Co Vás přivedlo k rozhodnutí přijít na mensovní test?

Chtěla jsem najít lidi, kteří se zajímají o nadané děti.

Kdy jste se nechala testovat?

Už nevím, nějak tehdy, když se u nás Mensa zakládala, také jsem do ní ihned vstoupila.

Vyměnila byste logické uvažování raději za nějaký jiný talent (hudební, výtvarný, sportovní …)?

Ne.

Co si myslíte obecně o přístupu našich spoluobčanů k nadaným lidem?

Že je stejný jako k ostatním lidem.

Cítíte v tomto přístupu nějaké změny?

Nezaznamenala jsem žádnou změnu, s výjimkou přístupu k nadaným dětem.

V čem tkví hlavní smysl testování IQ?

Vyhledat nadané lidi, zejména děti.

Jak jste se zapojila do dění v Mense?

Přípravou programů pro děti.

Vzpomínáte ráda na počátky Mensy v Československu?

Jak vidíte vývoj Mensy za posledních 15 let?

Výrazně k lepšímu fungování a větší smysluplnosti.

Povedlo se z Mensy vytvořit to, co si její zakladatelé přáli?

Ne. Ani to podle mě není možné. Pokud tedy máte na mysli zakladatele původní Mensy. Zakladatelé té české si takové nereálné cíle nekladli.

Čím se liší Mensa ze začátku devadesátých let a teď?

Dnes je organizovanější a nabízí lidem více činností, ne jen zábavu.

Skrývala jste někdy záměrně své členství?

Ne.

Co Vám osobně Mensa přináší?

Kontakty s lidmi.

V čem vidíte její přínosy společnosti?

Pomáhá rozvíjet potenciál nadaných dětí a občas zachraňuje lidi před osamělostí.

Co jste od členství v Mense očekávala a jak se tato očekávání naplnila?

Očekávala jsem školu pro nadané děti a ta existuje.

Velmi dlouho jste pro Mensu dělala mnoho, proč?

Jak vidíte svou budoucnost v Mense?

Nežiju v Česku, takže teď už bohužel nijak.

Kde je podle Vás potenciál rozvoje Mensy?

V oblasti osobnostního rozvoje. Umím si představit programy, semináře, individuální poradenství v této oblasti.

Jakých aktivit/setkání v rámci Mensy se účastníte?

Sledujete ještě dění v Mense?

Ano.

Jak byste jednou větou charakterizovala Mensu?

Spolek cvoků, kteří, když se naučí spolupracovat, dokážou bezvadné věci.

Jak se zrodila myšlenka založit mensovní gymnázium?

Jak zakládání probíhalo? Máte nějakou „veselou historku z natáčení“?

Živelně. Vypadalo to, že organizovaně a s dokonalou přípravou to nebude nikdy, tak jsme začali rovnou – bez budovy, bez vybavení, jen s nadšenými dětmi, učiteli a rodiči.

Co bylo při zakládání školy nejobtížnější?

Zvládnout úředníky.

Kdy nastoupili první studenti?

V září 1993.

Čím je mensovní gymnázium specifické?

Vším – to by bylo na samostatný článek. Kromě toho je rozdíl mezi dřívějším a současným gymnáziem.

Jak se podle Vás změnilo se za dobu existence OGB české vzdělávání?

Hodně k lepšímu.

Kde jsou největší mezery českého vzdělávacího systému?

Ve vzdělávání a dovednosti učitelů.

Mnoho let jste strávila v zahraničí. Čím je podle Vás ČR výjimečná?

Smyslem lidí pro humor, ironii a nadsázku.

Zpracovávala jste návrh reformy důchodového systému. Jak vnímáte jeho nerealizaci?

Že jsme promarnili šanci dát tuto věc navěky do pořádku. Teď už je pozdě, v době hospodářské krize se reformy dělat nedají.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?

Moc neplánuji. Uvidím, až se rozhodne, jestli se budeme stěhovat do Kalifornie.

Jaké je Vaše povolání?

Matematik, ve skutečnosti spíše vedoucí. Vystudoval jsem matematiku na MatFyz, což bylo poplatné době, v 80. letech bylo pro mě snazší se dostat na matematiku než třeba na filosofickou fakultu. A kromě toho, matematiku mám rád.

V čem si myslíte, že pro Vás byla inteligence v životě nejpřínosnější?

Zvláštní otázka. Přínos to určitě je, oproti ostatním lidem, částečně i bariéra, protože člověk si klade zbytečně moc otázek. Rozumná míra inteligence překážkou není.

Jak jste se dozvěděl o Mense a kdy to bylo?

V roce 1988 od Hanky Drábkové, psycholožky. V Mladém světě byl článek o testech IQ a o možnosti si udělat skutečný mensovní test.

Přišel jste hned na první testování?

V rámci testování v Československu jsem se určitě zúčastnil jednoho z prvních testování, ale jestli to byl úplně první termín, to nevím. Byl jsem ale určitě v té první várce testovaných lidí. Co si z testování pamatuji do dneška, že jsem samozřejmě všechny otázky zodpověděl špatně, protože to, jak se výsledky mají zaznamenávat do políček, mi přišlo moc jednoduché a neuvědomil jsem si, že se nemají vyplňovat po řádcích, ale ve sloupcích. Takže jsem v rámci těch 40 min. věnoval asi 10 min. tomu, abych správně vyplnil odpovědi. Tím pádem už jsem ani nevěřil, že budu mít nějaké vysoké IQ, ale paní Drábková napsala, že mám. V návaznosti na to mě pozvala i k další spolupráci.

Překvapil Vás výsledek testu?

Deset let před mensovním testováním, když mi bylo 15, mi otec přinesl testy IQ a v nich jsem dosáhl 145, takže jsem věděl, že tu inteligenci mám. Proto mě překvapilo, že jsem neuměl ani správně vyplňovat odpovědi. Určitě jsem očekával dobrý výsledek, jinak bych tam ani nešel. A myslím si, že většina lidí, kteří tenkrát na testy šli, si mysleli, že uspějí a na základě toho, se nějak zlepší jejich situace, finanční stav nebo i něco dalšího. Myslím si, že na to první testování šli lidi, co si mysleli, že jsou hodně inteligentní nebo že jim to pomůže v kariéře.

Proč jste se rozhodl vstoupit do Mensy?

V Čechách nebyla, tak nebylo kam vstoupit – založili jsme ji – já byl jeden z deseti a reprezentoval jsem Pardubickou pobočku.

Účastnil jste se první valné hromady?

Ano, pak byla první valná hromada, kde vznikl výbor, který měl Mensu táhnout dál. A protože v té době nebylo moc co dělat, sešlo se hodně zajímavých, ale i zvláštních lidí.

Jak se dále vyvíjelo Vaše členství?

Tenkrát jsem bydlel v Pardubicích, takže jsem založil pardubickou místní skupinu a pak se dozvěděl o Mense víc tím, že jsem pomáhal u zakládání Mensy. Zkoušeli jsme několik let místní skupinu v Pardubicích, získávat další lidi, dělali jsme testování, hlavně na vysokých školách, přispíval jsem do časopisu a pomalu jsme budovali něco malinkého a v roce 1991 jsem přešel do Prahy. Tam jsem se dál podílel na práci v Mense, spolu s Janem Fikáčkem, byl jsem členem výboru, spíše v oblasti IQ testů a náboru nových členů, než organizace.

Byl jste členem Rady?

Ano, byl jsem členem Rady v době Jana Fikáčka a taky Jirky Bělohlávka. Moje oblast byla spíše testy, hlavolamy, hádanky.

Jak dlouho jste členem Mensy?

Střídavě od začátku její existence, když zaplatím členství.

Co Vám Mensa přináší?

Nadhled, ze začátku mnoho přátel a jazykovou průpravu, možnost podívat se do zahraničí, díky SIGHT kontaktu – cestoval jsem do Londýna a pár dalších míst jsem takhle navštívil. Účastnil jsem se na projektu gymnázia Buďánka, kde jsem ze začátku i učil, v té době, kdy ještě byla Buďánka Buďánka na Buďánce. Učil jsem matematiku, takovou tu nepovinnou a pochopil jsem, že nadané děti potřebují víc než normální učení, protože nikdy před tím jsem pedagogem nadaných dětí nebyl. Ale to byla také dobrá průprava do života, být mezi inteligentními lidmi a zjistit, že inteligence není pro mnoho lidí vstupní branou ke spokojenosti. Mensa je dobrá zkušenost, potkat zase jiný okruh lidí, nezůstat v takové té profesní slepotě. Mám stále takovou myšlenku, že by bylo zajímavé v rámci Mensy obnovit tradici dělání logických hlavolamů. Představoval bych si to jako kolektivní cíl, právě využít potenciál Mensy nejenom v kvalitě jednotlivých členů, ale v nějaké tvůrčí skupině, která by to dělala. A nevycházím ani z toho, co si myslím já, ale v Anglii existuje zájmová skupina Hlavolamy, která právě tyhle věci dělá.

Co jste od členství v Mense očekával a jak se tato očekávání naplnila?

Očekával jsem nové přátele a kontakty a to se splnilo.

Co Vás přivedlo k zájmu o hlavolamy a kdy to bylo?

Můj děda, jenž mi dal první hlavolamy, a pak přednášky v Národním Technickém Museu v Praze – Ing. Alena Šolcová za což ji děkuji. Člověk překvapivě zjišťuje, že existuje spousta hlavolamů, které hodně lidí nezná, takže jsem začal překládat, vyhledával, nejdříve v té slovní podobě, což je tak rok 1991 – 1993, a pak jsem navíc zjistil, že existují mechanické hlavolamy jako ježek v kleci, Rubikova kostka a když jsem je začal shánět, tak jsem objevil, že žádné neexistují, což znamenalo to, že je to správná podnikatelská příležitost. Celé to vlastně vzniklo tím, že když jsme měli přednášku v Technickém Museu, tak ke mně přišel podnikatel a ptal se mě, kde se takový hlavolam dá koupit. „Tak jestli chcete, tak si ho můžete koupit ode mě“ A on říkal: „Fajn. Tak mě do měsíce dodejte 50 kusů tohohle hlavolamu.“ Takže jsem musel během týdne najít člověka, který je vyrobí, protože jsem si byl jistý, že sám nechci hlavolamy vyrábět, ale jen distribuovat. Dnes už je to obchod, který má svůj vlastní web (www.hryahlavolamy.cz), máme nějakých deset lidí, kteří pomáhají předvádět, prodejny, které to prodávají, takže z hlediska podnikaní už je to docela zajímavá věc.

Kolik kusů má Vaše sbírka hlavolamů a jak dlouho je už sbíráte?

