Dnes studuje gymnázium, má za sebou několik vědeckých stáží a letos strávila měsíc na Helsinské univerzitě v laboratoři medicinální chemie. Na Mensa akademii ale nepřijela vyprávět příběh zázračného dítěte, které od malička vědělo, že bude vědkyní. Její vyprávění bylo zajímavé právě tím, že začalo úplně jinak: čtyřkou z chemie.

Soňa sama sebe dlouho považovala spíš za humanitně založeného člověka. Chemie jí ve škole příliš nešla a špatná známka rozhodně nevypadala jako vstupenka do světa výzkumu. Zlom přišel až v roce 2023, kdy se na jednom semináři setkala s českou vědkyní Alžbětou Resnerovou. Ta jí předala jednoduchou, ale důležitou myšlenku: špatná známka ještě neznamená, že člověk něco nedokáže.

Díky tomu získala svou první stáž. A jak dnes sama přiznává, zdaleka netušila všechno, co by se „mělo“ tušit. S nadsázkou vzpomínala, že tehdy pořádně nevěděla ani to, co je plasmid. Právě první zkušenost ji ale posunula k dalším kurzům, workshopům a nakonec k opravdovému výzkumu.

Cesta do Finska začala překvapivě obyčejně: na LinkedInu. Soňa tam narazila na českou vědkyni Manuelu Voráčovou, která působí na Helsinské univerzitě, a zaujala ji natolik, že jí napsala. Ne s požadavkem na práci, ale se skutečným zájmem o její výzkum. Odpověď zněla: pokud to myslí vážně, ať napíše děkanovi, pošle životopis a motivační dopis.

Udělala to. A uspěla.

Na Vánoce jí přišel e-mail potvrzující, že ji univerzita přijímá na stáž. Následovala méně romantická část příběhu: sehnat peníze na měsíční pobyt v zahraničí. Nakonec zjistila, že i středoškoláci mohou za určitých okolností využít program Erasmus na vysoké škole, a stala se první českou středoškolačkou, která tuto možnost využila pro výzkumnou stáž. Současně oslovovala nadace i instituce podporující mladé vědce. Některé nabídky sice přišly až ve chvíli, kdy už měla financování vyřešené, ale i díky férovému jednání jí otevřely další kontakty a příležitosti.

Ve Finsku nešlo o exkurzi. Soňa měla vlastní pracovní místo, laboratorní vybavení a konkrétní výzkumný úkol. Pracovala na projektu zaměřeném na enzymy zvané karbonické anhydrázy IX a XII, které mohou pomáhat nádorovým buňkám přežívat. Úkolem výzkumníků je hledat látky, které činnost těchto enzymů dokážou zablokovat.

Sama Soňa to vysvětlovala obrazně: enzym si lze představit jako postavičku Pac-Mana. Dokud má otevřenou pusu, může „pracovat“. Když se mu do správného místa vloží inhibitor, jako by se mu pusa zablokovala – a jeho aktivita se zastaví.

Na finské vědě ji nezaujala jen laboratoř, ale i prostředí. Mluvila o lepším prostoru, vybavení a financování, ale také o větší podpoře žen ve vědě a o podmínkách, které vědcům a vědkyním umožňují lépe sladit výzkum s osobním životem.

Druhá část přednášky se věnovala myšlenkovým mapám. Soňa je představila jako nástroj, který pomáhá vidět souvislosti tam, kde lineární poznámky často selhávají. Zajímavá byla i její rada zkusit se na problém podívat očima někoho úplně jiného – třeba člověka ze středověku, maminky nebo popeláře. Ne proto, že by měli správnou odpověď, ale proto, že nás donutí položit si otázky, které by nás samotné nenapadly.

Nejsilnější sdělení přednášky ale leželo jinde. Člověk nemusí být od dětství génius, mít samé jedničky ani přesně vědět, kam směřuje. Někdy stačí být zvědavý, zkusit věc, která vypadá trochu děsivě, a napsat e-mail, u kterého vlastně čekáte, že na něj nikdo neodpoví.

Jedna čtyřka z chemie ještě rozhodně nemusí znamenat konec vědecké kariéry. Možná právě naopak.

Původní přednášku najdete ZDE.

Úspěchy našich žáků ve finále matematické soutěže Pangea

Letos tři žáci Mensa gymnázia postoupili do celostátního finále Pangey, v němž Martin Kučera z primy v kategorii 6. ročníků vybojoval 9. místo, v kategorii 9. ročníků Valerie Tlapáková z kvarty (která se probojovala do finále už v primě) získala 9. místo a v kategorii 8. ročníků se letos na 15. místě umístil tercián Václav Jankovský (který loni dosáhl na 2. místo a stal se i absolutním vítězem v kategorii 7. ročníků).

Blahopřejeme nejen k postupu do finále, ale i k dobrým umístěním v silné konkurenci! Ve finále soutěžilo z každého ročníku vždy 60 nejlepších, kteří postoupili z celkem 84 165 účastníků školních kol z 1058 škol z Česka (v každé kategorii bylo cca 14 000 účastníků).

Pangea je matematická soutěž pro žáky 4. až 9. ročníků. Finále proběhlo v pátek 12. června v Nové budově Národního muzea v Praze, odkud jsme se přesunuli do malostranské Valdštejnské zahrady. Samotná soutěž trvala 75 minut, nicméně doprovodný program s hosty, mezi nimiž byl i budoucí kosmonaut Aleš Svoboda, trval do pozdního odpoledne.

