Slavný a bohatý

Když jsme ve spacím vlaku indické páté (tj. nejnižší) třídy řešili naše budoucí plány, jeden z party vyslovil v lehké nadsázce přání „být slavný a bohatý“. A v tomhle je Indie dokonalá: stalo se to téměř okamžitě. Slavný jste kvůli barvě pleti a bohatý díky rupiím a místním cenám. Protože ty ceny!? Měli jsme smlouvat, ale často mi to bylo až hanba. Chcete trs banánů za pětikorunu, no to ne, oni chtějí, ať to usmlouváte na čtyři! Ani jsem si nechtěla vozit oblečení, ale nakonec jsem ráda, že mám na památku nádhernou sukni, kterou mě prodávající donutili koupit ne za 500 ale za 120 Kč. A ještě se s vámi vyfotí.

Jestli si někdo chce vyzkoušet, jaké to je být v kůži slavné hollywoodské hvězdy, doporučuji vyrazit právě sem. Každý bude mít zážitek z toho, že vás potkal. A mějme si korektnost, kde chceme, bylo to jen protože jsme byli bílí. My jsme konkurovali i hvězdám Bollywoodu – publikum otáčelo mobily a pozornost střídavě z podia na nás v publiku a zase zpět. A fotit se s námi chtěli nakonec jak diváci, tak herci a zpěváci. Takže teď na indických sítích už čtvrt roku kolují tisíce fotek s námi. Jedna z nich je teenagera, který se jel poprvé podívat na Taj Mahal, ale což o to… Vyfotil se tam s bílou 45 letou paní! Doufám, že má hodně lajků. Smajlík.

Laskavost tisíce tváří

Věřím, že to nebylo jen barvou pleti. Ale asi to mělo největší zásluhu. Respektive je to zaujalo. A pak stačilo málo: usmát se. Nejkrásnější a nejrychlejší komunikační styl. A v Indii i nejčastější, protože lidí kolem byly… no zhruba miliony. S některými jsme se i zastavili, s některými jsme i mluvili, někteří nám chtěli podat ruku, někteří nám mávali a další přidávali k mávání „helóu“, mnozí se odhodlali si říct o společnou fotku, ještě víc si jich nás fotilo aspoň tajně. Ale úsměv, ten vyloudil téměř každý. Úsměvy a barevnost oblečení mi také uložily do srdce nejsilnější pocit z téhle země.

Laskaví na mě ale byli i moji spolucestující. A doufám, že to nebylo jen proto, že jsem drobná. To totiž znamená, že jsem byla na cestách i v ubytováních dobře skladná, hodící se jako spolucestující do vlaků, autobusů i tuk-tuků. O mém minibatohu o váze 8 kg ani nemluvě, ten byl při letištních transferech velmi oblíbený! Je až zázračné, že jste schopni vstoupit do jiné hromadné bubliny s tím, že natolik souzníte, že s ní nemáte problém téměř okamžitě splynout.

Jazyková ne/dostatečnost

Taxikáři se ptali, jestli se domluvíme bengálsky. Joj, tenhle cizí jazyk jsme zrovna v nabídce předmětů neměli, a to jsem chodila na jazykové gymnázium. Indové však mají v nabídce v rámci své miliardy obyvatel na 200 místních jazyků… Na letišti tak nějak očekáváte, že se domluvíte. Musím říct, že otázku „Juendifetaj?“ jsem pochopila (nebo spíš odhadla) až napotřetí. Na ulici to bylo ještě horší, ale potkávali jsme i zcestovalé Indy s vhodnou jazykovou vybaveností a dobře umělo i mnoho žen – především prodejkyň. Přineslo nám to spoustu informací, ale většinou i smutných a bezútěšných lidských příběhů. Běžná vybavenost u vzdělaných (setkali jsme se s indickými členy Mensy) čítá čtyři jazyky. Angličtina, hindština a další dva „místní“. Jasně, že jsem si jako vždycky před cestováním mimo svou zem natrénovala aspoň to základní v dané řeči, ale… ve výsledku to bylo snadné: Namasté!