První hlavolamy jsem ve sbírce měl už od svého dědy, ale to jsem ještě nevěděl, že mám sbírku, teprve v roce 1992, když jsem se začal zabývat mechanickými hlavolamy a začal jsem nějaké sám vymýšlet, tak jsem zjistil, že ty, které jsem už vymyslel nebo jsem si je pamatoval nebo dal, tak už existují. Takže první dva roky byly o tom, že jsem se snažil vynalézt už vynalezené. Tak jsem se nad tím zamyslel a řekl jsem si, že nemá cenu jít tímto způsobem a začal jsem hlavolamy nejdříve sbírat a pak je také vynalézat. V roce 1996 jsem byl poprvé v cizině a tam jsem poprvé viděl sbírky ostatních lidí a pochopil jsem, že ještě mám co dohánět. Momentálně má sbírka přes 7000 kusů, ale některé druhy se opakují. Teď už jsem spokojený, protože vím, že většinu věcí, které existují, buď mám aspoň na obrázku, nebo ve fyzické podobě a stačí mi to k tomu, abych uměl ocenit nějaký nový nápad.

Jaké jsou druhy hlavolamů?

Hlavolamy můžeme třídit buď podle obtížnosti, od nejjednodušších po nejsložitější až k těm neřešitelným, to je asi 6 – 7 kategorií. Pak je lze dělit podle materiálu, ze kterého jsou vyrobeny – kovové, dřevěné, plastové. Nebo podle toho, jak se řeší, takže jsou hlavolamy, které jsou na jednoduché rozdělání, dva dílky od sebe, jsou prostorové hlavolamy, které jsou založeny na tom, že máte z nějakých chaotických dílků sestavit určitý tvar a mé neoblíbenější hlavolamy jsou takové, jako Rubikova kostka, což znamená hlavolam, kde máte objevit cestu, jak ho dostat z jedné pozice do druhé, ale přitom v každém kroku existuje spousta odboček. U Rubikovy kostky si žádným tahem nejste jisti, zda jste to napravili nebo jestli jste to pohoršili. Rubikova kostka je hlavolam s cestou a dodnes není známo to, jaká je nejvzdálenější pozice, to znamená, že když máte složenu Rubikovu kostku a všech šest stran je tak, jak mají být, tak která pozice jako by nejdál, od které bude trvat nejvíce tahů, jak kostku zpátky složit. Mělo by to být okolo 22 tahů, ale neví se to, ještě to nikdo nedokázal.

Které hlavolamy jsou v současnosti nejoblíbenější?

Rubiks revolution – je to Rubikova kostka, jež se neotáčí, ale svítí, jednak je určená na rychlost, jednak musíte uhádnout kódovou posloupnost a je to první „hlavolam“, jež se dá hrát ve více lidech – prostě COOL jak se tak říká.

Máte nějaké oblíbené hlavolamy?

Momentálně můj neoblíbenější hlavolam, ač se vůbec nevyrábí (ale my se o to snažíme) je ježek v kleci, protože je český a šroubovací. Do koule, která je uprostřed ježka, se dá schovat nějaké tajemství. Vymysleli jsme, jak ježka vyrábět průmyslově tak, aby rozumně stál, a teď sháníme výrobce, který by byl ochoten to vyrábět v nějaké rozumné ceně. Už jsme udělali první sérii, která se kupodivu vyprodala, takže plánujeme druhou sérii.

Hlavolam, který by se mně líbil, by byl takový, který by byl úplně skvělý, geniální a unikátní a hlavně z Čech, jen najít toho vynálezce. Miluji hlavolamy firmy HANAYAMA a neodolal jsem a dovezl LOOP a QUARTET – jednoduchý a složitý, krásné kovové věci.

Jaký by měl být člověk, aby byl úspěšný v luštění hlavolamů? Musí být člověk dobrý v matematice nebo mít prostorovou představivost?

Mezi lidmi, co mají rádi hlavolamy, nejsou ani tak matematici, protože to je příliš abstraktní, ale spíše konstruktéři, letečtí inženýři, kreativní lidé, to znamená takoví, co vidí hlavolam a jsou schopni z něho vydimenzovat něco úplně jiného, nové věci a nápady. Kupodivu velmi dobrým tvůrcem a také sběratelem hlavolamů tady v ČR je církevní funkcionář, kněz. Důležité při luštění je, aby se člověk nebál, když dostane něco do ruky, úplně neznámého, protože to je právě smysl hlavolamu. Když se nebojíte, musíte také využít svoje znalosti, to je druhá etapa, znát triky, které se používají. Pozitivní může být vliv školy nebo dobrého kamaráda, přítele, dědečka, babičky, někoho, kdo vám hlavolam do ruky dá a naučí vás s ním zacházet. Pak už to člověk začne vyhledávat sám a už mu to taky jde lépe. Právě na mensovním gymnáziu je myslím spousta lidí, kteří přijdou do kontaktu s hlavolamy.

Když já uveřejňuji každých 14 dní hlavolamy (v rozhlase a na webu Mensy), tak na to odpoví zhruba 200 lidí a z toho si myslím, že takových 100 – 150 se motá okolo Mensy, kde je prostě stejná cílová skupina. To není tím, že by prostě každý mensan měl rád hlavolamy, ale je to protože když šel na testy, tak taky nevěděl, co dostane a prožil a úspěšně vyřešil tento problém. Ale existuje spousta lidí, kteří nevidí žádný smysl v řešení hlavolamů, protože když hlavolam vyřešíte, nenásleduje většinou žádná odměna, nic nedostanete. Ale když třeba vypěstujete na zahrádce mrkev, tak jí potom sníte a to je ta odměna. Ale to je spíše o přístupu k životu, mnoho lidí ani nevidí důvod, proč by měli chodit pěšky nebo proč by měli trénovat tělo.

Jak postupovat u hlavolamů – slovních úloh? Začít počítat nebo se zamyslet, jestli to není nějaký chyták?

Existují vrcholné soutěže na řešení těchto věcí, pak soutěže v časopisech a pak ještě v hloupých časopisech, ale pokud najdete hádanku v mensovním časopise, tak je hodně pravděpodobné, že tam chyták bude. Když najdete úlohu v časopise Hádanka, křížovku nebo uslyšíte v rozhlasovém pořadu, který je pro všechny, tak tam si spíše člověk pokorně vyslechne zadání a potom ví, že tam moc velkých triků nebude. Hádanek s trikem je minimum. Takže ty, které najdete v mensovním časopise nebo jiných specializovaných časopisech, trik obsahují a je třeba se nejdříve zamyslet nebo využít prvního nápadu, protože ten bývá obvykle ten nejlepší.

Co říkáte na moderní hlavolamy typu Eternity?

Skvělé jak si dokázat na co máte a na co ne. Eternity II je prozatím nevyřešená, ale je jisté, že řešení existuje. A tvůrce se vlastně vsadil s celým lidstvem, že v jeho úvaze nenajdou chybu, ale ta chyba tam je. Při výpočtu možností je strašný počet číslic, protože nikdo neví, jak ta hádanka vypadá, ale ona není tak strašná. Je to čtverec, 16 x 16, ale má obrubu, takže už jen 14 x 14. Obruba je triviální, to složí skoro každý. Takže zbývá 14 x 14, jsou tam sice použity 4 barvy, ale spousta těch vzorů se opakuje, takže si myslím, že je to řešitelný v kombinaci chytrý algoritmus a dobrý nápad. Chytrý mensan a někdo, kdo ho bude kontrolovat, zda to sedí. Za takové dva až tři měsíce a věřím, že se to prolomí. Ale je otázka, zda tomu někdo ty dva až tři měsíce bude obětovat … Což na druhou stranu, vzhledem k tomu, že odměna je 2 milióny dolarů, se vyplatí někomu, kdo je superchytrý a vyřeší to do konce roku 2008.

Jaký je nejlepší způsob k vyřešení Eternity II?

Kombinace geniality a denní práce, na tři měsíce se zamknout, vymyslet myšlenku na úrovni doktoranda MatFyzu a zrealizovat ji. Naštve mě, pokud si tu hru u mě koupí někdo z Mensy a vyřeší ji „pouhým“ složením. To by byla docela pakárna.

Kam se má obrátit člověk, kterého hlavolamy zajímají? Existují nějaká setkání řešitelů nebo sběratelů hlavolamů?

Tady v Čechách organizujeme v září, kde se sejdou všichni vystavovatelé, výrobci, sběratelé hlavolamů, což je veřejně přístupná akce. Tuhle příležitost využívá okolo 3 000 lidí. A nejlepší je sobota, kdy se sejdou takoví ti opravdu skalní, skalní sběratelé. Nejlepší je podívat se na web www.hryahlavolamy.cz a tam je termín těch jednotlivých výstav. Potom, pokud ten člověk má nějakou větší sbírku, řekněme více než 500 kusů a chce se potkat s cizíma, tak existuje IPP, ale to už je určeno pro ty lepší sběratele, v ČR je tam 10 lidí a celosvětově okolo 500 lidí. Ale pokud někdo bude chtít, může mi napsat email a já mu doporučím, co dál.

Nejdříve malé představení. Odkud jsi a co děláš?

Pocházím z Frýdku-Místku, kde jsem prožil prvních 7 a posledních 15 let života. Ten mezičas jsem bydlel v Chropyni na Kroměřížsku. Jsem kříženec Hanáka s Ostravákem a asi je to i znát, kdykoli otevřu ústa.

Před vojnou i po ní jsem byl několikrát zaměstnán jako ajťák. Pár let jsem souběžně se zaměstnáním provozoval internetovou kavárnu. V současnosti jsem živnostník dělící svůj čas poměrně rovnoměrně mezi programování a internetový obchod.

Až do letošních voleb jsem se poměrně hodně realizoval také v politice, byl jsem krajským zastupitelem a asistentem senátora. Třetí volební období jsem zastupitelem Frýdku-Místku.

Máš nějaké koníčky?

Kytara, zpěv, karaoke, divadlo, psaní, čtení, stolní tenis, kdysi jsem dělal i paragliding. A určitě fotografování, mám nový Canon EOS 450D, nakoupil jsem objektivy a fotím, kdykoli mám čas.

Jak nejraději trávíš dovolené?

Nejraději na vodě. Každý rok jezdím Vltavu, ale mám sjetou i Lužnici, Berounku, Sázavu … Rád bych zkusil i větší lodě. Koncem března jedeme s kamarády regatu na Jadranu, koncem dubna mne čeká v Chorvatsku kurz a kapitánské zkoušky a někdy v září bych už rád „velel“ plachetnici sám. Docela to prožívám, jsem celý natěšený a kupuju jachtařskou literaturu.