Úspěch žáků primy v soutěži Eurorebus – 1. místo v celostátním finále!

Naši primáni porazili i sedmáky!

Ve 31. ročníku soutěže E.ON EUROREBUS ve čtvrtek 28. května zvítězil tříčlenný tým primy Mensa gymnázia v kategorii ZŠ 01, což odpovídá šesté a sedmé třídě ZŠ.

Ve finále soutěžili Viktoria Petukhova, Helena Ruth Collis a Konstantin Bednar, v předešlém krajském kole Vojtěch Makal a na postupu se podíleli i další žáci primy. Blahopřejeme a děkujeme!

Výtečné 1. a 2. místo na matematické soutěži Jarní MaSo

Oba naše týmy se umístily celostátně mezi nejlepšími 5 % soutěžících týmů!

Tým č. 259 „Integrální knedlíky“ ve složení Kryštof Jandáček, Eduard Mikulec, Bedřich Škop a Gabriel Hleuca (tercie) vybojoval pěkné 1. místo z 19 týmů v Karlíně a 10. místo ze 439 týmů celostátně (18 940 bodů, 35 vyřešených příkladů).

Tým č. 251 Funkce s příchutí kečupu ve složení František Tvrdík, Martin Kužela (kvarta), Dexter David Nezveda a Tomáš Moravec (sekunda) vybojoval 2. místo z 19 týmů v Karlíně a 21. místo ze 439 týmů celostátně (16 072 bodů, 32 vyřešených příkladů).

Stejně jako dříve v této soutěži nerozhodoval jen počet vyřešených matematických úloh, ale na pořadí měly velký vliv i body za herní strategii.

Klání probíhala na 15 soutěžních místech v celém Česku. Naše dva týmy soutěžily na Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze v Karlíně (Křižíkova) ve středu 13. května.

Blahopřejeme k výborným matematickým výkonům!

Výsledky včetně soutěžních příkladů a jejich řešení jsouzde: mensa.click/1p2

Úspěch v okresním kole Pythagoriády

Dne 5. května se na Úřadu MČ Praha 5 konalo vyhodnocení Pythagoriády. Umístění v různých kategoriích byli zúčastnění i nezúčastnění úspěšní řešitelé takto: 1. místa Kryštof Jandáček a Eduard Mikulec, 2. místa Jáchym Strašák, Václav Bláha, Tomáš Moravec, Antonín Žalio, David Svoboda, Václav Jankovský, Gabriel Hleuca, Emma Tereza Collis, František Tvrdík a Martin Kužela, 3.  místa Kryštof Pekař a Alex Fexa. Gratulujeme!

Vítězný závěr debatní sezony

O víkendu se uskutečnil finálový turnaj české i anglické Debatní ligy a jsme mistry ČR!

Tým ve složení Jakub Novák, Matěj Snášel a Patrik Prokeš se stal absolutním vítězem Debate League.

Patrik Prokeš se stal nejlepším individuálním mluvčím celoroční Debatní ligy. Matěj Snášel byl čtvrtý a Jakub Novák pátý. V anglické Debate League se pak Jakub umístil pátý a Matěj šestý. Vysoko po základní části soutěže byla i Anna Belatková.

Jana Schmidová, Kateřina Škorpilová a Natálie Waldaufová vyhrály Debatní pohár, soutěž pro nejaktivnější debatéry.

Kluci i holky pro své úspěchy celý rok strašně dřeli a jsme na ně moc pyšní.

Významnou oporou našich výtvarných a kreativních aktivit je spolupráce se společností Český smalt. Tato firma nám ochotně poskytuje smalt, který není běžně dostupný v maloobchodní ani velkoobchodní síti, protože se jedná o specializovanou výrobní surovinu určenou především pro vlastní technologické využití. Právě tento materiál je však pro školní smaltovací projekty klíčový. Díky této podpoře mohou žáci pracovat s autentickým materiálem, experimentovat s tradiční technologií a rozvíjet své řemeslné i výtvarné dovednosti.

Spolupráce školy s firmou tak vytváří cenné propojení vzdělávání s praxí. Velmi si vážíme vstřícnosti a ochoty Českého smaltu podpořit naši výuku. Tato pomoc pro nás nepředstavuje pouze materiální přínos, ale také důkaz, že smysluplná spolupráce mezi školami a firmami může přinášet inspirativní výsledky.

Jednou z povedených aktivit bylo propojení smaltování s dalšími vzdělávacími oblastmi, konkrétně s informatikou a přírodopisem. Žáci pomocí digitálního mikroskopu pořídili detailní snímky přírodnin, například částí rostlin či přírodních struktur. Na základě těchto fotografií pak vytvořili vlastní výtvarné návrhy, které přenesli na smaltované cedule. Vznikla tak originální díla spojující moderní technologie, pozorování přírody a tradiční řemeslnou techniku.

Smaltování si mezi žáky naší školy rychle získalo velkou oblibu a těší nás, že jim umožňuje rozvíjet tvořivost, fantazii i manuální zručnost.

Jednou měsíčně se děti scházely nad knihou, která je opravdu jejich od začátku do konce. Samy napsaly texty, doplnily je vlastními ilustracemi, rozdělily knihu do kapitol, zvolily styl písma, sešily ji a vyrobily desky. Výsledkem není školní sborník v běžném slova smyslu, ale autentická společná knížka, ve které má každý autor svůj vlastní hlas.