Namasté

Vlastně všechno, co je pro mě důležité, dokáže Indie ukrýt, respektive ukázat v jediném gestu. Namasté. Klaním se ti. Božství ve mně zdraví božství v tobě. Dlaně sepnuté u hrudníku – u srdce – reprezentují pokoru, lásku, respekt a rovnost. Také poděkování, projev úcty, sounáležitosti. Odkládáme své ego a zdůrazňujeme, že jsme v jádru všichni stejní. Kéž by! Můj další sen, ale asi trochu větší a složitější, než „jen“ vidět tygra nebo být (aspoň dočasně) slavný a bohatý! Ale co by to bylo za život, kdybychom už neměli další sny… Sláva snům! A sláva a díky hlavně Tomášovi za zajištění autentických zážitků z Indie, tohle se vážně povedlo, důvěra byla zcela na místě!

P.S. Kdo si až sem láme hlavu nad letištním dotazem v místní angličtině, nebudu vás trápit bez pointy, celník se ptal, zda jsem poprvé v Indii…

„Knížka je prvotně určená přímo pro nadané dítě. Věkově na prvním stupni ZŠ. Otázkou je, kudy se kniha může k těmto dětem dostat. Myslím, že tam, kde jsou rodiče „v obraze“, si prvků nadání všimnou sami. Kniha v domácí knihovně tedy může pomoct s tím, jak k dítěti přistupovat a pochopit jej. Pak ji mohou dítěti dát, aby i ono se lépe se svou „rolí“ sžilo. Aby pochopilo, že v tom není samo. Ač to tak v kolektivech, do kterých přijde, může často vypadat (tuhle část bych jako rodič nadaného dítěte asi ocenila nejvíce).

Důležitým místem, kam by kniha podle mě měla přijít, je knihovna školy, školní třídy. A aby se s ní rozhodně seznámili učitelé. I pro ně to může být zásadní. Právě oni mohou nadané děti ve třídě „objevit“ a seznámit je jak s knihou, tak s dalšími možnostmi.

A do třetice všeho dobrého knížka rozhodně patří do veřejné knihovny. Ne neprávem jsou v poděkování knihy právě knihovníci jako skvělý zdroj pro tápající. Pracuji ve vědecké knihovně a hned jsem si vybavila několik příležitostí, kdy bych po ní v uplynulém roce bývala skočila a tápajícímu čtenáři v podobě rodiče či přímo dítěte ji radostně půjčila.

Takže hurá s knihou: do knihovny domácí, veřejné i školní! Ať si ji mohou vypůjčit ty správné ruce, oči a mozky!

Tereza, 44

„Knize bych dal 28 ze 36 bodů. Nebyla nijak zvlášť zábavná, a někdy jsem nesouhlasil s definicemi termínů, ale s některými částmi jsem se dokázal ztotožnit. Dějová linie nepřehledná, hlavní postavy nejasně vymezené. Nelituji těch dvaceti minut, kdy jsem to četl, a jsem zvědav na zfilmování. V roli hlavního autisty bych chtěl viděl Marka Vašuta. Pokud máte rádi knihy, u kterých opravdu až do konce nemáte tušení, jak vyvrcholí, určitě doporučuji. Knihu jsem dočetl a nevím to doteď.“

Filip, 17

Proto jsme se společně s Jarkou zaškolily – nejdřív o mobilech a tabletech, poté o specifikách učení seniorů. S touto cílovou skupinou jsme již obě měly své zkušenosti, které se rozhodně hodily. Já, autorka článku, se seniorům věnuji už více než dvacet let a za dobrovolnickou činnost jsem získala cenu Křesadlo. Moje kolegyně ze Středočeské vědecké knihovny Jaroslava Tichá sice jen pár let, ale během nich toho dokázala mnoho. Její nápad na založení a poté i vedení Klubu seniorů v knihovně byl jednou z aktivit, za které si došla až pro ocenění MARK pro mladé a motivující knihovníky ve Středočeském kraji! Nicméně nejdůležitější pro nás obě jsou právě naši senioři, jejich úsměvy, nadšení a důvěra – to je pro nás ta největší odměna. Vůbec nevadí, že jsme i my dvě o generaci od sebe, takže naši studenti nás mohou mít jako zástupce dcer a vnuček. Naopak jsme si v tom našly výhody a používáme to i jako humorné vsuvky na kurzech.