Co tě přivedlo k rozhodnutí přijít na mensovní test?

Narazil jsem na mensovní stánek na brněnském Invexu. Mensa tenkrát přímo na výstavišti prováděla testování veřejnosti. Zkusil jsem to.

Znal jsi před testem alespoň přibližně výši svého IQ?

Jasně. Bylo mi něco přes dvacet a pracoval jsem v IT, což tenkrát něco znamenalo. Doba klimatizovaných sálů s počítači o několika metrech kubických už byla pryč, ale ta aureola bílých plášťů „pánů programátorů“ ještě ne. Byl jsem si jistý, že jsem geniální.

Překvapil tě výsledek testu?

Oddychl jsem si, špatný výsledek by mne zklamal. Uspořádal jsem ve Frýdku-Místku první testování a s těmi, kteří prošli testem, jsme založili místní skupinu Mensy. S Petrem Korčem, současným předsedou Rady Asociace českých filmových klubů, tehdejším studentem místeckého Gymnázia, jsme se pak hrdě přihlásili do Einsteinovy společnosti. Vzpomínám si, že jsem měl průkazku č. 4 a byl jsem na ni patřičně hrdý.

Doporučil bys svým dětem jít na mensovní test?

Asi ano, ale pokusil bych se jim vysvětlit, že to mají brát s velkou, ale opravdu velkou rezervou. Inteligence je košatá záležitost. Dnes vím, že není příliš inteligentní vyjadřovat ji jediným číslem.

Přišla ti někdy vyšší inteligence jako přítěž?

Inteligence není postižení. Inteligence je dar a stěžovat si na ni je podobný nesmysl, jako stěžovat si na dobré oči. I když člověk občas zahlédne i věci, které je lepší nevidět.

Vyměnil bys logické uvažování raději za nějaký jiný talent?

Neodvážil bych se provozovat výměnný obchod s nadáním. Člověk by si uvědomil, co měl, jakmile by to ztratil, a chtěl by to zpátky. Kdyby byla šance dostat něco navíc, tak bych sáhl po absolutním hudebním sluchu.

Co si myslíš obecně o přístupu našich spoluobčanů k nadaným dětem?

Ve společnosti už dnes panuje shoda, že nejlepších výsledků lze dosáhnout pouze individuálním přístupem. To platí nejen pro vzdělávání a nejen pro děti. To má ovšem také svůj finanční rozměr. A já rozumím tomu, že ne každý je ochoten přispívat jiným na jakýsi nadstandard.

Jak jsi přišel na myšlenku inteligenční soutěže pro nadané děti?

Když frýdecko-místecká radnice nechala opravit zasedací síň zastupitelstva. Při pohledu na nový sál s dataprojekcí mně došlo, že tam by to šlo. Že by se tam daly promítat soutěžní úkoly finalistům inteligenční soutěže. Nad tou soutěží jsem přemýšlel několikrát předtím, ale tehdy poprvé jsem si uměl představit její finále.

Co bylo hlavním cílem soutěže?

Asi by se teď slušelo pohovořit o našich nezištných úmyslech a snaze nakopnout ta děcka, odhalit jejich nadání, motivovat je, nasměrovat … Ve skutečnosti jsme chtěli především zviditelnit Mensu ve Frýdku-Místku. Cílem bylo shromáždit na jedno místo opravdu výběrově inteligentní děcka a divácky přitažlivou formou je navzájem konfrontovat. To mělo zaujmout úřady, školy a především média. Povedlo se to, všechna finále Íkváče jsme dokázali dostat do novin i do televize. Že jsme při tom upozornili velké množství dětí a středoškoláků na jejich skutečný potenciál, je samozřejmě také pravda.

Kolik žáků se tenkrát zúčastnilo?

Počet soutěžících se pokaždé pohyboval kolem jednoho tisíce. To je myslím taková zdravá hranice pro průměrně početnou a aktivní místní skupinu Mensy v roli organizátora. Letos jsme v krajské soutěži Bedna dopustili větší počet soutěžících a na vyhodnocování nominačních testů jsme pak museli vyhlásit odpolední směnu, noční směnu, a protože ani to nestačilo, opravovali jsme i následující den.

Je rozdíl, pokud se soutěž pořádá pro žáky ZŠ nebo studenty SŠ?

Je to v zásadě totéž. Úkoly pro středoškoláky jsou přirozeně o něco těžší, ale zájem o soutěž v nominačních kolech a úroveň finále, reakce soutěžících, jejich motivace a zápal, to všechno je myslím srovnatelné.

Byly ty první soutěže v něčem jiné než například letošní Bedna a LO?

Skoro se to stydím přiznat, ale nijak zvlášť jsme se od té doby neposunuli. Stále kopírujeme ten koncept, který jsme od roku 2000 využívali v Íkváčích. Letošní Bedna Moravskoslezského kraje byla Íkváči velice podobná, podobně jako pražská a středočeská Logická olympiáda. Pokaždé předkola s papírovými testy na školách, pak několikakolové jednodenní finále v dostatečně reprezentativním prostředí. Soutěž je stále stejná, dokonce i jednotlivé úkoly jsou podobné, jen kulisy se mění. Městský úřad, krajský úřad, poslanecká sněmovna … teď už zbývá jen Evropský parlament a OSN.

Proč myslíš, že to tak je?

Já myslím, že je to přirozené. Biologie používá pojem konvergence, kdy často příbuzensky velmi vzdálené druhy zvířat, například žraloci a delfíni, získali ve stejném prostředí podobné znaky. Mensovním soutěžím se děje totéž, všechny konvergují do stále stejné podoby, bez ohledu na to, kdo konkrétně je pořádá. Slyšel jsem, že v příštím roce pustí organizátoři Logické olympiády její nominační kola on-line. Jsem zvědavý, jak se bude soutěži v tomto novém prostředí dařit a co to s ní udělá.

Jak se ti líbilo finále Logické olympiády?

Musím Pražáky pochválit, měli to pěkné, soutěž běžela podle plánu, prostředí poslanecké sněmovny také splnilo svou úlohu. Líbily se mi ty mobilní hlasovací krabičky, to byla zajímavá novinka. A když mne Tomáš Blumenstein představil nabitému sálu jako otce zakladatele mensovních inteligenčních soutěží, a já mohl předávat ceny, tak jsem byl docela naměkko. Však jsem také kus té slávy přivezl zpátky domů a na schůzce naší místní skupiny předal dál. My Ostraváci jsme každopádně rádi, že se naše myšlenka tak pěkně chytla.

Nedávno jsi v mensovním časopise inzeroval hádanku se židlí. Ozval se někdo? Podařilo se ji vyřešit?

Ten úkol jsem nalezl v knize Matematika kolem nás, autorem je pan Zdeněk Opava. Mám tu knížku rád, je plná zajímavých věcí. Je tam taky jeden úkol s židlí a provázkem. Kdo tu knížku máte, je to na straně 345, tuto si nalistujte, moc si ji neprohlížejte, rovnou ji vytrhněte a spalte. Ušetříte si mnoho hodin marného úsilí. Několik mensanů mi napsalo, ale řešení nedodal nikdo.

Jaké jsou tvé plány do budoucna?

Mám před sebou několik velkých úkolů. Z těch největších bych vypíchnul především úkol postavit dům a zplodit syna. Stromy neřeším.

Děkuji za rozhovor!

Jaké je Vaše povolání?

Vystudovala jsem pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity, obor tělesná výchova – biologie. Učila jsem na základní škole a později na střední škole pro tělesně postižené na Kociánce. Nově zavedená povinná přítomnost od – do na pracovišti mě přinutila odejít ze školství. Nejen že bych nebyla schopna přivézt děti do školy, ale nemohla bych se věnovat polovině odpoledních aktivit mých dětí, a už vůbec ne testování ve školách. Nicméně to, že jsem se musela naučit dělat manažera jakosti, marketing a personalistiku, beru jako přínos a v budoucnu se mohu svobodně rozhodovat, jestli budu učit nebo dělat jinou práci.

Co vás přivedlo k rozhodnutí přijít na mensovní test?

Zvědavost a náhoda, že jsem na webu natrefila na mensovní web.

Kdy jste se nechala testovat?

Bylo mi kolem 30 let.

Překvapil Vás výsledek testu?

Ano, v podstatě vůbec neodpovídal úspěšnosti na gymnáziu.

Sdělila jste výsledek někomu dalšímu?

Ano, manželovi, ale jinak jsem si své členství v Mense spíš nechávala pro sebe.

Kdy a proč jste se rozhodla vstoupit do Mensy?

Po vstupním testu mi přišla přihláška a já jsem doufala, že v Mense poznám zajímavé lidi, tak jsem to zkusila. Musím říct, že se mi to bohatě splnilo.

Skrývala jste někdy záměrně své členství?

Zpočátku jsem nechtěla, aby se to nějak rozkřiklo, ale na několik testování se ohlásila televize a bylo vyřešeno.

Co Vám osobně Mensa přináší?

Inspiraci, zpětnou vazbu a kontakt s lidmi z oborů, které bych profesně nejspíš nikdy nepotkala.

Jakých aktivit/setkání v rámci Mensy se účastníte?

Kromě rady a testování se občas nechám zlákat nějakou exkurzí nebo debatou se zajímavým člověkem a baví mě celostátní setkání. Jen bych ráda rozvířila debatu o délce a náročnosti pravidelné „bojovky“. Osobně bych preferovala zkrácení její délky a náročnosti o třetinu. Mohli by se jí tak bez obav zúčastnit i méně zdatní a děti. Preferuji pohodu setkání před náročným výkonem, který nezřídka končí vyčerpáním a rozladěním.

Kolik členů Mensy znáte osobně?

To přesně opravdu nevím, ale řádově stovky.

Kolik má v současnosti Mensa „funkčních“ testujících?

Momentálně dvanáct.

Jak má vypadat ideální testující Mensy?

Zodpovědný, charismatický, komunikativní člověk, který pečlivě zpracuje výsledky testování, ale také je schopen reprezentovat a propagovat Mensu, přilákat nové členy a případně poradit rodičům, na koho se obrátit, mají-li nadanou ratolest a spoustu otázek.

Kam se může obrátit člen, pokud by měl zájem stát se testujícím?

Zájemce o testování by měl oslovit koordinátora testování (momentálně mě) a ten mu řekne vše potřebné.

Jsou potřební další testující, v kterých regionech?

Testujících (a vůbec aktivních lidí) bohužel není dost na pokrytí zájmu ve všech regionech – obzvlášť na Moravě.

Připravuje se nějaké velké testování k 20. výročí prvního „mensovního“ testování inteligence v ČR?

Četnost testování si určuje každý testující sám podle svých časových možností. V prosinci proběhne velké testování spojené s testy SCIO.