„My jsme se musely držet, protože jsme měly strašnou touhu jim s tím pomoci, ale jsou to opravdu autentické texty dětí,“ zaznělo při představování projektu. Každý si mohl vybrat žánr, délku i výtvarnou techniku, která mu nejlépe seděla. V knize tak najdeme reportáž, detektivku, úvahu, vtipný příběh, příběh o zvířátkách i fantastické vyprávění. Stejně pestré jsou i ilustrace: objevují se tu kresby, malby i koláže.

Kniha nakonec skutečně vyšla a dočkala se i slavnostního křtu s bohatým programem, vědeckými přednáškami a vernisáží Ateliéru. Na akci navázala také konference, která celý projekt zasadila do širšího kontextu dětské tvořivosti.

Spisy od dětí pro lidi jsou důkazem, že když děti dostanou prostor, důvěru a dobré vedení, vznikne něco mnohem zajímavějšího než „jen“ školní práce. Vznikne kniha, která je hravá, různorodá, místy překvapivá — a hlavně opravdová.

V případě zájmu je knížku možné zakoupit v místní knihovně, v Knihodělně nebo objednat přímo ve škole. Více o projektu najdete na webu knihodelna.cz.

Právě na pracovní zkušenosti mimořádně nadaných dospělých se zaměřila diplomová práce Bc. et Bc. Ivety Černé Specifika mimořádně nadaných jedinců v pracovním prostředí, obhájená na Katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Autorka vedla rozhovory se čtrnácti lidmi s IQ nad 130. Většina z nich měla IQ měřené Mensou a deset respondentů je nebo dříve bylo členy Mensy.

Autorka zjišťovala, které salutory (faktory, které člověka podporují, pomáhají mu fungovat a rozvíjet se) a stresory (faktory, které ho vyčerpávají, brzdí nebo dostávají do konfliktu s okolím) jsou v pracovní zkušenosti nadaných přítomné.

Nejde přitom o reprezentativní průzkum všech nadaných lidí. Jde o kvalitativní sondu – tedy snahu porozumět zkušenostem konkrétních lidí do hloubky. A právě vlastní slova (anonymizovaných) respondentů jsou na celé práci nejzajímavější.

Když práce už nic nepřináší

Jedním z nejsilnějších motivů u respondentů byla potřeba učit se nové věci – a to jako základní podmínka dlouhodobé spokojenosti.

Jan, který pracuje ve výzkumu, to popisuje jednoduše: „Baví mě to, že zkouším objevovat nové věci. Snažím se přijít na nová řešení, která zatím neexistují.“

Adam svoji zkušenost popisuje následovně: „Já vždycky dělám nějakou práci, která mi něco dá. Po čase už mi ale nedává nic, protože je to pořád to samé, víc tam nevymyslím a nepotřebuju dál tam být.“

Natálie si proto vybírá prostředí, kde není nejchytřejší ani nejzkušenější osobou v místnosti: „V pracovním prostředí se vždycky snažím dostávat do kolektivu, kde já jsem ta, která toho ví a umí nejméně. Protože v momentě, kdy jsem v týmu, kde já jsem ta seniorní, tak mě to nebaví. Když už se nemám co a od koho učit. Takže tomu se cíleně vyhýbám.“

Vedle učení se v rozhovorech opakovaně objevovala také potřeba pestrosti. Různé projekty, různí lidé a různé typy problémů. Barbora například oceňovala kombinaci dvou pracovních úvazků: „Mě bavilo mít dvě práce najednou, protože každá mi přinášela něco úplně jiného – a je fakt, že by mě asi ani jedna z těch prací samostatně nebavila dlouhodobě.“

Někdy se však pestrost nehledá jen kvůli zábavě. Může být i způsobem, jak udržet pozornost. Cyril, který pracoval v účetnictví a auditu, popisuje rutinu nikoli jako odpočinek, ale jako situaci, v níž se mu myšlenky začnou rozbíhat jinam: „Já se snažím si z práce vybírat právě to, kde můžu nad něčím přemýšlet. Protože jakmile je to rutina, tak začnu přemýšlet o něčem jiném a najednou zjistím, že nevím, co dělám.“

Třetí potřebou spojenou s prací samotnou pak je smysl a viditelný výsledek. Marie nachází smysl v posunu žáků: „Mě strašně baví pracovat s žáky, u kterých vidím jejich posun. A u kterých mám pocit, že je rozvíjím, což by mělo být smyslem toho povolání.“

Lucie, která po zkušenosti s učitelstvím pracuje ve vlastní firmě, oceňovala bezprostřední zpětnou vazbu – něco, co při učení přichází mnohem pomaleji a méně jednoznačně: „Pro mě bylo odměňující to, že jsem bezprostředně viděla výsledek před sebou a věděla jsem, jestli je v pořádku, nebo ne. Případně jsem dostala hned zpětnou vazbu od klienta.“

Naopak Daniela popisovala frustraci z toho, když dělá zbytečnou práci: „Za dobu, co jsem tam pracovala, jsem zjistila, že plno věcí se vůbec nepoužívá, nebo se používá špatně. S tím já nic neudělám, ale prostě se na to nedokážu dívat.“

Smysl tedy pro respondenty neznamená jen abstraktní „dělat něco důležitého“. Může znamenat i úplně konkrétní potřebu vidět, že výsledek práce někam doputuje, někdo ho používá a nezůstane ležet ve firemním šuplíku.