Kurzy jsou to aktuální a potřebné, učíme seniory v rámci projektu Digitální odysea jak zacházet s chytrým mobilem, případně s tabletem. Často ani netuší, co všechno telefon (který už vlastně není jen telefon) dokáže. A co dokáží oni s ním! Naše hodiny na začátku provází ze strany studentů obavy, často přichází na popud právě svých dětí a vnoučat a mají strach, co jsou tyhle novoty zač a vždyť s tím telefonem telefonovat umí. Obavy však velice rychle opadají. Dost možná i díky výše zmíněnému humoru. Také všem dojde, že v tom nejsou sami. A to moc pomáhá. Účastníci kurzu se tak se zájmem soustředí celý čtyřhodinový blok (samozřejmě s přestávkami na občerstvení, protažení a další potřebné úlevy), ale i po konci by většina z nich ráda řešila dál. Domlouvají si možné navazující individuální konzultace s mobilem nebo by chtěli zkusit tablet, ale plánují si také zcela nedigitální srazy s nově nalezenými přáteli.

Zpětné vazby máme také krásné, ať už v podobě zpráv na mobil coby dobrovolný kontrolní domácí úkol nebo osobní návštěvy, kdy nám přijdou sdělit, jak se s telefonem sžili a co všechno už na něm dokážou. Tak máme radost. Protože i taková drobnost jako screenshot může udělat obrovskou službu. Nemluvě o klidu díky aplikaci Záchranka nebo videohovorech, kterými překvapí svá (někdy i pra-) vnoučata. A mile!

To vše jsme trénovali nejprve v prostorách krajské knihovny v Kladně, nyní vyrážíme s kurzem i na cesty. Nadchl totiž naše kolegyně z mimokladenských knihoven, a prý jestli bychom nepřijely proškolit i jejich seniory. A tak jsme se zeptaly výše a zjistily, že „proč ne, to je dobrý nápad“ a aktuální zpráva tedy je, že se vydáváme na turné!

Foto Karel Pazderka (knihovnice a lektorky SVK v Kladně)
Foto z kurzu

Paní Róze nebyl jakýkoliv humor cizí. Ani černý, ani ironický, ani šibeniční. Výjimku tvořil jen jeden. Psí. Dělat si před ní legraci ze psů bylo absolutní tabu. Kdybych si to dovolila, ta by se mnou vyběhla. I když už běhat nemohla. Věřím, že díky své vyřídilce a vnitřní energii by v tu chvíli vstala z vozíčku a hnala by mě. Takhle naštěstí odháněla jen kočky, když si během naší společné procházky drze dovolily se k ní přiblížit. Zaslechla jsem i postřehy ostatních obyvatel domova seniorů, jak se ještě v čipernějším fyzickém stavu tato drobná dáma kolem sebe zuřivě oháněla hůlkou a dětinsky se radovala, když nějakou víc lísavou a nepozornou kočku nabrala a odhodila.

Její nehynoucí a jednosměrnou zvířecí lásku jsem poznala velmi brzy. Vlastně hned při prvním seznámení. Někdo se nového dobrovolníka ptá na práci nebo na rodinu. Kdo je odvážnější, řeší politiku. V Americe se prý často při seznamování pokládá dotaz, zda jste republikán nebo demokrat. A pak je jasno. Buď a nebo. S druhou stranou se pak buď nebavím, nebo hádám. U nás to většinou nebývá až tak vyhrocené. Až na výjimky. Jako je třeba právě paní Rózinka. Ale s politikou to nemělo co dělat. Její jasný postoj byl jinde.
„Co máte radši, kočky nebo psy?!“ Na první pohled neutrální konverzační téma, na další pohled do rozšířených zorniček se dalo vytušit, že jde o víc. Kdybych psy nenáviděla, nenáviděla by mě taky.