Co pro Vás znamená práce v Radě Mensy?

Je to pro mě jednak čest, že jsem byla do Rady zvolena, ale také velký závazek a spousta časově náročné práce. Někdy špatně stíhám vše, co se mi nakupí.

V čem si myslíte, že pro Vás byla inteligence v životě nejpřínosnější?

Asi ve schopnosti zorganizovat si čas, abych zvládla všechny svoje aktivity. A „selský rozum“ také není k zahození.

Pomohlo Vám vyšší IQ ve škole?

Ve škole mi vlastně IQ pomohlo projít základní školou, aniž bych se musela učit, a na gymnáziu mě opravdu překvapilo, že bez učení už nemám samé jedničky. Tuto zkušenost asi nemám sama.

Přišla Vám naopak někdy vyšší inteligence jako přítěž?

Většinou logické myšlení beru jako přínos. Jen se mi občas podaří očekávat, že to, co považuji za logické já, musí považovat za logické i mé okolí, a pak se nevyhnu zklamání.

Vyměnila byste logické uvažování raději za nějaký jiný talent (hudební, výtvarný, sportovní …)?

Jsem spíš všestranný člověk, než člověk s mimořádným IQ. Deset let jsem hrála na klavír a vystudovala jsem tělesnou kulturu, ale brala bych lepší paměť.

Co si myslíte o přístupu našich spoluobčanů k nadaným lidem a především k nadaným dětem?

Říct: „Mám vysoké IQ“ je v české společnosti bráno jako vychloubání a na mensany se většina veřejnosti dívá spíš jako na podivíny.

Cítíte v tomto přístupu nějaké změny?

V poslední době sleduji, že rodiče nadaných dětí hledají cesty, jak talent svých dětí rozvíjet. Často sice slyším názor, že ambiciózní rodiče si řeší svou neúspěšnost přehnanými nároky na své děti, ale je stále více lidí, kteří si uvědomují, že podporovat talent se vyplatí, a to nejen v hokeji.

Co Vás přivedlo k zájmu o nadané děti?

Jednoznačně si to vynutily mé děti. Nechtěli jsme z nich „dělat nějak mimořádně nadané“, ale zakázat synovi číst, když se to naučil sám, nebo naordinovat mu jiný program než zájem o historii, biologii, lidské tělo nebo hvězdy, prostě není možné …

Jak se Mensa, a potažmo Vy, stará o nadané děti v Brně?

V Brně se snažíme testováním dětí už od 5 let talentované děti aktivně vyhledávat. Spolupracujeme se dvěma školami, které podporují nadané děti speciálním přístupem ve výuce. Je to ZŠ Úvoz a ZŠ Křídlovická. Na Křídlovické jsme společně s učitelkami prvního stupně založily klub nadaných dětí. Ten se schází dvakrát měsíčně a kromě logických a deskových her pořádáme pravidelně zajímavé exkurze (např. do brněnského podzemí, do hrázní elektrárny, do Akademie věd ČR) a přednášky (Vikingové, Egypt, Výlet do prehistorického světa v Moravském muzeu) a také výlety za poznáním.

Co je nejdůležitější při výběru školy pro nadané dítě?

Opravdová chuť vyučujících respektovat nadání a osobnost dítěte a individuálně s ním pracovat. Rozvíjet dítě, které je už tak napřed, často znamená dělat dvě přípravy na každou hodinu, což je velmi únavné. To musí vycházet z opravdového zájmu vyučujícího a z podpory rodičů i vedení školy.

Jaký přistup by podle Vás měl zaujmout učitel, kterého jeho žák intelektuálně přerostl?

Podle mé zkušenosti je nejlepší cesta nic nezastírat. Dítě je pro mě plnohodnotný partner v diskuzi a respekt k jeho názorům se brzy naučí opětovat. Nikdo neví vše, a pokud si v něčem nejsem jistá, je lepší přiznat neznalost a informace si do další hodiny doplnit. V opačném případě učitel shazuje sám sebe a ztrácí autoritu.

Co byste doporučila rodičům nadaných dětí? Jak se k nim chovat, na jakou školu je poslat, kolik kroužků jim dovolit, apod.?

Na to není lehká odpověď. Neosvědčil se mi pokus rezignovat na nároky na školu a dopřávat dítěti informace odpoledními aktivitami. Z nudného sezení ve škole a po spoustě úkolů už neměl příliš hlad po dalších informacích. Mnohem lepší bylo, když přišel motivovaný ze školy a já jsem mu jen pomohla dohledat informace. Opravdu dobrá škola, a hlavně vyučující, je velká výhra. (Ani minutu jsem nelitovala, že vozím děti ráno 25 km do školy a odpoledne zpět.) Co se týká kroužků, řídím se heslem přiměřenosti. Má-li o něco dítě zájem a jde to časově zvládnout, pokusím se mu to dopřát. Je dobré, pokud je ta nabídka pestrá. Ale každé dítě je originál a zvládne různé množství aktivit, než se unaví, a je potřeba ho tak brát a nenechat ho zahálet, ale ani nepřetěžovat.

Doporučila byste svým dětem jít na mensovní test?

Ano. Myslím si, že včasná diagnostika dětí – nejlépe už v předškolním věku – může velmi pomoci prožít první roky ve škole tak, aby se dítě rozvíjelo, a ne jen čekalo, až ho ve znalostech doženou ostatní.

Děkuji za rozhovor.

Co je a čím se zabývá Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu
ČR?

Nejdříve odpovím trochu lakonicky citací ze stanov společnosti: „Cílem Asociace je vytvářet optimální podmínky pro výzkum, vývoj, výrobu a obchod s produkty a službami z oboru obranných a bezpečnostních technologií.“ Pro lepší pochopení dodám, že jde především o lobbing v čistém slova smyslu. Tedy přesvědčování lidí, orgánů a institucí. A tady je někdy vysoká inteligence trochu na škodu, protože někdy vám zůstává rozum stát, jaké nesmyslné a dávno přežité zákony, předpisy a pravidla platí a jak je těžké je změnit.

Jak vypadá Váš typický pracovní den?

Přiznám se, že nemívám typický pracovní den, každý je trochu jiný. Je to tím, že do mých povinností patří řada oficiálních schůzek, účast na společenských akcích, zahraničních veletrzích apod. K tomu musím stíhat i to, co mě především živí, a to je práce pro firmu INDRA, což je česká pobočka významného evropského výrobce působícího samozřejmě v oblasti obranných a bezpečnostních technologií. Mám-li tu možnost, rád si ráno přispím. V kanceláři bývám po deváté, v rychlosti prohlédnu emaily, případně na internetu nějaké zprávy, které by mě mohly pracovně zajímat. Většinou ale přečtu jen titulky a povzdechnu si nad obsahovou prázdností většiny zpráv. První schůzky mívám okolo desáté. S radostí přijímám pracovní obědy, protože na ty „nepracovní“ většinou nemám čas. Když se poštěstí, končím před sedmou hodinou.

Jak a kdy jste se dozvěděl o Mense?

První informaci o organizaci Mensa mi dal můj příbuzný, který se profesně zabývá vzděláváním dětí. Od něj jsem v době, kdy můj syn měl jít na osmileté gymnázium, poprvé slyšel o škole, která se specializuje na obzvlášť nadané děti a organizaci, která ji založila. No a zbytek jsem si našel na internetu.

Co vás přivedlo k rozhodnutí přijít na mensovní test?

Nejdříve se testů zúčastnil můj syn, protože to bylo podmínkou pro možnost ucházet se o studium na Gymnáziu Buďánka. V testech byl úspěšný, i když se nakonec pro Buďánku nerozhodl. A jeho testování inspirovalo i mě, abych si také nechal zjistit hodnotu svého IQ.

Kdy jste se nechal testovat?

Tak to už bude nějaký pátek, asi tak před sedmi lety.

Překvapil Vás výsledek testu?

Pevně jsem věřil, že přes hranici 130 se přehoupnu. Přeci jen jsem kdysi hrával šachy na obstojné úrovni, na střední škole jsem úspěšně řešil matematické olympiády a vystudoval matematicko-fyzikální fakultu UK. Jistými testy IQ jsem již před tím úspěšně prošel, ať již při žádosti o prověrku na seznamování s utajovanými skutečnostmi či při manažerských pohovorech. Ale výsledek mě přeci jen příjemně překvapil.

Sdělil jste výsledek někomu dalšímu?

Tak jistě svým nejbližším. To se rád pochlubí každý. Jinak své členství v Mense uvádím ve svém CV.

Pomohlo Vám vyšší IQ ve škole nebo ve Vaší profesi? Přišla Vám naopak někdy vyšší inteligence jako přítěž?

Vyšší IQ je jakýsi talent, který má člověk od boha, aby ho mohl využívat. Používá-li tohoto talentu správně, pak mu může pomoci. Ale má to svá úskalí. Osobně jsem se mnohdy spoléhal na tento talent a nedoplňoval ho pílí, učením a takovou tou nutnou, a mnohdy i nudnou, dřinou. Když jsem přišel na vysokou školu, zjistil jsem, že talent už nestačí a že vlastně nevím, jak se mám učit. Že to neumím. A dalo to chvíli práci, než jsem se to naučil. V profesním životě mi to pomáhá různé situace vidět systémově, zamýšlet se nad nimi, umět je analyticky posuzovat. Na druhou stranu vám vysoká inteligence komplikuje rozhodování, protože vidíte příliš mnoho aspektů. Největší záludností je pak to, když se domníváte, že všichni okolo vás rozumí a chápou na stejné úrovni. Kdo se od toho nedokážete oprostit, může to vést ke komunikačním problémům.

Sledujete dění v Mense či jakých aktivit se v rámci Mensy účastníte?

Přiznám se, že dění sleduji jen tak jedním okem a aktivit se téměř neúčastním. Jsem typickým pasivním členem, i když vím, že je to špatně. Ale bohužel, moje práce mi moc časového prostoru nedává.

Jaké nové aktivity byste Vy sám přivítal?

Myslím, že by bylo vhodné, aby se Mensa více vyjadřovala k věcem veřejným. Mám dost často pocit, že by politika a státní správa to vyšší IQ potřebovaly jako sůl.

Co si myslíte o zahraničních misích českých vojáků?

Považuji to za náš alespoň malý podíl na budování bezpečného světa. Myslím, že vojákům v nich by měl patřit náš obdiv, protože nasazují své životy. Jediná šance, jak se v dnešním globalizovaném světě efektivně bránit, je zničit potencionální nebezpečí hned v jeho zárodku. A to nejde bez toho, aby to bylo mimo naše území. Nepřeji všem těm odpůrcům vysílání našich vojáků do zahraničních misí nic zlého. Ale i jim se může stát, že jednou zfanatizovaný radikál s vidinou 72 panen v ráji navštíví opásaný výbušninou diskotéku, kde se budou bavit jejich děti.