Rychle hotovo ≠ bez potíží

Všichni respondenti uváděli jako svou hlavní výhodu logické a analytické uvažování. Mluvili o rychlém učení, schopnosti zachytávat vzorce, zorientovat se v novém systému, vidět souvislosti a vymýšlet řešení.

Daniela například popisuje, jak se dokáže rychle zorientovat v něčem, co předtím neznala: „Když je třeba nějaký nový systém, něco nového, tak se v tom docela rychle zorientuji. Byť je to něco, co jsem nikdy nedělala, tak to prostě prozkoumám a za chvilku vím, jak to funguje, a nemám s tím problém.“

Lucie podobnou schopnost spojuje s podnikáním: „Myslím si, že konkrétně v podnikání je klíčové to, že jsem schopná se doučit, co je potřeba.“ V praxi to pro ni znamená evidovat široké spektrum věcí, řešit administrativu, operativně reagovat na problémy u zakázek a vymýšlet nestandardní řešení.

Jenže vysoká efektivita není jen výhoda. Je to také zdroj zvláštních dilemat.

Daniela popisuje situaci, kdy sama měla pocit, že má málo práce, zatímco její nadřízený měl pocit opačný: „Tak jsem přišla na schůzku s myšlenkou, že toho mám málo, a on přišel s tím, že toho dělám nějak moc.“ Proto si začala říkat o další úkoly u kolegů: „A nikdo nechápe, proč to dělám. Ale mě nebaví prostě tam jen sedět a přišlo by mi nefér jít brzo domů.“

Eva řešila podobné dilema u práce na půl úvazku: „Nějaký čas jsem s tím měla chvilku i morální problém, že vlastně to, co mi má zabrat asi 20 hodin týdně, zvládám prostě za poloviční dobu.“ Nejdřív ji napadalo říct si o další práci, později ale došla k jinému postoji: „Já to vlastně dělat nemusím, můžu to prostě vnímat, jako že to je jenom nějaká moje práce, způsob obživy.“

Rychlý člověk v pomalém systému nemusí vypadat jako výkonný. Může vypadat jako někdo, kdo se nudí, vyrušuje, chce příliš mnoho nebo se neumí spokojit s tím, že má hotovo. A pokud okolí zjistí, že zvládne víc, může se rychlost obrátit proti němu.

Natálie popisuje, že když člověk několikrát vyřeší velký průšvih, začne podobné úkoly dostávat automaticky: „Takže někdy to může být i tak, že člověka zavalí prací a potom už za sebe musí začít kopat.“ Důležité je podle ní nastavit hranice a jasně říct, které úkoly mají prioritu: „Pokud si člověk nenastaví hranice, tak mu je nastaví někdo jiný. A to je hodně velké úskalí toho, když lidé ví, že od vás můžou očekávat hodně.“

Rychlost má ještě jednu méně lichotivou stránku: netrpělivost. Daniela k tomu říká: „Já chci dělat rychle a když mě někdo s něčím zdržuje, tak jsem z toho prostě nervózní a nemám úplně pochopení.“

Eva popisuje poradu, která se podle ní zbytečně točila v kruhu: „Přišlo mi, že ta diskuze prostě nikam nevedla, že každý říkal nějaké návrhy, ale že jsme se tak nějak točili v kruhu, nikdo to prostě nepřebral.“ Nakonec sama sklouzla do direktivní role: „Tak to bude takhle.“

Zajímavé ovšem je, že v diplomové práci není téma rychlosti zjednodušeno na „nadaní jsou rychlí“. Respondentka Barbora naopak uvádí, že má pomalejší psychomotorické tempo a rychlost druhých ji stresuje: „Já osobně se o sobě domnívám, že mám pomalé psychomotorické tempo, přestože jsem teda jako nadaná.“

I to je důležité připomenutí. Nadaní lidé nejsou jeden typ člověka. Rychlé myšlení neznamená automaticky rychlý pracovní styl ve všech situacích.

Perfekcionismus: Nechci se za svoji práci stydět

Jedno z nejvýraznějších témat rozhovorů je perfekcionismus. Objevil se u třinácti respondentů ze čtrnácti. Ne vždy jako problém. Často jako motor.

Karel to formuluje následovně: „Chci, abych se nestyděl za žádnou práci, kterou někde dělám, odevzdávám nebo prezentuju. Abych si řekl, že jo, to je prostě ukázka toho, jak já pracuju nebo co dokážu udělat.“

Perfekcionismus tu není nutně snaha o dokonalost pro dokonalost samu. Často jde spíš o potřebu odevzdat něco, co člověk vnímá jako odpovídající vlastním schopnostem. Jenže právě v tom může být past. Pokud člověk ví, že „by to mohlo být ještě lepší“, může být těžké uznat, že výsledek už je dost dobrý.

Jan popisuje, že shazuje vlastní velmi dobré výsledky: „I přes to, že si vlastně uvědomuju, že jsou dobré, ale vím, že by teoreticky mohly být lepší. A pak to častokrát zastíní fakt, že ty výsledky jsou velice dobré.“ Zároveň ale dodává, že ho to spíš motivuje k lepším výkonům.

Eva zase popisuje, že měla tendenci vnímat chybu jako konec světa: „Když jsem udělala nějakou chybu, tak jsem to brala hodně jako špatně. Ale potom za nějaký čas mi taky došlo, že se vlastně… nic nestalo.“

Perfekcionismus se navíc nemusí týkat jen vlastních výkonů. Může se přenášet i na očekávání vůči druhým.