Stejné by to zřejmě bylo, i kdybych se jich bála nebo je prostě jen neměla ráda. Naštěstí jsem nemusela lhát. Sice nejsem žádný radikální pejskomil, ale stejně jako většinu ostatního zvířectva je miluju. Takže jsem po pravdě odpověděla, že mám psy od malička moc ráda. A byla jsem obratem vyzvána ke konkrétnosti.
Začala jsem Darinkou, kterou jsem měla jako zpovědnici v dětství a pubertě. Vyprávěla jsem své pozorné posluchačce, jak jsem si fence chodila stěžovat, jak jsem se jí chodila svěřovat, jak jsem milovala její plyšové uši, jak jsme jí při běhu říkali ušatý torpédo, jak jsem jí jako malá strkala prsty do nosu, a ona se ani nehnula. Jak jsem před ní ochraňovala obloženou housku tím, že jsem ji dala za záda a ona mě obešla a svačinu si v klídku vzala. Paní Rózinka se smála, ale taky mě kárala, že jsme vycvičeného mysliveckého psa po dědovi tak trochu zkazili. Utěšila jsem ji vyprávěním o tom, jak mě tahle lovecká „ohařka“ protáhla vypuštěným rybníkem, když se rozběhla za kočkou, kterou spatřila na protější hrázi. A já vodítko ne a ne pustit a ona ne a ne zastavit. Taky jsem podle toho dopadla, s obličejem odřeným do krve. To však nebylo vidět, protože bahno vše přikrylo. Když jsem vítězoslavně přišla domů s tím, že jsem Darinku nepustila, maminka se tak smála, až ze mě bláto opadávalo. Mít bláto na obličeji, opadávalo by mi od smíchu paní Rózy zas.

Rybniční příběh, který moje dáma na vyžádání s oblibou slýchala opakovaně, si časem vzala tak za svůj, že ho dokonce vyprávěla ona mně jako vlastní vzpomínku. A tak jsem se smála s ní. Byla jsem ráda, že se neptala na to, jak Darinka stárla. Protože její poslední měsíce byly s Rózinými nápadně podobné. Moji milovanou čubičku přestaly postupně poslouchat nohy. Byla duševně plná energie, ale na zadní nožky padala, nemohla se zvednout, občas je za sebou tahala, bylo to smutné podívání. Ale protože byla veselá, jinak čiperná a neprojevovala žádné bolesti, tak jsme ji s povzbuzováním a poponášením nechali dožít až do konce. Jednou se prostě neprobudila. Oplakala jsem ji, a ještě když si na ni vzpomenu teď, derou se mi slzy do očí. Protože lidi a psi se zas tolik neliší. Buď mají fajn život s povedenou smečkou, nebo taky ne.

Venku při procházkách jsme to s paní Rózou schválně braly do polí a kolem domů. Byla jako já, když jsem byla dítě. Každého kolem běžícího psa hladila. I přes varování majitele. Strkala prsty skrz všechny ploty. I přes moje varování. Musela jsem přemáhat mateřský pud a strach, abych ji neokřikovala. Zkusila jsem s vozíčkem poodjet na druhou stranu chodníku, blíž k silnici, marně. „Co mi to děláte, popojeďte mi blíž k plotu.“ Když jsme míjely stý plot a stého psa, pochopila jsem. Ne ten fakt, že je dospělá, svéprávná a má svůj rozum. Ale ten fakt, že ji psi milují. I to nejrozzuřenější psisko a bestie od pohledu zjihlo, když zaslechlo její: „Ale copak, čumáčku, ty jsi ale krasavec/krasavice!“

Naprosto bezpečně totiž rozeznala fenu od psa. A to se před ní nijak neproducírovali, neotáčeli a neváleli. Aspoň ne hned. Rozeznala jejich pohlaví, ještě než štěkli. Měla speciální dar. Někdy se před ní radostí váleli tak divoce, až jsem kýchala. Divila se s očima v sloup, a že prý alergie je moderní choroba. Přihodila jsem, že kromě alergie na prach mám alergii i na kočičí srst. Rozradostnilo ji to: „No vidíte, mrchy to jsou!“