Jaký je podle Vás nejúčinnější lék na terorismus?

Snažit se odstranit jeho příčiny. Ale dělat to systémově, efektivně a dlouhodobě, a to i za cenu nepopulárních kroků. Zdá se mi, že máme tendenci problém jen odsouvat a kupovat si pouze chvíli zdánlivě bezstarostného klidu. Politické ústupky pak v dlouhodobém horizontu vedou ještě k větší síle a agresivitě různých militantních organizací. Na řadě míst ve světě fakticky vládnou nejhorší gauneři a my místo toho, abychom s nimi radikálně zatočili, jim posíláme humanitární pomoc a doufáme, že nás ještě chvíli nechají na pokoji. Myslím si, že největším problémem s bojem proti terorismu, je jakési pseudohumánní myšlení naši zpohodlnělé a zhýčkané civilizace. Ono se ne nadarmo říká, že historie se opakuje. Celá Evropa, aniž hnula prstem, se klidně dívala na vývoj v hitlerovském Německu a daň za to byla obrovská. A i dnes se tváříme, že se nás některé záležitosti ve světě netýkají. Nevnímáme konflikt civilizací, životních stylů a hodnot, který ve skutečnosti okolo nás probíhá. Ani evropský přístup – strkání hlavy do písku, ani americký – vojenské vítězství bez znalosti následného řešení, problém terorismu nevyřeší.

Co si myslíte o obchodu s radiolokátory Věra?

Pasivní sledovací systém (PSS) Věra je český výrobek, který je technicky srovnatelný s výrobky velkých a bohatých nadnárodních koncernů. Není tedy jediný na světě, jak je někdy v médiích prezentováno. Ač se mu běžně říká radiolokátor, ve skutečnosti jím není. Nevyzařuje žádné paprsky, na základě kterých by ho bylo možné identifikovat. Vzhledem k tomu, že téměř všechny bojové letouny jsou dnes vybaveny systémem detekce radarového paprsku, poznají, že byly zaměřeny radiolokátorem. To, že je zachytil PSS, nezjistí. Což je výhodou tohoto systému. Na druhou stranu radiolokátor zachytí letadlo při jakémkoliv režimu, PSS pouze tehdy, když letoun vede nějakou elektronickou činnost. Například když útočí a má zapnutý radar. Dovolil jsem si popsat systém PSS proto, aby bylo lépe rozumět mému názoru na obchod s tímto produktem. Kdyby se podařilo prodat tento výrobek do oblastí potencionálních konfliktů, a to nejlépe oběma stranám, pak válčící strany budou mít strach zaútočit na nepřítele, protože letadla mohou být zaměřena, aniž to sama zjistí. Tak lze alespoň trochu stabilizovat místa, kde hrozí válečný konflikt.

Jaký je Váš názor na výstavbu radarové základy v ČR?

Můj pohled je čistě obchodně průmyslový. To, že umožníme tuto výstavbu, dává velkou šanci pro český průmysl a výzkumně vývojová pracoviště zapojit se do projektů nejvyšší HiTech. Tedy pracovní příležitost pro řadu vysoce kvalifikovaných lidí, u nichž se dá předpokládat, že mají vysoké IQ. Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu i já osobně děláme maximum pro to, aby nám americká strana umožnila zapojit se do projektů protiraketové obrany jako takové.

Co si myslíte o tom, že i u nás vyrobené zbraně mohou po spletité cestě skončit v rukou lidí, kteří s nimi páchají zlo?

Přestože systém, který je u obchodu s vojenským materiálem u nás zaveden, se snaží takové situaci zabránit, úplně se to vyloučit nedá. Mezi lidmi se najdou i tací, které vidina velkého zisku vede k tomu, že třeba pašují drogy v zemích, kde je za to trest smrti. Na druhou stranu, když se podíváme na to, co je dnes skutečným bezpečnostním rizikem, nebývá to vojenský materiál v tom klasickém smyslu. Pro teroristické útoky se používají materiály, které jsou běžně na trhu – chemikálie, průmyslové trhaviny, hřebíky, … Navíc na černém trhu je řada starých zbraní, které pochází z doby, kdy obě strany studené války vyzbrojovaly kde koho. A různé militantní bojůvky mají zájem především o jednoduché snadno ovladatelné zbraně, ne o nějaké složité systémy.

Snaží se Asociace podnikat kroky směřující proti tomu, aby byl takový postup možný?

Určitě. Stačí se podívat na strukturu toho, co se v oblasti obranných a bezpečnostních technologií v České republice vyrábí. Možná je pro nezasvěcené překvapením, že jen zlomek toho se dá nazvat zbraní. Většina klasických zbrojovek byla v dobách Československa umístěna na Slovensku. Pro český průmysl je pak problémem, když se nějaký podvodník pokusí obejít zákon a vyvézt zbytky starých zásob z dob socialismu někam, kam se to nesmí. Reakcí bývá, že administrativa v souladu s heslem „potrestání nevinných“ zpřísní podmínky pro výrobce letecké techniky, elektroniky, optiky a podobně. Tedy ty výrobce, které právě naše Asociace sdružuje.

Jak byste reagoval na názory vyjadřující domněnku, že mnohé konflikty jsou rozpoutány „na zakázku“ zbrojařských společností?

V době, kdy většina světa je ovládána médii ve smyslu filmu „Vrtěti psem“ (Wag the Dog), se nedá vyloučit nic. Ale takový názor mi připadá poněkud přehnaný. Stejně tak lze uvažovat o tom, že některé nemoci jako SARS nebo ptačí chřipku rozšířily farmaceutické firmy, aby mohly prodávat protilátky. K dokonalosti by pak chybělo, aby zemětřesení a povodně uměle vyvolávaly stavební koncerny.

Má existence NATO bez Varšavské smlouvy smysl?

To je velmi diskutabilní otázka. Vzhledem k tomu, že důvody toho, proč NATO vzniklo, zmizely, velela by logika věci, aby NATO bylo zrušeno. Ale nevzpomínám si na případ, kdy by úřad po splnění svého účelu, za jakým byl založen, zaniknul. Na druhou stranu se po rozpadu východního bloku objevily nové hrozby. A v té době bylo NATO jedinou fungující strukturou, která na ně byla schopna reagovat. S rozšiřováním Evropské unie, ať již z hlediska počtu členů či činností jejích orgánů, nastává dosti velká duplicita. To by v podnikatelském světě bylo téměř nemožné, ale v prostředí financovaném z peněz daňových poplatníků to není neobvyklé. NATO určitě potřebuje radikální zeštíhlení. Osobně jsem příznivcem budování evropské bezpečnosti v rámci EU. Pak by NATO mohlo být transformováno do platformy pro synchronizaci bezpečnostních zájmů civilizovaných velmocí, kde by EU fungovala jako jeden celek. Ale to je utopie. Země EU nejsou schopny se domluvit mezi sebou a úředníci v NATO určitě nebudou takovou myšlenku podporovat, protože ryby si přece rybník nevypustí.

Jaké jsou Vaše plány do budoucna?

Týkají se hlavně řešení mého soukromého života. A protože spokojené soukromí je základem i pro profesní kariéru, věřím, že se to promítne i tam.

Děkuji za rozhovor!

Novější čísla časopisu (od poloviny roku 1998) jsou na intranetu dostupná v elektronické verzi vytvořené z elektronické tiskové předlohy. Pro starší časopisy předlohy neexistují a je potřeba je ručně scanovat z papírových originálů. Vzhledem ke kolísavé kvalitě tisku není čitelnost některých čísel dokonalá avšak pokud Vás historie Mensy zajímá, své si určitě nejdete.

Ahoj, „počítačoví blázni“ při rozhovoru na papír. To jsem zvědavá, co našim čtenářům o sobě prozradíte.

Roman: Ahoj, doba, kdy „počítačoví nadšenci“ typu Neo sepisovali protokoly v policejních celách snad není a dnes se IT technologiemi živí hodně lidí (jako před rokem 89 elektrikařinou

Lenka: Jsme klasický pár, žijeme spolu v Olšanech u Prostějova, máme 2 děti (Janička 3,5 roku a Kubík 2 roky), to že nás baví matematika a živíme se počítači je přece v Mense „normální“

Jaké máte plány do budoucna?

Lenka: Já ani nevím, žiju hlavně přítomností. Teď si užíváme dětí. Romča se rozhodl být s námi a podnikat z domu (takže se mu snažím i já hodně pomáhat), neustále doma plánujeme nějaké rekonstrukce, jakmile zbyde volný čas, jsme s přáteli…

Roman: Lenka to vystihla. A když už to vypadá, že bude fajn, děti chytí virózu, pár nocí se nevyspíte, odběratelé chtějí urgentně rozšířit zakázku, přátelé pořádají nějakou akci… a den je kratší. Plány? Ano…

Zmínili jste přátele, kolik vlastně znáte mensanů?

Lenka: Hodně, vzhledem k tomu, že jsme byli na mnoha celostátních setkáních a pravidelně se účastníme různých akcí, tak bych to tipla na něco kolem 100. Z toho asi 30 bylo někdy u nás doma

Jak dlouho vlastně aktivně v Mense působíte?

Roman: Už je tomu 8 let od vytvoření intranetu. Tehdy nikdo nevěřil, že bude moci jednoduše poslat zprávu všem mensanům, že jednoduše a ihned zapíše akci do kalendáře, že bude existovat fotogalerie, že při volbách nebude muset zaškrtávat kandidáta na papíře a jít poslat dopis… I konsolidace www stránek byla vyčerpávající a nevděčná práce. Většina místních skupin a SIGů měla své soukromé www stránky, vzájemné plnohodnotné provázání mezi Mensou a jejich stránkami neexistovalo, každý zveřejňoval část informací. Aktualizace? I několik let staré (nefunkční kontakty) a informace o neexistujících skupinách (a tyto staré stránky najednou ani nikdo nemohl aktualizovat nebo smazat). No hrůza… Jsem rád, že je to pryč.

Lenka: Možná to tak nevypadá, ale prací pro Mensu trávíme každý týden několik hodin. Rádi bychom rozšířili iRadu o další aktivní jedince, kteří by byli schopni pokračovat v nastoleném směru. Je toho hodně, o čem víme, že nestíháme (nový design, struktura, SEO, interaktivní hádanky, předtesty…). Nápadů je hodně, práce kolem ještě víc.

Hledáte tedy někoho?