Natálie otevřeně říká, že s tím aktivně pracuje: „Vysoké nároky na ostatní, tak to je pro mě často problém a často s tím bojuju.“ Dává si pozor, aby ostatním „nedávala sežrat“, že v něčem nejsou tak dobří jako ona. Dokonce má pocit, že už možná zachází do opačného extrému.

U více respondentů se ukazuje, že nejde ani tak o nárok na stejnou úroveň výkonu, ale na snahu. Františka říká: „Asi jediný nárok, co mám na ostatní, je, aby se snažili. A to je všechno. A když tam ta snaha není, tak to mě hrozně štve.“

Karel, který pracuje jako manažer, popisuje nutnost rozlišit mezi ideálním a funkčním výsledkem: „Ten člověk prostě nemusí být na tomhle levelu a uvědomit si, který je ten funkční level – tedy důležitej pro provoz a aby se úkol splnil. Ne dokonale, ale prostě splnil.“

A uzavírá to možná nejkratší větou celé kapitoly o perfekcionismu: „Nemít očekávání od sebe je těžší.“

Komunikace jako nezbytnost

Komunikační dovednosti se v práci objevují jako jeden z hlavních podpůrných faktorů. Z výpovědí respondentů vyplývá, že ke komunikaci často cíleně přistupují jako k nástroji, jímž předcházet konfliktům, převádět své myšlení do srozumitelné podoby a snažit se zajistit, aby spolu lidé vůbec dokázali pracovat.

Lucie to shrnuje takto: „Cesta do pekel je předpokládat, jakým způsobem funguje mozek toho druhého.“ Podle ní je klíčové komunikovat a ověřovat si, že lidé opravdu chápou, co se děje: „Prostě spolu komunikovat a nepředpokládat, že i když někdo má nějaké IQ, tak je nastavený komunikačně stejně.“

Karel popisuje, jak pečlivě formuluje zprávy, aby nepůsobily útočně: „Přepíšu tu zprávu pětkrát, aby tam nebyla pasivní agrese, aby to fakt nebylo jako útok.“ Vysvětluje své myšlenkové pochody a snaží se ukázat, že mu nejde o shození druhého člověka, ale o kvalitu výsledku.

To je jedna z třecích ploch, které z práce vyplývají: Nadaný člověk může problém vidět a řešit rychleji, ale pokud rovnou oznámí svůj závěr, ostatní často nevidí cestu, kterou se k němu dostal, a výsledkem není efektivita, ale odpor.

Eva připomíná ještě jiný aspekt komunikace: když člověk pracuje velmi samostatně a výkonně, může zapomenout informovat tým. „Já jsem byla velmi zodpovědná, všechno bylo hotové ještě dřív, než to mělo být, ale já jsem to pak zapomněla těm lidem dát vědět.“ A dodává: „Když je člověk hodně výkonný o samotě, tak nesmí zapomínat na to, že s někým spolupracuje.“

Být mezi svými

Zásadní přitom není jen obsah úkolů, ale i prostředí, ve kterém se pracuje.

Daniela popisovala svou frustraci z práce s nadřízeným bez technického vzdělání: „Nedokážeme se vůbec domluvit – on nechápe, když jsou v datech vyloženě chyby, že to je prostě problém.“ Karel podobně mluví o nedostatečné komunikaci v týmu: „Oni prostě spolu nekomunikují, nedají si to dohromady a často ty situace neumí vnímat tak komplexně.“

Eva popisuje situaci, kdy měla s kolegy dobré vztahy, ale některé názory si nechávala pro jiné prostředí: „Často jsem měla pocit, že nemůžu stoprocentně vyjádřit svůj názor z toho důvodu, že by to nebylo úplně pozitivně přijaté.“ Záleželo jí na dobrých vztazích, proto raději neprosazovala vše, co si myslela.

Naopak Jan popisuje svou pozitivní zkušenost s pracovištěm slovy: „Člověk se tam cítí, jako že je mezi svými. Nechováme se jako intelektuálové a nepijeme tam čaj o páté a nedumáme nad možnostmi vesmíru, to ne. Ale vlastně člověk tam cítí, že… tam jsou okolo něho lidé, kteří chápou jeho chápání.“ Nejde tak jen o sdílené zájmy. Jde o pocit, že člověk nemusí stále překládat svůj způsob uvažování do jiného tempa, jiné hloubky nebo jiné míry souvislostí.

Natálie pak popisuje tým, který funguje podpůrně a nikdo nemá potřebu „brousit lokty“ a vést „žabomyší války“: „Do práce chodíme, abychom udělali kus dobré práce, cítili se dobře, že těch 8 hodin strávíme něčím smysluplným, ale ve finále – pokud bychom ty peníze dostali bez práce, tak tam nikdo z nás nebude.“

Autorita, která není vzorem

Autority a hierarchie se jako stresor objevily u jedenácti respondentů – nejde přitom ale říct, že by měli problém obecně s autoritami. Mají problém s takovou autoritou, která podle nich nestojí na kompetenci, smysluplném rozhodování nebo schopnosti něco předat.

Gabriel říká: „Ve chvíli, kdy člověk spolupracuje se vzorem, tak od něho nasává veškeré informace a znalosti, které z něho jdou.“ Když ale člověk vzorem není, je podle něj mnohem složitější autoritu přijímat.

