniha nakonec skutečně vyšla a dočkala se i slavnostního křtu s bohatým programem, vědeckými přednáškami a vernisáží Ateliéru. Na akci navázala také konference, která celý projekt zasadila do širšího kontextu dětské tvořivosti.

Spisy od dětí pro lidi jsou důkazem, že když děti dostanou prostor, důvěru a dobré vedení, vznikne něco mnohem zajímavějšího než „jen“ školní práce. Vznikne kniha, která je hravá, různorodá, místy překvapivá — a hlavně opravdová.

V případě zájmu je knížku možné zakoupit v místní knihovně, v Knihodělně nebo objednat přímo ve škole. Více o projektu najdete na webu knihodelna.cz.