Roman: Ano, pokud to někdo myslí vážně. Pokud nám chcete jenom napsat, že nám pomůžete a pak už se neozvete, tak raději nepište.

Jaká je vaše vize Mensy? Jak by měla vypadat, kdyby to záleželo jen na vás?

Roman: Nyní je síla Mensy v přátelských setkáních. Byl bych rád, kdyby Mensa dokázala v jednotlivých odborných otázkách sdělit svůj názor, případně pomoci ve zlepšení situace (jak se o to nyní snaží tým intervenující na ministra školství v oblasti vzdělávání nadaných dětí). Bohužel většina aktivních mensanů jsou studenti, kteří nemají příliš zkušeností, kontaktů a vůdčích schopností. V době, kdy je získají a jsou úspěšní, jsou rádi, když mají aspoň trochu času na rodinu a na Mensu už jim nezbývá čas a práce v neziskovém sektoru pro ně není efektivní.

Lenka: Myslím, že by bylo fajn, kdyby bylo víc peněz a Mensa se mohla alespoň v některých oblastech působnosti profesionalizovat. Dobrovolnická práce je fajn, ale má hranice v tom, že lidé musejí mít volný čas a chuť se tomu věnovat.

Co je v tomto roce nového na webu Mensy?

Lenka: Je zase o něco víc zautomatizovaný. Na hlavní stránce se samy vypisují budoucí akce a testování, každý už si může k akci dát sám přihlášku, v přihlašování na testování jsme přidali údaje o otestovaných, aby je nemuseli testující a paní sekretářka pak vypisovat ručně.

Jakých aktivit/setkání v rámci Mensy se účastníte?

Roman: Občas se účastníme akcí prostějovské místní skupiny, s Blumensteinovými se pravidelně střídáme v pořádání tradiční vánoční besídky, každý rok jezdíme na Curling do Brna, moc rádi jsme v Miroslavi na akcích u Počarovských. Na celostátní setkání jsme jezdili, ale nebyli jsme tam co máme Kubíka, protože momentálně nezvládáme se dvěma dětmi tempo ostatních.

Co jste od členství v Mense očekávali a jak se tato očekávání naplnila?

Lenka: Hlavně setkání s lidmi, kterým nebude divné, že mě baví matika (což většině populace připadá podivné). A to se splnilo. Doteď si pamatuju, jak jsem asi na třetím rande Romanovi, když jsme se bavili o počítačích, opatrně odpovídala „jo, umím programovat“ … a on měl z toho radost. Na mém prvním celostátním setkání v Karlově se mi taky moc líbilo, že nikdo neprezentuje tituly, funkce, ale každý je tam jenom za sebe.

Je něco, co by vás vedlo k ukončení členství v Mense?

Lenka: K ukončení ne, ale k ukončení aktivní činnosti v Mense by stačilo špatné obsazení Rady a nějaký ten blbec v dosahu.

Roman: Je těžké dělat něco pro někoho, kdo si toho neváží nebo naopak problematice nerozumí a chce vám jen do všeho kecat.

Je něco specifického na manželství dvou mensanů?

Lenka: Asi v tom, že se od nás čekají chytré děti . Naše jsou prozatím normální.

Znáte navzájem výši svého IQ?

Roman: Má to snad nějaký význam?

Lenka: Ano, ale přesná čísla si nepamatujeme.

Je téma „Mensa“ časté ve vaší domácnosti?

Lenka: Mensa, co to je? A už jsi dořešil s Tomem fotogalerii?

Roman: Protože neustále zodpovídáme nějaké dotazy a stále pro Mensu něco děláme tak ano. Docela bych byl rád, aby četnost slova Mensa byla v naší domácnosti menší

Mysleli jste si, že v Mense najdete toho pravého (tu pravou)?

Lenka: Moc jsem tomu nevěřila

Roman: Já ne, byl jsem rád, že mám okolo lidi, co se dokážou bavit. A byl jsem lačný po informacích. Na setkáních a místních schůzkách jsme si mohli povídat o všem a pravidelně jsme se dozvídali zajímavosti z různých oblastí. Všem doporučuji odložit ostych a přijít třeba na schůzku místní skupiny. Ze začátku je to „divné“, ale pak začnete být rádi z příjemného kolektivu a možná se začnete stýkat i ve volném čase.

Pomohlo Vám vyšší IQ ve škole nebo ve Vaší profesi?

Lenka: Určitě. Právě matematika a programování jsou obory, kde je logická inteligence potřeba.

Roman: Nevšiml jsem si, možná proto, že jsem to nikdy neřešil.

Přišla Vám naopak někdy vlastní inteligence jako přítěž?

Lenka: Rozhodně při hledání partnera

Roman: Některé věci vysvětluji ostatním jenom pětkrát. Pak už nemohu.

Co
Vás přivedlo k rozhodnutí nechat se otestovat?

Vím, že pragmaticky úspěšná je životní strategie „nekladu si otázky, na které neznám odpověď“, u mne však vítězí spíše zvědavost. Test jsem absolvoval někdy v roce 1999, tedy v době, kdy jsem přemýšlel o trochu aktivnějším vstupu do politiky. Nechci říct, že by tam snad byla bezprostřední příčinná souvislost, ale možná jsem potřeboval nějaký signál, zda mám vůbec právo mluvit do života ostatním.

Překvapil Vás výsledek testu?

Ano, poměrně mile.

V čem si myslíte, že pro Vás byla inteligence v životě nejpřínosnější?

V možnosti mít inteligentní partnerku.

Co si myslíte obecně o přístupu našich spoluobčanů k nadaným lidem?

Trochu se bojím, že je to hodně podobné jako u všech, kteří v Čechách nějak vyčuhují z řady. Každý úspěšný, bohatý, inteligentní nás tak nějak štve.

Vyměnil byste logické uvažování raději za nějaký jiný talent (hudební, výtvarný, sportovní…)?

Snažím se nikdy si nestěžovat na vnější okolnosti, nic bych tedy neměnil. Tvrdím, že životní spokojenost, nebo chcete-li štěstí, je především věcí rozhodnutí. Až na fatální katastrofy lze na všem najít něco pozitivního a z toho se radovat. Jsem spokojen.

Jak kolegové politici a vaše okolí přijímá fakt, že jste členem Mensy?

Předpokládám, že většina mých kolegů politiků o mém členství v Mense nemá nejmenší tušení. Nijak to netajím, ale ani si z toho nedělám vývěsní štít.

Čtete časopis Mensa?

Občas se mi daří ho prolistovat, jsem rád, že se vrátila i papírová podoba.

Používáte mensovní intranet?

Umím se do něj dostat, několikrát jsem hledal nějaký kontakt, ale je to spíš výjimečná záležitost.

Kolik členů Mensy znáte osobně?

Ježíši, to nevím! Počkejte.. Tomáš, Mirek, Marek, Lůďa … Nee, opravdu nevím, nedělím lidi na ty z Mensy a ostatní.

V roce 2005 jste kandidoval do Rady Mensy, co Vás k tomu vedlo?

Měl jsem pocit, že by bylo dobré pokusit se změnit pohled veřejnosti na Mensu a nakonec trochu posunout i Mensu jako takovou. Stále se domnívám, že Mensa nemá být vnímána jako uzavřený spolek podivných tvorů, kteří se mezi dvěma partiemi „Člověče nezlob se“ utvrzují ve své výlučnosti přeměřováním a vzájemným poměřováním IQ. Vidím veliký prostor k zapojení Mensy do života téhle země. Je spousta témat k řešení a já jsem přesvědčen, že hlas z Mensy by měl být slyšet. Teď držím palce novému předsedovi, mám pocit, že řadu věcí vidíme podobně.

V roce 2006 jste spolupořádal exkurzi do Poslanecké sněmovny, plánujete uspořádat nějakou další mensovní akci?

Určitě! Prohlídka Sněmovny s následnou diskuzí je ale jen jednou z možností. Rád bych se na půdě Sněmovny potkal s Radou Mensy a probral možnosti spolupráce, možnosti zapojení členů Mensy do řešení některých témat.

Máte nějakou konkrétní představu?

Jako jedno z takových témat já například vidím otázku přípravy nového volebního zákona. To je podle mne problém, na který je třeba dívat se s nadhledem a nikoli optikou, co ta či ona změna komu na politické scéně přinese. Druhé téma, o kterém jsme již i mluvili s Tomášem Blumensteinem, je vzdělávání nadaných dětí. Seminář ve Sněmovně by například mohl nastartovat širší debatu na toto téma.

Proč jste se rozhodl vstoupit do politiky?

To je velmi jednoduché, až nevím, zda to nebude znít jako fráze. Všichni pořád na něco nadáváme, ale ušpinit se s řešením se moc nikomu nechce. Já jsem si jednoduše řekl, že „lépe zapálit jednu svíčku, než proklínat tmu“.

Jak vypadá typický den politika?

Použil bych slova Cimrmanova úředníka, pana Šmoranze.  „Víte, já si myslím, že o tom našem povolání panují přehnané představy. Já doma žiju jako každý jiný člověk. Třeba s dětma si pohraju, žena mi tyká.“

V televizních zprávách se objevujete téměř denně. Poznávají Vás třeba lidé na ulici?

Ano, poznávají. Musím říci, že totální ztráta soukromí je, snad spolu s totální ztrátou volného času, tím největším negativem téhle profese. Na druhou stranu ale samozřejmě potěší, když se někdo přitočí a řekne „držíme vám palce“ nebo „nedejte se“. Radost mi pak vyloženě udělá, když se slovem uznání přijde člověk, kterého si vážím a nemám nejmenší tušení, že on zná mě.

Díváte se na zprávy?

Sledovat zpravodajství, získávat dostatek včasných informací je samozřejmě mým každodenním chlebíčkem. Přiznávám však, že tak činím spíše na internetu, než v televizi a tištěných médiích. Vůbec nemám radost ze sílícího posunu k bulvárnosti zpravodajství, ze soutěže v hledání konfliktů.

Jakým oblastem se při práci ve sněmovně věnujete?

Je to sociální politika a zdravotnictví. Momentálně ale velkou část energie i času zaberou povinnosti spojené s mou pozicí předsedy poslaneckého klubu ODS, tedy například koordinace fungování celé koalice v Parlamentu. V neposlední řadě jsem předsedou volební komise Sněmovny a už dnes například pomalu chystáme prezidentskou volbu.

Předpokládám, že není v silách jednotlivce důkladně prostudovat každý schvalovaný zákon. Čím se řídíte při hlasování o zákonech, se kterými jste se nemohl důkladně seznámit?