Lucie si představuje, že by v zaměstnanecké pozici mohla narážet na člověka, kterému by se měla podřizovat jen proto, že je v organizaci déle: „Myslím si, že kdybych teď měla od podnikání přejít do nějaké pozice s jasnou hierarchií a měla se klanět šéfovi jenom proto, že tam prostě je o 4 roky dýl a je to šéf, tak bych tam asi postupem času narazila.“

Daniela zmiňuje ztrátu respektu k nadřízenému, který podle ní neměl odborné kompetence: „Přijde mi, že takový by neměl vést datové oddělení, když tomu nerozumí.“

Karel popisuje postupný zlom ve vztahu k nadřízeným: na začátku se od nich učil a byli pro něj vzorem, později ale přišel okamžik, kdy měl pocit, že už mu nemají co předat. A právě tehdy začalo tření. „A pak je to o té komunikaci. Umět to vykomunikovat, uvědomit si svoji roli a citlivost té situace.“

Cyril popisuje podobnou zkušenost z druhé strany: „Málokterý vedoucí dokáže ocenit, že podřízený ho přečnívá, a využít ty jeho silné stránky. Naopak on začne toho svého podřízeného podkopávat.“

Irena pak zmiňuje, že rychle dosažené výsledky mohou vyvolávat žárlivost a větší kontrolu: „Opravdu ty nároky na mě byly o to větší.“

To ukazuje, jak snadno může v pracovním prostředí vzniknout napětí, pokud se vysoká schopnost rychle chápat, upozorňovat na chyby a hledat řešení potká s hierarchií, která se cítí ohrožená.

Ocenění neznamená jen pochvalu

Dalším silným tématem je ocenění a otevřenost vůči nápadům. Respondenti nemluvili jen o tom, že chtějí slyšet „dobrá práce“. Mluvili také o férovosti, možnosti diskutovat a pocitu, že jejich názor má váhu.

Cyril popisuje situaci, kdy samostatně vymyslel způsob zpracování určitého úkolu. Jeho šéf mu ale řekl, že to pro nadřízenou nebude srozumitelné: „Já jsem to bral jako plus, že jsem to vůbec takhle dokázal docela pěkně zpracovat, a on to bral vlastně jako mínus.“

Daniela by ocenila otevřenost k nápadům: „Diskuze, otevřenost k tomu, že když vidím nějaký nápad na změnu, nebo něco, co by se mělo řešit, tak aby k tomu bylo přihlíženo.“

Irena popisuje zkušenost, kdy upozorňovala na problém, ale reakce přišla až ve chvíli, kdy si ho všiml někdo jiný: „Častokrát jsem si všimla věcí, který opravdu ležely na stole týdny. Nikdo je neřešil. Potom přišel můj kolega, že si toho všimnul, jestli o tom něco nevím. Říkám: ‚Řešila jsem to týden zpátky.‘“

Naopak Eva mluvila pozitivně o týmu, kde se lidé oceňovali navzájem: „To bylo hodně fajn, že jsme se hodně jako chválili za věci a někdy mi lidi poděkovali, že jsem jim pomohla s nějakou věcí a tak, a pak jsme si tleskali.“

Adam zase nacházel ocenění u klientů: „A bylo o ně pečováno. Pečuju o ně doteďka. Tak oni tu péči oceňovali.“

Ocenění tedy v rozhovorech nemá jen emoční rozměr. Je to i potvrzení, že práce má dopad, že se člověk nemýlí v tom, co považuje za důležité, a že jeho snaha nezmizí v systému, který neumí rozpoznat její hodnotu.

Co si z toho vzít – jako zaměstnavatel i jako nadaný?

Čtrnáct rozhovorů sice nemůže říct, jak fungují všichni nadaní, určitá vodítka ale nabízí.

1. Nadaný člověk často potřebuje práci, ve které zůstává co objevovat. Nestačí mu, že úkol zvládá. Pokud ho zvládá příliš snadno a příliš dlouho, může se od práce mentálně odpojit.
2. Vysoká efektivita by neměla být automaticky trestána dalším a dalším přidáváním úkolů. Pokud někdo opakovaně zachraňuje průšvihy, je lákavé dávat mu všechny další. Z dlouhodobého hlediska to ale může vést k přetížení.
3. Perfekcionismus může být zdrojem kvality, ale také vyčerpání. Důležité je rozlišovat, kdy je vysoký standard přínosem, a kdy už brání dokončení práce nebo spolupráci s ostatními.
4. Komunikace není vedlejší měkká dovednost. V prostředí, kde lidé přemýšlejí rozdílnou rychlostí, do různé hloubky a s různou mírou abstrakce, je to klíčový nástroj spolupráce.
5. A konečně: autorita založená pouze na pozici nemusí stačit. V rozhovorech se opakovaně ukazovalo, že respekt vzniká snáz tam, kde nadřízený rozumí práci, umí diskutovat, není ohrožen schopnostmi podřízeného a dokáže nastavit jasné hranice bez zbytečné kontroly.

Diplomová práce Ivety Černé tak sice nepřináší převratný objev, ale shrnuje zkušenosti, které mohou být pro mnoho nadaných dospělých velmi známé – může být úlevné vidět, že nejde jen o osobní podivnost, lenost, přecitlivělost nebo neschopnost „normálně fungovat v práci“, ale že totéž řeší i ostatní. Ať už jde o potřebu mít o čem přemýšlet, frustraci z neefektivních porad, morální dilema z příliš rychle hotové práce, snahu nepůsobit povýšeně, únavu z překládání vlastních myšlenek do podoby, kterou ostatní přijmou, napětí kolem autorit, které nejsou vzorem – nebo naopak o radost, když člověk narazí na lidi, kteří „chápou jeho chápání“.