Když už jsme si byly blíž a tušila jsem, že mě zcela nezavrhne, zkusila jsem zabrousit nenápadně na téma koček. Bylo krásně, podrbala několik psů a měla výbornou náladu. Odvážila jsem se zeptat, proč jí kočky tak vadí. Myslela jsem na svoji maminku, kterou kdysi ohrozil vlčák a od té doby z nich má panickou hrůzu, ačkoliv jinak má zvířata – včetně psů – moc ráda. Ale paní Róza za sebou žádné drama buď neměla, nebo si ho nepřipouštěla. „Tak divně se třou…“ A tím to uzavřela. To přece k zášti stačí.

Jelikož jsem si pak občas něco podezřelého dovolila utrousit, došlo jí po čase, že mám doma jejího celoživotního protivníka. „Že vy máte kočku?“ Řekla mi jednoho dne po takovém nenápadném utrousení čehosi pozitivně kočkoidního. Pár záblesků negativních myšlenek jí problesklo očima. Takové zklamání na stará kolena?! Čeho jsem se to dočkala?! Jak jste mohla?! Ale pak se usmála. „Povídejte mi o Darince.“ Odpustila mi to! A tak jsem se od té doby občas odvážila pustit něco zábavného ze života s naším zvířecím spolubydlícím. Ne nadarmo kocourovi doma říkáme kočkopes. Vyprávěla jsem, jak umí lovit i ryby a králíky a že taky poslouchá. Pobavilo ji, jak reagoval na povely, které jsem dávala synkovi: „Tak už si konečně sedni“, a že umí slušně pozdravit a poděkovat. Sice ne zaštěkáním, ale zamňouknutím, ale umí. Nutno dodat, že ani poté jsem si na psí žert netroufla – nikdy! Za některé hranice jít nelze.

Postupem roku už na výletování ven nebylo počasí. Paní Róza se nechala vozit na canisterapii na společenskou místnost. Pejsek všechny oběhl, očuchal a rozzářil obličeje. Byl to pasivnější a kratší kontakt, než byla zvyklá, ale na předání psí energie došlo, a to bylo hlavní. Pak už ale došla síla i sedět na vozíčku. Ale když se chce, dá se řešit všechno. „Když nepřijde hora k Mohamedovi… Vedu vám návštěvu.“ Pustila jsem do dveří dobrovolnici s pejskem. Grifonek byl o něco menší než náš kocour. Ale pořád to byl pes. Na postel ho musela panička zvednout a jako pokojový začátečník vypadal trochu překvapeně. Ale kde jinde začít než právě tady. Jak se na sebe ti dva koukli, okamžitě v sobě poznali spřízněnou duši.

„Beníčku…“ Majitelka paní Rózu opatrně opravila, že fenka se jmenuje Lili. Paní Róza zavřela oči, hladila malinkou Lilinku po malinké hlavičce a opakovala jméno svého milovaného kokršpaněla. Poprvé jsem ji, drsňačku, viděla plakat. Teda plakat, pustila pár slz. Jako by ji právě ony po chvilce probudily. Rychle zašátrala jednou rukou po kapesníku a utřela si obličej. Druhou pořád hladila už zcela spokojenou a klidnou fenku. Pak teprve paní Rózinka otevřela oči. Měly o stupeň světlejší modř než kdykoliv dřív. S díky jsme se s Lilinkou i paničkou rozloučily. A musela jsem jít i já. „Pozdravujte toho svýho tygra,“ řekla mi stále s úsměvem Róza. Slíbila jsem, že mu to moc ráda vyřídím. Taková čest, že toho našeho kočkopsa vzala na milost.

Nenapadlo by mě, že milá zmínka o kočce bude právě to poslední, co zrovna od téhle psí propagátorky uslyším. Náš kocour ten večer divně mňoukal. Myslela jsem, že se popral a teď trpí jak pes. Ale ne, nic mu nebylo. Jen ho možná paní Róza přátelsky poplácala na své cestě na věčnost, do psího nebe. Jinam by si ani nepřála jít.

Z připravované knihy Odejít po dobrém.