Na jedné standardní schůzi Poslanecké sněmovny, která trvá maximálně tři týdny, se projedná řádově 200 bodů, z valné většiny zákonů. Není v silách nikoho znát veškeré detaily u každého z nich. V poslaneckém klubu ODS to probíhá tak, že u každého zákona je určen tzv. klubový zpravodaj, který má za úkol své kolegy tímto zákonem provést. Zároveň se tomu detailně věnují i všichni ostatní, zabývající se danou problematikou. Společné stanovisko pak vzniká v diskuzi na poslaneckém klubu.

Máte nějaké poslanecké kolegy jejichž příchod k řečnickému pultu je signálem pro návštěvu toalety nebo občerstvení?

Chcete seznam?

Jaké jsou vaše plány do budoucna?

Politika není právě obor, který by přál nějakým osobním plánům a síťovým grafům. Kariérní postup, ta či ona funkce, dovolená v Jugoslávii a pak již jen samá pozitiva a sociální jistoty… to opravdu ne.

Já mám radost, že jsem mohl přispět k řešení složité povolební situace. Cíle pro tohle volební období by se daly ve zkratce pojmenovat koalice – prezident – radar. Pokud se mám dívat dál, pak samozřejmě pravicová, či pravo-středová vláda i v příštím volebním období a důsledné reformy.

Děkuji za rozhovor!

Jak
jste se dostala k zájmu o inteligenci?

Už odmala mě zajímala lidská inteligence, jako největší výtvor přírody. Člověk se svou inteligencí a tím čím vetší ji má se stává zajímavější. Také mě nadchla psychologie, ke které jsem se dostala na gymnáziu, ale to bylo ještě za Německa, kdy se nevyučovala. Těsně po válce jsem nastoupila na Filosofickou fakultu na obor moderní literatura, ale v polovině studia jsem přestoupila na psychologii. Čím dál tím víc mě psychologie a také psychiatrie zajímala. V rámci přednášek ve škole toho sice moc nebylo, ale studovala jsem si sama. Pak jsem našla knihu prof. Sekla o genetice, která mě velmi zaujala, obzvlášť dědičnost lidské inteligence. Pana profesora jsem dokonce navštívila a on mi půjčil několik knížek.

Co jste dělala během svého profesního života?

Začínala jsem jako klinický psycholog na Psychiatrické klinice prof. Myslivečka v Praze. Po 15 letech jsem se dostala do výzkumné laboratoře, kde jsme měli na tu dobu velkou volnost volby jakému tématu se chceme věnovat. Já jsem si vybrala téma genetika inteligence. Tak mě napadlo, že si vyberu „vzorek lidí“, které budu sledovat od narození každý rok a sledovat, jak se vyvíjí jejich inteligence. Jako zkoumaný vzorek jsem si vybrala dvojčata (dvojvaječná i jednovaječná), bylo jich celkem 76 párů, z Prahy a Severočeského kraje. Sledovala jsem je 25 let, díky tomu jsem i přesluhovala v práci.

Při tomto zkoumání jsem používala přesné psychologické testy (na rozdíl od těch, které jsou mnohokrát v novinách). Genetiku a její vědecké postupy jsem měla nastudované ze světové literatury. Zkoumala jsem dědičnost IQ i jeho jednotlivých složek jako paměť, představivost, atd., také rozdíly mezi chlapci a děvčaty. Zvali jsme si rodiče i prarodiče oněch dvojčat. Tím jsem mohla provést i genealogickou studii (rozdíly IQ v rodině, mezi dětmi a rodiči). Výsledky jsem postupně publikovala, vytvářela vývojové křivky.

Vývoj dítěte, vývoj dvojčat, rozdíly mezi jedno a dvojvaječnými, chlapci a děvčaty, křivky vývoje a jednotlivých složek apod. – na jedné studii jsem řešila hned několik hlavních otázek, kterými se zabývá světová odborná literatura.

Dále mě zajímaly rozdíly v inteligenci a zvlášť vysoká inteligence, hodně jsem přednášela, později už jen o vysoké inteligenci. Na vysokou inteligenci jsem se nakonec zaměřila a to mě také motivovalo k založení Mensy, abych měla „materiál“ na studium.

Jak jste se dozvěděla o Mense a kdy to bylo?

To bylo ještě v rámci studia, kdy přesně nevím, ale myslím, že jsme se učili, že taková organizace existuje. O oblast inteligence jsem se už tenkrát hodně zajímala, ale kdy přesně jsem poprvé slyšela o Mense si už ani nepamatuji.

Kdy jste se začala uvažovat o možnosti založení pobočky Mensy v Československu?

V roce 1968, v rámci družby s psychiatrickou léčebnou blízko Londýna, kde jsem byla na půl roku zaměstnána jako klinický psycholog. Tohoto pobytu jsem využila ke studiu, jezdila jsem do knihovny do Londýna, číst odbornou literaturu, hlavně Termana (americký psycholog). Tam jsem nabyla hodně nových poznatků.

Na jaře 1968 existovala naděje na převrat a uvolnění politické situace, a tak se naskytla i možnost založit Mensu v Československu. Navštívila jsem ředitele MI a jeho taková možnost velmi zaujala, jelikož tenkrát ještě neexistovala žádná pobočka Mensy v zemích východního bloku. Dojednali jsme všechny detaily, on mi popsal co a jak mám udělat a domluvili jsem se, že Mensu CS založím. S tím jsem z Anglie odjela. Také mě kontaktovali novináři, vyšly i články v anglických novinách. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 jsem jim ale všem musela říct, že je konec. Bylo mi to jasné, protože už předtím, během 60. let jsem se byla ptát na Ministerstvu na možnost založení Mensy, ale tam se mi vysmáli, že takový elitářský spolek nemůže v socialistické společnosti existovat.

Byly mezi lety 1968 a 1988 vyvíjeny nějaké aktivity související s budoucí Mensou v ČSSR?

Ano, existovalo mnoho takových snah, např. v šedesátých letech jsem si domluvila vydání knihy o inteligenci dětí, ale když jsem napsala úvod, tak mi řekli, že to nepůjde. Pedagogické nakladatelství to tenkrát odůvodnilo tím, že inteligenci mají všichni stejnou, jen se během života mění výchovou a prostředím. Po těchto zkušenostech a srpnu 1968 jsem myšlenku na zakládaní Mensy s lítostí odložila.

Bohužel ani Psychologická společnost neměla tu moc, aby se Mensa mohla založit, do oficiálního programu socialistické společnosti to nezapadalo. Ale tak úplně z hlavy jsem Mensu nepustila. Byla jsem ještě na několika místech, ale všude mě odmítli. Dále jsem se věnovala studiu inteligence a čekala na vhodnou příležitost.

Jak se pak podařilo domluvit návštěvu Eda Vincenta ještě před revolucí 1989?

V roce 1988, kdy se atmosféra už uvolňovala, jsem si našla článek o konferenci ECHA (vědecká společnost) ve Švýcarsku, na kterou jsem se vydala přednášet o dědičnosti vysoké inteligence. Aby mě pustili, zatajila jsem, že jedu přednášet a požádala svého švagra, aby mi napsal pozvání (žil ve Švýcarsku).

Na této konferenci byl i prof. Victor Serebriakoff, čestný předseda Mensy, který měl přednášku o Mense, a který mi poradil, co a jak udělat pro založení pobočky Mensy u nás. Sice to bylo ještě nemožné, ale poměry se už měnily a tak byla naděje, že jednou to půjde. Prof. Serebriakoff mi tehdy také řekl, že může do Československa poslat z Anglie výkonného ředitele Mensy Eda Vincenta, který jezdí vyloženě zakládat Mensu do nových zemí. Doma jsem pak napsala do Mladého světa inzerát kdo chcete otestovat své IQ, ať napíše na moji adresu do Psychiatrické kliniky. Přišlo asi 1000 dopisů! V dubnu 1989 přijel Ed Vincent a přihlášené lidi jsme otestovali, ještě s pomocí mojí dcery Hanky. Hanka převedla anglické statistické normy hodnot IQ na české, protože v Anglii počítají hodnoty IQ jiným způsobem, a vycházelo by tak IQ vyšší než v jiných testech u nás. Ed Vincent to schválil. Při testování jsme teprve oznámili, že to je testování Mensy. Z tisíce přihlášených překročilo hranici IQ 130 asi 250 lidí.

Nebála jste se při organizaci testování a dalších aktivit v letech 1988 a 1989?

Ne, poměry se už uvolňovaly a ze začátku jsme tajili, že jde o Mensu. Dokonce jsem umluvila dvě psychologické společnosti, aby pozvali Eda Vincenta, když sem přijel, aby se to využilo.

Kdy proběhlo vaše otestování?

V dubnu 1989 Edem Vincentem. Obě, já i dcera Hanka, jsme uspěly a měli jsme legitimace č.1 a č.2.

Jak se činnost Mensy Czechoslovakia rozběhla?

Uspořádali jsme úvodní schůzku, kde jsme pozvali těch 250 „pozitivně“ otestovaných, aby přišli, pokud mají zájem pracovat ve výboru. Přišlo 100 lidí! Což bylo velké překvapení. Pár lidí se přihlásilo a řeklo něco o sobě a výbor byl zvolen.

Pak jsme se scházeli jako výbor a začali jsme pracovat, rozdělili jsme si kompetence – SIG, psychologie, aktivity, časopis, testování, atd. Vše se dobře rozeběhlo, protože všichni dělali, to co je bavilo a měli zájem, aby to fungovalo.

Já jsem byla předsedkyní dvou organizací, ECHA a Mensa, což znamenalo hodně práce, nicméně na klinice, kde jsem tehdy pracovala, mi to bylo tolerováno, protože obě tyto organizace tématicky souvisely s mou prací. V Mense mi hodně pomáhal Jiří Bělohlávek, tehdejší místopředseda a ostatní členové – jednatelka A. Straková, kronikářka Dr. Pawlicová, redaktor časopisu Láďa Šulc, Ing. Kšír, R. Väter a Dr. Bastlová, psycholožka Mensy Hana Drábková, ml. Dále mě velmi pomáhal Jan Fikáček (hlavně v těch technických věcech) a byl velmi ochotný a aktivní. Při volbách nového předsedy v roce 1991 byl zvolen J. Fikáček.

Ještě pomáhala Dr. Vondráková – nynější předsedkyně ECHA, dělala spojku mezi ECHA a Mensou, zúčastnila se vzniku Mensa gymnázia, vypracovala program školy aj.

S jakou vizí jste zakládala Mensu?