Současně je ale ze slov respondentů vidět, že mnoho potíží nevzniká jen proto, že okolí „nestíhá“. Někdy vznikají proto, že člověk ukáže výsledek, ale ne cestu. Vidí chybu, ale nesdělí ji způsobem, který druhý dokáže přijmout. Pracuje rychle, ale neinformuje tým. Vezme si všechno na sebe, protože je to méně bolestivé než čekat na ostatní. A i toho je potřeba si být vědom a naučit se s tím pracovat.

Citace účastníků výzkumu byly pro účely článku kráceny a stylisticky upraveny. Jejich původní znění najdete v diplomové práci: mensa.click/1ow.

Konference byla rozdělena do čtyř paralelních sálů, díky čemuž mohli návštěvníci vybírat z pestrého programu plného originálních prezentací. Děti mluvily například o vesmíru, programování, přírodě, hudebních nástrojích, historii, bojových sportech nebo vlastních sbírkách a koníčcích. Nešlo přitom jen o samotná témata, ale především o radost sdílet své nadšení s ostatními.

Atmosféra celé akce byla velmi inspirativní. Mladí prezentující často překvapovali nejen množstvím znalostí, ale také schopností zaujmout publikum, odpovídat na otázky a vystoupit před plným sálem s obdivuhodnou jistotou. Právě možnost bezpečně prezentovat své zájmy a rozvíjet komunikační dovednosti je jedním z hlavních cílů dětských konferencí pořádaných Mensou.

Mensa dětská konference zároveň ukázala, že talent nemusí mít jen jednu podobu. Vedle vědeckých témat dostaly prostor také kreativní nápady, sportovní zkušenosti nebo neobvyklé záliby. Každé dítě mělo možnost zazářit v tom, co ho skutečně baví.

Akce potvrdila, že když děti dostanou příležitost mluvit o tom, co je zajímá, dokážou inspirovat nejen své vrstevníky, ale i dospělé posluchače. Ostravská konference tak byla nejen přehlídkou dětských talentů, ale také důkazem, jak důležité je podporovat zvídavost, odvahu a chuť objevovat nové věci.

Slavnost v MŠ Mořice – Den maminek

Dne 6. května se v naší mateřské škole konala besídka ke Dni maminek. Po úvodním přivítání hostů ředitelkou školy Alenou Řezáčovou vystoupily děti ze žluté třídy s básněmi Pro moji maminku, Když se něco nepovede a Moje milá maminko. Následoval taneček a společné vystoupení všech dětí s písničkami Písnička pro mámy a táty a Máme rádi svoji maminku.

Po vystoupení mladších dětí přišly na řadu starší děti se svým programem. Přednesly básně Sladká pusa, Mamko, mámo, maminko, Když uvidím konvalinku, Dnes ti, mami, k tvému svátku a Maminko, ty jsi moje zlato. Na závěr si děti pro maminky připravily taneční vystoupení. Klavírní doprovod zajistila Pavla Konečná.

Celá besídka se nesla v příjemné a uvolněné atmosféře. Rodiče byli na své děti právem pyšní a mnozí byli dojati. Po skončení vystoupení děti rozdaly maminkám drobné dárečky a všechny hosty pozvaly k občerstvení. Všichni si mohli pochutnat na výborných muffinech a společně si užít příjemné odpoledne s dětmi, známými i paními učitelkami. Besídka se velmi vydařila, měla velký úspěch a všichni na ni budou jistě rádi vzpomínat.

Projektový den s vodou ve spolupráci se ZŠ Vrchoslavice

Dne 7. května se naše děti předškolního věku vydaly autobusem do vedlejší vesnice Vrchoslavice, kde nás hezky přivítali ve venkovním altánku na školní zahradě.

Celý projektový den se odehrával na zahradě, kde děti plnily aktivity spojené s vodou a jejím využitím. Na děti čekalo celkem 10 stanovišť: vývoj žáby; barevné zapouštění ve vodě; šetření a plýtvání vodou; koloběh vody; vybírání odpadků z rybníka; třídění věcí podle materiálu, který se potopí a který plave; přenášení vody naběračkou ke stromečku; skok snožmo do kroužků jako žába; lovení rybiček a hledání živočichů v barevné vodě. Za každé splnění úkolu dostaly děti razítko na svoji kartičku, kterou měly na konci celou zaplněnou. Díky splnění všech aktivit na děti čekala odměna v podobě pamětního listu, bublifuku a bonbonu. Dětem se všechny aktivity velice líbily. Po celý čas a v průběhu všech stanovišť se dětem věnovaly nejen paní ředitelka Petra Klusalová, zástupkyně ředitele Iveta Pavelková, ale i ostatní milé paní učitelky z prvního stupně ZŠ. Děti ze základní školy byly předškoláčkům skvělými průvodci při plnění úkolů. Na závěr jsme si všichni slíbili, že se opět uvidíme na další akci, na dopravním hřišti. Děti pak čekala zpáteční cesta autobusem do Mořic a ve školce jsme ještě dlouho sdíleli všechny zážitky.

Pálení čarodějnic a stavění máje

Prostor u mořického zámku ožil 30. dubna tradiční akcí Pálení čarodějnic, která letos přilákala rekordní počet návštěvníků. Do soutěží a připraveného programu se zapojilo více než 67 dětí, pro které byly nachystány tematické hry, úkoly a zábavné disciplíny.

Nechybělo ani tradiční pálení čarodějnice a o příjemnou atmosféru celého odpoledne se postaral hudební doprovod DJ Pepy Korčáka. Děti i dospělí si společně užili krásné odpoledne plné zábavy, smíchu a setkání s přáteli i sousedy.

Letošní ročník byl výjimečný také obnovením další místní tradice. Po více než 25 letech byla před mořickým zámkem znovu postavena májka, a to díky obnovené májové chase. Návrat této tradice dodal celé akci slavnostní a symbolický rozměr a zároveň propojil několik generací místních obyvatel.

Pálení čarodějnic 2026 se velmi vydařilo a všichni přítomní si odnesli mnoho hezkých zážitků.

V letošním ročníku se děti s velkou chutí a nadšením vrhly do soutěžního bádání, které je provedlo světem vědy, fantazie i tvořivého přemýšlení. Všechna tři kola soutěže ukázala, jak děti dokážou přemýšlet do hloubky, jsou velmi zvídavé a zvládají své nápady promyšleně rozvíjet.

V jednotlivých úkolech děti tvořily souhvězdí z různých materiálů podle své fantazie, porovnávaly české i zahraniční mince, zkoumaly chemické vlastnosti látek při míchání lektvarů a s velkým zaujetím zkoušely také psát i malovat tajné zprávy. Dále se učily pracovat s anemometrem, měřily sílu větru a pozorovaly počasí a dělaly pokusy s vodou. Řešení jednotlivých úkolů našeho týmu byla tvořivá a nápaditá, při pokusech děti pozorně sledovaly výsledky a celý kolektiv dokázal pracovat opravdu pečlivě a badatelsky.

Velkou pozornost děti věnovaly také stroji času. Nejprve jej malovaly a navrhovaly, poté jej skutečně konstruovaly a promýšlely, jak by mohl fungovat. Porota ocenila, že jejich stroje času byly mimořádně propracované, plné technických detailů a že uměly nejen kreslit, ale také vysvětlit, jak jejich nápady fungují.

Vrcholem celé jejich cesty byla výprava do pravěku, na kterou se se svým strojem času odvážně vydaly. Celý Pohár vědy MINI – STROJ ČASU 2026 pro ně byl nejen soutěží, ale především radostným dobrodružstvím plným objevování, tvoření a skutečného nadšení z poznávání světa kolem sebe.

Silným zážitkem bylo jarní setkání s Ing. Janem Spratkem, známým popularizátorem kosmonautiky a mimo jiné držitelem ocenění Champion Evropské kosmické agentury (ESA), který děti provedl tajemstvími vesmíru. Po společném programu nešetřil obdivem: „Čas od času se setkávám s inteligentními a nadanými dětmi, ale že by mi předškolák doplňoval věty o elektrosoučástkách, nebo že by mi ti nejmladší odříkali základní principy orbitální mechaniky, to jsem vážně ještě nezažil.“

Přínos klubu potvrzují i rodiče. Jak říká Marie, maminka desetiletého syna: „Z klubových setkání přijíždí nadšený, ať už je téma jakékoli. Cítí se v klubu dobře, je mezi svými, zkouší a objevuje pro něj zajímavé věci, které se ve škole nedozví, nebo aspoň ne takto zábavnou formou.“ Význam podobných aktivit zdůrazňuje také PhDr. Dagmar Lukavcová, pedagožka a sociální psycholožka: „Pro nadané děti jsou tyto aktivity mimořádně přínosné. Dávají příležitost k novým podnětům, rozvoji vnitřní motivace a cenným mimoškolním kontaktům, které rozšiřují prostor pro jejich úspěšnou socializaci.“

Zásadní je nejen rozsah, ale i pestrost. MathNet pokrývá čtyři desetiletí soutěžní matematiky napříč šesti kontinenty a zahrnuje jak textové, tak obrazové úlohy. Na rozdíl od dřívějších datasetů, které čerpaly hlavně z USA a Číny, zachycuje různé matematické tradice a způsoby uvažování z celého světa.

Sestavení databáze nebylo jednoduché. Tým musel dohledat téměř 1600 PDF dokumentů o více než 25 000 stranách, včetně starých skenů. Klíčovou roli sehrál soukromý archiv Navida Safaeiho, který tyto materiály ručně shromažďoval řadu let.

Velkou výhodou MathNetu je kvalita zdrojů. Úlohy pocházejí výhradně z oficiálních soutěžních sborníků a jejich řešení jsou odborně zpracovaná a často nabízejí více přístupů. To z databáze dělá cenný nástroj nejen pro trénink AI, ale i pro studenty připravující se na olympiády, často bez systematické podpory.

Současně dataset ukazuje limity současné umělé inteligence. I nejlepší modely nedosahují stoprocentní úspěšnosti a mají problémy zejména s úlohami obsahujícími obrázky nebo s méně rozšířenými jazyky. Výsledky tak naznačují, že pokrok v matematickém uvažování AI je stále nerovnoměrný.

MathNet nabízí i nové způsoby testování – například schopnost rozpoznat, že dvě úlohy sdílejí stejnou matematickou strukturu. To je výzva nejen pro stroje, ale i pro lidské odborníky. Databáze tak nepředstavuje jen archiv úloh, ale i nástroj, který může změnit způsob, jakým se matematika učí, sdílí a zkoumá.

mathnet.mit.edu