Co zakládám jsem věděla dobře, jelikož jsem měla nastudovanou historii Mensy Anglie a Mensy International, tak jsem si říkala, že to bude něco podobného. Ale můj hlavní důvod byl mít „materiál“ ke studiu vysoké inteligence a její dědičnosti. A ty první dva roky, kdy jsem byla předsedkyní, to bylo ještě vše zadarmo, nic komerčního, bylo nás méně a tak jsme k sobě měli blíž a bylo to úplně jiné. H. Fikáček pak Mensu přivedl k velkému rozkvětu a tak přibylo mnoho členů. Předtím jsme testovali málo a tak se více méně všichni znali. Já jsem měla spíše představu, že to budou lidi, kterým půjde o humanistické myšlenky a budou „duchovně povznášet“ národ.

V čem vidíte přínosy Mensy pro společnost?

Její přínos je dost velký, po mnoha stránkách. Mensa plní všechny úkoly, které má plnit. Můžou se sejít lidi nadprůměrně chytří, stejných zájmů, mají možnost si spolu popovídat na jiné úrovni. Záleží ale hodně na přístupu těch lidí. Přínos je tedy především v podpoře nadaných lidí, kterým dává možnost vyžití, jakou by jinde nenašli.

Co si myslíte o přístupu našich spoluobčanů k nadaným lidem?

Právě v ECHA (kde ještě někdy chodím) bojujeme o to, aby ten přístup byl lepší. Minulý režim to vůbec nepodporoval, nesmělo se o tom vůbec mluvit. Nyní se situace zlepšuje a je již několik škol nebo tříd pro nadané. Přístup ostatních lidí je různý, záleží na věku, vzdělání atd.

Sledujete dění v Mense, nebo se zapojujete nějakým způsobem do její činnosti?

Ano, podrobně čtu každý časopis, telefonuji si s lidmi, i když jsem byla teď pár měsíců nemocná. Dokonce jsme se chtěli sejít se starým výborem a nostalgicky zavzpomínat na staré časy.

Jak vidíte budoucnost Mensy?

To hodně závisí na předsedovi a Radě, jak to vede a jakým směrem. A budoucnost Mensy ČR vidím dobře. Mám radost, že Mensa tak rozkvetla a do budoucna jí přeji vše dobré!

Děkuji
za rozhovor!

Předně, gratuluji k vítězství ve volbách a přeji hodně úspěchů! Ačkoliv se část informací objevila již v profilu kandidáta, myslím si, že bychom mohli začít tím odkud jste, čím se živíte, co rád děláte a jaké jsou Vaše koníčky.

Žiji v Prostějově, pracuji jako živnostník – stavební projektant (a také jako IT technik). Rád cestuji, mám rád vodu, kolo, florbal, internet, počítače, jídlo. Rád trávím svůj čas s přáteli a na mensovních akcích.

Jak jste se dozvěděl o Mense a kdy?

Díky testování v Prostějově v roce 1995.

Co vás přivedlo k rozhodnutí nechat se otestovat a překvapil Vás výsledek testu?

Zvědavost, ano.

Proč jste se rozhodl vstoupit do Mensy a odkdy jste členem?

Kvůli článku v prostějovském tisku, který informoval o založení místní skupiny, 1995.

Co jste od členství v Mense očekával a jak se tato očekávání naplnila?

Setkání se zajímavými lidmi, naplnila.

Můžete shrnout historii svého působení v Mense?

V roce 1995 jsem vstoupil do Mensy a začal se účastnit akcí MS Prostějov. Od roku 1997 jsem se (díky studiím) začal účastnit i místní skupiny Brno. S nimi jsem také na jaře 1998 přijel na celostátní setkání Jirky Bělohlávka ve Sloupu v Čechách. To mne natolik nadchlo, že jsem hned na podzim uspořádal celostátní setkání ve Škrdlovicích. A pokračoval jsem v tom společně s kolegy z Prostějova v dalších letech (p1999 Šubířov, p2000 Karlov, j2001 s M. Mackom Makov, p2001 Svojanov, p2002 Dukovany, j2003 Jedovnice, j2004 Český Ráj, j2005 Vranov nad Dyjí, j2006 Kroměříž) a nadále se snažím pomáhat a podporovat organizátory dalších setkání.

Krom setkání rád pořádám i jiné veselé akce. Od r. 1996 jsem spolupořádal testování IQ na Moravě, později se stal i testujícím a dnes se spíše snažím vyhledávat a proškolovat nové testující.

V roce 2001 jsem neúspěšně kandidoval do Rady Mensy, v roce 2003 jsem zvolen byl a v roce 2005 jsem byl zvolen místopředsedou.

Kdo ve vašem okolí ví o tom, že jste člen Mensy? Jaké jsou reakce na tuto skutečnost?

Svým členstvím v Mense se nikde nechlubím, ale ani to netajím. Vzhledem k tomu, kolik let už v Mense působím, tak to většina mého okolí ví. Myslím, že jim to nijak nevadí.

Jakých
aktivit/setkání v rámci Mensy se účastníte?

Všech, které časově, geograficky a psychicky zvládnu. Mensa mě fakt baví.

Jak si představujete své působení ve funkci předsedy?

Jak už jsem uváděl ve volebním proslovu, stavím následující volební období na dobře sestaveném týmu lidí, kteří jsou schopni a hlavně ochotni spravovat jednotlivé kapitoly mensovního dění. Nechtěl bych, aby Mensa působila jako one-man show, ale naopak jako uskupení co nejvíce lidí, kteří se chtějí aktivně realizovat.

Časopis Mensa vychází v tištěné podobě 6x ročně. Budete v této věci prosazovat změnu?

Byl jsem navrhovatelem znovuobnovení tištěného časopisu a jeho distribuci všem členům. Proto nelze očekávat, že bych prosazoval jeho rušení nebo redukci. Domnívám se, že dvouměsíční interval je zatím ideální.

Jaké změny můžeme očekávat v oblasti internetu?

Velmi si vážím práce současného webmastera i předsedy iRady a doufám, že je bude bavit v této práci pokračovat. Web plní úlohu informačního servisu pro členy i veřejnost a záleží na náš všech, budeme-li mít co prezentovat. Z revolučních změn je to především zavedení centrální databáze členů, díky níž dojde k integraci e-mailu a dalších služeb do intranetu, ale o tomto bude detailně informovat Roman Brzuska.

Jaký očekáváte vývoj výše členských příspěvků a dalších příjmů Mensy ČR?

Při současné výši členských příspěvků jsme schopni financovat veškerý provoz, administrativu, internet, přípravu a distribuci časopisu i částečnou podporu některých aktivit. V tomto roce ani v rozpočtu nepočítáme s kapitolou „Testování“ jako ziskovou. Proto nepředpokládám, že bychom měli členské příspěvky zvyšovat, spíše bychom se měli zaměřit na získávání prostředků z reklam či dotací (a to nejen členové Rady, ale i ostatní).

Jaké jsou Vaše plány s Osmiletým gymnáziem Buďánka?

Necítím se publikovat „mé“ plány s mensovním gymnáziem, nejsem odborníkem na školství. Spíš se snažím organizačně dát dohromady lidi, kteří mohou správní radě a vedení školy pomoci se současnou situací.

Jaký je Váš pohled na nutnou výměnu vstupních testů do Mensy?

Je to rozhodnutí Mensy Internationl, které budeme muset respektovat, ať už si o něm budeme myslet cokoli. Už déle než rok požaduje RM objednat dva kusy FRT testu (A a B variantu), abychom jej před tak závažným rozhodnutím alespoň viděli. Ty testy jsou velmi podobné stávajícímu Ravenu II. (viděl jsem je v březnu ve Varšavě), jsou novější a prý poměrně kvalitní. Co mi ovšem vadí, že na průběh testu je méně času, než na stávající.

Přístup k novým
členům je ze strany Mensy zatím dost pasivní. Máte
v plánu nějaké akce/strategii pro přilákání
nových, ale i stávajících „spících“
členů k aktivnímu přístupu k Mense?

Jedna z věcí, kterou mám v plánu, je vydání lednového čísla časopisu jako shrnutí aktivit roku 2007 a plánů na rok 2008 s nákladem mnoha tisíc výtisků a zaslat jej jednak bývalým členům a hlavně lidem, kteří byli otestováni s výsledkem nad 130 a dosud do Mensy nevstoupili. Uvidíme, kolik nových a aktivních členů se nám takto podaří nalákat.

Každému vždy říkám, že Mensa Vám nedá nic, co si sami nevezmete. Chcete-li tedy aby pro Vás Mensa byla přínosem, nesmíte se bát zúčastňovat se akcí, zapojit se do SIGů, SIGHT či dalších aktivit. Z mé zkušenosti vím, že většina mensanů jsou otevření lidé, kteří Vás mezi sebe přivítají. Chtěl bych samozřejmě přispět ke zvýšení nabídky pořádaných akcí. Pokud máte jakýkoli nápad, nebojte se na mne obrátit, rád Vám poskytnu plnou podporu.

Jak se stavíte k mezinárodním aktivitám? Je nutno říci, že až na aktivity československé jsou aktivity Mensy ČR na mezinárodním poli a to jak v akcích pro členy, tak v aktivitách na poli řízení MI relativně utlumené.

Už jsem uváděl, že bych chtěl podpořit větší užívání SIGHTu, zejména informovaností, aby se členové nestyděli se na zahraniční členy zkontaktovat. Myslím, že mezinárodnost Mensy ocení ti členové, kteří se na určitý čas přestěhují do zahraničí a hledají tam nové přátele (a mensané jsou obvykle velmi přátelští).

Co se týče MI, tak tam mají nesrovnatelně větší vliv obrovské Mensy USA a GB. Nicméně rád bych se i v záležitostech MI časem zorientoval.

Jaký
je Váš názor na rozdělení Mensy ČS?

Tak jako se rozdělila republika, je pochopitelné, že se rozdělila i Mensa. Nijak nám to nebrání ve vzájemné spolupráci.

Plánujete nějakou hlubší integraci se slovenskou Mensou?

Jen ve vzájemném informování o zajímavých akcích. Myslím, že nová RM nebude připravovat ani integraci s Mensou Polsko či Německo.

Co podle Vás Mensa potřebuje nejvíce?

Mensa nepotřebuje přebujelý administrativní aparát, potřebuje dostatek lidí, kteří budou ochotni vymýšlet a realizovat pro ostatní rozličné aktivity. Potřebuje přátelskou atmosféru, aby Vás Vaše členství bavilo.

Kolik členů Mensy znáte osobně?

Mám Vám je, slečno redaktorko, vyjmenovat?

Ne, číslo bude dostačující.

Odhaduji, že přes 200. Ale určitě budu rád, pokud se v následujících měsících budu setkávat s dalšími aktivními a pozitivně naladěnými členy.

A jak se s Vámi mohou členové setkat?

Na celostátních setkáních, na jednáních Rady, na všech akcích MS Prostějov a vůbec všude možně.

Děkuji
za rozhovor!